Naprosto identický je u jednovaječných dvojčat inteligenční kvocient, což mimochodem také dokazuje, že inteligence je dědičná a na rodičovská zvolání typu „po kom to dítě je?“ existuje jednoznačná odpověd . Dvojčata bývají podobně dominantní nebo naopak subdominantní. Mívají stejné vlastnosti, zájmy i zvyky. To, že tyto skutečnosti nejsou podmíněny prostředím, v němž vyrůstají, vyvolává dojem jisté magičnosti a inspiruje jak literáty, tak seriózní vědce.
Mezi zajímavé případy patří například britská identická dvojčata Roy a Paul Wellsovi. Rozvod rodičů je rozdělil ještě jako nemluvňata. Roy se ocitl na Novém Zélandě, Paul zůstal s matkou, která se posléze znovu vdala, v Anglii. K opětovnému shledání došlo až v roce 1981, tedy po dvaadvaceti letech. Ke svému překvapení zjistili bratři mnohé zajímavé podrobnosti: oba byli alergičtí na prach, trpěli astmatem, nejedli zeleninu, shodovali se na oblíbené barvě, typu oblečení, televizních pořadech, touze po cestování... Oba dávali přednost emancipovaným blondýnkám, chtěli mít dvě děti a bydlet ve velkém domě.
Identická dvojčata se zpravidla dožívají stejného věku, velmi často umírají ve stejný den. Tak například skončili gynekologové Cyril a Stewart Marcusovi, kteří, ač o sobě podle policejního vyšetřování navzájem nevěděli, tentýž den spáchali sebevraždu požitím nadměrného množství uspávacích prostředků. Podobný případ se stal také v roce 1962 v Severní Karolíně, kde v rozmezí několika hodin zemřely v různých nemocnicích dvě sestry, léčící se na schizofrenii.
MF Dnes 25.5.96
Vesmír 1/96
Podle VTM 6/96 zkrátil ŠeS
Jogin Haridas, tak se jmenoval hrdina experimentu, se již několik dní připravoval tak, že pil pouze mléko, jedl jen jogurty a koupal se ve velmi horké vodě. Pak se postil a vykonával komplikované cviky za účelem pročištění organismu. Na závěr čisticích procedur spolykal 27 metrů dlouhý lněný provaz a pak ho zase vytáhl ven. Nakonec si voskem ucpal nos a uši, lehl si a zvrátil jazyk. Po několika vteřinách lékaři potvrdili, že nedýchá a nemá puls.
Zabalili ho do prostěradla, umístili do velké rakve a tu zakopali do země. Pro jistotu ještě na „hrobě“ zaseli ječmen a zajistili nepřetržitou stráž tohoto místa.
Po čtrnácti dnech, kdy se již ječmen začal zelenat, byla rakev vykopána. Haridas vypadal jako každá jiná mrtvola, kůže na něm byla svraštělá, neměl žádný tep. Přesto po krátké masáži celého těla (Haridas zanechal instrukce na své oživení), vytažení jazyka z hrdla, očištění od vosku v nose a uších a po krátkém pumpování kyslíku do plic, hrdina experimentu začal procitat. Po hodině už byl schopen vstát, napít se a pak i něco sníst.
Případ jogína Haridase byl prvním tohoto druhu, který byl vědecky sledován, kontrolován a popsán v lékařském časopisu. Stalo se tak před sto lety.
Později byly podobné pokusy v Indii prováděny mnohokrát, ale ne vždy se stejným koncem jako u Haridase. Nejčastěji končily smrtí jogína. Proto v roce 1955 indická vláda zakázala provádění takových experimentů.
Někteří evropští vědci, kteří se zabývali „efektem jogína Haridase“, tvrdí, že vědomá kontrola všech funkcí organismu se podobá zimnímu spánku některých zvířat. Jiní zase tvrdí, že mezi jógovým transem a zimním spánkem zvířat je obrovský rozdíl. Jogíni, kteří takový experiment uskutečnili (a přežili) tvrdili, že nešlo o úplné přerušení života, neboť jejich vědomí stále fungovalo.
V důsledku zákazu takových experimentů, ubylo i informací o podobných případech. Pravý jogín také zdůrazňuje, že takový experiment není cílem jeho snažení, jeho skutečným cílem je cesta k dosažení vyšších sfér vědomí.
MEDIUM 2/95
Whitley Streiber se zřejmě buď dostal do finančních problémů nebo byl pronásledován svým nakladatelem, který se odvážil vydat jeho první blábol a rázem zjistil, že se kniha neprodává tak, jak očekával.
Jiné důvody k napsaní tohoto veledíla mě opravdu nenapadají. Vypovídací hodnota se pohybuje pod nulovým vodoznakem a profesionalita zpracování se dá srovnat se slohovou prací úspěšného absolventa mateřské školy.
Pokud se někde může dočkat příznivého ohlasu, pak snad v ústavu pro duševně choré, a to na oddělení těch nejtěžších případů.
Ale abych se také dostal k obsahu. Autor zde popisuje jakési zážitky s podivnými bytostmi, kterých byl svědkem buď on sám nebo někdo, kdo se mu svěřil. Jakákoli podobnost s pracemi R. A. Moodyho je opravdu jen čistě náhodná, že? Pokud Moody přistupoval ke své práci jako vědec, jeho následovník Strieber se postavil do role šarlatána. Jím popsané zážitky a události jsou tak zamlžené, že se z nich čtenář nedozví vůbec nic. Vše je postaveno na domněnkách a náznacích.
Pokud snad ještě tuto knihu nemáte, raději si ji ani nekupujte. Já jsem ji sehnal ve výprodeji za 20 Kč a myslím si, že to byla cena značně přemrštěná.
-jtp-
Sestavovatelka působí (nebo působila) v různých nakladatelstvích, kde měla momo jiné za úkol vyhazovat povídky, které by narazily na přemrštěné puritánství ve Spojených státech. Těch vyházených povídek se nakonec nashromáždilo dost na samostatnou sbírku. Ta – předpokládám – musí v zemi neomezených možností vycházet s patřičným varováním na obálce, hřbetě a každé stránce a lze ji prodávat jen v obchodech pro dospělé po předložení identifikačního průkazu.
Ale dost srandy. Nezáviďme Američanům a radujme se z vlastní svobody. U nás totiž knížka vyšla bez jakéhokoli varování a prodává se úplně všude i očividně mladistvím, o podnapilých a řidičích ani nemluvě.
Povídek je devatenáct a kdybych měl o každé napsat jeden odstavec, asi bych se upsal, takže jen všeobecně. Každý z příspěvků je uvozen stručným medailonkem autora a většinu jich uzavírá i autorův komentář. Najdeme zde příběhy zcela normální, kdy mimozemšťané tvoří pouze kulisu příběhu o vztahu dvou bytostí. Najdou se i poněkud nechutné kousky, kdy nevíte, jestli vás víc vzrušují detaily sexuální než chirurgické. A nechybí ani – většinou nepovedené – pokusy o vytvoření příběhu ve stylu nějakého jiného autora. Ale narazíme i na zcela pozemské příběhy, které jsou jiné jinak, než kontaktem třetího druhu.
Co se týče překladů, i zde se setkávám s marnými pokusy překladatele (překladatelky) o zachycení hovorové mluvy na papíře. Asi je to v nás Češích příliš hluboko, že co je psáno, mělo by být spisovno. Těch několik málo povedených věcí, které u nás doposud vyšly, však zůstává i po vydání této knihy nedosažitelným vrcholem české literatury.
-jtp-
I letos každou z uvedených povídek provází krátké hodnocení každého z porotoců a beletrii doplňuje faktografie. V tomto ročníku je mapována slovenská poválečná fantastika, uváděn životopis G. Reusse a zpracována statistika všech dosavadních ročníků CGR. A samozřejmě nechybí ani vyhlášení ročníku dalšího.
Nyní k povídkám samým. Jelikož jich je poměrně dost a jelikož jsem příliš líný, nehodlám se rozepisovat o všech. Navíc – recenze provázející příspěvky vám mohou také něco napovědět.
Většina příběhů se zabývá již mnohokrát použitými tématy a náměty, liší se v podstatě jen úrovní zpracování a úhlem pohledu. Jediným autorem, jehož práce vyčnívají z klubka stokrát omletých příběhů, je podle mě Jozef Girovský (jedna z jeho prací vyšla i v Troskách), který dokáže vytěžit něco nového, dokáže nabídnout něco navíc. Obě jeho povídky tvoří vrchol této sbírky a je jen škoda, že porota měla jiný názor a na první místo posadila někoho jiného.
Při čtení tohoto sborníku mě také napadlo, jak daleko hodlá Slovenský syundikát autorov fantastiky jít v pomoci nadějným autorům. Jestli zůstane jen u soutěže a pravidelného sborníku nebo jestli také hodlá pomáhat talentům, které se díky soutěži objeví. Pokud zůstanou jen u sborníku, zůstavají podle mého pouze v půli cesty. Myslím, že už se najdou autoři, kteří mají na vlastní sbírku nebo román. Jde jen o to, pomoct jim prosadit se. A řekl bych, že bez pomoci není možno v součastnosti na Slovensku vydat původní knihu. Škoda.
Na závěr si ještě musím postěžovat, že statistická část obsahuje podstatnou a ve všech směrech neomluvitelnou chybu. Adresa mého bydliště je zkomolena – místo o Řepovu se statistiky zmiňují o Repovu. Že by následek slavného jazykového zákona?
-jtp-
Po přečtení musím konstatovat, že se mé představy poněkud smrskly. A nevím nevím, jestli ještě budu shánět další díly...
Příběh je celkem klasický – mladý kralevic je svědkem porážky svého otce a nezbývá mu než prchat. Kdesi ve tmě tunelu beznaděje mu však poblikává lampička v podobě podmínky nově nastoleného vládce. Pokud sežene hlavu nějakého krále a přinese ji zpět, přemožitel jeho otce mu šlechetně přenechá svůj pracně nabytý trůn. Chacha cha, už ho vidím. Ale co – zázraky se dějí, a tak mladý princ sestaví posádku jedné dračí lodi a vyplouvá vstříc prvním opravdovým dobrodružstvím.
Co se týče zpracování, dopouští se autor (nebo snad horlivý korektor) několika dost podstatných chyb. První z nich je rohatost přileb. Ač J. M. na mnoha místech zdůrazňuje, že Dánové žádné rohy na přilbách neměli, v jednu chvíli na to zapomene. Další problém představuje souboj s pravopisem. Nadprůměrný počet chyb je opravdu neomluvitelný. Autorova nejistota v přechodnících by si snad zasloužila, aby tento vymírající (a opět ožívající) oříšek naší mateřštiny raději nepoužíval. Ani shoda podmětu s přísudkem není zrovna nejshodnější. Ale dost hnidopišství.
Přes to všechno nepovažuji autora za beznadějného a zatratitelného na smetiště dějin. Věřím, že pod pečlivějším redaktorským vedením by se mohl vypracovat na dobrého vypravěče. Pochybuji ovšem, že k tomu dojde pod křídly nakladatelství Saga, které se kvalitou naší mateřštiny příliš netrápí.
-jtp-
Hlavní hrdina – a vlastně i hrdina své doby – vynálezce profesor Maxim si začíná více všímat svého okolí. A to, co vidí, ho přestává těšit čím dál víc. Postupně odhaluje, jak všudypřítomná automatizace prostupuje život lidské rasy ve městě, ve kterém žije. Automaty – v počátcích pomocníci člověka – se postupně stávají nástrojem moci několika uzurpátorů, kteří jsou přesvědčeni, že se všemožně zasazují o blaho svých poddaných.
Maxim pomalu odhaluje praktiky, kterými vládnoucí klika řídí chod společnosti. Lidé nemají téměř žádné soukromí, jakákoli krása vytvořená lidmi je považována za zbytečnou, když někdo náhodou přijde na kořen nějaké nepravosti, je zlikvidován buď fyzicky nebo společensky, v nejlepším případě se stává dobrovolníkem kolonizujícím vzdálené světy.
Jelikož autor sám neviděl příliš zářné zítřky, nedočká se jich ani čtenář jeho knihy. Ale aby vše nevyznělo zcela beznadějně, nechává konec otevřený, a tím nabízí i možnost příchodu věku blaženějšího, než je ten Blažený.
-jtp-
I když většina povídek už u nás vyšla v časopisech nebo fanzinech, zde máme konečně možnost mít všechno pohromadě. Tato sbírka svým složením v podstatě kopíruje sbírku vydanou v US a UK zhruba před patnácti lety. Protože H. H. v poslední době píše výhradně romány, jde opravdu o reprezentativní průřez jeho povídkovou tvorbou.
Jelikož s částí povídek se mohli pravidelní čtenáři Trosek seznámit na vlastní oči, zaměřím se jen na ty ostatní.
Celkem zdařilé zamyšlení nad časovými paradoxy a paralelními vesmíry přichází s titulní Zpátky na Zemi. Americká lunární expedice se po značných problémech vrací na Zemi, kde 2. světová válka ještě neskončila a Amerika musí čelit náporu Němců. Vše dopadne tak, jak u tohoto autora očekáváme.
Rameno zákona nás seznamuje s dnes již klasickým tématem robocopa, který svým lidským kolegům pomáhá potírat zločin. Tentokrát na Marsu.
Nejlepší lovec ve vesmíru nevypadá ani trochu jako lovec, natož pak nejlepší. Zdání ale klame a vše není takové, jaké se zdá být. Ani nemusím podotýkat, že Harrison je v pointách opravdu honěný.
Hračka vlastně ani hračkou není. Zde nám autor představuje úspěšný boj vynálezce s těžkopádnými úřady. Hádejte, kdo vyhraje. Podobný postup by byl ovšem v podmínkách reálného socializmu neproveditelný.
Podzemní potápěč dokáže proplouvat horninami a loví ložiska vzácných rud. Raději nemyslet na to, co se stane, když kapalná hornina opět ztuhne...
Konečně pravdivý příběh Frankensteina vyplouvá na povrch ne díky zarputilému novináři, ale díky autorovi, který nám vše vyzvoní. Ono monstrum totiž není tak zcela takové, jak je popsala svého času Mary Godwin. Dozvídáme se také, jak k tomu zajímavému příběhu Mary přišla.
Na onom světě se stále ještě necítí jeden rentiér, který se nedobrovolně stane odběratelem stejnojmenného časopisu. Zde si autor očividně vylévá zlost na všech těch directmailových službách, které zavalují už i naše schránky spoustou reklamního balastu ve snaze polapit potenciálního odběratele.
Vždycky udělám, co méďa řekne rozebírá myšlenku, zda je etické psychologicky ovlivňovat děti během jejich vývoje tak, aby získaly určité vlastnosti. Méďa je v anglofonní oblasti oblíbené zvířátko, které je neodmyslitelnou proprietou každého dítěte. V budoucnosti budou méďové nejen umět mluvit, ale i přemýšlet a působit na svého svěřence.
Ulice Aškelonu vyšly v této sbírce poprvé s původním názvem. Je to rouhačská povídka, která byla napsána právě za tímto účelem. Pojednává o misijní činnosti na planetě, kde žijí stoprocentní materialisté.
Krysa z nerez oceli je pilotní povídkou úspěšného románového cyklu o nezničitelném agentovi vesnírné policie z dob, kdy ještě nebyl ve službách galaxii.
Celou sbírku uzavírají ucelené informace o H. H., co se naší země týče.
-jtp-
Důstojník americké armády v současnosti se stane podezřelým, protože nakupuje velké množství zlata. Když je na jeho stopu konečně nasazen armádní agent, zůstává stále několik kroků pozadu za svým práskaným protivníkem. A nakonec mu nezbyde nic jiného, než ponořit se do řeky času a odplout nějaký ten pátek zpět.
A zde narážíme na první problém člověka, který se musí zabývat pohybem proti času. Tím člověkem je v tomto případě autor, který posílá svého hrdinu po stopách padoucha zpět v čase. To je v případě existence stroje času v pořádku. Ovšem už není tak zcela logické to, kam jej posílá. Mnohem prostší a jednodušší by přece bylo poslat agenta pár dní zpět do doby, ještě než zlotřilec prchl do minulosti. Tím by ovšem vůbec nedošlo k dramatickému střetu v minulém století, o to dramatičtějším, že sokové se lišili mimo jiné i barvou pleti. Pokud tedy chtěl autor mermomocí poslat pronásledovatele do vzdálenější minulosti, měl si dát větší práci s vymyšlením důvodu, proč tomu tak musí být. Nepochybuji, že by nějaký našel.
Nezajímavá není ani psychologická hloubka celého díla. Autor se ústy svého hrdiny zamýšlí nad rasovými problémy, nad právem člověka ovládat ostatní i nad smyslem života jako takového, což snad může zmást některé čtenáře, kteří čekají od Harrisona víceméně bezproblémový příběh napěchovaný dějem a rázným a vtipným roztínáním gordických uzlů.
S přihlédnutím ke všemu dosud uvedenému tak vidím největší hodnotu této knihy spíš v jejím pohledu do historie a do nitra člověka, než v propracovaném a náležitě nadupaném typickém harrisonovském ději.
-jtp-
Ve druhém dílu cestuje Geralt světem zase sám a péči o Ciri přebírá Yenefer. Ta – po vzoru Geralta, který svou svěřenkyni zavřel do kláštěra – se hodlá nebohou dívku předhodit mašinerii čarodějnické internátní školy (bez dovolenek a opušťáků!). Ale ještě dříve, než k tomu dojde, proběhne slet čarodějnic a čarodějů, na kterém samozřejmě nepůjde vše příliš hladce. Yenefer také neodolá, aby s sebou nevzala Geralta, který má zastávat roli vzácného zvířete.
Autor se posouvá v ději a s důkladností prosévá zrnka příběhů, což má za následek jednak poměrnou věrohodnost, na druhou stranu ovšem i pomalost autorovy činnosti. Škoda, že A. S. nežije za nějakou kovovou oponou, zpoza které by se po nějakém čase celé jeho dílo vyřinulo jedním, nejvýše třemi rázy.
Překvapivý je i počet stran, protože útlost knihy opravdu nenaznačuje, že před čtenářem leží plných 330 stran textu.
Hodnocení: ****
Andrzej Sapkowski: Čas opovržení. Překlad: Stanislav Komárek. Obálka a ilustrace: Jana Komárková. Leonrado, Ostrava. 1996. 1. vydání, brož., 330 s., 99 Kč.
-jtp-
Titulní Oko netvora temnot Juraje Červenáka celou plejádu otvírá a zároveň také nastiňuje úroveň této sbírky. Příběh, který je napsán sám pro sebe, a který má zcela podivný konec, je v podstatě o ničem. Ani autorovy vypravěčské zkušenosti nedosáhly svého zenitu, doufejme, že se ještě vypracuje.
Socha na kopci Libora Valenty navozuje atmosféru klasického béčkového videa, kdy někdo s někým o něco bojuje a nakonec se ukáže, že ten nejslabší je v podstatě nejpráskanější a po zásluze vyhraje.
Pán plavé smrti Jaroslava Mosteckého je zajímavý lehkým nádechem erotiky, která nepůsobí křečovitě a bez problémů zapadá do děje. O příběhu samotném snad jen tolik, že staví na překvapivé pointě, která snad může někoho urazit, a která je opravdu celkem překvapivá. Autor je ze všech svých kolegů z této knihy asi nejvypsanější, a tak i jeho příběh je asi nejlepší věcí tohoto sborníku.
Krev a sůl Martina Drahovzala si bere na paškál české prostonárodní pohádky a pověsti, které s chlapáckou drsností přetavuje do světa klasické fantasy. Za pokus to stálo.
Stopou velkého Tora Jaroslava Lupečky by se klidně mohlo jmenovat Po stopách beznohého, protože tak by se asi dal nejlépe charakterizovat. I když je tato povídka ve sbírce nejdelší, nezanechala v mé chatrné paměti výraznější stopy. Snad jen to, že jde opět o klasický příběh, který by mohl zachycovat jednu herní epizodu družiny řítící se některou z her na hrdiny.
Sousto pro Lygenora Zdeňka Šámala pojednává o soustu pro Lygenora. Kdo je tím soustem a kdo je Lygenor je podle mě celkem jedno, protože Lygenor samozřejmě stejně ostrouhá. Nicméně – příběh samotný je napsaný celkem zručně, takže se dá číst bez újmy na zdraví a může sloužit jako příjemné rozptýlení na cestách či v čekárnách.
Poněkud mě zaráží, že nakladatel zatajuje autory překladů ze slovenštiny (nebo že by bratři Slováci psali rovnou česky?). Rád bych je – překladatele – totiž upozornil na to, že ne všechna slova, která znějí podobně, znamenají to samé v češtině i ve slovenštině.
Podtrženo a sečteno – je dobře, že Saga vydává původní českou a slovenskou tvorbu. Mohlo by být lépe, kdyby Saga věnovala větší péči redaktorské práci.
-jtp-
Po delším čase se tak čtenáři může dostat do rukou průřez tvorbou všech autorů, kteří se poslední dobou vyskytovali a tvořili na našem území. I když část příspěvků už vyšla jindy a jinde, není jich zase tolik, aby mě to odradilo od koupě.
Úvodní povídka Ludmily Freiové dává tušit, že na čtenáře čeká opravdu příjemné počteníčko, jí nasazená laťka je bohužel pro všechny ostatní nepřekonatelná, a tak chutný bonbónek v úvodu musí přebít nakyslou chuť odstátého mléka, které nás čeká na dalších stránkách. Poselství orchidejí je opravdu povedený příběh, kde se ladně snoubí nápad s formou i zpracováním. Prostě – opravdový vrchol celé sbírky.
Jelikož se další vrchol neobjevil, nebudu se dále rozepisovat o jednotlivých příspěvcích. Pokud vezmeme tuto sbírku jako mapu české povídkové SF, pak nezbývá než konstatovat, že naše země nemá v současné době autora, který by dokázal psát jednu pecku za druhou. Najde-li se nějaká dobrá věc, je zpravidla jedinou dobrou věcí toho kterého autora na několik let.
Na adresu nakladatele nezbývá než poztěžovat si na přemrštěnou cenu a ledabylou vazbu, což se jistě výrazně projeví na (ne)prodejnosti tohoto jinak zajímavého projektu. A poslední rýpnutí – uvozovky opravdu vypadají jinak, než značka pro palce (délková míra).
-jtp-
[Hugo 1967, 1971, 1972, 1975, 1976 & Nebula 1970]
Na besedu, která se konala u příležitosti jakési dětské programátorské soutěže, jsem se díky informačnímu útlumu dostavil za klub jen já sám. Okolnosti, za kterých k tomu došlo, zde nebudu popisovat. Budiž to poučením pro příště. Beseda začala v dusné atmosféře. Tedy chci říct, že bylo vedro jako v sauně. To se však výrazně zlepšilo poté, co jsme se přesunuli o podlaží níž. Po přesunu pan Pecinovský stanovil dobu trvání besedy. A to netradičně, leč účelně, hladinou Dobré vody v jeho láhvi. Hned úvodem nás pan Pecinovský upozornil na své neustálé odbíhání od tématu. Nevím, jak ostatním, ale mě to rozhodně nevadilo. Odbíhal totiž vždy k tématům ještě zajímavějším, až bylo škoda, že se opět vracel. Začal stručnou historií Conů a akcí podobných. Přitom nás pozval na Parcon (28. 8. v Ústí n/Labem). Pan Pecinovský nám také představil svou novou knihu V zajetí počítače, kterou se svým jmenovcem Rudolfem vydal u Grady. Ve stručnosti jde o sci-fi příběh se stručnými základy Windows 95. Zmínil své zkušenosti s povoláním učitele na SPŠ, přičemž mezi tím vším proudila debata o všem možném.
Vzhledem k tomu, že se beseda má při stejné příležitosti konat i příští rok, doufám, že se o tom dozvíme dříve. Nejen proto, abychom se mohli zúčastnit ve větším počtu, ale také abychom o ní mohli s předstihem informovat.
ŠeS
Na veletrhu se objevily i knihy žánru sci-fi a fantasy. Bylo je však třeba hledat na jednotlivých stáncích. Z nakladatelství, která se na tuto literaturu specializují, tu vystavoval snad jen Altar. A tak něco bylo k vidění na stánku Mustangu, u Talpressu, atd.
Svět knihy je velikou přehlídkou knih. Rozhodně stojí za to přijet do Prahy a veletrh si v klidu projít, prohlédnout, sem tam něco koupit a potěšit se krásnými knihami.
ZT
Připadá mi to jako dobrý nápad. Co kdyby se literární freeware rozšířil. Někteří máme nápady, které je nám líto jen tak zahodit, ale sami se jim nechceme nebo nemůžeme dál věnovat. Někdo jiný by je možná použil. Druhou variantou je povídka psaná již z počátku jako freeware a postupně propracovávaná k dokonalosti nebo k záhubě.
Rád bych znal vaše názory na tento projekt. Chcete-li se k tomu vyjádřit, napište do Trosek a označte svůj dopis freeware.
Slavoj Ševců
Harry Harrison: Galaktický hrdina Bill, brož., 250 s., 95 Kč
Frank Herbert: Bariéra Santaroga, brož., 260 s., 98 Kč
William Hodgson: Dům na rozhraní, brož., 220 s., 87 Kč
King, Martin, Simmons: Temné vize, váz., 380 s., 163 Kč
Ursula K. LeGuinová: Nejvzdálenější pobřeží, váz., 172 s., 109 Kč
Ursula K. LeGuinová: Tehanu, váz., 215 s., 109 Kč
Jan „Jam“ Oščádal: Bitva démonů, brož., 200 s., 87 Kč
Michael Crichton: Ztracený svět
antologie polských fantasy povídek
L. S. de Camp a L. Carter: Conan osvoboditel, brož., 240 s., 79 Kč
L. S. de Camp a L. Carter: Conan z Aquilonie, brož., X, 240 s., 79 Kč
R. D. Evans: Conan a Nesmrtelný, brož., 240s., 79 Kč
R. E. Fiest: Mág – učedník, brož., VII, 480 s., 129 Kč
R. E. Fiest: Mág – mistr, brož., VIII, 512 s., 137 Kč
R. E. Fiest: Stříbrný trn, brož., X, 460 s., 130 Kč
J. Kulhánek: Cesta krve, brož., XII, 350 s., 99 Kč
L. Niven: Svět Ptavvů, brož., 222 s., 83 Kč
L. Niven: Protektor, brož., IX, 220 s., 83 Kč
J. Norman: Válečník z planety Gor, brož., 174 s., 69 Kč
J. Norman: Vyhnancem na planetě Gor, brož., 254 s., 79 Kč
J. Norman: Vládcové planety Gor, brož., IX, 340 s., 89 Kč
J. Norman: Nomádi planety Gor, brož., XI, 300 s., 83 Kč
J. Pournelle: Princ a žoldnéř, brož., XI, 280 s., 120 Kč
antologie: 13 hororových povídek znovu, brož., 400 s., pátek 13. 12.
antologie: Výtvarné techniky SF a fantasy, váz., 240 s., listopad
antologie: Žhavá krev 1., brož., 300 s., listopad
antologie: Žhavá krev 2., brož., 300 s., prosinec
Jane Goldmanová: Akta X – Kniha nevysvětlitelných záhad, váz., 250 s., listopad
Les Martin: Akta X – Oranžové znamení, brož., 150 s., srpen
Les Martin: Akta X – Soumrak padá, brož., 150 s., říjen
Terry Pratchett: Sekáč, brož., 360 s., srpen
Terry Pratchett: Čarodějky na cestách, brož., 360 s., listopad
S. Briggs a T. Pratchett: Mapa Zeměplochy, brož., 32 s., srpen
S. Briggs a T. Pratchett: Městský plán Ankh-Morporku, brož., 32 s., listopad
antologie: Slídilové, Perseus, 1996, 140,- Kč
antologie: Hrůzný čas, Mustang, 1996, 99,- Kč
G.-J. Arnaud: Metaři Věčného života. 20. LS, Ivo Železný, 1996, 59,- Kč
G.-J. Arnaud: Hřbitovní vlaky. 21. LS, Ivo Železný, 1996
Isaac Asimov: Já, Asimov, ČS, 1996, 260,- Kč
Isaac Asimov: Sny robotů, Mustang, 1996, 139,- Kč
Isaac Asimov: Sny robotů, Knižní klub, 1996, 119,- Kč
Edgar Rice Barroughs: Bohové na Marsu, Paseka, 1996
Jean-Pierre Garen: Androidova pomsta. Mark Stone 23., Ivo Železný, 1996, 54,90 Kč
Harry Harrison: Bill na planetě otročích robotů, Classic, 1996, 79,- Kč
Harry Harrison: Bill na planetě nechutných rozkoší, Classic, 1996, 79,- Kč
Harry Harrison: Rebel proti času, AF167, 1996, 95,- Kč
Robert A. Heinlein: Starman Jones, Classic, 1996
Robert A. Heinlein: Občan Galaxie, Classic, 1996
Gentry Lee: Poslové Rámových světů, Baronet, 1996, 139,- Kč
Larry Niven: Svět Ptavvů, Poutník, 1996, 83,- Kč
Terry Pratchett: Pohyblivé obrázky, Talpress, 1996,
Andrzej Sapkowski: Čas opovržení, Leonardo, 1996, 99,- Kč
Christopher Stasheff: Čaroděj rozzuřený, Polaris, 1996, 89,- Kč
Fred Saberhagen: První kniha mečů, Forma, 1996
Stewart Farrar: Čarodějství dnes, Ivo Železný, 1996, 179,- Kč
Jay Ingram: Cesta za tajemstvím mozku, Oldag, 1996, 149,- Kč
Walter Jörg Langbein: Záhadné syndromy, Dialog, 1996, 89,- Kč
Eric Newcomb: Mág David Copperfield, Dialog, 1996, 79,- Kč
Ivo Wiesner: Světlo dávných věků, AOS, 1996, 149,- Kč
Skončil další ročník naší literární a výtvarné soutěže. Tentokrát se jí zúčastnilo trochu méně účastníků, úroveň jednotlivých příspěvků však byla docela dobrá a srovnatelná s předchozím ročníkem. Je pravda, že se opět objevily povídky nesouvisející s tématem, ale ty nebyly tak kvalitní, aby mohly ovlivnit pořadí na prvních místech.
Je jistě potěšitelné, že každý rok se najde celá řada fanoušků sci-fi, kteří přijmou naši nabídku a zúčastní se soutěže. Je to dobré znamení pro další vývoj tohoto žánru. I když se mezi soutěžícími zatím neobjevují slavná jména, je možné, že někteří z těch, kteří nám nyní posílají své příspěvky, budou za čas patřit k uznávaným autorům.
Po třech letech můžeme jistě konstatovat, že soutěž se osvědčila, a proto přistupujeme k vyhlášení dalšího ročníku. Věřme, že bude ještě úspěšnější než ten letošní.
Zdeněk Töpfer
Sci-fi klub J. M. Trosky v Mladé Boleslavi vyhlašuje
mezinárodní literární a výtvarnou soutěž na téma
Je tu další ročník mezinárodní literární a výtvarné sci-fi soutěže pro všechny, kdo mají nápady a chuť tvořit. Uplynulé ročníky soutěže nás přesvědčily, že vás je takových mnoho, a tak věříme, že i tentokrát něco vyberete ze svých šuplíků nebo že si najdete chvilku času a něco nového napíšete.
Soutěž bude probíhat ve dvou základních oblastech:
a) literární (povídky, novely, romány, dramata, scénáře)
b) výtvarné (obrazy, kresby, komiks, sochy, modely, počítačová grafika, film)
Přesnější rozdělení do kategorií věkových i jiných provede organizační výbor soutěže až po její uzávěrce podle došlých prací.
Přijímají se pouze práce dosud nikde nepublikované. Výtvarná díla je třeba zasílat v 1 exempláři, literární díla (v češtině nebo slovenštině) ve 3 exemplářích nebo raději na disketě (ve formátu pro editory pracující pod MS-DOS/Windows). Organizátoři si vyhrazují právo na jedno uveřejnění zaslaných příspěvků. Z nejlepších prací bude sestaven sborník, který obdrží zdarma nominovaní účastníci soutěže, ostatní si jej budou moci objednat za sníženou cenu.
Uzávěrka soutěže je 31.3.1997. Vyhlášení výsledků proběhne začátkem léta 1997.
Práce do soutěže zasílejte na adresu:
Zdeněk Töpfer, V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav, Česká republika
Díky Literární dílně, která svého času pořádala v rámci Tatraconu proslulé Literární víkendy, jsem se stal pravidelným účastníkém této oddychové akce v lůně slovenské přírody. I letos jsem díky Jamovi získal přihlášku a i letos jsem ji poslal vyplněnou hlavnímu organizátorovi Miovi Bútorovi. I letos jsem nasedl do nočního vlaku a vyrazil za hranice všedních dnů i naší vlasti vstříc týdnu lenošení a občasnému brouzdáním okolními říčkami.
Jak už to na Tatraconu bývá, příroda nebyla jediným bodem programu. Agilní Mio s hrstkou pomahačů se starali o bohatý program. Kromě tradiční covečerní vatry mohli odvážní nadšenci změřit síly v různých soutěžích znalostního i dovednostního zaměření. Jelikož mám sklerózu a jsem nemotorný, zapojil jsem se jen do první ze soutěží - tankování paliva čajovou lžičkou, ve které mé družstvo nezvítězilo. Dalšího klání jsem se pak účastnil už jen jako divák.
Po kladném ohlasu v předchozím ročníku, kdy organizátoři uspořádali výjezd autobusem do vzdálenějšího okolí, jsme se letos vydali do nedalekého Popradu a ještě dál, do Tater, kde jsme podnikli útok na jednu dvojtisícovku, jejíž jméno by vám stejně nic neřeklo. A navíc jsem je stejně zapomněl. Nejen, že jsme úspěšně zdolali vrchol, ale měli jsme i možnost sledovat dovádění dvojice kamzíků z poměrně krátké vzdálenosti. Po tomto zážitku jsme šťastně seběhli dolů a vrátili se do reality táborové osady, kde člověk o volně žijící zvíře nezakopl (ani naopak).
Jelikož už mi dochází místo vyhrazené této reportáži, nezbývá mi než skončit. Domů a do všedního života jsem se vrátil opět vlakem, tentokrát trochu s nervy, protože jsem neměl předplacené místo v povinně lehátkovém vlaku. Nakonec se nějaký ten kavalec našel, takže jsem v klidu dorazil domů.
Závěrem s radostí prohlašuji, že letošní ročník Tatraconu byl ještě lepší než ten loňský a že už se těším na příští, který bude určitě ještě lepší.
-jtp-
Příští Večer se sci-fi se koná první pátek v září 1996
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp-, ŠeS a Z. Töpfer
Lech Przecek
Jízda přeplněným vozem rychlodráhy nepatří k nejpříjemnějším zážitkům. Peníze na rychlotaxi však už neměl. Sáhl do kapsy a nahmatal poslední minci.Tu bude potřebovat na něco jiného.
Kdyby fungoval jeho poštovní automat, mohl si celou tuto cestu ušetřit. Dostal by svoji obvyklou zásilku přímo do bytu. Takhle pro ni musí až na druhý konec města. Co se dá dělat...
Vystoupil na konečné a okamžitě si nasadil plynovou masku. Husté hnědé chuchvalce smogu se válely všude kolem. Po chvilce došel k nízké krychlové budově a vstoupil dovnitř.
Sundal si masku a rychle přistoupil k volícímu panelu. Vhodil svoji poslední minci do příslušného otvoru a netrpělivě vyťukal na klávesnici dobře známou kombinaci čísel.
Z přístroje vypadla malá černá kazeta. Usmál se a velice opatrně ji schoval do kapsy. Potom opustil budovu s nenápadně umístěným nápisem Ústřední půjčovna snů.
Teď stačí už jenom doma vložit kazetu do přehrávače snů a ještě dnes v noci se bude moci procházet opravdovým lesem a dýchat z plných plic omamně vonící vzduch.
Muž v plynové masce šel ulicí a neustále myslel na malou černou kazetu ve své kapse. Oči mu zářily.
Lech Przecek
Konečně nastal dlouho očekávaný okamžik. Všude vládla slavnostní nálada. Konstrukční tým dnes předkládal vedení Ústavu výsledek své práce.
V centrální laboratoři se shromáždilo několik desítek pozvaných hostů, kteří budou mít možnost jako první zhlédnout produkt úsilí vědeckých pracovníků.
„Náš Ústav vstoupí do dějin!“ prohlásil s pýchou vedoucí skupiny konstruktérů robot IB-74. Bylo přesně 10,042 časové jednotky čtyřicátého sedmého dne druhého ročního období roku 18 po Velkém převratu. V Ústavu pro rekonstrukci vyhynulých živočichů se hlouček robotů sklonil nad stolem umístěným uprostřed laboratoře.
Na stole ležel člověk. Robot IB-74 stiskl červené tlačítko na ovládacím panelu. Člověk pomalu vstal a začal se nemotorně pohybovat.
Stál u průhledné stěny kruhové pozorovatelny a zamyšleně hleděl ven. Kdyby tak věděli, že tu není nic platný... Byl ve skutečnosti šéfem bandy meziplanetárních podloudníků a roli úspěšného profesora s manželkou jenom hrál. Ostatně – manželka byla pravá. To bylo součástí jeho ďábelského triku – všechno kolem sebe zašmodrchat tak, že se v tom sám nevyzná. To je nejlepší záruka toho, že se v tom nevyzná ani nikdo jiný. A on bude moci beztrestně páchat své nekalé a výnosné rejdy.
Potíž byla v tom, že ho nikdo nepodezříval. Proto ho jako kapacitu pozvali, aby vyřešil tenhle zapeklitý problém. To se ale setsakramentsky přepočítali. Chyba však byla i na jeho straně – když si vybíral svou specializaci, která měla zamaskovat jeho skutečnou činnost, měl tušit, že kunsthistorika a specialistu pro umělé jaderné procesy probíhající ve ztížených morfologických podmínkách zavalených historických vrstev, by někdo někdy mohl potřebovat. A vybrat si něco ještě nesmyslnějšího.
Z pozorovatelny nejhlubšího činného hlubiného výtahu se nabízela vyhlídka na jednotvárnou krajinu umělého obalu, který obklopoval ve výšce 10.000 km původní povrch Země. To bylo druhé nejhlubší patro. Pod ním bylo ještě jedno a nad ním další čtyři. Přitom jenom na třech nejvyšších se běžně dalo žít. Všude pod tím byla stakilometrová vrstva odpadů nashromážděná činností lidstva v předcházejících staletích nebo alespoň jedovaté páry.
A proto tu profesor byl. Pilíře, na nichž stála všechna ta patra, se v poslední době několikrát znatelně zachvěly. Co bylo příčinou? A jak patra zabezpečit před zřícením? To byla otázka, kterou měl zodpovědět. Proto nyní sestoupí se třemi techniky až na povrch těch odporných hald, které skrývají bůhví co. Mimo jiné určitě i nebezpečné chemikálie a zastaralé nukleární arzenály.
Nepředstavitelná změť nejrůznějších látek kupodivu dosud nikoho netrápila, nikdo si nezatěžoval hlavu nebezpečím promíchávání mas všech možných vlastností a reakcemi mezi nimi, občas urychlenými tektonickými poruchami nebo nějakým tím výbuchem. Teď je lidem předkládán účet.
Nejhlubší soudobý výtah dovoloval dostat se bez problémů na dno druhého patra, kde může začít vlastní expedice. Každého, kdo se pokusil dostat níž, do životu nebezpečných končin, mozek výtahu nejprve upozornil varovným výstřelem a potom všemi ostatními dostupnými prostředky zabránil smrti člověka ve vražedné oblasti. Na několik minut, které budou potřebné ke startu výpravy, bude vypnut, aby se předešlo předčasnému neštěstí.
Pouhých 9.500 kilometrů nyní dělí operační skupinku od přízemí prvního patra. „Přes šedesát let se tudy nikdo nespustil dolů a přes osmdesát nikdo nevyjel nahoru,“ omlouval parťák techniků důkladnost přípravy k poslední fázi sestupu. Ten měli provést v univerzálním vozítku, o němž vlastně nikdo nevěděl, čeho je doopravdy schopné (kromě letu, jízdy, šplhání, plavby a výbuchu, samozřejmě). O jeho vícepoužitelnosti, kterou inzeroval výrobce z bezpečí nejvyššího patra, však pochybovali všichni. Oproti prostorné kabině výtahu ale mělo jednu nepopiratelnou nevýhodu – nevešly se do něj všechny nezbytné přístroje. Byla jediná možnost – nechat zde buď část techniků nebo aparatury a pro zbytek se vrátit. To první však zkusila poslední výprava před šedesáti lety. Díky tomu jsou sice dnes k dispozici zprávy o jejím začátku, ne však o jejím konci.
Profesor tedy rozhodl jinak: lidé dokáží víc než stroje. Pojedeme ve čtyřech a něco se nám vejde na klín. Sekretářka to ale asi nebude.
Ostatním členům výpravy nezbylo než se s tím smířit.
Dráhu výtahu pod poslední používanou stanicí sledovalo vozítko jen krátce. Dospělo totiž k místu, kde byla konstrukce vodících drážek příliš zohýbána. Co následuje níže nebylo možné zjistit, bránila tomu všudypřítomná, hustá žlutobílá mlha, odrážející zpět celé vlnové spektrum. Vozítko tedy po chvíli přemlouvání opustilo konstrukci výtahu a neochotně klouzalo dál do houstnoucího oparu.
Když konečně dospěli k povrchu, ukázalo se, že přistání bude krajně obtížné, ne-li nemožné. Haldy odpadů byly totiž velmi labilní – s jejich pečlivým ukládáním se nikdo nenamáhal. Mlha však zde již byla trhána větrem, takže bylo docela solidně vidět. Analyzátory konečně určily její složení: dominovala kyselina sírová! Ovšem i jiných žíravin a jedovatých sloučenin bylo v ovzduší požehnaně.
„V tomto vysoce reaktivním prostředí dlouho pobývat nemůžeme,“ podotkl jeden z techniků. „Byl bych rád, kdyby alespoň vydržel svrchní ochranný plášť našeho vozítka.“
„Dal bych přednost tomu, kdyby vydržel jeho obsah,“ opáčil profesor, načež jim bylo vyslechnout bouři protestů vozítka.
„Použité materiály nejsou z nejkvalitnějších, jenže jiné nemáme,“ starostlivě poznamenal vrchní technik. Vozítko se uraženě odmlčelo a ostatní dva technici koukali dost vyjeveně, takže další chvíle uběhla v mlčení. Pak si zas někdo na něco vzpomněl: „Pohonných hmot je dostatek? A jak to uděláme s výsadkem?“ Vrchní technik jenom pokrčil rameny: „Létací kukly ve vybavení nejsou, třebaže jsem o ně žádal. Kromě toho, skafandry nevydrží tolik, co vozítko.“ Byla to velmi diplomatická věta, neboť vozítko tím bylo udobřeno a skafandry odpočívaly vypnuté v přihrádce.
„Co tedy radíte? Nemyslíte, že za těchto okolností bude nejlepší vrátit se nahoru? K čemu jsme sestoupili do tak nebezpečného pásma?“
Vrchní technik se místo odpovědi vyčkávavě podíval na profesora. Ten pochopil, že je načase, aby se chopil velení. „Jak jste připraveni pro výzkumné úkoly?“ zeptal se.
Technici bezradně mlčeli. Věděli dobře, kolik je tenhle cizák bude stát. I kdyby se vrátili nahoru živí, nikdo z nich v příštím kvartále nepobere prémie. Čekalo je těžké rozhodování.
„Půjdu,“ řekl konečně vrchní technik. „A jeden z vás se mnou. Dobrovolně.“
Nerozhodné ticho jako by nechtělo přestat, konečně nejslabší z mužů pochopil, že nemá na vybranou: „O.K., půjdu já. Will ať se vrátí s profesorem.“
Oba výsadkáři náhodou dopadli na haldu, kde se propadnout nemohli o jediný coul. Když se vyškrábali na nohy, jedním pohledem zjistili, že už se začal loupat lak z nátěru skafandrů. Na povrchu haldy vznikl, zřejmě nějakým vysokým žárem, škraloup strusky. Sondáž tedy bude problémem číslo jedna.
„Sám to nakládat nebudu,“ založil si o něco později ve vozítku, které přistálo o pár kilometrů dál, Will ruce na prsou. „Ani mě nenapadne. Buď mi pomůžete, nebo se na to vykašlu!“ Profesor mlčel a přemýšlel. Utrpěla by jeho důstojnost, kdyby promluvil s tímto člověkem přímo? A co po návratu řekne těm, kteří dychtivě čekají na jeho radu? Dosud po celou cestu jenom vyhlížel z okna, za kterým stejně nebylo dohromady nic vidět, a byl rád, že potřebnému oboru nikdo nerozumí. Ven ale nepůjde ani za nic. Po dosednutí stroje pár kilometrů od místa výsadku se pustil do výpočtů, jimž těžko kdo mohl rozumět. Nejméně on sám. A teď tenhle – Will – odmítá dělat práci, za kterou ho platí. Když se to tak vezme, naprosto normální situace.
„Tak co?!“ nedal se odbýt Will. „Taky jeden z těch, co se za každou cenu brání pohnout ručičkama, aby si náhodou neublížili? Mohl byste se zamazat!“ Opět dusné ticho. „Nedrážděte mě,“ odplivl si Will, navlečený již do skafandru, který poté slabě zaprotestoval a slinu otřel. I na něm byla znát nejistota, i když si jen nejasně uvědomoval, k čemu se schyluje. „Kvůli těm vašim zatraceným bednám jsme nechali nahoře robo-pomocníka. (Stejně nebyl k nalezení. Asi se k němu doneslo, k čemu ho potřebují.) Tak si, hergot, nemyslete, že tam nechám šéfa s Bobem trčet celou věčnost!“ Hrozivě se přiblížil, rozhodnut zmáčknout toho přivandrovalce pod krkem nebo alespoň někde jinde.
„Ty sviňáku, tak ty nevstaneš!?“ začal profesorovi bezděky tykat. To profesora dohřálo. Prudce se otočil, v ruce laserovou pistoli: „Budeš mi vykat, ty hajzle!“ zařval. To už bylo na Willa příliš. Naštěstí v tu chvíli autopilot začal příst a zvedl se z křesla. Po celou dobu sporu obou mužů totiž sledoval postup koroze vozítka a nyní v něm zvítězil pud sebezáchovy. Před dvěma páry užaslých očí hbitě naložil všechny vzorky a zase si sedl.
„Tak co, poletíme?“ řekl po chvilce netrpělivě. Profesor mlčky přikývnul, ale Will vyskočil jako když ho bodne: „A co ostatní?!“
„Na nich nezáleží, hlavně když se vrátíme my. Něco jsem o těch otřesech už vypočítal.“ Profesor ovšem podcenil Willovu kolegialitu. Kromě toho, kdyby se vrchní technik nevrátil, nastoupil by na jeho místo zástupce, který měl na Willa už dávno spadeno. Will se tedy jako kočka vymrštil a vyrazil překvapenému profesorovi pistoli z rukou. Vzápětí o ni nastala rvačka, během které se autopilot pokoušel od kohokoli vymámit příkaz k odletu z vražedné oblasti. Nakonec ztratil trpělivost a odstartoval na vlastní pěst. Vracel se po dráze, kterou sem přiletěli.
„Kdybychom měli alespoň vysílačku,“ povzdechl si vrchní technik.
„Nejspíš by nefungovala,“ opáčil pohotově Bob. „Ostatně nevím, co bychom vzkazovali. Že jsme se nikam neprovrtali?“
„Počkej,“ zvedl šéf dlaň, „slyším hvizdot. Možná už pro nás letí.“
Zvuk se však ozýval z úplně jiných míst. „To není možné, Bobe,“ vydechl šéf, „vidíš to, co já? Tamta menší hromada se hýbe!“
A skutečně. Ne tedy celá, jen na povrchu, ale za to to bylo hemžení v této odpuzující mrtvé krajině opravdu nevídané. „Krysy!“ vyhrkl Bob překvapeně a rozhlížel se po nějaké židli, na kterou by mohl vylézt. Ale tak velikou, aby jej ochránila před takovými krysami, by hned tak nesehnal. Oba tedy jen ohromeně sledovali rejdění těch vskutku nejvýše přizpůsobivých tvorů. Měli tu ráj, potravinových zbytků se všude povalovalo v rozkládajících se hromadách nepřeberné množství. Mlha zhoustla a začala se měnit v déšť. Potvorám umolousaným šedivým to vůbec nevadilo. Vitriol na ně nepůsobil. Teprve, když déšť příliš zesílil, začaly se shromažďovat u jednoho z nosných pilířů umělých zemských pater. Z jedné strany tam byla jakási stříška vytvořená kusem zkorodovaného titanového plechu. Teprve, když shůry začala padat lučavka královská a navíc zavanul vítr, který zanášel kapky přímo do krysího houfu, začala mezi zvířaty opravdová panika. Krysy se tlačily do úkrytu ze všech sil, lezly po sobě a pištěly strachy a bolestí. Oba muži to fascinovaně sledovali.
„Nejde mi na rozum, jak můžeme ty mrchy slyšet skrze tlusté stěny skafandrů,“ rozumoval vrchní technik v dešti žíraviny. Bob se však náhle začal smát a ukazoval na vyděšený houf krys velikých jako krávy, které se strachy tetelily a tiskly na podpůrný sloup, všechny z jedné strany. „Už je mi to jasné!“ vykřikoval. „Proto se sloupy chvěly! lučavka královská tu asi prší častěji. Tam nahoře určitě mají zemětřesení!“
„Už je mi jasné, proč všechno tak dobře slyšíme!“ vykřikl náhle zděšeně vrchní technik. „Pohleď sem!“ Třesoucí se rukou ukazoval Bobovi na drážku, kde se hermeticky spojovala odklápěcí kukla s trupem skafandru, přičemž slovo hermeticky už patřilo minulosti. Drážka vypadala poněkud zubatě, jakoby okousaně. „Jestli pro nás do pěti minut nepřiletí, zhebneme tady!“
Vtom uslyšel vzdálené vrčení a vzápětí uviděli přilétat vozítko. Jeho dráha však vůbec nebyla vyrovnaná, spíš poněkud trhaná a značně nejistá. To se uvnitř profesor s Willem rvali o pistoli a strkali přitom do autopilota.
Vrchní technik s Bobem s napětím sledovali, jak se vozítko opile motá a nakonec s oslnivým výbuchem naráží do sloupu. Brzy potom lučavka královská dokonala své dílo.
Výňatek ze zpravodajské relace sluneční soustavy:
„V sublunární oblasti u planety Země došlo ke katastrofě dalekosáhlého rozsahu. Na původní povrch se v důsledku opakovaných tektonických a vulkanických otřesů zřítil systém umělých pater. Počet obětí se odhaduje na několik miliard, z nichž možná některé mohou být ještě zachráněny. Osud průzkumné výpravy je však pravděpodobně zpečetěn, neboť se náhodou nacházela přímo v epicentru katastrofy. Jejich památku nyní uctíme minutou ticha.“
Ze sbírky Bájesloví kosmického věku
Autoři si nepřejí být kompromitováni
Krompašský Michal
(1994)
Roztrhnutá žiara - ohromujúceho, globálne zdrvujúceho výbuchu plazmatickej, ale nesmieme zahusténej hmloviny galaktického typu OSTO 11, spektrálneho zamerania na 45 modrá, červená - prepukla do zhubného žiarenia neznámeho druhu, ktoré sa nedalo zaradiť do žiadnej zo známych vesmímych tabuliek ani orientačných štruktúr.
Blýskavolesklé striebristožlté ostrošípy s ohromujúcim piskotom rozrývali temnú prázdnotu kozmického priestoru v oblasti druhej roviny, odklon 17 do siahajúcej súmemosti.
Nastal chaos. Na rozhraní niekolko tisíc Megaparsekov bolo v pohybe na trilión megaton zriedenej blankytne modro žiariacej hmoty, ktorej sevemý šíp sa blížil k ohromnej násavke lačných, chamtivo roztiahnutých pyskov čiernej diery, označenej ako MELAI 3775-TRSPOT.
Ozrutná sila vtiahla do svojho širokého hrdla prebleskujúcu lavínu hmoty a vo svojom tunolopažeráku sa príšerným revom rútila milión krát násobne zvyšujúc rýchlosť, priamo do parabolicky zaoblenej steny hustej kozmickej prahmoty, od ktorej sa odrazila a nesmiernou rýchlosťou vyrazila do nepredstaviteľných diaľok nekonečnosti globálvesmíru.
0123456789...
Po veľdobe letu makropriestorom oddelili sa od superhmoty tri samostatne mysliace jedince, ale so spoločným kódom potencionálnej potreby rozmnožovania sa.
Blúdili, tápali prázdnotou, až sa im zapáčila špirálová galaxia bielosýtej farby. Uzhodli sa a pristáli na širokánskej Mliečnej ceste, posiatej miliardami rozžeravených hviezd najrozmanitejších velkostí a farieb.
–Pribrzdi!– skríkla GZAP 1, pevne držiac za ruku svoju najvlastnejšiu sestru GZAP 2, ktorá po svojej pravici zvierala dlaň sestry GZAP 3.
–Nemám síl! Nevládzem!– zúfalo kričala GZAP1.
V plnej rýchlosti sa pošmykla a strhávajúc so sebou obidve sestry odklonila svoju priamu trasu v smere Mliečnej cesty, čím došlo k pádu a nekontrolovateľnému letu do stredu galaxie.
–Zapoj brzdiaci systém!– v záchvate pudu sebazáchovy dala všetko do svojho hlasu GZAP 2.
Z trojjedinej bytosti vesmíru šľahali ohnivé plamene živej hmoty, ktorá sa strácala v čiemej ničote a stále... stále sa zmenšovala.
Prudký náraz =!= Detonácia .=.=. Iskry priehrštím lietajúce v odraze do protismeru.
Ticho. Stojace, bez dychu. Vrchol epochy. Dokončenie pohybu. Strnulosť. Smrť...?... Nie.
Sto miliónov kilometrov vzdialené od plamennej hviezdy G 49 v priamke do stredu galaxie viselo vesmíme mesto ASTRIA G 7, terminológiou galomanov nazývané Ružový kvet.Tvarom pripomínalo kvet ruże v najväčšom rozkvete. Veľký, niekolko kilometrov široký komplex výskumných centier, spoločenských i ubytovacích priestorov, opevnený oceľovou hradbou, do ktorej narazil neznámy zblúdilý objekt.
Záchranná jednotka vystúpila do voľného kozmu. Objekt spečený, čiemy ako uhoľ, v tvare trojzubca bol premiestnený do výskumného laboratória a zbavený žiarenia.
Začalo štiepanie obalu. Bol tvrdý, nepoddajný, akoby nechcel uvoľniť to, čo tak dokona chránil a skrýval. Pod lúčmi lasera trieskali veky vekov, oddeľovali sa do seba navrstveniny storočí pokrstené nedoziemosťou makrokozmu.
Každá spodnejšia bola krajšia, jemnejšia, nadobúdajúca farbu. A tvar. Čoraz hlbšie, a tvar trojzubca pripomínal tri ženské postavy. Forma poslednej obalovej vrstvy toto všeobecr naznačovala.
Bytosť–žena. Tri múmie.
Nastala chvíľa. História, dejinný obrat. Zišlo sa védium vesmímeho mesta ASTARIA G 7. Kapacity, ktoré boli v slnečnej sústave pojmom. Generalita rozumu.
Operátor stiahol poslednú ochrannú vrstvu.
Obraz. Vesmír. Zázrak.
Všetko, čo bolo do tejto chvíle videné okom galomana, rovnalo sa špinavej kalnej vode op roti tomu, čo sa odhalilo pred zrakmi bytosti doby vesmírnej.
GZAP 1 vstala.
Vo svojej urputne očarujúcej nahote fialovo žiariaceho tela, ktoré dokázal vo svojej najjemnejšej dokonalosti sformovať len duch vesmíru z tej superdokonalej prahmoty, stratenej, po ktorej tak beznádejne túżi poznanie, svietila pred ich zrakmi fakľa ohnivého života večnosti opradenej históriou neznáma, legendou o mýte prvopočatia s hebkými, mierne zvlnenými dlhými vlasmi, sčasti zahaľujúcimi nežnosťtváre s rysmi samotnej bohyne krásy supervekov.
–Kde to sme?– vyskočila GZAP 2 a pomohla vstať svojej vlastnej sestre GZAP 3.
Pohľady géniov žasli. Len veľmi ťažko chápali, čo sa to pred nimi deje. Tri ohnivo žiariace jemne žensky formované postavy vo svojej nahote zvádzali k dotyku, zblíženiu, pohybu.
–A 47 CBC 17812 TUS 293 – ASTARIA G 7,– znelo orientačné vysvetlenie.
GZAP 3 pochopila. Kód znamenal, že sa dostali medzi humanoidné bytosti... Mohli splniť svoje poslanie predurčené prvopočatím.
Ubytovanie s komfortom medzigalaktických lodí ich k tomuto plánu priam predurčovalo.
GZAP 1 pohodlne ležala na mäkkučkej ultraposteli a vzdychajúc túžila po rozkoši. Vlnila okolo seba bioprúdmi, vyrážajúc z nich sex. Privolala si lekársku asistenciu.
Pribehol mladý urastený doktor. Keď zočil tú nádheru nebies, ako sa nevinne vo svojej bezmocnosti prehadzuje medzi poduškami, prestal vnímať seba i prítmie samotnej kajuty. Hebkosť fialovo sfarbených tvarov dokorán odhaleného ženského tela v ňom vyvolalo túžbu po dotyku. Akonáhle sa jeho pohľad utopil v perleťovým leskom ožiarenej bárke, ukrytej v rozkroku medzi bedrovými kosťami – neodolal.
Rozochvenými prstami zhodil zo seba ochranný odev. Vrcholne vzrušený pokľakol vedľa vesmírnej bytosti, ktorej žltočervené oči žiarili neznámou diaľavou večnosti. Dotkol sa jej. Zdalo sa mu, že do dlane preskočili pichľavé iskry presýtené nehou a hebkosťou svetielkujúceho tela tvarohmoty.
–Och...,– nevinne zavzdychala GZAP 1 a žiadostivo pritiahla galomana do svojej bezprostrednej blízkosti.
Pohladila jeho chvejúce sa tvrdé telo a prevalila ho na seba. Žiadostivým pohladom sledujúc vztýčený maják, ktorý sa nezadržateľne blížil k jej túžbou sa zmietajúcej, perleťovým leskom ožiarenej bárke, naširoko roztiahla nohy. Dlhými prstami ho uchopila za tvrdé stehná a prudkým výdychom omamiac jeho ohnivý pohľad, nasala vztýčený maják obrovským vztlakom do horúcich útrob svojej otvorenej bárky, až galoman zareval ako postrelená šelma a na moment stratil vedomie. Dúha dosiahla hranice pekla.
Keď precitol, ležal bezmocne na ultraposteli. Cítil sa prázdny. Ukojený. Pochopil svoju slabost, pretože styk muža a ženy medzi galomanmi na ASTARII G 7 bol prísne regulovaný. Dôvod? Každý jedinec na hranici dospelosti podstúpil inteligenčnú skúšku. Kto ju rozumove nezvládol, bol pohlavne sterilizovaný, čím sa bránilo degenerácii rodu vesmímych galomanov. Podla stupňa spôsobilosti dospievajúcich sa potom matematicky regulovala pôrodnosť.
GZAP 1 upokojila doktora tým, že plodnosť sa u nej nevyvinula a sterilita je stopercentná. Utiahla sa do samoty. Na tretí deň v najprísnejšej tajnosti bezbolestne porodila syna. Blana, podobná plastikovému vrecúšku, ho chránila po dobu sedem dní. Keď praskla, bol na svete hotový chlap. Nízkej. postavy, ale nesmieme krásny. Ale to už doktor medzitým podľahol vo svojej neopakovatelnej sexuálnej žiadostivosti GZAP 2. Aj táto bezbolestne porodila syna. GZAP 3 nelenila. Pozvala si doktorovho asistenta a ten pod návalom tolkej krásy beznádejne podľahol. Tretí syn bol za desat dní hotovým tvorom.
Vesmímym GZAPOMANOM.
GZAP 1 sa pri svojich kontrolách a skušobných testoch, ktoré na nej robila generalita rozumu, čudovala, že nikde nevidí ženu. Bolo to dobré, pretože jej podľahol ďalší z doktorov. Nikto o nikom nevedel nič. Každý svoj pomer udržiaval v najväčšej tajnosti s vedomím, že jeho krásavica je vemá len jemu.
O dvesto dní bolo vesmíme mesto ASTARIA G 7 bohatšie o šesťdesiat dokonale vyvinutých GZAPOMANOV.
Plán sa mohol uskutočniť.
Druhá palubná smena operačného strediska biotechnického výskumu umelej tvorby nekovových prvkov práve končila dôležité overovanie série rádioaktivity.
–Blok stráca energiu!– rázne oznamoval technik
Parametre ukazovateľov klesali. Asistent uskutočnil obhliadku energoblokov. Odkryl panel rozdeľovača a...
Z prítmia sa na neho ako besná zver vyrútil postavou nevelký, na galomana podobajúci sa nahý tvor a zvaliac ho na mramorovo biele medzipodlažie, zasekol sa zubami do krku asistenta.
Technik zmeravel. Začul smrteľný rev. Kdesi veľmi blízko. Rozochveli sa mu prsty. Chcel stlačiť alarm, ale zo zvedavosti nahliadol do sekcie energoblokov. Pohľad, ktorý sa mu naskytol, prikoval jeho telo k dlážke.
Dvaja celkom nahí GZAPOMANI kľačali nad nehybným telom asistenta ako psie šelmy, s papuľami zabodnutými.dojeho krku. Červenou krvou postriekaný plastikový odev mal na prsiach roztrhnutý a v hrudi zaseknuté vražedné zaklínené prsty nenásytného vraha, ktorý svoju mŕtvu obeť pridržiaval, aby sa mu ušlo viac, ako vlastnému bratovi.
–Aáá!– vydral sa hrôzostrašný rev z hrdla zdeseného galomana. Na viac sa nezmohol.
Narazili do neho mocné ruky a hodili ho o stenu. V tom momente sa dojeho tenkého hrdla zasekli ostré čeľuste GZAPOMANA. Krv prudko vystriekla na bielu stenu a vo svojej koláži jasne pripomenula mystérium diabla. Než bezvládne telo poznačené stekajúcimi prúdmi teplej krvi dopadlo na podlahu, vrhli sa po ulovenej koristi ďalší traja GZAPOMANI.
Surovo vytrhávali kusy mäsa,vnútornosti, kosti olepené svalovinou a vysávali z nich krv. Nebolo svetla, nebolo lásky. Prekliaty tvor vyšiel z útrob ženy a žiadal hroznú daň. Potravu – miazgu żivota, tečúcu krv.
Niekolko GZAPOMANOV preletelo laboratóriom biotechnického výskumu a ako krvilačné bezduché beštie s ohromujúcim revom vtrhli do operačného strediska, ktoré obsluhovalo dvanásť galomanov. Moment prekvapenia vykonal svoje. Po krátkom čase ležali ná dlážke so šmykravou červenou poduškou a vytrhnutými vnútomosťami, rozhádzanými po paneloch.
Medzi nimi štvornožky poskakovali nahé, krvnou omamentúrou ošpliechané telá vlkodlakov a urputnými vzdychmi vyciciavali a olizovali všetko biologické v blízkosti papule.
V odpočinkovej kajute spalo sedem galomaniek. KI’ud, ticho, pokojný spánok prerušilo dunenie. Piskľavý zvuk a kryt vetracej šachty v strope prerazilo voľne padajúce telo GZAPOMANA. Vyľakané ženy poskákali zo svojich lôžok a v ľaku sa zhkli do kúta. Keď sa nič nedialo, osmelili sa. Jedna, najodvážnejšia, poskočila a na znak prevalila nehybne ležiace nahé telo neznámeho návštevníka. Zborove zhíkli. Prvé, čo im udrelo do očí; bol na svalnatom stehne voľne odpočívajúci, masívne formovaný maják. Jemná flanelovo lesklá pokožka dráždila, pokúšala o dotyk. Na tvár zvodne rezanú dopadali čieme kučery. Nenávisť zakliata v kráse.
Najvyššia zo žien preletela bojovým pohľadom svoje družky, čím naznačila svoju nadradenosť. Začala sa nebezpečne nadúvať, prudkým dychom vyrážajúc neartikulované zvuky zvádzajúce k sexu. Dostatočne vydráždená strhla zo seba jednoduchý odev a s rozkošou rujnej samice vrhla sa na GZAPOMANA
Mädlila, prehadzovala skosený maják. Sršala okolo seba v rozrušení i hneve, že orientačný bod nezaujíma pohotovostnú polohu.
Do ticha čosi zapískalo a s dunením dopadlo hneď povedra. Ďalší GZAPOMAN. Jeho rozlišovacia schopnosť bola perfektná. Keď zaregistroval obnažené telo galomanky, v momente bez rozmyslu sa na ňu vrhol a priam bezducho začal olizovať teplé telo príjemne voňajúcej bytosti. Ženy sa pri pohľade na tento rituál nedokázali ovládnuť. Strhávali ošatenie a ako šťuky vrhali sa jedna cez druhú na poskakujúce psisko, ktoré dotykom svojho vlhkého jazyka privádzalo ich do stavu vytrženia.
Z vetracej šachty ako šíp vyletel ďalší GZAPOMAN. Za ním ešte dvaja.
Nastal orgiálny chaos. GALOMANKY sa v sexuálnom pude, zvýraznenom ukrutným revom, zmietali medzi vibrujúcimi jazykmi samcov, ktorým nastavovali svoje žeravé telá, oddané všetkému, čo vo svojej odpudzujúcej besnote mohlo uhasiť výbuch napätia vnútomej energie, zabíjanej dlhodobým háremovým životom v dôsledku regulácie pôrodnosti.
Nával besnoty, hystérie znásobenej tranzom vlastného bytia v nich, vyvolal príchod dálších GZAPOMANOV ktorí sa privalili odblokovanými dverami. Lesklé telá postriekané zaschnutou krvou tapetozliatinnu a tvár preliata červeňou bojových farieb zapadli do sexuálnej orgie ako hlty najmocnejšieho vína z pekelnej pivnice nehanebnosti. Zapálené samice vo svojom ohnisku mocne treli vydráždené telá o túto mazľavú hmotu, aż si v nepríčetnosti trhali vlasy. Peklo ukázalo svoju pravú tvár.
–Dosť!– zadunel hromovodunivý hlas GZAP 1, ktorá pribehla ako víchor v sprievode vlastných synov. –Plemeno rozmnožovania nesmiete vyhubiť! Samice previesť do ochrannej zóny!– vydala patričný zabezpečovací rozkaz.
–Prečo?!– nechápavo na ňu pozrela GZAP 2, ktorá zastala po jej boku.
–Keď chceme ovládnuť celú galaktickú mocnosť, musia sa naši synovia rozmnožovať.
–Ale aké to bude plemeno?– GZAP 1 predostrela pred seba kostnaté prsty.
–Také, aké vychováme! Bojovníci! GZAPOMANI – vládcovia celej galaktickej mocnosti!– rázne predurčila ďalší vývoj svojej civilizácie.
Neukojené samice nahádzali do dokonale oddelenej zóny pre mentálne retardované odrody galamanov. Ale aj tam sa znetvorené, priam besniace v návale pohlavného pudu váľali po mäkkej hmote podlahy, narážali hlavami o ochrannú sieťovinu a revali ako podrezané hyeny.
GZAP 1 nariadila stálu prítomnosť GZAPOMANOV priamo v oddelení zóny, aby sa včas zabezpečila reprodukcia jej rodu. GZAPOMANI galomankám neublížili. Mali to zakódované vo svojich mozgoch. Žiadalo sa im len krvi galomanov ako jedinej potravy, ktorá bola zatiaľ v dosahu.
Rodná matka týchto bytostí GZAP 1 si vzdychla. Veľvojvodkyňa sa po boji oddala odpočinku. Všetko prebehlo podla plánu. Časť galomanov bola zničená a časť zajatá pre potreby jej vlastných synov.
Začala pociťovať únavu. Malátnosť, príchod staroby. Bolo to neodvratné znamenie, aby porodila nasledovníčku, vládkyňu – královnú. Dala si predviest doktora.
–Čo ste to urobili?! Čo je to...– zúfalo kričal, len čo ju zbadal nahú rozkročmo odpočívajúcu na ultraposteli.
Strhanú tvár mal poznačenú zaschnutou mozaikou krvi. Nahý, bez odevu, po ktorom nezostali ani zdrapy.
–Dobyli sme vaše mesto,– veliteľsky mu oznámila GZAP 1.
–Do...by...li...?– nechápavo na ňu hľadel doktor a chvejúcou sa rukou ukázal na jedného zo GZAPOMANOV. –Kto sú toto... Títo vrahovia?
GZAP 1 sa usmiala.
–Tvoji synovia, doktor. A práve ten, na ktorého ukazuješ prstom, je tvoj prvopočatý syn. Preto som ti ho pridelila ako osobnú stráž.
Doktor zagúľal očami. Urobil niekolko krokov, ale zapotácal sa a spadol. Prvopočatý syn k nemu priskočil a mocnými rukami ho zodvihol.
–Nie! Pusť ma!– zúfalo sa vjeho náručí poznačenej krvou zmietal vlastný otec.
GZAP 1 sa mieme podoprela na ultraposteli.
–Nedovolíš vlastnému synovi, aby ťa objal?
–Sy... synovi... – zakoktal doktor.
–Áno. Jeho som porodila ako tvojho prvopočatého syna, – ukázala GZAP 1 na prekrásne vyvinutého GZAPOMANA.
–A ďalší traja, čo stoja za tebou, sú tiež tvoji synovia.
Doktor sa postavil na nohy. Zdalo sa, že prekonal prvý moment prekvapenia. Spomenul si na nevýslovnú rozkoš, ktorú prežíval s touto ženou.
–Tvrdila si predsa, že plodnosť sa u teba nevyvinula a sterilita je stopercentná.
GZAP 1 vybuchla hlasným smiechom.
–Žene, doktor, žene never! Nikdy... Nikdy, doktor! – opakovala s príslovečným dôrazom vo svojom zamatovo hebkom hlase.
Doktor zodvihol zaťaté päste.
–Oklamala si ma!
–Stalo sa, – vzdychla GZAP 1. –Dala som ti synov.
–Vrahov! – v návale zlosti vybuchol doktor.
–Bojovníkov! – bránila matka svoje potomstvo.
Chvíľu bolo tichu.
–A teraz ukojíš moju rozkoš... Počneš kráľovnú, – dodala GZAP 1. –Moju nástupkyňu!– zdöraznila hlasom hodným vojvodkyne.
Doktorovým mozgocentrom preleteli v selektronovom zázname hrozné chvíle, ktoré prežil pri vpáde GZAPOMANOV do genetického laboratória. A práve tieto štyri beštie, ktoré ho teraz priviedli, odvliekli ho vtedy z miestnosti a stále sa túlili k nemu ako lačné psy. Ale čo sa v prvých chvílach dialo okolo neho, to mal pevne zafixované na obrazovke vlastného bytia. Nevysloviteľnú hrôzu. Masaker. Jatky. Dostal nápad.
–Urobili ste chybu, – výstražne nastavil ukazovák.
–Chcem vedieť akú? – ostro na neho pozrela GZAP 1.
–Mesto je závislé na priamom potenciálnom zdroji energie ZH 411... A ten je potrebné sledovať nepretržite.
–Čo tým chceš povedať?
–Len to, že pri prekročení určitých parametrov môže dôjsť k výbuchu energoblokov.
–Pôjdeš ich skontrolovať, až ma ukojíš.
–Bliká svetlo. Možno, že výbuch nastane už o niekolko málo minút, – prorocky konštatoval doktor.
GZAP 1 videla, že svoje chútky nezažehná, pokiaľ nebude maják vztýčený. Chvíľu sledovala plošné osvetlenie stien.
Zdalo sa jej, že potencia energie skutočne kolíše.
–Chodte so svojím otcom, synovia moji!– vydala rozkaz.
Doktor sa pri týchto slovách zachvel na celom tele. Opakovane trýznili mozog. Syn, to bol u galomanov pri riadenej pôrodnosti pojem. Slovo vrah poznali len z cudzích legiend. Vesmíme mesto ASTARIA G 7 postihla totálna katastrofa. A všetku tú skazu zavinili jeho synovia, vrahovia. Ale odkiaľ sa ich tolko nabralo! Pociťoval k nim nevysloviteľný odpor. Hnus. Dvíhal sa mu žalúdok pri pomyslení, že by mal takúto bytosť objať.
Na velkej ploche centrálneho skladiska nehybne ležalo asi dvadsať tiel galomanov obklopených morom vlastnej krvi. Doktor zatlačil zuby, aby sa mu z hrdla nevydral výkrik zúfalej bolesti. Všetko to má na svedomí on. Pre svoju slabosť, kúsok rozkoše s krásavicou vesmíru, z ktorej sa nakoniec vykľula vrahorodička. Kozmopeklo, ukryté v bizamých tvaroch blankytne žiariacich hmlovín teraz v podobe GZAP zasiahlo tak dokonale chránený komplex, ako bolo ich v mieri nažívajúce mesto Ružový kvet. Dokonalý systém obrany založený na nepretržitom meraní kontroly atómov v blízkom i vzdialenejšom priestore, prstenec...
Doktor náhle spozomel. Jeho vedomím zablikala nádej.
Spása. Jediná reálna možnosť, ako sa zbaviť votrelcov a prijať i trest za svoje hriechy.
Prudkým pohybom ruky odsotil od seba najbližšieho GZAPOMANA a premysleným skokom pomedzi trubkové vedenie ocitol sa o poschodie nižšie, pričom okamite zablokoval medzischodišťové protipožiame dvere. Ako protireakcia ozval sa celou sekciou ohlušujúci vražedný rev šeliem, ktorým unikla istá korisť. Bezhlavo skákali do priehľadnej sklenenej steny, padali na trubkové vedenie, znovu sa odrážali, ale okrem urputného jačania nedosiahli nič.
Doktor sa rýchlovýťahom dostal do energocentra. Obrovské, niekolko desiatok metrov vysoké jednotlivo delené bloky hučali nabité ohromným potenciálnym zdrojom energie... A uprostred ležal prsteň. Prstenec o priemere niekolkých metrov, chránený extraanukleárnym obalom ukrýval vo svojom vnútri – antihmotu. Srdce mesta. Pulzujúci dych väzneného netvora. Obludu nepredstaviteľnej sily, ktorá vynikala vo svojej zdrvujúcej, rýchlosťou neprekonateľnej pažravosti. Teraz nad jej osudom stál doktor. Vládca. Krotiteľ. Strojca priebehu nasledujúcich chvíľ.
–Zničím vás, vrahovia!– prudko zo seba vyrazil ich vlastný otec.
Triasol sa v rozochvení, triasol sa nad osudom, ktorý teraz zobral do vlastných rúk. Odistil C-blok riadiaceho panela. Zvýšil chod generátorov. Nepríjemný piskot sa zvyšoval úmeme s časom. Keď to už ani uši galomana nevydržali, vypol chladenie prstenca. Ozvalo sa zavýjanie bezpečnostných systémov. Blikali svetelné signály. Varovali pred istou smrťou.
ALARM!... ALARM!
Bolo rozhodnuté. Pomsta za ženu, za rozkoš – prišla.
Nastal ohromujúco-dunivý výbuch!!!
Stomiliónov kilometrov od plamennej hviezdy G 49 v priamke do stredu Špirálovej galaxie zažiarila supernova. V priamej reakcii sa stretla antihmota so svojím protivníkom. Odvekí nepriatelia mikrosveta. Hra spektrálneho sfarbenia tancujúcich svetiel oznamovala najrýchlejšou depešou celému vesmíru neodvratný koniec mesta ASTARIA G 7.
Po niekolkých sekundách neostalo z neho nič... Len prázdny priestor s hustotou jedného atómu horúceho ionizovaného plynu na tisíc centimetrov kubických.
Ale predsa. Po niekolkých desiatkach triliónov doby vekočasu sa tu znovu objavil život.
V podobe ženy...!
Trosky / 4. číslo / 1996
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 13. srpna 1996
Zpracovalo DTP studio Pes
Zpět k Troskám