Znovu se vzpamatoval a opřel se zase do kola. To teď povolilo a otočilo se. Dveře se začaly otevírat. Ren Ranoth však cítil, jak je jeho vůle ochromena a jak ho opouští vědomí. Byl najednou zcela bezradný. Vůbec si nemohl vzpomenout, proč vlastně ty dveře otevřel a co chce dělat dál.
Zdeněk Töpfer
Pokračování příště
VTM 5/93
VTM 6/93
Psychotronika však hledá jinou cestu. Jde o to aktivovat lidský mozek a jeho paměťové schopnosti zcela přirozenými formami a tím dosáhnout větší efektivnosti, například právě v procesu výuky.
Jedním z těch, kdo se o to pokusil, byl bulharský parapsycholog Lazanov. Jeho vzdělávací metoda umocňovala uchování naučené látky v rámci tzv. dlouhodobé paměti a nevyžadovala žádné zvláštní námahy a úsilí ze strany respondentů. Ukázalo se, že Lazanovova metoda působí úspěšně i na zaostalé i na výborné žáky, a to dokonce bez ohledu na jejich věk.
Tato výuková metoda byla aplikována v sofijském Institutu parapsychologie a sugestologie a její výsledky ukázaly, že stovky lidí různých profesí i úrovní znalostí se zde naučily například cizím jazykům ve velmi krátké době - za dvacet dní zvládli prý až dvouletou učební látku.
Jiné experimentální skupiny se zúčastňovaly kursů matematiky, fyziky, chemie i biologie a v některých týdnech dosáhli velmi dobrých znalostí v těchto oborech. V čem tedy zvláštnost Lazanovovy metody spočívá?
V jedné typické třídě institutu bylo dvanáct lidí různého věku i rozličných profesí. Relaxovali v pohodlných křeslech, mírně skloněných jako v letadle. Světla v místnostech byla ztlumena a z reproduktorů zněla jemná melodie, navozující dřímotu.
Ve skutečnosti šlo o hodinu francouzštiny. Učitelova slova zněla na pozadí hudby jakoby mimochodem. Hlas byl z počátku tichý a měkký, později nabíral na intenzitě a příkrosti, a toto střídání mělo svůj specifický rytmus s různorodou škálou intonace. Francouzská slova, věty i jejich překlady vnímali studenti vlastně podvědomě. "Musíte pouze a naprosto relaxovat. Nemyslete na nic" - říkal jim pedagog. Šlo o to vyvolat jejich mentální zaujetí, aby jejich mysl byla plně zaujata hudbou.
Teprve druhý den studenti ,překvapeně zjistili, že ačkoli byli přesvědčeni, že se nic nenaučili, pamatovali si až 150 nových slovíček a mohli dokonce i poměrně snadno číst a překládat. Během dvou hodin této relaxační výuky do sebe absorbovali více než klasickou vzdělávací metodou. Za měsíc ovládli dva až tři tisíce slov i značnou část gramatiky. Navíc se ukázalo, že se jejich znalosti fixovaly v paměti trvaleji a proces zapomínání byl podstatně zpomalen.
Lazanovova učební metoda je v podstatě založena na technice jógy-savasanny. Používání sugesce i autosugesce povolí svalové napětí, svaly zrelaxují a mozek je osvobozen od obvyklých tlaků stressu. V tomto zrelaxovaném stavu vědomí, neboli v meditativním stavu, mizí rychle únava, mozek je podobný houbě, která do sebe nasává vědomosti. Dochází ke zklidnění a intuitivnímu vnímání učební látky a měření EEG ukázala, že jsou zřetelné i fyziologické změny mozkových proudů, Dominuje alfa rytmus - vzorec klidu.
"Lidský mozek zachycuje v paměti kolosální kvantitu informací, dokonce i to, kolik kroků potřebujete udělat během vaší cesty na autobusovou zastávku. Toto neznámé vnímání dokazuje, jak mocnou silou je podvědomí. Není naprosto nic nadpřirozeného v umělém rozčeřování paměti a přijímání telepatie" - říká Lazanov.
Z knihy Vlamíra Lišky "Odtajněná psychotronika"
Z čistě fyzikálního hlediska lze za skutečně alternativní vesmíry pokládat pouze trojí možný druh těchto světů:
Několik dalších SF autorů se taktéž odvážně pustilo do řešení problémů kvantové mechaniky. Tomuto tématu je věnována např. kniha Iana Watsona The Jonah Kit (česky Ian Watson: Žalm podle Jonáše, Laser, 1993). Schrödinger's Cat Trilogy - Schrödingerova kočičí trilogie: The Universe Next Door (1979) - Vesmír Další dveře, The Trick Top Hat (1981) - Trik s kouzelným kloboukem a The Homing Pigeons (1981) - Domácí holubi Roberta Wilsona je bláznivým příběhem, ve kterém hlavní roli hraje jiný paralelní vesmír pronikající naším světem. Různé absurdní situace využívající paradoxů Schrödingerova modelu alternativních vesmírů slouží Wilsonovi k obnažení mnoha tabuizovaných témat - hlavně politických a sexuálních - stejně jako k prezentaci paradoxů kvantové mechaniky.
Současná fyzika však začíná nesouhlasit s Bohrovými a Heisenbergovými názory. Stále hlasitěji se hovoří o tom, že hmotné vlny a pravděpodobnost by se měly pokládat za součást skutečnosti, za jeden ze způsobů popisu skutečného světa. Jestliže je však možné pokládat pravděpodobnost, která řídí pohyb elektronů uvnitř atomu, za něco objektivně existujícího, za něco, co opravdu existuje, pak je jen navýsost logická představa o tom, že v celém vesmíru existují miliardy světů, které jsou spojeny například prostřednictvím navzájem se prostupujících vln. Tato koncepce byla podle amerického fyzika Hugha Everetta nazvána Everettovou metateorií. Podle ní ony "víceré" světy nepředstavují pouze dosud nikdy neuskutečněné možnosti a události, ale reálně existující alternativní (vedle sebe) nebo paralelní (navzájem v sobě) světy, které vznikají jako důsledek neustálého rozštěpování a rozvětvování našeho světa na nekonečný počet téměř identických světů. Od okamžiku vzniku vesmíru se skutečnost - realita rozštěpila (a stále se rozštěpuje) do různých stavů. Everettova metateorie konkrétně hovoří o tom, že neexistuje něco takového jako absolutní, základní řád reality, uspořádání skutečnosti, nýbrž pouze nekonečné množství "relativních" stavů této reality.
Jak si představit ono "rozštěpování se" skutečnosti na nekonečné množství paralelních světů? Americký fyzik Bryce de Witt připouští, že každý proces na subatomární úrovni je schopen donekonečna zvětšovat počet již existujících světů. Náš svět se stále více rozvětvuje. Každá kvantová událost na libovolné hvězdě nebo planetě, v galaxii či v jakémkoliv jiném libovolném místě ve vesmíru dělí náš svět vezdejší na miliardy kopií. Jedná se o extrémní případ vesmírné schizofrenie.
Nedělí se však jen světy, dělíme se i my sami, naše těla, mozky a naše vědomí. Naše těla, jako součást našeho světa, také podléhají "kopírování". Každý náš duplikát se stává myslící a cítící lidskou bytostí, která žije v nějakém jiném světě, který se podobá tomu našemu jako vejce vejci a liší se od něho prakticky jen jinými stavy několika atomů. Všechny navzájem sousedící jiné světy jsou podle Everettových a de Wittových názorů odděleny. Nikdo nemůže libovolně cestovat z jednoho světa do druhého.
Suma všech existujících světů představuje jednolitou strukturu. Každá situace, která kdy mohla nastat v době vývoje našeho vesmíru, se uskutečnila v nějakém jiném světě. Jednotlivé kvantové události umožňují každému jednotlivému atomu vydat se na miliardy různých jiných paralelních drah, které v duchu teorie nekonečného množství alternativních možností akceptuje a také realizuje. A proto také může existovat nekonečné množství světů, světů bez sluncí a dokonce bez Mléčné dráhy. Jiné se zase mohou lišit od toho našeho světa tak výrazně, že například vůbec nemají hvězdy nebo galaxie. Jiné se zase vyznačují temným chaosem, ve kterém černé díry pohltily poslední zbytky hmoty, zatímco jiné světy jsou zase celé rozžhaveny radioaktivním ohněm své neko- nečné existence.
Velice zajímavou kreací na téma jednolité struktury všech existujících alternativních světů je povídka polského autora Marka Oramuse Ukryty mezi gwiazdami (1992) - Schovaný mezi hvězdami, který přirovnává všechny alternativní světy ke včelí plástvi. Každá buňka plástve představuje jeden alternativní svět. (U nás ve sbírce Tlatocetl, Laser, 1993.) Koncepce alternativních světů je v science fiction hojně využívána od nepaměti. V románu německého autora Karla Armera Das Königsprojekt (1984) - Královský projekt máme co do činění se sui generis - stvořením alternativního světa, ve kterém má katolická církev k dispozici stroj času. Podle plánů Leonarda da Vinci vysílá pomocí tohoto stroje času do minulosti švýcarské gardisty, aby "napravili" historii, čili znemožnili Reformaci. V románu Poula Andersona Guardiens of Time (1960) - Strážci času se můžeme setkat s chronopolicií - strážci času, kteří střeží historii v jejích uzlových bodech, aby v nich nedošlo k nežádoucím změnám. John Brunner popisuje ve svém románu Times without Number (1974) - Doba bez pořadového čísla svět, ve kterém španělská armáda rozdrtí anglické válečné loďstvo v roce 1588 v bitvě v průlivu La Manche, čímž vrátila Anglii zpátky do lůna katolické církve. Jeden z nejoriginálnějších tvůrců science fiction Philip Dick napsal nejméně dva romány s brilantními kreacemi alternativních světů. Děj románu The Man in the High Castle (1962) - Muž z vysokého zámku se odehrává v bývalých Spojených státech, těsně po druhé světové válce, kterou vyhrálo Německo, Itálie a Japonsko. Druhý jeho román, Flow my tears, the Policeman said (1974) - Tečte mé slzy, řekl policista, popisuje alternativní Spojené státy jako perfektně fungující policejní stát, ve kterém je každý občan registrován a přísně střežen.
Uvedené příklady využívající motivu alternativních světů v dílech autorů science fiction spojuje skutečnost, že v nich představené světy jsou alternativními verzemi vývoje lidské civilizace zde na Zemi. Toto ohraničení zcela mizí v případě čistě fantastické literatury. V těchto případech se jedná o světy obývané zcela jinými bytostmi, s jinými hvězdnými a planetárními systémy. Motiv zcela pozemsky atypických alternativních a paralelních světů začal dominovat v sedmdesátých letech, převážně ve fantasy románech amerických autorů, kde výdobytky technologických civilizací nahrazují kouzla a čáry. Za všechny kreace podobných alternativních světů jmenujme Tolkienova Pána prstenů - The Lord of Rings (1957), nejslavnější fantasy všech dob. Dále sem patří Zelazneho cyklus Devět knížat Amberu - Nine Princes of Amber, Silverbergovy Kroniky Majipooru - The Majipoor Chronicles, Herbertův cyklus Dune a tetralogie Le Guinové o Earthsea (Zeměmoří).
Jedním z literárně nejvděčnějších a přitom velice atraktivních témat science fiction jsou chmurné vize budoucnosti. Katastrofy v těchto dílech jsou nejčastěji způsobeny živou a neživou přírodou, samozřejmě člověkem a také všudypřítomnými mimozemšťany. První kontakty science fiction s touto problematikou můžeme zaregistrovat již začátkem 19. století v dílech Cousina de Grainvillea Le Dernier Homme (1805) - Poslední člověk a Marry Shelleyové The Last Man (1826) - Poslední člověk, které pojednávají o biblických ranách, jež zredukují lidstvo do několika jedinců začínajících znovu budovat zničenou civilizaci. Častým námětem jsou také různými druhy záření vyvolané změny u živých organismů, které jsou platformou pro konstrukci nových vztahů mezi takto zmutovanými jedinci. Názornými příklady v tomto směru jsou The Day of Triffids (1950) - Den trifidů a Chrysalis (1955) - Kukly Johna Wyndhama a Daybreak - 2250, A. D. (1952) - Den D André Nortonové.
Ve snad nejpůsobivější a nejklasičtější vizi postkatastrofického světa, v románu A Canticle for Leibowitz (1959) od Arthura Millera, je popsána historie lidstva po nukleární válce. Vůdčí roli mezi těmi, kdo přežili, přebírá katolická církev, konkrétně Albertinský Řád von Leibowitze. Mnoho děl science fiction také popisuje, jak lidé přežívají následky různých katastrof, hlavně těch nukleárních, v podzemních prostorách. Klasickým příkladem je vize Roberta Merleho působivě zobrazená v románu Malevil. V románu Philipa Dicka The Penultimate Truth (1964) - Předposlední pravda lidé v podzemí přežívají válečné běsnění a zjišťují, že jimi zkonstruovaní roboti pokračují na povrchu Země vesele dále v boji. V románu Vondy McIntyresové The Exile Waiting (1975) - V očekávání exilu dochází v obrovských podzemních skladištích k nekompromisním mocenským bojům mezi jednotlivými gangy nukleární katastrofu přeživších lidí.
Podle Umberta Ecca je dynamika invence jak ve vědě, tak i v umění prakticky totožná. Science fiction, jako místo, kde se setkávají obě tvůrčí oblasti, velice působivě a výrazně zdůrazňuje tento pokrevní svazek. Science fiction má před sebou bezesporu nádhernou budoucnost. Stále více lidí si klade otázku, jak asi bude vypadat jejich budoucnost. Odpověď na tuto otázku budou hledat v žánru, který na tuto otázku odpovídá nebo přinejmenším budí zdání, že na ni zná odpověď.
(podle VTM 5/93)
V knize se prolíná několik vrstev vyprávění. Děj se odehrává paralelně v sovětském výzkumném středisku, na radioteleskopu v Mexiku, na vojenské základně v Japonsku a mezi kytovci pod hladinou moře. Všechny tyto vrstvy se postupně přibližují až se nakonec prolnou při propojení uskutečněných vědeckých objevů.
Kniha je docela zajímavá, i když na čtení místy trošku obtížná, neboť je občas proložena filosofickými, kosmologickými či logickými úvahami. Ale tyto úvahy jsou funkční a knížka poskytuje široký prostor k vlastním úvahám.
Novela Sirotci oblohy se poprvé objevila jako dvoudílný seriál v časopise Astounding Science Fiction v roce 1941. Autor tímto příběhem zavedl do sci-fi nový námět: generační kosmickou loď, jejíž posádka ze střídajících se generací zapomene, že je na lodi a jaké je její poslání a přestává hledat smysl své existence. Tento námět později inspiroval i další spisovatele.
Knížka je napínavá a velice dobře se čte. Příběh je plný akcí a zaujme čtenáře od první do poslední stránky.
Kniha je rozčleněna podle jednotlivých oborů psychotroniky. A tak se postupně setkáváme s výzkumy telepatie, proutkaření, reinkarnace, aury, vlivu tvaru těles, bezzrakového vidění, UFO, podvědomého vnímání, lidových léčitelů, telekineze a akupunktury. Kniha je dále proložena exkurzemi do dějin psychotroniky, kde se můžeme setkat s významnými osobnostmi tohoto oboru, které působily na východní straně Železné opony.
Nikdo zřejmě nepochybuje, že bádání zejména sovětských učenců měla posloužit k zlepšení obranyschopnosti nejpokrokovějšího společenského řádu na Zemi. A tak by nás vlastně mělo těšit, že se jim doposud nepodařilo pochopit a objasnit problémy, kterými se zabývali.
Mne osobně udivuje, že oficální pedagogická věda dosud nepřijala a neuplatnila v praxi výukové metody bulharského profesora Lazanova. Z jeho pokusů vyplynulo, že například cizí řeči je možno se naučit až padesátkrát rychleji než dosud běžnými postupy. Navíc jsou takto získané vědomosti zapsány v paměti daleko důkladněji. A k dovršení všeho - vůbec nezáleží na stupni inteligence a talentu studenta. Výuka v podvědomí však přesto zůstává i nadále jakoby na okraji. V naší zemi působí snad pouze dvě (zahraniční) jazykové školy, které ji využívají.
Čeští prozaici jsou zastoupeni Petrem Lonkem (Čekání na řeku - Země po globální kata- strofě a na ní hrstka mladých lidí) a Václavem Škvorem (Loutka - hrdina v boji proti vládnoucí klice v kulisách ze středověku). Ze zahraničních máme tu čest s A. C. Clarkem (Strašidelný skafandr - příběh s horrorovými prvky, které však neděsí), F. Leiberem (Špatný den pro ob- chod - ne příliš zdařilá variace na konec světa), T. Sturgeonem (Talent - o zvláštně nadaném chlapci), R. A. Laffertym (Pokračování na dalším kameni - lehce? surrealistický? příběh o archeolozích), N. Spinradem (Veliký záblesk - útoky na psychiku vojáků u tlačítek odpalovacích ramp jaderných zbraní, které vedou k jaderné válce), F. Brownem (Zbraň - o morálce a etice vědců tvořících nové zbraně), A. Porgesem (Moucha - omšelý motiv setkání s mrňavými mimozemšťany) a R. Wilsonem (Matka pro svět - Země po konci světa a na ní dva lidé - muž a mentálně retardovaná dívka).
Většina uvedených povídek je následována seznámením čtenáře s autorem a krátkou recenzí.
Pro zajímavost je též uvedena povídka cImrána Táliba Když se černá rozšířila, a to včet- ně arabského originálu. Na člověka západní civilizace působí tento útvar značně cize, je zcela odlišný stavbou vět i vnitřní psychikou.
Z non-fiction mne zaujala stať Víta Haškovce Potřebuje vesmír stvořitele?, ve které autor z pohledu současné vědy rozebírá, z čeho a jakým způsobem mohl vzniknout vesmír.
Hodnocení: ***
Nakladatel se čtenáři snaží namluvit, že autor je cizinec žijící v Čechách a píšící česky. Z jeho ((jejích), (jejich)) povídek však přímo čiší typický český humor i lehký sarkasmus a neúcta k autoritám, čehož dle mého nemůže být schopen žádný cizinec, i kdyby zde žil tisíc let.
Dračí vejce pojednává o výpravách lidí na planetu za dračími vejci , která slouží jako nenahraditelná surovina k přípravě léku proti rakovině. Autor((ka), (ři)) zde nastiňuje(jí) otázku lidské etiky, kdy člověk, aby sám přežil, bere život zástupcům jiného druhu.
V povídce Ona se vrátí ... (Alena) se objevuje již klasický motiv bližšího setkání třetího druhu. Drana a Perx nás přivádí na vzdálenou planetu, kde hrstka kolonistů v boji o holý život s domorodci pozvolna klesá na vývojovém žebříčku níž a níž. Zde opět vyvstává otázka, zda je správné žít na úkor někoho jiného.
Parafrázemi na klasickou pohádku o Hloupém Honzovi jsou Honzova první cesta a Druhá Honzova cesta. Ve Světlých koridorech je autorem((kou), (y)) dovedena k dokonalosti myšlenka na nejlepší způsob bydlení - člověk sídlištního typu se zde vyvinul natolik, že osamocen (obklopen jen všudypřítomnými automaty) vegetuje ve svém bytovém jádru od narození do smrti bez potřeby byť jen na okamžik opustit své útočiště.
A konečně Případ společnosti REDSUN se zamýšlí nad vlivem vodních přehrad a umělých nádrží na naši planetu.
Hodnocení: ***
Příběh bez začátku a bez konce - tak by mohl znít podtitul povídky Návrat. Na Zemi má každým dnem vypuknout globální jaderná válka. OSN (přesněji její kulturní organizaci UNESCO) nenapadne nic chytřejšího, než vybrat skupinu dětí a poslat je na nějaký čas na venkov (blíže neuve- denou Planetu), kde se mají vzdělávat a čekat na pokles radiace na únosnou míru, k čemuž dojde již po 15 (!) letech. Nosným motivem je mořská mušle, kterou si vezme Hrdina jako jediný předmět ze své rodné planety, a která mu v závěru pomůže navázat kontakt s primitivy tamtéž.
Údolí věčného spánku je podobného zrna. Zde výbuch vojenské družice zničí ozonovou vrstvu nad jedním údolím. V té době tam přebývají Hrdinova maželka a syn. Oba při nehodě zahynou, a tak se náš Hrdina dobrovolně stává pokusným králíkem a vydává se na jistou smrt za svými blízkými. Nepochopil jsem jeho důvody, protože sám prohlašuje, že touží po životě.
V Planetě Emiga máme tu čest s mimozemskou civilizací (na její půdě) nehumanoidního typu. Přesněji s jakýmsi symbiotickým organizem složeným z rostliných i živočišných částí, který se podobá orchidejím (je však mnohonásobně větší) a který se živí býložravci velikosti člověka. V rámci boje druhů tito rostlinoživočichové vyhubili nejen všechny šelmy, ale i zárodky lidského druhu.
Kdyby nebyly jednotlivé kapitoly povídky Nový domov očíslovány, podezříval bych sa- zeče z omylu při jejím sestavování. Takto však musím pokárat autora(ku). Toto skutečně nemá s tzv. filmovým střihem v próze vůbec nic společného. A to už ani nemluvím o proložení třemi prology.
Hodnocení: **
Já jsem si toto dílo pořídil na cesty a jako takové splnilo svou úlohu. Mám pouze výtku k hmotnosti knížek. V porovnání se zahraničním paperbacky je stále příliš vysoká. Není u nás zkrátka stále k dispozici levný, ne příliš kvalitní, avšak lehký papír. Snad to časem bude lepší.
Ještě si dovolím jednu poznámku - každý díl je překládán (asi z důvodu rychlejšího sledu jednotlivých pokračování) někým jiným. Zprvu jsem si myslel, že to bude na škodu věci, ale zřejmě zde není příliš co zkazit, protože rozdíl mezi jednotlivými částmi je téměř neznatelný. Menší výhrady mám asi jen k čtvrtému a pátému dílu, kde si zřejmě překladatelky několikrát špatně vyložily pravý smysl napsaného.
Ale k příběhu samotnému - jedná se o klasické téma Robinsona a lidojedů, tentokrát obsazený skupinou kluků a nebezpečnými zmutovanými zločinci. Roli Pátka zde sehrává zdivočelý německý ovčák (později s celou smečkou). Jak jsem již naznačil výše, jde o skutečný boj na život a na smrt, boj, ve kterém ani jedna ze zúčastněných stran nešetří svého protivníka. Napětí je stupňováno několika nezdařenými pokusy chlapců o únik. Konec však je typickým americkým happyendem, kdy kromě hlavních kladných hrdinů nezůstane nikdo na živu. Autor si však nechal pootevřená zadní vrátka k případnému pokračování, protože zánik hlavního padoucha je nejednoznačný. Dokonce jeden z chlapců si na závěr klade otázku, zda onen zloduch skutečně odešel navždy.
Hodnocení: **
Kmínkovy příběhy jsou podkresleny lehkým, teplým humorem a typicky českou ironií. Zdá se, jako by půdu vědecké fantastiky využíval více k přiblížení našeho všedního, každodenního života než k cestám k zářným (ať už jásavě či radioaktivně) zítřkům lidstva. Jeho hrdinové si kladou i vysoké cíle, přesto však zůstávají stále na zemi.
Každý čtenář může v této knize nalézt zrcadlo svého osudu, svou dosavadní pouť životem, ba dokonce i možné směry svého dalšího putování. Teď už to vypadá, jako bych recenzoval Bibli, a tak snad abych radši končil. Zkrátka - vřele doporučuji.
Hodnocení: *****
Líčí příběh mladíka Hugh Hoylanda. Je to příslušník posádky vesmírné lodi Vanguard, na které při cestě k Alfa Centauri došlo ke vzpouře. Tento mladík se narodil až po několika generacích a lidé již zapomněli, kde žijí a jaký je cíl jejich cesty. Privilegovaná skupina vědců udržuje poddané v poslušnosti pomocí moudrosti předků (např. speciální výklad "Základů moderní fyziky"). Žije zde i skupina mutantů (mutáci). "Lidstvo" udržuje svou "genetickou" čistotu (podobnost se Spartou, mrzáci jsou likvidováni), mutace jsou vystvětlovány jako Jordanův trest (Jordan = původně jeden z tvůrců Lodi, povýšen na boha). Mutace vznikly jako následek radiace po vzpouře a porušení štítu lodi. Hlavní hrdina se jako spravný zvídavý mladík dostane do konfliktu s vědci, při výpravě je zajat mutáky s nimiž se spřátelí (zajímavá postava dvou (!) hlavého mutáka - inteligenta). Zjistí pravdu o lodi a snaží se vědce přesvědčit, aby dokončili dílo předků. Po jistých problémech a bojích se mu podaří s přáteli ovládnout lidstvo i mutáky. Jak to již bývá, do čela lidstva se dostane < censored> a kniha vrcholí útěkem malé skupinky vedené hlavní postavou v záchranném člunu a přistáním na planetě.
Tolik asi stručně k obsahu. Mne osobně kniha na první pohled nezaujala, až po upozornění jsem si ji zakoupil a nelituji. Je napsána velmi čtivě. Mám sice jisté výhrady k technice (je vidět, že to psal v roce 1941) a závěr knihy se mi zdá odfláknutý. Sám autor opakovaně zdůrazňuje, že to byla VELKÁ náhoda, že to takto skončilo. Mám spíš pocit, že byl k tomuto závěru dotlačen vydavatelem.
Hodnocení : ***1/2 (nebýt toho závěru, dal bych i ****)
Mladík Roy Complain se vydává s přáteli za tajemnými bytostni do nitra Pustin. Tyto bytosti mají ovládat celé Ubikace (=prostor, kde žije kmen Greenů a jiné kmeny) a Pustiny (=něco jako džungle). Na cestě se setkávají se zmutovanými zvířaty (myši coby organizované gangy, králíci a můry s telepatickými schopnostmi). Po strastiplném putování se dostanou až na Příď, kde žijí lidé na vyšší úrovni. Zjistí, že jsou vlastně na Lodi, kde došlo k nějaké záhadné katastrofě. Dojde k boji mezi lidmi a záhadnými Obry. Do bojů zasáhnou i gangy krys, které se snaží lidi vyhladit a ovládnout loď. Jak z děje vyplyne, Loď letěla k Procyonu (alfa Malého Psa), po vysazení části pasažérů a cestě zpět došlo k nemoci a smrti velké části posádky. Od té chvíle letěla Loď neovládaná a zbytek posádky zakrňoval v kočovné kmeny (=Greeny), nebo se uchoval v polokulturní Přídi. Obři jsou speciálně školení pozemšťané (=malá výška), kteří se starají o opravy a chod Lodi. Ve finále, kdy se lidem takřka podaří vyvraždit Obry a vypukne požár na několika palubách, se Loď rozpadá na jednotlivé paluby a užaslým hrdinům se nabízí pohled na Zemi.
Tolik stručný obsah. Tuto knihu jsem četl podstatně dříve než Sirotky. Mnohem více mne zaujala, je totiž patrné, že byla napsána o pár desítek let později a zápletka již byla jasná. Tento odstup se projeví hlavně při líčení technických podrobností. Na druhou stranu jest ovšem pravdou, že Heinlein se čte mnohem lépe. Přece jenom to byla Aldissova prvotina.
Hodnocení : ***
Dráždivé hypotézy o skrytých hybatelích lidské civilizace hltal svět někdy před čtvrtstoletím. U nás tehdy vzbudilo zájem vedle Dänikenových Vzpomínek na budoucnost i nesrovnatelně podnětnější Jitro kouzelníků Bergiera a Pauwelse, sledující působení skrytých věd a pavěd na zjevné dějiny. V knize o mimozemšťanech z roku 1972 první z obou autorů zabrousil i na dänikenovský terén a pohybuje se zde elegantněji než rakouský hoteliér. Téma ovšem od dob prvního vydání lehce vyčichlo.
Eva Hauserová: Cvokyně (Ivo Železný 1992)
Hlavní hrdinka sestrojí ve své laboratoři nečekaně stroj času a stejně nečekaně se díky němu ocitne o několik let zpátky. Naskytne se jí tak jedinečná možnost začít všechno znovu, jinak a líp. Je to však vůbec možné - předejít omylům a chovat se výhradně jenom správně? Nedopustí se člověk, vyhýbající se chybám dřívějším, chyb nových a třeba ještě horších? Eva Hauserová, známá autorka sci-fi, se svým románem pokouší najít odpověď nejen pro svou hrdinku, ale asi i pro mnohé čtenářky.
Robert A. Heinlein: Job - komedie spravedlnosti (Laser 1993)
Veliký vypravěč science-fiction buďto na stará kolena podlehl naléhavým hlasům televizních kazatelů, nebo mu někdo (špatně) poradil, aby se pro jednou pokusil zalíbit se intelektuálům. Leč intelektuálové si své milce rádi ješitně vybírají sami a ctitelé Heinleina - vypravěče spatří v tomto experimentu zradu. Výsledkem je fiasko. Biblický Job přece snášel rány Boží, kdežto Heinleinův Graham bůhvíproč bloudí paralelními světy, nebem, peklem - sice podobně jako Dante v Božské komedii, ale na rozdíl od Danta bez důvodu. Hmmmmmm.
Doris Egan: Branou z Ivory (Laser 1993)
Hybrid sci-fi a fantasy s příchutí druhé. Studentka Theodora, okradená a ztracená při stáži na planetě kouzel, se nakonec neztratí a z pokoutní vykladačky karet to dotáhne až k lukrativní nabídce sňatku. Navzdory místy zbytnělé epičnosti se tenhle příběh dobře čte i bere.
Jason Dark: Noc hrůzy (Moba 1993)
Hrobové se otvírali již v dílech našich klasiků. Zde rakve extrahuje a jejich obsah "oživuje" - divte se - ze zneuznání zešílevší vědec. Pomstít se chce tak, že šik vraždících živomrtvol nasměruje na vesnici. Ještě že přikvačí inspektor Sinclair z Nového Scotland Yardu... Nevím, nevím
Minirecenze podle MF Dnes
Publikace z Edice záhad nabízí fantazii provokující tajemství a unikátní fotografie záhadných míst. Mimořádně poutavým stylem přibližuje záhady, které jsou odedávna předmětem zkoumání - Atlantida, Velká pyramida v Egyptě, nevysvětlitelné obrazce na Zemi, megalitické stavby v Evropě.
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi.
Na přípravě tohoto čísla se podíleli J. Antoš, Honza Hrkal, Jiří T. Pelech, Jan Pseja a Z. Töpfer.
Když bůh Asgyrat sestoupil se svým ohnivým vozem z nebes, naučil nás číst a psát. Potom nás naučil mocnému kouzlu jímž se dal ovládat čas :
Rusdano mlki ongtur zit wersadw egh jik, helen rutor zasem gurk, nechť čas se změní podle přání mého !!
V tu chvíli kamenná koule začala rudě zářit a dřevěná deska stolu vzplála, a stalo se něco nepochopitelného. Hluboký hlas pronesl: "Vidím ve vašich myslích zmatek a podle toho se i já zařídím" a koule pohasla.
Celou severní polokouli zalil chlad, přestože bylo léto, a začaly se tvořit kontinentální ledovce. Zároveň mnoho vyhaslých sopek obnovilo svou činost, a všechny nevyhaslé začaly soptit. Mnoho měst bylo zničeno náhlými a silnými zemětřeseními. Zdvihla se silná tornáda. Hvězdáři začali upozorňovat na srážku s asteroidem a na srážku se sousední galaxií. V tropickém pásu se objevili druhohorní ještěři a z Číny byly hlášeny nálezy živých trilobitů. Posunula se zemská osa a zpomalila se zemská rotace.
UFO se teď neobjevovala jen sem tam, ale začala pravidelně přistávat na určitých místech v gigantických lodích a lidem podobné bytosti začaly lidem radit, aby opustili tuto ke zkáze odsouzenou planetu a nastoupili k daleké pouti. Vyvolávaly: "Použili jste zakázanou věc, která byla stvořena pro potřeby faraonů ve velmi dávné minulosti. Ti ji uměli používat, ale vy o ní nevíte naprosto nic ! Její působení mohou zastavit pouze osoby, které ji probudily k činosti, ale ty to neumějí !!"
Většina vědců ze všech států se sešla, aby se pokusila zlomit kouzlo. Nejdříve to zkoušeli po dobrém. Zopakovali zaklínadlo a koule se opět rozzářila. Ale místo očekávaného výsledku se Afrika rozpadla na dva kontinenty. Znova opakovali pokus, tentokrát s tím výsledkem že se přepólovala Země a lidé začali umírat zasaženi neznámýmí paprsky z vesmíru. Zkusili to tedy po zlém . Pokoušeli se zničit ji úderem - neodštípnul se ani kousek, potom ohněm - nezahřála se ani o stupeň, zasáhli ji atomovou bombou o stejné síle, která zničila Hirošimu - koule odolala. Zkoušeli to i různými druhy záření - zase nic.
Pak kdosi přišel na to, aby zaklínadlo pozmněnili:
Rusdano mlki ongtur zit wersadw egh jik, helen rutor zasem gurk, nechť vše se vrátí tak, jak to bylo !
A čas se tehdy vrátil do doby, kdy vesmír byl starý 0,0000000 let a vše mohlo začít znovu...
Motto:
Toho rána se mi nic nedařilo. Bzučení, které mě každé ráno budilo, bylo čím dál nesnesitelnější. Už abych byl zpátky doma. Jó doma, tam je krásně. Na Fanguli v týhle době je léto. My máme léto vzácnější než vy tady na Zemi. Přichází jednou za pět pozemských let a trvá jen asi 30 dní. Ale to je paráda. Holky vyjdou na ulici v ontrinových oblecích, pod kterými je skoro všechno vidět, a co není vidět je více než jasně naznačeno. Vzduch, který je příjemně prosycen oxidy dusíku, se jen tak lehce převaluje, a sluníčko ho už ohřálo nad pět stupňů Kvardlovy stupnice. Po ulicích se začínají pohybovat potulní prodavači, kteří nabízejí ...
"Všichni na hlavní palubu", ozvalo se z interkomu a rozběhla se siréna.
Kruciš, ani posnídat jsem nestačil. Co už zase s tou kraksnou je? A to jsme letěli jen pár parseků na Flektos s nákladem kryptuchových protouzů. Jenže tyhle lodě jsou strašně nevyzpytatelný. Včera, když jsem programoval dráhu letu, jsem narazil zase na nějakou chybu. Musel jsem to celý přeprogramovat. Dělal jsem to skoro šest fanguhodin, což je o polovinu víc než je normální pracovní doba. Pomalu jsem dorazil na hlavní palubu.
"Kde se všichni flákáte", řval kapitán. "Jste jen banda tupců a ignorantů. Přiznejte se, kdo z vás se včera hrabal v palubním počítači. Co Dongrunde, co mi k tomu povíš?", obrátil se ke mě.
"Hlásím kapitáne, včera při běžné kontrole palubního počítače byla zjištěna chyba v letovém kurzu. Vše jsem uvedl do pořádku", odpověděl jsem co možná nejpevnějším hlasem.
"Ty idiote, kvůli tobě jsme se málem srazili s nějakou hvězdou. Navíc jsme v úplně jiné části vesmíru než bylo v plánu. To snad svět ještě nezažil. Proč já musím mít na palubě vždycky takový blbce. Já už toho mám dost. Vysadím tě na první obydlené planetě, kterou budeme míjet, a teprve až tam najdeš většího idiota než jsi ty, tak se můžeš vrátit."
To byl pro mne šok. Nepochyboval jsem o tom, že kapitán svoje slova chce splnit. A opravdu, když biologické senzory zachytili první planetu se životem, kapitán mě nechal jen s nejnutnějším vybavením teleportovat.
Ještě štěstí, že bylo nově instalováno xegunové transformační zařízení, které automaticky přizpůsobuje tělesnou schránku při teleportaci pro cílové působiště. (Dnes s odstupem času bych řekl, že to ze mě udělalo docela pěknýho chlapa.)
V příručním encyklopedickém slovníku byla tato planeta pojmenovaná jako Země. Nejvyspělejším tvorem na této planetě je dvojnohý tvor zvaný člověk. Svou tělesnou konstitucí je velmi podobný nám fangulanům, takže mi to převtělení nedělalo moc velké potíže. Fyzická podobnost je ale asi tak jediné, co máme společné, protože inteligenční parametry člověka jsou 3v,12,2,31, 13,9,11, což znamená nic moc extra. Jinak je z podobné vývojové větve jako jsme my fangulané, takže zachovává rozdělení na samce a samice. Je celkem neškodný. Vývoj je na stupni béiks, což znamená, že lidé zatím nenavázali styk s jinými civilizacemi a nikdy se nedostali ze své sluneční soustavy. Zkrátka, jak už jsem řekl, nic moc.
Rozhodl jsem se, že se dám hned do hledání, abych neskysnul příliš dlouho v téhle fialové díře. (Obyvatelé Fangule používají zásadně výrazu fialová díra pro místo, které my označujeme jako zapadákov. Delší pobyt v takovémto místě má pro ně za následek fialovou frustraci.) Použil jsem biologického senzoru a zjistil jsem, že někde blízko mě se pohybují lidé. Tehdy jsem je znal jen z encyklopedie. Vydal jsem se tedy směrem, který určil detektor a hned, jak jsem obešel hromadu dehydrovaných rostlin, jsem uviděl chlápka a ženskou při tom co my na- zýváme xempritové ozáření (na Fanguli se k sexuálnímu spojení používají xempritové paprsky).
"Odpal blbečku", zařval na mě ten chlap. To snad ne. Že by tak rychle poznal proč jsem tady? Rychle jsem se mu prohrábnul mozkem a zjistil, že je to běžné výrazivo. To se mi ulevilo. Už jsem myslel, že tady zkysnu.
"Sorry vole", odpověděl jsem výrazem, který jsem si přečetl v jeho mozku, a odcházel jsem pryč, směrem k pozemským obydlím. Ještě jsem si stačil všimnout, že ta pozemská samice nebyla zase tak moc ošklivá. Dokonce by se dalo říci, že byla hezká. Velmi hezká. Kruciš, to na mě asi působí to pozemský léto.
"Musím rychle změnit prostředí", řekl jsem si a vydal se k vesnici, která byla asi osmset metrů na severovýchod. "Navíc", pokračoval jsem ve svých úvahách, "je tam hodně lidí a to by bylo, abych tam nenašel většího blbce než jsem já."
Pomalu jsem došel k vesnici. Před prvním domem seděla na lavičce stařena. "Dobrý den babičko" měla napsáno na čele a tak jsem jí řekl: "Dobrý den, babičko." (Slova, které nám ostatní říkají na nás ulpívají a tak bylo pro Dongrunda jednoduché říkat, to co říkají ostatní.)
"Dobrý, mládenče. Ty jsi nějaký cizí, nikdy jsem tě tu neviděla. Jestli někoho hledáš, tak dneska je úterý, to jsou všichni v hospodě.
"Děkuju. To já si tam zajdu", řekl jsem jí.
"Nemáš zač", odpověděla stařena a pak spíš jakoby pro sebe dodala, "Určitě tam najdeš to co hledáš."
Snadno jsem si u ní přečetl v mozku, že musím jít na to prázdné prostranství uprostřed vesnice, kterému se říká náves a tam že najdu dům zvaný hospoda a v něm spoustu lidí. To je dobrá šance najít někoho hloupějšího než jsem já. Co mě na té stařeně překvapilo byla její vysoká inteligence. Sama o ní neměla potuchy. Lidé to nazývají tušením a stařena měla tuto oblast velice silně vyvinutou.
Dorazil jsem do hospody. Nálada byla v plném proudu. Když jsem vstoupil, všichni se na mě začali dívat. Bylo mi jasné, že jsem byl zařazen do škatulky cizinec. Přisedl jsem si ke stolu, kde seděl takový ošuntělý člověk. "Tady začnu", řekl jsem si a pokusil jsem se navázat s tím člověkem kontakt.
"Prosím vás, přineste nám dvě piva", zavolal jsem směrem k výčepnímu pultu. Viděl jsem totiž, že ten chlápek měl půllitr už vypitý a vypadal, že by si klidně dal ještě jeden. "Doufám, že vám to nebude vadit", obrátil jsem se k němu. "Sháním totiž tady jednoho člověka."
"Víš, já už jsem zažil tolik věcí, že mě snad už nic nepřekvapí. Navíc nevím, proč bych měl odmítnout pozvání na pivo", řekl ten ošuntělý chlap.
"Zkusím si ho otestovat", řekl jsem si v duchu, " vypadá hrozně."
"Myslíš si, že vypadám hrozně, co?", povídá ten chlápek. "Máš pravdu, ale nevypadal jsem vždycky takhle. Bývaly i lepší časy. Měl jsem práci, kterou jsem měl rád, ženu, kterou jsem měl rád, zkrátka všechno se mi dařilo. Pak jednoho dne se to všechno zvrtlo."
"Franta už zase vykládá tu svojí potrhlou historii", ozvalo se od vedlejšího stolu, ale ten chlápek vypadal jako by neslyšel a vykládal dál.
"Víš, dělal jsem v jednom fyzikálním ústavu a jednoho dne mě napadla ta geniální myšlenka. Co takhle změřit a použít mimovazební energii, kterou lidé vydají při tom, nó jak bych to řekl, víš přece při čem mám na mysli?"
Přikývnul jsem na souhlas a hostinská nám přinesla dvě piva. Byla to docela grunga (fangulské domácí zvíře - obdoba pozemské kočky). Musel jsem se za ní otočit, když se vracela k pípě. Chlápek se napil a hned pokračoval, takže jsem si jí nemohl líp prohlédnout.
"No tak jsem to zkoušel změřit", pokračoval Franta, "a když jsem se prvně podíval na záznam přístrojů, které jsem nechal běžet přes noc, tak mi to vyrazilo dech. Tak vysoký energetický anomálie jsem ani ve snu nečekal. Pokud by se podařilo sejmout energii třeba jen od jednoho páru za noc, tak jaderná energetika může jít do", a použil vulgárního výrazu pro pozadí. Pak se mocně napil a pokračoval dál. (Musím přiznat, že i mě ten nápoj zachutnal.)
"Zopakoval jsem ten pokus několikrát a pokaždé to samé. Než jsem o tom stačil sepsat zprávu, vyhodili mě z ústavu. Prý pro porušení disciplíny. Vytýkali mi, že prý si do ústavu vodím dívky pochybné pověsti a kdoví co ještě. Když jsem jim to chtěl vysvětlit, tak mě nenechali domluvit."
Několika rychlými loky dopil půllitr a zavolal k výčepu: "Máňo, dones nám ještě dvě piva", a pokračoval ve výkladu. "Fakt je, že jsem potřeboval provést testy na co nejširším vzorku. No a pak taky se rozneslo jaký jsem proutník a borec a bůh ví co ještě a to víš, na to holky letěj. Taky je fakt, že jsem to jednou testoval na manželce ředitele našeho ústavu. No prostě stalo se co se nemělo stát."
Hostinská před nás postavila plné dva půllitry a odnesla prázdné dva. Byl jsem už lehce zmožen a znovu jsem se musel za ní otočit, když šla směrem k výčepu. Ta figura...
"Rozhodl jsem se tedy", pokračoval chlápek, "že jediné řešení by bylo vyvinout nějaké zařízení, kterým bych dokázal tu energii sejmout a zpracovat. Pak by všichni uvěřili. Jenže když jsem musel odejít z toho ústavu. Tak jsem se sebral a přestěhovali jsme se sem na vesnici. Z úspor jsme si koupili tuhle hospodu. Ona tu dělá výčepní, no a já tu mám čas na přemýšlení. Pořád nemůžu přijít na to, jak tu energii snímat. A co ty si o tom myslíš?"
"No já nevím", řekl jsem mu. Už jsem pil třetí pivo a je to teda pěkně silná dávka pro organismus. "No určitě se něco s těma xempritovýma paprskama dá dělat." Cítil jsem se takový nějaký trochu unavený.
"Vypadáš nějaký přepadlý", povídal mi Franta. "Víš co já řeknu Máně, ona ti ustele nahoře v podkroví a zítra si najdeš toho člověka".
Co bylo potom si pamatuju už jen tak útržkovitě. Vím, že za mnou přišla hostinská do toho kamrlíku a následovala noc plná vášně. Ale jaké vášně. O takové jsem si na Fanguli mohl jenom nechat zdát. Kam se na ní hrabou všechny fangulanky. Bylo to zkrátka něco na co se nezapomíná celý život. Jen jsem měl celou tu dobu takový nepříjemný pocit, jako kdyby nás někdo sledoval.
Pak si pamatuju až na ráno. Pomalu jsem se probral. "Tak Dongrunde, tak v testu jsi neobstál i obstál", povídá mi kapitán, který stál vedle mě. "Bohužel jsi tak velký blbec, že na meziplanetárních kosmických lodích už dál dělat nemůžeš. S tím se nedá nic dělat. Na druhou stranu test ukázal, že máš velmi vysoký výkon při práci s xempritovými paprsky. Proto jsi byl vybrán pro práci v hlavním generátoru energie na Fanguli."
Pak se ještě ke mě naklonil a důvěrně mi řekl: "Ty jsi ale bejk." Pak se otočil a rázným krokem odkráčel z mé kóje.
Vracela se domů z večírku, který se protáhl až do časného rána. všichni se výborně bavili, a tak chvíli rozloučení oddalovali až za nejkrajnější mez. Pravda - ke konci se nepohodla s Tondou, ale to ani nestálo za řeč. Zítra už o tom nebude ani jeden z nich nic vědět. Byla to naprostá banalita, která dovede rozladit jen lidi - mírně řečeno - společensky unavené. Vlastně už ani teď si nedokázala vybavit původní příčinu rozepře.
V rozladění odmítla Tondovu nabídku na doprovod domů. Ostatně - bydlí nedaleko a pěšky jí to normálně netrvá déle než patnáct minut.
Cestou liduprázdným parkem Josefínu zlost velice rychle opustila. Uvolněné místo vzápětí zaujal strach. Chvílemi totiž zaslechla těsně za sebou těžké kroky. Když se prudce otočila, nikoho nezahlédla. Šla proto dál a strach ji opanovával stále více. Kroky se jí neúprosně držely v patách. právě se rozhodla, že se dá do běhu, když vtom se to stalo ...
Zprudka se rozeběhla. Zlověstný klapot ji nadále pronásledoval. Ani si neuvědomovala, že celou cestu křičí, co jí plíce dovolí. Jak je to strašné, když ji nikdo neslyší! V hlavě se jí rozezvučel ďábelský chechot neviditelné příšery a pronikal jí až do kostí. Obluda si byla pevně jista úspěchem.
Josefíně docházely síly. Ztěží popadala dech. Začala polevovat, pletly se jí nohy. Náhle uklouzla, napřahla ruce a další necelé dva metry absolvovala po rukou zraňovaných štěrkem, pokrývajícím cestu.
Do posledního úzkostného výkřiku, který, byv někým zaslechnut, zmrazil by dotyčnému krev v žilách, vložila všechen svůj strach, násobený ještě řezavou bolestí.
Potom ji opustilo vědomí.
Udiveně pootočila hlavu. Nechápala, kde je, ani proč tu leží. Zaregistrovala několik dalších párů bot. Většinou pánských a dost omšelých. Pocítila bolest v pažích. pohlédla na ně. Byly rozedřeny a pokryty zaschlou krví smísenou s prachem cesty. Opatrně se přetočila na bok. Žádné další zranění se neprojevilo. Pálila ji jen trochu kolena. Zvedla hlavu a oběma očima si začala prohlížet mlčenlivé diváky. Jejímu pohledu se vyhýbali. Byli to vesměs dělníci, které cestou do práce neobvyklá událost na chvíli vytrhla z běžného denního koloběhu.
Josefína se posadila a upravila si sukni vyhrnutou mírně nad kolena. Stále nemohla uvěřit, že je to skutečně ona, kterou ráno zastihlo v této situaci. Její mozek, trpící následky včerejšího veselí, odmítal poslušnost. Vstala ze země, odvrávorala k nejbližší lavičce a ztěžka na ni dosedla.
Diváci se rozestoupili a jakmile zjistili, že podívaná pro ně skončila, šli si po svém. Jen dva nejzvědavější zůstali. Přešlapovali na místě a se zájmem si Josefínu prohlíželi. Ona jim nevěnovala pozornost. Ale když si všimla, že její kabelka leží na cestě asi pět kroků od ní, poprosila slabým hlasem bližšího z mužů, aby jí ji přinesl. Ten však, buď proto, že neslyšel, a nebo že se bál k Josefíně přiblížit na dosah, kvapně odešel. Druhý z mužů zvedl kabelku ze země a s omluvným úsměvem ji Josefíně podal. Potom zmizel i on.
Josefína vyndala z kabelky kapesníček, naslinila ho a čistila si jím rozdrásané ruce a kolena. Uložila jej zpět, schoulila se na lavičce a s tím, že si na chvilku odpočine, vzápětí usnula.
Po sedmi minutách se ocitli před domem, v němž bydlela. U vchodu se zastavili a Josefína se obrátila. na svého průvodce: "Ještě jednou vám děkuji. Ani nevím, jak bych se vám odvděčila." "Na to nemyslete", prohodil. A dodal: "Ve kterém poschodí bydlíte? Neměl bych vám pomoci až do bytu?" "Jste velmi laskav. S díky souhlasím. Bydlím ve třetím patře", dodala.
Když s občasnými přestávkami vystoupali ke dveřím jejího bytu, vyndala Josefína z kabelky klíče a podala je muži se slovy: "Byl byste tak hodný a odemkl? Mně se třesou ruce a asi bych se netrefila do zámku." "Ale jistě, velmi rád", zašveholil. Vzal klíče, odemkl, otevřel dveře, klíče zasunul z druhé strany a poodstoupil. Josefína vešla. Když se obracela, aby se s ním rozloučila, neznámý prudce vnikl do jejího bytu, zamkl na dva západy a s šíleným chechotem (který již jednou slyšela) se na ni vrhl.
Když bylo po všem, oba vědci na sebe udiveně pohlédli. Nemohli pochopit, jak došlo k zániku tak mladého kosmického tělesa. Okamžitě zavolali ředitele observatoře a všechny ostatní spolupracovníky. Stručně je informovali o nedávné události. Za 15 jednotek již byli na místě a usazeni za terminály sledovali průběh katastrofy.
Během několika jednotek se mohl zapojit do ospale pulzujícího života metropole. Vystoupil před budovou Akademie, kde ho již očekával zástupce vedoucího. Jakmile Kamila spatřil, vyšel mu vstříc a s náznakem úsměvu jej přivítal. Kamil se snažil z jeho pohledu vyčíst, kvůli čemu musel nenadále přerušit dovolenou. Zástupcova tvář ale nedala uniknout na povrch té sebenepatrnější myšlence.
Zástupce zavedl Kamila do kanceláře svého nadřízeného, nabídl mu místo v G-kleci u miniaturní konferenční desky a potichu odkvačil. Zanedlouho se dovnitř vřítil vedoucí, odevzdal se do náruče G-klece, vznášející se z druhé strany desky, stručně Kamila seznámil s nově vzniklou situací a sdělil mu úkoly, které ho jako kapitána časprosu KOMENSKÝ 5 v nejbližší budoucnosti očekávají.
Když revize skončila, sdělil řídícímu středisku, že jsou připraveni. Chvíle startu se neodvratně blíží. Zbývá jen desetina jednotky. Koordinátor výpravy jim ještě stihne popřát šťastnou cestu. Vzápětí mizí KOMENSKÝ 5 ze startovací plošiny kosmodromu. Koordinátor oznámil všem zainteresovaným, že start proběhl normálně a účastníci výpravy k Horákově hvězdě jsou v naprostém pořádku.
Činnost Centra pro výzkum Horákovy hvězdy, zřízeného při této příležitosti, se rozjela na plné obrátky. Byly propočteny přesné souřadnice tělesa v prostoru i čase, vytipováni členové posádky, jakož i nejpříhodnější dopravní prostředek.
Posádku tvoří: velitel plk. Kamil Kolečko, navigátor Jaroslav Pata, pilot kpt.1.st. Václav Komárek, kybernetik Tobiáš John a astrolog Robert Back. Cestu uskuteční v časprosu KOMENSKÝ 5.
Vzpomínky na ženu a děti jej doprovodily k telesunu, umístěnému v aule Akademie. Vstoupil do kabinky a sdělil alfanumerickou kombinaci své obytné buňky. Když se na přepážce objevily udané znaky, pro jistotu zaklepal a vstoupil dovnitř. Přivítala jej vůně samoty opuštěných prostor. Procházel jednotlivými sekcemi, v přítomnosti lidí ne nepodobými živému organismu. Nyní mu připadalo, jako by se tento kousek světa uložil k zimnímu spánku.
Odešel do pracovny, kde si prolétl krystaly s informacemi o výpravě. Když se dozvěděl vše potřebné, rozhodl se, že půjde spát. Jelikož nepociťoval hlad, ani nepomyslel na pravidelný přísun živin, svlékl se a hygienickým kabinetem prošel do bílé N-cimry (jíž se kdovíproč stále hovorově říkalo ložnice). Jakmile se za ním zasunula přepážka, gravitace se začala pozvolna snižovat, až se ocitl ve stavu beztíže. Stulil se do klubíčka a díky Autosnu vzápětí usnul.
Generál se rozhlédl po jednacím sále a sledoval ohlasy na své vystoupení. Vzápětí pokračoval: "Podle propozic MITA bude vyhlášena pohotovost na uzlových planetách a zvýšená ostražitost na planetách ostatních. Prozatím vám děkuji za pozornost a předávám slovo veliteli rozvědky spojených armád MITA generálu Dz Grovi", uzavřel svůj příspěvek generál Whitlive a odebral se na vyhražené místo.
Dz Gro vystoupil na uvolněnou tribunu a spustil: "Jak uvedl můj předřečník, probíhá další z nekonečné řady cvičení nepřátelského paktu CDTR, jejichž frekvence se v poslední době závratným tempem neustále zvyšuje. Hlavní příčinou situace jsou přísně utajované objevy, učiněné výzkumnými pracovníky CDTRu. Nedávno se nám po nemalém úsilí podařilo poodhalit roušku jejich tajemství. Zjistili jsme, že pracují na vývoji nového, převratného prostředku v dějinách válečnictví, prostředku, v jehož možnostech je zlikvidovat libovolně vzdálený a libovolně velký vesmírný objekt.
Ze získaných informací vyplývá, že hodlají tento prostředek použít proti systémům v oblasti přímého vlivu společenství MITA. Již provedli laboratorní zkoušky, jež plně potvrdily naše hypotézy." Následující vlna ohlasů nesčetněkrát předčila všechny předchozí. Generál pokračoval: "Okamžitě jsme celou věc diskutovali s našimi předními vědci, kteří možnost takového objevu bez námitek připouštějí. Ihned se dali do práce a snaží se získat ne- li lepší, tedy alespoň rovnocenou zbraň. Doufám, že se jim to v dohledné době podaří, protože taková síla v rukou protivníka může pro nás mít nedozírné následky. CDTR by nás pod pohrůžkou likvidace dokonale ovládl. Našim nejdůležitějším úkolem je nastolenému nebezpečí čelit."
Bzrk se přemístil před shromážděné a začal:" Vyšlo najevo, že se rozvědce protivníka podařilo získat část informací o naší nové zbrani. Místo úniku bylo naštěstí včas objeveno a viníci už svoji dávku kyslíku dostali. Přesto začaly jejich vědecké týmy krátce nato pracovat na zjištění podstaty dzrndu s cílem pokusit se vyvinout stejně účinný, ne-li dokonalejší prostředek. Zjistili jsme, že již dosáhli určitých dílčích výsledků. Obáváme se proto, že by nepřítel mohl naši převahu vyrovnat, čímž bychom se ocitli opět na začátku. Proto považujeme za nutné upozornit jej na jeho současné postavení varovným útokem na některou jeho planetu. Odmítne-li se okamžitě podřídit a zaútočí-li na nás konvenčními zbraněmi, napadneme jej znovu, a to tak dlouho, dokud si ho nepodrobíme, nebo dokud ho úplně nezničíme.
Pevně věřím, že náš návrh bude přijat. Jak sami uznáte, jedná se o nejlepší cestu řešení stávající situace."
Dobrou náladu vzápětí zchladil varovný hlas počítače: "Výstraha! Ze všech stran se k nám blíží 10, opravuji: 11, opravuji: 12, opravuji: 13, opravuji: 14, opravuji: 15 neznámých objektů umělého původu. Žádné živé bytosti. Průměrná velikost 3 X, průměrná rychlost 5 K, nejmenší vzdálenost 2 P. Předpokládaný účel-řízené střely. Doporučuji okamžitý vstup do časoprostoru. Začátek operace za 30 setin."
Kamil okamžitě reagoval:" Souhlasím. Přesuneme se do sousední oblasti. Případný návrat projednáme později. Všem členům posádky: Ke strojům!"
Uběhlo 30 setin a časpros KOMENSKÝ vyklidil pozice. 10 setin nato se v jeho bývalých souřadnicích proměnilo velké množství hmoty v energii.
Vrchnímu veliteství spojených armád MITA.
V jednotkovém čase 26 02 005 bzl v sektoru C-10-G zjištěn neznámý objekt nepřináležející k žádnému z členů MITA. Obranné centrum 095 vydalo okamžitý příkaz ke zničení objektu. Ten však z nepochopitelných důvodů zmizel dříve, než ho naše střely zasáhly. Intenzivně po něm pátráme. Podle posledních údajů byl zároveň napaden zbraněmi nepřítele. Z toho usuzujeme, že se jedná o příslušníka nám dosud neznámé třetí strany. Další informace následují na paralelním kanálu TS 216.
Konec.
Potvrďte příjem.
Porada začala nedlouho po přijetí neobvyklé zprávy. Generál Whitlive přehlédl všechny přítomné a bez úvodu začal :" Vážení, že již všichni víte o poslední mimořádné události. Nyní vás seznámím s podrobnostmi. Pozorně si vše vyslechněte, až domluvím, chci slyšet vaše návrhy. Tak tedy - než jste se zde všichni sešli, obdržel jsem podrobnou zprávu o nedávném incidentu. Nám dosud nevysvětlitelným způsobem se v čase 26 02 005 v sektoru C-10-G objevil neznámý objekt, postrádající jakékoli identifikační znaky a obsahující živé, s největší pravděpodobností inteligentní, tvory. Vzápětí byl zpozorován a zaměřen buňkou 2788, která podléhá velení obranného centra 095. Centrum nastalou situaci analyzovalo a usoudilo, že s osmdesátiprocentní pravděpodobností dojde k útoku, případně k pokusu o průnik do našich pozic. Vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o kosmoplán nepřítele se zvláštním posláním, sloužící k narušení stability našeho obranného systému. Z těchto důvodů byl vydán rozkaz ke zničení objektu, který buňka 2788 vzápětí provedla. Neznámé těleso však zmizelo stejně nepozorovaně, jak se objevilo. Zároveň buňka 2788 zjistila, že nepřítel se pokusil o zničení vetřelce ve stejnou dobu jako my, což mělo za následek vzájemnou explozi našich a jejich zbraní. OC 095 operativně zahájilo pátrání po objektu. Zatím stále s nulovým výsledkem. Tolik fakta. Nyní chci slyšet vaše názory. kdo se ujme slova jako první?"
Podobná situace nastala i v hlavním bazénu CDTR, kde neméně rušnou debatu vedl trhlr Krwrz se svými předřízenými.
První se vzpamatoval Mr. Back: "Kluci, něco mě napadlo. Tobi, za jak dlouho má dojít k zániku systému?" "Počkej, hned to zjistím", odvětil Tobiáš a obrátil se o radu k palubnímu počítači. "Tak přesně za 40 jednotek a 156 tisícin." "není to nějak moc brzy?", ve Vencově hlasu byly znatelné stopy překvapení, "Jardo, mrkni se znova na souřadnice." "Nechápu, jak se to mohlo stát, ale je to tak. Při předchozím přesunu muselo dojít k nějaké anomálii. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Navigační chybu jednoznačně vylučuji." "Tobiáši, zkontroluj čas", přerušil Patu velitel. "Zbývá necelých šestatřicet jednotek." "Děkuji. Bobe, co tě vlastně napadlo?" "Podle toho, jak nás přivítali, soudím, že jsme se ocitli ve světě rozděleném na několik nepřátelských táborů, navíc v dost vyhrocené situaci. Napadlo mě, že onu nadcházejicí explozi mohl vyvolat náš přílet coby rozbuška."
"Připravte se ke startu. Vyrazíme za pět jednotek. Komárku, spusťte odpočítávání." Naše nejkratší a nejsložitější cesta co nevidět skončí. Jsem zvědav, jak sesmolím hlášení, pomyslel si Kamil. "Vůbec ti nezávidím, nechtěl bych být v tvé kůži, až si tě pozvou na kobereček," prohodil Pata jako by mu četl myšlenky, "vědátoři asi nebudou moc jásat." "Kdyby jen ti," přidal se John, "dovedete si představit ten poprask, až se to roznese?"
Ale copak? Něco se jim nelíbí? Něco vám snad chybí, pánové?
"Kde je Slunce?", zeptal se Kamil. Ostatní se postupně přidávali : "A Merkur?" "A Venuše?" "A . . . Země!" "A Ma ..."
Víc řící nestačili. V ten okamžik se časpros KOMENSKÝ 5 se vším všudy za velmi působivých světelných efektů rozplynul v prostoru.
Tak došlo i na Mojmíra! Ani nevěděl, jak uběhla doba od nedokončené snídaně do stanoveného času, natož pak, jak se dostal ke středisku. Jakmile se ocitl před styčným modulem počítače, pokusil se alespoň částečně vzchopit. Zasunul svou kartu do registrační štěrbiny. Počítač spustil:" Dobrý den, Mojmíre, jmenuji se Mydlář. Z pověření OSŘVP tě seznámím s jeho rozhodnutím: Okresní středisko pro řízení vývoje populace se s ohledem na tvůj věk a společenskou prospěšnost neodvolatelně rozhodlo pro tvou dezintegraci. Prostuduj si instrukce. Jsou v obálce na stolku před tebou."
Z posledních sil zvedl obálku a vyndal z ní malou kartičku. Jen stěží se mu podařilo zaostřit zamžený zrak a pohlédnout na ni. Bylo tam jedno jediné slovo - Apríl ...
Trosky / 7. & 8. dvojčíslo / 1993
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Editor: SPELL602
Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 27. července 1993
Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám