V další části večera jsme vzpomínali na začátky našeho klubu (dávno tomu - již více než rok a půl). Padl také návrh, abychom se scházeli častěji, že měsíc je dost dlouhá doba a vzhledem k nízkému paměťovému kvocientu scifistů někteří spoustu věcí (o kterých by se dalo mluvit) zapomenou. Dále by nebylo od věci pokusit se spojit s některým z boleslavských restauratérů nebo vinárníků a společnými silami založit klub sci-fi, kde bychom měli vždy volné místo pro schůzky a kde bychom mohli také provozovat naši knihovničku (a provádět i jiné akce). Pokud někdo o někom víte, zkuste vyvinout iniciativu.
K.L přišel již poněkolikáté s návrhem na založení literární dílny a tentokrát se dokonce nabídl, že ji bude organizovat. Příspěvky budou anonymní (autora bude znát jen K.L), K.L. práci vždy rozmnoží a rozšíří mezi členy. Každý z hodnotitelů připíše na zvláštní papír své hodnocení a postřehy. Tento cyklus by měl trvat vždy v období mezi dvěma schůzkami (tedy během jednoho měsíce). Součástí literární dílny by měly být i besedy o způsobu psaní, formě textu, používání dialogů, úvodu a stavbě příběhu a jiných literárních všeobecnostech. Takže: Stydliví autoři! Nestyďte se a klidně doručte Karlovi Lachmanovi (Havlíčkova 1204/II, 293 01 Mladá Boleslav) něco, co byste chtěli zhodnotit. Nikdo vás neukousne, přinejhorším zkritizuje.
Jako na každém Večeru, i na tom posledním jsme často z oblasti sf & f sklouzávali do oblasti informatiky a výpočetní techniky. K.L. navrhl, aby každý provinilec, který zavede řeč na toto nepatřičné téma, byl na místě pokutován částkou 5,- Kč , kteroužto by musel okamžitě uhradit do klubovní pokladny. Tento návrh byl okamžitě a jednomyslně (navrhovatele nepočítám) zamítnut.
-jtp-
při čtení MS č.17/94 jsem měl "vnuknutí".
Vlastně jsem četl článek "Lepší než tiskárna na peníze", který je v našem případě poněkud zavádějící. Nápad jsem měl ne pro možnost snadného vydělávání peněz, ale pro to, kvůli čemu článek vznikl - to znamená kvůli NADACÍM a jejich legislativnímu postavení.
Článek tu popisuje sedm triků, jak vydělat na Nadaci. Bůh ale suď, že jsem si spíš všiml podtitulku - který mne ihned zaujal a který by nás snad mohl inspirovat. Zněl:
"Nadace mají v České republice mnoho výhod a jen málo povinností"
Trochu si to dovolím rozvést.
Veškerou svou činnost zaměřit na propagaci a podporu sci-fi žánru v Mladé Boleslavi a přitom zaštítit sci-fi klub J. M. Trosky.
Možné směry působení Nadace:
Po oboustranné dohodě a podle termínového kalendáře divadla máme "přiklepnuty" do konce roku tyto termíny:
9. září, 14. říjen, 11. listopad a 2. prosinec.
Na termíny pro příští rok se domluvíme v prosinci se sl. Červenou. Toto vybavuji za svou osobu, ale mohlo by to být pro příště v rámci Nadace sci-fi kultury.
Karel Lachman
V červenci 1993 se podařilo do zařízení vyvést z aparatury LEAR (Low Energy Antiproton Ring) milion antiprotonů. Prvním prvkem antihmoty skutečně vyrobeným lidmi se stane antivodík, tvořený jedním antiprotonem a jedním pozitronem.
Vesmír 1/94
A tak se asi také patrně stane a projekt pátrání nazvaný Phoenix odstartuje. Prostředky slíbili představitelé počítačového světa - David Packard a William Hewlett, zakladatelé podniku Hewlett - Packard. Gordon Moore, spoluzakladatel a prezident společnosti Intel a Paul Allen, jeden ze spoluzakladatelů firmy Microsoft. O finanční příspěvek byl požádán rovněž spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke. Ústav na program Phoenix už získal 4,4 milionů dolarů.
Vesmír 4/94
MF Dnes 4.6.1994
Z Kanady je nejnověji znám případ léčení bývalé kanadské premiérky Kim Campbellové. Nádor v jejím prsu se náhle rozrostl a předpokládalo se, že bude nutná radikální mastoktomie, čili odstranění prsu, a to bez dalšího odkladu, neboť byly ohroženy i lymfatické žlázy. Nemocná se však svěřila do péče bioenergetika slovenského původu Stephana Klovačiče, který jí po třídenní seanci tak významně zlepšil její zdravotní stav, že radikální operace již není nutná. "Neuvěřitelné", říká deník "Montreal News"...
Luna 1/94
Magazín 2000 6/94
Mýty blízké budoucnosti je sbírka povídek s různými tématy, často to ani není sci-fi. Což ovšem vůbec nevadí. Většinou jde o pohled do budoucnosti, pohled, který není příliš optimistický. Autor se zamýšlí nad osudy lidí v budoucnosti, snaží se řešit problém konkrétního člověka v konkrétní situaci. Ve dvou povídkách (Mýty blízké budoucnosti, Poselství ze slunce) je popisována neznámá nemoc, která lidi v budoucnosti zasáhne. V obou případech ji autor chápe jako následek porušení vyšších zákonů přírody člověkem - tím, že se člověk vypravil do vesmíru. Povídka Máme se báječně líčí situaci lidí, kteří se ocitli na nekonečné dovolené a každý se s tím vyrovnává trochu jinak. Válka v přímém přenosu je obrazem války (zřejmě války ve Vietnamu), která je nahlížena jako něco absurdního. V jedné povídce (Mrtvý čas) se odrážejí autorovy vlastní zkušenosti z japonského zajateckého tábora. Jednotka intenzívní péče je obraz z budoucnosti, kdy se veškerá komunikace mezi lidmi bude odehrávat prostřednictvím televizních přenosů, bez fyzických kontaktů mezi lidmi. Za pozornost stojí i ostatní povídky.
Mýty blízké budoucnosti představují soubor zajímavých povídek. Občas to není lehké čtení, čtenář musí často zapojit vlastní představivost, autor jakoby si místy hrál se čtenářem trochu na schovávanou. Je to kvalitní knížka, navíc i v dobrém překladu.
Zdeněk Töpfer
Autor se rozsáhle zamýšlí nad tím, co to je inteligence. Ústy svých postav pronáší celou řadu názorů, mnohdy velmi originálních a často velmi polemických. Dostává se k tak extrémním charakteristikám pojmu inteligence, z nichž by vyplývalo, že celé chování lidstva je vlastně jen instinktem. Nicméně jeho pojetí inteligence není omezeno jen na techniku, jak se často stává, ale je chápáno v kontextu celkového způsobu života.
Knížka je to zajímavá, dobře přeložená, zkrátka pěkné, i když nepříliš optimistické, čtení.
Zdeněk Töpfer
Autorovi však zcela zřejmě o děj a cíl vypravování ani příliš nešlo. Spíše mu šlo o vypravování jako takové. Kniha je plná zvláštních a neobvyklých obrazů a přirovnání, plná neuvěřitelných událostí a to vše je popisováno s originálním humorem a pohledem na svět.
Dojem z knihy kazí neuvěřitelně špatně prováděné dělení slov na konci řádků. Už mě napadla i ta možnost, že to je úmyslná provokace. Nedovedu si představit jazyk, v němž by použitý algoritmus dělení slov mohl fungovat správně. Např.: klin-ice, odm-rštěny, odd-echl, vešk-erenstva, pok-oušela, nordick-ých atd.
Přes uvedenou výhradu, za kterou autor nemůže, bych knihu hodnotil jako pěknou a vtipně napsanou.
Zdeněk Töpfer
Kniha obsahuje deset příběhů Solomona Kanea a je prodchnuta magií, která v každém příběhu přichází ke slovu.
Překlad je zřejmě docela dobrý. Je však škoda, že kniha obsahuje spoustu pravopisných chyb.
Zdeněk Töpfer
Pecinovský si již vypracoval poměrně profesionální rodokapsový styl, takže se jeho výtvory dají číst jedním dechem. K většině dějotvorných událostí dochází podle standardní osnovy tohoto žánru, takže čtenář toužící po známých příbězích zasazených do nových kulis nepřijde zkrátka. Skalní scifista si po přečtení řekne své (to ale byla kravina!) a spolu s ostatními se těší na další dávku napětí v nějakém tom volném či vázaném pokračování. Vzhledem k rozsahu postačí zběhlejšímu čtenáři na přečtení několik málo hodin. Co s dílkem potom? Sběratelé do sběru, ostatní kam chtějí.
-jtp-
-jtp-
Kniha je psána jako kritika 'nejspravedlivějšího státního zřízení' a jako taková obsahuje spoustu narážek na komunistický režim a jeho chyby. Roli komunistů zde zaujali podivní mimozemšťané. Zpočátku se přizpůsobují okolnostem velice ztuha, s postupem času získávají na bravuře a velice úspěšně se přiživují na panujícím režimu. Hlavní hrdina se snaží proti cizákům bojovat, zjišťuje ale, že nemá dost sil, a tak přechází k 'pasivnímu odporu'. Do té doby, než se ho invaze dotkne osobně...
Tuto celkem podařenou satiru poněkud kazí příliš naivní a značně prvoplánový konec, v poslední době nám důvěrně známý z nejrůznějších krváků nabízených přičinlivými videodistributory.
-jtp-
Sestavovatelé antologie se celkem shodli s hodnocením poroty, protože v Kočasu je uveřejněna většina nominovaných povídek. V kuloárech soutěže kolují zvěsti, že autoři dosud úspěšní v kratších útvarech přecházejí na ty delší, čímž v kategorii krátkých povídek vzniká vakuum, které povětšinou vyplňují dosud neznámí autoři. Tím nechci říci, že by jejich práce nestály za řeč. Najdou se zajímavé věci, přesto si myslím, že se v letošním ročníku CKČ - alespoň v oblasti povídek krátkých či dlouhých - nevyskytla žádná bomba. Co se týče Mlsova pokračování (nebo snad dokončení) románu Cesta slepých ptáků, řekl bych, že autor - na rozdíl od Součka - řeší všechny problémy s mnohem lehčí hlavou, čímž jeho příběh ztrácí poněkud na věrohodnosti. Ještě jedna poznámka na závěr - dvojice Pavlovský & Kopřiva by se měla zamyslet nad délkou názvů svých příspěvků. Mohlo by se jim totiž stát, že některá jejich práce bude kratší, než její název.
-jtp-
-jtp-
Knížka nesestává jen z oceněných příspěvků, ale i z jiných věcí. V úvodu nás Vlado Srpoň seznamuje s Gustávem Reussem. Po něm přebírá řečnický kolík duše a motor soutěže Ondrej Herec, který shrnuje své poznatky ze soutěže a který uvádí své názory na původní slovenskou sci-fi (situace je vážná, v dáli však plane jiskřička lepších zítřků). Následuje vyhlášení vítězů ročníku 1993, po něm nominované práce a knihu uzavírá vyhlášení ročníku 1994.
Jelikož za každým příspěvkem je sepsáno stručné hodnocení porotci, nebudu se zde rozepisovat o jednotlivých pracích. Jen stručně a obecně. Porota měla podobný vkus jako já, protože úroveň povídek s rostoucím pořadovým číslem úměrně klesá. Mnohokrát je zajímavý nápad zahozen a zastíněn nevyzrálým literárním projevem autorovým. Skutečně by to chtělo s nominovanými autory blíže spolupracovat, případně se je pokusit napojit na stále ještě funkční česko-slovenskou literární dílnu - SF&F workshop - řízenou z Brna a Bratislavy. O chabém přístupu autorů svědčí i fakt, že na seminář, který byl součástí letošního Parconu v Banské Bystrici, přijeli pouze dva z téměř stovky soutěžících.
-jtp-
Dick, Philip K. & Zelazny, Roger
Počítače nahrazují lidskou paměť, takže si nic nemusíme pamatovat. Když přednáším, musím studentům vysvětlit, kdo to byla Kleopatra. Oni si to prostě nemusí pamatovat. Technologie bere lidem všechno, co dřív dělali, a já nevím, proč je kolem toho tolik entuziasmu.
Všechny počítače mají jediný smysl: udělat za tebe co nejvíc práce, a tím pádem ořezat tvou vlastní osobnost. Kdo vůbec vymýšlí takové stroje? Já bych nic podobného nevymyslel a nepustil do světa.
Počítač je jako hrací automat: zmáčkneš knoflík, jako když zatáhneš za páku, a začne vydávat různé zvuky a dělat za tebe práci. A ty žiješ v iluzi, že tu práci vykonáváš sám. Ale to je jenom iluze. Ve skutečnosti nepracuješ.
Kurt Vonnegut
V knize, na které právě teď pracuji, jsem si vymyslel planetu, kde žijí humanoidi, umělé lidské bytosti, jejichž mozky mohou být naprogramovány jakýmkoliv způsobem. Závisí jen na tom, jak budou naprogramováni. Když na něco naprogramováni nejsou, tak to prostě neumějí udělat.
Vezmeme si obyčejnou potištěnou stránku. Je to systém dvaceti sedmi písmenek, deseti číslic a pár interpunkčních znamének. A dá to zatracenou práci se je naučit používat. U televize jenom otočíte knoflíkem a můžete vidět dinosaury, přenést se na libovolné místo. Vy sám ale nemusíte dělat vůbec nic, nikdo už nemusí nic dělat, kromě otočení knoflíku. Lidé díky televizi pomalu ztrácejí imaginaci. Nedokáží ocenit krásu obrazu, neumějí se na obraz správně dívat. Televize nás naprogramovala na něco jiného, jednoduššího.
A ti humanoidi z mého románu, tak skvělí pro všechny možné činnosti, prostě nedokáží pochopit, proč lidé čtou romány, co mohou vidět krásného na obraze. To, co se s námi stane, není to, že zmizí umění, ale pomalu vymizí diváci, schopnost vnímat umění.
Kurt Vonnegut
Každý zákazník při vstupu do Babelu dostane zvláštní helmu zakrývající oči a k tomu rukavice s optickými vlákny, která umožňují přenášet pohyby těla do "virtuálního světa". Pak už se může "procházet" (ve skutečnosti sedí) mezi neexistujícími regály tři sta tisíc svazků. Pokud jej některý zaujme, virtuálně jej vyjme z řady a prohlédne. U novinek mu počítačová technika umožní listovat celým svazkem, vyposlechnout si přitom i zvukovou ilustraci knihy, popřípadě její prezentaci samotným autorem.
"Pro začátek tak bude možno plně si prohlédnout asi 18 000 knih" říká majitel knihkupectví Nata Rampazzo (mimo jiné jeden ze zakladatelů nakladatelského domu Tisíc a jedna noc). U ostatních se lze prozatím seznámit jen s titulní stranou, s obsahem a zadní stranou obalu.
Jak bude zákazník v BABELU 3000 nakupovat? Pomocí individuální klávesnice se zaznamenají veškeré objednávky, a to okamžitě. Kniha může být do 24 hodin zaslána přímo do bytu zákazníka. V případech, kdy není momentálně dosažitelná, bude objednávka vyřízena prostřednictvím počítačového spojení se všemi nakladateli a tzv. prodejen Knih na kartu.
Zatím je naprosto průkazná výhoda minimálního prostoru na tak ohromné množství knih, reakce veřejnosti se zatím dají dopředu těžko odhadovat. Nata Rampazzo by rád uvedl do života takovou knižní prodejnu, která může dobře konkurovat způsobu prodeje "Home shopping" - to znamená prodej přímo do bytu pomocí elektronických cest, jaký se už plně rozvinul v USA a nyní se rozšiřuje i v Evropě. Je přesvědčen, že jeho knihkupectví, které dnes vypadá trochu jako ze světa sci-fi, bude běžnou realitou zítřka.
Nové knihy 18/94
Věc má svůj háček. Americké (většinou) krváky, ve kterých teče ona vzácná tekutina proudem, popřípadě tryská do všech světa stran, ve kterých umírají lidé po tuctech a kde násilí je alfou i omegou, jsou vlastně naturalisticky pojatými pohádkami. Každý příběh má svého kladného hrdinu, který bojuje proti přesile špinavců jejich prostředky. Stejně jako ve většině pohádek, i ve většině thrillerů dobro zvítězí nad zlem. Je nasnadě, že se normální člověk odkojený klasickými pohádkami ztotožní s hlavním hrdinou. Tím pádem se jaksi mimoděk postaví proti zlu a násilí, i když místy jásá nad useknutou hlavou či rozpáraným břichem některého z hrdinových protivníků. Takže na něj vlastně shlédnutí jednoho krváku zapůsobí kladně mnohem více, než kdyby sledoval zdánlivě (viz dále) neškodnou, ale blbou pohádku.
Někdo může namítnout, že malé dítě nezná míru věcí a že proto nedokáže správně posoudit pohnutky, které vedou kladného hrdinu k zabíjení. Já si myslím, že děti, které ještě nechápou měřítka hodnot uznávaná dospělými, akční filmy nesledují. Důvodem je právě přemíra naturalistických scén a násilí páchané na lidech, kteréžto atributy vyvolávají v dětech pocit strachu, a tím i odporu k podobným snímkům. Děti a mládež, které akční filmy sledují, již dokáží posoudit všechna předkládaná fakta, a tím dojít ke správným závěrům.
Z předchozích odstavců vyplývá, že se řadím do druhé skupiny (viz úvod). Tedy - akční filmy možná podněcují mladé lidi k násilí. Osoby, které se nechají záporně ovlivnit shlédnutím několika filmů, nejsou podle mého názoru zcela psychicky v pořádku. Zpravidla mají nějaký problém, se kterým si nevědí rady. Ze studu se bojí zeptat rodičů nebo kamarádů, a tak svůj problém dusí pod pokličkou tak dlouho, až se ztotožní s některým z filmových hrdinů a začnou jednat podle jeho vzoru. Jelikož jsou zpravidla egoističtí, chápou svůj problém jako křivdu a začnou se mstít těm normálním, kteří jsou vlastně jejich nepřáteli. Takže thriller v tomto případě působí jako roznětka, která uvolní výbušný mechanizmus rychleji než by tomu bylo přirozeným vývojem.
Jak jsem naznačil výše, více než akčních filmů se bojím něčeho jiného - bojím se vlivu některých takzvaných rodinných komedií a kreslených seriálů na malé děti. Pro tyto filmy je charakteristická nadsázka, kterou chápou dospělí, nikoli však děti. Filmy, ve kterých neteče krev a padouch dostane 'jen' cihlou do hlavy, mohou sledovat i děti ještě školou nepovinné. Shlédnutí podobného dílka v dítěti totiž nevyvolává děs, ale veselí. Malému človíčkovi se líbí, když chytrý chlapeček nebo chytrá holčička nastraží past na 'zlého dospěláka' a padouch dostane co proto. Vidí, že člověku po zásahu elektrickým proudem pouze vstanou všechny vlasy na hlavě a jinak se mu nic nestane. Vidí, že člověk spadne ze třetího patra, udělá v zemi důlek, vstane, oklepe se a jde znovu na věc. Šestiletý jedinec nechápe, že se jedná o nadsázku. Pro něj je to skutečnost.
Jaký je tedy můj závěr? Mnohem nebezpečnější, než thrillery plné krve a ostrých hochů a dívek, jsou pro malé děti komedie plné nadsázky. V nich je totiž násilí dovedně ukryto za humornými scénkami. Proto doporučuji, aby byly filmy typu Sám doma nebo Tom a Jerry přístupné dětem jen po předchozím pohovoru s psychologem. U akčních snímků bych naopak zrušil dolní hranici přístupnosti, protože - jak známo - zakázané ovoce nejvíc chutná, neboli odříkaného chleba největší krajíc. Ztratí-li thrillery chuť zakázaného ovoce, klesne úměrně k tomu i stupeň touhy podobný film shlédnout.
-jtp-
mezinárodní literární a výtvarnou soutěž na téma:
Proč jsou tady?
(Co tu
chtějí?)
Jelikož mladí a začínající autoři mají stále málo možností, jak proniknout do širšího podvědomí čtenářské obce,
rozhodli jsme se, že se pokusíme přispět svou troškou do mlýna a budeme pokračovat v pořádání soutěže, jejíž
první ročník je již minulostí.
Z ohlasů zúčastněných vyplynulo, že je vhodné zastřešit soutěž ústředním mottem, které by bylo autory rozvinuto podle jejich chuti a fantazie. Proto tedy ono téma v úvodu.
Soutěž bude probíhat ve dvou základních oblastech:
Přijímají se pouze práce dosud nikde nepublikované. Soutěžící mohou své příspěvky posílat pod značkou. V takovém případě musí přiložit zalepenou obálku nadepsanou jejich značkou a obsahující požadované údaje (jméno a příjmení, datum narození a adresu). Výtvarná díla je třeba zasílat v 1 exempláři, literární díla (v češtině nebo slovenštině) ve 3 exemplářích nebo raději na disketě (ve formátu pro editory pracující pod MS- DOS/Windows). Organizátoři si vyhrazují právo na jedno uveřejnění zaslaných příspěvků. Z došlých prací bude sestaven sborník, který obdrží všichni účastníci soutěže.
Uzávěrka je 31. 3. 1995. Vyhlášení výsledků proběhne na jaře 1995 u příležitosti tradiční výstavy sci-fi v Mladé Boleslavi.
Práce do soutěže zasílejte na adresu:
Byl jsem jedním z těch, kteří si řekli, že když už se trmácí na Parcon takovou dálku, nepobudou na místě jen tři
dny, ale aspoň celý týden. A tak mi přišel Tatracon vhod. Abych přiznal barvu, nikdy předtím jsem v Tatrách ani na
Slovensku nebyl, takže jsem byl trochu zklamán, že se Tatracon neconá v Tatrách, ale ve Slovenském Raji. Mé
rozladění však nemělo dlouhého trvání, protože - řekněme si to na rovinu - v Slovenském Raji jsem taky ještě nikdy
nebyl a Vysoké Tatry se - doufejme - v nejbližším desetiletí nepropadnou do země (Teď mě tak napadlo, jak by se
potom jmenovaly (v případě zachování Nízkých Tater) - Ještě nižší Tatry).Co se týče dopravy, spolehl jsem se na autobus vypravovaný přímo z Parconu. A udělal jsem dobře. Autobus nás po více než třech hodinách jízdy malebnou hornatou krajinou dovezl až úplně na místo, a to hned na druhý pokus. Tolik štěstí najednou většina spolucestujících neočekávala.
Tato sympatická okolnost byla vzápětí vyrovnána nepřítomností organizátorů. Začaly probleskovat zprávy, že Mio Butora (označovaný kýmsi za jednoho z hlavních) o ničem neví, že všechno má pod palcem Šimon (další a poslední z hlavních), a ten že se ztratil kdovíkam. Pesimisté však dostali na frak, protože asi tak po slabé půlhodince čekání se přiřítil horský vůdce Mio na horském kole a všechny nás jménem dezorganizačního štábu srdečně přivítal. Po další půlhodince se objevilo celé auto Košičanů řízené Šimonem. Ubytování proběhlo bez problémů (a za slibované ceny), což se nedá říci o stravování. Slibovaných 90,- Sk totiž stačilo jen zhruba na dvě jídla denně.
Za soumraku jsme měli možnost pozorovat zapůjčeným dalekohledem Jupiter a Venuši a po setmění spousty hvězd, jejichž jména jsem okamžitě zapomněl. Nebýt vtíravého hmyzu zastoupeného povětšinou krvelačnými komáry, bylo by všechno fajn.
Na pondělní dopoledne byl naplánován kratší výlet na seznámení s lidmi i krajinou. Horským vůdcem zvolená trasa nás zavedla na dvě z mnoha vyhlídek do kraje. Tentokrát nás ještě vyrazila nadpoloviční většina. Cesta ubíhala v klidu a pohodě, po celou dobu jsme nenarazili ani na jednoho nehumanoidního savce, jako je vlk, medvěd či rys, kterými se má údajně kraj jen hemžit. Tomášovský výhľad je zajímavý, pro nás závratníky však - nemaje zábradlí - poněkud nebezpečný. Proto jsem se odvažoval pouze na krok od kraje a pro jistotu se ještě přidržoval notně ohmataného kmene stromku zázračně se uchytivšího takřka na holé skále.
Odpoledne sloužilo k načerpání sil na večerní natáčení, a to jak pro herce, tak pro přihlížející. Velkofilm tedy přišel na řadu v podvečer. Na programu bylo nasnímání několika sekvencí velkofilmu 'Koňan a Dcéra Pána leta'. Titulní roli obsadil Ďuro a hlavní zápornou roli vrchní zrůdy Gilhad, pro druhou titulní roli nebyla nalezena vhodná kandidátka. Natáčení stálo opravdu za to, všichni přihlížející se téměř váleli smíchy po zemi a kopali nožičkama do vzduchu. Inu - Koňan, jak má být. Smrákalo se bohužel rychleji, než čekal realizační štáb, a tak se podařilo získat pouze dvě sekvence útoku zrůd na barbary modlící se k Šimonovi.
Večer přišla na řadu soutěž, která byla bohužel nepříznivě poznamenána shlukováním soutěžních týmů do koalic, což mělo za následek značný chaos mezi jejími organizátory. Soutěžilo se v pohotovosti, ostrovtipu a představivosti. O pochybném rozhodování poroty svědčí zejména skutečnost, že jako vítězové vyšli z klání Košičané.
V úterý ti odhodlanější z nás vyrazili na celodenní túru Sokolím údolím. Cesta to byla zajímavá, místy vedla vedle některého z četných potůčků, místy potůčkem samotným, místy po dřevěných či ocelových lávkách, místy i po žebřících. Počasí nám přálo přespříliš, teploty se pohybovaly kolem třicátého stupně Celsiovy stupnice. Žízní jsme ale netrpěli, protože horský vůdce prohlašoval, že se můžeme klidně napít z potůčků, což jsme také činili. Někteří opatrníci sice varovali před možnými následky pití z neznámého zdroje, jejich černé myšlenky však vyšly pro tentokrát naprázdno. Jedinou kaňkou na jinak příjemné vycházce byla trestuhodná liknavost obsluhujícího personálu v restauraci u Kláštoriska, kde si nás půl hodiny nikdo nevšímal, ač jsme se snažili upoutat pozornost. Já jsme po tomto časovém limitu pohrdl 'službami' restaurace a přesunul se do protějšího bufetu, kde jsem se dostal na řadu již asi po deseti minutách. Bohužel zde neměli nic k jídlu.
Večer byla volná zábava, protože v programu slibovaná vatra byla přeložena na středu. Jelikož personál blízké restaurace nejevil přílišný zájem zpřístupnit přilehlou vinárnu, objevila se konečně konkurence, která si otevřela v chatě Tatran lokál Džura. Tato nálevna se vzápětí stala jedním z nejoblíbenějších (a nejnavštěvovanějších) míst conajících postav.
Středečním kombinovaným auto-pěším výletem jsem pohrdl, takže jsem měl spoustu času na prolenošení. Nicnedělání mě ale velice zmáhalo, a tak jsem střídavě četl, debatoval s ostatními lenochy a coural se po okolí.
Na večerní dotáčky Koňana a hru Stalker scházely pořadatelům tolik potřebné síly, takže z těchto dvou plánovaných akcí sešlo. Aby nám to nebylo líto, sesedli jsme se večer k táboráku. První fáze posezení se nesla ve špekáčkovém duchu, druhá ve značné proměnlivosti sálání ohně a třetí v agresi proti přivandrovalcům. Celkově pak atmosféru podbarvovaly písně folkové i jiné.
Ač byl poslední den Tatraconu v plánu krátký výlet, na cestu se vydali jen někteří z těch, kteří zůstávali na místě o něco déle. Já, ač přetrvávající, neměl jsem sdostatek síly, takže jsem se rozhodl víceméně prolenošit i čtvrtek. Tatraconisté se pomalu loučili a postupně vytráceli směrem k domovům. Celý exodus uzavíral Šimon se svými blízkými. Na rozloučenou jsme se dozvěděli, že TC '95 nebude, snad až přespříští (tedy tisícídevítistýdevadesátýšestý) rok. Takže nashledanou obrok kdesi v okolí (snad ještě stále) Vysokých Tater!
-jtp-
IV. ročník literárněj súťaže "Cena Gustáva Reussa"
o pôvodnú, po slovensky písanú poviedku žánru science fiction a fantasy. Poslaním súťaže je podporovať rozvoj pôvodnej slovenskej literárnofantastickej tvorby s cieľom objavovať nové talenty v oblasti tvorby SF, pomáfať začínajúcim autorom v tomto žánri a zabezpečiť publicitu a popularizáciu všetkým domácim autorom SF.
Podmienky účasti v literárnej súťaži "Cena Gustáva Reussa":
Nyní Spielberg plánuje, že odhalí celou pravdu o UFO a mimozemšťanech, a to v příběhu založeném na skutečné události, v dramatickém filmu o zřícení UFO v Roswellu, Nové Mexiko, v červenci 1947 a o tom, jak americké letectvo ukrylo vrak a tři mrtvé (a jednoho živého) mimozemšťany. Co však je ještě senzačnější: "Lidé z hollywoodských kruhů tvrdí, že režisér se dostal k nezveřejněnému filmovému materiálu o zřícení, který natočil jeden z důstojníků letectva," psaly londýnské noviny z 22.12.1993.
V současné době již jeden tým Spielbergovy producentské firmy Amblin pracuje na scénáři. "Bude to úplně jiný film než E. T.," vysvětluje jeden ze zúčastněných, "to byla moderní pohádka. Tady se jedná o zřícení UFO a následující politické intriky." Film se objeví 2. července 1997, v den 50. výročí zřícení UFO v Roswellu. Vládě USA zbývají už jenom 3 roky, aby nám řekla pravdu.
Magazín 2000 č. 5/94
Nové knihy 20/1994
Připravujeme k vydání druhý a třetí díl.
Ediční plán Laser
Každou noc jsou všichni Američané naladěni na nejsledovanější TV hru-show - Running Man.
Každou noc sledují, zda soutěžící najdou smrt z rukou Lovců právě tento den. Pokud přežijí třicet dní, získají cenu - milion dolarů.
Dosavadní rekord je osm dní...
Ale nyní je ve Hře nový muž, Ben Richards, který dokáže porazit krutou nepřízeň osudu, podvodnou hru, surový Systém. A proti tomu sází vše, co má...
Z obálky knihy
V Bostonu vypukne epidemie moru a vakcínu má pouze Los Angeles. Ze západního pobřeží vypravují tři obrněná nákladní auta, která mají za úkol vakcínu přes zamořená a zničená území dopravit. Vzhledem k téměř neprůjezdnému terénu je tato cesta nazývána Alejí prokletí.
Pro všechny - kromě Hella Tannera. Pro něj je to stále parkoviště. Byl tady už dvaatřicetkrát a Alej pro něj začíná na místě, které se kdysi nazývalo Colorado.
Z edičního plánu
Nyní se čtenářům dostává do rukou další z Wyndhamových novel, která vás zajisté uchvátí a vtáhne do dramatického děje. Společně s rozhlasovými scénáristy Phyllis a Mikem se stanete svědky budoucí vize světa, který je ohrožen vpádem cizí civilizace. Jak se naše civilizace s novou skutečností vyrovná? Budou tyto tak odlišné formy života moci žít na jedné planetě? Nebudou noví návštěvníci Země ohrožovat samu podstatu lidské existence? Na tyto a další otázky vám naznačí odpověď román Johna Wyndhama Vetřelci z hlubin, který je mistrně napsaný, napínavý, plný filozofických úvah a v neposlední řadě zajímavých postřehů o psychice lidí.
Podle obálky knihy
Hrdiny bláznivé detektivky o tajemném spiknutí nordických bohů s pozemšťany jsou Kate Schechterová, Američanka žijící v Londýně, která původně chtěla odletět do Norska, ale připlete se do cesty rozzuřenému bohu hromu Thorovi, a především mírně excentrický detektiv Dirk Gently, který přijde jednoho dne na pracovní schůzku o pět hodin a pár minut později a svého klienta nalezne mrtvého a poněkud rozpolceného. Tělo v křesle, hlava na gramofonu. A jak se zdá, všechny stopy vedou do Valhaly...
Podle obálky knihy
Terry Pratchett Mort
třetí a čtvrtý díl cyklu Úžasná Zeměplocha
Eric Lustbader Osamělý bojovník 84,- Kč
Gene Wolfe Mučitelův stín (1. díl) 84,- Kč
Erich von Däniken Mýlil jsem se? 98,- Kč
Douglas Adams Převážně neškodná 1994 79,- Kč
Poul Anderson Conan rebel Poutník 1994
antologie Rychlý jako gepard a řvoucí jako lev Classic 1994 72,- Kč
100 povídek amerických autorů
G.-J. Arnaud Posedlí sluncem. 11. led. společnost Najáda 1994
Isaac Asimov Ocelové jeskyně (2. vydání) Ivo Železný 1994 79,- Kč
Orson Scott Card Enderova hra Laser 1994 79,- Kč
A. C. Clarke - G. Lee Zahrada Rámova Baronet 1994 89,- Kč
edit. Datlow a Windling To nejlepší z hororu a fantasy SDN 1994 120,- Kč
James E. Gunn Od Heinleina po Aldisse. Cesta k SF AFSF 1994 74,- Kč
Harry Harrison Válka s roboty Laser 1994 53,- Kč
Robert A. Heinlein Metuzalémovy děti Classic 1994 52,- Kč
C. J. Cherryh Studna Šihuanu Amos 1994
C. J. Cherryh Stárnoucí slunce Kutath Winston Smith 1994 65,- Kč
Stephen King Running Man Laser 1994 80,- Kč
Terry Pratchett Čaroprávnost Talpress 1994 59,- Kč
James White Stanice Red Cross AFSF 1994
John Wyndham Vetřelci z hlubin Ivo Železný 1994 69,- Kč
Timothy Zahn Temná síla na vzestupu. Hv.války II. Olympia 1994 115,- Kč
Roger Zelazny Alej prokletí Laser 1994 46,- Kč
Roger Zelazny Rytíř stínů. Tajemný Amber 8. Classic 1994
Knihovna v Mladé Boleslavi tak konečně získala skutečně pěkné a velké prostory, které si jistě zaslouží. Celé prostředí působí velmi příjemně. Knihovna je otevřena denně kromě středy od 9.00 hod. do 18.00 hod.
Zdeněk Töpfer
Na výstavě si přijdou na své hlavně zájemci o dinosaury, protože si budou moci své představy, vytvořené většinou jen podle knižních ilustrací a filmů, upřesnit a umocnit o třetí rozměr a další vjemy. Zkrátka nepřijdou ani techničtěji založení návštěvníci, protože ti zase budou moci patřičně docenit technické řešení modelů. Dinosauři totiž pohybují hlavou, končetinami a čelistmi, poulí oči, z vajíček se líhnou mláďata a hlásí se na svět pípáním, jež je však přehlušeno silnějšími hlasy jejich rodičů a příbuzných. Kromě toho jednomu z plazů, který je vybaven ovládacím pultem, je vidět do "útrob", skrývajících mechanickou část modelu. A který z kluků - a nejen kluků - odolá, aby nezkusil ještěra rozhýbat?
Kromě působivého druhohorního prostředí, které dinosaurům vytvořili studenti architektury ČAVU, budou modely firmy Dinamation doplněny také o muzejní exponáty. Návštěvníci uvidí odlitek lebky obrovského tarbosaura z mongolské pouště Gobi a odlitek lebky malého rohatého dinosaura rodu Protoceratops. Ti z návštěvníků, kteří neměli možnost prohlédnout si v lednu letošního roku dinosauří vejce, budou mít novou příležitost na výstavě "Návrat dinosaurů". Pro doplnění bude vystavena i fotodokumentace ze skanového mikroskopu a tomografu, s jejíž pomocí bylo vejce v lednu 1994 zkoumáno.
Modely dinosaurů současně doprovází výstava 50 působivých obrazů malíře českého původu J. Sovaka, který žije v Kanadě a spolupracuje jednak s předními kanadskými a americkými paleontology, jednak s naším prof. Z. V. Špinarem. Vystavované obrazy jsou, jak jinak, rekonstrukce rozmanitých a většinou dosud málo známých dinosaurů.
Součástí výstavy bude také videokoutek, kde budou mít návštěvníci možnost prostřednictvím krátkých filmů nahlédnout do zákulisí přípravy dinosauřích a jiných modelů dávno vyhynulých zvířat.
Stánek u vstupu do výstavy bude nabízet široký sortiment dinosauřích suvenýrů.
Výstava "Návrat dinosaurů" je otevřena od 15. 6. do konce roku 1994.
T94/6 - Milada Maňourová
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli J. Antoš, T. Filip, -jtp-, K. Lachman a Z. Töpfer.
Dvě identity se vzájemně prolínaly okraji svých polí, vyměňujíce si bloky informací.
"... Ale byla to fuška," pokračoval. "Na tak mazaného klienta jsem už dlouho nenarazil. Upřímně se divím, že jsme ho vůbec dostali do vězení. Zvláště při tak mizivých důkazech."
"Úplně s vámi souhlasím, příteli. Měl jste úspěch. Gratuluji," odvětil ten druhý a vyslal kvantum obdivu.
"Děkuji."
Soudce lichotka potěšila a vyzařoval jednotky uspokojení. Jeho identita teď zabírala svůj maximální objem - padesát miliard krychlových kilometrů.
"Mohl byste mne, prosím, doprovodit k nejvyššímu?" požádal.
"Ale zajisté," odpověděl jeho společník a vzápětí se oba propadli do zcela jiné části astrálního světa.
"Zločinec, darebák... Provinil se... Nepatří již mezi nás."
Chtěl se bránit, ale byl ještě příliš slabý. Nemohl ještě postavit účinné barikády proti dotěrným myšlenkám zvenčí. Cítil, že jeho osobnost je roztříštěna na tisíce drobounkých střípků, které se každým následujícím okamžikem nezadržitelně dále dělí a štěpí na menší a menší částečky.
Vzepjal všechny své zbývající síly a pokusil se uniknout z toho drtivého sevření cizích vědomí. Všude však narážel na neprostupnou hradbu mentálních příkazů. Pochopil, že na únik není ani pomyšlení a stáhl se do sebe. Snažil se zaujmout co nejmenší objem. Smrsknul se do malé kuličky a tam se opevnil. Odsouzený, ale přece svobodný a nedotknutelný ve svém soukromí, jako ostatně každý v tomto světě. Jenže všechno se mělo bohužel změnit.
Pohroužen sám v sobě, obklopen absolutním tichem, nechal se vláčet astrálním světem. Se vzrůstajícím zděšením čekal na vykonání rozsudku. Věděl, jaký trest ho čeká. Existoval jenom jediný - uvěznění v prostoru. Jeho identita prudce zapulzovala při pomyšlení na hrůzy, které ho čekají. Uvědomoval si, že ztratí téměř všechno ze svého původního já. Dostane hmotné tělo. Jeho existence bude podmíněna časem a prostorem. Stane se smrtelným.
Ach... Kéž už by to měl za sebou.
Rušivý impulz ho vytrhl ze zamyšlení. Věděl, co se stalo. Vstoupil nejvyšší. Jen on měl schopnost proniknout až do nejskrytějšího soukromí. On byl všudypřítomný.
Obvykle neporušoval nepsaná práva individua, Andrej však všechna práva ztratil. Odsouzenci již nemají žádných práv.
Andrej se poddal jeho vůli a s pokorou vstřebával informační tok.
"Byl jsi odsouzen," doléhalo k němu. "Žij ve svém novém světě tak, abys byl hoden vrátit se zpět. Trest, který ti byl vyměřen, nechť je ti ponaučením."
"Vykonejte rozsudek!"
To bylo poslední, co ještě zaslechl. Pak jeho vědomí, vecpané do jakéhosi miniaturního tělesa, zahltila tma. Marně se pokoušel osvobodit. Nemohl již uniknout. Stal se vězněm třetího rozměru.
"Přidržte ji, sestro, ať sebou tak nehází."
"Tak je to správně. Za chvíli bude po všem."
"Aiááá...!!!"
Dětský pláč se rozlehl operačním sálem. Šedovlasý doktor si hřbetem ruky utřel zpocené čelo.
"Tak už to máte za sebou, maminko," usmála se sestřička a podávala jí brečící novorozeně.
"Máte chlapečka. Víte už, jak se bude jmenovat?"
"Andrej," usmála se žena slabě a usnula vysílením.
Seděl jsem a upíral nepřítomný pohled na dešťové kapky pomalu stékající po okně. Moje myšlenky bloudily v minulosti a paměť mimovolně vyvolávala vzpomínky na strýce Jana.
Měl jsem ho rád. Byl idolem mých klukovských dnů, zpovědníkem a rádcem v době studií a jediným opravdovým přítelem v létech pozdějších. Byl člověkem možno říci výjimečným. V jeho osobě se harmonicky slučovaly vlastnosti v mnohém protichůdné, ale vesměs kladné. V sedmapadesáti létech byl stále dokonale zdráv. Atletické tělo sportovce ovládal mladistvý duch plný optimizmu. Jeho vitalita byla úžasná. Výborný organizátor, velkorysý, ale současně pedanticky přesný, sebejistý, ale i velmi skromný. Jeho profesí byla nukleární fyzika. V té byl vynikajícím specialistou a na rozdíl od jiných, pro vědu zapálených lidí, měl rozsáhlé zájmy a vědomosti i z oborů zcela odlehlých.
Nikdy jsem nepochopil jeho neúnavnost, s jakou zvládal svoji vědeckou práci a při tom stačil studovat cizí jazyky, přečíst množství knih nejrůznějších žánrů, hrát tenis, plavat, lyžovat a občas se věnovat i práci na své chalupě. Mně ale nejvíc imponovalo, že stále dokázal být tak krásně klukovský, když jsme byli spolu. To jsem mu dokonce záviděl.
Ve svém oboru patřil nesporně ke světové špičce. Několikanásobný doktor, profesor Jan Horák byl ... "BYL" a to je právě to nejhorší. Nikdy mě totiž nenapadla myšlenka, že bych o něm někdy mohl přemýšlet v minulém čase. A přece. On - člověk, který byl v mých očích tak dokonalý, člověk, který mi léta nahrazoval rodiče, už jenom "byl". Zemřel na následky těžkého úrazu při autohavárii, kterou nezavinil. Zůstal jsem sám.
Konečně jsem se přinutil přerušit vír vzpomínek. Rozsvítil jsem stolní lampu a sáhl po balíčku. "Prosím předat mému synovci Jiřímu Horákovi po mé smrti," žádalo strýcovo charakteristické písmo na obalu.
Rozstřihl jsem motouz a rozlomil pečetě. Z tuhého balicího papíru jsem vyňal několik hustě popsaných listů papíru a tři dost objemné zalepené obálky. Na první bylo napsáno "Doklady pro vyřízení mé pozůstalosti," druhá měla tvar spíše zabalené krabice a bylo na ní napsáno "Rozbal až dočteš dopis" a třetí obálka, obsahující podle omaku opět nějaké papíry. Asi rukopis strýcovy knihy, usoudil jsem a odložil ji stranou. Sáhl jsem po dopisu.
Datum v pravém horním rohu první stránky mě informovalo, že dopis byl napsán v březnu loňského roku.
až budeš číst tento dopis, nebudu již mezi živými. Může to být zítra či za rok, nebo za dvacet let, nevím. Píši to proto, že v sobě nenalézám odvahu vyprávět Ti nyní, co se mi před několika dny přihodilo. Jak víš, nikdy jsme mezi sebou žádné tajemství neměli a myslím, že jsme nebyli jen příbuzní, ale hlavně dobří kamarádi. Tentokrát se ale bojím, abys mě nepovažoval za nepříčetného, nebo abych se ve Tvých očích nezesměšnil. Až si přečteš přiložené listy, snad mou obavu pochopíš. Ponechávám na Tvé úvaze, jak s informacemi naložíš. Víš sám, jak je lidská přízeň vrtkavá. Já jsem se rozhodl mlčet, protože si dovedu představit, jak by reagovala veřejnost i vědecké kruhy. Nejde mi o moje "dobré jméno", nebo o kariéru, ale domnívám se, že mohu ještě vykonat pár užitečných věcí pro lidi. Jako zdiskreditovaný vědec bych však nemohl již nic. Nemohl bych ani pokračovat ve své práci, kterou mám rád, a to by bylo pro mě to nejhorší. Ale Ty stále nevíš, o co jde. Ještě strpení.
Nalezneš-li způsob jak předat mé poznatky bez rizika vlastního zesměšnění, máš můj souhlas. Příhodu, dá-li se to tak nazvat, kterou jsem prožil, Ti popíši podrobně. Důkaz pravdivosti je v připojené krabičce (obálka číslo dvě), ale ten je jen a jen pro Tebe.
Přeji Ti naposled to, co jsem Ti přál vždycky - pevné zdraví a spokojenost.
Tvůj strýc Jan
Velmi zvědavý jsem odložil dopis a sáhl po listech přílohy.
Rozhodl jsem se rychle. Nadiktoval jsem Martě pokyny pro nepředvídané události, určil svého zástupce a spěchal domů.
Cestou jsem se těšil na lyže, na čtyři dny naprostého klidu, horskou přírodu a vůni lesa. Hodlal jsem vyrazit časně ráno.
Několik minut po příchodu domů mě vyrušil z příprav na cestu zvonek. U dveří stál vysoký muž rozložitých ramen a zdravil mě s omluvným úsměvem. Jak víš, Jiří, mám výbornou paměť na obličeje, ale večerního návštěvníka jsem nedovedl nikam zařadit. Nejsem zvyklý na neohlášené návštěvy a původně jsem myslel, že zvoníš Ty. V soukromí mě navštěvují jen nejbližší známí, pracovní schůzky vyřizuji zásadně v ústavu a právě dnes jsem nechtěl být nikým vyrušován. Neznámý postřehl mé zaváhání a zřejmě vycítil mou neochotu ho přijmout. Omluvil se za neohlášený příchod, řekl, že se jmenuje Karg a prosil mě, abych udělal výjimku a věnoval mu trochu času v záležitosti, která mě prý bude určitě zajímat.
Z přízvuku jeho řeči jsem usoudil, že čeština není jeho mateřštinou. I vizáž jeho obličeje byla při bližším pohledu podivná, nikoliv však nesympatická. Hlavou mi prolétly všechny možné domněnky o původu návštěvníka a účelu jeho příchodu - od potrhlého vynálezce perpetua mobile až po únosce. Nakonec jsem otevřel dveře a pozval cizince do své pracovny. Rozsvítil jsem všechna světla a nabídl návštěvníkovi křeslo. Přelétl jsem očima bezvadný oblek svého protějšku, sněhobílou košili a decentní vzor kravaty. V ostrém světle vynikla ještě více jeho nezvyklá fyziognomie. Vysoké, mírně klenuté čelo dominovalo nad drobným obličejem. Na temeni holé lebky se krčila malá čupřina černých vlasů. Úzké, vysoké a téměř zašpičatělé ušní boltce ohraničovaly velkou hlavu. Pokožka světle béžové barvy byla zcela hladká a připomínala spíše pleť mladé dívky. Neviděl jsem žádné stopy po vousech, byť dobře vyholených. Mezi rovnými rty probleskovaly bílé pravidelné zuby. Nejpodivnější byly ale oči návštěvníka. V ostře žluté duhovce byla nikoli kruhová, ale svisle úzká štěrbina.
Jak víš, Jiří, cestoval jsem hodně a po celém světě, ale nikde jsem se nesetkal s podobným typem. Zajímavé bylo, že tvář mého hosta přes všechny zvláštnosti působila docela sympaticky.
Muž s podivným jménem i podivným obličejem seděl naprosto nehnutě. Uvědomil jsem si, že je společensky naprosto nevhodné prohlížet si návštěvníka tak dlouho, jak jsem to činil já. Vědom si své netaktnosti, odtrhl jsem pohled z jeho tváře a nabídl mu kávu. Odmítl a nechtěl ani čaj ani koňak. Poprosil jsem tedy pana Karga, aby mi sdělil účel svojí návštěvy.
"Přišel jsem za vámi, pane profesore, pro radu." Tedy přece nějaký "vynálezce", oddechl jsem si v duchu. Bude ovšem těžké se ho zbavit. Znal jsem takové lidi, je s nimi obtížné jednání.
Muž v křesle však rychle pokračoval. "K tomu, abyste mi mohl poradit, musíte mít určité informace. Některé jsou, přiznávám, velmi neobvyklé a budou dost těžko pochopitelné i pro vědce vašeho formátu - promiňte mi mou upřímnost." Karg se nadechl. "Ujišťuji vás však, že vše, co řeknu, mohu dokázat."
Host opět strnul a odmlčel se. Byl jsem v tu chvíli opravdu zvědavý, co se dovím. Ale to už mluvil dál a já se přiznám, že jeho slova ve mně vyvolala zmatek i rozhořčení.
"Mým domovem není tato planeta," řekl naprosto klidně. Určitě poznal, že ho považuji za šílence, lháře nebo špatného vtipálka. Už jsem vstával ze židle, abych ho vyprovodil z bytu.
"Vím, že je to pro vás neuvěřitelné, pane profesore, ale řekl jsem vám předem, že má sdělení budou velmi neobvyklá. Přesto prosím, abyste mě vyslechl."
Jeho mohutná postava varovala před použitím násilí, ale mé přesvědčení, že jde o podvodníka, nahlodával pohled do jeho očí se svislou štěrbinou. Sklesl jsem tedy zpět do křesla, odhodlán vyčkat, jak se situace vyvine. Nemohl jsem ostatně dělat nic jiného.
Karg pochopil mou rezignaci a pokračoval. "Z obrovského počtu hvězd naší galaxie má planetární systém jen menší část. A z těch zase jen mizivé procento skýtá podmínky vhodné pro vznik života. Časově souhlasná doba vývoje živé hmoty vrcholící osídlením dvou planet tvory obdařenými rozumem je zcela výjimečná. Vzájemný styk civilizací přibližně stejné vyspělosti je kromě toho odvislý i od vzdálenosti obou obydlených planet a tedy od možnosti návštěvy v mezích délky života." Neřekl mi nic nového, ale nechtěl jsem ho přerušovat poukazem na to, že tyto skutečnosti jsou mi dobře známy.
"V současném úseku času došlo k oné vzácné shodě příznivých podmínek," pokračoval Karg. "Lidé mojí mateřské planety hledali více než dvě tisíciletí - podle vašeho měřítka času - rozumné bytosti ve vesmíru, tedy přesněji, v té jeho části, která je dosažitelná našimi dopravními stroji v době přijatelné. I zde došlo k příznivému extrému v počtu pravděpodobnosti, protože nalezli vaši planetu relativně brzo."
Karg stále seděl bez pohnutí a pozorně mě sledoval. Neměl jsem co dodat.
"První výprava na tuto planetu zastihla civilizační vývoj na velmi nízkém stupni. Uskutečnila tedy obvyklá měření ústřední hvězdy i všech planet její soustavy. Životem obdařené planetě věnovali detailní pozornost po dobu tří jejích oběhů kolem ústřední hvězdy, tedy Slunce, jak ji nazýváte. Získané informace umožnily zpracovat dlouhodobé předpovědi jak vývoje planety, tak života na ní. Celá soustava Slunce je velmi stabilní a zde se tedy žádné změny nedaly očekávat. Život na Zemi však měl podle předpokladů prodělat rychlý vývoj zejména u lidí. Ti byli v době první expedice roztroušeni v nevelkých počtech po pevninách. Místy projevovali značné technické znalosti, jinde byli ve stadiu primitivů. Vědci první výpravy soudili, že s 95% pravděpodobností pokročí vývoj člověka na planetě k možnosti vzájemného kontaktu za tři tisíce vašich roků."
Teď už mě Kargova řeč zaujala natolik, že jsem docela vážně začal uvažovat o reálnosti jeho informací. Vzápětí se ale Karg ozval znovu.
"Jsem koordinátorem druhé expedice." Znovu se odmlčel. "Cítím, že mi už začínáte věřit," navázal a na jeho rtech se objevil náznak úsměvu. "Ale máte také ještě spoustu výhrad a otázek." Přikývl jsem, nechtěje rušit jeho souvislý, i když velmi stručný, výklad.
"Zdůrazňuji," pokračoval Karg, " že vám, pane profesore, podám podrobnější informace o všem, co vás bude zajímat o naší planetě, našem způsobu života, naší přírodě, technice i dalších oborech a umožním vám prohlídku našeho dopravního prostředku. Nyní jen prosím, abyste trpělivě vyslechl zbytek mého úvodního informačního bloku."
Jeho řeč se mi zdála rozumnou, když jsem si ovšem odmyslel celou absurditu situace. Opět jsem tedy přikývl a poslouchal dál.
"Naše současná výprava do vaší sluneční soustavy má oproti jiným objevitelským cestám velkou výhodu. Naši předchůdci instalovali na souputníku vaší planety, na Měsíci, jak jej nazýváte, zařízení, které celých tři tisíce roků sledovalo dění na Zemi a shromažďovalo záznamy do paměťových bloků. Bylo to velmi jednoduché vzhledem k tomu, že satelit je otočen stále stejnou stranou k planetě. Zařízení jsme zatím ponechali na plošině kráteru, protože vaše cesty na Měsíc nejsou tak časté a objevení našeho inforu je mizivé. Když jsme navedli náš hvězdolet na stacionární dráhu kolem planety Země, převedli jsme celou paměť inforu do paměti naší transportní koule a mohli jsme se se záznamem seznámit. Ověření údajů o centrální hvězdě a ostatních planetách jsme svěřili automatickým sondám." Karg zmlkl, jakoby rozvažoval, jak má pokračovat. Sklonil hlavu a zvedl ruku, kterou měl dosud položenou na klíně. Vytřeštil jsem oči. Ta ruka měla šest prstů, přičemž šestý prst byl postaven jako druhý palec na opačné straně dlaně.
"Ano," řekl Karg vida můj údiv, " máme oproti vám šest prstů. I další drobné rozdíly v anatomii těla, ale to je samozřejmé, vždyť vývoj může mít na různých planetách své odlišnosti, přestože jednota fyzikálních a chemických zákonů logicky pokračuje v jednotě zákonitostí biologických téhož vesmíru."
Vzápětí ale mimozemšťan navázal na původní téma. "Než jsme si prohlédli nejzajímavější etapy vývoje Země a hlavně lidstva z paměti inforu, zmapovaly automaty všechny vrstvy planety od horních sfér až po jádro a to ze všech aspektů fyzikálních, chemických, energetických a porovnaly je se záznamy první expedice. Seznámili jsme se pouze s rozdíly a zaměřili se na studium lidí a možnosti kontaktu."
Karg si poposedl, rozhlédl se po pokoji a pokračoval. "Po několika dnech jsme bohužel zjistili, že prognózy našich předků z první výpravy nebyly správné. Analogicky podle vývoje na naší planetě měl by být vývoj lidí na Zemi již mnohem dále. Byli jsme ohromeni, kam vývoj člověka na Zemi dospěl. Vaše technika se odklonila od konstruktivní linie k linii destruktivní a předešla průměrnou vzdělanost celé civilizace, která je zase neúměrně nižší, než byl předpoklad našich vědců. Žádný civilizační ukazatel nedosáhl zdaleka výše, která by umožnila bezkonfliktní kontakt."
Návštěvník seděl chvilku tiše a vážně a smutně na mě hleděl. "Proč myslíte, že vzájemné dorozumění není možné," zeptal jsem se. Odpověděl vzápětí. "Jsme tady už tři oběhy vaší planety, tedy tři roky. Napojili jsme se na vaše vysílání obrazu i zvuku v různých oblastech a kromě toho máme vlastní prostředky, jak vidět a slyšet cokoli a kdekoli. Zjistili jsme, že lidstvo je rozdrobené na územní části, ve kterých se používá různá řeč. Také jsme viděli, jak vaše stroje ničí přírodu, ničí města a co nejstrašnějšího, zabíjejí lidi. Trvalo nám to několik desítek dní, než jsme se naučili různé jazyky na Zemi používané. Já například mluvím všemi jazyky, které se používají na území, které nazýváte Evropa. Jednotlivá území, respektive lidé, kteří na nich žijí, spolu příliš nespolupracují. Vyměňují si sice různé materiály, ale na mnohých místech stále válčí. Rozdělují vás nejen jazyky, ale i to, čemu se říká politika a náboženství. Tyto pojmy patří do primitivní éry vývoje. U vás se udržely dodnes. Záznamy z našeho infora z minulých 100 let nám ukázaly dvě údobí, kdy války postihly celou Zemi. Také vidíme, jak ničíte biosféru planety, jak existují technologie, které by vám umožnily rychle posunout vývoj kupředu, ale zájmové skupiny lidí jejich rozvoj brzdí a ukrývají je pro válečné potřeby. S technikou, kterou skutečně máte, byste mohli již být sjednoceni, mohli byste využívat energii Slunce, cestovat mezi planetami a..." Karg se zarazil a pak dodal "žít jako lidé."
Jeho velké oči byly nesmírně smutné. "Dlouho jsme vám lidem Země nemohli porozumět, vžít se do vaší duše, do vaší mentality. Museli jsme nakonec jít mezi vás, žít s vámi a pozorovat vás zblízka. Věřte, nebylo to jednoduché, vypadáme přece jen jinak. Ani bezpečné to pro nás nebylo, protože mimo válek států je u vás velké množství jednotlivých násilností. Je to hrozné."
Poslouchal jsem Karga a uvědomoval si, že to, co mimozemšťané viděli z inforu, ale hlavně to, co viděli na vlastní oči v současnosti, to, co nám již připadá samozřejmé, nebylo vůbec povzbudivé k navázání kontaktu. Snažil jsem se vidět náš svět nezaujatýma očima pozorovatele nezatíženého jakoukoli pozemskou zkušeností. V mých myšlenkách defilovaly zločiny, války, intriky politiků, rozmdmychávání nenávisti mezi národy, námořní katastrofy tankerů, řetězové havárie na dálnicích, vraždy, drogy, požáry pralesů, ale také úsilí vědců ve fyzice, v lékařství, v astronautice a... Zamyslel jsem se tak, že jsem jako z dálky slyšel Karga, který mluvil dál.
"...nakonec jsme už chtěli odletět, ale potom jedna z našich žen navrhla, abychom se zaměřili na několik špičkových vědců a pokusili se o kontakt s některým z nich. Sledovali jsme a analyzovali devět světově proslulých vědců z hlediska práce, charakteru, názorů. Byl jste mezi nimi, pane profesore, a proto jsem teď tady."
Karg vytáhl z kapsy plochou krabičku, nebo lépe destičku, a postavil ji na stolek. Z horní plochy pojednou jakoby vyrostla asi osm centimetrů velká koule se značnými deformacemi na povrchu. Hned na to se v rohu pokoje objevil mléčný opar, ze kterého plasticky vystoupila část mé pracovny v ústavu. Za psacím stolem jsem seděl já a telefonoval jsem. Bylo slyšet i můj hlas. Karg se dotkl koule a scenérie se změnila. Přednášel jsem na Stockholmské univerzitě, potom zase bylo vidět, jak spolu, Jiří, hrajeme tenis nebo jak lyžujeme u mne nad chalupou. Pak přelud zmizel a mimozemšťan, a teď už jsem skoro nepochyboval, že to je mimozemšťan, řekl: "Chci vás, pane profesore, požádat, abyste vyslovením svého názoru pomohl rozhodnout, zda máme uskutečnit navázání styku s obyvateli Země nyní, nebo jej opět odložit o několik dalších staletí."
Věděl jsem, že moje ANO může zcela změnit život obyvatel na Zemi. Věděl jsem i to, že když řeknu NE, ochudím možná lidstvo o nesmírné poznání. Můj mozek pracoval naplno.
Karg seděl zase zcela nehybně a trpělivě čekal. Představoval jsem si nesmírné vědomosti, které bychom kontaktem s mimozemskou civilizací získali, ale uvědomoval jsem si také soupeření mezi vládami států o získání těchto poznatků. Všechny ty zákulisní rejdy a násilnosti, které by celý proces doprovázely. Nevím, jak dlouho jsem přemýšlel, ale dospěl jsem k názoru, že lidstvo opravdu musí svůj zápas o obhájení své existence vybojovat samo.
Konečně jsem měl jasno a odpověděl jsem: "Kargu, je mi líto, ale po uvážení všech okolností nemohu na své dobré svědomí doporučit, abyste kontakt s lidstvem uskutečnili nyní. Osobně bych rád poznal vaše vědomosti, ale myslím, že lidstvo není dosud jako celek zralé k takovému kroku. Snad za třista, pětset let... přiletíte-li znovu."
"Jsem zklamán i potěšen zároveň," odpověděl mi Karg, "a myslím si, že i moji přátelé v hvězdoletu uznají váš názor a rozhodnou se nyní k návratu do naší domoviny."
Vstal a já čekal, jak se se mnou rozloučí. "Pane profesore, jsem velmi rád, že jsem vás poznal, že jste mi pomohl vyřešit naše dilema a obětujete-li nyní několik hodin, zvu vás k návštěvě naší transportní lodi. Ukážeme vám naši planetu, naše lidi, naši vědu a naše poznatky o vesmíru. Seznámíte se s mými spolupracovníky. Je nás celkem osm, čtyři muži a čtyři ženy. Chcete?"
Doufám, Jiří, že nepochybuješ o tom, že jsem pozvání přijal. Byl jsem hostem mimozemšťanů celé tři dny a to, co jsem se dověděl, je uloženo v obálkách, které jsi ještě neotevřel.
Všechno jsem přečetl a pak uvedl v činnost i promítací aparát. Jakési prostorové video mi umožnilo shlédnout život na planetě lidí, se kterými se setkal můj strýc.
Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak říci lidem, že tady byli jiní lidé, lidé z jiného světa a proč museli odjet nepoznáni, proč byl KONTAKT NEŽÁDOUCÍ. Nakonec jsem to vyřešil touto povídkou.
Hobit Sam a Kudůk Eri se ihned začali po nějakém vyptávat. Dověděli se samozřejmě o tom nejznámějším - o klášteru ve Skřetích horách. Je to hlavní sídlo vyznavačů dobra a řádu slunce.
Těch stopadesát mil do Skřetích hor uběhlo bez zvláštních událostí. Šlo se po dobře udržované a hojně používané obchodní cestě. Až v horách začalo být nebezpečno, když si trpaslík všiml malých skřetích stop, vedoucích přes cestu. A tak se tito nebojácní dobrodruzi raději přidali k nejbližší karavaně.
"Sláva, klášter je tady!", vykřikl Sam, když se z lesa vynořila mohutná brána.
Všichni z karavany byli po krátké rozmluvě vpuštěni dovnitř a teď přišla řada na Sama a Eriho. Trpaslík Thorin Baruk se mezitím schoval do lesa.
"Tak co byste potřebovali vy?" zeptala se unavená stráž.
Sam a Eri si uvědomili, že vlastně ani nepřemýšleli, jak žaludy získat. A tak začali koktat : "No, my bychom se tedy jako třeba chtěli u vás něco naučit," přemohl se Eri. "Jak to vy?" otázala se udiveně stráž. Sam totiž dělal, jako že k Erimu nepatří.
"Prosím vás," skočil mu do řeči Sam, " já bych vám byl strašně vděčný, kdybych tu mohl zůstat přes noc."
"To samozřejmě můžeš," řekla stráž a vpustila Sama dál.
"Co ty teda chceš?" Obrátila se stráž znovu ke kudůkovi.
"Zaslechl jsem, že prý umíte kouzlit a dělat všelijaké podivné věci, ...."
"To je pravda." Odpověděla stráž.
"..... a taky si trochu přivydělat, jestli to jde, jinak by mi stačilo pár těch žalu..." Stráž se zatvářila hrozivě : "Co jsi to říkal ?"
"Že bych, teda že by mi...." Eri se snažil ze všech sil vymotat se z téhle šlamastiky.
Stráž však pokračovala : "Že tobě jde jenom o naše žaludy!"
Eri se provinile podíval a hned bylo vše jasné. Stříbrný trojramenný kříž na lesklém brnění se zahoupal, mnich natáhl ruce před sebe, z kříže vytrysklo bílé světlo, odrazilo se mnichovi od dlaně a strefilo se přímo do udiveného kudůka . Hned nato Eri ztratil vědomí.
Když ztuhlého kudůka odnesli, vylezl z lesa Thorin, prohodil pár slov se stráží a odešel dovnitř.
"A prosím vás, nemohl byste mě tam nějakým kouzlem poslat ?" Vyzvídal Melkor.
"Tak daleko já nemůžu, ale myslím že by vás tam jeden můj přítel za pár zlatých během dvou hodin dopravil."
"Mockrát děkuji!" Odpověděl šťastný Melkor.
Tím přítelem byl kudůk. Nevypadal moc pěkně, měl totiž na sobě hromadu popálenin, ale jakmile se Melkor dozvěděl, že ho tam doveze létacím koberečkem, zapoměl na jeho škaredost, a ihned souhlasil.
Jeho mistr nelhal, za necelé dvě hodiny zběsilého letu byl na místě. V klášteře slušně požádal o ubytování a odebral se do jídelny.
Jakožto chudý poutník vyfasoval jakousi nevábnou kaši nevýrazné chuti, ale hodně výživnou. Tu si všiml Thorina, který jedl společně s mnichy. Po jídle se k němu přitočil a informoval se, co že se stalo. Dověděl se také, že Thorin se rozhodl vstoupit do mnišského řádu. Prý by tak mohl lépe dosáhnout vytčeného cíle. ( Chudák Thorin ještě nevěděl, že mniši se ukážout být tak mocní, že nejenže se distancuje od družiny, ale dokonce se i rozhodne v tomto řádu zůstat.)
Za chvíli přišli dva trpaslíci, a když vešli do cely, začali se smát : " Houby alchymista, akorát podvodník je to!" Zabalili ho tedy do pytle a přenesli do jiné cely.
Tak se stalo, že den potom si Sam vyprosil, aby měl v noci hlídku. Jako parťák do dvojice mu vyšel jakýsi člověk. Sam tedy využil svých zlodějských schopností a schoval se do stínu. Naštěstí se mu to povedlo. Chvíli čeká a už je to tady. Druhá stráž přešla kolem, aniž by si ho všimla. Sam vytáhl schovanou dýku a zezadu ji vrazil stráži do zad. Když se přesvědčil, že je opravdu mrtvá, odebral se k cele, kde byl uvězněn Eri. Na dveřích visel obyčejný visací zámek, který Sam svými paklíči lehce otevřel.
Vysvobozený Eri mu vděčně padl kolem krku. Ale co dál, jak se teď odsud dostat? Eri je, jakožto alchymista, bez své truhličky nemožný. A truhlička je přeci zavřená ve skladu. Tam bohužel není jen obyčejný zámek, a tak se dovnitř Sam nedostal. Zvolili tedy provizorní řešení - Eri se zamknul na záchodě a Sam šel vzbudit Melkora. Ten se pomocí svých kouzel taky dovede dostat do skladiště.
Sam opatrně zaťukal na těžké dubové dveře. Za chvíli se odtamtud ozvalo zamručení a ve dveřích se objevil Melkor. A hned na Sama vyjel: "Proč mě budíš uprostřed noci! To nemůžeš počkat do rána ty otravo jeden mrňa..."
"Pssst !", snaží se ho utišit Sam, "mám potíže. Podařilo se mi vysvobodit Eriho,"
"No, to ti teda musím poblahopřát.", zavrčel Melkor.
"Ale nemohu se dostat do skladiště pro jeho truhličku," pokračuje Sam
"A co je mi do toho."
"Prej dokážeš hodně věcí, a určitě by ses dokázal dostat do skladu, ne?"
" No to doved'. ", říká Melkor, protože se konečně probudil a navíc chce svým společníkům ukázat, co dovede. " Tak chvilku počkej a pak se o to pokusím." A za chvíli už jdou společně obhlédnout situaci.
Před skladištěm však Melkor znejistí a povídá: "Možná se mi to povede, možná taky ne. Jsem totiž začínající kouzelník a nemám ještě dost psychické síly. Vystačí mi akorát na dvě kouzla: jedním se dostanu dovnitř a druhým ven, jenže ne vždycky se mi kouzlo povede, a když se nepovede, budu absolutně vyčerpaný a pak budu muset pár hodin spát, abych byl znovu fit. To znamená, že když se nebudu vracet, je to marný a už na mě nečekej, já se z toho nějak dostanu."
"Co se dá dělat, musíme to risknout," povzdychl si Sam
Melkor se tedy chvíli soustředil a pak zmizel. Za chvilku se ze skladiště ozvalo štrachání. To pak utichlo a Sam očekával Melkorův návrat. Ale ono nic.
Když se Melkor ocitnul ve skladišti, chvíli přelézal různé bedny a pytle, než truhličku našel. Pak se soustředil na vyvolání kouzla a kouzlo selhalo. Musel tu tedy počkat až do příští noci.
Sam ještě chvíli čekal u dveří a pak mu došla trpělivost. Melkorovi se zřejmě kouzlo nepodařilo. Teď musel vymyslet, jak to zaonačí s tou mrtvolou - něco ho však napadlo...
Najednou se klášterem ozval zvon a volání " POPLACH !!!!"
Když se mniši seběhli k rozčilenému Samovi, začal jim překotně povídat: "Já si tady pokojně hlídám, chodím sem a tam, a najednou o něco zakopnu! A ona je to mrtvola!"
Poté přišel představený kláštera a nařídil dvěma mnichům, aby toho nebožáka odnesli do jeho příbytku. Sam byl na stráži vystřídán a ráno se probudil do krásného dne.
U snídaně však Sama málem ranila mrtvice, když tam spatřil svého včerejšího parťáka. Byl sice ještě trochu pobledlý, ale už si vesele povídal s kamarády. Po snídani se k němu Sam přitočil: "Ahoj, jaktože žiješ, já si myslel, že už jsi dočista mrtvý."
"Mniši toho holt dovedou hodně, i mrtvolu vzbudit." odpověděl s úsměvem.
"A prosím tě, viděl jsi toho, kdo tě bodnul?" vyzvídal nenápadně Sam.
"Bohužel ne, musel to být nějaký borec, byla to pořádná rána." Konečně se Samovi ulevilo, nikdo tedy nezná pachatele.
"Děje se tu něco nekalého," pokračoval opět klidně Sam, "zároveň totiž uprchl ten alchymista, co chtěl ukrást žaludy."
"O tom už taky vím, máme tu zřejmě pořádného zlodějě."
Sam si s ním ještě chvíli povídal, dokud si nebyl jistý, že se nenechal napálit, a pak to vše šel říci Erimu na záchod. Ten z toho měl radost, a taky se pochlubil, že už ví jak se odtud dostane. Dohodli se tedy, že se v noci sejdou i s Melkorem na cestě k městu.
Když přišla noc začali se v klášteře dít podivné věci:
Eri se konečně odhodlal ke zmizení. Když tak dlouho přemýšlel na záchodě, jak zdrhnout, tak ho napadlo, že on, jakožto ani ne 45 palců velký tvor, by se mohl protáhnout odpadní rourou.
Teď nadešla ta chvíle, Eri nahlédl do temného otvoru a zaváhal. Musel však jednat a tak se nadechl a skočil. Ucítil dotek něčeho studeného a mazlavého. Hned si pomyslel, co to je. Najednou však roura končila a on se ocitnul ve vzduchu. ten pád mu připadal jako celá věčnost a už se chystal na strašnou bolest při dopadu. Byl proto velmi udiven, když spadl jako do peřinky. To 'jako' bylo na místě, neboť ve skutečnosti se ponořil až po prsa do hromady výkalů. Rychle se odtamtud vybatolil a už si to rázoval na místo srazu. Měl toho dobrodružství až po krk a teprve nyní se mu ulevilo. On už to měl za sebou.
Melkor se sice pohodlně vyspal, nemusel ani brzo vstávat, ale přes den ho začala sžírat pořádná nuda. Netrpělivě tedy očekával noc. A tak o plůlnoci měl již plán vymyšlený. Opět se tedy soustředil. Kdyby zrovna okolo šla stráž, pořádně by se zděsila, protože by přímo před ní vykrystalizovala postava. Pro Melkora by to byl stejný šok, avšak oba ho byli ušetřeni. Stráž tam nebyla. Melkor rychle přeběhl ke zdi kláštera a opět se soustředil. Koněčně!! Už je z kláštera venku. Ohlédl se za sebe a pomyslel si, že by se za ty vysoké zdi znova dostat nechtěl. Odebral se tedy k místu srazu. Po cestě ho ale začali tlačit ty čtyři magické žaludy, co si schoval do bot. Našel je čistě náhodou ve skladišti. Původně si všichni mysleli, že je utrhnou přímo ze stromu, ale díky nepředpokládaným komplikacím jim na to jaksi nezbyl čas a teď přemýšleli, jen jak se odtud co nejrychleji dostat. Melkor vytušil příležitost, jak si přivydělat, ale nechtěl se dělit se zbytkem, a tak si umínil, že si to nechá pro sebe.
I Sam už měl připravený plán a byl celý nesvůj. Kdyby se mu to totiž nepodařilo, všechno by na něj prasklo. Musel si sundat svůj trpaslický převlek, protože se v něm cítil hodně neohrabaný, a vyjít na ochoz. Tam se schoval do stínu a pevně doufal, že se mu to povede. Potichu se plížil podél skladu směrem ke vnější zdi kláštera. Už je v rohu a začíná obratně šplhat po zdi, když vtom jde okolo stráž. Naneštěstí je to krol, který svým ultrasluchem Sama vypátral. Jeho inteligence však nestačila k tomu, aby situaci zhodnotil, a tak jenom zařval:"Pojď sem, tady se něco hejbe!" V Samovi byla malá dušička. Za chvíli přiběhla druhá stráž - člověk. Ten však obyčejným zrakem nic neviděl, a tak mávnul rukou: "Seš blbej, tady nikdo néni." A odkráčel pryč. Krol se ještě jednou nedůvěřivě podíval do kouta, zakroutil hlavou a odešel taky. Sam ještě chvíli počkal a pak lezl dál. Když se dotkl pevné země, ulevilo se mu a jak nejrychleji mohl, spěchal ke svým kamarádům.
Ve velmi dobré náladě se všichni tři sešli na lesní cestě a vydali se směrem ke městu. Jen Eri jim moc nevoněl, ale co se dalo dělat. Všichni si pověděli, co se komu přihodilo, jen Melkor si nechal pro sebe svoje nohy otlačené od žaludů.
Druhý den, když právě večeřeli v jedné hospůdce, se dohodli, že do kláštera už nikdy ani nepáchnou.
Ještě ten večer zašel Melkor do jednoho alchymistického krámku ve městě a vyměnil žaludy za tři drahokamy v ceně 400 zlatých. Dobře udělal, kdyby totiž šel za tím člověkěm, který mu slíbil Prsten Černé Vodoměrky, dověděli by se o tom i ostatní, takhle bylo všechno jen a jen jeho. Potom si našel jednoho brusiče kamenů a tam si je nechal vybrousit. A tak, když si je druhý den ráno vyzvedl, vlastnil 3500 zlatých. A to je sakra dost na výdělěk z jednoho týdeního dobrodružství. (Za 3500 zlatých je možno koupit malý domek.)
Zatímco Sam a Eri promýšleli další dobrodružství, Melkor přepočítával své penízky. Bohužel, tento postup se nedá znovu opakovat, a tak Melkorovi nezbylo nic jiného, než se připojit k ostatním.
Trosky / 7. & 8. dvojčíslo / 1994
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Miffin Co.
Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto dvojčísla: 24. července 1994
Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám