Bylo dohodnuto, že od tohoto čísla nebudeme členům SF klubu J. M. Trosky náš fanzin zasílat poštou. Fanzin bude k dispozici při Večerech se sci-fi a potom k vyzvednutí u Z. Töpfera. Vedou nás k tomu zvýšené náklady na tisk fanzinu.
Vznik člověka umožnila katastrofa před 65 miliony let. Tehdy se ze Země vytratili pověstní veleještěři, kteří kralovali na pevnině, ve vodě a ve vzduchu, stejně jako všechna zvířata vážící přes 25 kg a mnohé další druhy organismů až po jednobuněčné. Tím se vytvořila ekologická nika pro expanzi savců, kteří za 130 milionů let své existence dosáhli maximální váhy 5 kg. Kdyby dinosauři panovali dál, savcům by chyběl prostor, a pokud by se zrodil rozum, dostali by ho jiní. Ovšem pro další vývoj se ukázali nejpřipravenější savci. Nicméně jejich další historii známe jenom v útržcích.
Před více než 60 miliony let se ze skupiny hmyzožravců vydělily první poloopice. Nejstarším tvorem, o němž bezpečně víme, že byl přímým předchůdcem člověka, je Aegyptopithecus. Toto zvíře, vážící asi 4 kg, vypadalo jako dnešní gibbon. Skrývalo se v pralesích na území Egypta před 30 miliony let.
Další článek žil v Keni před 20 miliony let - vědci ho nazvali Proconsul africanus. Tvor vysoký 70 - 80 cm o hmotnosti 11 kg chodil po čtyřech, živil se ovocem a bydlel na stromech. Ve srovnání s ostatními opicemi měl poměrně velký mozek: objem 170 cm3.
Za dalšího předchůdce člověka se dlouho považoval Ramapithecus. Toto metrové zvíře obývalo před 8~15 miliony let nejen Afriku, ale i Evropu a Asii. To by znamenalo, že se pračlověk vyvíjel současně na několika místech.
Avšak když molekulární genetici srovnali bílkoviny opic a lidí, přišli na to, že Ramapithecus do větve hominidů nepatří. Takže linie směřující k člověku zůstala v Africe, především v dnešní Etiopii a Tanzanii.
Genetici dokonce určili časovou škálu evoluce: orangutani, kteří sídlí pouze v Asii, se od hlavní větve oddělili před 16 miliony let, gorily před 10 miliony a šimpanzi před 6 až 7 miliony. Bohužel, antropologové zatím stopy tohoto dělení neobjevili.
Magazín Dnes + TV č. 47/94 (Dokončení příště)
V říjnu 1958 došlo k události, která vyvolala zprvu zneklidnění, posléze však přímo zděšení. V té době totiž vědci sledovali dráhu jakéhosi kosmického tělesa a zaznamenávali jím vysílané signály. Najednou si však uvědomili, že zdroj těchto signálů nejsou schopni identifikovat a že navíc zachycené signály nelze žádným způsobem dešifrovat.
Záznamová zařízení na floridské raketové základně Cap Canaveral začala totiž na vlnové délce, používané jinak jedním z ruských sputniků, zničehonic zachycovat silné rádiové signály. Ozývaly se několik po sobě jdoucích dnů v průběhu nejméně tří hodin. Na nezvyklý jev byla upozorněna i další americká a zahraniční záznamová pracoviště.
Asi hodinu poté, co signály zaznamenali na Cap Canaveralu, hlásily jejich výskyt i další stanice. Přinejmenším dva americké obří radioteleskopy přitom navíc zjistily a lokalizovaly polohu zařízení, z něhož byly záhadné signály vysílány.
Signály vycházely z tělesa směřujícího k Měsíci. Těleso se pohybovalo značnou rychlostí - nejméně patnáct tisíc kilometrů v hodině. Zajímavé přitom bylo, že udaná rychlost tělesa kolísala v závislosti na čase.
Až do té chvíle se zdálo pravděpodobné, že se jedná o běžné vysílání z paluby ruské rakety mířící k Měsíci. Tuto úvahu ovšem silně zpochybnila skutečnost, že její rychlost nebyla stálá. V té době totiž žádná kosmická raketa vyrobená na Zemi nebyla schopna rychlost letu střídavě snižovat a zvyšovat. Monitorovací zařízení na všech stanicích však výkyvy rychlosti nepochybně zaznamenala.
Že by šlo o neohlášenou ruskou experimentální lunární sondu? Díky spolupráci s ostatními světovými výzkumnými institucemi se potvrdilo, že Rusové v inkriminovaném období rozhodně žádné kosmické těleso podobných parametrů k Měsíci nevypustili. Protože rovněž v USA v té době k vypuštění žádného vesmírného tělesa podobného typu nedošlo, zůstala záhada neobjasněna.
K chybě při výpočtu přitom nikde nedošlo. Existovaly totiž záznamy o dráze letu objektu, který signály k Zemi odvysílal. Poprvé bylo těleso zaregistrováno ve výšce necelých 5.000 km nad zemským povrchem. Směřovalo k Měsíci nebo do jeho bezprostřední blízkosti. Namísto plynulého letu však záhadné těleso svůj pohyb střídavě zrychlovalo a zpomalovalo. Nakonec se pravděpodobně odklonilo a nabralo jiný kurz směřující mimo Měsíc - do nekonečného prostoru.
Všechny záznamové stanice se v zachycování signálů vzácně shodovaly. Když však byly informace později konfrontovány s následujícími rozporuplnými údaji, rozhodly se oficiální světové zpravodajské agentury matoucí a předčasně uvolněné zprávy ‘přikrýt’.
Dělo se tak podle obvyklého vzorce tzv. mnohonásobné explanace. Její princip spočívá v tom, že se v rychlém sledu odvysílá několik naprosto protichůdných, ale přitom jakoby vysvětlujících prohlášení. Všechna se přitom zabývají jednou a touž událostí. Výsledkem je vznik pochybností a zmatku, aniž se posluchači či čtenáři cokoli vysvětlí.
V případě záhadných rádiových signálů byl v první fázi vysvětlovací kampaně citován nejmenovaný vědecký pracovník společnosti Lockheed, který měl údajně prohlásit, že signály - byť neidentifikované - se podobaly signálům vysílaným z paluby Sputniku 1. V té době však Sputnik 1 už celé měsíce mlčel, neboť dávno předtím byl naveden nad jižní Atlantik, kde v husté atmosféře shořel.
Signály, které nepocházejí ze Země, nejsou samozřejmě nijak nové. Jako příklad mohou sloužit rádiové signály, o nichž referovali už Marconi s Teslou v dobách, kdy bylo rozhlasové vysílání ještě v plenkách. Jednalo se tenkrát kupříkladu o záhadné světelné geometrické obrazce na povrchu Měsíce nebo o zakódovaný rádiový rozhovor z Venuše hlášený roku 1956 ze státní univerzity v Ohiu i z dalších světových observatoří.
Co se však ví zcela bezpečně je to, že v závěru roku 1958 přicházely na Zemi rádiové signály z jakéhosi tělesa pohybujícího se v kosmickém prostoru, a to v době, kdy žádná družice vyrobená člověkem a schopná takové signály vysílat, se ve vymezeném kosmickém prostoru nepohybovala.
O jaký objekt šlo, odkud se vzal a kam vlastně letěl - to zůstává nezodpovězeno.
Zpracoval ZT
O čem to všechno je? O podivném a velmi starobylém lese, jeho neméně podivných a starobylých obyvatelích a několika víceméně (zpočátku více, s postupem doby však stále méně) normálních lidech. Ač by se dílo dalo zařadit do žánru fantasy (podle jednoho z pochvalných citátů na obálce dokonce pravou fantasy), zasadil autor děj do Anglie krátce po 2. světové válce, což je jistě velmi neobvyklé.
Zdánlivě nevelký les žije svým vlastním životem. Protože působí jako zesilovač myšlenek a představ normálních smrtelníků, zhmotňují se v něm různé bytosti z různých dob, a to se vším, co k nim náleží. Původním smyslem takovýchto lesů bylo pomáhat současným obyvatelům země proti útočníkům zvenčí. Tak to alespoň tvrdí autor. Sám si však protiřečí, když nechává jednoho z hrdinů - přesto, že stojí na straně původních obyvatel - lesem napadnout (příběh pilota Keetona v Belgii). Ale možná to bude tím, že les už nebaví stále měnit své chráněnce, protože v této knize se chová jako samostatná a v podstatě introvertní jednotka, která se o vnější svět zajímá jen potud, pokud jí z něj hrozí nebezpečí (Christianův průnik). Les střeží své tajemství tak důkladně, že se dokonce i ubrání pokusu Stevena s Keetonem o letecký průzkum. V té souvislosti mě napadlo, jak by se asi zachoval, pokusil-li by se jej někdo zkoumat družicí z oběžné dráhy.
Vzhledem k tomu, že román je psán v první osobě a vyprávěn Stevenem, zdálo by se, že on je hlavním hrdinou. Po přečtení si však nejsem tak jist. Spíše bych řekl, že tuto roli zastává titulní ‘postava’. Všichni zúčastnění jsou totiž v moci dřevního hvozdu. I lidé zvenčí, kterým se do něj podaří proniknout, se stávají součástí mýtů a jednají tak, jak bylo předurčeno.
Příběh jako takový je z jedné strany dosti složitý, z druhé strany vlastně také. Mezi řádky na čtenáře hledí tvář filozofa- fatalisty, který nahlas přemítá o podstatě lidského bytí, aby se nakonec podvolil síle všemocného osudu. To, že si pro svou výpověď zvolil žánr fantasy s jeho (k obrazu svému upravenou) symbolikou a svou filozofii přetavil do podoby tajemného lesa, může být stejně tak záměr, jako souhra náhod.
Jedna poznámka na okraj: Nevím, jak se obydlí na kraji lesa jmenovalo v originále, ale použít výrazu ‘dubový srub’ pro patrový a pravděpodobně zděný domek mi připadá nepatřičné. Srub si představuji jako přízemní chatu sroubenou z přitesaných klád.
Otázkou zůstává, nakolik může být toto konkláve korektní, účastní-li se jej pouze křesťané, kteří ani zdaleka netvoří byť jen polovinu obyvatelstva naší rodné planety. Ponecháme-li stranou tuto otázku, objeví se vzápětí další. Je svědectví jednoho člověka dostačující? Dokázala by skutečně jeho výpověď toho, co se podařilo hlavnímu hrdinovi v tomto románu?
Je zřejmé, že autor psal pod vlivem prací Dr. R. A. Moodyho, Jr. (psychiatra-thanatologa ostatně nazývá profesorem M.). Těchto poznatků úspěšně využil k zamyšlení nad naší nejbližší budoucností. Jak již jsem se zmínil, dospěl k optimistickému závěru poukazuje na první příznaky nástupu nového, lepšího člověka. Nám optimistům nezbývá než doufat, že k něčemu podobnému dojde, vy pesimisté si můžete s trpkým úsměvem odškrtnout další beznadějný případ. Ty příznaky jsou totiž více než chabé. Vlastně jen pár fotografií usmívajících se mladých hochů a dívek všech ras.
V knize jsem si povšiml ještě něčeho - dialogů. Velmi se totiž liší rozhovory dvou mužů s rozhovory muže a ženy (v obou případech mezi přáteli - tedy ne sexuálně svázaní lidé). Ty první jsou jasné a přímé, ty druhé plné poklon, lichotek a prázdných vět, a to zejména směrem muž => žena. Samec se zkrátka potřebuje před samicí blýsknout a dvořit se jí, i když mu - alespoň navenek - nejde o to.
Touto klíčovou scénou nám Piers Anthony otevírá podivuhodný příběh uhrovitého mladíčka Zanea, odehrávající se ve stejně podivuhodném světě, kde vedle automobilů létají kouzelné koberce, kde čarodějové patří mezi zámožné občany a kde se po ulicích prohánějí duchové, předznamenávající člověku jeho konec. Anthony ve svém světě postavil na roveň vědu a magii a aby mohl takto složitý svět fungovat, dohlíží na něj pět vtělení - Smrt, Čas, Osud, Válka a Příroda a usilovně se snaží o udržení pořádku ve věčné rivalitě mezi Nejvyššími mocnostmi - Bohem a Satanem. Což o to, Bůh pravidla hry dodržuje, horší je to s Otcem lží, vládcem Pekla. Ten se totiž rozhodl, že ovládnutím státního aparátu Spojených států přinutí lidstvo konat zlo. Tímto si chce zajistit přísun pořádně zkažených duší do Pekla a zvítězit tak nad svým odvěkým nepřítelem Bohem. Existuje však jedna žena - Luna, která může tento ďábelský plán v budoucnu překazit a Otci lží nezbývá nic jiného než odstranit ji z cesty.
A tehdy se do všeho vkládají Vtělení a do funkce Smrti vmanipulují právě Zanea, muže, který se do Luny zamiluje a je pro její záchranu a tím i záchranu celého lidstva ochoten obětovat opravdu vše. Odvěký zápas Dobra a Zla může začít...
Jak je psáno v úvodu knihy, autor zpracovává svůj nápad pozvolna a nenásilně. Anthony v autorské poznámce přiznává, že vznik a charakter příběhu výrazně ovlivnily jeho osobní problémy. V té době vážně onemocněla matka jeho manželky a následně na to i on sám.
Opravdu je to na knize znát. Kdyby snad autor neprocházel tímto těžkým obdobím, kniha by měla zřejmě svižnější děj a možná by byla i o něco kratší; zůstala by však pohou zábavou. Ale příběh, který nám Anthony předložil je prodchnut myšlenkami o strachu ze smrti, o utrpení člověka a hledání smyslu života. Zane představuje jinou smrt, než jak je obyčejně chápána. Přestože v úřadu Smrti, zůstává člověkem, snažícím se v poslední chvíli jinému člověku zkrátit utrpení. Zane a spolu s ním i autor chápe v některých případech nesmyslnost smrti a také podle toho jedná - vrací tyto umírající zpátky do života, i když ví, že s tím bude mít v Očistci problémy.
Nelekejte se ale, nejedná se v žádném případě o těžké filozofické dílo, kniha je napsaná s nadhledem, hýří výbornými nápady (Smrťův kůň Mortis proměňující se v auto, reklamní slogany Ďábla upozorňující na přednosti Pekla atd.) Jak autor řekl, zná napřed víceméně celou konstrukci příběhu, takže i když je vše dávkováno s přesností profesionála, hlavně v závěru se kniha stává na několik stran dopředu předvídatelnou.
Samotnému jazyku knihy uškodil také překlad. Sám sice nejsem v angličtině zběhlý, ale některé věty mi matně připomněly mé slohové práce ze základní školy.
Co se týče obálky, nakladatelství Classic odvedlo tentokrát výbornou práci (konečně už ne ty ponápisované přední a zadní strany). Kresba J. P. Krásného už má určitou úroveň (pamatuji jeho comicsové začátky), sice se k příběhu samotnému ani příliš neváže, je možno ji ale brát jako jistou analogii zápasu člověka se Smrtí, což určitě obsahem knihy je.
Toužíme po pravdě a nacházíme v sobě jen nejistotu.
Všechny věci vzešly z nicoty a cílí k nekonečnu.
Odmítám ty, kdo se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdo se rozhodli jej tupit, a jako ty, kdo se rozhodli hledat rozptýlení; mohu dát za pravdu jen těm, kdo v úzkostech hledají.
Člověk je pouhá třtina, to nejslabší, co chová příroda; ale je to třtina myslící. Kdyby šlo o to rozdrtit ho, nebylo by zapotřebí, aby se chápal zbraně celý vesmír; stačí ho zabít pára, kapka vody. Ale kdyby ho vesmír skutečně drtil, pak by byl člověk vznešenější než jeho ničitel, poněvadž by věděl, že umírá, a chápal by, v jaké výhodě je proti němu vesmír. A vesmír o tom neví nic. Všechna naše důstojnost spočívá tudíž v myšlení. V něm se musíme vzepnout, nikoli v prostoru nebo čase, které nedovedeme naplnit.
Veškerou povinností je myslet správně. A podle řádu myšlení má člověk začít u sebe, u svého tvůrce a svého určení. A nač lidé myslí? Na tohle nikdy. Zato na tanec, na hru na loutnu, na zpívání, skládání veršů, na hru s kroužky, na souboje, na to, jak se stát králem, a přitom neuváží, co znamená být králem a co znamená být člověkem.
Člověk je bytost plná přirozeného a bez přispění milosti nevyhladitelného omylu. Nic mu neukazuje pravdu. Všechno jej podvádí. Oba principy pravdy, rozum a smysly, nehledě na to, že jednomu jak druhému se nedostává upřímnosti, podvádějí se vzájemně; smysly rozumu podvrhují klamná zdání. A stejnou falešnou minci, kterou poskytují duši, jim ona zas vrací; oplácí jim to. Její vášně se kalí a vyvolávají v nich falešné dojmy. A tak se mezi sebou obelhávají a klamou o závod. V této době je pravda tak zatemnělá a lež tak zavedená, že pravdu může poznat jen ten, kdo ji miluje.
Příklad nás příliš nepoučí. Nikdy není tak dokonale shodný, aby se něčím lehce nelišil; a proto právě doufáme, že naše vyhlídky nebudou tentokrát stejně zklamány jako jindy. A tak, nikdy neuspokojení přítomností, sedáme na vějičku pokusů a dáváme se jimi vodit z neštěstí do neštěstí a posléze k smrti, která je navěky dovrší.
Neskončilo však šílenství, které Star Trek rozpoutal. Asi nejznámější spisovatel sci-fi Isaac Asimov byl v roce 1972 jedním z účastníků prvního konventu Star Trek v New Yorku. Vznikaly kluby fanoušků. V roce 1976 dostala americká kosmická agentura NASA 400.000 dopisů, které žádaly, aby byl první prototyp raketoplánu pojmenován Enterprise, což je jméno, které nesla kosmická loď hrdinů seriálu. Proč ale takové šílenství? O co v seriálu šlo?
Stejně jako v první sérii, tak i v dalších navazujících a natočených v 70. a 80. letech, jde o boj dobra se zlem. Dobro, to je posádka Enterprise na své výzkumné cestě vesmírem, zlo, to jsou Klingoni a další ‘meziplanetární nepřátelé’. Dobro, to je spolupráce všech ras, zlo, to je smrt hlavního hrdiny Spocka, dobro je jeho nalezení a oživení... Skrze dalekou budoucnost se autoři vyjadřují k aktuálním problémům lidstva. Příklad za všechny: v listopadu 1968 se v seriálu poprvé políbil běloch a černoška na televizní obrazovce.
Pravověrní trekkies, později trekkers neboli trekkeři, kteří jsou už i u nás, tvrdí, že nejlepší je stará série z 60. let. Tehdejší představy o budoucnosti dnes na jedné straně vyvolávají smích, na druhé vedou k zamyšlení nad přetechnizováním společnosti. „Ten seriál můžete buď milovat, nebo ho naprosto odmítat. Pocit, který vyvolává stará série Star Trek, nelze dost dobře vyjádřit. Je to prostě NĚCO...,“ tvrdí jeden z českých trekkers, Daniel Konečný, redaktor televize Nova, která uvedla jako první seriál na naše obrazovky. Mnozí ho však znají ze zahraničních satelitních stanic, kde je neustále znovu a znovu vysílán. U nás Nova uvedla nejprve poslední sérii z 80. let nazvanou Star Trek: Hluboký vesmír 9. Po ní přišla ČT s ‘prostřední’ sérií Nová generace. Tu nejstarší zatím náš divák neměl možnost vidět a už se blíží další pokračování, které ve světě probouzí novou vlnu zájmu o Spocka a jeho přátele.
V lednu budou mít ve světě premiéru první díly nové série nazvané Star Trek: Voyager (Mořeplavec) a nevypadá to, že by zájem polevil. Tvůrci seriálu (jeho původní autor Gene Roddenberry zemřel v roce 1991) mají stále dost látky. „Myslím, že v původních sériích se prozkoumalo 18 procent vesmíru. Nová generace absolvovala dalších 15 procent. Stále tedy ještě zbývá 67 procent vesmíru k probádání,“ tvrdí Brent Spiner, jeden z představitelů hlavní role.
Star Trek má obrovské množství příznivců, jen ve Velké Británii má oficiální fan klub 18 tisíc členů. Star Trek je neustále sledován v 75 zemích světa. Kromě televizních seriálů byl Star Trek i několikrát zfilmován, takže příběh má několik dějových větví. V nich pomáhá trekkerům v orientaci Encyklopedie Star Trek s více než 5.000 hesly.
Blízký přítel tvůrce Gena Roddenberryho, spisovatel Ray Bradbury, o fenoménu Star Trek řekl: „Žijeme v čase science- fiction. Plaveme v oceánu technologií, a proto je Star Trek, Hvězdné války a 90 procent nejúspěšnějších filmů posledních deseti let science-fiction.“
Filmy jsou obrazem reality, jakou bychom ji chtěli mít. Platí to i o hollywoodských krvácích, sladkobolných seriálech, i o fenoménu Star Trek.
Týden 13/94 (kráceno)
Povedené filmové retrospektivy (pohledy zpět) mi připomněly nehynoucí dílo Járy Cimrmana (viz. Němý Bobeš). Práce na scénáři jistě zabrala autorům nejméně půldruhé hodiny, což je znát na propracovanosti děje a křišťálové jasnosti předestřeného příběhu.
Podtrženo a sečteno - trochu jsem se zasmál, pochybuji však, že některé komické scénky, které mě obveselily, byly záměrem autorů.
Nechápu, proč se pro přepis z japonštiny používá anglický systém. V angličtině se totiž všechno čte jinak než píše, takže ninja se vyslovuje [nyndža]. Česky by se to tedy mělo psát tak, jak je uvedeno v nadpisu tohoto článku.
Poslední ninja (The last ninja). Scénář: E. Spielman. Režie: W. A. Graham. Titulní role: Michael Beck. USA, 1983.
G. J. Arnaud: 14. ledová společnost. Velrybí lidé Najáda
Joe Dever, John Grant: Stíny nad řádem Kai
David Eddington: Diamantový trůn Clasic
C. J. Cherryh: Ohně Azerothu Amos 1994 75,- Kč
R. Silverberg: Umírat v nitru Laser 67,- Kč
Kromě základní školy vystudoval úspěšně i SZTŠm, později SZeŠm v Mladé Boleslavi. Nadějnou studijní dráhu zakončily neshody s matematikou na ČVUT FEL, nedostatek času na PF UK a nedostatek známostí na FF UK. Nyní pracuje ve výpočetním centru ČVUT.
SF začal číst v roce 1977 díky kouzelnému románu Grigorije Grebněva Strážci polární stanice, na který narazil pátraje v knihovně rodičů po duševní potravě. Ze stejného zdroje pocházel i Dům o tisíci patrech Jana Weisse, Newtonův mozek Jakuba Arbese a Válka s mloky Karla Čapka.
Psát začal v roce 1985, a sice naivní poezii a fejetony. K psaní SF jej přivedla v roce 1989 ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti). Jeho tři povídky (z nichž dvě byly čistými SF) postoupily až do okruhového (předposledního) kola, kde se bohužel ztratily. Od té doby se zaměřil pouze na SF prózu. Zúčastnil se několika soutěží, avšak bez výraznějšího úspěchu. V roce 1991 se stal členem SF&F workshopu (LD). Když se kdesi ztratily jeho příspěvky, přerušil začátkem následujícího roku s LD kontakt, aby jej navázal v roce 1994, kdy se stal členem PuS.
Překládat z američtiny začal v roce 1991, v roce 1992 přidal angličtinu, v roce 1993 ruštinu a v roce 1994 polštinu. S čím začne v roce 1995, dosud neví.
Kromě psaní a překládání ještě maloval (opět díky ASUT), v této oblasti se však projevuje čím dál méně a čím dál hůře.
Je jedním ze zakládajících členů SFK J. M. Trosky Mladá Boleslav, autorem názvu klubového fanzinu, redaktorem, technickým redaktorem a spolukorektorem fanzinu Trosky.
Příspěvky zasílejte psané čitelně strojem ve dvou kopiích. Rozsah je libovolný - od jediné věty po kufr naditý rukopisy. Zaslané práce nesmějí být jinde publikovány a pořadatelé soutěže mají právo na jedno jejich zveřejnění v publikacích Klubu Julese Vernea Praha nebo klubu 451 F Košice. Poroty zasedají v Praze a v Košicích a vyberou užší kruh autorů nominovaných na vítěze. Již jenom tato nominace dává právo být pasován na rytíře řádu Fantasy s titulem Lady nebo Sir. Vítěz bude vybrán z rytířů řádu Fantasy a obdrží titul Nositel meče a skutečný meč.
Výsledky soutěže budou oznámeny na Parconu 1995.
Své příspěvky posílejte do 31. 4. 1995 na adresu: Egon Čierny, Matěchova 14, 140 00 Praha 4.
KDO PRONAJME funkční chronolet po STK.
KOUPÍM č. 8/94 časopisu Dračí zub a knihu Ibashoorův průvodce.
Příští inzerát může být s vaší adresou za 5 Kč ve známkách za začatých 6 řádků.
Otevíráme novu rubriku. Výše uvedený inzerát je imaginární, ale již příště zde může být uveden váš inzerát, a to zcela reálný. Řádková inzerce stojí 5,- Kč ve známkách za každých započatých 6 řádků jednoho sloupce sazby. Plošná inzerce po dohodě.
Příští Večer se sci-fi se koná ve čtvrtek nebo v pátek začátkem března 1995.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp- a Z. Töpfer.
Kdyby to šlo, Dvoutisícovka by si povzdechla. Robin jí ale před usnutím vypnul zvukový výstup, protože se chtěl alespoň jednou za čas pořádně prospat. Kdyby byla Dvoutisícovka vulgární, řekla by si, že tentokrát by se její pán nemusel prospat, ale mohl by něco prosrat. Když ne svou vlastní smrt, tedy něco hodně podobného. Ale jelikož nebyla vulgární, jen ze zoufalství protočila naprázdno motorek prastaré diskové mechaniky.
Individuum proniknuvší do Robinovy obytné buňky prozatím nejistě tápalo ve tmě a sondovalo terén. Dvoutisícovka se mu snažila klást do cesty různé pasti, ani jedna však nezabrala. Ten maník snad viděl potmě! Konečně nahmatal na zdi vypínač hlavního osvětlení a opatrně jej zapnul. Po místnosti se váhavě rozlilo načervenalé světlo ze sodíkové výbojky ukradené před pár měsíci z městského parku. Neznámý si zlostně odfrkl. Zřejmě počítal, že se místnost rozzáří jak o posvícení.
To světlo konečně přivedlo Robina do stavu bdělých. Nechápavě se rozhlížel a koukal jak vyoraná myš. Chtěl se obořit na svůj počítač, když vtom si všiml vyzáblého muže v tmavě šedém overalu. Užuž se chystal něco říci, neznámý ho ale předešel.
„Dobrý den, pane,“ řekl nečekaně příjemným, měkkým hlasem. „Promiňte, že jsem k vám tak vnikl, ale neměl jsem na vybranou.“ Úsměv v jeho svraštělém obličeji připomínal škleb přejetého sysla.
Robin si vyčítavě změřil Dvoutisícovku a když se nedočkal vysvětlení, pokrčil jen rameny a pohlédl na vetřelce. „Copak mi nesete?“
„Práci,“ odpověděl nezvaný host stručně.
„Momentálně mám práce až nad hlavu,“ snažil se ho odbýt Robin, „přijďte se zeptat tak za tři týdny. Těšilo mě, vyprovázet vás nemusím, cestu už znáte.“
„Hmm...“ zamyslel se vyzáblík, „asi budeme muset začít odjinud. Teď vám něco ukážu, potom se vás na něco zeptám a nakonec se dohodneme na mé zakázce.“ Z vnější náprsní kapsy vyndal nějakou disketu.
„Okamžitě vypadněte!“ vykřikl Robin a začínal se žhavit do běla.
„Takže ta otázečka,“ řekl neznámý jakoby si ničeho nevšiml. „Kdypak jste naposledy viděl tu svoji šikmookou přítelkyni?“
„Houby ti je po tom!“ Robin zvyšoval hlas s každou vyřčenou slabikou. „Vodpal, než z tebe nadělám fašírku!“
Muž zůstával klidný. „Dobrá, odpovím si sám. Právě teď a právě tady.“ Zamával disketou jako vějířem. „Není si moc podobná, že?“
„Ty hajzle!“ Robin vyskočil ze židle a vrhl se směrem k neznámému.
Ten ale projevil více mrštnosti, než by se dalo čekat, a plavně uhnul dokonale dotaženou Véronicou. Robin prosupěl kolem něho jako běsnící býk. Když se zastavil o poměrně tvrdou stěnu, pochopil, že se účastní hry na kočku a myš a on nehraje tu první roli.
Chvíle, po kterou se probíral ze zdánlivého šoku, využil k rychlému zhodnocení situace. Přemítal, jestli skutečně dostali Moriko. I když byla jednička, mohli ji dostat. Třeba stejně, jako teď jeho. Napadlo ho, že bude muset vymyslet lepší zabezpečení své buňky. Teď se musí rychle rozhodnout.
Zvedl se ze země a se znechuceným výrazem se zeptal: „Tak o co kráčí?“
„Vidíte, říkal jsem vám, že se určitě dohodneme.“ Další pokus o úsměv vyšel ještě hůř, než ten první. „Potřebuji přemístit nějaká data.“
Robin se zamračil. „Milý pane, od toho máte veřejnou datovou síť a její služby.“ Robinovi se vracela rozvaha.
„Žerty stranou.“ Vychrtlík vzdal marné pokusy o úsměv a nasadil neutrální výraz. „Potřebujeme si posvítit na jednoho ptáčka. No a vy budete naším reflektorem.“
Robin již naoko rezignoval, skryté kouty jeho mozku ale pracovaly naplno. Po chvíli úvah se konečně rozhodl. „Dobrá, co za to?“
Neznámý mu ukázal disketu: „Tohle vám nestačí?“ Sám si odpověděl: „Ovšemže vám to nemůže stačit, nežijete přece ze vzduchu, že?“ Uklidil disketu do kapsy. „Kromě vaší přítelkyně na vás bude čekat zajímavá sumička. Co byste říkal padesáti kecům? Nebo snad dáváte přednost jenům?“
Naladil Netopýra na potřebnou frekvenci a nechal ho dělat jeho práci. Volného času využil k pátrání po Moričině těle. Pro tentokrát byl úspěšnější Netopýr. Poměrně rychle se mu podařilo zjistit vetřelcovu adresu.
Robin svěřil pátrání po fyzické části Moriko Dvoutisícovce a vřítil se do veřejné sítě zachránit její duši. Na cestu si vzal jen to nejnutnější. A navíc ještě jeden z posledních vynálezů jeho kámoše Drobka - snímač optických nosičů na dálku, kterému říkali prostě SONDA. Prosmýkl se několika pochybnými branami a usadil se v servru čekaje, až se padouch připojí do sítě.
Po miliónech a miliónech pikosekund, kdy si Robin krátil dlouhou chvíli cvičným rozkódováváním kolem se míhajících balíků s hesly, se konečně dočkal. Jeho člověk navazoval transoceánské spojení. Robin odchytil jeden zbloudilý a již notně potrhaný balíček bez hlavičky potloukající se nazdařbůh mezi servery, lehce ho poupravil a připojil k balíku s žádostí o spojení. Sám se překódoval na chybovou zprávu a vypravil se za svým ‘přítelem’.
Když dorazil na místo, vymkl se z moci přenosového protokolu a přesunul se do operační paměti. To bylo jistě velmi riskantní, nic jiného mu ale nezbývalo. Zahnal chmurné představy o náhlém výpadku proudu a soustředil se na svou práci. Z konfiguračního souboru pošty si zjistil vyděračovo jméno. Ivan Rohan. ‘Hm, Ivane, už se mi dlouho vysmívat nebudeš,’ pomyslel si. Ale dost zdržování a hurá na věc.
Měl štěstí, protože padouchův monitor dokázal přijímat světelné signály. To mu práci podstatně zjednoduší. Přešel se do videopaměti, spustil SONDU a rozhlédl se po místnosti. Ivan nebyl v zorném poli. Robin zalitoval, že SONDA zatím nedokáže snímat zvuk. Takhle mu nezbývalo, než čekat. Zatím prohledával místnost a slídil po odložených disketách. Pár jich sice našel, na všech ale byly jen nesmysly, které ho teď nezajímaly. Moriko nikde. Ivan se ještě neukázal. Všiml si trezoru vestavěného do protější zdi. ‘Jestli ji uložil tam, mám po žížalkách. Tohle nezmákne ani SONDA,’ zamručel si sklesle pod vousy.
Náhle do něj cosi lehce drclo. Nadskočil tak, že málem vypadl do vyrovnávacího zásobníku. Potom si s úlevou oddechl. To se jen vrátil jeho slídil s adresou počítače, na který se připojoval Ivan. ‘Vida, Japonsko. Micubiši. Copak tam asi chtěl? Podat zprávu? Požádat o prachy? Asi oboje,’ proletělo mu hlavou.
Konečně se gangster objevil v zorném poli SONDY. Robin se zaměřil na jeho kapsu. Sláva, disketa tam ještě pořád je! A na ní Moriko!
Robin počkal, až se Ivan uvelebí před terminálem a potom se pustil do díla. Zaměřil paprsek SONDY na jeho kpasu a načetl data z diskety do operační paměti. Naštěstí jich nebylo moc, takže se to neprojevilo na rychlosti běhu spuštěných programů.
Když byl hotov, ještě jednou zkontroloval, že získaná data jsou neporušená, potom z nich sestavil krátký dopis, sebe zakódoval do hlavičky a vyrazil přes oceán. Na místo určení ale nedospěl. To se v síti občas stává, takže jeho zmizení zůstalo víceméně nepovšimnuto. Jen poslední převodník, přes který dopis přešel, vyslal chybovou zprávu o zmizení balíku. Bohužel, i tato zpráva kamsi zapadla. Robin prostě nebyl žádný zelenáč.
„Dobrý večer,“ pozdravil, jak se na spořádaného hosta sluší. „Přišel jsem si pro ty dohodnuté informace. Doufám, že je máte připravené.“ Jeho tvář se přelila do zpytava.
„Jistě, mám dokonce o pár bajtíků víc,“ uklidnil ho Robin. „Něco jako překvapení,“ dodal tajuplně. „Mori!“ zavolal směrem k hygienické buňce. „Pojď se podívat, kdo k nám přišel na návštěvu.“
Klaply dveře a současně s tímto zvukem zapomněl Ivan na všechny cviky z večerního kurzu. V první chvíli mu poklesla čelist, vzápětí se ale vzpamatoval a hrábl pod nadouvající se vestu. V ruce se mu kovově zaleskla stará dobrá poloautomatická pistole ráže 9 mm. Natahovat ji nemusel, stačilo jen překlopit pojistku.
„Pěkná věcička,“ ocenil Robin předváděný skvost. „Ušetřete si ale námahu. V téhle místnosti je ale tak šikovné elektromagnetické pole, že ji neodjistíte,“ ujistil chlapíka, který se marně snažil - teď už oběma rukama - přepnout pojistku.
Rohan konečně pochopil marnost svého snažení a hrábl do vesty pro něco jiného. Přesněji chtěl hrábnout. Místností se totiž mihl jakýsi černý stín. O zlomek vteřiny později se na zemi válel důkladně svázaný balík vzdáleně připomínající ležícího člověka. Moriko opět zasáhla v pravou chvíli.
Když mu nasazovali přílbu, řval jako pominutý, a tak mu museli zacpat hubu. Potom už šlo všechno hladce. Natáhli gangsterovo já do Dvoutisícovky a odtud na disketu. Bezduché tělo odeslali taxíkem domů. Otázku dalšího osudu diskety odsunuli na pozdější dobu. Prozatím ji pohodili do krabice k ostatním.
Ve stejnou dobu se ve spícím Japonsku začaly dít zvláštní věci. Z informační sítě se totiž s podivuhodnou rychlostí počaly vytrácet všechny záznamy o společnosti Micubiši. Informace se šíří celkem rychle, takže po deseti minutách neměl o existenci tohoto kolosu nikdo na celé Zemi ani potuchy. Po odstraněných datech však nezůstala prázdná díra a výrobní závody a dceřinné společnosti neosiřely nadlouho. Vyklizené pole dokonale pokryla světoznámá a po celá staletí prosperující nadnárodní společnost Morikobin. Na důchod je totiž potřeba myslet s dostatečným předstihem.
Zvláštní díky Mařeně
„Celú noc som rozmýšľal,“ otočil sa šofér na svojho spolujazdca, „a už viem, čo treba urobiť.“
„Čiže sa chystáš vystúpiť na konferencii?“ Opýtal sa ten druhý, starší.
„Nie,“ prekvapil ho vodič, „rozhodol som sa, že zoberiem celú zodpovednosť na seba.“
Starý naňho udivene vyvalil oči. „Chceš si hrať na Boha?“ Zachmúril sa. „Neviem, neviem, ale bojím sa, čo z toho môže byť.“
Doktor Charles Kuhabi vyzeral v belostnom plášti ako kráčajúca reklama na kakaovo-mliečnu čokoládu. Z naškrobeného belostného goliera vykukovala hnedá šija a na nej usadená hlava tej istej farby. Doktor sa náhlil lesknúcou sa chodbou Výskumného ústavu aplikovanej genetiky v Nairobi k laboratóriu. V zamyslení si ani nevšimol svojej druhej asistentky, ktorá, kráčajúc opačným smerom, zdravila ho najmenej päť ráz. Jej postava však bola priveľa drobulinká a jej hlások by mohol snáď súťažiť s laboratórnou myškou, a tak sa nemohla čudovať, že ju jej šéf nezaregistroval. Doktor Kuhabi však bol dnes vo stave, že by si nepovšimol ani svojho prvého asistenta, ktorý mohol byť považovaný za potomka Herkulesa. Celou svojou mysľou bol sústredený na to, čo všetko treba spraviť.
Inšpirovala ho prednáška jeho bývalého spolužiaka, Carolla Hastingsa, v ktorej zoznamoval odbornú verejnosť so svojimi poslednými poznatkami o možnostiach predlžovania ľudského veku za pomoci genetiky. Vtedy z toho ešte nevyvádzal nijaké závery. Až keď sa vrátil domov a cestou z letiska sledoval tie hŕby podvyživených detí. Vtedy si uvedomil, že smer nastúpený v Káhire nemusí byť ten správny.
Aj on sa zaoberal genetickým ovplyvňovaním dĺžky života ľudského organizmu. No po návrate z konferencie sa rozhodol, že ďalší výskum je treba napredovať opačným smerom, než jeho kolegovia.
Jeho základná myšlienka bola prostá: Keby človek žil primerane dlho, ako ostatné cicavce, boli by na Zemi zakaždým súčasne maximálne dve generácie, a nie štyri, muselo by tu byť zákonite o polovicu ľudí menej než v súčasnosti. Čiže problém neustále rastúcej populácie by bol na dlhý čas vyriešený.
Trvalo mu vyše štyri roky, kým sa dopracoval k uspokojujúcim výsledkom. Po štyroch rokoch vedel, čo treba spraviť, aké zásahy previesť, aby sa dĺžka ľudského života vrátila do normálu, vymeraného kedysi v praveku pre prvých zástupcov rodu homo.
Jediným nerozlúsknutým orieškom ostávala otázka aplikácie. Po ďalšom roku a pol jeho tým úspešne vyriešil aj toto. Podarilo sa im vypestovať špeciálny vírus, ktorý je schopný predať prvotný impulz DNK v živom organizmu k zmene rýchlosti vývoja a delenia buniek. Teraz ostávalo iba jediné - rozhodnúť kde a ako doktor Kuhabi svoju myšlienku uvedie do praxe.
„Servus, George. Chytro do roboty, dnes je náš veľký deň!“ Povedal doktor Zabovi namiesto zvyčajného pozdravu.
„Dobrý den, pán doktor.“ Držal sa asistent zabehnutého poriadku. Žiarivý úsmev v jeho tvári bol vystriedaný veľkým otáznikom. „O ničom neviem.“
„Ani nemôžete,“ uistil ho Kuhabi. „Rozhodoval som sa totiž dnes v noci a k záveru som dospel až nadránom,“ vysvetloval. „Dúfam, že k tomu najlepšiemu,“ dodal vzápätí.
„Chystáte sa vystúpiť na kongrese v Lugane?“
„Nie, chystám sa vyskúšať LFS v praxi.“
Zab ostal stáť ako oparený. Po chvíli sa uvoľnil - o tejto chvíli pravdy rozmýšľal po celú dobu výskumu - a zvedavo sa opýtal: „Ako to chcete uskutočniť? Veď treba rátať až z nasledujúcou generáciou.“
„Použijeme varietu 36A. Ta má podľa všetkých testov vplyv priamo na zasiahnutý objekt.“ Vysvetľoval doktor.
„A kde a v akom meradle ju nasadíme?“ Údiv v asistentovej tvári nahradil živý záujem.
„Predovšetkým treba skrátiť životnosť vírusov. Navrhujem desať hodín. Potom varietu 36AL primiešame do jedného z napájadiel na predmestiu.“
„Doktor Kuhabi! Doktor Kuhabi!“ Zab bežal po dlhej chodbe Ústavu a kričal ako pominutý. „Zlé správy, doktor Kuhabi!“ vpadol zadychčane do laboratória.
Doktor dvihol zrak od výsledkov posledných testov, ktoré práve študoval. „Uspokojte sa, pán kolega. Čo sa porobilo? Horí, či čo?“
„Niečo o veľa horšie!“ vykrikoval asistent naľakane. „Varieta LFS, ktorú sme nasadili včera, pravdepodobne zmutovala. Namiesto toho, aby zanikla po desiatich hodinách, síli a rozrastá sa neuveriteľnou rýchlosťou! Vírus už sa začal objavovať v susedných satelitných sídliskách!“
Doktor akoby skamenel. ‘K tomu nemalo dôjsť,’ prišlo mu na um. V očiach sa mu zračilo zúfalstvo zmiešané so strachom. ‘Možnože som zašiel priďaleko.’
Vírus sa šíril neuveriteľnou rýchlosťou. Ľudia sa menili doslova pred očami a pohrebná služba nestačila odpratúvať telá tých, ktorí prekročili obnovenú hranicu ľudského života.
Skôr, než stačili úradníci na zodpovedných miestach zareagovať, bolo nákazou postihnuté celé hlavné mesto a jeho blízke okolie. Vďaka pozemným dopravným prostriedkom, ktoré sa stali prenášačmi, bol vírus rozšírený nielen na druhé mestá v krajine, ale aj za hranice. Lietadlá sa postarali o prenos na väčšie vzdialenosti.
Týždeň po zahájení pokusu bola zasiahnutá takmer celá planéta. Ostali len ostrovčeky zdravých v mori moru. Do mesiaca podľahli takmer všetky tejto novej potope sveta.
Trvalo dlho, kým si ľudia privykli novým podmienkam. No potom sa boj človeka s časom o každú minútu začal nanovo.
Zvláštní díky Janovi
Trosky / 2. číslo / 1995
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 25. ledna 1995
Zpracovalo DTP studio ČuPes
Zpět k Troskám