„Tyto fosilie představují nejstaršího přímého předchůdce člověka, jakého se dosud podařilo najít,“ prohlásil dr. Berhane. Nový typ pračlověka dostal jméno Australopithecus ramidus - ‘ramidus’ znamená v řeči místních Afarů ‘kořen’. Ramidus žil v horách Etiopie před 4,4 milionu let a měřil asi 130 cm. Jedinci, jehož zbytky se našly, bylo 20 až 30 let.
„Fosilie ukazují, že tento tvor ještě anatomicky více připomíná šimpanze s určitými znaky lidské rasy,“ upozornil dr. Berhane. „Část lebky směrem ke krku je charakteristická pro lidskou bytost, která umí chodit po dvou.“
Tímto objevem se podařilo vyplnit část naprosto neznámého období vývoje hominidů. Dosud byla nejstarším známým představitelem pračlověka dívka Lucy. Její pozůstatky z doby před 3,6 milionu let vykopali Američané v roce 1984 v oblasti Hadar, 80 km severně od Aramis. Bylo to opět nový typ hominida - vědci ho nazvali Australopithecus afarensis. Lucy byla metr vysoká, vážila 25 kg a chodila po dvou.
Později se nedaleko našla kostra samce, vysokého 135 cm - ‘dědečka Lucy’, jak říkají s úsměvem antropologové. Kupodivu, mozek těchto bytostí byl menší než u dnešních šimpanzů, asi 400 cm3.
* * *
‘Prvního Adama’ vykopal už v roce 1960 Jonathan Leakey v proslulé roklině Olduvai v Tanzanii. Tyto pozůstatky staré dva miliony let vědecky zpracoval objevitelův syn, antropolog dr. Louis S. B. Leakey. Homo habilis (Člověk zručný), jak ho nazval, byl vysoký 120 až 130 cm a vážil 30 až 42 kg. Svým obličejem a zuby se ještě podobal australopithekům, ale kostrou a objemem mozku - 700 - 800 cm3 - se blížil pozdějším druhům rodu Homo.
Potom přišel Homo erectus (Člověk vzpřímený) z doby před 1,6 milionu let. Tato bytost dosahovala výšky až 170 cm a měla velký mozek: 800 - 1.200 cm3. Třebaže předními zuby stále připomínala zvířecí předky, ostatními znaky měla blízko k dnešnímu člověku.
Před půl milionem let se tento druh proměnil v Homo sapiens archaicus (Člověk moudrý archaický). Tento člověk se před 300 - 400 tisíci let naučil plně artikulovaně mluvit. Homo sapiens, charakterizovaný mozkem o průměru 1.400 cm3, se začal vyvíjet před 40 - 45 tisíci let.
Ovšem vývoj k člověku nebyl tak jednoduchý, jak se zdá. Předně víme o několika vedlejších větvích, které odumřely. Sem patří Australopithecus africanus s mozkovnou o objemu 450 cm3. Dále vegetarián A. biosei s 550 cm3 mozku a mohutný A. robustus s mozkem jenom o něco menším. A rovněž Homo neanderthalensis (Člověk neandrtálský), který odumřel před 30 - 40 tisíci let.
Příroda tedy zkoušela vytvořit různé druhy člověka. Nakonec přežil ten náš. Ale proč právě my? A hlavně - proč a jak vznikl rozum? To jsou otázky, na které stále neumíme odpovědět.
Magazín Dnes + TV č. 47/94
Magazín 2000 č. 1/95
Však po přečtení jsem se cítil v rozpacích. Z knihy zřetelně dýchá rok 1976, t.j. dnes nic moc překvapivého (snad až na Kontrolní úřad) a navíc typicky limonádového...
Proto budu hodnotit stručně:
+ - humorné situace (‘bitva’ o chcíplou krávu Secoh vs. Gorbash, vyloupnutí Jiřího ze slupky, Kontrolní úřad, ...);
- rychlý děj, nepřítomnost hluchých míst, kvalitní cover, solidní cena (69,- na 270 stran), docela obstojný překlad až na pár perliček!!! (viz dále).
- - drak se vleze nejen do domu, ale i do sklepa!!!!;
- způsob úvodu do děje je děsný, se čtenářem to škube, nicméně autor v tom snad vidí nějakou (pro mě skrytou) satiru na americký styl života;
- banální rozuzlení, nepřesvědčivé jednání postav, žádné překvapení, ani uprostřed, ani na konci;
- použití magie (tak opěvované na zadní straně obálky) je ubohé!!, buch do země hůlkou a je hotovo;
- překladatelské perličky, ať se Jiří Pilch začervená, jedna z vedlejších hrdinek nosí dýku v 6 stop dlouhé pochvě, ač sama měří 5 stop a několik inchů, Gorbash (drak) se nám nasytí vodou, ..........
Každopádně by mě potěšilo, kdyby v doslovu Jiřího Pilcha o Gordonu R. Dicksonovi (to je autor, jestli to nevíte J) bylo více zdůrazněno jeho ostatní dílo, než právě Dragon and George. A navíc, je to ‘to be continued...’, takže ouvej! A pokud nedojde k výraznému vylepšení látky v dalších dílech, bude to ještě větší brak!
Závěr: Kdo je otrlý a má peníze na vyhazování, nechť koupí, ostatním radím raději si knihu půjčit...
Gordon R. Dickson: Drak a jiří (1976). Překlad: Jiří Pilch. Obálka: Ciruelo. Aradan, 1994. brož. 279 s. 69,- Kč.
Ale vezměme to hezky po pořádku. První část knihy se pokouší vysvětlit, co to virtuální realita je. To se daří poměrně názorně a úspěšně na americké autory, leč naše evropské prostředí by jistě sneslo a umělo udělat cosi barvitějšího a pochopitelnějšího. Pro toho, kdo v životě virtuální realitu neviděl a nemá mimořádnou představivost, bude možná obtížné se dobrat k podstatě (to myslím většinou neplatí o čtenářích Chipu).
Taky se hned zpočátku projeví další americká slabina, a to v oblasti filozofie a obecnějších úvah, a tak se lze dočíst například, že počítače nikdy nebudou schopny simulovat sexuální zážitek a přitom někdy již pouhá fotografie může navozovat (zejména u mladších) podobné stavy.
Autoři se snaží doložit, že virtuální realita nebude schopna nikdy nerozeznatelně simulovat skutečnost. Argument nekonečné strukturní hloubky reality je nonsens, protože si asi nikdo nebude brát do virtuální reality virtuální urychlovač částic, aby zkoumal její strukturu. Ostatně si docela dobře dovedu představit simulaci mikrosvěta, která je v nukleární fyzice daleko dále než celá virtuální realita a vidět mikročástice je možné vlastně jen a jen virtuálně.
Na druhé straně se v úvodu objeví pár hezkých originálních myšlenek, které vylepší dojem. Ten se vylepšuje dále v druhé části knihy, kde se popisují fyziologické mechanismy vnímání spolu s periferiemi počítače (datové rukavice, HMD a spousty dalších), které se snaží smysly ošálit.
Tato druhá pasáž je těžištěm knihy a není jí možné mnoho vytknout. Snad jen upozornit na zajímavosti. Víte například, že dokonalé vnímání prostorového zvuku závisí na tom, že mozek má model tvaru vašich boltců a vyhodnocuje směr zvuku tedy dosti složitě? Když chceme modelovat zvuk dokonale do sluchátek, musíme tyto rovnice znát, protože ve sluchátkách se onen boltec dosti obchází, a tak ony odrazy od boltce je potřeba simulovat počítačově.
Také jste určitě nevěděli, že máme čtyři druhy hmatu a že při počítačové simulaci vlastně musíme myslet na všechny.
Slabinou technických pasáží knihy není určitě výklad, ale hlavně to, že si některé přístroje člověk nemůže vyzkoušet! Vždyť proto byla vymyšlena virtuální realita, aby člověk nemusel číst text a koukat na obrázky, ale aby vnímal komplexně. Kvalita početných obrázků je taky slabá (zřejmě nebyly dodány v počítačové podobě, ale scanovány z knihy?). Tento nedostatek se ne vždy podařilo textem alespoň snesitelně nahradit, a tak je občas funkce některých počítačových periferií nesrozumitelná, i když člověk není úplný laik. Je to ale dosti dáno nezvyklostí takových periferií.
Další část knihy se zaobírá aplikacemi VR a popisuje je dostatečně široce a úplně, tak jako technické prostředky VR v části předcházející.
Poslední část se jmenuje Důsledky VR a popisuje nejdříve praktické zkušenosti se zdravotními důsledky VR (i když dosti neúplně, neboť málokdo o nich něco ví, když je VR ještě tak málo rozšířena). Taktéž se zde naznačuje budoucnost VR, kde se zase vedle zajímavých myšlenek objevuji za vlasy přitažené spekulace.
Do českého vydání je doplněna i pasáž o VR u nás.
Celkově lze říci, že tato kniha je něčím, na co se asi dlouho již čekalo, ale ať už z důvodu nevyzrálosti VR či schopnosti autorů, působí poněkud eklekticky a nekoncepčně. Její hlavní předností je poměrně úplný popis současných technických prostředků a aplikací VR ve světě. Jinak nezbude než čekat na knihu o něco dospělejší a syntetičtější.
Skutečná hodnota člověka spočívá v tom, do jaké míry a v jakém smyslu se dokázal osvobodit od svého ‘já’.
Světlo odnáší hmotnost. Tato úvaha je veselá a podmaňující. Ale zdalipak se tomu Hospodin nesměje a nevodí mě za nos - to nemohu vědět.
Nehřešíme-li proti rozumu, nemůžeme vůbec k ničemu dospět.
Hudba a výzkumná práce v oblasti fyziky se liší co do původu, ale jsou spojeny jediným cílem - snahou vyjádřit neznámé.
Život, to je povzbuzující a velkolepé představení. Líbí se mi. Ale kdybych se dověděl, že za tři hodiny musím zemřít, neudělalo by to na mne velký dojem. Přemýšlel bych, jak zbylých tří hodin nejlépe využít.
Je nepochybné, že rozum se nám zdá být slabý, když pomyslíme na úlohy, které před ním stojí; obzvláště slabý se zdá, když ho postavíme proti šílenství a vášním lidstva... Ale výtvory intelektu přežívají bouřlivý chvat generací a během století ozařují svět světlem a teplem.
Normální dospělý člověk vůbec nepřemýšlí o problému prostoru a času. Podle jeho mínění přemýšlel o tomto problému už v dětství. Já jsem se vyvíjel intelektuálně tak pomalu, že prostor a čas zaměstnávaly moji mysl, když jsme se stal již dospělým. Přirozeně jsem tak mohl proniknout do problému hlouběji než dítě s normálními sklony.
Dříve se domnívali, že kdyby všechna hmotná tělesa zmizela z vesmíru, čas a prostor se zachovají. Podle teorie relativity čas a prostor zmizí spolu s tělesy.
Všeobecný zájem o vědeckou teorii zavlekl do hry vyšší sféry duševní činnosti; to nemůže nemít ohromný význam pro duševní uzdravení lidstva.
Ideály, které ozařovaly moji cestu a dodávaly mi odvahu a smělost, byly dobro, krása a pravda. Bez pocitu solidarity s těmi, kteří sdíleli moje přesvědčení, bez následování věčně nepostižitelného v umění a ve vědě byl by pro mě život absolutně prázdný.
Jeden současník pravil nikoli neprávem, že vážní badatelé jsou jediní hluboce zbožní lidé v naší době. Ovšem... kdo je proniknut kauzální zákonitostí všeho dění, pro toho je naprosto nemožnou idea nějaké bytosti zasahující do běhu světa - předpokládaje, pravda, že pojímá hypotézu kauzality opravdu vážně.
Já sám nejsem žádný velký odborník přes hudbu, a tak si netroufám psát recenzi. Ale mám rád folk a tahle kazeta se mi prostě líbila. Texty písní jsou o něčem, rozvíjejí příběh a vedou posluchače celou povídkou. Doprovodné slovo je přiměřené, hudba se dobře poslouchá, ale přitom není podbízivá. Interpretace je slušná, zpěvákům je dobře rozumět. Myslím, že muzikál se autorům jako celek povedl. Je to zajímavé zpestření žánru sci-fi.
Kazetu je možno objednat na adrese ing. Zbyněk Suchý, Modrá 1979/6, 155 00 Praha 13 za 94,- Kč + poštovné nebo v SF klubu J. M. Trosky u autora této informace za 75,- Kč.
Zdeněk Töpfer
Alan Dean Foster: Vetřelci
Ursula Le Guinová: Levá ruka temnoty
Bram Stoker: Drákulův host
Gore Vidal: Přímý přenos z Golgoty váz. 99,- Kč
Další ediční plány na rok 1995 přinesla ve 2. čísle Ikarie.
Gordon D. Dickson: Drak a Jiří Aradan 69,- Kč
David Eddington: Rubínový rytíř Classic 1995
Juliana Mayová: Svět mnoha barev Laser 90,- Kč
John Morressy: Pozornost pro Kedrigerna
Gene Wolfe: Mučitelův stín Baronet 99,- Kč
Richard Cavendish: Dějiny magie Odeon 1994 64,- Kč
ZT
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Příští Večer se sci-fi se koná začátkem dubna 1995.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp- a Z. Töpfer.
Od lesa přicházela drobná, průsvitná bytost. Byla to mladá a nezkušená víla, kterou probudil zlý sen, vyhnal ji z vyhřáté rodné jeskyně a ona se vydala do polí, aby přišla na jiné myšlenky a rozveselila se. Sníh ji nestudil do bosých nohou, protože víly necítí zimu, pokud samy nechtějí. Rozespalá víla zanechávala ve sněhu lehoučké stopy, jako kdyby se v tom místě dotklo země paví pero nebo lístek osiky.
Divila se, že všude je tak ticho a prázdno, že obvyklé zvuky života se někam vytratily, protože na louce nebylo vůbec nic z toho, co znala z léta - nerostla tam voňavá tráva, barevné kytičky, ani se tam nepřekřikovaly stovky maličkých všudypřítomných živočichů. Malá víla ještě nikdy nebyla v zimě venku.
Přišla až k osamělému šípkovému keři, posadila se do sněhu na svůj průhledný namodralý závoj a začala keři vyprávět. Vykládala mu celý svůj špatný a smutný sen a taky mu řekla o všech svých pochybách, o tom, jak někdy nerozumí světu okolo sebe a má pocit, že do něj nepatří a nikdy patřit nebude.
Starý keř a všechny minulé i budoucí šípkové růže v něm jí pozorně naslouchaly, víle se však zdálo, že mluví nadarmo a že její slova znamenají méně než sněhové vločky tající ve slabém svitu jarního slunce.
Přestala proto mluvit a bez hnutí a smutně se dívala na oblohu, na mraky plné sněhu a taky dál za ně, do šedočerného nekonečna.
Hleděla tak velmi dlouho a nakonec její zrak utkvěl opět na starém známém šípkovém keři.
Zamyšlená víla samým překvapením doširoka rozevřela oči a chvilku na to se usmála.
Proti sněhobílému pozadí ostře zářily maličké, sytě růžové kvítky.
Snad to bylo víle pro radost, a možná z jiného důvodu.
Šípkový keř rozkvetl.
Netečně pozoroval, jak za oroseným průzorem bobtná oslepující bílá záře a zaplavuje útroby korábu. Než dorazil varovný impuls z očí do mozku a zpět, jeho panenky se zakalily a hlava explodovala bolestí. Ztratil vědomí. Když se znovu a definitivně probral, byla kolem něj tma. Absolutní tma.
Vyprostil se z objetí hybernátoru a odklopil víko. Nejistě tápal vpřed.
„Zatraceně!" Zakopl o cosi měkkého a upadl.
Na podlaze leželo lidské tělo. Sklonil se k němu a našel ruku. Puls nenahmatal. Tělo bylo mrtvé už několik hodin.
K východu se doplazil po čtyřech. Prsty narazily na chladnou plochu uzávěru. Vyťukal kód, ale místo uvolněné přepážky se dočkal jen nevýrazného syntetického hlasu.
„Nebezpečí vakua! Bez skafandru vstup nemožný!" Z ukrytého komunikátoru se ozval palubní počítač RON.
„RONe, zapoj v sektoru H nouzové osvětlení a vysvětli mi, co se stalo."
„Záložní osvětlení v sektoru H jede na plný výkon komandere," odpověděl RON.
Komandera oznámení šokovalo. Nevěřícně vztáhl ruce k obličeji. RON zatím deklamoval další zdrcující novinky.
„Při hyperprostorovém skoku se hvězdolet srazil s neznámým tělesem. Kolize vyřadila z provozu 67% všech funkcí lodi. Expokomunikační systém zničen. Autopilot zničen. Odchylka od naprogramovaného kurzu 0,3 . Nutná korekce drah. Porucha hybernačního systému odpojila životní funkce členů posádky v kójích 2 až 5. Kóje 6 byla v okamžiku havárie neobsazená. V řídícím centru lodi zachyceny dva slabé biosignály.“
„Cože? Dva signály? To je přece nesmysl! Specifikuj.“
„Objekt jedna Leigh Christopher, stáří 47 let, identifikační kód ELL-3585. Objekt dvě blíže nespecifikován, nepodléhá identifikaci Korporace.“
Takže Leigh zřejmě propašoval na palubu Andromedy jednoho ze svých miláčků, čímž byl ovšem všeobecně proslulý. Komander mohl než doufat, že jím nebude nějaký had. Z hadů měl panický strach a teď, když neviděl, co skrývá okolní temnota, jej hrůza sevřela dvojnásob. Hadi pro něj představovali ta nejnevyzpytatelnější a nejzákeřnější zvířata, jaká kdy žila. Šance na přežití by poklesly téměř na nulu.
Komander se raději ani neodvažoval odhadnout, zda je ztráta zraku dočasná, nebo trvalá. Posádka je po smrti a Leigh, který sice unikl smrti v hybernaci, podléhá právě na následky dekomprese. Navíc je v kokpitu nebezpečné zvíře, o němž neví zhola nic, jen to, že se velmi pravděpodobně jedná o jedovatého plaza. Při pomyšlení, že za těchto podmínek bude muset poslepu projít celou loď a manuálem ji vrátit na původní kurs, se mu udělalo zle.
„RONe? Vypni nouzové osvětlení ve všech sektorech,“ řekl po chvíli zdrceně.
„Ale komandere, jak“
„Sakra udělej to! Copak nevidíš, že..., že jsem slepý?! Navíc to zbytečně odčerpává energii pro korekci dráhy! Do pilotního centra mě navedeš hlasem!“
Nouzové osvětlení pohaslo a nekonečné chodby pulzátoru se ponořily do tmy.
Komander se vrátil do kóje a nasoukal se do skafandru.
„Odblokuj dveře RONe, jsem připraven!“
„Výstup aktivován.“ Dveře se daly namáhavě do pohybu. Po několika centimetrech však definitivně znehybněly.
Komander vycítil, že něco není v pořádku. Prostrčil ruku mezerou a zklamaně ji vytáhl zpět. V jistící komoře, která jej dělila od ostatních prostor lodi, se cosi vzpříčilo a zablokovalo otevírací mechanismus. Jediná cesta ven byla nepoužitelná. Komander se usilovně snažil najít jiné řešení.
„RONe, kde je tady v místnosti umístěn větrací systém?“
„Komandere! Pohyb ve větracích šachtách je pro člověka nepřípustný!“
„Kašlu na to, co je pro člověka nepřípustné! Jde nám oběma o kejhák a možná i dalším, jestli se s tímhle děravým pekáčem nevrátíme na Trasu!“ Komander začínal ztrácet nervy.
Znovu na něj dolehla skutečnost, že možná navždy ztratil zrak. Každou chvíli přejížděl rukavicí plastové hledí, v marné snaze setřít z něj saze slepoty.
„Tak kde je to zatracený potrubí?“
„Prochází stropem. Větrací mříž je uprostřed místnosti.“
„To jsem chtěl slyšet! RONe, vypni gravitaci.“
„Upozorňuji vás komandere, že pravděpodobnost opětného zapojení je sotva osm procent! Vzhledem k vaší ztížené orientaci v prostoru...“
„Splň příkaz!“
Podlaha pod komanderovýma nohama zmizela. Zatápal rukama nad sebou. Konečky prstů narazily na strop.
„Dva metry po pravé ruce,“ navigoval RON.
Komander se opatrně sunul k mříži. Cosi se mu otřelo o skafandr. Slepě natáhl ruku k obraně. Cizí ruka mu zaútočila na krk.
Vyprostil se z držení, ale přitom ztratil orientaci.
„Je to obyčejná mrtvola,“ namlouval si. „Kruci!“
Zbytečně ztratil čas opětným hledáním vpusti. Používat místo skafandru s recyklací kyslíku starý typ s bombou, obral by se o několik minut života, potřebných k dosažení pilotní kabiny.
Konečně našel, co hledal. Odstranil závlačky a vysadil mříž. Modlil se, aby mu cestu nezkřížil žádný ostrý předmět. Na pohyb za hranicí své temnoty nebyl schopen reagovat. Až se ocitne ve vakuu, mohlo by pro něj takové setkání mít tragické následky.
Nasoukal se do šachty. Kudy teď?
„Vlevo. Potrubím lze dosáhnout jen vedlejší místnosti. Dále je systém porušen.“ RON se přeprogramoval na mimosmyslové vnímání, takže jeho hlas teď zněl komanderovi přímo v mozku.
Tak do toho! Komander se sunul úzkým profilem s rukama nataženýma před sebou. Prsty v elastických rukavicích opět narazily na překážku. Jakoby se pořád motal v kruhu, ze kterého neexistuje úniková cesta!
„K čertu, co je zase tohle!“
„Vzduchotěsná clona. V následujícím sektoru je vakuum!“
„Otevři clonu, RONe.“ Clona za jeho zády se s chrastěním uzavřela, naopak přední se začala rozevírat jako rozvíjející se růže. Do uší jej uhodil svistot unikajícího vzduchu.
Vše vysávající vír dekomprese jej strhl s sebou a vymrštil ho do místnosti plné trosek. Kdyby nebyl slepý a viděl, o jaký zlomek minul rozervanou díru v plášti hvězdoletu, asi by uvěřil, že ho miluje bůh.
Vzduchové bubliny se majestátně vzdalovaly od lodi.
Kdyby komander jen na okamžik spatřil spoušť, která ho nyní obklopovala, možná by všechno vzdal a odevzdaně čekal na osud. Vyhnout se všem nástrahám by bylo obtížné i pro nehendikepovaného jedince, natož pro nevidomého ve stavu beztíže.
Úlomky kovoplastových přepážek, ostré jako břitvy, poletovaly prostorem ve zmateném nepořádku, obnažené svazky kabelů trčely z trupu jako pichlavé keříky bodláčí, navíc ozbrojené elektrickými výboji, jakmile se jich někdo neopatrný dotkne. Spousta dalších věcí, které spolu s uniklou atmosférou nepohltil vesmír, bezcílně putovala po místnosti.
V pekle destrukce zmizela nejméně polovina nákladních sekcí pulzátoru a zdemolovaný trup držel pohromadě snad jen pomocí smyslu pro povinnost. K nejbližšímu vstupu do neporušené přídě to bylo nejméně sto metrů boje o holý život.
„Komandere, necelé dva metry vpravo od vašich nohou vede chladící potrubí a hadice hydrantu. Když se jich budete držet, dovedou vás přímo k další vpusti.“
Komander si uvědomil, že za dobu své slepoty úplně ztratil prostorovou orientaci. A jak je to dlouho, co byl ochoten tvrdit, že se v Andromedě vyzná i se zavřenýma očima! Opatrně se začal natahovat udaným směrem. Stačil jediný rychlejší, nebo zbrklý pohyb a beztíže jej vyšle do náruče smrti.
Oddechl si teprve v okamžiku, kdy se chodidlo dotklo zmrzlého potrubí a vzápětí po něm i ruka. Prsty v neohrabaných rukavicích nalezly oporu a tělo se pomaloučku vydalo vpřed.
Zatímco se komander prodíral kupředu za pomoci RONovy navigace, přiblížila se k havarovanému nákladnímu truckeru malá, téměř neviditelná družice jednotek galaktické Obrany EYE 17. RON její přítomnost nezaregistroval. Všechna vnější čidla lodi byla zničena při srážce a komunikační kód se kterým operovala EYE 17 se ztratil ve víru poškozené paměti.
Minimální inteligence vojenského satelitu si vyložila situaci tak, že hvězdolet je vrak bez posádky a funkčního palubního počítače a přestala se o něj zajímat. Na nejbližší křižník galaktické Obrany pak vyslala nasnímaný film a informace o prostorovém pohybu lodi.
Velitel vojenské operace CLEAN POND Max Goldberg usedl za Šéfova záda. Zadumaně pozoroval, jak se na obrazovce líně převaluje mohutné tělo kovového kytovce. Z rozpáraného boku mu vyhřezly změti elektronických vnitřností, pokrývajíc svým rozkladem okolní vesmír.
Goldberg si v duchu připravoval uspokojivou odpověď, ale Šéf rázně přerušil tu vzácnou chvilku ticha.
„Tak co, Goldbergu! Ztratil jste snad řeč? Ptal jsem se vás, jak mi vysvětlíte tohle!“ Zabodl přitom ukazovák doprostřed obrazovky.
„Promiňte, pane, ale...“,soukal ze sebe neochotně Goldberg.
„Vaše výmluvy mě naprosto nezajímají! Veškeré manévry se měly odbývat mimo prostor interplanetární přepravy! Jak je možné, že se váš cvičný cíl pohyboval v dopravním koridoru?!“
„Při navádění došlo zřejmě k chybnému uvedení prostorových souřadnic, pane. Ještě se neprováděly zpětné propočty.“
„Víte, co jste mohli způsobit?! Mám sto chutí vás degradovat, Goldbergu!“ Šéf Obrany zmlkl v okamžiku, kdy se na monitoru objevily identifikační údaje hvězdoletu.
TYP : TRANSPORTNÍ TRUCKER TŘÍDY AGANO
JMÉNO : ANDROMEDA
KÓD : AND/1012-077
TECH. ÚDAJE : VIZ TYPOVÉ OZNAČENÍ
TRASA : AENSTRIA AND./ MOON
TYP PALUB. POČÍTAČE : RON mod. -0.4
POČET ČLENŮ POSÁDKY : 6
STUPEŇ POŠKOZENÍ :
LOĎ NEOVLADATELNÁ
KONTAKT NEMOŽNÝ
ODCHYLKA OD KURZU:
0,30008796
0,30008799
0,30008801
0,30008804...
Goldberg netečně pozoroval měnící se sloupec čísel. Mlčel.„Zabil jste šest lidí a zničil jeden z nejlepších truckerů! Jsem zvědav, jak to budete vysvětlovat Korporaci!“
„EYE 17 přece dokázala, že RON byl zničen...“
„EYE 17 s ním nedokázala navázat spojení a to nedokazuje, že je RON zničen! A dokud si nejste jist, zda v jeho paměti existuje důkaz proti nám, nemůžete dělat nic!
Máte dvě hodiny na to, abyste to zjistil! Jinak se můžete rozloučit s uniformou galaktické Obrany, Goldbergu! Sbohem!“
Šéf Obrany se rázně zvedl z křesla a opustil místnost.
RON byl při navádění stoprocentní. To se o komanderovi říct nedalo. Proti pozitronovému mozku provádějícímu všechny operace v milisekundě, bylo kilo a půl jeho rosolu stejně neohrabaných, jako hlemýžď závodící s automobilem. Proto se jeho reakce na psychostimuly počítače vždy o zlomek vteřiny zpožďovaly.
I to málo stačilo k tomu, aby komander v kritickém okamžiku nestačil uhnout před blížícím se kusem kabelu. Jeho konec udeřil komanderovi do hledí. Leknutí a reflex vykonaly své. Ve snaze uhnout do strany, ztratil komander na chvíli rovnováhu. Vychýlil se tak ze směru a začal se nekontrolovatelně motat prostorem. K přechodové komoře mu zbývalo sotva sedm metrů.
Bokem mu projela ostrá bolest. Ocelová špona ostrá jako břitva projela pružnou vnější tkaninou skafandru jako nůž máslem. Nezadržela jí ani stínící olovnatá fólie, ani mikroskopická vrstva heyviových biokultur, recyklující vydechovaný kysličník zpět na dýchatelný kyslík. Ledové ostří se mu zabořilo nejméně tři palce hluboko do těla.
To je konec, pomyslel si. Únava a bolest mu zatemňovaly mysl a jen ztěžka vnímal vnitřní hlas vysílaný RONem. Recyklace běžela na maximum, ale z unikajícím vzduchem jí ubývalo práce. Komandera rozbolely plíce. Tak takhle vypadá smrt v podobě dekomprese, napadlo ho.
Jednu z posledních informací, kterou jeho týraný mozek zaznamenal, byla slova TŘI METRY. Bůh k němu byl opět milosrdný a zbavil ho vědomí.
Goldberg přestal zadumaně hledět na plastikový šálek černé kávy, z něhož se příjemně kouřilo. Postavil ho na stůl a nervózně přecházel těsnou místností sem a tam.
De Raaf si zapálil další cigaretu. Rozkašlal se. Listový větrák na stropě tiše šuměl.
„Maxi. Myslím, že jsem na něco přišel! Na něco zatraceně divnýho!“
Goldberg přestal těkat po místnosti a nalepil se na de Raafova záda. Mávnutím ruky rozehnal obláčky kouře do všech stran.
De Raaf si pohrál s konzolí počítače a blok výpočtů se poslušně vrátil na začátek.
„Tohle je optimální dráha cvičného cíle převedená do prostorových souřadnic.“ Dlouhý hubený ukazovák milovníka nikotinu se zabodl do škrínu.
„A tohle,“ de Raaf udělal významnou pomlku, „tohle jsou souřadnice skutečné dráhy, jak je zachytil lejzrový sonar!“
Goldbergrovi sloupce čísel mnoho neříkaly. De Raaf to vycítil z pohledu, odrážejícího se na filtru obrazovky. Na konzoli vyťukal příkaz a převedl numera do prostorové animace.
První bod se pohyboval v mírné hyperbole a zanechával za sebou jednobarevnou stopu. Na předpokládaném místě anihilace zastavil. Druhý bod vyrazil s vteřinovým zpožděním a přesně kopíroval stanovenou dráhu.
Najednou zmizel.
De Raaf se otočil a upřel svoje zarudlé oči na Goldberga.
„Tak! Co tomu říkáš?“
„Dostal se zřejmě do sonarového stínu. Přece víš, že se signál často zkomolí, nebo dokonce úplně ztratí, když sledovaný objekt zastíní mračno mikroskopického prachu. Kosmický prach se přece využívá ke kamufláži bitevních stanic!“
„To je pravda. Jenomže,“ de Raaf významně poklepal prstem na číslicové souřadnice naskakující v dolní části obrazu,„čas i pohyb v prostoru běží dál! Bez přerušení! A to znamená, že se cíl do žádného stínu nedostal!
A podívej se sem!“ De Raaf ukázal na spodní řádku. Vrátil simulaci na začátek a celou operaci pustil znovu, tentokrát zpomaleně.
V číslech docházelo ke změnám na setinných a desetinných místech. Jen zřídkakdy se změnila číslice před desetinnou čárkou. Až do okamžiku, kdy cvičný objekt zmizel ze škrínu. V příštím zlomku sekundy se cifry, určující jednotlivé souřadnice, divoce proměnily.
Goldberg zbledl.
„Co má tohle znamenat?“
„Jo, to bych taky rád věděl! Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal! Vypadá to na anomálii v prostorové dilataci. Někteří odborníci tvrdí, že podobné jevy mohou v blízkosti hyperprostorových skoků nastat. Nazývají to lokální přetížení kontinua.“
Goldberg vypadal dost nechápavě.
„Abys rozuměl. V místě materializace se zeslabuje časoprostorová vrstva. Vesmír se přirozeně brání a to tak, že se snaží oslabenou vrstvu zacelit. Takže se okolní časoprostor stáhne, podobně jako třeba oční duhovka.
Při přechodu z hyperprostoru se tedy teoreticky okolní prostor smršťuje a místo pak svou přitažlivostí působí jako miniaturní černá díra. Do podrobnějšího rozebírání vědeckých teorií se už pouštět nehodlám.“
„Takže havárii způsobilo lokální přetížení kontinua? Pulzátor si jednoduše náš terč přitáhl a došlo ke srážce! Je to tak?“
„Ano i ne. Každopádně by nás mohli obvinit z toho, že jsme porušili takzvanou kritickou vzdálenost, což je bezpečná vzdálenost mezi dvěma a více body ve vesmíru, na níž už nepůsobí jejich vzájemné přitažlivé síly!
Vtip je vtom, že vzdálenost mezi Andromedou a cílem byla v okamžiku před srážkou více než dostatečná, ať už bereme v potaz efekt lokálního přetížení, nebo nikoliv. A přesto ke srážce došlo!“
„Ale proč?“
„To si bohužel nedokážu vysvětlit!
Jak vidíš na grafu, terč byl v okamžiku O tady. V okamžiku O plus jedna o tisíce kilometrů dál! Už tohle samo o sobě je nesmysl! Nehledě k tomu, že by takové zrychlení nevydržel a že se ke truckeru přibližoval téměř po přímce a ne po elipsovité dráze, jak se na přitahovaný objekt sluší!
A pak tu máme ještě jeden otazník! Andromeda totiž v hyperprostoru jaksi zabloudila! Lépe řečeno změnila směr! Přechodový manévr se uskutečnil daleko mimo smluvený dopravní koridor! Takže armáda je z toho jak se zdá definitivně venku a Korporace půjde před soud, kde bude muset zodpovědět otázku, jak je možné změnit souřadnicový kód pevně blokovaný v palubním počítači!“
Při pomyšlení na Korporaci stojící před soudem, se Goldberg jen hořce pousmál.
„Možná že odpovědi na tyhle otázky máme nadosah ruky!“ Goldberg se podíval na hodinky. „Přibližně za hodinu budeme mít RONovu černou skříňku!“
„Obávám se, že nám to situaci příliš neujasní. Jak se zdá, vesmír má v rukávu i jiné zákony, než jen ty, na které už lidstvo stačilo přijít!“
„Uvidíme.“ Goldberg vysrkl vychladlou kávu a kalíšek hodil do koše. Průvlak se zaduněním zmizel ve stěně. Důstojníka rady Obrany pohltila chodba.
De Raaf zamyšleně pozoroval hru počítačové animace.
Na kovový rošt podlahy dopadl váleček popela z cigarety a rozpadl se na prach.
Chvíli trvalo, než si uvědomil své okolí. Nacházel se právě v krajně nepohodlné poloze kdesi uvnitř přechodové komory. Jenom se nemohl rozvzpomenout, jak se sem dostal. Musel se zřejmě do otevřeného průvlaku trefit pouhou náhodou. To nejhorší by tedy měl za sebou. Teď už ho čeká „jen“ cesta hlavním koridorem do řídícího centra, pak pomocí RONa opravit chybný kurs a vrátit Andromedu na Trasu, kde je první loď vezme do vleku a dopraví zpět k civilizaci. A tam někde mu možná vrátí i zrak. Pokud to všechno přežije.
Komander se nejistě postavil na nohy. Vzápětí si uvědomil další důležitou věc. Gravitace! RON obnovil gravitaci! Ale neozývá se! Vzpamatovává se z energetického šoku, nebo, což by bylo ještě horší, obnovení přitažlivosti spolklo veškerou zbývající energii ?
Bolest v boku mu připomněla proříznutý skafandr. Z jedné z mnoha vnějších kapes overalu vylovil ampuli Lamogelu a její obsah nanesl na roztržené místo. Lamogel se spojil s tkaninou a hermeticky skafandr utěsnil. Heyviová vlákna rozjela recyklaci kyslíku na plné obrátky.
Komanderovi se najednou zdálo, že zaslechl nablízku tichý zvuk. Mohl to být klam způsobený psychickým vypětím posledních hodin, nervy už beztak mnohokrát přetížené reagovaly po svém.
Tak! Teď začne opravdový boj o život! Sakra!
Znovu se ozvalo slabé zaškrábání něčeho ostrého o kov. Následovala dutá rána do ostění. Spolu s ní napadlo komandera přirozené vysvětlení. Tyto děsuplné zvuky vyluzovaly trosky pohybující se ve zhroucené části lodi, od níž jej dělí pouze ocelová přepážka!
Napětí povolilo. Komander mohl klidněji přemýšlet.
Zvuky se ozývaly zprava. Přistoupil k levému průvlaku a na zdi našel panel s ovladačem. Přiložil ruku na detektor.
Průvlak se otevřel. Za ním se jako chřtán gigantického hada táhla temná spojovací chodba vedoucí do řídícího centra.
Komander neváhal a vykročil.
Posadil se a sípavě oddychoval. Do nozder jej uhodil zápach vlastní moči. Pod sebou ucítil vlhkost. Nažloutlá kapalina se rozlévala po podlaze a vytvářela jednolitou louži. Napjal všechny síly a odtáhl se.
Mozek mu zatemňovaly nesouvislé útržky myšlenek z nichž převažovala přirozená touha trhat a kousat, porvat se s bolestí, najít viníka toho utrpení a rozsápat ho.
Ucítil pohyb. Na hladkém aluderitovém obložení stěny se odráželo jeho vlastní tělo. Nebyl však schopen rozlišovat. Vztekle zavrčel a vrhl se proti stěně.
Hlava narazila na zeď a jeho zesláblý organismus zaplavila vlna nesnesitelné bolesti. Vztek a agresivita v jeho mozku vytěsňovala jakékoliv jiné city. Znovu a znovu se vrhal na imaginárního nepřítele a způsoboval si větší bolest a nová zranění. Tesáky drhly po aluderitové desce a vyluzovaly děsuplné zvuky, pozvolna utichající v kovové ozvěně pilotní kabiny.
Po zprohýbaném obložení stékala stružka lepkavé krve a mísila se s bílými chuchvalci slin. Pach vlastní krve jej přiváděl k nepříčetnosti.
Vrávoravě se rozběhl napříč místností. Na přibližujícím se panelu blikaly obrazce kontrolek a nouzových obvodů. Vyskočil nahoru, prackou drtil signální světlušky a chňapal po nich zažloutlými zuby.
V panelu zapraskala krátká spojení a desku zahalily proužky štiplavého dýmu. I kdyby byl jeho mozek zdravý, těžko by pochopil, že se právě dopouští nenapravitelných škod na palubním počítači a dokonale likviduje manuální ovladač truckeru.
Pavučina likvidace se rozšířila jako rakovinový nádor, jen s mnohem vyšší účinností na oslabený organismus lodního gigantu. Nezachytitelné nitky destrukce a vnitřního rozkladu Andromedy se rozběhly do všech stran a ochromovaly stovky a tisíce samostatných i závislých systémů a funkcí lodi, ničily paměťové bloky, narušovaly samotnou strukturu truckeru a trávily poslední zbytky energie, potřebné k záchraně kolosu.
Potom se vrhl na prázdné křeslo a zběsile trhal jeho koženkový potah. V tlamě ho svědily vlasy z vycpávky, ale nevzdal se, dokud z anatomického křesla nezbyly jen cáry a pokroucená duralová kostra.
Mezi monotónním hukotem lodních agregátů a chladivým dechem klimatizace zaslechl tiché zasténání. Otočil hlavu tím směrem a nastražil uši.
Na jednom ze dvou křesel u bočních údržbářských panelů seděl zhroucený člověk. Přestože mu ten pach připomínal někoho blízkého, teď jej vnímal jen jako nepřítele, zodpovědného za jeho žalostný stav a bolest, pulzující v těle.
Zlověstně zavrčel a na neposlušných nohou se vrhl vpřed. Přistál přímo na mužově hrudi a uslintaným čumákem se téměř dotýkal obličeje. Oba cítili na tváři dech toho druhého. V jednom se odráželo slepé šílenství a touha zabíjet, v tom druhém pak těkavý okamžik radosti rychle vystřídal pocit neovladatelného strachu.
Okamžik zaváhal, to když ho znovu ovládl pocit minulé zpřízněnosti s třesoucí se bytostí, bezmocnou a utopenou v náruči anatomického křesla, ale brzy zvítězil primitivní pud ovládající jeho malý umírající mozek.
Čelisti zabořil do bezvládného těla. Čumák se zavrtal do teplého masa, trhal a drtil. Z hrdla oběti se vydral přidušený sten. Člověk už naštěstí bolest necítil. Vědomí pomalu ustupovalo nevědomí a když se dostavila smrt, tělo ji přijalo jako dávného přítele.
Ovládán pudovým příkazem zabíjet, běsnil ještě několik minut na mužově těle a systematicky jej proměňoval v odpudivou hromádku masa a kostí.
K karikatuře pokrevního bratrství, které právě skončilo, se jejich krev na podlaze smísila v jediném osudovém znamení plném bolesti a utrpení, jež nebylo jeho zastřené vědomí schopno pochopit.
Zůstal sám se svojí bolestí a touhou zabíjet. Cítil, že jeho boj ještě není u konce. Nedaleko odtud, kdesi za ocelovou stěnou průvlaku, se ozývalo rytmické tepání lidských kroků. Přibližovaly se.
Krev a sliny na jeho čumáku pomalu usychaly. Připravil se k novému útoku.
Magnetický zámek tiše cvakl a vzduchotěsný průvlak oddělil de Raafa od zbytku lodi. Nedočkavě postavil šálek na stůl, až káva vyšplíchla na omyvatelnou desku a s bolestnou grimasou tiskl popálené prsty na ušní lalůček.
Ze stolu sebral první papír, který mu přišel pod ruku a utřel do něj kouřící rybníček černé kávy. Tekutina se ihned vpila a vytvořila z papíru nevábnou nacucanou kaši. Zabalil jí do dalšího papíru a mrštil s ním do koše.
Otevřel lékárničku, kde měl uloženou slušnou zásobu svých oblíbených cigaret Kmotra a vytáhl jednu krabičku. rozbalil ji a vyklepl z ní bělavou deseticentimetrovou tyčinku se zlatočerným potiskem. Plamínek zapalovače zatančil jako orientální kráska před zrakem kalifa a vzduch se naplnil vůní a dýmem nikotinu. Prstýnky šedého kouře líně stoupaly ke stropu a hromadily se kolem listového větráku, který se před chvílí zastavil.
De Raaf labužnicky vtáhl. Zhoupl se v křesle a nohy položil na kraj stolu. Obrazovka škrínu mrkala do pološera a vrhala obdélníky světla na aluderitové stěny. Vyfoukl obláček kouře z plic zasažených rakovinou, o níž ještě neměl tušení a protáhl se, až mu zapraskalo v zádech.
Znuděně vytáhl ze stohu papírů válejících se po stole pomačkaný list. Vyrobil z něj úhlednou kuličku a hodil jí do koše. Vzal další papír počmáraný nepotřebnými výpočty a celý proces opakoval.
Podlaha kolem koše byla brzy plná zmačkaných papírových koulí. De Raaf popotáhl z cigarety a popel nechal odpadnout na zem.
Loď monotónně hučela, jak energetické agregáty odváděly svou práci. Jemné chvění celého trupu vytvářelo na hladině kávy miniaturní vlnky.
De Raaf zcela propadl rajskému nicnedělání. Zavřel oči. I služba na vesmírném křižníku Obrany byla někdy docela příjemnou záležitostí.
Z chvilky relaxace jej probralo šumítko komlinku. Nohy zmizely ze stolu a cigaretu zamáčkl o jeho desku.
„Hane?“ De Raaf poznal po hlase Goldberga.
„Poslouchám, Maxi.“
„Poslyš, možná je to blbost, ale něco mě napadlo! Mohl bys nějak ověřit, jestli k lokálnímu přetížení nedošlo kromě bodu materializace Andromedy, ještě někde jinde na trase mezi ní a naším cvičným terčem? Dráha cíle by tomu nasvědčovala!“
„Sakra! Taky mě to mohlo napadnout dřív! Jasně, že je to možný! Ale v celý týhle teorii je jeden háček, nebo spíš hák!
Ke smrštění prostoru nedojde nikdy bezdůvodně! Vždycky se to dá něčím vysvětlit. Jenže tady je vesmír úplně vymetenej! Nejsou tu díry, asteroidy, kolapsary, víry, zkrátka vůbec nic! To je jako by se zvedla tsunami v plaveckým bazénu!“
„A nemůže to nějak souviset s chováním hyperprostoru? Určitě taky reaguje na průniky hvězdoletů, jenom jsme zatím nezjistili jak!“
„I to je docela možný. Třeba pulzuje podobně jako prostor! Tím by se dala vysvětlit i odchylka Andromedy! Takže si měl možná taky pravdu v tom, že nám černá skříňka truckeru pomůže mnohé z těch záhad objasnit!“
„Dobře, dobře Hane, ale hoď sebou s tím ověřováním prostorového přetížení! Za půl hodinky se vrátí hoši s blakboxem a mě vyprší Šéfovo ultimátum! Než k němu půjdu, chtěl bych mít všechny výsledky prověřené a hlavně v ruce!“
„Okej. Až to budu mít pokupě, ozvu se.“
„Fajn.“ Komlink zmlkl.
Zatracená práce, ani chvíli člověka nenechají na pokoji, pomyslel si Johann de Raaf a otočil se ke škrínu. Ruce hrály na klaviatuře konzole mlčenlivé etudy a na monitoru se začala vykreslovat nová virtuální simulace.
Jeho vnitřní svět ovládalo černočerné nekonečné zatmění. Se skutečným světem jej spojovaly jen dva otupělé smysly. Hmat a sluch. Trochu málo na přežití, pomyslel si s hranou ironií.
I ta jediná myšlenka mu způsobovala nepředstavitelnou bolest. Hlava se mu točila. Byl RONovi vděčný, že se odmlčel. Cestu do řídícího centra snad najde sám. V hlavním koridoru totiž není kam odbočit.
Ruka sledovala chladnou ocelovou stěnu ubíhající pod dotyky zpět ke zničenému nákladnímu prostoru. Možná to nebyl vnější chlad, ale jeho vnitřní, snad jen špatně fungovala teplotní regulace skafandru. Nejspíš se dostavila horečka z vyčerpání.
Z čela mu po obličeji stékaly krůpěje studeného potu a nepříjemně šimraly v záhybech kůže. Komander by je rád setřel, ale bál se sundat přilbu. Kdo ví, jak dlouho ještě vydrží předek lodi hermeticky pohromadě. Možná už teď se na plášti objevují mikroskopické trhlinky a při sebemenší změně tlaku uvnitř lodi se rozšíří a roztrhají trucker na kusy.
Konečky prstů uvězněné v elastické rukavici narazily na překážku. Průvlak do kokpitu!
V ten moment se hvězdoletem rozlehlo vřeštění nouzového signálu. Právě toho, který zněl tehdy, když trucker opouštěl hyperprostor a komander se nic netušíc probouzel do pekla apokalypsy, která jej připravila ‘zatím’ jen o zrak. Ještě však není na konci cesty a všechno může dopadnout mnohem hůř. Nejen pro něj.
Na dotvrzení domněnky spolu s dozvukem poplachové sirény odumíralo i chvění lodi. Slabý hukot, který vnímal pouze okrajově, ustával. Komander vycítil, že agónie Andromedy dostoupila vrcholu.
„Kkooommmmaaaaannnndddeeeerrreeeeeee...“, vydechl RON hlubokým syntetickým hlasem do reproduktorů. Komander pochopil, že palubní počítač promluvil naposled. Neměl už ani špetku energie navíc, aby se napojil na lidský mozek, a tak jeho poslední sbohem vyslechl celý hvězdolet.
Reaktory vysadily. Během půl hodiny je bude následovat gravitace, klimatizace a ostatní důležité funkce.
Možná, že by se reaktory daly znovu nahodit, ale bez toho, aby RON navedl slepé prsty na správné jističe, to komander nedokáže. O možnosti odpojení čela Andromedy od zbytku lodi a katapultování se do vesmíru raději ani neuvažoval. Mohl by tak než způsobit další katastrofu.
Najednou v něm cosi povolilo a komander se sesul do dřepu. V boku a hlavě explodovala salva bolesti. Věděl, že už na ničem nezáleží, že se všechno vymklo z kontroly a odteď se řídí pravidly čehosi, co lidé z nedostatku fantazie nazývají osudem.
Neporuší tedy alespoň nepsaný zákon. Kapitán má zemřít se svou lodí! A smrt je zatraceně blízko! Číhá za posuvnou stěnou do kokpitu, plazí se tam po podlaze a čeká na něj! Stačí ty dveře otevřít!
Komander se začal smát. Stačí ty dveře otevřít!
Tunel koridoru jeho hlas kroutil a zkresloval, takže ozvěna vůbec nevracela smích, ale spíš hrůzné ochraptělé skřeky raněného zvířete.
Ty dveře! Otevřít!
Komander se stal oním zvířetem. Nervy neúměrnou zátěž nevydržely. Zůstal sám se svou slepotou a blížící se smrtí. Sám uprostřed mrtvé lodi, která mu byla druhým a někdy i prvním domovem.
Na ničem nezáleží! Jen ty dveře! Otevřít dveře!
Postavil se na nohy. Dlaň narazila na krabičku s číselným kódem. Deset tlačítek, z nichž pět stisknutých ve správném pořadí zahraje notoricky známou znělku, nebo předehru k té významné události, jakou je jeho vlastní smrt.
Škoda, že tu není nějaký cvičný výlet z kadetky, aby ti cucáci viděli, jak umírají hrdinové!
Bože vždyť vůbec nejsem statečný, ale na ničem nezáleží, jenom ty dveře, otevřít!
Přestal se smát. Tohle setkání musí mít důstojný průběh. Zdálky zaslechl těch pět zvonivých tónů, aniž by cítil svoji ruku na ovladači.
Hydraulika dosud fungovala. Stěna se posunula stranou.
Teď už je pozdě tenhle film vrátit na začátek! Na ničem nezáleží, je totiž pozdě, pánové!
Vkročil.
Zlověstné dýchání neviditelného nepřítele (nebo přítele?) přešlo v táhlé zavytí a vzápětí se na komandera vrhlo něco těžkého a vlhkého. Komander zavrávoral a padl naznak. To něco mu dopadlo na hruď a i skrze skafandr cítil, jak se mu ostré tesáky zabodávají do ruky.
Vzápětí si uvědomil, že To něco není žádný jedovatý plaz, nýbrž Leighův osobní strážce Alex, alias osmdesátikilový klon faethonského ovčáka, říznutý věčně hladovým vlkodlakem.
Ještě než komander naposledy upadl do bezvědomí, napadla ho bláznivá myšlenka.
„Hodnej pejsek, hodnej! Alex dostane kostičku! Spoustu kostiček a masíčka!“
Povrch Andromedy byl očesán více než důkladně. Z expokomunikačního systému zbyla než nesourodá vrstva roztavených senzorů a zkroucených antén. Oba talíře parabolických přijímačů byly doslova vlisovány do trupu.
Na levoboku se odlomil stabilizátor. Na místě, kde býval, trčely jen ostré pahýly vzpěr.
Náraz vojenského modulu rozpáral trucker dokonale. Na proraženém boku se stěží daly rozeznat zbytky emblému Korporace a velká rudá písmena ANDR. Otvor se táhl zhruba od první třetiny lodi až k zadní reaktorové sekci.
Kolize servala z trupu keramické obložení i s kovovými pláty, takže hvězdolet držela pohromadě pouze důmyslná soustava překladů a nosníků. Obnažená kostra trupu nemohla být takto vystavena otevřenému kosmu dlouho. Prudká změna teplot určitě odvedla svou destruktivní práci a podepsala se na technických vlastnostech kovu. Že se Andromeda dosud nerozpadla byl vlastně zázrak.
Ze stínu, který trucker vrhal, se vynořilo stříbřité těleso operační kapsle Obrany. Nalepilo se po bok obřího transportního korábu a srovnalo s ním rychlost. Vedle Andromedy vypadala kapsle jako kolibřík pod křídly kondora.
V horní nástavbě plavidla Obrany se otevřel obdélníkový otvor a vyvrhl do kosmu kovoplastovou obludu, připomínající přerostlou mutaci langusty, či humra.
Z trysek ukrytých na zádech manipula vyšlehly zlatavé záblesky a humr se pohnul směrem k rozšklebené díře v truckeru. Za okamžik jí dosáhl a pronikl dovnitř.
Pat Noone sledoval přibližovací manévr na monitoru kapsle. Na druhé obrazovce se přes silné zrnění objevil obraz snímaný manipulem. Až se vrátí, budou muset s tou kamerou něco udělat, pomyslel si Pat.
V interkomu zapraskala statická elektřina a ozval se hlas zkreslený mikrofonem.
„Jsem uvnitř. Vypadá to tu dost hrůzostrašně!“
Peter Haldon uvězněný v krunýři manipula zapnul reflektor. Paprsek světla pronikl zlověstnou tmou a odhalil obraz zkázy. Na první pohled bylo jasné, že tady neměl nikdo šanci přežít.
„Postupuji do řídícího centra.“
Servomotor zavrčel a mechanické klepeto odhodilo stranou zbytky rozmačkaného kontejneru. Z prasklého potrubí unikala pod tlakem pára a okamžitě se srážela.
Světlo odkrývalo zhroucený prostor a pronikalo nejtmavšími kouty. Na stěnách se třpytily krystalky ledu.
Manipul se probíjel hromadami trosek k průvlaku.
Noone nejprve změnu nezaznamenal. Sledoval pohyb robota, o panoráma vraku sotva zavadil pohledem. Trup Andromedy mezitím vůči kapsli pozvolna odplouval vzad.
„Doprdele!“, ulevil si Noone, když to zjistil. Prsty přeběhly po řídícím panelu a rychlost obou těles se opět srovnala.
„Petere! Dávej si pozor, zdá se, že Andromeda vydechla naposledy! Jestli tam uvízneš, tak tě už nevytáhnou živýho!“
„Bez obav! To nejhorší mám za sebou!“
Manipul se ocitl před průvlakem. Haldon zabořil mechanickou paži do ovladače. Zajiskřilo se a dveře povolily. Uvnitř komory učinil to samé a cesta hlavním koridorem byla volná.
Trucker stále zpomaloval. Po ztrátě stabilizátoru se posunulo těžiště lodi. Dokud fungovaly motory a vyvíjely stálou rychlost, táhlo ho to pouze ke straně. Teď však loď vlivem jakéhosi zpětného rázu, který vznikl po při vyhasnutí reaktoru zbrzdila a nerovnoměrné rozložení hmoty hvězdoletu způsobilo, že Andromeda mírně rotovala. Pat měl co dělat, aby kapsli udržel na dohled rozervaného otvoru v trupu.
Haldon se dostal chodbou k posuvnému panelu, za nímž bylo řídící centrum a v něm hlavní paměťové bloky palubního počítače, ale hlavně RONova černá skříňka.
Manipul rozdrtil ovládání hydrauliky a bezpečnostního kódu. Průvlak zmizel ve zdi. Haldon zůstal stát jako opařený. Obraz, který se mu naskytl, rozhodně nečekal!
Na podlaze leželo bezvládné tělo člověka. Nad ním stál zakrvácený metrákový pes a drásal mužův skafandr.
Pes ustal v trhání, vycenil na nového nepřítele tesáky a zlostně zavrčel. Než se Haldon vzpamatoval, visel už vlčák na čelním pancíři manipula. Čelisti zběsile cvakaly o průzor.
Na hledí se objevila krvavá stopa. Pes ji svou rozbitou mordou rozmázl, takže Haldonovi zakryla výhled pravým okem. Peter reflexivně pohnul s klepetem a pokusil se psa zachytit. Bohužel klepeto nešlo ohnout zpět v takovém úhlu, jaký by potřeboval. Koutkem oka zahlédl, že se člověk na podlaze hýbe.
„Alexi? No tak Alexi, kde jsi? Pejsek dostane kostičku!“
Haldon se otočil čelem ke stěně. Měl v úmyslu Alexe narazit na ostění, a tak se ho zbavit. Potom snad bude moci použít lejzr a tu bestii zlikvidovat nadobro.
V následujícím okamžiku zmizela všem podlaha pod nohama. Narazili prudce na strop. Ten zraněný člověk zmlkl. Byl slyšet jen jeho namáhavý dech.
Stejně trhaně oddychoval i pes. Vzduch v kokpitu ubýval, jak přestala fungovat cirkulace a agregáty na výrobu kyslíku.
Alex na tom byl nejhůř. Pustil se manipula a bezmocně proplouval místností. Haldon aktivoval lejzrový řezač a jediným pohybem uspal psa navždy.
„Petere! Co se to tam proboha děje?“ Přenos do kapsle nebyl zrovna ideální.
„Už je to v pořádku. Ale je tady ještě jeden člověk živej! Nevím jak to mohl dokázat, ale zdá se, že není zmagořenej dekompresí! Mluví sice z cesty, ale lidi, který dekompresi přežijou, nedokážou ani to!
Ta psí bestie ho bohužel notně pocuchala a zničila mu skafandr. Pokusím se ho odsud dostat, ale jestli tu nemají nafukovací kyslíkovou rakev, tak už je stejně předem mrtvej. Vysadila klimatizace.“
„Dlouho se nezdržuj! Prioritní úkol zní: získat blakbox! Co vyhasly reaktory, se Andromeda může rozpadnout každou chvíli!“
„Okej. Jdu na věc!“
Haldon se rozhlédl po interiéru kokpitu. V zadní stěně byla zabudována i skříň se znakem modré hvězdy. Neobtěžoval se s prohledáváním a její obsah jednoduše vysypal na zem. Pytel s kyslíkovou rakví naštěstí ve vybavení nechyběl. Zatáhl za uzávěr a pytel se začal nafukovat. Trvalo to dost dlouho, než se obal naplnil, jelikož vzduch v místnosti byl už příliš řídký. Při ukládání komandera do plastikového tubusu se řádně zapotil, neboť manipul nebyl zrovna stavěný na tak jemné pohyby.
Vytrhnout z odumřelých paměťových okruhů RONa černou skříňku bylo otázkou pěti minut. Haldon vyjmul z vyhořelých útrob palubního počítače krabičku o rozměrech trideokazety, se speciálním nezničitelným povrchem ANTICRAX, na němž bylo vyraženo označení AGANO INC.- 1012 ANDROMEDA. Přihodil jí k zakrvácenému komanderovi a zatáhl uzávěr kyslíkové rakve.
Při druhé prohlídce řídícího centra našel v podlaze, co hledal.
„Pate. Musíš se s kapslí dostat pod kokpit truckeru. Zpátky přes nákladní prostor se s rakví nedostanu! Pod kokpitem je jednosměrná nouzová výpusť. Když se dostaneš Andromedě pod břicho, určitě ji uvidíš!“
„V pořádku! Vydrž brácho, za chvíli jsem tam!“
„Já vydržím, ale hlavně aby to vydržel tenhle!“ Haldon poklepal klepetem na válec oranžového plastiku.
Čas běžel. V Andromedě zavládlo definitivní mrtvé ticho.
Podlahou projel silný otřes. Operační kapsle se hermeticky přisála k truckeru.
Haldon odblokoval pákou manuálu přestupní komoru. Přidržel kyslíkovou rakev, než se tlaky obou místností vyrovnaly. Pak se s ní protáhl čtvercovým otvorem dovnitř. Poklop nad ním se uzavřel.
Chvíli trvalo, než se komora naplnila vzduchem. Teď už byli v bezpečí.
Elektromagnety povolily sevření. Obří trup truckeru se odpoutal a postupně mizel na tmavém podkladu hvězdného oceánu.
Vojáci splnili úkol a vraceli se k mateřskému křižníku.
Dokončení příště
„Vypadni!“ řval na ni, „kliď se mi z očí a neřvi mi tady!“
„Utop se v těch svých slzách, ty káčo!“
Stála tam v ztemnělém pokoji a celá se chvěla. Útlé ruce zkřížené a v dlaních křečovitě muchlala kapesník. Z očí jí tekly slzy, které se ani nesnažila setřít. Rozpustily nalíčení a v barevném proudu jí stékaly dolů po tvářích.
Bylo by možná lepší, kdyby na něj taky křičela, kdyby se prala, kousala, ale ona tam jen tak stála a její štíhlounké drobné tělo se zachvívalo v stále nových záchvatech pláče. Její pasivita ho přiváděla k ještě většímu vzteku. Křičel jí sprosté nadávky přímo do obličeje. Pak se otočil a v touze ničit chtěl mrštit sklenku proti vysokému zrcadlu, které odráželo její postavu. Pohyb však byl příliš prudký. Zamotala se mu hlava, zavrávoral a udělal pár kroků, aby znova získal zpět ztracenou rovnováhu. Jeho vztek se tím ještě znásobil, a tak bez zaváhání hodil.
Alkoholem omámený mozek chvíli nechápal, co to vidí. Místo třeskotu skla totiž uslyšel krátký výkřik a viděl, jak se jí obličej zalil krví. V dalším okamžiku se bezvládně sesula k zemi. Rázem vystřízlivěl a uvědomil si, co se stalo. Jak ztratil rovnováhu, tak se pootočil a spletl si živou Miriam s jejím odrazem. Jedním skokem byl u ní a začal s ní cloumat: „Miriam! Hej, Miriam! No tak, prober se!“
Ležela v jeho náručí zplihle jako loutka. Položil ucho na její hruď a snažil se zachytit tlukot srdce, ale neslyšel nic, ani plíce nepracovaly. Je mrtvá, uvědomil si. A já ji zabil! Jenže to já přece nechtěl, já jen chtěl... Nedokázal ani sám sobě vysvětlit, co vlastně původně chtěl. Měl bych zavolat doktora, jenže ten dá echo policii a já nikomu nevysvětlím, že to byla nešťastná náhoda.
„Vždyť já tě tolik miloval!“ štkal nahlas. Vstal a dopotácel se vrávoravě k baru. Chvilinku hledal sklenici, ale pak se se zaklením napil přímo z láhve.
„Moment, moment!“ uklidňoval se nahlas, „jen nepropadnout panice. Služebná má volno a já se měl vrátit až zítra. Nejbližší sousedi jsou až na druhé straně údolí, nikdo mě tudíž nemohl vidět přijíždět. Zbavím se mrtvoly, potichounku se odtud ztratím a nikdo mi nic nedokáže.“
Horečně přemýšlel kam s tělem. Řešení ho napadlo vzápětí. Až se zasmál, jak mu to připadalo snadné. Ano! hodí ji do té staré hluboké studny tam dole v zahradě. Patřila k původnímu stavení, nežli ho zbourali a na jeho místě postavili tuhle vilku.
Bylo mu to jasné: Zabalí Miriam do nějaké staré deky, vynese ji ven a tam ji naloží na káru, která je v kůlně na převážení dříví. Odveze ji ke studni, shodí dolů a zmizí. Plán se mu zdál naprosto dokonalý a bezchybný, a tak se ihned pustil do jeho realizace. Z auta vzal starou deku, zabalil do ní tělo a vynesl ho ven. Byla lehká jako pírko a jemu se zdálo, že nese prázdnou deku. Vytáhl z kůlny kárku, naložil Miriam a začal sestupovat prudce klesající pěšinou dolů. Ke studni vedla úzká pískem vysypaná cesta a on musel chvilkami i brzdit. Netrvalo to dlouho a byl dole.
Studna byla vytvořena z pískovcových kvádrů a kryly ji dvě polokruhovité desky. Dalo mu dost práce je odsunout tak, aby mezi nimi vznikl dostatečný otvor. Musel si několikrát odpočinout a posilnit se z láhve, kterou si vzal s sebou. Zaslechl nějaký divný šramot. Podíval se na balík spočívající dosud na kárce. Malý okamžik se mu zdálo, že se pohnul, ale když se podíval pozorněji, nic se nehýbalo. Byl to zrakový klam, určitě se nehýbala. Určitě je mrtvá, přesvědčoval sám sebe.
Opilost ho nyní po krátkém vystřízlivění znova zaplavovala. Jen s největším úsilím zvedl mrtvolu; zdálo se mu, že nyní váží mnohem víc, ale konečně se mu podařilo posunout její bezvládné tělo přes okraj. S uspokojením naslouchal dlouhé odmlce, nežli se zdola ozvalo šplouchnutí. Narovnal se a chtěl vrátit desky zpět, ale šlo to nějak ztěžka. Měl jen lehké polobotky a ty se mu začaly podklouzávat. Je tady nějaké bláto, uvědomil si. Bylo to velice nepříjemné, jak se mu do něj boty bořily. Budu tu muset nechat udělat melioraci, napadlo ho. Vzápětí si uvědomil, že je ho tu nějak moc; vždyť když sem přišel, určitě tu bylo sucho. Posvítil si baterkou pod nohy, uviděl mazlavé bláto. Hned nato uklouzl, baterka mu vyletěla obloukem z ruky a zhasla. Jak nervozně přešlapoval, zdálo se mu, že mu pod nohama šplouchá voda. To je přece nesmysl, jsem namol, kde by se tu vzala voda?! Ale nebyl to přelud, o chvilku později mu studená voda začala téct do bot, které měl nyní uvízlé hluboko v bahně.
„Sakra, kde se to tu vzalo,“ zakřičel nahlas, aby přehlušil náhlou vlnu paniky, která v něm narůstala. „Vždyť tady nic takového před chvílí nebylo!“
To už měl strach. Jak se snažil udělat krok, zjistil, že boty jsou v blátě pevně uvízlé. To už mu voda sahala po kotníky. Vyzul se a udělal několik zmatených kroků, protože potmě ztratil orientaci. Hladina stoupala stále rychleji, měl ji už po kolena.
Při dalším kroku uklouzl, ztratil rovnováho a plácnul sebou do vody. Stříkla mu do tváře a jak se lekl, tak se i trochu napil. Byl to pro něj šok - voda chutnala slaně. Pokusil se vstát, ale výsledkem byl jen další pád. a další hluboký doušek té odporně slané vody. Hledal něco, o co by se zachytil, ale nic nebylo v dosahu. Byl vždycky mizerný plavec a navíc byl totálně opilý, a tak v tom slaném moři udělal jen pár zmatených pokusů, končících dalším přívalem do úst. Zdálo se mu, že vedle sebe slyší šeptat její hlas: „Utop se v těch mých slzách, miláčku.“
Byl u konce svých sil. Voda se mu přelila přes hlavu a jeho tělo pomalu klesalo ke dnu.
S K. jsem měl naplánováno se setkat u Jordánu. Odtamtud jsou jeho kroky poměrně dobře zmapovány v Bibli, proto se mi to zdálo nejsnadnější. A tam tedy začal můj konec. Konec první a zároveň poslední cesty časem.
Byl jsem na cestě už poměrně dlouho a tak můj vzhled nebyl příliš vábný, což se mi docela hodilo. Oblečení i boty byly skvělé napodobeniny a přitom měly vlastnosti výrobků mé doby, vydržely všechno. Brašna, to nejdůležitější co jsem měl, se osvědčila také výborně. Vešlo se do ní vše, co jsem potřeboval, ale přitom měla běžnou velikost. Nikdy jsem nepochopil, jak toho mohli v institutu dosáhnou.
Konečně jsem tedy J. našel. Že je to on mi řekl jeden z hloučku žebráků, kteří seděli na břehu a posmívali se mu. Stál na malém ostrůvku uprostřed řeky, něco nesrozumitelného vykřikoval, mával rukama a vůbec nikdo, mimo nich, si ho nevšímal, přestože okolo chodilo dost lidí. Že by se někdo chtěl nechat pokřtít, nebo něco podobného, nato to opravdu nevypadalo. Taková lhostejnost mě značně popudila, proto jsem se rozhodl zasáhnout a udělat trochu rozruchu, abych k němu přitáhl pozornost. Na břehu nedaleko žebráků jsem umístil paprskovou světlici, měl jsem jich pro všechny případy pár v brašně. S druhou jsem se vydal k J.. Zkřížení paprsků totiž vyvolává z mnoha kilometrů nepřehlédnutelný jev.
Když jsem došel asi na půldruhého metru k J., aktivoval jsem světlici schovanou v dlani. Účinek byl vskutku impozantní. Několik set metrů nad námi se objevila velká bílá koule, ze které šlehaly blesky a to celé provázel ohlušující hřmot. Vše ostatní jsem už vnímal jako ve snu, protože spustit světlici, která je napájena atmosférickou elektřinou, ve vodě nebyl nejšťastnější nápad. Pamatuji se akorát na to, že se ze mě začalo mírně dýmat a pak jsem byl tlakovou vlnou odhozen pod nohy J. Poslední, co jsem ještě vnímal, bylo to, že na mě J. začal stříkat vodu, aby mě uhasil.
Trosky / 3. číslo / 1995
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 23. února 1995
Zpracovalo DTP studio ČuPes
Zpět k Troskám