VTM 2/94
Pro lepší prognózy zemětřesení zaznamenávali zvuky v tektonických vrstvách Země. Sovětský geolog Dimitrij Assakov oznámil, že v hloubce 16 km narazili na dutinu, z níž mikrofon přenášel výkřiky lidských hlasů...
Nejprve vědci pomysleli na poruchu magnetofonu. Při bližší zkoušce se však prokázalo, že se jedná jednoznačně o lidské hlasy. Z vrtu se potom vyvalil oblak jedovaté páry o teplotě 1100 C. Technici propadli panice a dr. Assakov byl přesvědčen, že provrtali strop pekla. Vrtání bylo zastaveno, norští vědci byli požádáni, aby o tom pomlčeli.
Historka se však přece jenom dostala na veřejnost. Jedny francouzské noviny uvedly, že norský ministr spravedlnosti se o případu dozvěděl během zimní dovolené v Kalifornii. Smál se naivitě amerického tisku, jak mohl něco takového otisknout. Avšak po návratu domů musel 7. 1. 1990 přiznat: "Ještě dnes se musím přemáhat, díky šoku, který jsem utrpěl po návratu. Všechny noviny toho byly plné... Setkal jsem se se seismologem B. Nymmandalem. Řekl mi, že tyto lidské hlasy... Sověty vyděsily k smrti."
Německé médium E. Korkowski varovalo již před lety před vyvrtáváním děr do Země, protože by z nich mohly unikat jedovaté výpary a negativní bytosti. Jiní dokonce hovoří o 5 civilizacích pod povrchem zemským, od démonických až po velmi vyspělé. Indické védské spisy, jako Šrímad Bhagavatam, popisují "podzemní svět", obydlený démonickými bytostmi.
Magazín 2000, č. 2/94
Strůjci jednoho z největších vědeckých falzifikátů století již nejsou naživu. Poslední muž z pětičlenné výpravy k břehům jezera, kterou v roce 1934 financoval list Daily Mail, zemřel ve věku 90 let loni na podzim.
MF Dnes 14.3.1994
-jtp-
Čtivě napsaný příběh, vhodný např. na cestu autobusem.
Zdeněk Töpfer
Příběh plný magie, který dokáže na pár chvil upoutat.
Zdeněk Töpfer
Knížka je rozčleněna do tří oddílů podle zaměření jednotlivých příspěvků. Po přečtení jse dospěl k závěru, že by se o vhodnosti rozčlenění povídek do oddílů dalo úspěšně pochybovat. Představuji si, že autorka, možná ve spolupráci s odpovědným redaktorem sesypali vše do jednoho koše a odtud systémem Lóra vybrali pro každou část knížky odpovídající počet povídek. Rozdělení totiž postrádá jakýkoli smysl.
Nebudu se zmiňovat o všech příspěvcích, protože by to byla nejspíš ztráta času. Tím nechci říct, že nic nestojí ani za ... řeč. Najdou se i čtivé kousky. Nejlepší je asi Návrat, který si i přes značně omšelý námět udržel jakous takous úroveň. V závěsu za ním povívá (se zamhouřením oka) Podivné okno. Nejslabší se mi zjevila celá sekce Dobrodružství, která je dobrodružná asi tak, jako telefonní seznam Kamnného Újezda.
Naivita autorky naznačovala, že se jedná o začínající nezkušenou adeptku pera ve věku těsně již ne školou povinném. A tak jsem největší překvapení nad knížkou zažil ve chvíli, kdy jsem si přečetl datum narození její stvořitelky.
-jtp-
I když autor poměrně často odkazuje na příběhy pana Pyma, nepřijde ani až doposud neinformovaný čtenář zkrátka. Prostřednictvím jistého amerického dobrodruha (který průběžně porovnává Poeovu knihu se skutečností) má možnost účastnit se pátrání po posádce zničené lodi, ale hlavně pokusu o dobytí jižního pólu.
Z reálií příběhu i z vypravěčského stylu jasně prosvítá, že autor našel zalíbení jak v mořích, tak i v lodích po nich plujících. Jedná se vlastně o chlapecký dobrodružný román s fantastickými prvky, kterými v tomto případě nejsou ani tak poslední výdobytky vědecko-technické revoluce, ale rozloha antarktické pevniny a klimatické podmínky na ní a v jejím blízkém okolí. Nebyl by to však Jules Verne, aby si v samém závěru neodpustil alespoň jedno technické montsrum...
Užitečným se mi jevil i slušný doslov, který čtenáře seznamuje nejen s okolnostmi vzniku této knížky, ale také porovnává Verneovy představy o jižním pólu s dnešními poznatky o této poněkud zapadlé končině naší planety.
-jtp-
Mladý student z venkova, který nedostal místo na koleji, marně shání podnájem. Usměje se na něj štěstí v podobě jeho nastávající, která mu - coby redaktorka inzertní kanceláře - dohodí pěkný podnájem v jedné z vilových čtvrtí.
Ale jak už to na světě bývá, každá hůl má dva konce. Noví domácí - houslista na odpočinku a jeho senilní matka - totiž nejsou příliš normální... Nebudu více prozrazovat, snad jen tolik, že onen písek zmiňovaný v názvu knížky není v zubech, ale mezi dvěma sklíčky (mimochodem - je to celkem pěkná psychologická zbraň).
Autorovi se daří držet čtenáře stále v napětí, příběh však probíhá poněkud neučesaně. Vypadá to, jako by ona zmiňovaná přepracování spočívala ve vložení nových částí textu do dříve zkomponované dějové osy.
-jtp-
Zool je snad jedinou 2D akční chodičkou v tomto stylu. První úroveň se odehrává v jakési cukrárně, kde je snad všechna havěť, co se může v cukrárně vyskytovat. Po zemi lezou nějaké kopečky cukroví s kukadly, ze vzduchu na vás útočí dotěrné vosy.
Druhá úroveň se týká elektřiny, třetí zeleniny. Ohrožuje vás tedy široká škála různých odporných monster, která jsou v každé úrovni jiná.
K dispozici máte šest životů a každý život se skládá ze tří obdélníčků energie. Energii navíc, stejně jako život, si pochopitelně můžete v průběhu hry vybojovat. Pokaždé totiž, když zastřelíte některou z mnoha stvůr, zbyde po ní buďto energie, nebo body. Život si ovšem musíte najít, což je docela těžké a ve hře na to není většinou čas. Když totiž některou z příšer zabijete a po chvíli se na toto místo opět vrátíte, tak ji tu znovu potkáte. Dále můžete získávat rozličné druhy zbraní od x až po y.
Hra je rozdělena do X úrovní a každá úroveň ještě do tří podúrovní. Na konci každé úrovně na vás čeká s otevřenou náručí nějaká sympatická příšerka (např. v první úrovni je to obří vosa, která po vás hází bomby).
Cílem této akční chodičky, jak to u tohoto žánru bývá, je prostřílet se až do konce.
Hudba je stejně jako hra na docela slušné úrovni, i když se některé její části výrazně podobají hudbě z Lotosu III. Scrolling je plynulý, grafika v jedinečném provedení. Přeji vám pěknou zábavu a ať dohrajete Zoola do konce (ne jako já do konce první úrovně).
Subjektivní hodnocení: Pro: jedinečná grafika a nápad, Proti: docela vysoká obtížnost
Celkový dojem: 65%
JAP III.
Někde jsem četl, že nemáte interview příliš v lásce. Proč?
Živím se tím, že dávám velký pozor na to, co říkám a co potom dávám na papír v přesně takovém pořádku, jak si to přeju. Interview se většinou nahrává rovnou na pásku a já už potom nemám žádnou šanci zasáhnout do textu a upravit ho tak, jak bych si ho představoval.
Mluvený projev je pro vás tedy nebezpečnější?
Ne nebezpečnější, ale je to větší zmatek, chybí mu zodpovědnost psaní.
Pracujete teď na nějaké knize?
Něco mám rozepsáno už delší dobu. Má to už dokonce i titul, ale zatím s tím nejsem moc spokojen. Můj editor by to chtěl vydat, ale já nechci ukončit svou kariéru něčím, o čem nejsem tak úplně přesvědčen. Bohužel jsem dnes v takové situaci, že vydavatel vydá cokoliv, co napíšu, nehledě na kvalitu. Nikdo mě proto nezastaví, když chci vydat třeba i úplný nesmysl. Musím si tudíž sám dělat velmi přísnou autocenzuru.
Nikdy jsem pořádně nevěděl, že jste tak silně politicky zaměřený autor, dokud jsem nečetl váš rozhovor-interview s Josephem Hellerem o válce v Perském zálivu. Tak silné odmítnutí celé akce se snad nikde jinde neobjevilo. Je váš zájem o politiku trvalý?
O politiku se zajímám pořád. Bohužel ale cítím, že spíše než lidé a parlamenty nám vládne technologie. Všechna velká rozhodnutí jsou ve skutečnosti udělána vynálezci. Lidé jako Bill Clinton nebo George Bush nemají na chod věcí v podstatě žádný vliv. Dokonce i takový Havel je pod vládou technologie.
Co přesně myslíte pod slovem technologie? Není to spíše byrokracie, co nám vládne?
Byrokracie jsou pořád ještě lidé, ale technologie, to je něco, co je na lidech absolutně nezávislé, co se vyvíjí vlastní cestou, aniž by na to lidé měli nějaký vliv. A oddělovat rozhodování od lidí je trochu nebezpečné, stejně jako oddělovat někoho od jeho vlastních ledvin.
Třeba televize. Je to další, nezvaný člen americké domácnosti. Maminka ani tatínek neumí tak hezky vyprávět jako ta bednička, a to začíná být nebezpečná hra. Ten stroj začíná formovat charaktery dětí mnohem více, než mohou a dovedou rodiče. Cítím, že tím pomalu začíná nahrazování lidských bytostí někým jiným - stroji. Nahrazování lidských bytostí strojem byl sice důvod, proč se stroje začaly vůbec budovat. Teď se ale technici dívají na lidskou bytost a hledají, které další funkce mohou být nahrazeny strojem. Někdo na poště razítkuje dopisy, někdo jiný prodává lístky do divadla. Vynálezce se zamyslí - a šup tam s mikročipem místo člověka.
Možná to nemá jen negativní aspekt. Člověk vymyslel stroje, které dělají všechnu nudnou práci, aby si v uvolněném čase mohl dělat vše, na co jinak nemá čas. Stroj ho činí svobodnějším.
A co by v tom volném čase měl dělat? Lyžovat? Jaké jsou tady alternativy pro člověka mimo práci? Jedině práce dokáže uspokojit. Vezměte člověku práci a přestává být člověkem. To je to, co můžeme vidět všude po New Yorku. Všichni bezdomovci na ulicích začali tím, že ztratili práci. To, co musíme lidem dát, je možnost něco dělat, být užitečný. Nyní je technologie připravuje o všechno, co předtím dělali. Žádný systém, ať už to byl komunismus, nebo kapitalismus, nebyl schopen vyprodukovat dostatečný počet úkolů k dělání pro lidi, aby byli spokojeni, aby měli důvod žít.
Všechny vynálezy mají dvě funkce: jednak vymyslet něco užitečného, nějakou potřebnou věc, jednak učinit lidský život lepším. Dneska se protežuje jen ta první část, prostě se produkuje výrobek. Musíme v první řadě myslet na to, co potřebuje člověk, a teprve potom na to, co nám nabízejí stroje a jejich možnosti.
Nemá třeba taková televize šanci stát se vypravěčem příběhů místo knih? Není to nakonec dobrá věc?
Samozřejmě že nahradí knihu. Televize ve skutečnosti zlikvidovala všechny literární časopisy v celé zemi. Pamatuji se, jak v padesátých letech byla každá nová knížka událostí, celé týdny a měsíce jsme diskutovali o jednom románu nebo povídce, které právě vyšly. Dnes na to vůbec nemáme čas, jsme zahlceni něčím úplně jiným. Televize nás učí zapomínat. Když dělám přednášky na univerzitách, přednáším také o operaci Pouštní bouře během války v Perském zálivu. Nikdo ze studentů neví, o čem mluvím. Bylo to pro ně už tak dávno.
To si to už nepamatují?
Televize mezitím všechno překryla. "Podívej se na tohle, na tohle." Viděli mezitím stovky jiných obrázků, stovky krásných žen, báječných mužů, hudbu, exploze... Ještě jako student antropologie jsem napsal práci o kubistických malířích. Ta práce byla mimochodem odmítnuta. Kubisté reagovali ve svých malbách na vynález fotografie. Jejich práce jako malířů dříve byla zachytit podoby lidí a krajin. Vynález fotografie je o tento úkol obral. To samé je dnes s televizí. Sebrala literatuře všechny náměty. Vypráví všechny příběhy sama, na literaturu nic nezbývá.
Televize je také požíračkou námětů. Každé odpoledne můžeme vidět příběhy pěti různých Madam Bovaryových, další odpoledne to budou čtyři kapitáni Achabové se svými příběhy o Mobby Dickovi, zítra uvidíme příběhy pěti Donů Quijotů. A tak spisovatelé musí pro sebe najít něco nového, co budou dělat, o čem a jak budou psát. Bohužel "kubistická" nebo "abstraktní" literatura nejde psát, na rozdíl od malířství.
Máte nějaké řešení, jak by měli spisovatelé na tuto situaci reagovat?
Sakra, to jsem snad toho za svůj život napsal málo? Je mi jedenasedmdesát let. To už je úkol pro někoho mladšího.
Píšete na počítači nebo na obyčejném psacím stroji?
Na psacím stroji.
Jste tedy tradicionalista.
Mám ve skutečnosti počítač, ale s ním jenom hraji šachy. Byl jsem docela obstojný hráč. Sehrál jsem s počítačem několik stovek partií. Vyhrál jsem zatím třikrát.
Možná proto nemáte počítače rád.
Při způsobu mého psaní mi počítač nepomáhá, neurychluje mou práci. Neumožňuje to, co mám na psaní románů rád: pomalé zaplňování čistého papíru postavami, dokud není plný. Přirovnal bych to k ruční výrobě tapet pro velký taneční sál. Jeden kvítek za druhým, dokud nejsou všechny stěny zaplněné.
Není vaše nedůvěra v technologii jen pouhým sentimentem? Rozvoj techniky je jedním ze znaků naší civilizace vůbec. Možná jen žijeme v době, která je určitým přelomovým bodem.
Vezměte si třeba takového Edisona. Vymyslel pohyblivé obrázky, fonograf a žárovku. Dva z těchto tří vynálezů jsou ve skutečnosti umělé lidské bytosti. Někdo zpívá... Někdo tancuje... A nemáme nad nimi žádnou kontrolu.
V dnešním světě nemá až na nepatrné výjimky nikdo šanci být úspěšný. Jeden jediný komik dokáže bavit celé Spojené státy. Žádný jiný nemá šanci. Frank Sinatra je schopen díky médiím zastat úlohu zpěváka pro milióny lidí. Pro všechny z nás. Rambo dokáže sám samojediný vyhrát válku. Pro nás ostatní nezbylo nic, co bychom mohli dělat. Všechno je už rozebráno. Počítače berou lidem práci a jediná možnost, jak lidi zabavit, je budovat armády. Jediné, co lidstvu zbývá, je prohrát souboj s technologií se ctí.
Podle rozhovoru s K. Vonnegutem v časopisu Reflex č. 9/94
Mírně kráceno
Zdeněk Töpfer
MF Dnes 5.3.1994
Knihy 8/94
Knihy 9/94
Midwichské kukačky jsou po Dni trifidů nejznámějším dílem mistra světové science fiction a v Anglii byly fascinujícím způsobem zachyceny ve filmu Vesnice ztracených.
Knihy 9/94
Knihy 9/94
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi.
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp-, Z. Töpfer a V. Vávra
Ale abych se vrátil k té naší neslavné expedici, kdepak jsem to skončil? Aha, u té rozežranosti. Ve chvíli, kdy se ten veleprůšvih provalil jsme si už mohli být skoro jistí tím, že zbytky těch zvířátek se už staly potravou ryb v jezeře, a virus se vydal na cestu do nového světa. Každá ryba, která by pozřela třebas jen nepatrný kousíček nakažené tkáně se stávala po určitou dobu nebezpečnou pro své okolí. Jak dlouho, to nikdo nevěděl, Hlavouni neměli ještě všechny testy hotové a nebylo ani pomyšlení na nějaké další odklady. Tím spíš, že jsme už dlouho pozorovali, že několik zdejších obyvatel pravidelně vysedává na březích a tam vykonávají jakousi podivnou činnost, která ale byla zcela určitě, i přes svou zřejmou neefektivnost, spojena se získáváním potravy. Pomocí jakýchsi bidel a vláken se celé dny snažili nalákat na kus žvance ty ubohé vodní tvory. Občas se jim to i podařilo. Tady bylo třeba zasáhnout okamžitě. Stačilo, aby jen jeden z nich ulovil rybu, která v sobě měla virus, a ten by měl pak otevřenou cestu ke zlikvidování zdejší civilizace. Především jsme museli zabránit tomu, aby kdokoliv odnesl cokoliv živého z jezera. Začali jsme okamžitě monitorovat břehy. Neřeknu vám jestli to bylo pokročilou denní hodinou, nebo snad počasím, ale zjistili jsme přítomnost jen jednoho zdejšího obyvatele, a mě napadlo, že se nám přece jen snad podaří tu katastrofu odvrátit. Jenomže kapitána, jak byl ještě celý navztekaný, nenapadlo nic lepšího, než poslat na břeh právě Koopa! Argumentoval tím, že když to ten idiot všechno zavařil, tak to taky teď dá do pořádku. Jo, zrovna on! Ten zdejší pán tvorstva měl už zřejmě naloveno a asi se chystal k odchodu, takže už nebyl čas na nějaká další opatření, a tak jsme nacpali Koopa do biofolie a vystřelili ho ven. On samozřejmě protestoval, že to není jeho starost, že je Hlavní Technik Odpadových Šachet, a ne nějakým výsadkář, ať si tam pošleme automat, nebo někoho jinýho. Prostě byl podělaný strachy, ale nedalo se nic dělat. Jednak proto, že se nikdo neodvážil odporovat kapitánovi, ostatně myslím, že on si to moc dobře uvědomoval, že to bylo přinejmenším pochybené rozhodnutí, poslat ven zrovna Koopa, ale taky proto, že žádný, sebeinteligentnější stroj by nedokázal tomu tvorovi venku nenápadně sebrat jeho úlovek a nepozorovaně se s ním vrátit. To musel opravdu provést někdo z nás, kdo se dovede dobře maskovat. Smůla byla, že to právě Koop, jak se ukázalo, neuměl!
Vynořil se z vody tak, jak ho Oktal stvořil, a hned se sápal po rybách. Pokoušel se sice o jakous takous komunikaci, ale i naprostému ome- zenci muselo být jasné, že naše barevná škála je pro tyhle tvory nesrozumitelná. Abyste tomu rozuměl, oni se dorozumívali pouze na úrovni zvukových signálů, komunikace na vyšší úrovni se u nich buď nevyvinula vůbec, nebo jen ve velmi omezené míře. Co jsme věděli, udržovali si převážně jednotné zbarvení, a dokázali ho měnit jen ve velmi omezeném rozsahu. Těla si pokrývali různobarevnými foliemi, snad jim to do určité míry nahrazovalo vyšší signální soustavu, ale podle mě tím skrývali to svoje nechutné základní zbarvení. To byste musel vidět! Počkejte, já to zkusím, jestli se mi povede trefit ten správný odstín... Skutečně to není jednoduché, s něčím takovým se v přírodě nesetkáte, oni se snad museli nějak synteticky přebarvovat nebo co... No, koukněte, není to sice přesně ono, ale takhle nějak by to mohlo... Co je vám zase?! Pane, slyšíte, co to zpod vás teče?! Ale ne, vždyť vy zvracíte...Proboha nechte to, co to děláte, no tak snad tady mají uklízečku... Hm, tedy vy jste ale musel mít setsekra přísný rodiče, co! Tak co, už je vám líp? S vámi to ale nějak zamávalo, vy byste asi u dálkového průzkumu štěstí neudělal. A že jsem tak zvědavý, co vy vlastně děláte? Co to? Že přednášíte? Estetiku? Panečku, tak vy přednášíte na zdejší univerzitě estetiku, to bych nikdy neřekl, že se něco takového taky studuje. Tak proto vy jste takovej cimprlich! Co říkáte, nechtělo by to něco ostřejšího, abyste si spravil žaludky? Počkejte, já to objednám. Pane vrchní... No tak nekoukejte a srkněte to tam, to vás postaví na všech osm. Tak vám nevím, jestli vám to mám vůbec dopovědět. Ono totiž to co jsem vám vyprávěl ještě nic není proti tomu, co se dělo potom. Co říkáte? Že vás to zajímá? Že mám pokračovat? Tak to snad abych objednal celou lahev, a to mi věřte, že ji budete potřebovat! Na můstku v té chvíli nikdo ani nevzdechl, a já když viděl jak Koop připitoměle tancuje kolem toho tvora, hraje všema barvama, a do toho pokřikuje něco jako "Dej sem ty ryby! Nežer to!" , a tak podobně, začínal jsem mít nepříjemný pocit, že ten největší malér na nás teprve čeká. A taky že jo! Netrvalo dlouho a Koop dostal, o co si koledoval. Totiž klackem přes hlavohřbet! Co je to klacek, co je to klacek! Ale dejte pokoj, když se budete takhle vyptávat na každou pitomost, tak se nikam nedostanem! Prostě ten tvor, vylekaný Koopovým zjevem, a asi taky tím, že ho chtěl evidentně připravit o potravu, sebral odumřelý kus zdejší rostliny a párkrát přetáhl Koopa po hlavě. Muselo být namístě po něm, a snad si ani neuvědomil, co se děje, když dostal první ránu, a my jsme mohli jen bezmocně sledovat, jak ten tvor strhává z Koopa poškozenou mikrofolii, schovává ho do jakéhosi vaku spolu s těmi mrtvými rybami, a odchází pryč. Řekl jsem odchází, ale to je trochu silné slovo. Víte ona naprostá většina živočichů na té planetě měla redukovaný počet končetin. Poloviční! A tihle inteligentní páni tvorstva, se kterými jsme měli tu čest, představte si, tak ti chodili pouze po dvou! Dokážete si vůbec představit chůzi po dvou hňápech?! No jak to dělali, prostě chodili VZPŘĺMENĚ! Nechutná představa, že? Jenže při té jejich stavbě těla to snad ani jinak nešlo. No musel byste to sám vidět, jak se to tak kolíbá a potácí na těch kloubnatých, jakoby zpřerážených hnátách, jak na chůdách, skoro byste řekl, že se to musí každou chvíli rozsypat. Aha, vy zase nevíte, co jsou to chůdy. Copak jste nikdy nebyl v žádném nočním podniku? Tak podívejte, chůdy jsou ty dlouhý, vysoký podpatky, co si erotické tanečnice nazouvají na hňápy. Břicha mají potom tak vysoko, že jak se nakrucují na pódiu, tak je jim vidět až...no víte kam. Tak teď zas nevím kde jsem skončil, vidíte, pořád mi skáčete do řeči...aha, už vím. Tak ten dvounožec sebral Koopa a zmizel. Víte, ty ryby, to bylo zatím jen potenciální nebezpečí, ale mrtvý Koop, ke všemu bez ochranné biofolie, představoval reálnou hrozbu, o tom se už nedalo pochybovat. Vůbec jsme si nedělali iluze o tom, co s ním budou provádět! To nejmenší, co by mohli udělat bylo, že ho jako neznámou formu života rozpitvají, a budou se v něm šťourat a zkoumat co je zač. Ale spíš se dalo čekat, že ho rovnou sežerou. Teď teprve nastalo to pravé pozdvižení. To si nedovedete představit, jak kapitán řádil, a jak měnil barvy. No nedalo se nic dělat, museli jsme ven. Mazat za tou potvorou dvounohou, a sebrat jí ty nešťastné ryby, ale především toho pitomce Koopa. Když se nad tím tak zamyslíte, tak to zní spíš jako anekdota, že. Pošlete někoho aby zabránil katastrofě, a on to idiot dorazí tím, že se místo toho sám nechá sežrat. V té chvíli jsme to ještě nevěděli, ale jak se říká, očekávejte to nejhorší a ono se to opravdu stane. Takový fofr jsem ještě na základně nezažil. Až na dva Hlavouny, kteří měli dost práce s asanací okolí základny, jsme všichni vypadli ven a hnali se po stopě toho tvora. Řeknu vám, nebyla to žádná procházka. Kdo to nikdy nezkusil, tak neuvěří, co to dá práce, maskovat se v těžkém bojovém skafandru jako hromádka kamení nebo kupka hnoje! Ne nic neříkejte, vy zase nevíte co je to hnůj. Tak se dívejte...no asi takhle to vypadá. K čemu to tam měli, to vám nepovím. A teď si představte, vzít na sebe tuhle podobu, když jste navlečený do skafadru! To se ví, že nás to zdržovalo, ale kapitán nechtěl povolit, a tak jsme museli dodržovat všechna bezpečnostní opatření podle předpisů. Přitom kdybychom se vykašlali na nějaké utajování, mohli jsme to snad ještě stihnout a Koopa jim včas vydrápnout, a možná to ještě všechno mohlo dopadnout docela jinak, ale takhle... Analyzátor nás vedl širokou cestou mezi rozlehlými plochami blátivé, pusté země, až jsme po nějaké době dorazili ke shluku nízkých, oplocených stavení. Stopa vedla zrovna k prvnímu z nich. Pobořili jsme tu kdoví k čemu sloužící ohradu a po chvíli hledání a tápání se nám podařilo vtrhnout dovnitř. A ejhle! Čekali jsme že tam najdeme toho dvounožce, jak vskrytu svého doupěte požírá svou kořist a ono jich tam zatím bylo celé hnízdo! A v různých velikostech a stádiích vývoje, představte si. Okamžitě jsme obsadili všechny možné únikové cesty, a Yawn začal odebírat vzorky tkáně a hned na místě testovat. No samozřejmě, měli to v sobě, a ta malá bestie se v nich množila neuvěřitelnou rychlostí! Zbývalo už jenom najít Koopovo tělo, a tak jsme to tam začali obracet naruby. Jenomže těm tvorům se to moc nelíbilo a ten největší, ten od vody, po nás házel různé předměty, vydával zvuky, a vůbec byl nějat moc aktivní. A tak ho kapitán prozatím trochu přejel paralyzátorem a na chvíli byl od něj pokoj. A pak jsme Koopa našli. Měli ho v troubě, a pořádný kus z něj chyběl! No jistě, sežrali ho. Co že je to ta trouba? To je něco jako syntetizátor, víte, ale hodně primitívní. To oni, když se jim podaří chytit něco živého, tak to nejdřív rozřežou, potrhají, a pak to strčí do té trouby a tam to opalují a připalují, snad aby měli jistotu, že jim to neuteče z talíře. Panečku, když jsme ho z té plechové bedny vytáhli, ten vám vypadal! Celý zkroucený, vysušený, a ta barva! No hnus. Yawn se v tom trochu pohrabal, a kupodivu naštěstí našel ještě pár živých, nepurušených expanzních buněk. Horší to bylo s paměťovými implantáty, ať se v tom nimral jak chtěl, pořád mu dva chyběly, a nakonec, když jsme ty tvory jednoho po druhém naskenovali, ukázalo se, že je má v sobě takové to malé, tlusté, holčička tomu říkali. Jak ta vám ječela, když jsme je z ní dostávali. Ale nedalo se nic dělat, bez kompletní sady implantátů by se Koop nedal recyklovat. Ostatně všichni z toho hnízda byli stejně už předem odepsaní. Jediné, co jsme pro ně mohli udělat bylo, odebrat jim všem sterilní, čisté vzorky pro jejich pozdější recyklaci, a nechat je někde poblíž, kde by je jejich soukmenovci spolehlivě našli. Jenomže Yawn u nich nenašel vůbec žádné expanzní buňky! Představte si, že tihle tvorové dosáhli relativně tak vysoké technologické úrovně a přitom neměli vůbec žádnou možnost recyklace! To bylo prostě neuvěřitelné! Až dosud jsme si mysleli, že možnost opakované rekonstrukce a recyklace organismu je základním předpokladem směřování života k rozumu. A vidíte, tady vývoj šel pravděpodobně jinou cestou. Škoda, že se o tom už víc nedozvíme. Potom už toho moc na práci nezbývalo. Všechny obyvatele hnízda jsme samozřejmě museli z humanitárních důvodů utratit, a zrovna tak všechna zvířata v okolí stavení. Všechno kolem jsme vydezinfikovali a pro jistotu tam nechali ještě pár časovaných zápalných náloží. Na základnu jsme se vraceli s pocitem dobře vykonané práce. Hlavounům se dokonce podařilo nějakým strašně složitým a zdlouhavým postupem zastavit šíření nákazy ve vodě, a tak se zdálo, že jsme přece jen dokázali tu katastrofu odvrátit, a všechno bude jako dřív. Ale nebylo. Ani vám neřeknu jak to vypadalo, když ta epidemie propukla. V té době jsme už byli zpátky, a kdybysme mi pitomci nechali Koopa v té troubě, nebyla by žádná recyklace a mohli jsme ten průšvih v pohodě svalit na další turnus co přišel po nás. Jenomže ten dobytek Koop, první věc co po recyklaci udělal bylo to, že podal na kapitána stížnost pro překročení služebních pravomocí. Prostě mu nemohl zapomenout, jak ho vyhnal ven. Taková do nebe volající drzost od toho frajera, kvůli kterému to všechno začalo! A tak se to všechno provalilo. No a pak přišlo vyšetřování, vyhrožování, že když se něco dostane na veřejnost... atakdál. Potom se do toho začali montovat chlapíci od tajné služby, a Koopa taky bylo dost často vidět s někým z ministerstva kolonií. Něco se chystalo, a mě to začalo skoro připadat, jakoby celej ten průser někdo šikovně nastrojil. Ale to jsou jenom takové moje dohady. A co bylo dál? Vlastně už nic, celé to tak nějak usnulo, vyšetřování se zastavilo, protože pak už vlastně nebylo co vyšetřovat. Někoho z bývalé posádky povýšili, jiného přeložili, tak už to chodí. Rozstrkali nás po všech čertech, po těch nejzapadlejších koutech galaxie, takže i kdyby si někdo s nás otvíral nepatřičně zobák, v těch vystrkovech by to stejně každýmu bylo jedno. A kdeže se to všechno stalo? No přece tady, zrovna na téhle nádherně čisťounké, znovuzrozené planetě. Když vyjdete ven, na terasu, tak uvidíte jezero, kde jsme tenkrát měli základnu. Teď je tam ohromné rekreační středisko. No pojďte, půjdeme se trochu projít, a já vám to ukážu. Tak támhle dole, trošku vpravo, vidíte, jak se tam mezi tou zelení třpytí vodní hladina, tak tam to bylo. To tehdy byl ale úplně jiný vzduch než teď. A vůbec, to prostředí tu bylo hrozné, to víte technická civilizace. Ale od té doby, co lidi začali umírat nejdřív po stovkách, po tísících, až už mrtvoly nebylo kam uklízet, jak jsem slyšel, a mládenci z koloniálního pohotově přispěchali zdejšímu obyvatelstvu na pomoc a hrnuli to do těžních jam dolů, tak od té doby se ta zdejší příroda tak nějak zmátořila. A v poslední době se z téhle planety stává velkej hit. Hrnou se sem davy, staví se, no vždyť to sám vidíte. Víte pane, co se v poslední době stala modní ta ojkologie, jak se pořádají samé ty diskuse, a zatahuje se do toho veřejnost, tak jsou všichni najednou ohromně nadšení, a pořád se ptají co by měli udělat pro svoje životní prostředí. A pokud možno hned. Teď. A celá rodina. A aby to moc nestálo. To já bych jim pane poradil. Poradil bych jim, ať s celou rodinou spáchají sebevraždu. Ale pořádně, a ne aby se za pár dní nechali znova recyklovat. To je totiž nejlepší způsob, a tady všude kolem to sám vidíte, jak přírodě odlehčit. Přestat ji otravovat svou přítomností. Aha, tohle vám vrtá hlavou. Jak je možné, že se ten virus přece jen dostal ven, když jsme to tak pěkně vyčistili. Když se nad tím zamyslíte, tak to vypadá, jakoby ho tady někdo vypustil až po nás. Já sám jsem si to taky myslel, jako že to s tím Koopem bylo všechno připravené, však se to někomu sakra hodilo do krámu, víte jaké kšefty se tady teď hýbou?! Jenomže ať už to byla něčí mazaná akce nebo ne, my jsme v tom fofru, jak jsme tahali Koopa z trouby, zapoměli na jednu podstatnou věc. No schválně, jestlipak na to přijdete. Ale kdepak, vždyť je to tak jednoduché, přece ty ryby! Tak je to, nikoho nás ani nanapadlo, kam se poděly ty ryby! Tak nějak všichni předpokládali, že ti v tom hnízdě je spořádali ještě před Koopem. Ale žádné zbytky se nenašli! Pak mě jednou napadlo, znovu si přehrát záznamy z paměťových implantátů. A tam to bylo! Když jsme se dobývali do toho stavení, na okraji zadního zorného pole se mihlo něco chlupatého, černobílého. Nějaké čtyřnohé zvíře. Bleskově se to protáhlo dírou, kterou jsme udělali v ohradě a mazalo to pryč. Bylo to příliš rychlé, a záznam je nezaostřený a krátký, ale přesto bych přísahal na to, že tomu zvířeti vyrůstal z hlavy rybí ocas. Tak teď už víte úplně všechno, jak to tenkrát bylo. Vlastně máte pravdu, ještě jak to dopadlo s Koopem? Tak se podívejte támhle na tu zeď. Vidíte ten plakát, ale kam to koukáte, támhle na druhé straně, ten velký, červenohnědý! No a co je na něm napsáno? Tak co vám budu ještě vykládat, vidíte to sám, VOLTE KOOPA!
"A kde jako?"
"No přece v té podivné krajině. Tentokrát se mi ale podařilo dojít na konec." Tom přestal mluvit a zkoumavě sledoval Dana, co to s ním udělá.
"A kam jsi došel?" Dan se zeptal vlastně jen proto, aby řeč nestála, kamarádovy stále stejné historky mu začínaly lézt krkem. Tomovi se totiž čas od času zdálo, že bloudí jakýmsi tajemným zimním království, kde není nic jiného, než holá pláň. Vždycky se ale probudí dříve, než stačí dojít na její konec.
"Představ si, že jsem se dostal až na okraj!" Tom vypálí tu zprávu jako komentátor nějaké bulvární zpravodajské relace.
"Hm, a co tam bylo?" Dan se podíval mimoděk na hodinky. Ještě pět minut do konce přestávky.
Vydal se vlevo podél okraje propasti. Doufal, že někde objeví nějaké schůdnější místo, kudy by mohl sestoupit dolů. Nevěděl, jak dlouho šel, snad deset minut, snad dvě hodiny. Čas jako by pro tady něj nic neznamenal.
"Nemluv s plnou pusou, dostává se ti při tom vzduch do žaludku," ozvala se v Maje lékařka. "Něco nového?" dodala zvědavá žena v ní.
"Ano, jinak bych ti o tom ani neříkal," nedbal Tom rady své drahé polovičky. "A mluvím mezi sousty, takže zrovna v puse nic nemám. Hele," dodal a vyplázl jazyk.
"Vždycky musíš mít poslední slovo. Tak s čím se vytasil ten tvůj kamarád? Hořím zvědavostí. Došel snad do fialové nebo růžové krajiny?"
"Došel až na konec svého světa," oznámil Dan, tentokrát s pusou plnou jídla.
"A jak takový konec vypadá?" Maja ignorovala manželovu zjevnou provokaci a raději sklopila zrak ke své porci.
"Asi tak, jak si představovali lidé dříve konec světa. Jen s tím rozdílem, že tady místo vody padá dolů ta podivná látka, které Tom říká ledovec."
"Hm, to začíná být zajímavé... Možná, že by se o tom dalo něco publikovat..." Maja na chvíli zapomněla na jídlo a zamyšleně zírala do prázdna. Po chvíli se opět ozvala: "Dane, myslíš, že by Tom souhlasil s tím, abychom ho vědecky zkoumali?"
"To záleží na tom, co si pod tím představuješ." Dan dojídal porci a už se ohlížel po popelníku a nezbytné cigaretě.
"Pozvala bych ho nejdříve několikrát do ambulance a po čase bych s ním chtěla dohodnout i krátkodobou hospitalizaci." Nastínila své představy Maja. "A nekuř mi v kuchyni, prosím tě. Víš, že to nesnáším."
"Zkusím s ním o tom zavést řeč," zamyslel se Dan, "ale nic ti neslibuji. Komu by se taky chtělo dobrovolně do blázince?"
Vtom v dálce zahlédl podivnou, zcela kolmou stěnu, která se tyčila do nedozírné výšky. Její barva přecházela z bílé do béžové. Rozhodl se, že se dá vlevo podél stěny.
Všechno šlo celkem dobře, Tom k ní chodil na kontroly a vyprávěl jí vše, co si ze svých výletů podivnou krajinou zapamatoval. Nebylo toho moc, přesto bylo udivující, že základní podstata pacientem vysněného světa se tolikrát opakovala.
I když se za poslední týden nepohnula ani o píď vpřed, přesto cítila, že rozuzlení leží někde na dosah ruky. Tato předtucha ji také přiměla k tomu, aby zde dnes zůstala přes noc. Zamyšleně pohlédla z okna na dokonalý kruh měsíce. A pak na to přišla. Horečnatě začala pročítat záznamy z jednotlivých seancí s Tomem. Vždyť je to tak jasné! Že ji to nenapadlo dříve!
Ještě chvíli si rovnala všechno v hlavě a potom se rozeběhla do lůžkové části sanatoria.
Po době, kterou nedokázal odhadnout, spatřil pod nohama dno propasti. Mělo okrově hnědou barvu a lesklo se ve studeném světle, které přicházelo zprava. Rozhodl se, že se vydá za zdrojem světla.
Trosky / 4. číslo / 1994
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Miffin Co.
Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 29. března 1994
Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám