* * *
V prosinci 1993 poprvé vyslovil americký viceprezident Al Gore termín communication highway - komunikační dálnice. O rok dříve, při předvolební prezidentské kampani, mluvil Bill Clinton o digital superhighway - o digitální superdálnici. Do světa se nakonec rozletěl pojem informační superdálnice.
Pod tímto pojmem se skrývá systém, který propojí všechny počítače a jejich uživatelům umožní, aby získávali nejen jakékoliv písemné informace, ale i údaje zvukové a obrazové, a také aby oboustranně komunikovali s ostatním světem. Přitom veškerý přístup k informacím musí být dokonale zajištěn a distribuován, aby bylo vyloučeno riziko zneužití.
* * *
Prvotní inspiraci k propojování počítačů dali vojáci. V roce 1969 požádal Pentagon Agenturu pro výzkum pokročilých obranných projektů (DARPA), aby vyřešila kabelové propojení většího množství počítačů. Generálové potřebovali obejít personál při udělování různých rozkazů, protože rozbory ukazovaly, že selhání systémů obvykle zaviní lidé, nikoliv přístroje.
DARPA vymyslela počítačovou síť ARPANET, která s pomocí klasických telefonních linek sloužila pouze Pentagonu. Osvědčila se, a tak si podobné sítě začaly budovat i další vládní úřady, velké soukromé firmy a vysoké školy. Z toho se v 70. letech zrodily rozsáhlé veřejné počítačové sítě jako např. Bitnet. Jejich prostřednictvím se menší sítě i jednotliví uživatelé mohli propojovat, a tak přišla v USA na svět další novinka: e-mail.
Roku 1986 dostala Národní vědecká nadace USA za úkol vytvořit základní strukturu spojovacích kanálů všech amerických vědeckých institucí. Tato kombinační pavučina, která se hierarchicky dělí na národní, oblastní a místní počítačové sítě, se stala základem páteřní sítě nynější sítě Internet. Současně se americký Internet propojoval se sítěmi výzkumných institucí na celém světě včetně naší republiky.
Tato nová celosvětová síť už nabízela mnohem víc než jenom elektronickou poštu. Vědci dostali možnost napojovat se na výkonné počítače jiných institucí, prohlížet si vzdálené cizí databáze obsahující nejrůznější poznatky, vzájemně si posílat objemné soubory různých údajů při práci na společných projektech. Avšak i tahle síť využívá běžné komunikační linky.
* * *
Informační superdálnice vyžaduje úplně jinou technickou základnu, než je telefonní síť. Musí mít mnohonásobně větší kapacitu a neméně výkonné uzlové body pro zajištění přenosu na trasách i přepojování do odboček.
Kapacitní přenos mohou zajistit jedině světlovodné čili skleněné kabely, družicové kanály na vyšších frekvencích, kde se přenáší víc informací a zdokonalené mikrovlnné radioreléové trasy.
Běžné telefonní kabely u nás přenášejí 9.600 bitů informací za sekundu (9,6 kb/s) - to odpovídá přibližně jedné stránce textu A4. Kvalitní kovové kabely pro mezistátní styk mají kapacitu 64 - 128 kb/s. Ovšem superdálnice vyžaduje rychlost přenosu v gigabitech za sekundu, tedy stotisíckrát větší, než zvládnou telefonní linky.
Uzlové body představují vlastně jakési telefonní centrály. Vzhledem k tomu, jaký objem informací se v nich musí zpracovávat, musí mít výkon většího množství dnešních superpočítačů. Tady se nabízejí dvě východiska: buď paralelně zapojit nezbytný počet superpočítačů vedle sebe, anebo přepínací uzel osadit mnohonásobně výkonnějším superpočítačem, který však musí konstruktéři teprve postavit. Česká republika bude potřebovat 8 - 10 takových uzlů, každý přijde na několik set miliónů korun.
* * *
První část sítě informační superdálnice se v Americe rychle blíží k dokončení. To si málokdo uvědomuje. Všechny nejdůležitější podklady přinesl základní výzkum už v 60. a 70. letech. Na jejich základě vyvinuli vědci a inženýři dva hlavní články - superpočítače a světlovody.
Informační superdálnice je tedy v rukou konstruktérů. Největší oříšek, který teď řeší, je zvýšení výkonu uzlových superpočítačů. Americké firmy to stojí stovky miliónů dolarů ročně.
Všechno nasvědčuje tomu, že informační superdálnice začne v Kalifornii fungovat do konce tisíciletí. Tato komunikační revoluce změní náš život asi jako příchod parního stroje či auta.
Zpracoval ZT
Vlastním dodavatelem energie pro RQM jsou vysokofrekvenční mechanické zvukové vlny o frekvenci kolem 1023 Hz, takzvané fonony. Ty se necházejí prakticky všude a jsou proto srovnatelné se sto- až ticícinásobkem energetického potenciálu sluneční energie a navíc mohou být využívány 24 hodin denně.
Tento motor se podařilo vyvinout ve švýcarském Rapperswiu v kantonu St. Gallen. Ředitel akciové společnosti RQM a vynálezce motoru Jean Marie Lehner počítá s uvedením prvních RQM na trh v polovině roku 1995.
Do prodeje budou v blízké době dodány dva modely. RQM25 o výkonu maximálně 25 kW bude k dispozici od poloviny tohoto roku. Výrobní náklady na 1 kWh udává výrobce v přepočtu ve výši 0,8 až 1,6 koruny. Jeho cena se má pohybovat kolem 30.000 švýcarských franků (600.000 Kč). Silnější model RQM200 s výkonem 190 až 210 kW má být na trhu od roku 1996 za zhruba desetinásobek ceny prvního modelu.
Mladá fronta Dnes 23. 12. 1994 (kráceno)
Řeč je o světově proslulém oregonském Vortexu. Leží mezi břehy Sardine Creek, nějakých 50 kilometrů od oregonské Grantovy soutěsky. Je celkem dobře známo, jak anomálie působí, neví se však proč a jakým způsobem k tomu dochází.
Místo má v průměru asi 53 metrů. Je zhruba kruhovitého tvaru, byť přístroje zaregistrovaly, že přesná velikost záhadné zóny se čas od času v devadesátidenních intervalech mění. V kruhu stojí stará dřevěná kůlna, kdysi obecní váha.
Když do boudy vstoupíte, ocitnete se rázem v jiném světě. Najednou cítíte strašný tlak. Působí na vás shora, jako by najednou několikanásobně zesílila gravitace.
Mnozí vědci prováděli v oblasti magnetického víru dlouhodobé experimenty. Pokoušeli se záhadu objasnit. V kůlně například zavěsili na řetěz téměř patnáctikilogramovou ocelovou kouli. Návštěvníci ji mohou vidět, jak visí ‘z úhlu’, čímž se popírají zákony gravitace. Koule se totiž kymácí tak, že se středu kruhu jen přibližuje. V tomto směru člověk postrčí kouli docela snadno. Mnohem těžší je vyklonit ji k okraji kruhu.
Tajemnými silami magnetického víru je ovlivněn i cigaretový kouř. Vyfouknete-li totiž v kůlně obláček cigaretového kouře do zdánlivě nehybného vzduchu, dým začne spirálovitě rychleji a rychleji stoupat, až nakonec zmizí úplně.
Existují některé triky, které udivují turisty. Jsou to například experimenty s umístěním prázdné sklenice na šikmou plochu a následné sledování, jak se kutálí směrem nahoru. Míč, který někdo položí na rovnou zem poblíž okraje kruhu, se pokaždé skutálí do středu víru. Hrst papírových útržků vyhozených vzhůru se bude chvíli spirálovitě vznášet, jako by je uprostřed vzduchu míchala nějaká neviditelná ruka. Tato pozorování přinášejí skutečně zvláštní pocity.
Obyčejný expozimetr, převádějící světlo na elektrický proud a zaznamenávající jeho hodnotu na číselné stupnici, ukáže velké odchylky mezi denním světlem uvnitř kruhu a mimo něj. Kompas zde jednoduše nefunguje vůbec.
Tento světově proslulý oregonský magnetický vír se v mnohém podobá dalšímu místu, vzdálenému přibližně 70 kilometrů směrem na Siskijské hory, třebaže v tamní lokalitě nejsou odchylky od normálu tak patrné. Je pravděpodobné, že dalším místem s takzvanou ‘magnetickou propadlinou’ je coloradské Camp Bouch. Ani tady ovšem není účinek tajemných magnetických sil tak markantní, jako v případě Vortexu.
Záhadná síla existuje, je tady. Je sice měřitelná, co je však její podstatou a proč vlastně působí, to nedokáže říci nikdo. Oregonský Vortex je skutečně nejzáhadnější - a možná i nejbláznivější - místo na Zemi.
Zpracoval ZT
Kniha obsahuje velké množství pravopisných chyb. Způsob překladu nasvědčuje tomu, že ji překládalo několik lidí (překladatel není uveden) a některé překlady nejsou nejlepší.
Celkově je knihu možno hodnotit jako sbírku povídek různé kvality, kde mezi průměrem a podprůměrem je i několik málo povídek opravdu dobrých.
Záhadný ostrov je jakousi prapodivnou kombinací cestopisu s naučně-dobrodružnou literaturou. Je zřejmě určen chlapcům ještě školou povinným a tak je jej také třeba brát. Autor se snaží víceméně poutavou formou přiblížit mladým čtenářům něco geografie, něco etnografie, něco etologie, něco mineralogie a něco prehistorie. Zná-li čtenář tato fakta již z dřívějška, působí na něj ony naučně-vzdělávací pasáže poněkud nudným a nepatřičným dojmem. Pro jistotu však pročítá i tyto úseky doufaje, že nalezne něco, co dosud nevěděl.
S ohledem na výše uvedené nezbývá na děj tolik místa, kolik bych očekával. Knížka vypráví o dvou bratřích - shodou podivuhodných okolností vdovcích (kdo by se také vláčel světem se ženami, že?) - a jejich potomcích. Jeden z bratrů je majitelem ne příliš prosperující továrničky v Čechách, druhý pak majitelem ne příliš velkého ostrova (malé, ale naše) v souostroví Fidži. Osud je svádí dohromady v době hospodářské krize, kdy nabídka bratra-světoběžníka slibuje vytrhnout pořádný trn z paty bratra-podnikatele. Když po mnohých úskalích skončí vše tak, jak má, zanechává za sebou kniha opět o něco vzdělanějšího čtenáře.
J. M. Troska: Záhadný ostrov. Obálka: Teodor Rotrekl. Sfinga, Ostrava, 1994. 2., upravené vydání. váz., 146 s. 65,- Kč.
Tam Vikingové bojují proti jakýmsi podivným bytostem, vzdáleně připomínajícím lidi - pojídačům mrtvých. Jak tento boj skončí, je nasnadě, protože jinak by asi ibn Faldán svůj cestopis nesepsal. Smyslem románu tedy není udržovat čtenáře v napětí, jak to dopadne, ale rozvíjet teorii, která tvrdí, že člověk neandrtálský žil - na odlehlých místech - ještě v tomto tisíciletí. Nevím, zda autor uspěl u dětinsky naivních Američanů, mě ale nepřesvědčil.
Román je napsán jako beletristicky zpracovaný vědecký rozbor cestopisu a jako takový též doplněn mnoha odkazy. Odkazy na práce jiných autorů (m.j. i Necronomicon Abdula Azhareda editovaný H. P. Lovecraftem a vydaný v roce 1934) a archeologické nálezy.
Vše nasvědčuje tomu, že pozůstatky minulosti ovlivnily Crichtona více, než je zdrávo a přerostly až do formy fetišů, jimž se autor oddává před zraky široké veřejnosti. Z každého malého kousku vypálené hlíny, z každého nepatrného úlomku pazourku, z každé trochu starší kosti dokáže vytěžit několik stran textu. Aby jeho práce nepůsobila příliš školometsky a neodrazovala tak současného čtenáře, prokládá autor klidnější pasáže akčním dějem, ve kterém není nouze o potoky krve, lidské oběti a jiné módní koření.
Michael Crichton: Pojídači mrtvých. Překlad: Vladimír Hanák. Obálka: Jitka Malovaná. Baronet & Litera Bohemica, Praha, 1994. 1. vydání. váz., 190 s. 84,- Kč
Sborník sestává celkem z pěti příspěvků, z nichž první tři jsou uvedeny tak, jak se umístily.
Nepřekvapilo mě vítězství Jany Rečkové, i když mi její styl psaní připadá poněkud upovídaný, bezproblémový a nevýrazný. Mlha nad černou skálou je jednou z jejích typických prací. Prací, které nemají moc vtáhnout čtenáře do děje a cele jej pohltit. Staví jej do polohy nezúčastněného pozorovatele, který není schopen sžít se s některou z účinkujících postav. Pokus o choulostivé scény končí jen tím pokusem, připomínajícím šmírování klíčovou dírkou nebo nakukování do okének peep show.
Tvář ledové královny Jana Lišky je prostým rozvedením ponaučení ‘Nedělej ostatním to, co sám nemáš rád’. A jak už to u takových ponaučení bývá, člověk nedbající si to pěkně odskáče. V této postkatastrofické vizi přežívají zbytky lidstva krutou dobu ledovou tyjíce z energie jaderných reaktorů. Boj o oheň je extrapolován do boje o jaderné palivo. Přežívají jen ti nejsilnější, nejtvrdší a nejkrutější. Prostě - Darwinův přirozený výběr jako vyšitý, navíc dochucený mravním ponaučením.
Walter 529 Jana ‘Jama’ Oščádala je ledová planeta, na kterou se vrací vesmírný vysloužilec na lov a za vzpomínkami na své mládí. Od jeho předchozí návštěvy však uplynula dost dlouhá doba a nic nezůstalo tak, jako dříve. I zde zaúčinkovala evoluce a dala vzniknout podivným tvorům žijícím v ještě podivnější symbióze. Hlavní hrdina sem zjevně nepatří.
Správné rozhodnutí Martina Gilara musí učinit velitel mezihvězdného korábu přistavšího na velice podivné planetě. I zde je třeskutá zima a i zde se vyskytují živočichové přizpůsobení prostředí. Stupeň jejich adaptace však není příliš vysoký, protože je zajímá každá dávka energie přicházející zvenčí. Ke smůle našich milých cestovatelů.
Krátké Himalárium Jaroslava Petra je jednou z mnoha parafrází na odporně bombastické televizní soutěže typu ‘Pevnost Boyard’. Nic víc, nic míň.
Ještě jeden postřeh - všechny práce mají - kromě zimy - jeden společný prvek. Jsou jím novotvary. Nová slova, používaná jako všechna ostatní, zhusta bez bližšího vysvětlování, o co vlastně kráčí. Možná je to vlivem páně Arnaudovy tvorby.
Sborník: Ledová Naja. Autoři: Jana Rečková, Jan Liška, Jan ‘Jam’ Oščádal, Martin Gilar, Jaroslav Petr. Obálka: anonym. Najáda, Praha, 1994. 1. vydání. seš., 111 s. 10,- Kč
Autor se poučil z nedostatků vytýkaných prvnímu dílu - zejména chybějící hlavní hrdina, se kterým by se mohl čtenář ztotožnit - a pro jistotu nám opatřil hned hrdinů několik. Z nich dva vystupují nad ostatní alespoň o hlavu. Jsou jimi již výše zmiňovaný umran Salzman a člověk Alf Likt - patricij poklesnuvší na úroveň plebejců.
Děj má pořádný spád, hlavní hrdinové jím neprocházejí, ale přímo se řítí. Akce střídá akci, osudy obou reků se splétají a rozplétají tak, že čtenář ani nestíhá popadat dech. Ale akce zde není vším, autor si vyhradil část prostoru i na úvahy a zamyšlení.
Druhý díl se od prvního v lecčems liší, přesto však mají oba jednu věc společnou - hektický závěr, ve kterém autor šmahem a na několika málo stránkách vyřeší všechny problémy postupně se vyskytnuvší v jemném předivu předchozího děje.
Neodpustím si poznámku o prohřešcích proti naší mateřštině. Golem Ríša se v mém soukromém žebříčku řadí na chvost, co se množství chyb týče. Dále mi vadilo kolísání mezi dvěma povolenými tvary některých slov (např. telefón - telefon).
Jedna rada na závěr - nenechte se uvést v omyl americkým akčním pláštíkem. Milénium číslo dvě je totiž esencí české literatury.
Ondřej Neff: Milénium 2 - Země bojující. Obálka: Martin Zhouf. Golem Ríša & X-egem, Praha, 1994. 1. vydání. brož., 205 s. 49,- Kč
Většina literárních časopisů sestává ze dvou nosných ploch - beletrie a publicistiky. Základna není výjimkou. Beletrii zastupují původní příspěvky autorů pohybujících se ve sférách vlivu Literární dílny, doplněné o překlad. Druhá část je tvořena recenzemi, esejemi, zamyšleními, zprávami z fandomu i odjinud a listárnou. I zde jsou autory lidé nějakým způsobem spřízněni se SF&F workshopem. Poměr těchto dvou složek je zhruba 2:1 ve prospěch beletrie.
Na literární části se autorsky podíleli (v abecedním pořadí) L. Freiová, J. Oščádal, J. Poláček, J. Rečková, P. Řezníček, K. Šlajsna a J. Výrašteková v čísle 4 a (opět podle abecedy) V. Kadlečková, J. Petr a V. Pícha v pátém čísle. Zahraničí zastupoval Ital G. Gasparini (Z4) a Američanka U. K. LeGuinová (Z5).
Úroveň povídek je poměrně vyrovnaná, v podstatě není příliš velkých rozdílů mezi krátce- a délepíšícími autory. Je vidět, že tovaryšstvo literární dílny se od mistrů cechu pisatelského dobře učí a že nemusí uběhnout příliš mnoho času do chvíle, kdy si dnešní tovaryši založí vlastní živnosti.
Z5. Obálka: Anthony Striz. SF&F workshop, Brno, 1994. brož., 80 s. ?40,- Kč
Autor zde vypráví dva nezávislé příběhy propojené toliko osobami hlavních představitelů - několika rytíři řádu Templářů a jedním rytířem světským. Cesty těchto dvou nesymetrických skupin jsou autorem svedeny v jednu za podivných okolností.
Až do místa setkání se příběh odvíjí podle víceméně klasických schémat. Zde však dochází ke zlomu, který vše staví do naprosto odlišných rovin. Množné číslo je zde zcela na místě, protože oněch rovin je hnedle několik. Naši neohrožení reci jsou totiž vysláni do nitra jakéhosi podivného starce, kde mají jakýsi podivný úkol. Místo děje tak umožnilo autorovi nakládat se svými duchovními dítky jak se mu namane. Inspiraci pravděpodobně nacházel ve svých nočních vizích, protože něco tak zmateného se v bdělém stavu snad ani vymyslet nedá.
Hrdinové se, jdouce za jakýmsi prchavým cílem, přelévají z jednoho místa do druhého - chvíli bloudí rozlehlou pouští, nad níž bez ustání svítí slunce, chvíli se poflakují středověkým městem, kde se pravidelně střídá den s nocí, chvíli dělají něco zcela jiného. Kupodivu nejsou nezranitelní a postupně jich s přibývajícími stránkami ubývá. To považuji za jeden z kladů tohoto díla, protože zpočátku jsem měl značné problémy při rozlišování hrdinů. Jan Poláček zapomněl, že vypráví-li o družině, jejíž členové jsou si rovni, měl by věnovat dostatek času a prostoru na popis jejích členů.
Měl-li toto být pokus o jiný pohled na žánr fantasy, pak nelze než konstatovat, že zůstalo pouze u pokusu.
Jan Poláček: V těch temných dobách. Obálka: Luis Royo. Winston Smith, Praha, 1994. 1. vydání. brož., 214 s. 58,- Kč
Nehledě ke gejzíru vynikajících nápadů, nehledě k propracovanosti děje, nehledě k dokonalému vykreslení jednajících postav, i tak bych se sklonil před uměním mistra s velkým m. Něco tak fantastického je skutečně možné jen ve světě neskutečných skutečností, v - jak se teď módně říká - virtuální realitě.
Ale zpět na zem, k reálné realitě. Autor se zamyslel nad tím, co by se mohlo dít s bojovníky padlými v bitvách posledních dvou světových válek, kdyby se dostali do Valhaly, navíc - po vzoru svých předků - se vším, co je provázelo ve chvíli smrti v plamenech.
I když se příběh odehrává v místech, o nichž jsem doposud měl pouze velmi kusé zprávy, díky autorovi, uvážlivě dávkujícímu potřebná vysvětlení, jsem se necítil jako cizinec v cizí zemi. I zde mi nezbývá, než němě závidět mrštnosti autorova pera a ohebnosti jeho jazyka. Tak dobře sepsanou naučně-dobrodružnou literaturu jsem naposledy četl (díky Eduardu Štorchovi) coby celkem pravidelný návštěvník základní školy.
S ohledem na poměrně nadstandardní počet stran by bylo možno soudit, že se jedná o nenávratně ukončený příběh. Ale není tomu tak. Autor si ponechal několikero zadních vrátek až vrat pro případná pokračování. Nevím, nevím, radil bych spíše načít zase jiný soudek.
Jedno pozastavení na závěr - zcela jsem nepochopil záměry nakladatelství. Na obálce, a právě jen tam, je totiž jako autor uváděn Frank N. Skipper. Uvnitř knihy (včetně tiráže) už figuruje František Novotný. K čemu ta taškařice?
František Novotný: Dlouhý den Valhaly. Obálka: Martina Pilcerová. Altar, Praha, 1994. 1. vydání. brož., 440 s. 5.000 výtisků. 89,- Kč
Adams, Douglas & Lloyd, John
Nikdy se nedržíme přítomnosti. Předbíháme k budoucnosti, jako by se blížila příliš pomalu, jako bychom chtěli uspíšit její běh; nebo přivoláváme minulost, abychom snad zadrželi její přílišný spěch: jsme tak pošetilí, že bloudíme v dobách, které nám nepatří, a vůbec neuvažujeme o jediné, která je naše, a tak jaloví, že přemýšlíme o těch, které nic nejsou, a nerozvážně unikáme té jediné, která trvá.
To proto, že přítomnost nás obvykle trýzní. Zakrýváme si ji před očima, poněvadž nás rmoutí, a jestliže je nám milá, s lítostí pozorujeme, jak uplývá; pokoušíme se ji zajistit budoucností a uvažujeme, jak uspořádat věci, které nejsou v naší moci, pro dobu, u které není žádná záruka, že se jí dočkáme.
Ovšem. Minulost a přítomnost nám slouží jako prostředky; jediná budoucnost je naším cílem. A tak nikdy nežijeme, ale doufáme žít, a jak se ustavičně chystáme, že budeme šťastni, nevyhnutelně nikdy šťastni nejsme.
Poznejme tedy, co je v našem dosahu. Jsme něco a nejsme vše. To, čím se podílíme na bytí, nám brání poznat první principy, které se rodí z nicoty, a to, že se na bytí podílíme tak málo, zakrývá našemu pohledu nekonečno. Problém je, že nejsme schopni bezpečného vědění stejně jako čiré nevědomosti. Plujeme širým prostředkem ustavičně nejistí a zmítaní, hnáni od kraje ke kraji; každý cíl, k němuž jsme se hodlali upnout a najít na něm pevnou oporu, se posouvá a uhýbá nám, a jestliže za ním jdeme, vymyká se nám, uklouzává, bez ustání prchá; nic pro nás nezůstává v klidu. Tento stav je pro nás přirozený, a přesto je v krajním protikladu k našemu sklonu. Hoříme touhou najít pevnou polohu a konečnou trvalou základnu, na níž bychom vystavěli věž pnoucí se k nekonečnu; jenže náš základ se pokaždé zbortí a země se rozevře nad propastí.
Když uvažuji o krátkosti svého života pohlceného předešlou i příští věčností - a jak nepatrný je prostor, který vyplňují, a dokonce i ten, který vidím, jak je utopený v nesmírné nekonečnosti prostorů, o nichž nevím a které nevědí o mně, děsím se a žasnu, že jsem spíš zde než tam, vždyť není vůbec žádný důvod, proč spíš zde než tam, proč spíš teď než tehdy. Kdo mě sem umístil? Z čího rozkazu a řízení bylo mi určeno toto místo a tato doba?
Myslím, že besedy se zajímavými lidmi by skutečně byly dobrým zpestřením naší činnosti, ale trochu začínám pochybovat o smysluplnosti takových akcí. Jestliže se z našeho klubu dostaví pouze sedm členů, počítaje v to i tři, kteří zároveň plnili úlohu pořadatelů, vypadá to, že není pro koho besedy organizovat. Kapitolou samou pro sebe a věcí mně zcela nepochopitelnou je minimální účast veřejnosti, i když celá akce byla uvedena na plakátech mladoboleslavského divadla. Zdá se, že lidé nejsou ochotni obětovat trochu času (a 20 Kč) na akci, o které nemají předem zcela jasnou představu. Název přednášky je skutečně trochu zastírající pravý obsah, nicméně je provokující. Že už by se lidé nedali ani vyprovokovat k tomu, aby si poslechli něco neobvyklého?
I kdybych pominul nezájem lidí (což ale dost dobře nemohu), zbývá tu otázka finanční. Jestliže poplatek za pronájem Malé scény (s nímž jsme původně vůbec nepočítali) podstatně převyšuje výtěžek ze vstupného a celá akce musí být dotována z peněz našeho SF klubu, pak už to asi opravdu ztrácí smysl.
A tak se vracím k myšlence z první věty této úvahy. Pořádat besedy nebo ne? Já bych hlasoval pro ano. Ale zamyslete se nad tím, zda máte o besedy či přednášky opravdu zájem a pokud ano, tak o jaké. Nemá smysl pokoušet se něco organizovat pro pár lidí. Pokud však bude zájem, jistě by to stálo za to.
Zdeněk Töpfer
Dalšími pozoruhodnými knihami byly romány Nejistá chůze od Frederika Pohla, Rošťák Měsíc od Algise Budryse a v neposlední řadě skvělý román Kosmičtí křižáci od Poula Andersona.
Rok 1960 byl ještě více příznivý pro antologie a sbírky. Platí to zejména pro Zvláštní vztahy Philipa José Farmera, Desetiletí fantasy a science fiction (výběr uspořádal Robert P. Mills), Světy Clifforda Simaka, a pro vynikající výběr Strážci času Poula Andersona.
Vraťme se zpět do onoho slavného roku 1960 a potěšme se v této knize nejlepšími povídkami, které nám odkázal náš skutečný svět.
Podle obálky knihy
Co se stane, když mezi sny a představy uložené hluboko v lidském podvědomí vstoupí drsný středověk? Jak se zachová templářský rytíř, pokud zde vedle obvyklého násilí nalezne i pokřivené vize, jako by vytržené z pohádek? Co všechno mohou způsobit sexuální sny, a v jaké chvíli začne věřící lidské vědomí pochybovat a obracet se s prosbou k ďáblu?
Podle obálky knihy
Trantor již ovládl polovinu Galaxie, a mezi světy, které jeho vlivu dosud odolávají, patří i Sark prosperující z vykořisťování Floriny, své vazalské planety. Nyní však Florině hrozí kosmická katastrofa. Kdo má zájem na tom, aby pravda o blížící se katastrofě zůstala utajena a aby jedinému člověku, který o ní ví, byla vymazána paměť? Trantor? Sark? Nebo někdo jiný?
Podle obálky knihy
Pro SF to byl mezník, což doložila i cena Hugo za rok 1960. V současnosti píše Walter M. Miller jr. po více než třiceti letech druhou část.
Chvalozpěv na Leibowitze je román o osudech lidstva po nukleární katastrofě. Roli průvodce těch, kteří přežili, na sebe vezme obrozená katolická církev: konkrétně mniši řádu blahoslaveného Leibowitze. A v zásadě se jim to podaří, tak, jak se to již jednou stalo v lidských dějinách, kdy se irským mnichům podařilo zachránit poklady starověku v temnotě středověku. Je to román velmi čtivý, ale nutí k zamyšlení. Sleduje znovuzrození lidství z prachu a bolesti a dramatický souboj světla a tmy, života a smrti.
Podle obálky knihy
Celý text je rozvrstven do několika prolínajících se rovin. Kniha je především řadou subjektivních zážitků z konce II. světové války. Vedle toho se celým románem prolíná fantastické putování na planetu Tralfamador a mimo to je zde zároveň do jednotlivých kapitol vloženo vyprávění o vzniku samotné knihy.
Vše spojeno dohromady vytváří jakousi bizarní černou grotesku, popisující s neuvěřitelnou pravdivostí hrůzu a šílenství války.
Podle obálky knihy
Vánoční hvězdy, Winston Smith, 1994, 65,- Kč
Isaac Asimov: Kosmické proudy, AF167, 1994, 55,- Kč
Isaac Asimov: To nejlepší ze SF roku 1960, Návrat, 1994, 75,- Kč
Clive Barker: První kniha krve, Laser
Peter David: Imzadi, X-egem, 1994, 65,- Kč
Robert Holdstock Les mytág, Polaris 1994, 69,- Kč
R. E. Howard: Conan, 1994, 159,- Kč
Stephen King: Řbitov zviřátek, Laser, 1994, 122,- Kč
Walter M. Miller Jr.: Chvalozpěv na Leibowitze, Laser, 1994, 84,- Kč
Frank N. Skipper: Dlouhý den Valhaly, Altar, 1994, 89,- Kč
Jan Poláček: V těch temných dobách, Winston Smith, 1994, 58,- Kč
J. R. R. Tolkien: Hobit (3. vydání), Mladá fronta, 1994, 99,- Kč
Kurt Vonnegut Jr.: Jatka č. 5 (2. vydání), Volvox Globator, 1994, 95,- Kč
I když se sešlo poměrně dost knih, většina jich byla pro mě nezajímavá, a to buď proto, že ony knihy již vlastním, nebo že nebyly dle mého gusta. Svou roli samozřejmě sehrály i ceny, protože za knížky, koupené kdysi za několik málo československých korun, chtěli prodávající (občas i mnohem) více korun českých, a to se zdaleka nejednalo o literární nebo sběratelské perly.
Dražba, která měla být vyvrcholením celého dne, působila poněkud unyle, i když se Ivan Adamovič snažil, seč mohl. Dražené knihy bylo totiž možno bez uzardění zařadit - řečeno sportovní hantýrkou - někam do kategorie nosičů vody, a tak měly zhusta vyšší hodnotu historickou, než literární.
Na burzu a dražbu měl plynule navazovat debatní blok s přítomnými osobnostmi české SF. Používám zde podmiňovacího způsobu, protože diskuze ustala dříve, než začala. Osobnosti se jaksi neměly k činu a pořadatelé se je ani nesnažili nutit.
Celkově rozpačitý dojem podtrhovala ještě skutečnost, že ve stejnou dobu se ve stejném domě konala burza modelářská, počtem zúčastněných mohutnější. Některým z nás (já jsem se naštěstí ubránil) byly dokonce vnuceny vstupenky na tuto konkurenční akci, protože výběrčí poplatků se vtipně usadili na odpočívadle, kterým jsme museli projít i my - nemodeláři.
Shrnu-li to, odvezl jsem si zhruba 7 kg knih, o jejichž existenci jsem vesměs až doposud neměl tušení a po kterých - s o- hledem na svůj dlouhodobý plán četby - sáhnu zhruba tak v roce 2124.
-jtp-
O psaní se zajímá od roku 1988. O rok později byla odvysílána v rozhalse jeho povídka Setkání s budoucností, kterážto událost jej utvrdila v přesvědčení u vytváření literatury vytrvat. Na Parconu ’92 v Ostavě byl kontaktován SFK Andromeda a stal se jeho řádným členem. V posledních třech ročnících CKČ se vždy dostal v kategorii povídka do první desítky. Letos se pokusil v domácím SFK obnovit tradici vydávání fanzinu Andromeda News. Nakolik úspěšně, ukáže teprve čas.
Produkuje dobrou poezii, ke psaní sci-fi se uchyluje pouze příležitostně. S P. K. se seznámil v roce 1990, jako zakládající členové plzeňského klubu mladých autorů - Ason-klub. Vyjma poezie dosud nikde nepublikoval.
Jak všechno dopadlo? Dalo by se říci, že dobře. Dalo by se říci, že špatně. Dobré bylo, že všichni testovaní byli nadprůměrně inteligentní a třetina dokonce geniální. Špatné bylo, že přišlo necelých dvacet odvážlivců. Příčin může být několik, podepsala se jistě i blízkost Vánoc projevující se prohlubováním kapes. Dalším problémem je propagace. Málokdo se to totiž dozvěděl. Abych pravdu řekl, naprostá většina příchozích je nějakým způsobem spojena s gymnáziem, které nám poskytlo azyl. Jinam zřejmě naše zpráva nepronikla.
Druhou částí programu byla přednáška J. Fikáčka o Životě po životě R. A. Moodyho. Ač jsme si stanovili minimální počet posluchačů na 20, spokojili jsme se nakonec s pouhou polovinou, počítám-li i zástupkyni okresních novin a zástupce hasičského sboru, což není mnoho.
Nicméně velectěný pan předseda na nás vůbec nezanevřel a nakonec dokonce prohlásil, že by se k nám zase někdy chtěl přijet podívat. Ještě nejsme zcela rozhodnuti, ani dohodnuti, ale vypadá to buď na březen nebo duben. Tradiční přednáška by se měla tentokrát týkat virtuální reality. Záleží jen na našich možnostech technických i jiných.
Akce Mensa měla ještě jednu nepříjemnou dohru. Můj oblíbenec - ředitel Městského divadla se opět ukázal. Museli jsme totiž zaplatit za pronájem Malé scény, která nám původně byla nabídnuta jednou měsíčně zdarma. Možná, že onomu pánovi trochu křivdím, a ten účet byl jen za šatnářky a hasiče, kteří bděli nad našim pohodlím a bezpečím. Ale i tak si mylím, že se to mezi slušnými lidmi nedělá.
A aby nebylo těch dobrých zpráv dost, mám schovanou ještě jednu. Doslova v hodině dvanácté se nám podařilo sehnat vhodnou tiskárnu. Nakolik bude kvalitní, to se ukáže vlastně už v tomto čísle.
-jtp-
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Příští Večer se sci-fi se koná (pravděpodobně první čtvrtek) v únoru 1995
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ ~
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp- a Z. Töpfer.
S povzdechem zavřel knížku, do které se stejně nedíval. Mariina situace byla beznadějná, nešlo s tím nic dělat. „Víš, že na Martina nemáš. Proč s ním hraješ?“ Marie se na něj zamračila: „A co má dělat, když tebe to se mnou nebaví?“ Martin se po něm podíval, v očích se mu studeně odráželo světlo.
„Řekni si mámě. Ta tě nechá vyhrát.“ Marie se ušklíbla. „Řekni jí ty. Mě nechce poslouchat. Nemluví se mnou. Ale tebe má radši, ty jseš její nejstarší.“ Patrik se s ní nechtěl hádat. Pokrčil rameny. „Mami, prosimtě. Mohla bys?“ Ozývalo se jen pravidelné monotónní předení a hučení. „Já vím, že nás slyšíš, mami.“
Srovnal figurky na šachovnici a zašeptal Marii do ucha: „Ještě jednou mi budeš říkat, jak mě má máma nejradši, a už se za tebe nikdy nepřimluvím. Jasný?“ Místností se rozezněly zvonivé tóny matčina smíchu. Já vím, že nás slyšíš, pomyslel si Patrik.
Vrátil se ke své knize. Na jejím obalu se leskla číslice šestnáct; tolik mu bylo let. Zanedlouho dostane další. Pokaždé je tam víc věcí. O matce a taky o něm. Měl pocit, že už jí trochu začíná rozumět. Věděl o ní mnohem víc než Marie, a proto s ní taky lépe vycházel.
Marie se hlasitě radovala, když se jí podařil dobrý tah. Zase knížku zavřel, zvrátil hlavu a poslouchal. Bzučení, vrčení, hukot, jemné a tvrdé a hlasité a tiché nikdy neustávající zvuky. Matčina píseň.
Vstal a otevřel, stejně by se jí nezbavil. „Jé, dělej, Patriku, musíme se přichystat. Dneska jsou narozeniny!“ Teprve teď si vzpomněl, že Martin má narozeniny. Oblékl se a šel za Marií, která si mezitím uvázala do vlasů velké růžové mašle. Bylo jí jedenáct, ale vypadala na devět.
Šli dlouhou, málo užívanou chodbou. Marie pospíchala, aby byla na konci dřív a mohla stisknout knoflík u dveří, které pak tichounce zajedou do stěn. Vstoupil za ní do malé místnosti. Zvuky sem doléhaly jen tlumeně a Patrikovi připomínaly vzlykání.
Uprostřed ležela na nízkém podstavci asi metr a půl dlouhá lesklá kovová rakev s průhledným víkem. Skrz ně bylo vidět jakoby spícího chlapce, bíle oblečeného. Patrik si ho trochu pamatoval, ale od nehody, při níž byl Martin těžce zraněn, uběhlo už šest let. Marie byla tehdy malá a snad ani pořádně nepoznala rozdíl mezi ním a Martinem, který se objevil druhého dne - přesně o to ostatně šlo. Když vyrostla, její mladší bratříček se dvěma těly byl pro ni přirozenou součástí života.
Ale Patrik si toho nového Martina neoblíbil. Neměl ho rád a neměl ho nerad. Věděl, že existuje díky mámě, která mu dává život, takže roste a chová se jako normální dítě. Uvědomoval si to pokaždé, když se v Martinových ne úplně lidských očích odrážela světla a obrazy jako v zrcadle.
„Je mu deset,“ řekla Marie. „Už se bude moct dívat večer na televizi, žejo?“ Položila na rakev přáníčko, zastudily ji přitom prsty, když se dotkla jejího povrchu. „Půjdeme na snídani,“ řekla. „Zahraješ si se mnou dneska?“ Patrik kývl na souhlas, jednou to snad vydrží. Stiskem knoflíku zase zavřel dveře a pospíchal za Marií.
V jídelně se sešli s Martinem, kterému popřáli všechno nejlepší. Snídaně byla připravená na stole; máma si dneska dala záležet. „Díky,“ řekli všichni tři. „Dobrou chuť,“ odpověděla jim zvonivým hlasem, „a všechno nejlepší k narozeninám.“ Vedle Martinova talíře ležel balíček ve stříbrném ozdobném papíře. „Díky, mami.“
„Patriku, už to je!“ volala Marie usazená u stolku s šachovnicí. Přikývl. „Už jdu.“ Skočil si ještě do kuchyně pro limonádu. „Chviličku počkej,“ řekl jí. A vtom se to stalo.
Uslyšel ránu - to Martinovi vypadla kniha z rukou; vzápětí se Martin sesunul ze židle dopředu na stůl a začal klouzat na podlahu, nehty křečovitě pokrčených prstů jely po hladkém povrchu a skřípaly, pak se konečně zhroutil na zem. Marie vykřikla: „Martine! Patriku! Patrííí!“
Patrik málem zpanikařil. Chvilku byl klid, pak Marie zaječela a vyskočila z křesla. Co to je, co to sakra znamená? Vlasy se Patrikovi ježily hrůzou. - To je ticho. Marie se rozeběhla k němu, dupala a vzlykala, ale nic jiného neslyšel. Ticho. Ticho. Ticho znamená smrt.
Uvědomil si to a uklidnil se, musel utěšovat Marii. „Neboj,“ říkal jí. „To nic není. Znáš to. Četlas o tomhle, pamatuješ? Máma je zticha. Umřela, víš? Neboj se, já vím, co mám dělat.“ Ano, musí jít k černým dveřím a otevřít je a pak všechno zařídit. I Marie to věděla, ale byla moc vystrašená. Odstrčil ji od sebe.
Marie běžela k Martinovi a pokusila se ho postavit, ale ležel bez života, jen jeho oči, které nikdy nebyly lidské, stále odrážely světla. Sebedokonalejší napodobenina člověka nemůže existovat bez energie matky, a matka byla mrtvá. Marie to pochopila a přestala se marně snažit. Jenom máma mu dávala život.
Vyskočila na nohy. „Mami!“ zakřičela. „Mamííí!“ Vytryskly jí slzy a začala vřískat. „Maaamííí!“ Tloukla do zdí, jako by byly tělem její mámy a ona se ji snažila probudit z tvrdého spánku. „Maamííí!“
Patrik se ji už nepokoušel uklidnit. Vyhnul se jí a šel ke dlouhé chodbě a z ní pak cestou, kterou znal zpaměti. Ozvěna Mariina křiku utichala, pak ale zase zesílila a Patrik poznal, že se vydala za ním. Došel k prvním dveřím a otevřel je ručně. Za nimi nikdy nebyl, tahle místa patřila ke království jeho matky.
Nevšímal si postranních chodeb, mířil k černým dveřím na konci. Marie šla několik kroků za ním a už nekřičela, jenom pobrekávala. Došel na konec chodby a otevřel dveře s nápisem „Automatický návrat“. Na panelu s několika obrazovkami našel jediné tlačítko. Stiskl ho a místností se ozvalo tiché bručení, které bývalo částí matčiny písně, ale takhle osamocené znělo hole a strašidelně. Obrazovky se rozsvítily.
Patrik se díval na neforemnou blýskavou věc na černém pozadí s mnoha zářícími body. Ale ta kovová příšera je veliká, obrovitá a vzdálená, cítil to a cítil by to, i kdyby o tom nečetl v knize. Všechno, o čem věděl, ale co mu bylo nekonečně cizí, se stalo skutečností. Nápis „36 hodin“ znamenal, za jak dlouho se dostanou na základnu - to monstrum z kovu uprostřed vesmíru.
Obrátil se a hledal Marii, do téhle místnosti s ním nešla. Pak ji uslyšel, jak někde vykřikla, snad v jedné z postranních chodeb. Za chvíli našel otevřené dveře. Marie asi byla uvnitř; někde, kde vůbec být neměla. Našel ji tam, popadl za ruku a táhl ji pryč, ale měla ztuhlé nohy. Zahlédl na okamžik cosi, postavu v modré kombinéze, ležící bezvládně na koberci, z ruky vypadlé nějaké ovládací zařízení.
Nic si nemyslel, když ji uviděl, byla to jen součástka jako všechno kolem něj, část jeho matky. Zabouchl ty dveře a odvedl Marii zpátky do jejího pokoje. Ještě pořád plakala. Posadil se k ní na postel a dal jí pusu na čelo.
„Nebreč, to nic není. Je to normální, musí se to stát všem. Zítra večer budeme na základně, četla jsi přece o ní. Ty sama budeš máma a zase budeš zpívat.“ Stále moc nevěřil tomu o mámě; nikdy si ji nepředstavoval jako člověka. „Budu mít s sebou kamaráda?“ zeptala se Marie. „To víš, že jo, dostaneš novýho brášku.“ „Martina?“ „Já nevím. Proč ne? A jednou,“ pokračoval, „budeš máma a budeš zpívat písničku svým dětem.“
Marie už nevzlykala. „A co ty?“ zeptala se. „Já zůstanu na základně. A postavím pro tebe...“ Patrik váhal, jaké slovo použít, „loď“ znělo tvrdě a cize, „pro tebe a tvoje děti krásný dům, víš?“ Marie se zasmála. „Jak moc krásnej, Patri?“
Patrik chvíli mlčel, pak se taky usmál. „Úplně nejkrásnější a nejlepší. Bude jenom pro tebe. Budeš krásná máma a nikdy, vůbec nikdy, Marie, nepřestaneš zpívat.“
„Už jsem se ti to pokoušel vysvětlit mockrát! Nemá to cenu! Prostě v něj nevěřím!“
„Poslední nevěřící člověk na Zemi!“, konstatovala suše.
„Poslední nevěřící člověk na Zemi,“ vychutnal jsem si tu frázi ještě jednou.
Podívala se na mě svýma krásně smutnýma očima. „Bůh už brzy přijde a vezme všechny do nebeského království. Všechny věřící! Ještě máš čas se změnit!“
Mlčel jsem.
Klára kráčela po koleji jako nějaká cirkusová artistka, jednou rukou udržovala rovnováhu, druhou se chytala mně. Připadala mi stejně krásná, jako když jsem ji potkal poprvé. Za celou tu dobu se její vzhled vůbec nezměnil.
Na obzoru se ve slunečním jasu zatřpytil obrovský skleněný monument, postavený lidmi jako oslava brzkého Božího příchodu na Zemi. Její hlava mi monument občas zastínila. Světlo odrážející se od stěn vytvářelo v rozpuštěných plavých vlasech náznaky svatozáře.
Sešli jsme z kolejí a pokračovali dál stoupajícím úvozem, táhnoucím se napříč loukami. Za kopcem už čekalo malebné Jestřábí údolí.
Vzal jsem ji za ruku. Rozběhli jsme se zeleným vonícím mořem. Padli jsme do trávy a chvíli se šťastně smáli. Ležel jsem naznak, díval se na nekonečně modrou oblohu a nehtem krájel stébla ostřice. Klářiny zlaté vlasy se mi rozprostřely po hrudi.
Sladil jsem svůj dech s jejím, jako bychom byli jedna jediná dýchající a milující bytost. Pozorovali jsme hluboké nebe v němž se koupalo slunce, jako veliké zlaté hodiny udávající rytmus a přitahující k sobě naše těla i duše.
Někde na rozhraní polospánku a snění ve mně vyvstala myšlenka - jako mrtvý pták probouzející se k životu z vlastního popela - průzračná jako letní vzduch. Zamávala křídly a rozplynula se. Ta příští mě probudila.
Klára seděla vedle mě a kousala stéblo trávy. Už dříve jsem si všiml, že tohle dělala vždy, když cítila kolem sebe neklid. Mlčky jsme vstali a vyšplhali na svah.
Sestupovali jsme do Jestřábího údolí. Naše chodidla uvedla do pohybu několik titěrných kamínků, které spustily miniaturní laviny.
Konečně jsme byli dole. Najednou se mi chtělo spěchat. Neznámo kam a proč. Ve vzduchu cosi viselo. Nepojmenovatelné a neuchopitelné Cosi.
Pospíchala se mnou.
A pak jsme to spatřili.
Na druhém konci údolí se vznášely úžasné obrazce, pod nimiž bylo shromážděno spousta lidí. Ze všech stran přicházeli další. Někteří už nastupovali, zváni dovnitř éterickými anděli s průsvitnými rouchy.
Bůh přišel.
Pohlédl jsem na ni s obavami. Nikdy jsem jí nehleděl do očí tak upřeně, jako teď.
„Já musím,“ řekla tiše.
Pouto našich pohledů se přetrhlo. Navždycky.
„Kláro..., já nemohu..., nejsem...“
„Věřící,“ doplnila mě. „Jsi poslední nevěřící na Zemi...“ Nevyčítala mi to, pouze konstatovala.
Celé ty roky jsem čekal, že jednou taková chvíle přijde. Nemohlo se to nestát. Všichni lidé čekali na nové Království. Nemohu jí bránit. Víra byla vždycky silnější, než já. Vybrala si Boha za svého otce, stejně jako všichni, kteří jsou tady v údolí. A takových údolí jsou v této chvíli na Zemi tisíce a miliony a všude nastupují lidé cestu k Bohu, jenom mně je souzeno tady zůstat.
Čekal jsem tu větu a pomyšlení na ni mě mrazilo v zádech. Věděl jsem, že jednou řekne „já musím“ a pak odejde napořád.
Díval jsem se, jak kráčí k nejbližší boží arše a ztrácí se v proudu ostatních věřících. Chtělo se mi za ní běžet a křičet „já vám ji nedám!“, ale věděl jsem, že v tuto chvíli už mi nepatří. Při pohledu na ni mi bylo jasné, že mi nepatřila nikdy.
Stoupala vzhůru. Jeden z andělů jí podal pomocnou ruku. I ostatní se tlačili nahoru k obrazcům, kde na ně čekal Bůh.
„Kláro!!!“ Nikdo se neotočil. Ani ona. Jen na okamžik zaváhala, ale pak si to rozmyslela a zmizela uvnitř. Byla to poslední chvíle, kdy jsem ji viděl.
Snažil jsem se prodrat za ní, ale nebeská brána byla pro mě uzavřena. Poslední anděl vstoupil do archy. Pohlédl na mne opovržlivým pohledem.
Tělesa se pomalu vznesla a zmizela v nekonečnu oblohy.
Koleje. Tudy jsme šli ještě dnes ráno. Teď mi připadá, jako by to bylo strašně dávno.
Zůstal jsem sám. Jediný člověk na Zemi, v poslední den posledního roku posledního století. Kdysi mě před tím Klára varovala. „Někdo vám tu Zemi pohlídat musí,“ žertoval jsem tehdy. Teď zbývá hodina, dvě do konce světa.
Došel jsem k malému opuštěnému nádraží. Koleje se jej sotva dotknou a rozplynou se v perspektivě daleko na obzoru. Čekám tu, přestože vím, že už žádný vlak nikdy nepřijede.
Vybavuji si podobu Kláry. Jako podzim, který zanechal pod stromy trochu listí, zanechala i ona ve mně vzpomínku, dávno minulou. A tak i já budu navždy stát na tom nádraží posledních dní, jako vzpomínka na sebe sama, zatímco můj stín se rozběhne po kolejích pryč od zapadajícího slunce.
(While My Guitar Gently Weeps. The Beatles - White album)
Dělal jsem tehdy radiolokačního technika, a tak to vidím před sebou jako dneska. Byla neděle a v poušti Los Palmos na polygonu, v místě tak tajným, že to ani nemělo jméno, se dělala zkouška nové supertajné zbraně. Pokud se divíte, proč se tydle věci dělaj ausgerechnet v neděli, tak stačí, když vám špitnu do ouška slůvka jako příplatky, diety a je to jasný. Ovšemže to platilo pro šarže, normální ucha makali z lásky k vlasti, pruhům a hvězdám.
Tahleta zbraň nám měla (jak nás všichni svatosvatě ujišťovali) konečně zajistit převahu v konvenčních zbraních na věčné časy, aby si ti na druhé straně nechali zajít chutě. Vědec, co to vymyslel, za to dostal metály a tituly. Projektant zkasíroval pořádnej balík doláčů, když předsedal komisi, která rozhodovala demokraticky o tom, kterejm koncernům se to zadá.
Ty pak na tom vydělaly desetkrát tolik a navíc si na úkor jediný součástky nechaly odsouhlasit od státu subvenci na vývojový středisko, ve kterým pak jel jejich vlastní program, zatímco na součástce makali dva důchodci v starý dílně na konci dvorka. Když namítnete, že TOHLE s celou věcí nesouvisí, tak máte samozřejmě pravdu, ale vykládám vám to jen proto, abyste nasáli tu správnou atmosféru.
První koridor kontrol byl už v okruhu dvaceti mil a nepronesli ste dovnitř ani špendlík (teda kromě foťáků /taxa sto dolarů/, videokamer /ty byly ohodnoceny na tři sta/ a dalších drobností).
Každej, kdo byl na vojně, vám dá písemně, že tyhle záležitosti se absolutně neobejdou bez toho správnýho blbnutí na kvadrát, na který se potom při řácky vychlazeným pívu krásně vzpomíná.
Takže zkoušky byly samozřejmě naplánovaný skoro na poledne, aby se důstojníci hezky vyhajali. Nahoře na řídící a monitorovací věži to do nás sluníčko pralo s plnou vervou a my už takřka lehali sami vod sebe popelem a ten, kdo by si skusil říct „Pívo!“, by riskoval lynčování.
Seděl jsem u radaru a hlídal čistou oblohu, když se mi tam najednou vyrojilo pět malejch teček. Ať to bylo cokoliv, znamenalo to jediné: Nepříjemnosti, a tak jsem chvilku váhal. Pak se ty tečky začaly posouvat a vedle nich se vyloupla další, větší, což už byl průser jak hrom.
„Neznámé objekty ve čtverci M třicet,“ zaječel jsem.
Obrovitá gorila v nažehlený khaki uniformě s bradou jak radlice vod buldozéru a se souhvězdím na ramenou se otočila a už mě chtěla sprdnout, když najednou vyvalila oči a tygřím skokem byla u mě. Za chvilku už na to poulilo voči celý osazenstvo velitelský věže včetně generála, kterej byl tak tlustej, že se k tomu ani nemoh pořádně vohnout.
Atmosféra (částečně taky vlivem horka) byla hustá jako krupicová kaše. Pak se skupinka čumilů v jediném okamžiku rozpadla. V první moment to vypadalo, že mezi ně někdo hodil granát a já myslel na invazi a začal si nadávat, proč jsem netrval na zvýšení své životní pojistky, ale hnedle se situace vyjasnila.
Generál i přes svojí tloušťku vcelku hbitě skočil ke gigantickému sejfu, který nenápadně postával opodál. Netrpělivě na něm vymačkal desetimístný kód a já čekal, že vytáhne červenej telefon, Dokonalou zbraň, Supermanskej vohoz nebo něco takovýho. Ale když se metrákový dveře vodevřely, stála uvnitř flanděra whisky. Generál ji zdrapil,
mocně si z ní zavdal a zařval: „Poplááááách!“ Jeho hulákání doprovázelo téměř celý následující děj, pročež se o něm ne- budu zmiňovat. Bylo přehlušováno jen malými odmlkami, během kterých se obsah láhve postupně přemisťoval do jeho hrdla.
Ostatní se taky mezitím věnovali horečné činnosti. Menší poďobaný major vytáh odněkud interkom, poodstoupil stranou a začal úsečně diktovat: „Tady Paul Stern. Tajná americká základna přepadena komunistickými vetřelci během zkoušek nové super zbraně. Neschopné velení bezmocně přihlíží. Podtitulek: Kdo ponese zodpovědnost za incident?“
Víc už nestačil, protože svalnatí MP, kteří vzápětí přicválali, mu telefon vyškubli. Byli parádně sehraný - radost na ty hochy pohledět! Jeden z nich s ním majznul do kouta, zatímco druhý mu nacpal pod nos obrovitou pistoli. Podívali se na generála. Ten kývnul a ztěžklým hlasem pronesl: „O. K. hoši, vodneste to svinstvo pryč, už to tady nechci ani vidět...“ a místo tečky bohatýrsky krknul. Na tento (zřejmě dohodnutý) signál MP majora popadli a vynesli ven.
Velící důstojník na situaci reagoval tak, že se vrhnul k řídícímu pultu a chaoticky mačkal na přeskáčku různý knoflíky, přičemž při volbě pořadí asi rozhodovaly spíše barvy než důležitost. Nakonec se mu podařilo trefit se do toho správnýho a rozječely se sirény. Zároveň s tím před okna sjely neprůstřelná skla a mříže.
Do toho já hlásil s velkým gustem: „Pět neidentifikovatelných předmětů se přesunuje do čtverce M dvacet devět, UFO jsou v M třicet, N třicet jedna, O dvacet devět... atd.“
Velitel (protože na pultu už nebyly žádné knoflíky, které by mohl mačkat) popadl otevřenou konzervu a hulákal do ní: „Kde je protivzdušná obrana? Opakuji! Kde je letectvo!“
Pak si uvědomil, že mu teče olej do rukávu a podíval se nenávistně na sardinky uvnitř, jakoby za to mohly. Vtom vstoupil spojař a bez zahlášení ležérně, konverzačním tónem prohodil: „Mám tu na drátě velitele letectva. Chce vědět, jestli to na obloze patří taky k tomudle blbnutí.“
Velitel zíral tupě na sluchátko ve spojařově napřažené pravici, pak se podíval na pikslu, kterou dosud svíral v ruce. Věnoval jí zasněný pohled, vyjeknul, odhodil ji a roztržitě se zeptal: „Kdo to volá?“
„Letectvo, pane,“ pravil medově spojař, jakoby mu předával vzkaz od milenky.
Velitel se konečně vzpamatoval a zařval: „Vyřiďte mu, že tu už půl hodiny měli bejt!“
Do toho já: „UFO ve čtverci G třicet, I dvacet devět, F dvacet osm...“
Obrovitej negr, kterej tam fungoval jako pozorovatel A. A., seděl klidně v křesílku a něco si zapisoval do malýho sešitku. Vešel výkonej a houknul: „Můžu už ten kravál vypnout nebo se pude na druhej stupeň?“
Generál zatím flanděru dorazil do dna a převzal iniciativu. Kalkuloval s tím, že když to dobře dopadne, tak slízne smetanu, a když ne, tak se to vždycky dá hodit na neschopný podřízený.
„Vypněte to, poručíku, stejně ta siréna měla akorát jeden efekt - rozbolela mě z toho hlava.“
Říkal jsem si, že to má spíš z toho nasávání, ale držel sem hubu.
Poručík zmizel a sirény vzápětí ztichly.
„UFO ve čtverci dvacet osm,“ hlásil jsem. Bylo to zbytečný. Když jsme se podívali ven, mohli jsme vidět talíře i prostým okem viset téměř nad našimi hlavami ve velké výšce.
Konečně se objevily stíhačky a vzápětí jsme uslyšeli jejich řev, jak nabíraly výšku, aby dostihly talíře, které byly usazeny pohodlně nahoře na nebi bez jediného mráčku.
Spojař zatím naladil komunikační linku letců a přepnul nám to do reproduktoru na stěně. Těsně předtím, než to udělal, zaslechl jsem velitelovo tiché, ale úlevné: „No konečně sou tady. Ty snad měli k jídlu ryby.“
Právě mluvil velitel letky: „Výška dva tisíce metrů a stoupáme výš. Zkoušíme se s neznámými předměty spojit na všech frekvencích. (Po chvilce) Neodpovídají. Na celém rozsahu není žádná odezva. Stále jdeme nahoru a blížíme se k nim. Varovný výstřel.“
„STOP!“ zařval do toho velitel letců: „Podle směrnice č. 5/286 vrchního velitelství je nutné palbu pouze opětovat. Výjimka je jen tehdy, jeví-li zcela evidentní nepřátelské úmysly, nebo je nutno vyžádat si povolení z ústředí.“
Od letců se místo odpovědi snesla na zem jen sprška nadávek.
Major si už asi po šesté zkoušel zapálit obrácenou cigaretu. Když se mu to konečně podařilo, filtr vzplanul, major se lekl, podvědomě cukl a cigáro i zapalovač odhodil na za ním stojícího generála. Jeho uniforma pobryndaná whiskou ihned vzplála. Několik dalších minut jsme se zabývali jeho hašením, ale o nic jsme nepřišli, jelikož situace se zatím nezměnila. Ufa stály a stíhačky kolem nich kroužily. Když se generál konečně vyhrabal z klubka důstojníků, kteří na něj obětavě naskákali, aby ho uhasili vlastním tělem, byl poněkud otřesen: „Teda, hrával jsem za svejch mladejch let fotbal, ale takovej mlejn sem nezažil. Kolik to válíme, poručíku?“ obrátil se s mírně skelným pohledem na okolostojící.
„Neměl jste informovat o mimořádné situaci vrchní velení osobně ihned, pane?“ ozval se klidně pozorovatel, přičemž slovo ‘pane’ bylo proneseno nezakrytě ironicky, „tohle zanedbání vás bude stát přinejmenším postup. Přinejmenším!“
Nikdo mu na to neodpověděl, protože talíře začaly klesat k nám dolů. Neviděl jsem, co se tam děje. Mým úkolem bylo trčet u obrazovky. Všichni kromě pozorovatele, který se i nadále tvářil neúčastně a povaloval se ve svém křesílku, se nakonec vrhli ke zdviži. I já se vykašlal na radar, kde stejně nic nebylo. Na velkou vybetonovanou plochu se snášel ten největší stříbřitý talíř, zatímco pět ostatních lítalo nad ním.. Snad jako ochrana. Když to bylo tak třicet metrů nad zemí, vytáhlo to nožičky a dosedlo měkce jak mimčo do peřinky.
Všichni, co byli venku, stáli v uctivý vzdálenosti a vobzírali to. Panstvo už taky sjelo dolů. Šli k tomu a v sevřeným šiku mezi sebou vedli i podroušenýho generála. Atmosféra by se dala krájet. Řek sem si, že tedlec historickej vokamžik nemůžu propást a šel jsem taky k výtahu. Ten byl pochopitelně zablokovanej dole, jelikož panstvo za sebou nechalo votevřený dveře, a tak sem si to hasil dolů po schodech jak torpédo. Tedy kdyby torpédo umělo lítat po točitých schodech.
Rozrazil jsem dole dveře a vylít ven. Setrvačnost mě vystřelila rovnou do skupiny šarží. Následek byl strašný. Rozlítli se jako kuželky a tak místo toho, aby důstojně stáli a dívali se, jak se pomalu otevírají dvířka, tak s hekáním vstávali, oprašovali si mundůry a podpírali generála, kterýmu se nechtělo. Pohledy, které na mě vrhali, bodaly, krájely, pálily, vraždily a vůbec nevěstily nic příjemného. A tak v okamžiku, kdy se jakž takž dali dohromady, stála skupinka mimozemšťanů už před talířem.
Generál na ně nevěřícně vykulil svůj opilecký pohled a zařval: „Civilisti! Co tu dělaj ty zasraný civilisti!“
Měl pravdu. Těch šest mimozemšťanů, kteří před náma stanuli, bylo oblečeno do pestrých oděvů se spoustou kvítků. Květy měly i dvě dívky ve vlasech. Všichni byli přizdobeni spoustou náušnic, kožených i lesklých náramků, náhrdelníků, na kterých se mezi jinými vyjímaly lesklé protiatomové znaky.
Poznal jsem je, protože jsem zrovna minulej tejden čuměl na televizi, jak policajti přiváděj k rozumu mírnejma prostředkama jednu skupinu tý vlasatý omladiny.
Všichni Ufouni se přiblble usmívali, ukazovali nám prsty do V a jejich hlas, přestože zněl trochu štěkavě, zněl jasně: „Mír, mír, mír!“
Generál vyvalil oči ještě víc, takže připomínal šneka, a s pokřikem: „Vy hnusní hipíci! Vy pacifisti, zmizte!“ vyškubl pistoli z pouzdra. První ranou se mu podařilo prostřelit si stehno. Když padal, křičel: „Teroristi! Atentát!“ a znovu vystřelil. Kulka cinkla o talíř a se spikleneckým zabzučením odfrčela kamsi.
Skupinka vlasáčů se dala na zmatený ústup koktajíc: „Mír, mír.“
V odpověď na generálův výstřel odevšad vybíhaly uniformy MP a začaly bez míření střílet.
To se ví, že jsme všichni hnedle zabořili nos co nejhlouběji do betonu a snažili se bejt co nejvíc placatý.
Dveře do talíře zaklaply v jedný vteřině a odražené kulky kolem nás posměšně bzučely. Než bys napočítal do pěti, tak se talíř vznesl a připojil se k těm menším, který na něj čekaly. Nahoře zůstaly stát, asi vyčkávaly, nebo se dohadovaly. Střelba postupně utichla a všichni vstávali, jen generál ležel, držel si nohu, pořád mával pistolí a řval jak tur: „Zničte je! Vyčistěte mi tu oblohu! Já je tam nechci mít! Zameťte s nima! To je rozkaz! Je to jasný!“
Spíš, než nějaká osobní statečnost, ho při vědomí držela koňská dávka whisky, a tak dělal kravál ještě tak pět minut, než zvadnul.
Ti nahoře, jakoby ho slyšeli, se přeskupili a bez zvuku nabrali kurs na severozápad. Stíhačky pochopitelně za nima, ale ani ne za deset minut byly zpátky a hlásily: „Zmizeli nám, ani nevíme jak.“
Podíval jsem se na oblohu a viděl jsem, že mají pravdu. Nebe bylo už zase čisté, modré a nebyla na něm sebemenší skvrnka.
Pokud vás zajímá, co bylo dál, tak to už tak zajímavý a podnětný nebylo. Šli jsme jako procesí ke věži, jenže místo monstrance sme nesli na nosítkách generála. Ve dveřích na nás čekal černoch. Spočinul pohledem na zraněném a povzdychl: „Má smůlu, přežil to.“ Nebyla to pravda. Přilít pro něj vrtulník a vodvez ho do soukromýho luxusního sanatoria. Dostal metál za zranění v bojové akci. Dali ho sice do výslužby, ale bral důchod, vo kterým se nikomu z nás nezdálo, takže si moh dovolit křepčit každý léto na Floridě, dokud ho v jednom motelu při tom řádění s jednou slečnou netrefil šlak. Noviny vydaly nekrolog, že zesnul tiše v rodinným kruhu. Houbelec! Sám sem to viděl. Vylili mě totiž a nikde sem se potom pořádně nemoh chytnout, protože jsem měl v materiálech posudek černej jak tunel. V tom motelu jsem shodou okolností dělal uklízeče.
Ta událost z 15. 8. 1969 byla samozřejmě taj. dův., ale když tak o tom dneska přemejšlím, tak si říkám, jestli oni se nespletli a nechtěli přistát na druhý straně catskillských kopců, tam co byla tenkrát ta velká Woodstocká slezina.
Trosky / 1. číslo / 1995
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 28. prosince 1994
Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám