Nikdo dosud v izolaci DNA z dinosaura neuspěl, ačkoli genetický materiál byl ve značném množství nalezen i v jiných prehistorických organismech, včetně fosilních ryb, hmyzu a rostlin. Vzhledem k tomu, že DNA každé buňky obsahuje kód celého organismu, může jediná krvinka z dinosaura poskytnout celkový obraz tohoto stvoření. Genetici pracující s nalezenou DNA se pokusili očekávání vzniklá po oznámení Hornerova objevu poněkud zmírnit. Dodnes totiž nebyli vědci schopni DNA z kostí, které jsou více než 50 tisíc let staré, extrahovat. DNA ve fosilizovaných kostech je citlivá na mnoho chemických a fyzikálních vlivů. Porézní fosilizovaná kost se například lehce promývá vodou, čímž se průběhem času odplavuje velké množství DNA.
Během fosilizace mohou být také některé organické molekuly DNA nahrazeny minerály, poznamenává Scott Woodward z univerzity v Provo (Utah), který studoval DNA pocházející z kosti 11 tisíc let starého mamuta. Kontaminace DNA jinými organismy je dalším problémem. Tuto zkušenost získal Raul Cano z kalifornské univerzity v San Luis Obispo, vedoucí týmu vědců, jenž izoloval DNA z brouka nosatce uchovaného v jantaru po 120 až 135 milionů let. „Problém s kontaminací je vskutku obrovský," říká Cano. Zanesení například kousku stříbra nebo nehtu během analýzy lze zabránit pečlivými laboratorními technikami. Ale je nemožné ji vyloučit během milionů let, kdy fosílie ležela v zemi.
„I kdyby byl Horner schopen extrahovat DNA z buněk, bylo by obtížné dokázat, že se skutečně jedná o dinosauří DNA. Nemáme ji s čím srovnávat nebo od čeho odvodit její autenticitu. Máme jen jakousi představu, jak by mohla dinosauří DNA vypadat, ale ani to nevíme jistě," říká Cano.
I pokud krevní buňky vskutku přežily 65 milionů let uzavřeny ve fosilní stehenní kosti Tyrannosaura rexe, naděje na získání DNA z nich zůstává malá.
T 93, č. 10
Tak se zdá, že na skutečný Jurský park si ještě budeme muset nějaký čas počkat.
V neděli 26. září skončil dva roky trvající pokus, ve kterém mělo 8 lidí a dalších téměř 4000 zástupců pozemské fauny a flóry dokázat, že zmenšený model ekosystému naší planety je možný a životaschopný.
Přestože na podrobnější rozbory tohoto projektu, jehož náklady přesáhly částku 150 milionů dolarů, je ještě brzy, již dnes je jasné, že jeho vědecký úspěch je dosti pochybný. Původní záměr, podle kterého měla být Biosféra 2 zcela izolována od Biosféry 1 (jak byla označena ekologie Země), se splnit nepodařilo. Projekt byl již od počátku provázen neúplnými nebo zkreslenými údaji. Biosféřané ani nedodrželi jednu ze základních podmínek - veškerá potrava jak pro ně tak pro jimi chovaná zvířata musí pocházet z vlastních zdrojů. Jak vyšlo najevo, měli potravu zvenčí na tři měsíce a krmivo dokonce na celou dobu experimentu.
Další problém vyvstal, když si jedna z účastnic pokusu vážněji poranila prst na ruce. Místo aby byla ošetřena týmovým lékařem, opustila skleník a nechala se krátkodobě hospitalizovat. Když se vracela, pronesla navíc dovnitř jedno zavazadlo, jehož obsah se nepodařilo zjistit.
Původní představa vědců, že oxid uhličitý vylučovaný živočichy bude vegetací šesti různých biomů (kalifornská poušť, floridská bažina, africká, australská a jihoafrická savana, karibské moře, amazonský deštný prales a tropická zemědělská půda) přetvářen fotosyntézou na kyslík, se zcela nesplnila. V průběhu dvou let rostl podíl CO2 na úkor kyslíku natolik, že dovnitř musel být několikrát uměle přidáván kyslík.
Dobrovolníky za sklem dále sužoval nedostatek potravy, a to zejména díky tomu, že propočtená plocha obdělávané půdy byla z důvodů úspory místa omezena na desetinu. Nepomohlo ani pěstování rýže, o které je známo, že má nejvyšší plošné výnosy, a tak jistě biosféřanům přišly vhod propašované zásoby na přilepšenou. Přesto však jejich průměrná hmotnost poklesla v průměru o deset kilogramů v porovnání se stavem na začátku.
Podle mecenáše celého projektu - milionáře Edwarda P. Basse - za všechny omyly a nedostatky může jeho ředitel - John Polk Allen - který celou akci pojal příliš dobrodružně a nezodpovědně. Ještě před koncem Biosféry 2 byl proto vystřídán oceánologem dr. Johnem Corlisem, který byl zároveň pověřen přípravou Biosféry 3, jež by měla začít v únoru příštího roku (skleník má totiž plánovanou životnost 100 let, a proto jeho majitel počítá s jeho vytížením po celou tuto dobu).
Výše uvedená fakta jemně naznačují, že vytvořit biologický systém, který by byl schopen samostatného života bez závislosti na naší planetě, je stále ještě nad naše síly. Z tohoto pohledu je proto pro nás představa autorů vědeckofantastické literatury o generačních kosmických lodích hudbou budoucnosti. Jak vzdálené, to napoví Biosféra 3. Neboli - Biosféra 2 zemřela, ať žije Biosféra 3!
Podle zpráv z tisku sestavil -jtp-
Hodnocení: ****
Hodnocení: ****1/2
Nechme nejprve promluvit zadní stranu obálky: „Příběh ruské autorky Olgy Larionové nás zavádí na vzdálenou planetu Jasper, na které žije hrstka slepých aristokratů. Zrak jim nahrazují záhadné bytosti - kregové, s nimiž jed- notliví lidé žijí v symbiose. Po smrti člověka náleží kregovi odměna - celá planeta, kterou v nekonečných pustinách vesmíru vybere a věnuje mu potomek zemřelého.
A proto El Asmur se vydává spolu se svou družinou na mezihvězdnou výpravu do souhvězdí Kentaura, aby pro krega své matky a devíti dalších šlechticů nalezl deset opuštěných světů..." (kregové jsou ptáci). Výše uvedená charakteristika celkem přesně vystihuje duch povídky. Proto jen stručně - podle mého názoru se jedná o fantasy s lehkým nádechem sci-fi. Onou Čakrou (ví někdo, co je to čakra? rád se nechám poučit) v souhvězdí Kentaura je Slunce a hvězdní vlci, podle jaspeřanů velmi nebezpeční tvorové, jsou pozemšťané.
Příběh má celkem spád, chvílemi snad působí trochu udýchaně, chvílemi tahá autorka trumfy z rukávu, celkově však nevyznívá nejhůř. Zarazila mě pouze jedna maličkost - odkdy Finové mluví rusky?
Sbírku doplňují dvě kratší povídky. Rozvod po marťansku nepůsobí nijak přesvědčivě a ani se mi nepodařilo pochopit její smysl. Snad jakési varování, aby se muži více věnovali svým manželkám. Sen za letního dne je humorně laděný příběh postavený na prohození stupně důležitosti tří základních zákonů robotiky.
Hodnocení: ***
Autor zde lehce snovým stylem rozebírá otázku života a smrti (smrti především). Dřevěná panenka je totiž zosobněním Smrti. Čtenář se účastní dvou hlavních dějů zprostředkovaně - z vyprávění vizí blíže neurčeného úředníka (jeho příběh stojí jakoby na okraji a tvoří vlastně třetí dějovou osu příběhu), který je psychicky napojen na život čtyř mladých lidí (Emila, Kamila, Magi a Johany) a jejich blízkých. Spolu s nimi prožívá lásku, zklamání a nejistotu při hledání podstaty smrti. Psycholog Kamil dosahuje ve svém výzkumu dílčích úspěchů, začne se proto o něj zajímat blíže neurčený výzkumný tým podporovaný státem a využívající služeb poněkud pitoreskních agentů. Do děje vstupuje dále Johanin děd, který již několikrát přemohl smrt a neustále podniká další a další pokusy při boji s tak nerovným protivníkem.
S druhým hlavním dějem nás seznamuje kniha, kterou si čtou oni mladí lidé (a ke konci i sám úředník). Ta vypráví o životních osudech dvou bratrů - inteligentního mrzáka (jmenuje se Mošt) a přihlouplého a těžkopádného siláka (jménem Kvák). Kvákovým životním posláním je zahubit zlo (smrt). Na konci však Kvák pochopí, že jeho boj je marný a vzdává ho.
Osudy úředníka popisuje autor pouze zkratkovitě. Seznamuje čtenáře zejména se změnami, ke kterým došlo v jeho chování a postojích. Dále popisuje dva body v jeho životě, kdy se setkává s osobami, jejichž osud sleduje.
Hodnocení: ****
„Pohádkový svět království Kamwarlu a Denety, zabydlený zlými princi, krásnými princeznami, neohroženými hrdiny. Permoníky, příšerami a ferdy - inteligentními (jak moc inteligentními?) zvířaty, podobnými koňům. Carli má zachránit princeznu Denée ze spárů prince Cabala. Odkud však přišel? Z budoucnosti? Z Časového ústředí vybudovaného kdesi mimo prostor a čas? Skutečně na jeho úspěchu závisí rovnováha celého vesmíru? Který svět je skutečný- svět pohádkových dobrodružství, nebo svět bílých chodeb a splněných přání? To se dozvíte po přečtení napínavého vědeckofantastického románu švédského spisovatele Bertila Mĺrtenssona Světy bez hranic."
Hodnocení: ***1/2
Příběh je postaven na únosu sovětského prezidenta Gorbačova mimozemšťany z daleké Placatiny (neboli Placatých. V jejich jazyce se Země nazývá Kulatina a její obyvatelé Kulaťáci). Gorbačov se na Placatině dozví spoustu věcí. Například, že Placatí se již jednou snažili ovlivnit život na Zemi. Sestrojili za tím účelem speciálního robota a pojmenovali ho Stalin. Vše se jim ale vymklo z rukou, a proto od té doby do pozemských záležitostí nezasahovali.
Přesunem hlavy největšího státu světa se uvolní několik kamínků, které strhnou lavinu událostí. Mimo jiné dojde k potření tzv. radikálního křídla u kormidla moci v SSSR, které touží po nastolení starých pořádků. Členové kliky jsou vesměs popisováni jako senilní tupci, takže jejich plány jsou již předem odsouzeny k nezdaru. Dále například nahlížíme pod pokličku režimů na Kubě, a v zemích Varšavské smlouvy včetně Československa.
Autor reaguje na politickou situaci v době, kdy jeho dílo vznikalo, takže dnes již poněkud zavání naftalínem, jeho pokus ztratil na aktuálnosti. V současné době je po něm možno sáhnout ve chvílích, kdy na nás doléhá únava z politického dění a kdy snad toužíme po návratu věcí minulých.
Poněkud jsem se pozastavil nad skutečností, že nejoblíbenější průpovídkou většiny hlavních postav je «Já se z toho poseru». Nevím, ale řekl bych, že co člověk, to jiné ustálené (a nejoblíbenější) rčení. V případě pana Bukovce to bude pravděpodobně to výše uvedené.
Hodnocení: **1/2
Do jeho poklidného života opět zasáhnou dračí lidé. Tentokrát chtějí zabít Yorimara. Jeho existence totiž ubírá síly Goorovi, Gookovu prvnímu synovi, který se stal jejich vůdcem.
Gooka se proto spolu se synem vydává na nebezpečnou cestu. Jeho cílem je definitivní porážka dračích lidí. Autor je na cestu vybaví spolehlivými společníky, a tak se Gooka (více či méně bedlivě sledován čtenářem) může vrhnout do nových dobrodružství.
Kompozice příběhu není stejně jako v prvním dílu příliš ucelená, jedná se vlastně o několik příhod vzájemně pospojovaných osobami hlavních hrdinů. Autor si libuje v detailech, čas od času se čtenáře pokouší rozesmát drobnými nehodami hlavní postavy.
Poněkud rušivě na mne působily chyby sazby, jakož i chyby pravopisné. V tomto směru Golem Ríša ještě trochu pokulhává za konkurencí.
Poslední připomínka: zarazilo mě chování malého Yorimara, který se ve věku 4 až 5 let chová jako batole, téměř nemluví, své pocity vyjadřuje více či méně hlasitým řevem a svou vegetaci většinou omezuje na přijímání potravy, pláč a tulení se k otci.
Hodnocení: ***
Děj nás zavádí do doby značně vzdálené v čase, doby, ve které je poznaný vesmír poměrně hustě osídlen inteligentními bytostmi a většina planet je členem jakéhosi galaktického společenství obydlených světů. Autor zastává názor, že boj je nevyhnutelný pro zachování a vývoj inteligence, a tak jménem vedoucích činitelů společenství jednak vyhlašuje války některým z nečlenů, druhak shovívavě přivírá oči nad lokálními konflikty uvnitř uskupení.
Po jedné z četných válek zůstane planeta Sirkoma zapomenuta a stranou (kosmograficky i sociálně) centra se vyvíjí po svém. Zhruba po 800 letech se v blízkosti této planety ztratí jeden z křižníků Svazu. Na místo je vyslán spe- ciálně vycvičený a na vše připravený agent, který má za úkol odhalit příčinu záhadného zmizení obrovského vesmírného korábu. Agent se postupně seznamuje se životem v jediném obydleném městě planety a zvolna chápe souvislosti. Zjistí, že obyvatelstvo je ovládáno vládnoucí skupinou «roburů», která je udržuje v poslušnosti hrozbou drakovitých příšer. Agent postupem času objeví, že tito netvoři jsou pouhé mechanické loutky a že roburové se s jejich pomocí zbavují nepohodlných lidí. Zbytek děje prozrazovat nebudu.
Dvě kritické poznámky na závěr:
1) nejméně 99% názvů měst a vesmírných korábů je francouzského původu, což je poměrně dost,
2) měřítkem vývojového stupně civilizace je znalost Sorxových selenoidů; přestože se jimi autor v románu ohání poměrně často, nedozví se o nich čtenář vůbec nic.
Hodnocení: **1/2
Na zasněžených pláních raného středověku je odstartována surová štvanice za vetřelcem, který by mohl změnit běh dějin. Cestovatel v čase se stává lovcem, jeho předchůdce kořistí. Začíná drastická pouť ledovým světem, ovládaným jen primitivní touhou zabíjet a nezlomnou vůlí přežít. Výprava do nitra temné historie se mění v orgie násilí, cesta za vědeckými poznatky v krvavou lázeň...
Autor bestselleru DOTEKY ZLA, beznadějně rozebraného ihned po vydání, přichází s novým hitem. Tentokrát je jím šokující thriller, navozující všudypřítomnou atmosféru hrůzy a napětí - ZÁKON VLKŮ.
Tento zběsile krutý příběh, jehož některé scény se pohybují až na samé hranici čtenářské únosnosti, není jen samoúčelnou sugestivní fikcí. Je to především strhující drama o zodpovědnosti člověka v zrcadle dějin, je to osudové memento s varovným poselstvím."
Přestože tato slova působí bombasticky, nesdílím názor editora, co se týče krvavosti scén. V mnoha případech by si s nimi nezadaly podobné záběry třeba z Vančurových děl (Pole orná a válečná, Markéta Lazarova), která nejen já řadím mezi klenoty české literatury. Liší se však stylem, jakým jsou čtenáři předkládány. Po vzoru akčních filmů jsou popisovány nezúčastněným pozorovatelem, a tak je čtenář sleduje jaksi zpovzdálí, nezaujatě. Tím značně ztrácí na váze jejich úloha varovat před podobnými věcmi v reálném čtenářově světě.
A tak, jako filmové thrillery, i tento knižní thriller slouží v první řadě k zábavě, odreagování se od běžného života a pocitu uspokojení nad tím, že náš svět je daleko přítulnější. Přesto však plní částečně i funkci výchovnou, protože to je často jediná literatura, kterou je ochoten průměrný -náctiletý konzumovat.
Hodnocení: ***1/2
Na začátku hry si vyberete jednu z pěti obtížností, počet civilizací, s kterými chcete být na Zemi a národ, který chcete zastupovat. Po zadání těchto vašich voleb dostanete pro začátek jednoho nebo dva setlery (osadníky) v podobě vojenské jednotky. Od té doby je již na vás, jak se bude vaše civilizace rozvíjet. Setler může založit město, což je základem rozvoje vaší civilizace.
Na začátku hry je celý povrch planety černý, takže nevidíte, co se kolem vás děje, takže pokud chcete mít alespoň základní přehled o vaší zemi, musíte svět objevit svými jednotkami. Ve hře můžete vynalézat bojové stroje a další vynálezy důležité pro rozvoj vaší civilizace.
Na městech, která založíte, je číslo, které udává počet obyvatel ve městě. Na obrazovce je také uváděn počet vašich peněz a obyvatel, aktuální rok a doba, která schází k vynalezení vašeho vynálezu. V průběhu hry si také můžete na obrazovce přečíst rady, která vám dává počítač. Můžete si též v civilopedii najít, jakou zbraň potřebujete.
Jsou možné různé konce, můžete například zničit všechny nepřátelské civilizace, nebo ony zničí vás, nebo odletíte na jednu z planet ve vesmíru. Takže vzhůru do boje s nepřáteli!
Hodnocení: *****
[Nebula 1967]
Film mě celkově trochu zklamal. Po té obrovské reklamě jsem čekal přece jen více. Filmaři odvedli skutečně výbornou práci, animace je perfektní. Film však nemá téměř žádný děj. Jeho druhá část je jen posloupností scén, v nichž krvelační dinosauři útočí a lidé se jim brání. Rozhodně filmu nechybí napětí a dramatičnost. Některé scény, kdy je život hrdinů skutečně ohrožen, jsou nanejvýš napínavé.
Celý film mi trochu připadá jako nevyužitá příležitost. Nápad, na němž je film postaven, je totiž vynikající. Z daného scénáře se ale asi víc udělat nedalo.
Po stránce filmové je Jurský park skutečně vynikající. Pokoušel jsem se poznat, které části byly vytvořeny klasickou animací a které počítačovou animací, ale neměl jsem šanci. Je to uděláno vynikajícím způsobem, scény jsou tech- nicky dokonalé.
Celkově je možno říci, že Jurský park je dobrý film, který za svou obrovskou návštěvnost vděčí spíše promyšlené reklamě než svým kvalitám. Rozhodně však stojí za shlédnutí.
Zdeněk Töpfer
65 000 000 př. n. l.: Téměř 200 milionů let trvající supervěk ještěrů ukončil možná zásah Země asteroidem. Ze tří set známých druhů jich přímo čelil zkáze asi jen tucet. Největším předpokládaným byl seismosaurus (ještěr, který otřásá zemí); dorůstal délky až 42 metrů, byl schopen se dokrmit do hmotnosti 60 - 90 tun - a přitom měl hlavu velkou jako kůň.
2 000 000 př. n. l.: Po savcích se zmocnil žezla života člověk.
Jenže velkým Spielbergovým přítelem je George Lucas a tomu patří firma Industrial Light and Magic (ILM), největší továrna na výrobu vizuálních efektů. Na monitorech počítačů se stal Spielberg svědkem scény, v níž celá smečky dinosaurů utíká před Tyrannosaurem. Každý prchající dinosaurus vypadal jinak, žádní dva neměli stejný rytmus úprku. Smečka byla vytvořena z jednoho jediného digitálního dinosaura pouhou změnou parametrů programu. Ve filmu Jurský park nakonec bylo použito 55 počítačem dotvořených záběrů.
Spielberg je perfekcionista, a tak trval na tom, aby rozpohybovaný dinosaurus nepředstavoval pouze přesun ohromné hory masa z místa na místo. Díky tomu si pozorný divák může všimnout přesného pohybu svalů na těle dinosaurů. Měkké části těl se otřásají v souladu s našimi představami o pohybu tak těžných zvířat.
Počítačem vytvářený obraz snímala přímo z monitoru speciální kamera. Poslední fáze byla hodně obtížná - kopírování takto nasnímaného obrazu do scén natočených v reálu. Herci museli podle představ režiséra reagovat na bezprostřední přítomnost dinosaura, který teprve vznikal v operační paměti počítače. Po dodatečném vkopírování pravěké příšery do tohoto záběru pak herci upírali vyděšený pohled přímo na ještěra.
Ze 120 minut děje stvořili počítačoví géniové z ILM jednu osmnáctinu, přesně 6,5 minuty. Bylo jich 50 a celá zakázka jim trvala na 80 počítačích od firmy Silicon Graphics devět měsíců.
Ne pro všechny scény se počítačoví dinosauři hodili, a proto ke slovu přišla i robotická monstra. Tým Stana Winstona, čítající 60 lidí, postavil sedm dinosaurů v měřítku 1:5 a jednoho, Tyrannosaura Rexe, v životní velikosti více než šesti metrů. Na obalení jeho konstrukce ze skelného laminátu spotřebovali 1,5 tuny hlíny, kterou překryli odolnou, a přesto jemnou latexovou kůží. Byl upevněn na důmyslné zařízení ovládané počítačem. Choreografie pohybů ještěrovité obrloutky byla vytvořena pomocí pětinové kopie monstra, která mohla být snadno, a hlavně ručně, ovládána čtyřmi loutkáři. Jakmile se zvládly pohyby pro určitou scénu, počítač je zaznamenal a naprogramoval velké loutce.
Náklady na natočení filmu Jurský park činily 65 milionů dolarů.
Zdenka Líkařová, Svobodné slovo: „Velmi jednoduchý, přímočarý, místy zkratkovitý příběh s postavami bez psy- chologie a čitelnějším ozvláštněním je největší slabinou filmu."
Martin Čáp, Telegraf: „...některé sekvence jsou příliš podobné těm, které jsme měli možnost vidět ve Vetřelci."
Věra Míšková, Rudé právo: (hlavní představitelé) „Hrají dobře, ale jejich party jsou ve srovnání s dinosaury poněkud nicotné, takže se hodí spíš poznamenat, že skvělý výkon podal šestimetrový Tyrannosaurus Rex, neobyčejně svižní a přesvědčiví byli bojovní velociraptorové"
Mirka Spáčilová, MF DNES: „Je to nesmírně těžké; ale pokud to dokážete, zjistíte, že i Jurský park je jenom film - a dokonce s jistými chybami."
Andrej Halada, Mladý svět: „Svou výchovně vzdělávací funkci plní Jurský park výborně. Lidé se díky němu i díky jím vyvolané dinománii dovědí něco o životě v druhohorách. (...) Poselství filmu zase divákům vštěpuje, že by lidstvo mělo respektovat zákony přírody a světa, a ne je měnit podle toho, jak se mu zlíbí. (...) Postavy jsou letmo načrtnuté, občas jednají nesmyslně. (...) Jurský park se ocitá někde v půli cesty mezi thrillerovými Čelistmi na jedné, a dětsky čistou a didaktickou Cestou do pravěku na druhé straně.
Autoři vycházejí z tajemství zrodu ženy, které jí vysloužilo množství magických atributů. Věnují se všem evropským náboženstvím a kultům, od kterých je možno odvodit původ čarodějnic. Velmi zajímavá je esej Čarodějčina zahrada se skvělým fotografickým materiálem - obrazy květin i rostlin s popisem jejich magických účinků. Kapitola Hrůza honů na čarodějnice popisuje situaci nejdříve v Evropě a nakonec i za oceánem v USA.
V knize se hovoří i o společnosti anglických čarodějnic, které údajně zabránilo vylodění Hitlera v Anglii.
Tato exkluzívní publikace, tak jako všechny knihy této edice je typická nádhernými ilustracemi a pestrobarevnými fotografiemi.
Termíny Večerů se sci-fi v 1. pololetí roku 1994: 7. 1., 4. 2., 11. 3., 1. 4., 6. 5., 3. 6. 1994.
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi.
Na přípravě tohoto čísla se podíleli JAP, -jtp-, S. Ševců, Z. Töpfer a V. Vávra.
Nakonec, to by samo o sobě tolik nevadilo. I kdyby od této chvíle na tu obrovskou hromadu již vydaných knih nebyla přidána ani čárka, nikdy nebude možné přečíst všechno, co se nabízí a dá se za sci-fi považovat. Pro každého čtenáře se vždycky najde alespoň malá část této literatury, která bude působit nově, neotřele, originálně a nápaditě, přestože mnohdy půjde o díla několik desítek let stará.
Hodnocení jakékoliv knihy z hlediska originality, z hlediska kolik toho nového přináší, je samozřejmě relativní a závisí na sečtělosti čtenáře. Pro člověka, který s bídou přelouskal povinnou školní četbu, bude nové prakticky všechno, co se mu dostane do ruky. Pokud bude ochoten vůbec něco číst.
Když se ale počet přečtených knih začne počítat na stovky, snad i tisíce, musím dát za pravdu tvrzení, že něco originálního je napsáno tak průměrně jednou za sto let, ti ostatní opisují. Ba co víc, dopracuji se k poznání, že ve skutečnosti žádná
Knihy jsou napsány, vydány a přečteny, a dříve či později upadnou v zapomění. Ale pak jsou napsány znovu. Ovšem pod jiným názvem, a někým jiným.
Literatura je specifická forma komunikace mezi spisovatelem a čtenáři, ale taky mezi autory navzájem. Je to kolek- tivní vědomí a paměť, veřejné vlastnictví, k dispozici každému, kdo umí číst a psát. A podle toho je s ní zacházeno.
Čím více kniha zapůsobí na své okolí, tím déle se myšlenky, které přináší, udrží v povědomí, a tím větší je šance, že je někdo znovu, ať už vědomě nebo v domění, že jde výhradně o produkt jeho vlastní tvůrčí invence, znovu použije. Frekventovaná, aktuální témata jsou častěji vystavena riziku, že k nim nebude přidáno nic nového.
Přijít s něčím opravdu novým, originálním ve skutečnosti není možné, protože nikdo nemůže spolehlivě rozeznat své vlastní nápady od cizích. Přečtených, slyšených a viděných jinde, jindy. Žádné vlastní, originální myšlenky, zrozené z ničeho, neexistují.
Lidská paměť je skladiště starých krámů, ze kterých časem opadávají štítky s informacemi o jejich původu. A tak se stane, že po dostatečně dlouhé době prostě zapomeneme, kde jsme k velké části té zaprášené veteše vlastně přišli. A ve své domýšlivosti začneme tyto duševní artefakty považovat za dílo své mysli. Každý zdánlivě nově zrozený nápad je dílem zručného kompilátora, skrytého v každém z nás. Nikdo si ale vědomě nepřizná (protože o tom neví), že cokoliv napíše je jen semletý, dobře odleželý a strávený materiál dávno přečtených a zapomenutých knih.
Jack Lewis - A kdo od koho opisuje?, (in TUNEL DO POZĺTŘĺ, SNDK 1967)
Potom sme započali s bežným archeológickým prieskumom. Mimo už zmieneného našli sme v priebehu troch dní eště 4 ďalšie ľudské skelety. Všetky boli velmi dobre zachované a takmer neporušené. Určil som, že ide o pozôstatky piatich mužov, pri čom štyria patrili do rodu Homo neandertalensis a jeden do rodu Homo sapiens fossilis. Časovo som ich zaradil do poslednej doby ľadovej (t.zn. cca pred 35 tisícmi rokmi).
Po týždňu práce bol objavený nezvyčajný predmet (viď príloha A/II). Po ohláseniu tejto udalosti nadriadeným zložkám predal som lokalitu, ako aj všetky nalezené predmety a popisnú dokumentáciu, zástupcom Osobitného oddelenia Ministerstva vnútra.
RNDr. František Kapka v.r.
vedúci výjazdovej skupiny
Privolali sme odborníkov zo SAV (Dr.Kapušana a Dr. Horvátha). Obaja podpísali prohlásenie o zachovávaniu mlčenia.
Ich analýza potvrdila závery Dr. Kapku. Takto sme na minimum znížili možnosť, že ide o dobre pripravený podvrh. Ani po vzájomných konzultáciach však nevedeli vysvetliť, akým spôsobom sa predmet dostal do tak vzdialenej minulosti.
Antropológa Dr. Horvátha zaujala ďalšia vec. Nepozdával sa mu tvar crania jedinca, označeného za Homo sapiens fossilis (viď príloha B/I). Konzultoval preto (so svolením p. ministra) celú záležitosť na dialku so svojím britským kolegom, Dr. Barnesom z Oxfordskej univerzity. Ten pripustil, že môže ísť o iný druh a rozhodol sa, že sa ta poobzerá osobne. Povolenie ko vstupu dostal taktiež od p. ministra.
Dr. Barnes pricestoval ešte týž deň. Po preverení celého objavu došiel k tomu istému záveru ako Dr. Horváth, totiž že ide o človeka dnešného typu a nie o človeka predvekého. Keď sa dozvediel o existencii predmetu, vyhlásil, že do druhého dňa vypracuje vysvetlenie celej záležitosti a návrh OSN na náväzné opatrenia. Tento spisok je v slovenskom preklade pripojený za našou správou.
V lokalite bolo nalezených ešte niekoľko drobnejších predmetov, bežných pre dané historické obdobie (celkový zoznam viď príloha C). Terénny výskum bol zakončený 29. septembra t.r. Po prevedeniu bežnej dokumentacie bola uzátvorka priestoru odvolaná a ťažobné práce v lome opätovne povolené.
Celková záverečná správa je uložená vo spise G/623.
Ladislav Romeľ v.r.
vedúci 5. oddielu
Všetky dôkazy nasvedčujú tomu, že neexistuje prechodný stupienok medzi Homo neandertalensis a Homo sapiens. Druhými slovami - človek dnešného typu sa nevyvinul z tzv. «pračloveka», ale doposial neopísaným spôsobom. Moja hypotéza predpokladá, že človek sa nevyvinul, ale že sa jednoducho objavil. Tým sa automaticky nastoluje ďalšia otázka - Odkial?
Odpoveď nám môže poskytnúť soška z nálezu v Uhrovej - Z budúcnosti. Tak je aj možné vysvetliť existenciu zmenšenej kopie newyorskej sochy Svobody v poslednej dobe ľadovej.
Konečne sa dostávam k podstate veci - návrhu samému. Navrhujem sestaviť výzvu budúcim pokoleniam, výzvu predávanú z generácie na generáciu, výzvu čakajúcu na vynález cestovania živých ľudí v časoprostore. Až k tomu objavu dôjde, navrhujem ľudstvu v záujme zachovania sebe samého osidlovanie minulosti. Títo pionieri sa môžu rekrutovať z dvoch prúdov:
Gary Barnes
Oxford University
Trosky / 11. číslo / 1993
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Miffin Co.
Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 3. listopadu 1993
Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám