-jtp-
-jtp-
Vesmír 2/96
První testy se plánují od poloviny roku 1988 s pomocí kosmické sondy Clementine 2. Má být nasměrována na tři asteroidy a na každé z těchto těles odpálit raketu o hmotnosti 20 kg. Rakety dosáhnou cíle rychlostí až 20 km/s a při nárazu vydají stejné množství energie jako stovky tun TNT. Měřicí přístroje mají registrovat účinek exploze na asteroidy.
Především půjde o to, zda se takto podaří změnit letovou dráhu asteroidů v souvislosti s jejich hmotností a rychlostí letu. To by odborníkům umožnilo propočítat, jakou silou by bylo nutno působit proti “kosmickým útočníkům”, aby se nestřetli se Zemí a nepřinesli jí zkázu horší atomové války. Dá se předpokládat, že taková obrana naší planety by nebyla jen záležitostí jednoho státu, ale všeho lidstva.
Magazín 2000 č. 8/1996
Podle londýnského listu Independent z konce loòského roku Ibaku a Morita “dlouho pociťovali, že věda přesahuje to, co je opakovatelné, obecně platné a objektivní”, jak to formulovala tisková mluvčí firmy. “Někteří lidé mají schopnost vnímat věci jinak než pěti smysly. Cílem našich výzkumů je přijít na to, jak a proč k tomu dochází.”
Speciální jednotka ústavu s názvem ESPER - aplikovaný výzkum mimosmyslového vnímání - pracovala podle zprávy se stovkou lidí, kteří mají schopnost PSI, a to se značným úspěchem. Firma věří, že prokáže existenci PSI a ASW a nyní chce vyvinout přístroje, které budou umožòovat telepatickou komunikaci. Výzkum je založen na principu “ki”, známém z tradiční japonské medicíny, v níž tento pojem označuje “spirituální energii”.
Pracovní skupina ESPER praktikovala i ohýbání vidliček, ale s nevalnými výsledky. Zdá se, že psychokineze funguje při privátním předvádění, ale nikoli v laboratorních podmínkách.
Magazín 2000 č. 8/1996
Zatímco sonda Viking v roce 1976 došla k závěru, že na Marsu by velmi dobře mohl existovat život, ale nepřinesla žádné důkazy jeho existence, má nyní pokračovat výzkum i pod povrchem Marsu. Tam, jak se domnívají vědci, se sice neskrývají žádní “zelení mužíci”, ale velmi dobře by tam mohly být mikroby. Je téměř jisté, že před čtyřmi miliardami let měl Mars vodu, moře, jezera a řeky a měl tehdy daleko lepší podmínky k životu než Země. Někteří astrofyzici se domnívají, že jej tenkrát mohl zasáhnout asteroid, který urazil skalní bloky, v nichž se nacházely mikroby, a ty se po dlouhé cestě vesmírem dostaly na Zemi - a na Zemi se tak začal vyvíjet život. Ještě dnes by se mohla pod porézním povrchem Marsu nacházet voda - a v ní život -, zahřívaná radioaktivním jádrem planety.
Závěry o pravdivosti této hypotézy mají dvě vesmírné sondy: Mars Pathfinder a Mars Surveyor odvysílat na Zemi v příštím roce, kdy dorazí k této planetě. Je to ovšem sporné; z posledních tří ruských a amerických sond k Marsu dosáhla cíle pouze jedna, ruská sonda Phobos 2. Krátce poté však po setkání s neznámým svítícím objektem umlkla. Pathfinder má přistát na povrchu někdejšího moře na Marsu, vysílat na Zemi barevné fotografie, malým bagrem odebrat vzorky z mořského dna a v plně automatizované laboratoři na své palubě je analyzovat. Mars Surveyor má naopak z oběžné dráhy Marsu po dobu jednoho tamějšího roku zkoumat viditelné známky aktivních gejzírů. Největší záhada Marsu, pyramidy v oblasti Cydonia, oproti tomu není v plánu výzkumů americké mise.
Magazín 2000 č. 7/1996
Magazín 2000 č. 7/1996
Proces by znamenal “značné ohrožení národní bezpečnosti”, zdůvodnil 12. března americký soudce Philip Pro své rozhodnutí. V obžalovacím spise vyčítali pracovníci základny americkému letectvu, že zde byly spalovány škodlivé látky, což u nich vedlo k těžkému poškození zdraví. Po dosazení washingtonského profesora práv Jonathana Turleyho jako obhájce žalobců se americké letectvo již v únoru 1995 odvolávalo na povinnost dodržování utajení a potenciál “mimořádně těžkých konsekvencí pro národní bezpečnost”, kdyby k tomuto procesu došlo. V září 1995 podepsal prezident Clinton zákon, který legalizuje utajování.
“Protože tím pádem neexistují vůbec žádné informace o základně, nemůže žádný soud objasnit, k jakému přestupku proti životnímu prostředí tam došlo,” prohlásil soudce Pro. Úředníci z úřadu pro životní prostředí sice provedli v dubnu 1995 inspekci základny, ale její výsledky podléhají přísnému utajení. Bez možnosti předložení důkazů ovšem “základna - alespoò v právním slova smyslu - neexistuje”, uzavřel soudce Pro své 23-stránkové zdůvodnění.
Na základně Groom Lake se testují supertajná vojenská letadla, byl zde mimo jiné vyvinut bombardér Stealth. Někteří bývalí pracovníci základny dokonce tvrdí, že se zde zkoumal pohon zřícených UFO a byly prý s nimi prováděny zkušební lety. Je otázkou, nakolik lze těmto tvrzením věřit, i když se ozvaly hlasy, že právě “neviditelný bombardér” Stealth byl zkonstruován podle UFO. Je pravdou, že jeho tvar je mimořádně neobvyklý.
Magazín 2000 č. 7/1996
První uveřejněný případ pochází z roku 1952, kdy dva italští kněží - otec Ernetti a otec Gemelli chtěli poslouchat Gregoriánský chorál, nahraný na magnetofonovém pásku. Ten se jim stále trhal, a tak kněz Gemelli v zoufalství vykřikl: “Můj otče, pomoz!” V myšlenkách zaměřen na svého vlastního otce. Když se jim pak podařilo spustit nahrávku chorálu, v jednom místě uslyšeli hlas: “Ale samozřejmě, že ti pomáhám, neustále jsem s tebou.” Když překvapení kněží přehrávali pásku znovu, zaslechli opět z nahrávky větu: “Ty jsi tupý, copak neslyšíš, že jsem to opravdu já!”
Po několika letech se začaly objevovat další zprávy o komunikaci se zemřelými, až se tímto fenoménem mnozí hloubaví a vnímaví lidé začali systematicky zabývat. Např. v roce 1985 německý vědec Schreiber na televizní obrazovce “vyvolal” své zemřelé příbuzné. Pak se mu začaly objevovat další známé zemřelé osobnosti, např. král Ludvík Bavorský nebo Romy Schneiderová, jejíž tvář zachytil i na videokazetu.
Pak přicházely na řadu počítače. Němec Boden při práci na počítači zaznamenal, že mu písmena na monitoru mizí, aby se objevila na jiném místě, ale s jiným textem, jakýmsi poselstvím pro Bodena. Byla to např. jména známých žijících lidí a vedle nich datum jejich smrti. Na konci seznamu bylo i jeho jméno i datum úmrtí s poznámkou, že se tak stane při nějaké katastrofě. Datum nebylo příliš vzdálené, a když nadešlo, Boden zůstal celý den doma a ještě si pozval do bytu několik přátel a lékaře. Ten den se nestalo nic, zemřel až o několik let později.
Všechno nasvědčuje tomu, že mrtví hledají s námi kontakt. Nemáme-li magnetofon, rozhlas nebo televizor, mohou použít i telefonu. Bývá tomu tak, že se jejich hlasy pletou do běžného hovoru, ale často je slyší jen jedna osoba, ta, ke které duch promlouvá. Stává se také, že se samovolně rozezvučí i telefonní zvonek, aby příjemce zvedl sluchátko a mohlo tak dojít k předání sdělení.
V Německu dokonce vypracovali i jakýsi systém různých způsobů této “transkomunikace”. Můžeme dokonce duchům i sami telefonovat. Postačí zvednout sluchátko, je vhodné do něho vložit mikrofon na nahrávání, a zeptat se: “Je na druhém světě někdo, kdo by chtěl se mnou hovořit?” Nebo je možné přivolávat takto i konkrétní osobu. Po dvou minutách “prázdného” nahrávání - zemřelí předávají vzkazy velice krátké - magnetofonový pásek vrátíme a přehráváme. Není-li na pásku žádný hlas, můžeme s otázkami do “záhrobí” pokračovat. Používáme-li rozhlasový nebo televizní přijímač, nastavíme jej na prázdný kanál, kde slyšíme jen šum, nebo na obrazovce vidíme jen pruhy. Po nějaké době se mohou objevit obrazy, zpočátku jen mlhavé, které se později vyjasòují. Stejně tak je to i s hlasem, ten zpravidla zní trochu nepřirozeně, jakoby kovově.
Z takovýchto rozhovorů s duchy vyplývá, že oni existují v jiném světě, ale nade vší pochybnost existují! Nejspíše jejich snaha o kontakt s námi nás má přesvědčit, že opravdu existují. Bohužel jsou mezi zemřelými i darebáci, kteří úmyslně provokují neštěstí a poskytují chybné rady. Proto je třeba při takovýchto kontaktech být velice opatrným. Dokonce i snaha o spojení s někým milovaným může končit velice nepříjemně. Bylo zjištěno, že při rozhovoru zemřelý může odebírat živému jeho energii.
Taktéž život “na druhé straně” nemusí být vždy pro ducha šťastný. “Postižený” duch se může zoufale domáhat naší pomoci a v některých případech nás dokonce posednout. “Vyvolávat hlasy” by proto měl pouze člověk psychicky vyrovnaný a připravený na různé nečekané události.
Toto všechno jsou fakta - bez komentáře. Zástupci oficiální vědy se buď usmívají nebo mlčí. Jasné je pouze stanovisko z Vatikánu, když papež Pius XII. vyhlásil (k případu kněží Ernettiho a Gemelliho): “Vaše zkušenosti jsou jedním z důvodů existence života po smrti a snad tyto zkušenosti vyprovokují i vědecký výzkum tohoto fenoménu.”
MEDIUM 6/1995
Musím se přiznat, že sáhodlouhé, navzájem propojené romány Isaaca Asimova pro mne zůstaly neprozkoumaným územím, a to zejména z důvodu jejich přílišné rozvláčnosti. Co se týče povídek, zde je situace zcela jiná. Asimovovy povídky patří opravdu k tomu nejlepšímu, co bylo kdy v této oblasti napsáno. Proto mě potěšil společný projekt nakladatelství Knižní klub a Mustang nazvaný příznačně Sny robotů.
Jediné, co jsem z této knihy nedokázal dočíst do samého konce, byla autorova vlastní předmluva, která by se dala velmi jemně nazvat sebestřednou. Pomineme-li tuto malou vadu na kráse, zbyde nám zdařilá sbírka povídek, které většinou dosud česky nevyšly.
I když je sbírka pojmenována Sny robotů, klasických robotických příspěvků obsahuje zhruba jednu třetinu. Ostatní příběhy se zabývají nejrůznějšími po- i mimozemskými problémy a vztahy. Autor dokázal psát natolik nadčasově, že jeho příběhy ani po letech nevyčpěly a mohou se prosadit i v dnešní konkurenci.
Jelikož příspěvků je 22, nedovoluje mi má příslovečná lenost, abych se rozepisoval o každém z nich. Takže jen obecně o celkovém dojmu. Na povídkách je zcela jednoznačně na první pohled patrné, že vznikly za Velkou louží. Americký duch prostupuje naprostou většinu z nich a není zde ani nouze o klasické hollywoodské konce, kdy zloduch dostane na pamětnou a hrdina odchází středem provázen buď seriemi jaderných výbuchů na pozadí, či vycházejícím sluncem na obzoru za jeho levým ramenem. Tam, kde by slovanská holubičí povaha volila pasivní odpor až do úplného vyčerpání protivníka, nastupují Asimovovi hrdinové s plnými zásobníky a nažhavenými hlavněmi, aby udělali se svými soky krátký proces. I zde možná tkví úspěch americké produkce, protože člověk - od přírody v pozici loveného - se touží stát predátorem alespoò prostřednictvím literárních (potažmo filmových) hrdinů. Tím nechci říct, že by na tom byl něco špatného, jen si prostě nemyslím, že to tak chodí ve skutečnosti (přinejmenším v té naší).
Takže - podtrženo a sečteno - Sny robotů se v mé knihovně zařadily na čestné místo, vyhrazené těm nejslavnějším knihám a vřele je doporučuji všem, kdo rádi čtou.
Hodnocení: ****
Isaac Asimov: Sny robotů. Překlad: Veronika Volhejnová. Obálka: Miroslav Hadinec. Knižní klub, Praha. 1996. 1. vydání, váz., 341 s., 119,- Kč.
-jtp-
Letošní sborník soutěže o Cenu Karla Čapka je o něco skromnější než ten loòský (vzešlý ze stejného podhoubí), ale i tak si zachovává vysokou úroveò. I když sestavovatelé upozoròují na absenci redakční úpravy, myslím, že počet překlepů či jiných chyb je hluboce pod úrovní některých nejmenovaných “velkých nakladatelských domů”.
Na Kočasu je vždy nejtěžší vybrat kandidáty na přední místa. Ani tentokrát se někteří z publikovaných autorů nedostali do samotného finále, ale i tak si můžeme vytvořit obrázek o stavu literární tvorby v Českých zemích v průběhu právě uplynulého roku.
Shodou okolností celý sborník uvádí krátká povídka, která ve své kategorii zvítězila - Plachty z rudé perleti Jaroslava Mosteckého. Jak to tak vypadá, porota ustupuje od akčních krváků promísených s parodiemi a obrací se k nádechu poetiky. Podle mého názoru ale přece jen chybí příběhu ztracenců v Bermudském trojúhelníku, kteří se snaží dostat zpět do normálního světa, trochu šťávy. Příběh se tentokrát neopírá ani tak o pointu, jako spíš o vykreslení naděje a beznaděje, což se u krátkých povídek zpravidla nesetkává s příznivým ohlasem.
Čtyřicet let po konci světa Jany Rečkové si pohrává s myšlenkou, co by se stalo, kdyby se někomu podařilo zastavit stárnutí. Autorka dospěla k názoru, že nic není zadarmo, a tak vše patřičně zamotá, aby bylo co rozmotávat, a to až k úspěšnému závěru.
Jiří Pavlovský pokračoval v rytmu nasazeném v loòském roce a ani v Běžcích dlouhých tratí si neodpustil vtipnou pointu, která je vtipná s patřičnou dávkou morbidity, jak se na příslušníka jisté nejmenované skupiny sluší a patří.
Všední den profesora Leonarda Michaela Bronce staví na dnes již klasickém časovém paradoxu. Použitý humor mi však chvílemi připadá trošku přetažený až příliš do absurdna. Dlužno podotknout, že autor vytěžil z námětu maximum, podle názoru poroty to však na finále nestačilo.
List vzdálené přítelkyni Jany a Jana Oščádalových se přenáší přes věky a epochy, aby se pokusil nalézt společnou řeč mezi dvěma lidmi oddělenými čtvrtým rozměrem. I zde cestuje čtenář časem, úhel pohledu však není humorně veselý, ale smutně melancholický.
Petr Litoš nám přednáší příběh temný jako Jezero, u kterého získá jistá velmi mocná bytost moc neomezenou. Ponurý příběh postavený spíše na emocích než ději, což opět potvrzuje odklon poroty (nebo snad soutěžících) od akční linie k jiným formám.
Já spasitel Jaroslava Mosteckého je druhou povídkou jednoho autora, která se dostala do nejužšího výběru. Narozdíl od kategorii krátkých povídek se neprosadila na první místo. Jak už je u tohoto autora běžné, i v tomto příběhu si pohrává s tématy z Nového zákona. Vykresluje příběh mladíka, který se proti své vůli má stát prorokem.
antologie: Miss Mlok ’96. Obálka: Petr Jašek. SFK Nazca, Ústí n/Labem. 1996. 1. vydání, brož., 91 s.
-jtp-
Pokud jste ještě nečetli nějakou tu dekamroidní sbírku, pokud chcete vědět kdo nebo co je to ta Spectra nebo pokud nemáte co dělat, můžete se s chutí vrhnout na Technologii výroby masa 2. Pokud se vám však sbíhají sliny na nějakou tu masitou flákotu, pak si připomeòte titulek této sbírky. O maso tentokrát nejde. V pozadí celého projektu totiž stojí vegetariánsky přijatelné tykve. Ale dost prázdných tlachů a hurá na věc!
Celý sborník začíná poměrně nevinně - na oběžné dráze krouží mezihvězdný koráb a jeho osádka se schází nad tykvovou hostinou, příležitostně prokládanou příběhy ze života jednotlivých členů. Těmi členy není nikdo jiný než členové SFK Spectra a dva přizvaní hosté. Jak stránky ubíhají nabývá doprovodný příběh na ostrosti, aby nakonec vyvrcholil naprostým zhroucením posádky - vypravěčů příběhů. A pokud snad p. t. čtenář patří mezi útlocitnější povahy, pak pravděpodobně skončí podobně.
Co se povídek samotných týče, jejich úroveò je celkem rozkolísaná - od méně špatné, přes špatnou, až k vysloveně špatné. Semtam se sice blýskne jiskérka dobrého nápadu, zcela však zanikne v okolním šedém balastu, který ji vzápětí dokonale zadusí. Vypravěči odvedli svůj standard, za což jim dlužno poděkovat. Poděkovat a nechat je zanořit se do každodenního šedého života, odkud se po několika letech zcela jistě vynoří s třetím pokračováním své nekonečné série. Jestliže vás mé předchozí řádky odradily od koupě či jen pouhého prolistování, pak vězte, že ze mě mluví pouhá závist a nic z toho, co jsem doposud napsal, není pravda. Hahaha.
Hodnocení: bez komentáře
antologie: Tykvový večírek. Obálka a ilustrace: Karel Stibral. Gryf, Praha. 1996. 1. vydání, brož., 104 s.
-jtp-
Pokud jste si oblíbili styl Adama Andrese a pokud si chcete při čtení odpočinout, pak právě pro vás je určena třetí z (předpokládané) řady knih Veroniky Válkové. Pokud ještě přidáme poměrně nízkou cenu, máme zde lehkou oddechovou četbu jako malovanou. Pokud snad čtenář hledá hlubší myšlenky či propracovaný děj, měl by si laskavě uvědomit, jaká právě u nás panuje doba a co že to vlastně to fantasy je.
Děj příběhu plyne poměrně lehce od začátku ke konci, bez vážnějších zákrutů, provázen mírnou (místy až nemírnou) naivitou některých chvilkových hrdinů, nešťastnou láskou, zradou, úklady a šťastnými konci. Zkrátka a dobře - prostě všechno to koření, kterým se dochucuje ságodlouhý příběh ze světa, který postupně vzniká s každým dalším autorčiným vyprávěním.
Jestliže jste snad nabyli dojmu, že hodlám toto dílo sepsout a rozcupovat do poslední nitky, pak jste mě špatně pochopili. Já jsem si je s chutí přečetl, trnul strachy a radoval se spolu s hrdiny a čas mi příjemně ubíhal. Možná, že mě trochu zklamala málo (oproti předchozím dvěma knihám) rozštěpená linie příběhu, ale i tak jsem se při četbě uvolnil.
Závěrem ještě krátká poznámka k obálce - Martin Zhouf pravděpodobně podlehl mámivým svodům nakladatele a nechal se po čase přemluvit k samostatnému vytvoření obálky, a dlužno podotknouti, že celkem zdařilé.
Hodnocení: ***
Adam Andres: Hrútvang. Obálka: Martin Zhouf. Golem Ríša, Praha. 1996. 1. vydání, brož., 251 s., 75,- Kč.
-jtp-
Jak je vidět na jeho posledním románu, buď JWP hledá novou parketu, nebo si prostě jen odskočil do jiného světa, kde si může zaskotačit a zašpičkovat na adresu bližních, jak je mu libo. Autor v rámci klasického westernu vystaví příběh ze vzdálené budoucnosti, ve kterém se utkává skupina “čestných tvrdých chlapů” s jedním nenapravitelným padouchem a jeho poskoky. I když jsou klaďáci zpravidla v nevýhodě (a to většinou velmi výrazné), vše se pokaždé v dobré obrátí a hrdinové odcházejí (nebo jsou odnášeni) středem. Ovšem nebyl by to Walker Procházka, aby si nepřisolil polívčičku hi-tech zbraněmi a stroji, které honákům nahrazují klasické zbraně a dopravní prostředky Divokého západu.
Pokud někdo očekává hlubokomyslné úvahy o smyslu života a tak podobně, asi by měl sáhnout po jiné knize. JWP se s úspěchem drží osvědčených kovbojských schemat, čímž se svým románem usazuje v oblasti lehčího čtiva, určeného k odpočinku a odreagování se od uspěchaného života kolem, života plného nepravostí a práskaných padouchů, kteří mají vždycky navrch. Takže pokud máte rádi pohádky a vítězství Dobra nad Zlem, vřele vám tuto knihu doporučuji.
Samostatnou kapitolou jsou i průvodní původní ilustrace Káji Saudka, které dodávají románu další hodnotu.
Hodnocení: ***
Jiří W. Procházka: Hvězdní honáci. Obálka a ilustrace: Kája Saudek. Altar, Praha. 1996. 1. vydání, brož., 308 s., 99,- Kč.
-jtp-
In Series:
Crystal Singer [1982] (Křišťálový pěvec)
Killashandra [1985]
The Worlds of Anne McCaffrey [1981] [C] (Světy Anne McCaffrey)
Restoree [1967] (Navrátilec)
Decision at Doona [1969] (Doonino rozhodnutí)
The Ship Who Sang [1969] (Loď, která zpívala)
Pegasus Series:
To Ride Pegasus [1973] [P] (Jezdit na pegasovi)
Pegasus in Flight [1990] (Pegas v letu)
Get Off the Unicorn [1977] [P] (Sesedni z jednorožce)
The Coelura [1983]
The Rowan [1990]
Podívejme se podrobněji na některé údaje, které lze vyčíst z výsledků každoročních čtenářských anket hodnotících jednotlivé ročníky Ikarie.
Počet vyplněných anketních lístků, které čtenáři zasílají do redakce, bohužel stále klesá. Jestliže anketu hodnotící Ikarii v roce 1990 zaslalo 793 čtenářů, následující ročník 1991 dokonce rekordních 1054 čtenářů, pokleslo v roce 1992 toto číslo na 562 odpovědí, v roce 1993 mírně stouplo na 612, Ikarii v roce 1994 pak hodnotilo jen 421 čtenářů a svoje názory na zatím poslední kompletní ročník 1995 zaslalo redakci pouze 364 lidí ...
Jak tedy vypadá “statistický průměr” čtenářů Ikarie? Jejich průměrný věk od začátku kolísá mezi 25 až 28 lety, největší část z nich (cca 55 %) má středoškolské vzdělání, téměř 90% čtenářské obce tvoří muži a rozhodující většina čtenářů (více než 70 %) si pořizuje tento měsíčník nákupem u stánků PNS.
Všimněme si nyní, jak vypadá bilance nejúspěšnějších autorů povídek. Pokud jde o české autory, kraluje mezi nimi Josef Pecinovský. Tomu zatím vyšlo v Ikarii následujících devět povídek: Házím ti laso, kamaráde v č. 4/90 (stala se nejúspěšnější českou povídkou za rok 1990), O intimním životě zádruhy zpěvné v č. 2/91, Nos to závaží v č. 9/91 (nejlepší povídka za rok 1991), Index vitality v č. 5/92 (nejlepší povídka za rok 1992), Lidé se mně bojí v č. 1/93 (4. místo v r. 1993), Svérázná historie o dobytí planety Neptun v č. 10/93 (kontroverzní povídka: 5. nejlepší za rok 1993, avšak zároveò 7. místo na žebříčku nejhorších povídek v tomto roce), Kupte si svět v č. 5/94 (5. místo v r. 1994), Duše vylétla z údů v č. 12/95 (2. nejlepší za rok 1995) a Musím ho shodit v č. 1/95 (6. místo v r. 1995). Pecinovský má tedy na svém kontě celkem tři vítězství (v prvních třech ročnících) a navíc jedno druhé místo - což znamená, že je z českých autorů bezkonkurenčně nejlepší.
V posledních dvou letech mu úspěšně začíná “šlapat na paty” Jaroslav Mostecký. Tomu vyšly v Ikarii první dvě povídky v roce 1993 a už tehdy se jeho Kšeft za dvacet triliónů z č. 11/93 umístil jako 7. nejúspěšnější povídka v tomto roce. Následující dva ročníky už Mosteckého povídky vyhrály: v roce 1994 byla nejúspěšnější jeho povídka Železný kačeny z č. 8/94 a v anketě za rok 1995 pak zvítězila další jeho povídka Květen, stejně jako loni z č. 2/95. Navíc má Mostecký možnost si svou bilanci ještě dále vylepšit. V r. 1996 se totiž bude ucházet o přízeò čtenářů další jeho povídka Sekyry na Viole, kterou otiskla Ikarie v č. 4/96.
Ze zahraničních autorů má impozantní bilanci Polák Andrzej Sapkowski. Od roku 1992 do roku 1995 Ikarie otiskla celkem čtyři jeho povídky (vždy jednu ročně). Dvě z těchto povídek čtenářskou anketu vyhrály a zbývající dvě obsadily druhá místa, což jednoznačně svědčí o značné oblibě Sapkowského mezi čtenářskou obcí. V č. 10/92 se objevila jeho první povídka Zaklínač (Wiedzmin) a hned se umístila jako druhá nejúspěšnější zahraniční povídka v tomto roce. V r. 1993 si Sapkowski zopakoval druhé místo, tentokrát s povídkou Střípek ledu (Okruch lodu) z č. 5/93. V letech 1994 a 1995 pak už anketu vyhrál, a to v r. 1994 s povídkou Konec světa (Kraniec swiata) z č. 6/94 a v r. 1995 s povídkou Něco končí, něco začíná (Coœ sie konczy, coœ zaczyna) z č. 5/95.
O oblibě polských autorů svědčí i slušné umístění povídky Konrada T. Lewandowského Mazal (Pacykarz) z č. 4/95, která se stala 5. nejlepší zahraniční povídkou za rok 1995. Lewandowski se navíc představil v Ikarii č. 2/96 další velmi zajímavou povídkou Noteka 2015, má tedy reálnou šanci svoje dobré umístění přinejmenším zopakovat.
Solidní ohlas mezi čtenáři mají také povídky Harryho Harrisona. Jeho Krysa z nerez oceli z č. 2/90 anketu v r. 1990 vyhrála. Další tři jeho povídky se v letech 1993 až 1995 umístily vždy v první desítce: Rameno zákona z č. 10/93 obsadilo 5. místo v r. 1993, Kosmická loď plná pavučin z č. 5/94 byla v tomtéž roce vyhodnocena jako 9. nejlepší zahraniční povídka a povídka Muž z BRAV z č. 6/95 se stala 4. nejlepší za rok 1995.
Docela se mi líbí i povídky Freda Saberhagena. V r. 1993 se dvě jeho povídky umístily mezi patnáctkou nejlepších (jedna na 8. místě, druhá na 13. místě). V roce 1994 dosáhl Saberhagen opět se dvěma svými povídkami ještě lepšího umístění, když povídka Na perutích minulosti z č. 2/94 obsadila 5. místo mezi nejlepšími zahraničními povídkami a další jeho povídka Dlouhá cesta domů z č. 11/94 byla vyhodnocena jako 8. nejlepší.
Lech Przeczek
I letos byl Parcon spojen s Bohemiaconem, takže i letos se sjeli fanové i nefanové z Česka i Slovenska do Ústí nad Labem, aby strávili poslední prázdninový víkend ve společnosti podobně postižených. Významným bodem v mém deníčku byla skutečnost, že kromě mě a Zdeòka Töpfera se akce poprvé zúčastnili i další členové našeho klubu. Z jejich reakcí soudím, že se jim con líbil, a že pravděpodobně nezůstane jen u tohoto jediného.
Oproti předešlému roku se ten letošní lišil hlavně neúčastí zahraničních hostů. Jediným oficiálním hostem byl polský publicista Maciej Parowski (šéfredaktor měsíčníku Nowa Fantastika), který však v žádném samostatném programu nevystoupil. Na uvolněné místo se nahrnuli tuzemští nadšenci, takže i tak běželo stále několik akcí najednou. Abych nezapomněl. Co se obligátní témat - jako prezence, ubytování a stravování - týče, pak nezbývá než konstatovat, že není co říct. Až na pár problémů s ubytováním a mírné nepochopení obsluhy bufetu šlo vše jako na drátkách.
Kromě tradiční serie filmů pro šediváky a všeho kolem celuloidových a magnetických pásků si hyperaktivní skupina Rigor Mortis připravila též pár pořadů o comicsu. Nechybělo samozřejmě ani tradiční divadelní představení sfk Spectra, tentokrát na téma povídky z jejich poslední sbírky - Tykvový večírek, která prošla vzápětí po představení slavnostním křtem. Nezajímavý nebyl ani soutěžní pořad RISK, zorganizovaný klubem Třesk Třebíč, který se stal hitem letošního PB-conu.
Kapitolou samou pro sebe byla záplava knižních novinek, kterých se vyrojilo požehnaně, takže jsem měl co dělat, abych uhájil alespoò žalostné trosky svých finančních zásob. Nakonec mi nezbylo, než odložit koupi některých kousků na pozdější dobu. O knižní dražbě nic nevím, protože jsem ji již klasicky zaspal, ale proslýchalo se, že nestála za moc, stála-li vůbec za něco. Napříště by se to prý mělo radikálně zlepšit. Nuž, uvidíme...
Závěrem snad už jen pár milých kopanců, kterým se zřejmě nevyhne žádný organizátor. Obrany své encyklopedie se J. Olša, Jr. nezúčastnil, protože o ní nevěděl, a tak se pod vedením doživotního prezidenta čs. fandomu v ČR klábosilo o dalších možných světlých zítřcích Encyklopedie a příbuzných projektů. Čas ukáže, nakolik bylo vše toužebným přáním a nakolik realizovatelným záměrem. Dalším zajímavým momentem byla diskuze s katolickým biskupem, ze které nakonec zbylo povídání s protestantským studentem. Den nezávislosti se nepodařilo sehnat kvůli (prý) špatnému telefonnímu číslu.
-jtp-
Octavia Butlerová: Úsvit, brož., 250 s.
Arthur C. Clarke: Duch z Grand Banks, váz., 272 s., 129,- Kč
George Alec Effinger: Když selže gravitace, brož., 270 s., 89,- Kč
Craig Shaw Gardner: Trampoty s trpaslíky, brož., 240 s.
Robert Holdstock: Dávné ozvěny, brož., 360 s., 109,- Kč
Brian Lumley: Nekroskop II - Vampýři, váz., 350 s., 149,- Kč
Christopher Stasheff: Čaroděj putující, brož, 280 s., 89,- Kč
Jaroslav Velinský: Cesta do Dzwille, brož., 420 s., 99,- Kč
Fred Saberhagen: Saberhagenovy knihy mečů brož., cca 280 s., cca 89,- Kč
První kniha mečů 5. 7. 1996
Druhá kniha mečů 31. 7. 1996
Třetí kniha mečů 30. 9. 1996
První kniha ztracených mečů 31. 10. 1996
David C. Smith: Příběhy barona Orona, brož., cca 200 s., cca 89,- Kč
antologie 13 hororových povídek, brož., cca 400 s. - v pátek 13. 9.
antologie 13 hororovýcvh povíde znovu, brož., cca 400 s. - v pátek 13. 12.
sest. J. Gelb a L. Friend: Žhavá krev 1., brož., cca 300 s. - XI
Terry Pratchett: Čarodějky na cestách, brož., cca 360 s. - XI
S. Briggs a T. Pratchett: Mapa Zeměplochy, brož., cca 32 s. formát mapy - IX
S. Briggs a T. Pratchett: Městský plán Ankh-Morporku, brož., cca 32 s. formát mapy - XI
Pro milovníky vědy právě vyšlo
John D. Barrow: Teorie všeho, MF, 1996, 129,- Kč
Kitty Fergusonová: Stephen Hawking. Hledání teorie všeho, Aurora, 1996, 149,- Kč
Carl Sagan: Kosmos, 1996, 599,- Kč
Pro milovníky záhad právě vyšlo
Erich von Däniken: Strategie bohů
Vladmír Liška: Mezi tajemnem a skutečností, ETC, 1996, 167,- Kč
Lilit Yiapo je jednou z několika set lidí, kteří jako jediní přežili jadernou válku a následnou celoplanetární zimu. Uneseni v bezvědomí do rozlehlé kosmické lodi mimozemšťanů, jsou uchováváni po několik staletí se zastavenými životními funkcemi, aby mohli, až to podmínky dovolí, znovu osídlit Zemi. A právě ona je vybrána, aby v programu znovuosídlení hrála klíčovou úlohu.
Zachránci, kteří si říkají Oankali, však za záchranu lidstva požadují pevně stanovenou cenu: samotnou lidskost. Jsou to genetičtí obchodníci, pro které je výměna a získávání nových genů stejně nezbytná, jako pro člověka dýchání. Proto ve svých obrovských živých lodích křižují vesmírem, hledajíce jiné formy života, aby s nimi udělali “obchod”. A lidstvo představuje víc než vynikající materiál pro křížení...
Brož cca 250 str, překlad P. Kotrle. Vyjde koncem roku 1996
A. C. Clarke - Duch z Grand Banks
Píše se rok 2012: sto let po ztroskotání Titaniku. Dvě z nejmocnějších světových korporací, každá z nich vedena výstředním géniem, se pustily do závodu, jehož cílem je vyzvednutí největšího a nejluxusnějšího vraku v dějinách lidstva. Titanik se rozlomil na dvě části, které mají být vyzvednuty rozdílnými metodami. Příď má být nadlehčena pomocí superpevných mikrokuliček naplněných vzduchem a odtažena na Floridu, kde se má stát světovou turistickou atrakcí. Zde má být vyzvednuta podchlazením okolní vody a pak dopravena do Japonska. Nejprogresívnější technologie jednadvacátého století se střetnou pod tlakem čtyř set atmosfér na dně oceánu. Pro každého z podmořských výzkumníků se výprava za odkrytím tajemství potopené lodi stává posedlostí... a pro některé z nich posedlostí osudovou. Vrak navíc obsahuje nečekaná tajemství.
Skutečným hrdinou tohoto románu je špičková technologie - a není autora, který by o ní dokázal psát poutavěji než A. C. Clarke, autor Setkání s Ramou nebo Rajských fontán.
Váz. 272 str, koncem srpna 1996, 139 Kč
G. A. Effinger - Když selže gravitace
V dekadentním světě levných rozkoší a snadné smrti si soukromý detektiv Marid Audran těžko hájí svou nezávislost. Ovšem jako každý v Budayeenu i on je k mání... za jistou cenu. Ulicemi prohnilého arabského gheta totiž chodí vrah vybavený výměnnými osobnostními čipy, jež sahají od Jamese Bonda až po sadistického rozparovače Chána. A Marid Audran dostal nabídku, která se nedá odmítnout. Dvě stě let starý ‘kmotr’ si vytipoval Marida jako svůj nástroj pomsty. Marid je vybaven nejdokonalejšími chirurgickými implantáty, které mu mají pomoci při stíhání vraždícího psychopata...
Detektivní příběh odehrávající se v kulisách kyberpunku a světa budoucnosti, jenž není tak vzdálený od naší současné reality, jak by se na první pohled zdálo.
Vyjde na podzim 1996, obálka Jim Burns, překlad Pavel Hodek, 270 str., brož., 89 Kč.
C.S. Gardner - Trampoty s trpaslíky
Když Ebenezumovo úsilí zbavit se své alergie na magii vede namísto jeho vyléčení k nakažení ostatních čarodějů, zbývá jen Wuntvor, který dosud nebyl neovladatelným kýcháním postižen. A tak se Wuntvor sám musí vydat na riskantní a nejistou cestu do vzdálených Východních království, kde jedině může nalézt kýženou pomoc.
Wuntvor sám si teď musí poradit s hrozným rýmujícím démonem Guxxem Unfufadu, nyní vypovězeným z Démonie, stiženým prokletím jambického pentametru a odhodlaným činit pokání za své dřívější nečisté způsoby. Wuntvor sám si musí poradit rovněž se všemi trampotami cestování, ubránit se ďábelsky nebezpečnému dobývání formou komise a vyhnout se protivnému vměšování ze strany těch druhých sedmi trpaslíků. (Těch, o kterých se literatura nezmiòuje - z důvodů, které vám brzy budou zřejmé.)
Ale dokáže Wuntvor sám a bez pomoci uniknout strašným pazourům obra Richarda, který ho míní odnést tam, kde by se z něj stal čarodějnický chlebíček? Nebo mu zbude už jen poslední výběr - celozrnný nebo černý?
1. pokračování trilogie Wuntvor navazující na trilogii Ebenezum. Vyjde do konce roku 1996, překlad P. Caha, obálka Josh Kirby. 240 s.
Robert Holdstock - Fantom
Radost, kterou mají Richard a Suzan Whitlockovi z adoptivního synka Michaela, bohužel nemá dlouhé trvání. Zdá se, že dítě přitahuje záhadné síly, které jeho rodiče přivádí až na pokraj nervového zhroucení. A když chlapec vyroste, situace se spíš ještě zhorší.
Přes některé společné prvky tento román na pomezí horroru a fantasy sice nepatří do cyklu o lese mytág, svou tajemností a důmyslností si s ním však v ničem nezadá. Čtenáře, kteří si romány Roberta Holdstocka již oblíbili, jistě zaujme mistrovským vykreslením postav a napínavým dějem, který je zavede daleko za hranice obyčejnosti.
Brož. 350 str, přeložil P. Kotrle, obálka Z. Boušková, vyšlo v srpnu 1996, cena 109 Kč.
Robert Holdstock - Dávné ozvěny
Jack Chatwin má vidiny. Zjevují se mu události z jakéhosi cizího světa, krátká setkání s lidským párem, Šedou Tváří a Zelenou Tváří, který prchá před něčím strašlivým v jejich vlastním světě a bojuje s drsnou, krutou a starou zemí. Jack občas zaslechne i zvuky toho zvláštního světa. Ale jedná se o události, odehrávající se v minulosti? Nebo v budoucnosti? Či snad v paralelním světě, nebo ve světě jemu naprosto cizím?
Teprve když se Šedé Tváři podaří uniknout do Jackovy reality, začne se Jack postupně dozvídat pravdu. Ale Zelené Tváři se nepodařilo svého druha následovat: je ztracena v nebezpečném světě, který se Jack musí začít učit poznávat, protože je teď na něm, aby do něj vstoupil a pomohl oběma uprchlíkům...
Vše, co miluje a na čem mu záleží, závisí na tom, jestli uspěje. A každý okamžik jeho předchozího života obsahuje část klíče k Dávné ozvěně, která teď musí být znovu slyšena.
Brož, 360 str, překlad P. Kotrle, obálka Z. Boušková, cena cca 95 Kč.
B. Lumley - Nekroskop II - Vampýři!
Mrtví sní své sny, sny, které může uskutečnit jen Harry Keogh, nekroskop. Takové je totiž Harryho nadání: čte myšlenky mrtvých v jejich hrobech - a čte i myšlenky nemrtvých! Při jejich snech však tuhne krev v žilách.
Georgina Bodeskuová omdlí u hrobky upíra Tibora Ferenczyho, ten se chopí příležitosti a dotkne se jejího nenarozeného dítěte. Po letech začne Julian Bodescu cítit podivné puzení najít svého upířího otce a šířit dál jeho hrůzné dílo. Jenom Harry Keogh, vězeò Möbiova metafyzického kontinua ho může zastavit. Harry však má problém - při střetu s upírem Dragosanim přišel o své fyzické tělo!
Nekroskop II - Vampýři! je strhující pokračování příběhu z knihy Nekroskop, které začíná v zdemolovaném Bronickém zámku, sídlu tajného oddělení ruské špionážní služby, a končí událostmi, které ještě překonají hrůzy prvního dílu.
Vyjde koncem léta, obálka C. Cabral, překlad R. Čapek, váz., cca 350 s., předp. cena 149 Kč
Příští Večer se sci-fi se koná první pátek v listopadu 1996
Přespříští Večer se sci-fi se koná první pátek v prosinci 1996
Přespřespříští Večer se sci-fi se koná kdovíkdy
Pro pár mizerných nevyplněných kolonek v nějakém zcela bezvýznamném formuláři na něho šéf řval, a to před všemi pracovníky Ústavu.
“Taková ostuda! Úplně mne znemožnil. Jak strašně já toho chlapa nenávidím!” mumlal si při jízdě pohyblivým chodníkem z práce.
V centru města konečně zahlédl důvěrně známou kabinu a nedočkavě se k ní hnal. Vběhl dovnitř a přibouchl za sebou dveře.
“Udejte kód příslušné osoby a zvolte si způsob hry,” ozval se hlas automatu. Spěšně nadiktoval veškeré požadované údaje.
V prostoru před ním se ihned objevil plastický obraz jeho šéfa a on zároveò ucítil ve své ruce pistoli.
Okamžitě začal střílet a po každém úspěšném zásahu se uklidòoval. Chladně potom sledoval, jak se postava před ním bezmocně hroutí k zemi.
Muž vyšel z kabiny ven a usmíval se. Hra skončila.
Tak už to začalo...
“Nejdřív nám prosím tě řekni, jaké typy čarovných proutků rozlišujeme! Uveď přesné složení elixíru mládí! Napiš a vysvětli soustavu rovnic nesmrtelnosti!”
Rozhostilo se hluboké ticho.
“Můžeš nám tedy alespoò předvést proměnu ve vlkodlaka?”
Mlčení se stále protahovalo.
“Cože, ty opravdu nevíš??? No to je neuvěřitelné! Vždyť tohle všechno jsou naprosto základní věci. Stejně základní, jako třeba létání na koštěti nebo schopnost stát se neviditelným ! Tak takhle by to vážně dál nešlo, děvče! Pokud se ihned nezačneš pořádně věnovat učení, tak se ti nikdy nepodaří vyčarovat pro sebe krásného prince! To je ti doufám jasné! A to už ani nemluvím o tom, že kdejaký budižkničemu tě hravě dovede proměnit v kámen nebo v kus dřeva a ty proti tomu nebudeš moci vůbec nic udělat!!!” povzdechla si nešťastná kouzloučitelka všeobecné školy magické při pohledu na svoji žákyni Roxanu.
Lidé se chystali osídlovat nové hvězdné soustavy!
Obrovská raketa Transstellar byla již téměř hotova. I když ještě scházelo pár drobností (zbývalo dokončit dno a také víko dosud nebylo osazeno), vzbuzovala raketa úctu. Válcový kolos bezmála čtyři sta metrů dlouhý a skoro sedmdesát pět široký byl opravdovou rukavicí vhozenou do tváře vesmíru. Plášť ze superpevných kovů, neprodyšně snýtovaný, kryl to nejlepší, co lidstvo mělo: supravodivou rozvodnou síť, suprahusté supratekuté palivo, supercitlivá čidla, nejmodernější (a ještě modernější) díla modernistů, výkonné elektronické mozky, jejichž funkce byla zálohována osvědčenými kuličkovými počitadly, nejkomfortnější zařízení pro členy posádky.
Výběr kosmonautů byl přísný. Vypracovala se soustava složitých testů, kterými prošli všichni dobrovolníci. Po propočtení výsledků se zjistilo, že náročným požadavkům nevyhověl ani jeden. Nakonec musel rozhodnout los. Ze tří miliard zájemců byly vylosovány tři milióny, které narychlo absolvovaly testy jednodušší. Ani tentokrát však nepadlo rozhodnutí, protože většina z nich uspěla. Při tajném hlasování volil každý sám sebe.
Termín startu se hrozivě blížil. Raketa už byla dávno připravena na oběžné dráze, ale posádka dosud chyběla. Nakonec ji na poslední chvíli jmenoval předseda Světové rady Julián Carleotti z nejuznávanějších kosmonautů, vědců a umělců mladších třiceti let. Jedinou výjimku povolil Julián Carleotti sobě a nejstaršího člena posádky zároveò jmenoval velitelem výpravy.
A potom nadešel den D, hodina H a blížila se vteřina S. V čele s velitelem posádky nastupují vyslanci Země do rakety. Postavy ve skafandrech lze jen těžko rozeznat, ale tamhle bude asi kapitán lodi Olaf Söderberg, dále hlava vědeckého týmu, vynálezce antitronu a jogín Kao-seng-can-feng se svým tělem, v bohémském skafandru mává na kamery “boy” Jimmie Harwey a další a další navždy mizí v útrobách Transstellaru. Poslední objetí, polibky přes skafandry, vzkazy. Plastikový průzor nejedné přilby se zamžil slzami a stěrače byly uvedeny do provozu...
Konečně se všech dvě stě hrdinů připravilo ke startu. Automat začal odpočítávat. 10, 9, 8, 7, 6, 8, 7, 6, 8, 7, 6, 8, 7, 6,...
Oprava odpočítávacího automatu naštěstí netrvala dlouho a mohlo se začít znovu: 10, 9, 5, 4, 3, 2, 1,
START!!
Závada byla rychle odstraněna a bude se startovat znovu. “Doufejme, že přívod paliva je v pořádku,” poznamenává Julián Carleotti a vytahuje prášky proti přetížení a beztíži. Nabízí ještě ostatním, ale vtom sebou Transstellar trhne, prášky se rozletí po kabině a myši je sežerou. Ozve se jásot. Povedlo se! Transstellar odstartoval!!
Zanedlouho již kolos získal určitou rychlost a vzdaloval se z místa startu. Kosmonauti odepnuli bezpečnostní pásy, vstali z anatomických křesel a svlékli těžké skafandry. S úlevou se protahovali a procházeli po raketě. Z ampliónů se ozval lodní gong svolávající k jídlu. Začínal všední den.
A Transstellar stále nabíral rychlost. Pomalu, ale jistě se pomocí svých mohutných motorů vzdaloval od Země. Přeťal dráhu Pluta a vydal se do nepřátelsky temného mlčícího vesmíru. První z mnoha. Podaří se mu dosáhnout cíle? Založí hrdinové novou lidskou osadu navzdory všem záludným nástrahám a nebezpečím, které jim vesmír bezpochyby chystá?
Zatím šlo všechno hladce. Ale to netrvalo dlouho.
Jednou, právě když měl v řídícím středisku službu mladý operátor Steve Collins, původním povoláním řezník, nemohl uvěřit svým očím: meteor, který měl protnout za několik hodin dráhu Transstellaru, nebyl meteor, ale kosmická raketa!! Jak se dostala až sem, do bezútěšných pustin za hranicí sluneční soustavy? Došlo jí snad palivo? Nebo byla její posádka mrtva? Co ji zahubilo? Snad tatáž síla, která raketu vyrvala z přitažlivosti Slunce? Steve Collins honem vzbudil vedoucí osobnosti Transstellaru.
Zanedlouho se všichni shromáždili v řídícím středisku: interesantně prošedivělý Julián Carleotti neklidně procházel sem a tam, kapitán Olaf Söderberg seděl v křesle a snažil se skrýt své napětí, “boy” Jimmie Harwey vesele poskakoval v předtuše dalšího šlágru, Kao-seng-can-feng mlčky zaujal na řídícím pultu pozici can-feng a meditoval. Čekalo se už jen na pilota Quida Procházku. Vešel za chvilku a řekl: “Co uděláme?”
“Je možné změnit směr letu a vyhnout se srážce?” zeptal se dychtivě Julián Carleotti.
“To bychom nejdřív museli dostat z palubní desky támhle toho,” ukázal Quido Procházka na Kao-seng-can-fenga, mohutně zívnul a odešel zase spát.
“Takže buď zničíme Transstellar, nebo neznámou raketu!” vykřikl nadšeně Jimmie Harwey.
“Transstellar,” řekl Kao-seng-can-feng. “Nebudeme přece rušit duše mrtvých.”
Vtom však Steve Collins vykřikl: “Cizí raketa mění směr! Podívejte!!” Skutečně, na zádi rakety se objevily plameny.
“Nebo tam hoří,” podotkl někdo.
“No prosím,” prohlásil Kao-seng-can-feng, “duše mrtvých si nepřejí být rušeny a provádějí úhybný manévr.”
Olaf Söderberg pochybovačně pokýval hlavou a uvedl v činnost zařízení pro kontakt s cizími civilizacemi. Na neznámou loď se namířily antény a vychrlily na ni malou násobilku. Olaf Söderberg se podíval na displej ukazující vzdálenost obou raket: “Za jednu minutu a dvacet tři sekundy tu máme Pythagorovu a Thaletovu větu.”
A skutečně! Kapitán se nespletl ani o sekundu! Kao-seng-can-feng slezl z pultu a ostatní zase vzbudili Quida Procházku, protože je bezpochyby čeká obtížný spojovací manévr. Jimmie Harwey si začal broukat jakousi ódu. Odkudsi se objevilo šampaòské. “Na naše bratry!” zněl přípitek. “A sestry,” dodala jakási feministka.
Za chvilku do kabiny opět vešel Quido Procházka. Jeho nasupená tvář jasně říkala, že každá civilizace, která ho nedokáže kontaktovat ve dne, je banda hulvátů a ničemů. Přesto usedl do svého křesla, dokouřil a připoutal se. S nikým nepromluvil ani slovo.
Přesto přistávací manévr provedl bez nejmenší chybičky, a tak cizí raketa brzy pevně stála na přistávací ploše Transstellaru. Vzhledem k němu to byl sice drobeček, ale ve skutečnosti byly jeho rozměry také obrovské. Julián Carleotti vlastnoručně zmáčkl tlačítko k otevření vstupu na Transstellar. Za chvíli budou neznámí v řídícím středisku!!
Nejdříve se ozvaly těžké kroky, a potom do místnosti vstoupilo několik černých neprůhledných skafandrů s odjištěnými laserovými pistolemi v rukou. Než se kdokoli zmohl na slovo, pokročil jeden ze skafandrů dopředu a řekl: “Jsem velitel výpravy na Halleyovu kometu a jmenuji se Tumba.”
“Jak jste se o nás dozvěděli?” zašeptal bezkrevnými rty Jimmie Harwey. “Vždyť máte už pátý rok porouchanou anténu!”
Tumba se posupně zasmál: “Máme své informace,” a dodal: “Poletíme s vámi!”
“Ale my nemáme dost kyslíku a potravin.”
“Nevadí, však vy se uskrovníte. Nezapomeòte, že teď jsem tady pánem já a moji chlapci!” potřásl Tumba významně laserovou pistolí.
Kao-seng-can-feng změnil pozici na zbrusu novou, dosud nepojmenovanou, při níž zůstávaly ruce vysoko nad ostatním tělem.
Nehledě na to šel život v Transstellaru dál svou cestou, jenom bylo tu a tam občas vidět některého Tumbova chlapce s laserovou pistolí po boku.
S tím, jak Transstellar zvyšoval rychlost, bylo spojení se Zemí stále zpožděnější a obtížnější. Poslední zpráva, která raketu dostihla, byla, že “boy” Jimmie Harwey se narodil před dvaapadesáti lety. Je ovšem pravděpodobné, že v době jejího vyslání se již nějaký čas projevovaly relativistické efekty.
Čas v raketě probíhal rychle, protože kosmonauty jen občas vytrhla z letové ztrnulosti nějaká význačnější událost.
Hned druhý rok letu došlo k nevídané populační explozi myší.
Čtvrtý rok ztratil Tumba laserovou pistoli.
Sedmý rok se na tři hodiny probral ze ztrnulosti Julián Carleotti. Jak se o dva roky později ukázalo, byl to planý poplach.
V tomto roce se také počet objevených černých pasažérů zaokrouhlil na deset.
Koncem jedenáctého roku centrální chronometr začal jít nazpátek. Hlavní Mozek se k tomuto relativistickému jevu odmítl vyjádřit.
V sedmém roce letu se centrální chronometr zastavil úplně, takže posádka ztratila pojem o čase.
O dvě nevídané populační exploze myší později Transstellar začal brzdit, protože objevil obydlitelnou planetu.
Všichni se sešli v sále u modelu neznámých planetárních soustav, který byl pohyblivý, protože nikdo nemohl tušit, z které strany se raketa k planetám přiblíží. Zatímco probíhala porada, zda mají přistát, zahájil Hlavní Mozek přistávací manévr, který se vcelku zdařil.
Přistáli v lesnaté krajině. Svým přistáním si zároveò vypálili rybník a část lesa, kterou budou moci obdělávat. Citlivá čidla kosmonauty ubezpečila, že poblíž nejsou větší živočichové. První skupinka osadníků se tedy vydala na průzkum.
Při každém jejich kroku se ze spáleniště zvedaly obláčky popela, které k zemi padaly jen velmi pomalu, takže to vypadalo, jako by kosmonauti za sebou táhli dlouhou vlečku.
Náhle se ozvala rána a na místě, kde ještě před okamžikem byli lidé, se zvedl oblak popela. Co se stalo? Asi nic zvláštního, protože nikdo nic nehlásil. Jen z lesa obklopujícího spáleniště vyběhlo jakési stvoření, radostně poskakovalo, bilo se v prsa a řvalo: “Hu-hu-há!”.
Po krátké válce se zbytek domorodců choval ke kosmonautům přátelsky. Bylo tedy možno přistoupit ke stavbě obydlí, protože Transstellar se v cizím prostředí začal vůčihledě rozkládat.
Morálka výpravy také. Tumba se se svými chlapci držel stranou, Julián Carleotti byl bez prášků proti přetížení a beztíži úplně na dně, Kao-seng-can-fenga zajímal jedině jogging. Pilot bez nervů Quido Procházka konečně zjistil, že i on má nervy a celý bez sebe z tohoto objevu je každou chvíli ztrácel. Navíc na planetě došlo k nevídané populační explozi myší.
Nedlouho potom pravděpodobně celá expedice vymřela na neznámou infekční chorobu.
Ze sbírky Bájesloví kosmického věku.
Autoři si nepřejí být kompromitováni.
Trosky / 5. číslo / 1996
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 30. října 1996
Zpracovalo DTP studio Pes
Zpět k Troskám