T94 č. 4/94
T94 č. 4/94
Kvark nedostávající se k plné kráse kvantové teorie stavby hmoty je hledán už řadu let. Při analýzách pozorovacího materiálu z tevatronu, urychlovače, kde se střetávají protony a antiprotony, se nacházejí stopy srážek, při kterých by šestý kvark mohl vznikat. Možnost 'uvidět' kvark v urychlovači je spojena s nesmírnými obtížemi, protože kvark se velice rychle proměňuje v jiné částice.
Kdyby pokusy 'vyšly', pak by měl být šestý kvark daleko 'větší' než se očekávalo - nejméně 50 krát hmotnější než ostatní kvarky a třikrát hmotnější než třeba atom cínu!
Na jaře se měla rozběhnout další série experimentů, jejichž zpracování potrvá 18 měsíců. Pak - snad - by se mohla kvarková představa světa 'zkompletovat'.
Vesmír 6/94
Pouze jeden záznam zůstává nejasný. Přijal ho 15. srpna 1977 ve 20.16 hodin místního času radioteleskop Big Ear (Velké ucho) na okraji Delawaru v USA. Tato aparatura velká jako tři fotbalová hřiště patřila Ohijské státní univerzitě. Byl to výkřik třicetkrát silnější než hladina rádiového šumu vesmíru, objevil se na jediném kanálu z padesáti a trval minutu. Počítač ho zapsal šifrou 6EQUJ5. Operátor ji na papíru zatrhl a připsal WOW, česky bychom řekli TREFA.
Tajemný signál nebyl pozemského původu, nebyl ani omylem přístroje či jich samých - ověřili si pracně. Přišel z místa nedaleko centra Mléčné dráhy a blízko její roviny ekliptiky. Delawarští odborníci se na průzkum tohoto místa okamžitě zaměřili. Bohužel, žádný další výkřik už nezaslechli.
Zpráva měla "nezaměnitelně inteligentní původ a všechny znaky toho, že přichází od vyspělé civilizace," tvrdí dodnes dr. Robert Dixon, který projekt Big Ear vedl.
Podle MF Dnes 11. 6. 1994
Podle Magazínu 2000 6/94
Sbírka Mrtví se někdy vracejí obsahuje 8 povídek z oblasti hororu. Autor někdy používá nápady z oblasti fantastiky a magie (živí vojáci z Vietnamu jako hračky včetně kompletní výzbroje, démoni). V mnoha případech však pouze domýšlí do krajnosti určité situace, které by skutečně mohly teoreticky nastat a snad právě zde působí jeho povídky nejvíce hrůzostrašně, neboť jejich obsah vlastně neodporuje naší každodenní zkušenosti.
Noční směna je příběh o střetnutí lidí s příšerně zmutovanými krysami žijícími v podzemí továrny. Šroťák je povídka o rychložehlicím stroji, v němž se usadil krvežíznivý démon, který postupně připravil několik lidí o život. Povídka Mrtví se někdy vracejí vypráví příběh člověka, který se po mnoha letech setkává s lidmi, kteří kdysi zabili jeho bratra a sami již také zemřeli a kteří nyní chtějí zabít i jeho. Nekuřáci a. s. je neobvyklý a drastický návod jak odnaučit lidi kouření. Na dobrou noc je dramaticky podaný příběh o upírech.
Autor se v této knize představuje jako skutečný mistr hororu. Povídky mají různý charakter i zaměření, používá se v nich různých prostředků. Rozhodně stojí za přečtení.
Zdeněk Töpfer
Je to jedna z knížek, které čtenáře dokážou zaujmout tak, že se od nich těžko odtrhne
Zdeněk Töpfer
Potopa je napínavý dramatický příběh obsahující řadu klasických atributů sci-fi, mezi nimiž nechybí ani dobrý nápad a jeho dobré řemeslné zpracování. Kniha patří k těm, které se čtou jedním dechem.
Zdeněk Töpfer
Z prvního ročníku se mi nejvíce líbila Vždy nejaká chyba Zuzany Suchánkové (která mimochodem zvítězila). Autorka vytváří alternativní svět postavený na setkání Ľudovíta Štúra s Magdalenou Dobromilou Rettigovou. Formou historické rekonstrukce života a díla ĽŠ si (a samozřejmě i čtenáři) představuje, co by se stalo, kdyby... Opravdu povedená taškařice.
Na druhé místo bych zařadil V mene zákona Juraje Tomana (v soutěži skončil na 8. příčce). Pěkně vypointovaný příběh má bohužel jeden nedostatek - nepřiměřenou rozvláčnost. Chtělo to asi trochu proškrtat.
Ostatní příspěvky se pohybují v oblasti lepšího amatérského průměru. Zcela mě znechutila Lingvália Evy Rísové (4. místo), kterou napsala učitelka slovenštiny pravděpodobně v amoku těsně po náletu hejna moskytů. Změti jmen nepomůže ani na konec připojený slovníček. Čtenář jako já (tedy lenoch s chatrnou pamětí) se v tolika nestravitelných jménech prostě utopí.
V druhém ročníku u mě zvítězil Génius Radoslava Olose (v soutěži skončil jako druhý), pěkně uhozená hříčka, která nám představuje jeden z možných budoucích světů. Příběh není rozvláčný a dokáže čtenáře udržet po celou dobu v dobré náladě. To, že to je na úkor našich možných potomků, celou záležitost ještě více rozveseluje (jen do nich, do holomků!).
Druhé místo u mne zaujal pěkně vypointovaný Poklad Jozefa Girovského (v soutěži pátý). Autor rozvíjí pohádkové téma nepohádkovým směrem, aby se nakonec zase vrátil do pohádky, i když pěkně vypečené.
Mona Lisa Marcela Combera (zvítězila) taky celkem ujde, trochu mi ale vadí autorem předvedený moderní slovenský pravopis. Nářečí, z kterého vychází, neznám. To ale ještě nemusí nic znamenat. Povídka - jak už sám její název napovídá - se zabývá Giocondou (v našich zeměpisných polohách též Monou Lisou zvanou) a hlavně jejím tajemným úsměvem. Pokud ještě nevíte, proč se tak směje, přečtěte si v Krutohlavu.
Mikropovídka Planéta - doska Mikuláše Čolláka (nenominována) není povídkou. Jedná se vlastně o víceméně vtipný popis jakési civilizace, která obývá placatou oběžnici.
Ostatní příspěvky opět představují dobrý amatérský průměr.
-jtp-
Sestavovatel pracoval dlouhá léta, dlouhé podzimy, dlouhé zimy a dlouhá jara v dětských časopisech a přicházel tak do styku s mnoha literárními pracemi nastupující generace. V osmdesátých letech tohoto století byl také duší dvou literárních SF soutěží pro školáky. To mu poskytlo dostatek materiálu, aby to vydalo na poměrně silnou knihu.
Povídky jsou vesměs dosti krátké a většinou jsou postaveny na jednom nápadu, který je lehce rozveden a většinou postrádá filozofickou hlubinu. Mnohdy však stačí (a dostatečně zapůsobí) i filozofická mělčina.
Místy neučesaný styl je bohatou měrou nahrazován fantazií až obdivuhodnou. Některé nápady opravdu stojí za to. Poněkud mě udivil i počet antiutopií, pacifistických tendencí a pesimistických konců, který mnohonásobně převyšuje množství utopických vizí. Možná za to může i školní výchova, ve které se plnou měrou odrážela vrcholící studená válka. Já si matně vzpomínám, že jsem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem také navštěvoval základní školu, propadal návalům nihilizmu a vyčkával jsem nenadálou a rychlou atomovou smrt.
Na závěr ještě malá perlička pro sběratele: v knížce jsou mimo jiných Vilma Kadlečková a Ivan Adamovič (každý po jedné povídce).
-jtp-
Váš Mark Stone mi připadá poněkud hloupější.
Jeho myšlení je snad jednodušší. To je požadavek mladého čtenáře: jednoduchý svět s jednoduchými, lehce čitelnými hrdiny. Zlo na jedné straně, dobro na druhé, pak pozitivně motivovaná akce, bez samoúčelné krutosti. Příběhy musí obsahovat jen základní jednoduchou logiku. Nejsem příznivcem iracionálních fantasy příběhů, halucinačních historek plných depresívních introspekcí psychopatů. Ostatně nejsem psychiatr.
Avšak jste lékař, gynekolog. Propojuje se ve vašem životě nějakým způsobem profese s psaním?
Jsem předsedou Sdružení píšících lékařů Francie a jedním z místopředsedů světové organizace. Ve Francii jsou asi dvě stovky píšících lékařů - prozaiků, básníků, ale také autorů historických knih. Na science fiction jsme ve Francii ovšem jen dva.
V čem nacházíte větší uspokojení: v lékařské profesi, nebo ve spisovatelské kariéře?
To jsou dvě tak odlišné věci, že je stěží lze porovnávat. Uspokojení z medicíny se začíná pomalu naplňovat, neboť ji dělám už čtyřicet let. Psaní je pro mě odreagování, zábava.
V čem jste úspěšnější: v medicíně, nebo v literární činnosti?
V medicíně jsem aktivnější a přináší mi i jistou satisfakci. Psaní, jak jsem řekl, je pro mě jen zábava, takže ani takto to nemohu porovnávat. Medicína mě také na rozdíl od psaní živí. Samotným psaním se ve Francii málokterý autor uživí. Takových šťastných je asi třicet, zbytek píše vedle své vlastní profese. A to platí i o autorech ověnčených Goncourtovou cenou, která s sebou nese slušné příjmy za vysoké náklady odměněného díla. Takovou cenu by však bylo nutno získávat jednou za rok, aby z toho bylo možné žít.
Vidím ve vaší klopě řád Čestné legie, pokud se nepletu. Máte jej za psaní nebo za lékařství?
To není Čestná legie, to je Národní řád za zásluhy. A je za obojí dohromady - za mou aktivitu ve sdružení píšících lékařů.
Nenutí vás koníček poněkud šidit profesi?
Musím přiznat, že jsem byl nucen lékařskou aktivitu poněkud omezit.
Jak to přesto stíháte? Jste alespoň v tom onen můj Muž z Acapulca, píšete hekticky po nocích, ráno pak klímáte v ordinaci...?
Píšu převážně o dovolené, kdy mám čas a nejsem nucen věnovat se ničemu jinému. Román mi za takových okolností zabere měsíc. Někdy si utrhnu pro psaní i víkend a tu a tam píšu i po večerech. Ono to někdy nejde jinak: když vám to jde, je potřeba psát systematicky, jinak slibně se odvíjející nit příběhu přetrhnete.
Na jaké publikum byl a je seriál o Marku Stoneovi cílen?
Statistiky, jaké si nechává zhotovovat nakladatelství Fleuve Noir, dokládají, že čtenáři science fiction jsou z osmdesáti procent chlapci ve věku patnáct až pětadvacet let. Je třeba řídit se tímto obrázkem čtenáře. Myslím, že kdybych se více věnoval kupříkladu filozofickým otázkám budoucnosti, ztratil bych čtenáře. Knihy z oblasti fantastiky, které zaujmou i starší věkovou kategorii, jsou ve Francii velmi vzácné. Pro ně jsou určeny výjimky jako Bradburyho Fahrenheit, protože i oni sami jsou výjimkami. Dospělí lidé příliš nefandí dobrodružným a fantastickým příběhům.
V jakých nákladech vycházejí vaše knihy?
Deset až dvanáct tisíc.
Proč jste se dal právě na sci-fi?
Je to jednoduché: jako kluk jsem sám měl moc rád science fiction, a zejména tu původní, francouzskou, jakou léta vydává dnes i moje kmenové nakladatelství Fleuve Noir. Ruská ani americká science fiction mě prakticky nezajímaly. Se vzrůstající oblibou rostla i chuť pokusit se též něco takového druhým vyprávět. Science fiction je šťastný žánr v tom, že umí přenést, transformovat myšlenky, představy o budoucím světě, ať už kladné či negativní. Tyto rysy lze nuancovat, vyvažovat je detaily, zkrátka science fiction je pro mě intelektuální hra, v níž je možné převracet naruby existující svět.
Plní právě váš seriál o Marku Stoneovi tyto vznešené představy o poslání a funkci science fiction?
Ano. Mark Stone se pokaždé ocitá v jiném světě, na jiné planetě, kterou jsem vytvořil čistě ve své představivosti, vybudoval její fiktivní historii. Do toho všeho vstupuje jako deus ex machina Stone, vnáší někdy vítané, jindy nevítané změny. Mění však navštěvované světy převážně k lepšímu, protože jsem v principu optimista a věřím v člověka.
Kdy vás napadlo odložit jako čtenář knihu a zasednout jako autor k psacímu stroji?
Science fiction píšu teprve od roku 1975. Píšu však už od roku 1962. Byly to detektivní a kriminální romány.
Kolik titulů jste už celkem napsal?
Detektivních příběhů třadvacet, sci-fi románů dvaačtyřicet. Dohromady tedy šestašedesát knih. Koncem června k nim přibude sedmašedesátá.
I ostatní vaše sci-fi řadíte do cyklů?
Asi dvanáct románů je mimo stoneovskou sérii a jsou to volné příběhy vždy s jiným hrdinou.
Pokusil jste se někdy napsat ambicióznější science fiction, takovou, o níž říkáte, že by vám způsobila odliv čtenářů? Třeba by přilákala namísto nich jiné, náročnější...
Omezil jsem se jen na několik povídek takto laděných, napsaných příležitostně pro kongresy sdružení píšících lékařů.
Považujete své romány za myšlenkově originální?
Nemyslím si, že by znamenaly nějaký převrat v literatuře. Avšak rád bych v každé další knize měl alespoň nějaký malý nový nápad - postavu, příšeru, rekvizitu - když už jsem z titulu seriálovosti příběhů o Marku Stoneovi nucen opakovat zavedené schéma.
Píšete snadno? Uzavřené seriálové schéma se nutně musí blížit do stále užšího prostoru pro autorskou volnost...
Obecně se dá říct, že na začátku každého příběhu jsem poněkud stísněný. Shromáždím zpravidla rodinu a vyzvu ji, aby mi dala nápady. Synové většinou dají, někdy je to i použitelné. Vřadím to ke svému konceptu a v té chvíli vím, že mohu začít psát. Pochopitelně je psaní šestatřicátého dílu těžší než desátého. Stále častěji mám pocit, že už jsem snad všechny možné formy jiných civilizací vyčerpal, ale pokaždé se mi zatím podařilo z toho vybruslit.
V čem vidíte výhody a v čem nevýhody série, jakou je Mark Stone?
Obtížné je najít pokaždé originální situaci, aby pasovala do daného rámce. Pro autora je však takový způsob práce praktičtější, neboť se nemusí trápit s vymýšlením hlavní postavy. A i jinak je toho k vymýšlení méně. Nevýznamné není ani to, že seriál zajišťuje proti nejistotě separátních děl prakticky konstantní počet stálých čtenářů. A v neposlední řadě i vydavatele. Pro něj je Mark Stone zavedená veličina proti experimentům předhodit čtenářům novou postavu. Stejný příběh s jinou hlavní postavou by nemusel mít takový úspěch.
Vrátil vám někdy nakladatel rukopis jako zcela nepoužitelný, případně k radikálnímu přepracování?
V případě Marka Stonea se to nestalo nikdy. Před tímto seriálem se mi to stalo snad jednou nebo dvakrát. Fleuve Noir má ještě jednu přednost: odmítnutí vysvětlí, zdůvodní, lektorské posudky naznačí cestu k vylepšení.
Jste s nakladatelstvím smluvně vázán k napsání určitého počtu knih ročně, nebo máte tvůrčí volnost?
Taková podmínky nikdy nemůže být ve smlouvě už proto, že nakladatel musí mít možnost mou knihu odmítnout. Pouze na základě ústní dohody se lze domluvit s redaktorem, pro kolik titulů by bylo daný rok volné místo - tři čtyři například - a z toho vyjdeme ve společných plánech.
Šestatřicet románů s Markem Stonem... Zemře někdy?
Děti by si to přály, já ne. Prozradím vám tajemství: Mark Stone zemře, až ho Fleuve Noir přestane chtít.
Jaká je momentální situace domácí science fiction ve Francii? Neválcuje ji americká SF?
V případě čtenářů produkce nakladatelství Fleuve Noir, které v padesátých letech začalo systematicky razit domácí autory, je to právě naopak. Když se tu a tam pokoušelo vydat i některý překlad, nesetkalo se to s úspěchem. Fleuve Noir zbylo na trhu jediné, které v této tendenci vytrvalo, ostatní odpadla nebo se přeorientovala. Na trhu si vzájemně nekonkurují: Fleuve Noir se zaměřuje na původní, oddychové čtení, které pro ně píše relativně úzký, zhruba třicetičlenný okruh autorů, což však neznamená, že je to okruh uzavřený novým jménům. Za přednost lze považovat i periodicitu publikací. Čtenáři jsou s těmito specifiky obeznámeni, kdo hledá jiný druh literatury, obrátí se jinam. Snad jedinou výjimkou je překlad seriálu o Perrym Rhodanovi, který Fleuve Noir rovněž vydává.
Držíte krok s tím, co se dnes děje ve světové sci-fi, jinými slovy: čtete ji i dnes?
Velice málo. Nemám čas. Přečtu si měsíčně dvě tři věci z produkce Fleuve Noir, abych si ověřil, co píší druzí a zda už nejsem příliš sklerotický a nebylo by lepší toho nechat. Americkou science fiction nečtu zásadně. Jsou to příliš komplikované, dlouhé romány. Ze stejných důvodů dávám přednost americkým televizním filmům před celovečerními. Zjednodušeně řečeno: raději mám Star Trek než Star Wars. Z těch už jsem ne všechno chápal.
Nepřipadá vám takový postoj, který se ostatně odráží i ve vaší tvorbě, pro intelektuála, jakým bezpochyby jste, poněkud jednoduchý?
Ano, ale to je záměr. Pro mě je to zábava, při níž si chci odpočinout. Píšu jen proto, aby čtenář byl tu hodinu, půldruhé, co čte moji knížku, šťastný. Uvolnění, únik, zábava - to je moje autorské krédo.
Podle MS 27/94
Isaac Asimov II
Harry Harrison: Make room! Make room!
C. J. Cherryhová: Chanuřina pýcha (již vyšlo)
C. J. Cherryhová: Odvážná Chanur
C. J. Cherryhová: Kifové útočí
C. J. Cherryhová: Chanuřin návrat domů
C. J. Cherryhová: Chanuřino dědictví
C. J. Cherryhová: Palladin
Frederick Pohl: Man plus
Nakladatelství Návrat začíná vydávat soubor románů Julese Verna. Celé dílo bude realizované v jednotné úpravě, ve formátu 160x230, s plátěnou raženou vazbou, ve stylu předválečných vydání a s použitím původních ilustrací francouzských mistrů. Vzhledem k nižším nákladům budou knihy nabízeny ve vyšších cenových relacích. Celá série je pojata jako dar sběratelům a zájemcům o díla tohoto velikána dobrodružné literatury. Prvních sedm titulů by mělo vyjít do konce letošního roku.
Celý cyklus nebo vybraná díla je možno objednat na adrese Černá planeta, spol. s r. o., Mášova 18, 602 00 Brno.
John Brunner: Toto rameno hvězd, Návrat, 1994, 75,- Kč
Jean-Pierre Garen: V podzemí Sarkalu, Najáda, 1994
Robert A. Heinlein: Měsíc je drsná milenka, Classic, 1994, 72,- Kč
Frederic Pohl: Setkání s Heechee, Laser, 1994, 83,- Kč
Čte a píše výhradně sci-fi nebo fantasy. Jako spisovatel je začátečníkem - vyšly mu zatím jen dvě povídky, a to 'Vězeň v kleci' a 'Plameny pro Selimo'. Další práce jsou v tisku. Prvně jmenovaná povídky vyhrála první místo v soutěži spisovatelů do 19-ti let (Šumperk, Parcon 93). Zájmy: sci-fi (psaní i čtení), malování, kvalitní hudba a hokej. Psát hodlá dál, stále kvalitněji a lépe.
Na přípravě tohoto čísla se podíleli T. Filip, -jtp- a Z. Töpfer.
Co se to děje? ptal se sám sebe, když ho ostny bolesti probraly natolik, aby si byl schopen uvědomit své já a vypotit první rozumnou myšlenku. Ne, něco tu rozhodně nebylo v pořádku. Něco? Byl přece královský syn. S největším úsilím rozlepil víčko levého oka, svařené zaschlou krví, a pohlédl na královský znak, vymalovaný rudou a bílou na zádech jednoho z jeho únosců.
Zhrozil se.
Zrada? Jakkoliv se to zdálo nepravděpodobné, nenacházel teď pro současný stav věcí jiné přijatelné vysvětlení. Ale proč, proboha? Okamžitě mě pusťte, chtěl vykřiknout, ale z rozpraskaných úst se mu vydral jen neurčitý sten.
"Má dost," okomentoval jeho výkon jeden z biřiců.
"Aspoň nebude dělat potíže," zasmál se někdo mimo Glenovo zorné pole.
"Tak, tak, chlapci. Panovník na nás může být hrdý."
Panovník? Glenova mysl zaúpěla jako otrok pod ranou biče. Otec? To přece nemůže být pravda. Proč by ho otec chtěl nechat zneškodnit nebo se ho zbavoval? Taky to mohl být trik z jejich strany? Těžko říct, připadali mu příliš jednoduší na podobný úskok. Ale co když? Zdání mnohdy klame. Nejhorší na celé věci bylo, že už si nemohl být jistý ničím. Chtělo se mu zvracet.
Táhli ho klikatými chodbičkami kamsi do neznáma.
V podzemním labyrintu hradu si člověk nemohl být úplně jistý, kde se právě nachází a zda mu právě teď nehrozí smrtelné nebezpečí. Ty chodby byly každá stejná. Vlhké a zatuchlé, plné plísně a plíživé smrti. Proto ani takový znalec podzemí, jakým Glen bezesporu byl, nemohl rozpoznat, kudy právě procházejí a kde míní biřici ukončit svou cestu odhozením nepohodlného břemene do jedné z četných kobek, aby se mohli ve spěchu vrátit a oznámit někomu vlivnému s velkou mocí, možná přímo králi, splnění úkolu.
Svět se mu rozpíjel před očima a tělo měl v jednom ohni. Hlava mu třeštila po tupém úderu do zátylku. Museli ho praštit a pak do něj nalít nějakou drogu, aby nemohl použít svých duševních schopností.
Jen s největší námahou dokázal zaostřit pohled na těžké, železem pobité dubové dveře, před kterými konečně zastavili. Měděnými hřeby na nich byla připevněna plochá destička s vypálenými runami. Jen malý okamžik mu stačil k tomu, aby uhodl, kde se nachází. Zacloumal jím bezmocný vztek.
"Nakrm a přežij," hlásal ten nápis posměšně. Nemohlo být nejmenších pochyb. Cela za těmito dveřmi nesla výstižný název, Kobka smrti.
Za co!
Jen mnohaletý výcvik sebekontroly mu zabránil v naprostém duševním zhroucení. Věděl, že kdo jednou vstoupí za práh oněch dveří, jako by nikdy nežil. Už nikdy nespatří denní světlo, už nikdy neuslyší zpěv ptáků a šumění listí v korunách stromů. Uvěznění v této kobce se rovnalo trestu smrti. Zde končili jen ti nejnebezpečnější a nejzatvrzelejší zločinci.
Ale proč on? Pochyboval, že bude mít ještě někdy možnost se to dozvědět.
Hrozivě masívní dveře se se skřípotem otevřely a čtyři úslužné ruce ho neomaleně vhodily do tmavého obdélníku. Bezmocně se skutálel po příkrých kamenných schodech a zůstal bez pohybu ležet na chladné zemi. Pak už zaslechl jen hlasité bouchnutí. Past zaklapla.
Okolí zahltila tma. Nejdřív černá, bez jediné louče světla, potom však začala blednout a zelenat. Stěny kobky slabě světélkovaly přízračným mrtvolným světlem.
Glen se opatrně vzepřel na loktech. Také jeho nos si začal přivykat na zatuchlý, hnilobou a rozkladem páchnoucí vzduch, naplňující celou podzemní prostoru. Pomalu rozhýbal celé tělo, část po části, jestli nemá něco zlomené. Až na pár pohmožděnin a oděrek však nenašel žádné vážnější zranění. To zjištění mu poněkud zvedlo náladu, i když do smíchu mu rozhodně nebylo.
Doširoka otevřenýma očima, které si zatím stačily přivyknout na zelenkavé šero, přelétl prostoru svého vězení a shledal, že se nachází v neobvykle velkém dómu s vysokým, klenutým stropem, vytesaným přímo do skály. Celistvost nahrubo otesaných skalních stěn rušily na jedné straně těžké dveře, kterými ho sem vhodili, a na druhé straně veliký oválný tunel, vystupující ze světélkující stěny absolutní černí.
Tak tudy má přijít jeho smrt? Glen se bezděky zachvěl. Netvor; nikdy ho neviděl. Ale znal jeho krmiče, obsluhu pro období, v nichž bylo málo odsouzenců. Taky otec mu o něm vyprávěl, ještě když byl malý a zlobil víc než bylo přípustné. Věděl, že stačí jediný krátký pohled, aby člověk oněměl strachy nebo i zemřel hrůzou.
Realita na něj dorážela silou ledové tříště severního oceánu. Skutečnost byla hrozivá a budoucnost bez vyhlídek. Glen to bral; jeho výcvik mu nedovoloval vidět věci přes růžové brýle, ani si naivně zlehčovat situaci. Bylo mu jasné, že smrt si pro něj přijde. Dříve nebo později, ale přijde. Trpce se ušklíbl. Zemřel korunní princ, následník trůnu Išigarinavy. Možná, k čertu, hlavně nepodléhat depresím.
"Hlad... Hlad," ucítil náhle čísi myšlenku. Mlhavou, zahalenou podivným závojem cizosti a přitom silnou a zničující.
Zarazil se.
Ne, nemohla být jeho. Neurony jeho mozku rezonovaly na poplach. Zdálo se, že účinky drogy přestávaly působit. Vracely se mu telepatické schopnosti a centrum vůle se z malých, roztrhaných ostrůvků scelilo opět v jeden celek.
Soustředil se. Pak přemýšlel.
Cizost. Cizost a neobyčejná vitalita. Ty dva pocity v něm vyvolávaly vlnu odporu a strachu, které se jen stěží mohl ubránit. Cítil, jak intenzita těch pocitů roste; jejich zdroj se musel stále přibližovat.
To nemohl být člověk. Glen si to uvědomil ve chvíli, kdy se v ústí tunelu před ním oranžově zablesklo.
Netvor.
Netvor, že by on? Něco takového naprosto nečekal. Ze tmy na něj zíralo obrovské žhnoucí oko.
"Hlad!" zadunělo mu znovu v mozku, až ho síla toho pocitu srazila do kolen. Byl ochromený hrůzou, ale jeho druhé já, jeho vůle obrněná dlouholetým výcvikem mu přikazovala zmobilizovat síly a pokusit se o nemožné. Přežít.
Potřeboval čas. Měl ho tak hrozivě málo... Přemýšlej, nutil se. K čertu, přemýšlej...
"Kdo jsi?" oslovil myšlenkou netvora.
"Hlad!!!" Brutální, cizí, nepochopitelná odpověď. Netvor se opět pohnul vpřed. "Cítím," zaburácel.
"Stůj," zaúpěl Glen, ale bez výsledku. "Já jsem..." zkusil to, ale nedořekl.
"Já vím, kdo jsi," umlčel ho netvor. Zastavil se.
Aspoň něco, snažil se uklidnit Glen. Pak si vzpomněl na netvorova slova. Ale to přece ne, pomyslel si. Odkud by mě mohl znát? Nikdy mě přece neviděl?
"Ale ano, mnohokrát," zachytil netvor jeho myšlenky. "Ty jsi přece jídlo. Moje jídlo."
Konec? Že by tak brzy? Všechno to odříkání, soustředění, překážky - k ničemu? Glen zoufale hledal východisko. Zdálo se však, že času je příliš málo, protože netvor se opět pohnul.
Jeho mohutné, šupinami porostlé pracky se zažloutlými, hrozivě zahnutými drápy se s úděsnou pravidelností pomalu zvedaly a zase došlapovaly na žulovou podlahu. Tyčil se v podzemní prostoře jako hora, s hlavou téměř se dotýkající kamenného stropu. Jeho jediné talířovité oko bez víčka oranžově plálo v temnotě a naplňovalo ho hrůzou a zoufalstvím. Jen dokonalý psychický trénink ještě udržoval Glenovu mysl mimo hranice šílenství a neovladatelné hysterie. Z jícnu, nacházejícího se uprostřed netvorovy hrudi, vanul proud horkého, smrdutého vzduchu.
A pak mu to náhle došlo. Jeho hrůzou zchromlé vědomí přece jen bylo natolik funkční, aby si dokázalo uvědomit, že když netvor používal telepatie, stál. Pravděpodobně musel vždy zastavit, protože jeho primitivní, jednoduchý mozek nezvládá více složitějších operací najednou.
Tak tedy mluvit. Je úplně jedno o čem. Hlavně tak, aby to přinutilo netvora komunikovat a tudíž zastavit - pokud je jeho hypotéza správná. Pokud ne, život byl hezký. A teď do toho a získat čas. Ano, hlavně získat čas, později ho snad už něco napadne.
"Jak víš, že zrovna já jsem tvá potrava? Děláš chybu, co když se mýlíš?"
Netvor zaváhal. Pak se zastavil. Povedlo se, aspoň prozatím.
"Nemýlím se," pronesl poněkud váhavě. "Přišel jsi dveřmi a pohybuješ se. Moje potrava vždy přichází dveřmi a pohybuje se."
"Ale nemluví s tebou," přerušil ho Glen. Byla to spíš otázka, než strohé konstatování skutečnosti, netvor to ale nepoznal nebo spíš nemohl poznat. Byl příliš tupý.
"Ne... Opravdu se mnou nemluví," uvažoval pomalu, "ale konec konců, je to jen potrava."
Glen okamžitě pochopil, že tudy cesta nevede. Netvorův jednoduchý mozek se řídil jednoduchou, místy až stupidní logikou. Jeho největší slabina se tak stávala dvousečnou zbraní. Musel to zkusit jinak.
"Chceš mi tvrdit, že dveřmi přichází vždycky jen jídlo?"
"Ne," zaznělo váhavě. "Přichází jimi i můj pán... A pak ještě někdo. Má ostrý, lahodný pach, byl by jistě lahodný. Jenže vždy unikne zpět dřív než dorazím. Přináší jídlo. Ahm.." Ta dlouhá, složitá řeč netvora poněkud unavila. Ale byl tu hlad, mocný spojenec.
"A tvůj pán s tebou rozmlouvá?"
"Ano," vnímal jednoznačnou odpověď.
"Tak vidíš. Já jsem přišel dveřmi a rozmlouvám s tebou. Kdo tedy jsem?"
"Moje mluvící potrava; pán vypadá úplně jinak."
Netvorova logika byla zničující. Jeho myšlení bylo natolik omezené a specializované na jídlo, že se Glenovi zdálo zhola nemožné najít v něm slabý článek. Nemožné? Vždyť už ho našel. Co může být důležitější pro věčně hladového netvora než jídlo? Ano, tohle je přesně to, co hledal. Když se bude snažit, mělo by se mu podařit netvora zmanipulovat. Chce to jen najít ten správný argument.
"Jídlo asi nepřichází moc často, že?" pospíšil si s další otázkou. Tentokrát musel na odpověď chvíli čekat.
"Nevím," přiznal pak netvor, "myslím, že ne, když jsem pořád hladový."
"Pořád?" Glen se opravdu divil.
"Ano," přitakal prudce netvor. Jeho oko zaplálo oranžovým ohněm. "Můj hlad je všudypřítomný. Je tím jediným, největším, co mám. Krásný a naplňující, předzvěst nádherných pocitů spojených s jídlem.
Můj hlad je veliký, mocný, nekonečný!"
Tsunami netvorovy mysli Glenovi doslova zahltila mozek. Ta síla - cítil ji. Nebýt pevné mentální přehrady, vybudované dlouhými roky cvičení, ten drtivý zášleh netvorových probuzených emocí by ho zabil. Přistihl se, jak se celý roztřesený tiskne k plesnivé, vlhké zdi kobky.
Musel přejít do útoku. Teď nebo nikdy. Cítil, že narazil na nejslabší místo netvorova myšlení. Jen, ke své smůle, příliš silně. Netvor se začal nebezpečně vymykat jeho kontrole.
"Copak ty nevíš, kde sám hledat jídlo? Nikdy jsi nepřemýšlel odkud přichází?" Snad to nebylo příliš složité.
"Ne," přiznal netvor. "Ale vím, že přijde... Čekám. Čekání mě naplňuje touhou. Cítím, se silný. Velmi silný."
"Potom bys jistě chtěl, aby jídlo přicházelo častěji."
"Ó... ó, ano, to by bylo skvělé, moc skvělé, velkolepé."
"Zavedu tě někam, kde je mnoho, mnoho jídla, pojď. Jídlo přichází vždy dveřmi, vzpomínáš? Je tedy za nimi, za těmi ošklivými těžkými dveřmi, které tě oddělují od jídla a nechávají tě hladovět.
Rozbij je. Pojď." Byl netrpělivý. Cítil, že už je jenom kousek od svobody a kousek od pomsty. Viděl, jak se netvor zvedá. Ustoupil ke zdi a otočil se v toužebném očekávání.
A netvor se poprvé po delší době zase pohnul. Majestátní a hrozivý, nepochopitelný a smrtelně cizí, nebezpečný.
Udělal dlouhý, těžký krok a pak další a další, až se jeho monstrózní, šupinaté tělo dostalo mezi dveře a Glenovu malou postavu. Jeho jícen se doširoka rozevřel.
Nevyzpytatelný, uvědomil si Glen. Příliš pozdě.
"Promiň, ale nemůžu to protahovat tak dlouho. Mám totiž hlad, víš?" Hlad, ano, hlad - mocný spojenec. To byla poslední slova, která se Glenově mysli podařilo zachytit, než jeho vědomí úplně pohltila temnota.
"Vynikající, krásné, velkolepé!" Netvorova mysl plála jako Efezský maják. Cítil, jak mu do žil proudí nová síla. Vegetativní procesy neobyčejně zostřily jeho myšlenky, takže si byl dokonce schopen vzpomenout na něco z toho, co se před chvílí událo. Jakže to říkal? Zamyslel se. Pokud se tomu procesu v netvorově primitivní mysli vůbec dalo říkat zamyšlení. Jiný svět se spoustou jídla? Na tom by možná něco mohlo být. Radši se ještě přeptám příštího jídla, předtím než ho sním. Co kdyby to náhodou byla pravda?
"Jídlo, miluju to!" Podzemím zaburácel hromový řev, až se z kamenných stěn začaly odštěpovat úlomky. Pak se věčně hladový netvor, zmožený debatou a jídlem, líně převalil na bok, říhnul si a usnul.
"Konec." Panovník největší říše severního kontinentu, Išigarinavy, si unaveně povzdychl a očima přejel prázdný trůnní sál. Cítil se starý, příliš starý na to, aby dokázal bezpečně vládnout své obrovské říši. Malá, groteskně pokřivená postavička u jeho nohou se skřehotavě zasmála.
"A zase o jednoho syna míň, panovníku, viď?" zasmál se šašek a sundal si nohu z krku.
"A přitom všechno vypadalo tak nadějně... K čertu s ním." Ne, nezáleželo mu na synovi, vždyť jich měl ještě jedenáct. I když to nebyl asi ten pravý důvod jeho netečnosti ke smrti. To dlouhá léta na trůně ho naučila tvrdosti jak k sobě, tak i k svým poddaným a nejbližším bez rozdílu. Tížil ho spíš samotný výsledek zkoušky, který ho odsuzoval k dalšímu živoření na trůnu nejvelkolepějšího impéria všech dob. Bláboly.
"Škoda ho," zabručel šašek. "Byl asi ještě příliš mladý."
Král ho zpražil pohledem a pak řekl: "Na trůn může dosednout jen ten nejsilnější."
Rozhlédla se po místnosti: ticho a tma. Upravila peřinu a polštář; nikdo si na první pohled nevšimne, že v ložnici plné spících dívek jedna chybí. Pak se vykradla ven. Cestu znala, chodila tudy už léta. Nenáviděla ten dům. Po dvaceti krocích zabočila doprava, teď dolů po schodech a stále rovně, pokračovala přízemím budovy až ke dveřím.
Nebyly zamčené: věděla, že nebudou zamčené, protože nikoho nikdy nenapadlo odejít. Stačilo vysunout zástrčku a stisknout kliku. Přeběhla od dveří osvětlených z chodby do bezpečí stínu noci a zastavila se. Ulevilo se jí tak znatelně, že se chvíli nemohla pohnout dál. Támhle, říkala si a pozorovala okna v patře, tam jsou, všechny do jedné spí. Ráno vstanou a půjdou pracovat na zahradu, která se táhne daleko do všech stran; budou plít a zalévat a trhat červené plody a žádná z nich neví proč - a pro koho. Ale Suza nechtěla být taková, bezbranný otrok kohosi nebo čehosi, pracovat pro to a žít svůj život v tom nenáviděném domě.
Musí, určitě existuje něco jiného: nevěděla co, zato měla přesnou představu, kde to hledat. Nadechla se a utíkala podél záhonů pryč od budov - dál, až ke zdi.
Neměla čas: cítila, že nemá čas. Téměř všechny dívky, jež s ní chodily pracovat, už odešly; i ona bude muset co nevidět odejít, a má z toho strach, z té věci, kterou nazývají smrtí. To se také naučila nenávidět. Zeď se mezitím přiblížila, už teď ji Suza viděla z větší blízkosti než kdy předtím. Za zdí - protože kde jinde by byli - tam jsou ti, kvůli kterým Suza žila tady, kvůli kterým pracovala, kvůli kterým musí všichni odejít. Je nenáviděla ze všeho nejvíc. Jsou jistě odporní a krutí. Suza si je často představovala. Ve snech ji strašily jejich hnusné obrovité tlamy, jimiž požírají ty červené plody, které ona sklízela rok co rok. Ale bát se jich nebude; nesmí, pokud chce žít.
Tam za zdí jistě nebude muset odejít: vyroste a jednoho dne se pomstí těm stvůrám za sebe i za všechny, které jsou příliš hloupé, aby to pochopily. Možná, uvažovala Suza, že mají být hloupé, právě proto; možná, že ona je jen nešťastná náhoda, nepodařený zmetek, který se tu nikdy neměl octnout.
Zeď se tyčila tak blízko, pár desítek kroků od ní, když vtom náhle vykřikla: tělem jí projela bolestivá křeč. ČAS! Suza napínala síly k běhu.
Poznala to znamení: brzy, za několik dní odejde, pokud se odtud nedostane. Nechtěla ale odejít, teď ne. Konečně je tady! Nad zdí, u níž stála, stoupala proti černému nebi záře viditelná i z jejich ložnice, nyní však mnohem silnější.
Suza opřela jednu nohu do škvíry ve zdi a vytáhla se nahoru: oslepilo ji jasné světlo. Nejprve se nemohla rozhlédnout, po chvíli to ale přešlo. Všude kolem se do nedohledna táhly osvětlené ulice s rozkvetlými stromy před nízkými domky s červenou střechou a záclonkami v oknech, tak odlišné do strohých budov, jaké Suza znala. A v ulicích se procházelo mnoho postav oblečených do nejrůznějších šatů; staré i mladé, silné i hubené, různé, ale stejné. Ten pohled Suzu paralyzoval; byla připravena na jakékoli nepřátele, avšak ne na tohle. TO NE.
Kolem se procházely bytosti stejné jako ona: LIDÉ. Náhle Suziným ochromeným tělem projel další záchvat křeči; neudržela rovnováhu a spadla na zem. Nad ní se blyštěla lesklá kovová písmena tvořící na zdi úhledný nápis - STÁTNĺ ÚSTAV PRO POSTIŽENÉ LEGRANDOVOU CHOROBOU. PRACOVNĺ TÁBOR GAMA.
1. díl trilogie
Uf! To teda bylo o fous. Stáhli se kolem toho nově vybujelého nádoru noci. Hromníci samozřejmě. Jejich bzučení bylo slyšet mnohem hlasitěji. Hlasitěji a čím dál blíž. Nepříjemný zvuk. Už už se mě jich aspoň tucet dotýkalo. Ježily se mi chloupky na předloktích. Naskočila mi husí kůže. Třásly se mi ruce. Třásly se jak listí na osice. Trvalo mi to celou věčnost. Konečně se mi podařilo zapálit náhradní zdroj. Ti sršouni se s odporným sykotem stáhli jako zpráskaní psi. Tomu se tedy říká utéct hromníkovi z lopat!
Co se mohlo s tou hloupou hromničkou stát? Měla vydržet až do mé poslední obchůzky. Hm, radši ji dám stranou. Na strážnici si ji pořádně prohlédnu. Teď ale rychle dál! Ještě zapálit hlavní zdroj. Tak, a je to. Pokud se už nic nestane, mám na téhle obchůzce vyměnit ještě pět svíček. Takže hurá do toho, moudřejší večera!
Těch hromníků je poslední dobou čím dál víc. Asi se sem stahují ze široka daleka. Takže Marie má asi pravdu. Podle ní jsme možná poslední v okruhu stovek verst. Možná, že úplně poslední. Hrozná představa. Kdyby aspoň tenkrát, když jsme se sem slezli ze všech stran jako krysy na záď potápějící se lodi, kdyby se aspoň někdo namáhal přinést s sebou vysílačku. Škoda. Takhle jsme úplně odříznuti od světa. Několik nás sice přineslo rádia, ta nám jsou ale k ničemu. V blízkém okolí žádný vysílač stejně není. A hradba hromníků je dost silná na to, aby pohltila signály ze vzdálenějších zdrojů. Teď mě tak napadá, že ta vysílačka by musela být pořádně výkonná, aby prorazila jejich bariéru...
Hele, já si tady blábolím pro sebe a tamhleta svíčka nějak podezřele poblikává. Přestává se mi to líbit. Že by sabotáž? Taková sketa, která by se s nimi spojila, se přece mezi námi nemůže najít! A nebo že by? Asi to nadhodím při odpolední poradě. Koho by ale mohli hromníci zlanařit? Jak by toho Jidáše odměnili? Milosrdnou smrtí? Nebo hrdinskou smrtí u mučednických prutů? Fuj! Ty moje morbidní představy! Jednou se mi poštěstilo sledovat mučení u prutů. Děsná legrace. Pro hromníky. Vesele si přeskakovali z jednoho prutu na druhý. Při tom jen tak mimoděk semtam projeli tělem přikovaným k prutům asi půl metru nad zemí. Pálící se maso vydávalo nepříjemný zápach. Pro lidi. Hromníci ten dým stoupající z doutnajícího těla rozjařeně nasávali. Strkali se jeden přes druhého, jen aby byli co nejblíž zdroji rozkoše. Celé to divadlo trvalo nejméně tři hodiny. Těžce zkoušené tělo přišlo o duši asi půl hodiny před úplným zuhelnatěním. Hrozná smrt!
Zatímco přemítám, mé ruce žijí svým vlastním životem a mechanickými pohyby vyměňují další podezřelou hromničku a zapalují novou. Zlověstné bzučení hromníků přechází do znatelně nižšího tónu. Neovládám jejich řeč, ale znělo to nejspíš jako výraz zklamání. Možná spíš vzteku. Už podruhé se mi podařilo udržet světelný val na poslední chvíli. Bojím se jen pomyslet, co se asi děje na druhé straně. Rychle, aby nebylo pozdě!
Kolečko dokončuji v rekordním čase. Ostatní svíčky se zdají být v pořádku. Trochu mě to uklidňuje. Ne nadlouho. Támhle v dálce jedno světélko nějak podezřele bliká. Asi budu muset vyhlásit poplach. Ne, ještě se to dá zvládnout. Nestojím o posměch. "Maminčin mazánek," říkali by si ostatní za mými zády, "nedokáže si poradit ani s udržováním ohně. Jak potom může chodit na průzkum?" Na průzkum mě ještě nepustili. Možná za dva, za tři týdny. Možná. Pokud nebudu srab. Nejsem srab. Nějak si s tím poradím...
Běhám jako šílenec od jedné lucerny k druhé. Kdyby mě teď někdo viděl, asi by se smíchy neudržel. Noční motýl? Zajíc zmateně kličkující před honicími psy! Upalující ve svém posledním běhu o život. Možná, že posledním. I zajíci mívají štěstí. Někdy. Málokdy. Ale mívají. Pro tentokrát ho mám i já. Podchycuji ještě dva zkomírající plamínky. S těmi svíčkami není něco v pořádku! Už je musím brát z nedotknutelných zásob. Pokud ty podivně vyhasínající hromničky budou v pořádku, pěkně si to slíznu. Nejmíň tři ostré. Tři dny kasárníka za bezdůvodné čerpání z nedotknutelných zásob.
Čas se nepředstavitelně vleče. Připadalo mi, že uběhl celý den. Ve skutečnosti to bylo asi dvacet minut. Pokud budu dodržovat určené tempo, dá to ještě na dvě kolečka. Ještě dvakrát obejdu ochoz dokola a přijdou mě vystřídat. Ty noční stojky jsou daleko horší. Tma mě děsí. Noční zvuky. Příšery skrývající se ve stínu. Plížící se ke mně ze všech stran. Čekající na můj chybný krok. Na mé zaváhání. Pokouším se myslet na něco jiného. Třeba co budu dělat zítra - vlastně už dneska - odpoledne. Nedaří se mi to. Příšery jsou blíž, než dnešní odpoledne. Jsou tady všude kolem. Hromníci. Prozrazuje je modrobílá záře probleskující mezi stromy pod zdí. Určitě jich jsou stovky. Možná tisíce. Možná miliardy. To nikdo neví. Ani průzkumníci. Elita lidstva. Ti průzkumníci. Prý. Hm...
Přišlo to jako blesk. Co se dá taky ostatně čekat od hromníků. Při poslední obchůzce zhasly dvě svíčky najednou. Rozsvítit je natolik rychle, aby to zahnalo hromníky, byl nadlidský úkol. Jednu se mi ještě zapálit povedlo. Pak se všude kolem vyrojily desítky fantómů. Fosforeskující přízraky. Potom stovky. Víc se jich na tak malý prostor nenamačkalo. Tlačili se jeden přes druhého. Snažili se proniknout jedinou trhlinou ve světelné hradbě. Trhlinou širokou asi jako moje tělo. Nezbylo mi, než ji ucpat. Svým tělem. Nadešla moje hodina. Hodina zkoušky. Zkoušky ohněm. Elektrickým ohněm.
Hromníci zaváhali. Sršeli jak ohňostroj. Ti v prvních řadách ale byli tlačeni těmi vzadu. Vzpírali se ve zlé předtuše. Marně. Dotkl se mě první. Naskočila mi husí kůže. Zasršel. Naježily se mi všechny chlupy. Rozvlnil se. Ozvalo se skřípění zubů. Mých zubů. Pronikl do mě. Mé tělo se zachvělo. Bolestí? Blahem! Pronikal stále níž. Srdce mi bušilo čím dál rychleji. Sjel do země. Zasyčel. Skapal. Mé svaly se uvolnily. Pak to šlo jako na drátkách. Kontakt. Průnik. Konec. Kontakt. Průnik. Konec... Prošlo jich mnou nejmíň tucet. Možná i dva tucty. Ostatní se stáhli. Naštvaně bzučeli. Škoda. Začínalo se mi to líbit. Moc líbit...
Trosky / 9. číslo / 1994
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Miffin Co.
Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 29. srpna 1994
Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám