VTM 2/94
Nyní se zdá že skalní duchové podnikli obranná opatření. Turisté, kteří si úlomky Uluru vzali sebou domů, vyprávějí stále častěji o smůle, která se jim stále lepí na paty. Zničená manželství, záhadné nemoci a bezpočet jiných útrap, které je postihují, má podle nich na svědomí prokletí skály.
Proto posílají své kameny zpět, často s přesnými údaji, odkud je vzali. Pracovníci parku se však nejčastěji omezují na to, že je všechny poskládají na jedno místo - tam, kde za posledních patnáct let přišlo o život pět turistů.
"Vraťte, prosím tento kámen na jeho místo," psal jeden muž z Arizony, "od té doby, co ho mám doma, jsem prodělal mnoho nemocí."
Podobné zkušenosti popisují stovky dopisů. Žena, která si vzala kámen na památku roku 1968, si stěžuje, že je od té doby diabetičkou a že přivedla na svět nemocné dítě.
Domorodci oproti tomu pochybují, že by hora byla prokletá, většina duchů je prý přátelská. Přesto s rostoucím zadostiučiněním pozorují, že konečně se i běloši přibližují ke svaté Uluru s větší úctou.
Magazín 2000, č.0/1993
Původ aury a její složení je dosud předmětem psychotronických a vůbec všech bioenergetických procesů, probíhajících v buňkách. Vyzařování aury je pak důsledkem těchto bioenergetických procesů. Někdy se v souvislosti s aurou hovoří o tzv. bioplazmatickém oblaku, nebo též plazmatickém energetickém těle.
Efektu lidské aury využívají i mnozí lidoví léčitelé při diagnostikování chorob pomocí přikládání rukou. Jejich senzibilita jim umožňuje přesně určit místa, kde je aura nějak narušena. Aura je fenomén, který léčitelé znali již v dávných dobách a využívali ho v praktické medicíně (např. v Indii a Číně.
Fenomén aury je stále předmětem nejrůznějších diskusí a dohadů. V této souvislosti se někdy hovoří o astrálním těle, uloženém uvnitř fyzického těla, o duši nebo oduší (viz Břetislav Kavka "Základy experimentální psychologie"). Jsou i pokusy učinit z objevu aury jakousi mystickou záležitost, rozváděnou do filozofických a mystických nauk. Jde o hypotézy diskutabilní a exaktně velmi obtížně ověřitelné, nicméně nelze všechny zavrhovat. Přinejmenším mají své místo v tzv. esoterické literatuře.
Magazín 2000, č.0/1993
Novela "Poslední hrad" (1966) patří k tomu nejlepšímu co, autor kdy vytvořil. Právem za ni získal cenu Hugo 1967 a Nebula 1966 za nejlepší SF povídku roku.
Povídka "Měsíční můra" se z mého hlediska jeví ještě lepší, ačkoliv není ohodnocena žádnou cenou. Jde o podivuhodnou planetu a společnost zabývající se komplikováním věcí i osudů a jejich tvář ať je jakákoliv nesmí býti nikdy spatřena. Tato podivuhodná společnost schovává svoji tvář strakhu (myšleno strachu) za masky vyjadřující mentální stav toho či onoho člověka. Masky jsou podle tohoto principu zaměnitelné a to vyvolává dokonalou zápletku mistrovsky ztvárněnou. Do této situace se dostává člověk neznalý pravidel. Domluva s ostatními včetně otroků je možná výhradně prostřednictvím hudebních nástrojů a ten každý se musí použít je ve své nezaměnitelné chvíli. Použití nesprávné masky je ve své podstatě trestné. Nesprávné použití hudebního nástroje vede k nedorozumění, které může končit smrtí. Jde vlastně o detektivní povídku, kde je nutné zatknout zločince.
Kdo má strakh a kdo je zločinec? To se dočtete v knize "Poslední hrad."
-ZdRaMB-
Jde o román zcela zvláštní konstrukce, protože jeden z dojmů působí, "Space opera", jenže tomu tak není. Jde o vzájemnou zápletku tří osob a stroje. Vedoucí výzkumu přeřadí jednoho ze svých nejkvalifikovanějších lidí na zcela jinou práci. Tento postižený si myslí, že od výzkumu byl odstaven záměrně, aby nepřekážel jinému svému kolegovi ve vědeckém postupu a lásce ke kolegyni. Tajemná technická porucha přístroje však způsobí, že sled událostí je narušen a teď už hlavní hrdina příběhu je povolán do akce jako opravář. Tento opravář je na cestu zásoben vším potřebným technickým vybavením podle svého přání, ale. Je zde jeho přítel a ten hlavnímu hrdinovi provede řadu nehorázností a těsně před odchodem opraváře mu nasadí, jak se říká brouka do hlavy. Později se sice ukáže, že šlo o důležitou informaci pro přežití v neznámém světě. Opravář na místě, kde se má opravovat zařízení, najde jen jednoho jediného robota. To ostatní je hrubou silou poškozeno a ostatní zničeno. Zde na tomto místě teprve začíná skutečný příběh. To co předchází je jen takový úvod do obrazu a děje. Čtěte "Praktický efekt". Je tam všechno. Jeskynními lidmi počínaje a vězením nekončí. Láska i válka je na spadnutí. Hlavní hrdina, ten se v tom motá jako vítr v bedně, nakonec však pochopí a jak jinak než prostřednictvím geniálního robota. Svému soku v lásce i práci však nic nevysvětlí a to je jeho zadostiučinění za způsobené příkoří. A co je praktický efekt? Tak to zase je moje zadostiučinění. Já už to vím a vy ostatní si to přečtěte. "Praktický efekt" je vynikající román od vynikajícího spisovatele, u nás zatím poněkud neznámého, proto o něm píši tuto zprávu.
Setkali jsme se s ním jen málo a kromě "Praktického efektu" u nás zatím vyšly jen jeho některé povídky v Ikarii.
Ikarie 1990 č.1 Křišťálové sféry. Ikarie 1991 č.3 Thor versus kapitán America. Ikarie 1991 č.12 Řeka času.
Dále za poskatastrofický román "Pošťák" 1985, který studio Warner Brothers připravuje ke zfilmování, získal cenu LOCUS a Pamětní cenu J. W. Campbella a za povídku "Křišťálové sféry" 1984, získal cenu HUGO.
K výčtu jeho publikací patří ještě sbírka povídek "Řeka času" 1986, a román "Jádro komety" 1986, napsaný s Gregory Benfordem.
-ZdRaMB
Jak napovídá již název knihy, jde zde o stvoření boha. Tento nebezpečný experiment provedl opat Halmyrach, aniž by předem přesně tušil, zda se jeho pokus podaří a k jakému výsledku povede.
Kniha je občas prokládána různými úvahami, filosofickými a náboženskými, které jí ubírají na čtivosti. Zvlášť je tím postižena poslední část textu. Kniha jakoby byla složena ze dvou částí, které sice jsou spojeny ústřední myšlenkou a ústřední postavou, ale přesto je mezi nim patrný předěl, který je určen průběhem života hlavního hrdiny.
Zdeněk Töpfer
Musím předeslat, že jelikož se s názory autora téměř vůbec neztotožňuji, přistupoval jsem k četbě poněkud skepticky. Autor si mě nezískal ani svým slohem, protože nedokáže dodržet osnovu a neustále odbíhá do všech světa stran, aby se dříve či později vrátil k původní myšlence. Nevím, ale řekl bych, že v případě faktografických děl by si měl autor za prvé vytvořit osnovu svého díla a za druhé se takto sestavené osnovu držet. Myslím, že pan Bergier neudělal ani jedno. A pokud ano, pak značně nedůsledně (čímž by vlastně mimoděk potvrzoval svou myšlenku o nedokonalosti a zastydlosti lidské rasy).
-jtp-
Autor svým lehce uhozeným stylem vypráví příběh nepříliš nadaného novináře, který se stane přímým svědkem (a jedním z hlavních iniciátorů) konce světa. Tento pisálek se rozhodne, že napíše knihu o dni, kdy byla svržena atomová puma na Hirošimu. Práce na knize jej svede dohromady s potomky jednoho z tvůrců jaderné zbraně. Jak vyjde později najevo, vynalezl tento geniální vědec také tzv. led číslo 9, aby se stal zároveň i jeho první obětí. Neuvážený přístup jeho potomků k této nadmíru nebezpečné látce nakonec vede ke zničení veškerého života na naší milé, na pólech zploštělé koule letící širým vesmírem.
Kurt Vonnengut si opět bere na mušku tolik opěvovaný americký způsob života a snaží se přimět čtenáře k zamyšlení, zda ono měřítko hodnot, o které se opírá západní civilizace, je skutečně to pravé ořechové. Jeho knížky zkrátka nutí k zamyšlení a, v případě potřeby, i k přehodnocení určitých postojů. Možná, že některá z jeho knih zasáhla i nedávné či současné mocné tohoto světa, protože se už na našem glóbu objevují místa, kde lidé u pák a kormidel dostávají rozum.
-jtp-
I když editor na obálce tvrdí, že bude mít čtenář co do činění s literaturou žánru sci-fi, já zastávám jiný názor. Dle mého jde nanejvýš o literaturu hlavního proudu okořeněnou lehkým nádechem neskutečna. Většina zde se vyskytujících fantastických prvků mi totiž jako scifistovi připadá naprosto samozřejmá.
Jelikož povídek v této sbírce není zase tolik, zmíním se o nich jednotlivě alespoň několika slovy.
V titulní Ve vrcholu pyramidy navazuje autor na skutečnost, že v modelu Chufuovy pyramidy je možno nejen brousit žiletky, ale také zpomalovat stárnutí. Jiří Švejda se však mylně domnívá, že pokud píše sci-fi, může popisovat nesmysly. Pochybuji, že by nějaký farao přežil, kdyby mu vybrali mozek a vnitřnosti a pak ho nechali čtyřicet dní luhovat v solném nálevu. Myšlenka na hybernaci ŕ la Švejda se mi tudíž jeví jako poněkud dost přitažená za vlasy.
Nevím, co je na Nanabevstoupení doktora Roberta Najmana fantastického. Jedná se přece o běžný popis zážitku klinické smrti, jak jej známe z mnoha případů (zejména popsaných R. A. Moodym, Jr.). Příběh odehrávající se na ploše několika málo minut je navíc tak prodchnut moralitami a hlavní hrdina je natolik nesympatický, že to až tříská dveřmi.
Asi jsem až dosud žil v bludu, protože jsem si myslel, že dčja vu (nikoli Déjavu, jak tvrdí autor) je něco jako vzpomínka na budoucnost. Jiří Švejda mne konečně vyvedl z omylu a vysvětlil mi, že je to vzpomínka na minulost, a to zejména na období našeho vývoje v matčině lůně. Co se týče příběhu samého, opět nic moc. Hlavní hrdina se nám v něm promění před očima během zhruba jedné hodiny ze spořádaného občana ve zvrhlíka, který neví, co chce, aby se s námi nakonec rozloučil jako novorozeně.
V zřejmě autobiograficky laděných Chodidlech máme spolu s hlavním hrdinou možnost navštívit peklo. Tento hrdina je asi druhou nejsympatičtější hlavní postavou zúčastněných povídek.
Nepochopil jsem, proč je povídka Po podzimu musí přijít jaro nazvána tak, jak je nazvána. Zřejmě proto, že po klinické smrti musí přijít návrat do života. Tomuto návratu napomůže náhodný svědek dopravní nehody.
Indický hříbek pomáhá organizmu zbavit se všech chorob. Nesmí se ale dostat do blízkosti ocelových předmětů. Pak se totiž může léčené osobě přihodit něco dosti nepříjemného.
Autor zřejmě před napsáním Delíria Tomáše Vargy dostatečně trénoval, protože velice přesně popisuje blouznění zapříčiněné otravou alkoholem. Nevím, co by na tom asi tak mohlo být sci nebo fi. Nejspíš nic.
Zlaté opojení si pohrává z více než omšelou myšlenkou o existenci bájného alchymistického kamene mudrců. Teď mě tak napadá, že autor by možná mohl být psychiatr. Nebo taky ne.
Povídku Okultista chápu jako autorovu úlitbu panujícímu režimu (knížka vyšla v roce 1989). Autor si v ní střílí z lidí, kteří důvěřují takovým šarlatánům, jako jsou proutkaři, jasnovidci a jim podobná pakáž. I když na konci se to snaží jaksi zaonačit, aby to nevyznělo tak jednoznačně.
Opět nechápu, co je na inteligentním voříškovi vystupujícím v povídce Poslední přání tak nadpřirozeného. Normální příběh ze života, na kterém neshledávám nic neobyčejného. Charakteristika jednajících postav je podobně jako ve většině ostatních příběhů značně černobílá. Člověk je zde buď zlý nebo hodný. Nanejvýš v první části hodný a ve druhé zlý nebo naopak.
Tíha svědomí nutí hlavního hrdinu jednat tak, jak se na pořádného klaďase sluší. Ústřední myšlenka, na které je postaven příběh talentovaného konstruktéra má ale více trhlin než dálnice v Los Angeles. Vystupuje zde nejsympatičtější hlavní hrdina. Má rád děti i manželku, do práce jezdí na kole, nezkazí žádnou srandu a má charakter.
-jtp-
Kniha je sestavena jednak z rekonstrukcí, dále pak z oficiálních i neoficiálních dokumentů, protokolů, lékařských zpráv, dopisů, letáků a usnesení. Nechybí ani několik vtipných dokumentárních snímků.
Tento román chápu jako politickou satiru odrážející poměry v Československu té doby. Autor použil prvku nadpřirozena, aby dosáhl rychlejšího vývoje jednajících postav. Jelikož se nejedná o čistou sci-fi, je třeba jisté míry tolerance a shovívavosti. Pak je možno říci, že je to zajímavý a čtivý příběh.
Několik poznámek:
1. Jako částečně nedotaženou považuji autorovu myšlenku týkající se toho, že Adam Juráček do určité doby nikdy nepoužil žádného dopravního prostředku vyjma svých dolních končetin. Dokonce i do a z Prahy (kde studoval na vysoké škole) cestoval dvojkou (a navíc při tom dokázal i plést - nikoli nohama, ale rukama). Zmiňuje se totiž, že v dětství cestoval na pionýrské tábory. I když všude jinde nezapomene podotknout, že se na určené místo přepravoval po vlastní ose, zde cudně mlčí. Ani se mu nedivím. Nějak si nedovedu představit neduživého druháčka cupitajícího desítky kilometrů do vysněného tábora.
2. Nevím, proč se autor namáhal, aby zatemnil přesný letopočet, když z jednoho data uvedeného římskými číslicemi jasně vyplývá, že k oné události došlo v roce 1968 (na jaře).
3. Za poněkud přetaženou považuji autorovu myšlenku s umístěním splachovacího záchodu na strop.
-jtp-
Nevěsta pro trojklanného boha Zdeňka Šámala vyhrála soutěž O nejlepší fantasy v roce 1991. Neznám ostatní zúčastněné, ale řekl bych, že na to má. Poměrně čtivě napsaný příběh o nepěkných vyhlídkách dědičky trůnu a cestě udatného žoldáka za její záchranou. Jen mi trochu vadil neurovnaný a chvílemi poněkud kostrbatý sloh autorův. Jinak bez výhrad.
V poměrně krátké Krajine nekončiacich snov Martiny Pilcerové se čtenář dozví, odkud se berou lidé a kam mizí zástupci jim nadřazené rasy. Příběh je postaven na překvapivé pointě, která bohužel čiší z textu asi tak od jeho poloviny.
Meč z Flatlandu Petra Vyhlídky chrání poslední obranný val obyvatel jednoho poloostrova. Na můj vkus je příběh, který se odehrává na tak malém prostoru (myšleno potištěného papíru) příliš filmově prostříhán. Ani konec není příliš mastný ani slaný. Asi by to chtělo rozpracovat na větší ploše (opět míněno papíru).
Kasino ve svobodném pásmu Stanislava procházky vyhrálo soutěž O nejlepší dobrodružnou sci-fi za rok 1988. Autor nás seznamuje s párkem prohnaných lupičů a jejich práskaným způsobem, jak udělat kasu v kasinu. Dost dobré.
Zlou noc Petra Vyhlídky prožívá blíže neurčený dobrodruh na útěku. Setká se jak s vojáky, tak s čarodějnicí a vílou. Příběh takto uvedený je v podstatě o ničem. Bral bych ho jako epizodu v románu (nebo alespoň novele), ve kterém by šlo o něco podstatnějšího. Takže opět doporučuji to samé co výše.
Jako Bílé stíny Caroly Biedermannové připadají pozemšťané na vzdálené planetě, která žije v fantasysty tak oblíbeném období pozemského středověku, tamním obyvatelům. Pobyt na této oběžnici totiž působí na lidi ze Země tak, že ztrácejí všechny pigmenty a jediné, co na nich není bílého, jsou černé zorničky jejich očí. Pozemšťané jsou na planetě víceméně trpěni, pravděpodobně hlavně proto, že se jich domorodci bojí a připisují jim nadpřirozené schopnosti. Čtivě napsaný příběh, kde nemá hlavní slovo břinkot mečů a jiných zabíjítek, ale bystrý rozum. Takovou fantasy můžu.
Slovo závěrem: Dnes a denně se přesvědčuji, že slohová stránka příspěvků mladších autorů v naprosté většině případů nedosahuje úrovně generací předchozích (což je dobře vidět v těchto dvou číslech Poutníka). Je patrné, že se příliš lidový přístup školních osnov doby nedávno minulé nepříznivě podepsal na našem psaném projevu. Nejvíce je to znát ve složitějších souvětích, ve kterých se někteří adepti pera utínají a ve kterých zmateně bloudí. Doufám, že se najde sdostatek schopných redaktorů a editorů, kteří pomohou tento problém postupně odstranit. Dále doufám, že současné školství nebude nadále udržovat v minulosti zvolený nepříznivý kurs.
-jtp-
Herbert, Frank [Patrick] [USA, 8.10.1920-11.2.1986]
[Hugo 1966 & Nebula 1965]
Herbert, Frank & Herbert, Brian
Vaším celoživotním dílem je obnovování tradičních věd, tedy alchymie, astrologie a magie. V čem spočívá jejich podstata?
Dnešní dělení věd nutí k přílišné specializaci, tradiční vědy si nejsou vzájemně tak cizí. Jejich základem je dlouhodobé předávání funkce, jejímž nositelem je u primitivních kmenů šaman nebo medicinman a v níž jsou všechny vědy spojeny. Tradice astrologie, alchymie a magie začíná v prehistorii. Nic o ní nevíme. Uvedu příklad: astrologii předcházela divinační věda, věštící z vnitřností. Nazývala se extispice. Naši prehistoričtí předci museli střežit dřívější poznání, aby pochopili znamení, s nimiž se setkávali. Zdá se pravděpodobné, že k vynálezu písma vedla snaha zjednodušit divinační záznamy, tedy hlavně věštecké znaky.
A podstata alchymie?
Alchymie je velice starou vědou a hovořit o ní, aniž bychom upřesnili její kulturní kontext, je nesmysl. Odlišnosti se týkají výrazu, nikoli principů. Čínskou alchymii, která je starší než řecká, nemůžeme oddělit od čínské kultury, jejího vztahu k přírodě a její koncepce lidské společnosti. V tradiční vědě neexistují hranice, které dnes dělí antropologii, kosmologii nebo sociologii. Tyto obory byly předmětem starého kněžského a královského vědění, jednotné vědy střežené představiteli dvou typů moci v tradičních společnostech. Starou složitost nemůžeme násilně zjednodušovat. Paracelsovská alchymie XVI. století je velice vzdálená nejen alchymii Zosima z Panopole, sycené alexandrijským hermetismem, ale i alchymii středověké. Současné školství neumísťuje tradiční vědy do jejich správné perspektivy, nespojuje je se studiem prehistorických kultur, ale s okultismem, s nímž nesouvisí.
Co může dát alchymie modernímu člověku?
Ze všech otázek, které přitahují mou pozornost již čtyřicet let, je tahle asi nejdůležitější. Určitě by neměla být studována kvůli výrobě zlata ze rtuti, jak se domnívá řada šarlatánů. Alchymie, astrologie a magie otevírají průchod k jiné civilizaci, k jinému chápání člověka a přírody. Mohou nás dovést k tomu, co nazývám archeologií vědění. Naše věda netrvá déle než čtyři století, je relativně mladá a plyne z ní nebezpečí specializace. Ta často vede ke ztrátě pravé kultury.
Praha byla vždy počítána mezi základní esoterická centra Evropy. Máte k ní z tohoto hlediska nějaký osobní vztah?
Řešit otázku esoterických center je obtížné. Můžeme se však uchýlit k jednoduchému obrazu, když srovnáme poznání s plodem. V každé době existovaly poznatky, které byly majetkem takřka všech. Ty představují, řekněme, dužinu plodu. Byly užitečné, ale zároveň existovalo i hlubší poznání. Ve všech kulturách existovalo tajné učení představující v našem přirovnání jádro plodu. Jeho držitel však zároveň ochraňoval třetí úroveň poznání, přirovnatelnou k mandli skryté v jádru. Nelze-li proniknout až do nitra plodu, není možné potvrdit existenci mandle. To je velký problém pro historiky. Vše, co víme o přírodě, však všudypřítomnou existenci jádra potvrzuje.
Jaké jsou podstaty a cíle archeologie vědění?
Každý jedinec má dvojí určení. Jedno je dané genetikou, tím dědičným. Druhé je odchylkou vůči zděděnému a nazýváme je individualitou. Nuže, totéž platí o našem poznání. Je určováno historií a vědou, ale zároveň individualitou, která se projevuje pokrokem. Historie věd shrnuje naše intelektuální a psychologické dědictví. V našem mozku existují oblasti, které jsou relativně mladé jako například neocortex, ale trvají zde i oblasti archaické. Nejsou běžně aktivní, ale mohou být probuzeny. Buď negativně, jako tomu je u úchylných jedinců, anebo pozitivně u jedinců vyspělejších. Mým záměrem je působit na to, aby měl současný vědec nejen schopnost pokroku, ale i schopnost interiorizace, zniternění poznání. V rámci současné vědy může být vědec velmi vyspělý, ale archeologie jeho osobnosti tím není vyřešena. Žádám rovnováhu mezi archeologií a logikou.
Vaše přednáška byla též výrazným protestem proti současnému stavu naší civilizace
Nemám rád proroky neštěstí a nehodlám být jedním z nich. Přesto je třeba konstatovat jeden základní fakt: skončil čas národů. A žijeme-li přesto dosud v čase národů, znamená to, že směřujeme ke třetí světové válce. Nastal čas, abychom pochopili, že země je jen jedna a že se nemůžeme izolovat. Je třeba ustanovit jednotu v rozmanitosti. Národy jsou toliko abstraktní kategorie vytvořené podle potřeb ekonomického vykořisťování. Reálné jsou lidské duše. Existují Normanďané, Bretonci, Burgunďané, Bavorové, Irové, Skotové, Katalánci, Baskové, ale neexistuje národ - německý, francouzský, španělský nebo anglický. Nepochopí-li Evropa, že svět stojí na dvou sloupech, jihovýchodním asijském, jenž produkuje masovou výrobu, a severozápadním atlantickém, který je nositelem špičkových technologií a industrializace, pak nedosáhne rovnováhy. Rovnováha světa, to jsou právě tyto dva sloupy a uprostřed mezi nimi sám člověk.
Rozhovor s francouzským historikem hermetických věd René Alleauem v MF Dnes 15. 1. 1994. Mírně kráceno.
Zeptáte-li se, co je na onom označení špatně, odpovím: téměř všechno. Abychom si udělali jasno, stačí zalistovat v jakémkoli trochu větším anglickém (americkém) výkladovém slovníku. Já jsem použil Websterův z roku 1984 (mimochodem vydaný společností Houghton Mifflin Co., která je i autorem slovníku synonym a kontroly pravopisu pro MS-Word). Zde je pod heslem science fiction uvedeno: fiction, v jejíž zápletce je použito imaginárních (pomyslných, dosud neznámých) možností vědy. Nyní již stačí nalistovat heslo fiction a jsme doma. Znamená: [2a] Literární dílo, jehož obsah je vytvořen představivostí a které nemusí nutně být založeno na skutečnosti. [2b] Kategorie literatury skládající se z děl výše uvedeného druhu ve formě románů, povídek a dramat (česky bychom řekli próza).
Shrneme-li si nyní výše uvedené údaje, vyjde nám, že science fiction v češtině znamená vědecká próza (příp. i vědecká poezie). V porovnání s otrocky převzatým nedokonalým a zavádějícím překladem je hlavně mnohem kratší, navíc vhodně doplňuje již ustálený termín fantastická literatura. Dále se nám nabízí i možnost konečně přeložit u nás různě komolenou anglickou zkratku sci-fi (dle slovníku [saj'faj]). Navrhuji například VP, v.p., věd-pró, věd-po. První dvě navíc mají tu výhodu, že je jimi možno označit jak prózu, tak poezii.
Pokud vám připadá můj překlad jako nepovedený či hloupý, věřte mi, že je to pouze otázka času a zvyku. Uvidíte, že i vy mu po týdnu či dvou přijdete na chuť. Proto vás tímto vyzývám: Zameťme konečně s přežitkem z dob nedávno minulých a zbavme náš oblíbený žánr toho nevkusného, jazyk lámajícího a hrdlo vysoušejícího označení! Zaveďme konečně pořádek v našich semknutých řadách a přinuťme vydavatele a literární vědce změnit oficiální terminologii! Výsledek za to určitě stojí.
Po shlédnutí několika dílů cyklu mi to nedalo a otevřel jsem si knihu Kaleidoskop, což je před několika lety vydaná sbírka povídek R. Bradburyho. Některé ze zfilmovaných povídek jsem tam našel. Když jsem však porovnal literární a filmovou podobu, uviděl jsem rozdíly. Filmaři některé povídky prostě upravili, občas něco přidali, aby naplnili předepsaný čas. Je to věc názoru, ale mně se prostě literární forma těchto povídek líbí víc.
Některé příběhy jsou zajímavější, jiné méně. Přes všechny výhrady se však domnívám, že uváděný cyklus stojí za sledování.
Zdeněk Töpfer
SFK NAZCA, Poštovní přihrádka 17, 400 01 Ústí nad Labem 1
Věčný spánek je zajištěn na VŠ kolejích v blízkosti areálu PF. Ve stejném prostoru je zajištěna i strava.
Pro účastníky nejbláznivější akce od dob velkého třesku je připraveno mnoho zajímavých přednášek o budoucích technologiích, vynálezech, diskusí na zajímavá témata, výstavy, video projekce, počítačové hry a mnoho dalších zajímavých akcí.
Každý 200. účastník získá hodnotnou cenu.
Na akci bude pořádána tombola, jejíž výtěžek půjde čs. fandomu, burza a aukce knih.
V rámci akce se pro příznivce DRD uskuteční mistrovství republiky v DRD.
POZOR!!! Velká soutěž pro všechny účastníky s jiskřivým tvořivým humorem PERPETUM '94 - o největší "Kurčikotinu".
Soutěžní přehlídka fungujících prototypů přístrojů, navržených za účelem podmanění si všech aspektů heterogenity tohoto i jiných vesmírů "homo sapiensem".
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi.
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp-, Z. Töpfer, V. Vávra a -ZdRaMB-.
Konečně se nám, byť pomaličku, rozjíždí literární dílna. Půl příspěvku Václava Vávry je první vlaštovkou. Doufejme, že jich brzy bude více.
Co se týče recenzí, dohodli jsme se (já a Z.T.), že tuto první část probereme přímo na Večeru se sci-fi (všichni přítomní nebo alespoň ti, kteří to již četli) a písemné hodnocení připojíme až po přečtení celé povídky, tedy s největší pravděpodobností v příštím čísle.
-jtp-
No, vidím, že vás to zajímá, tak já vám teda řeknu, jak to doopravdy bylo. Možná, že jste o tom něco slyšel, tenkrát kolem toho udělali pořádnej poprask, vyšetřování, komise, no znáte to. Ale na veřejnost pustili jenom hodně málo z toho, co se tam tenkrát stalo, a veliteli a celý posádce dali podepsat prohlášení o mlčenlivosti a dali nám najevo, že když se něco proflákne, skončí to ještě hůř než jenom přeložením nebo vyhazovem. A víte proč? Ne? Protože ten diletant, kterej to všechno tenkrát zavinil měl ty správný známosti, a nejenomže z toho vyklouzl, ale nakonec všechnu vinu svalili na nás. Na koho? No přece na kapitána, na mě, na Hlavouny.
Já ho sebou nechtěl, teda toho zmetka protekcionářskýho, to víte mě byl protivnej už na první pohled, celej takovej dohněda, a s těma červenýma flekama, asi takhle... No řekněte sám! Frajírek to byl ten Kooper, tak se jmenoval, takovej fracek nafoukanej, a ke všemu nic pořádnýho neuměl. A to do posádek dálkových letů berou jenom opravdové specialisty, machry alespoň ve dvou oborech. A on to byl jenom obyčejnej potroubník, a ke všemu ho z posledního místa vyhodili, protože tam měl nějakej malér s dodržováním bezpečnosti, nebo snad se zlodějnou, to vám už dneska nikdo neřekne. Takže ho asi potřebovali načas uklidit někam daleko, než ten poprask utichne.
No, jak jsem řekl, nechtěl jsem ho vzít, za personální obsazení jsem jako první důstojník zodpovídal já, otloukal jsem jim o hlavu tu jeho kvalifikaci, nebo spíš nekvalifikaci, ale to bylo pořád "on je šikovnej, on se zaučí", no a nakonec když to jinak nešlo, přišel jednou kapitán s tím, že to dostal příkazem shora, a pro toho hajzlíka zřídili novou funkci, takže nás letělo devět. Taková pitomost!
"Hlavní technik odpadových šachet", takhle nabubřele to nazvali, a ten zmetek pak celou dobu nedělal nic jinýho, než že se poflakoval po celé lodi a dělal, že kontroluje, jestli jsou zavřené poklopy hajzlů. V popisu práce toho měl samozřejmě víc, ale on byl tak pitomej, že jsme ho radši k ničemu jinýmu nepustili. A to jsme ho prosím museli zařadit do stejné platové třídy jako technického důstojníka! To víte, protekce. A ne ledajaká! On totiž tehdejší ředitel dálkových letů, no ano zrovna ten, to tenkrát pytlíkoval s jeho vzdálenou tchýní. Určitě ji taky znáte, dělala v tý době na celní správě ředitelství. No jo to je ona, taková rajda puntíkovaná, jak vona se nosila a kroutila a poskakovala. V tom jejím věku!
No nemusíte se hned zelenat, poslyšte vy jste nějakej stydlivej, vždyť jsem zas tak moc neřek. No vidíte, tenhle fialovej proužek vám sluší mnohem víc. Víte co, dáme si ještě jednu, a já vám povím, jak to tenkrát doopravdy bylo.
To máte tak milej pane, základnu jsme měli pod vodou...Proč pod vodou? Tak trochu přemýšlejte. Kam se tak asi schováte na cizí planetě?! No vidíte. Ale ono zas není tak jednoduché najít to správné místo, můžete se třeba potopit na dno oceánu, ale zase budete daleko takříkajíc od centra dění. A my jsme potřebovali mít na dosah jak vodní prostředí, tak souš, ale taky tu místní civilizaci, jestli se to tak dá po tom co jsem viděl, nazvat. Takže jsme se schovali na dně jezera uprostřed dost hustě osídlené oblasti. Byli jsme dost hluboko aby nás někdo zbytečně nevyšťoural, a přitom jsme mohli pohodlně provádět výpravy na pevnou zem. No nemyslete si, to nebyly žádné dobrodružné expedice, jenom se sbírali vzorky, a ke všemu většinou se to dělalo dálkově řízenými automaty. Sami jsme ven moc nevylejzali, vlastně jsme to měli zakázané, pokud to opravdu nebylo nutné. Přece jen se jednalo o první planetu, kde jsme se setkali skutečně s rozumným obyvatelstvem, alespoň to tak vypadalo, soudě podle techniky a tak. Takže na první kontakt jsme museli být setsakra dobře připraveni. Tedy ne doslova my, protože naše výprava výslovně se nesměla o jakýkoliv předčasný kontakt pokoušet, a řeknu vám, po tom co jsem tam viděl ani o nějaké další seznamování nestojím.
Hlavouni, které jsme sebou tenkrát vezli měli předběžně testovat slučitelnost na úrovni mikroorganismů, jednoduše řečeno, měli ověřit jak působí jejich bacily na nás a naopak. To víte opatrnosti není nikdy dost, cizí světy se k sobě nechovají vždycky přátelsky Většinou testovalo hned namístě, to proto, že tam Velký hlavy měli dostatek materiálu, tedy místních živočichů, na kterých mohli všechny ty nemoce zkoumat.
Řeknu vám, pro nás techniky to byla příšerná nuda, celou dobu jsme jen udržovali chod základny a už jsme se nemohli dočkat až Hlavouni dokončí svůj program a my zase vypálíme nahoru, kde na nás na oběžné dráze čekala mateřská loď. Samozřejmě prázdná, co by tam taky kdo takovou dobu dělal. Aha, vy nevíte jak to chodí. Tak to když se dostaneme k cíli, teda k planetě, celý přetlakový modul se oddělí, po přistání se změní na základnu, a nahoře zůstane jenom to co nás tam dotlačilo.
Všechno běželo v pohodě, a my mohli se ukousat nudou, až do toho dne, kdy největší Velká hlava, vedoucí laboratoře Yawn vrazil celej vyvalenej na můstek a zmateně vykřikoval něco o katastrofě. Velitel zrovna visel pod stropem, frajersky se držel jenom jedním hňápem, on se totiž hrozně rád předváděl, v jeho věku, a jaký je to ještě sportovec, a všema sedmi ostatníma se hrabal v kabelech komunikačního uzlu. Proto taky Yawn přiběhl osobně s tou hroznou zprávou, prostě se nemohl dovolat. Přiznám se, že i mě to vyvedlo z míry, když tam vtrhl, nesouvisle povykoval a mával všema čtyřma předníma, ke všemu nedokázal na chvíli udržet stabilní barvu. No řeknu vám, byl na něj pohled za všechny prachy. Ale kapitána to tak vylekalo, že se pustil stropní příchytky a žuchl sebou hlavohřbetem rovnou na kryt rozebraného uzlu, který se válel na podlaze přímo pod ním. Asi se při tom pádu omráčil nebo co, protože tam chvíli připitoměle ležel, neschopný pohybu. Jenom se kolíbal napasovaný v tom krytu, rozcapený že mu byla vidět celá břichohruď. Úplně se všímvšudy, představte si! Ke všemu ještě s vyplazeným kladélkem, takhle to muselo před Yawnem vypadat jako kdyby tam nahoře vyváděl kdovíco. Když se konečně vyhrabal a zaujal důstojnou polohu, celý žlutozelený vztekem (vždyť takhle ostudně nahatýho ho snad neviděla ani primární manželka na svatebním loži, a že to býval zamlada pěknej kanec), nebyl zrovna dvakrát naladěný ke smířlivému řešení situace.
Nejdřív Yawna pořádně sjel za porušení disciplíny, že sice Yawn je vedoucím výzkumného programu, ale že velitelem expedice je on, teda jako kapitán, a takový ty řeči. A když se konečně vykecal a nechal mluvit zase chvíli Yawna, vjel do něj vztek ještě větší.
Z Hlavounů tenkrát vylezlo, že měli v testovacím programu zahrnutou i skupinu TCR virů, a poslední vzorek, který zkoušeli byl TCR-alfa/104. Tenhle virus způsobuje to nejběžnější a nejobyčejnější onemocnění, jaké si jen dovedete představit, no schválně hádejte. Jo to je ono, bublinatost přísavek, úplná banalita. To vám na všech přísavkách naskáčou takový malý puchejřky a příšerně to svědí, k tomu zvýšená teplota, nestandartní zbarvení. Není to nic příjemnýho, ale taky to většinou nestojí za to aby k vám volali doktora. Pokud vím, tak si to protrpěl snad každý. No jak říkám, běžná dětská nemoc. Já to chytil když jsem byl ještě docela malej, já vám byl flekatej, no hrůza. Ale za tři, čtyři dny je po všem, a přinejmenším do první recyklace máte pokoj.
Jenomže když Hlavouni zkoušeli nakazit tímhle virem cokoliv živého odtamtud, všechno jim to pochcípalo. Takové případy se stávali i na jiných planetách, ale tohle bylo něco jiného. Ten pro nás celkem neškodný virus na tomhle světě zabíjel prakticky všechno, co se dostalo Hlavounům do hňápů a co mu předhodili. A to tím rychleji, čím menší organismus napadl. Ke všemu ještě přežíval i mrtvých zvířatech dost dlouho, aby mohl nakazit a zlikvidovat celé potravní řetězce. Prostě byla to taková časovaná biologická bomba.
Ale teď se podržte. U nás se virus projeví jako neškodné dětské onemocnění, ale kdo tuhle nemoc jednou prodělal, už nikdy se jí nezbaví! Ten virus zůstane jednou provždy součástí vašeho organismu, třebaže ho imunitní systém drží na uzdě, a navenek se nijak neprojeví. Podruhé už nikdy nedostanete bublinatost přísavek, ale virus v sobě máte pořád. Už vám to dochází? Ano, my sami jsme se stali pro ten cizí svět smrtelným nebezpečím!
Dokončení příště
1) Přemisťuje se to samo skupina trdlíci => 2
Nepřemisťuje se to samo skupina truhlíci => 6
2) Po rozmáčknutí vytéká červená tekutina => 3
Po rozmáčknutí nevidno červenou tekutinu TIPLÍK
3) Má běhací nožičky => 4
Nemá běhací nožičky TRUPÍK
4) Má míň než 5 nožiček => 5
Má víc než 4 nožičky TIPLÍK
5) Běžně to lítá samo i nahoru ŤUHÝK
Není tomu tak UNDATRA
6) Není to vůbec dřevěný => 7
Je to dřevěný ŠPALÍK
7) Aspoň kus je zelenej i zevnitř ŽOUŽEL
Opačnej případ PRAŠIVKA
Trosky / 3. číslo / 1994 Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer Korektor: Houghton Miffin Co. Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma Náklad: několik výtisků Uzávěrka tohoto čísla: 9. března 1994 Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám