V rozrušení si hryzl nehty a rozhlížel se jako lapené zvíře. Když vtom jeho pohled utkvěl na směrníku na podlaze. Na zeleném pruhu mizícím v zákrutu chodby stálo: HIBERNÁTORY. Vědce osvítila náhlá myšlenka, která jej donutila rozeběhnout se po zelené trase.
Mezitím byl koráb pohlcován neznámým monstrem. Na můstku vládl chaos. Rozuření vetřelci se plácali po místnosti a vztekle doráželi na zablokovaný východ. Když konečně pochopili, že tudy cesta nevede, napadlo je telepaticky informovat všechny své druhy na palubě. A tak se nad nic netušícím Renem začala stahovat zlověstná síť.
Ren Ranoth se řítil spoře osvětlenou chodbou. Když míjel jednu z četných křižovatek, popadlo ho cosi pružného, chladného a slizkého za pravý kotník. Ren však byl natolik rychlý, že se mu podařilo nebezpečné chapadlo přetrhnout. Ozval se pronikavý hvizd, po podlaze se rozlila ostře fosforeskující modrozelená kaluž a chodba se naplnila těžkým odporným puchem. Zbytek chapadla v křeči sevřel vědcův kotník a téměř v něm zastavil krevní oběh. Ren Ranoth tomu prozatím nevěnoval pozornost a hnán jedinou myšlenkou, blížil se k hibernačním místnostem.
Jiří T. Pelech
Pokračování příště
VTM 4/93
Jan Antoš
(Převzato z knihy jejíž název si již nepamatuji)
Autorka projevila velkou dávku fantazie a představivosti při vymýšlení podivuhodného světa pro své hrdiny a jejich příběhy. Knížka je napsána bohatým jazykem a vyniká barvitostí popisů, což se projevilo např. v popisu Wassarovy cesty Krajinou bouře k věži Golente Gergy, kde jsou vylíčeny všemožné útrapy putujícího popisovaný svět představuje uzavřený celek plný neobvyklých věcí a legend.
V Nemově říši nalézáme Arnošta Farina coby zralého muže. Má již syna Arneho a kromě Juraje Kmitka, Američana slovenského původu narozeného na Moravě, majitele letecké společnosti sídlící v Praze a vyrábějící a provozující superrychlá letadla, i dalšího (a možno říci bližšího) přítele, Pavla Holana, syna vynálezce velice odolné hmoty blíže neurčeného původu a struktury, holanitu. Do užšího okruhu přátel patří i rodina diplomata Brady.
Arnošt se spojí s Pavlem za účelem stavby superponorky, se kterou hodlají podniknout výzkumnou plavbu po stopách kapitána Nema a jeho Nautila. Plavidlo sestavují na opuštěném ostrůvku v Antarktidě, na kterém je díky činné sopce přijatelná teplota. Dopravu dílů na místo zajišťuje Juraj. Posádku tvoří zejména Francouzi, vesměs známí Pavla Holana, a Češi. Na ostrůvku dojde k nepříjemné příhodě, díky které se inženýr Farin spolu s francouzským geologem dostávají do Nemovy podzemní říše. Zde poznávají spoustu úžasných věcí, vesměs technického rázu, s jejichž pomocí Nemo spravuje a rozšiřuje oblast svého vlivu. Geolog se rozhoduje vstoupit do Nemových služeb a zůstává provždy v podzemí.
V Rozkazech z éteru se s Nemovou pomocí vydává Nautilus (jak byla ponorka slavnostně pokřtěna) na výzkum pozůstatků zmizelé Atlantidy. Zde nás autor seznamuje se zajímavou teorií zániku tohoto bájného kontinentu a vysvětluje příčinu potopy světa.
Celkem poklidná idylka je však narušena vyvstalým nebezpečím vzniku světové války. Členové výpravy se proto rozcházejí do svých domovů, předtím se však dohodnou na vybudování špionážní sítě, jejímž úkolem bude dohlížet na válečné choutky mocipánů.
Všichni naši známí jsou s Nemem průběžně ve spojení. Pomocí radiotelevize dostávají od vládce podsvětí konkrétní úkoly. Z Arneho se stává celkem úspěšný vynálezce, vyvine speciální odposlouchávací zařízení, s jehož pomocí je možno naslouchat, co se kde šustne.
Uprostřed tohoto dílu mne autor nemile překvapil. Musel jsem se rozloučit s Arnoštem Farinem, který přichází o svůj vynález (paprsky života a smrti) a život, i jeho ženou. Opuštěného štafetového kolíku se ujímá jejich syn Arne. Vydává se po stopách otcova vraha. Jelikož mu hrozí velké nebezpečí, rozjede se mu na pomoc Jirka Brada. Oba mladíci prožijí dosti vzrušující cestu na Východ. Z ohrožení života je na poslední chvíli zachraňuje všudypří- tomný Nemo.
Poslední část trilogie, Neviditelná armáda, začíná návratem psychicky narušeného Jirky Brady domů. Arne se mezitím dostane do Nemova království. Zde se stává Nemovým synem a následníkem a je postupně zasvěcován do všech tajů moci nad světem. Nezůstane nevšímavý ani k Nemově vnučce Nelly. Jejich vztah postupně přerůstá v křehký cit.
Nelly dosud neviděla sluneční světlo, protože od narození žije v podzemí. Navíc se denně přepíná vyčerpávající prací, kterou před ní vykonával její zesnulý otec. A tak není divu, že se jednoho dne zhroutí. Neomylný Nemo uzná jednu ze svých chyb a posílá vnučku na povrch do rodiny diplomata Brady. Jirka mezitím s Nemovou pomocí zdolá těžkou psychickou chorobu a vrací se do normálního života.
Kapitán se považuje za jediného zástupce dobra na Zemi, a jako takový se rozhoduje k boji proti válečným štváčům. Arne však po právu nesouhlasí s použitím hrubé síly proti nevinným pěšákům v poli. Nemo uznává další ze svých chyb a zaměří se přímo na hlavní aktéry celé válečné frašky. V krátkém čase zlikviduje všechna ohniska napětí a nastoluje na Zemi „věčný mír". A tak končí Kapitán Nemo happyendem, když se všichni naši známí včetně titulního hrdiny (který se zařekl, že již nikdy nevystoupí na povrch) scházejí v klidu a míru u Bradových v Praze.
Kapitán Nemo zde vystupuje jako neomezený a prakticky neomylný vládce pod- i nadzemí, v jehož rukou se sbíhají všechna táhla a páky hýbající světem. Místy narážíme na drobná logická salta, autor jako by zapomínal obsah svých předchozích knih (například Ing. Fain, který v Pistoli míru vystupuje chvíli jako švédský občan a hovoří plynně švédsky, nedokáže v Nemově říši odlišit norštinu od švédštiny; neochvějný Nemo zase mezi 1. a 3. dílem zapomene mluvit česky). Co se týče popisu budoucnosti, nutí čtenáře k úsměvu používání Morseova kódu při ovládání robotů a automatů a některé další drobnosti. Naopak využití televize, parabolických antén, možnost obrazového i zvukového špehování kteréhokoli místa na Zemi, elektrické rychlovlaky, či ornitoptéry se Troskovi celkem povedly. Místy mi připadá autorovo opojení vynálezy až fetišistické.
Hodnocení: ***1/2
Autorovým východiskem je sice sci-fi, ale dovede brilantně těkat i mezi dalšími pokleslými žánry. Zde vytváří vizi společnosti, která se chaotickému násilí brání jeho důslednou organizací. Počítačem vybraní jedinci se vzájemně loví, vraždění je napínavou hrou, kterou někteří zabijáci dokážou dotáhnout až na hranice umění. Příběh, napsaný se vzácným nadhledem a vtipem, začíná jako thriller a končí jako červená knihovna, přičemž nepřestává být varovnou moralitou. Na to, aby citově strhnul, je však vykonstruován až příliš chladně.
Robert Sheckley: Vyměním tělo. Zn.: Čestně vrátím (Ivo Železný 1993)
Muž realizující touhu cestovat skrze výměnu těla s Marťanem sedne na lep podvodníkovi. Nezbude mu než brát těla (a s nimi činnosti), co zrovna jsou po ruce. Samozřejmě s koncem jak má být (včetně svatby). V momentálním zaujetí se snad i zasmějeme, ale po dočtení se tomu sami divíme. Taková je to legrace.
John Christopher: Posedlí (Lunarion 1993)
Docela normální společnost Angličanů v horské chatě v Alpách je náhla odtržena od světa lavinou. Dojde k záhadnému úmrtí malého chlapce a k jeho ještě záhadnějšímu zmrtvýchvstání. Kdo s ním přijde do styku, je podivně postižen, z normálních Angličanů se postupně stávají nenormální Angličani. Rozvíjí se strhující horor na upíří téma, avšak autor jde s dobou, a proto se tady nesaje krev, ale do mrtvých těl vstupuje nehmotná inteligence z jiných planet. Hrůzyplná lahůdka, napínavá do poslední stránky.
Richard D. Evans: ß Draconis (Winston Smith 1993)
Autor Gooky a dračích lidí a jednoho z mnoha pokračování Conana přichází tentokrát se sbírkou sedmi povídek. Ukazuje, že se nechce věnovat jen fantasy. Povídky svým žánrovým zařazením k čisté sci-fi připomínají až fundamentalismus padesátých let: planeta draků, jejichž vejce dávají surovinu pro lék proti rakovině, člověk vypěstovaný v kyber-inkubátoru, toužící po přírodě. Milé retro z devadesátých let.
Minirecenze podle MF Dnes
Pokud se chcete přihlásit, pište rychle na adresu:
PARCON 93
organizační konzorcium
ODDM - vila Doris
ul. 17. listopadu 2
787 01 Šumperk
Na přípravě tohoto čísla se podíleli Jan Antoš, -jtp-, Zdeněk Töpfer a pan Murphy a jeho žáci.
Semjon se plížil k drátěnému plotu, když vtom ho k zemi přibil párek proklatě silných reflektorů. Měl na sobě sice maskovací kombinézu, ale nevěděl, jak rychle se dokáže přizpůsobit takové náhlé změně. Proto se ani nepohnul, zadržoval dech a vyčkával, jak se situace vyvine. Ležel a přemýšlel, kde mohl udělat chybu. Světlo tvrdošíjně setrvávalo na jednom místě. Semjon pochopil, že prohrál, a postavil se. Ve stejném okamžiku se proměnil v hromádku prachu.
„To už je tenhle měsíc třetí", zabručel si pod kníra Kosťa, „nevím, čeho chtějí dosáhnout. Vždyť přeci vědí, že za hranicema tábora na ně nečeká nic jinýho, než smrt. Ostatně - na hranicích jakbysmet." „Mě by spíš zajímalo", prohodil Vaska, „kde sebral tu kombinézu. Kdyby s námi nešel Mechsob**, málem jsme ho přehlídli." „Musíme podat hlášení", přerušil jeho úvahy Kosťa, „zavolej na strážnici." „Dobrá", řekl Vaska, zapnul vysílačku a spustil: „První, první, zde čtyřiadvacátý. V prostoru CH-6 došlo k pokusu o útěk. Uprchlík byl včas zaměřen a zlikvidován. Přepínám." Když přístroj vypnul, oznámil zklamaně svému společníkovi: „Byli nějaký nakvašený. Počítám, že tentokrát z toho dovolenka asi nekápne, spíš to vypadá na pěknou polízanici. Ale co - nějak bylo, nějak bude. Poď, musíme dodělat kolečko." Oba vojáci se ubírali dál po vytyčené trase, aby se stihli ohlásit v další časové kontrole.
U dozorčího tábora nastalo pozdvižení. Svobodník Kameněv a vojín Mašinovič před chvílí na stojce odpráskli inspektora 3. třídy Moroženova. Semjon Ivanovič Moroženov přiletěl ze Země dnes odpoledne. Jeho kontrolní cesta patřila k těm přepadovým. Takový komisař se vám zničehož nic zjeví v táboře a všude strká nos. Peskuje důstojníky i mužstvo za sebemenší odchýlení se od Řádů a vyptává se potrestaných, jak je s nimi nakládáno. Zkrátka - působí jako rušivý prvek v poklidném běhu života Luzalagu. Tomuhle vrtalo hlavou, proč se tolik trestanců pokouší utéci z tábora. Proto se také rozhodl, že během noci otestuje ostražitost hlídek. Za nic na světě si nedal svůj šílený podnik vymluvit. Dozorčí s ním dokonce odmítl jít. Moroženov mu slíbil, že s ním zatočí hned jak se vrátí a odešel sám. Svou hrozbu tedy nevyplní. Tím byl jeden malér vyřešen. Vzápětí se ale objevil další: Co napsat do hlášení? Jak se zachovat? Podporučík Svatoplukov nevěděl. Do Luzalagu Tichý byl převelen přímo z učiliště teprve před půl rokem. V lunárních táborech zpravidla začínala a končila kariéra těch méně průbojných důstojníků.
Svatoplukov si dlouho lámal hlavu. Nakonec to vzdal a rozhodl se, že se poradí s náčelníkem tábora. Telefon probudil plukovníka Kočarného uprostřed noci. Co se děje tak důležitého, že mě burcují ze spánku, pomyslel si Kočarný, když zvedal sluchátko. Volil značně nevrlý tón: „Kočarný, slyším", vyštěkl do mikrofonu. Ve sluchátku se ozval ustrašený hlas dozorčího: „Pavle Josefoviči, promiňte, že jsem vás vzbudil, ale před chvílí došlo k něčemu, s čím si nevím rady. Inspektor Moroženov byl omylem zasažen při kontrole stráží." To je blázen, pomyslel si plukovník. Nahlas však vznesl otázku: „Je to vážné?" „Obávám se, že ano, téměř nic z něj nezbylo. A já nevím, co mám zapsat do hlášení. Inspektor totiž jednal na vlastní pěst." „Víte co, počkejte s tím na mě. za deset minut jsem u vás", řekl podplukovník a zavěsil. Byl pravým opakem Svatoplukova. On zde svou kariéru končil a nepřál si nic jiného, než se v klidu dočkat důchodu. Mimořádná událost by mu v této situaci příliš neprospěla.
Kosťa s Vaskou se o své parádní trefě dozvěděli až při střídání stráží. A měli z toho, lidově řečeno, hlavu v pejru. Vypadá to, že se na rodnou planetu nepodívají pěkně dlouho, a nebo naopak, že tam budou co nevidět kázeňsky řešeni. Tyto vyhlídky jim nedaly spát. Byli by klidnější, kdyby věděli, jaké myšlenky se honí hlavou jejich náčelníka.
Plukovník Kočarný se rozhodl poměrně rychle. Situaci poněkud usnadňovalo, že inspektor přiletěl sám v jednomístném Muromci. Hromádka popela byla s pietou sebrána z osudného místa a uložena do rakety. Jelikož k Svatoplukovovým koníčkům patřila práce s počítači, jakož i vesmírná navigace, nebylo pro něj problémem naprogramovat poslední Muromcův let.
Druhý den ráno vychrlil fax na hlavním velení Lunárního okruhu tuto zprávu:
Pro útvar 1000 - důstojník Šavlov
Život v Luzalagu Tichý se zvolna vracel do normálních kolejí.
Trosky / 5.číslo / 1993 Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer Editor: SPELL602 Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma Náklad: několik výtisků Uzávěrka tohoto čísla: 3. května 1993 Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám