VTM 9/93
Vyskytly se už i spekulace, že NASA nyní přerušila spojení s Observerem úmyslně, protože družice zachytila stopy mimozemské civilizace. V tiskovém středisku byly uveřejněny záběry, které ze synchronních čtyř kamer satelitu tato družice pořídila a umožnila tak prostorové zpracování ne nepodobné holografii. Výsledky jsou omračující: Jedna pyramida a jedna hora na Marsu, jež má podobu velikého reliéfu mužské tváře.
Zatímco vědci v pozemních observatořích světa se zoufale snaží navázat kontakt s vesmírnou sondou Mars Observer, vystoupili někteří kosmologové s teorií připomínající film Kozoroh II: spojení záměrně přerušila sama NASA, která má důkazy o tom, že na Marsu existují inteligentní bytosti, a chce, aby tento fakt zůstal nadále utajen. Pohnutkou by mohly být politické důvody a snaha ochránit reputaci vlastních vědců, kteří existenci života ve vesmíru vylučovali.
Teorie této skupiny, sdružené kolem bývalého vědeckého konzultanta NASA R. Hoaglanda, se opírá přede- vším o snímky pořízené při poslední expedici k Marsu v roce 1976 sondami Viking I a II. Na snímcích z části planety nazývané Cydonia je při silném zvětšení patrný povrchový útvar připomínající lidský obličej.
"Mars Observer má dokonalé snímací systémy, NASA se však ani nepokusila naprogramovat je tak, aby se mohly potvrdit nebo vyvrátit domněnky o tom, že na Marsu skutečně existují artefakty, jež nemohou být dílem přírody," tvrdí D. Webb, bývalý člen komise pro výzkum vesmíru ustavené prezidentem Reaganem.
K posílení podezření přispěla i skutečnost, že NASA odmítla vydat snímky sond Viking k nezávislé odborné analýze. "Proti původnímu slibu nedodala ani fotografie, které by život ve vesmíru vylučovaly," stěžuje si Webb.
Mars Observer měl podle původního programu po 686 dnů dodávat na Zemi dosud nejdetailnější snímky povrchu Rudé planety, jež měly připravit půdu pro přistání člověka na Marsu počátkem příštího století.
Ve čtvrtek 26.8.1993 oznámila NASA, že nezdar expedice umělé družice Mars Observer, na niž byla vy- naložena miliarda dolarů, zřejmě zavinila vada na počítačových obvodech. Stejná závada - porucha v pouzdření integrovaných obvodů - byla rovněž příčinou odložení startu sondy NOAA letos v červnu a krachu meteorologické družice minulý týden. Všechny součástky pocházely od stejné firmy.
Po řadě marných pokusů o opětné navázání kontaktu už NASA nyní nemůže zjistit ani to, zda se Observeru vůbec podařilo sestoupit na oběžnou dráhu Marsu, nebo zda se ztratil kdesi ve vesmíru.
Na celé misi, první po 17 letech, která byla k povrchu Marsu vypravena, pracovali po několik let vedle odborníků z NASA ruští, němečtí a angličtí vědci.
Podle denního tisku zpracoval ZT
Již od dob Pythagora, který se zabýval vztahem čísel a harmonie, klopýtali matematici přes skrytá pravidla hudby. Po několik století se dokonce někteří pokoušeli takto skládat hudbu - a dnes k tomu používají počítač. Jednou z oblíbených metod je generovat noty náhodně a pak je projet programem umělé inteligence, předsta- vovaným několika obecnými pravidly vtělujícími představy programátora. Eric Iverson ze Státní univerzity Nového Mexika zaujal jiný přístup. Používá umělý život aby rozložil již existující hudbu, stráví ji a pak smontuje části na novou skladbu.
Pojem umělý život pokrývá široký rozsah počítačových programů vytvářejících jednoduché "automaty", kterým poskytne několik pravidel a pak je nechá být. V roce 1986 teoretici z institutu v Santa Fe zjistili, že takový program by mohl simulovat metabolismus - několik chemikálií představující enzymy by strávilo další molekuly a znovu je v komplikovaných cyklech sestavilo na jiné.
Když se E. Iverson, který se zajímal o umělý život i počítačovou hudbu, o metabolickém programu dověděl, zachvátilo jej nadšení. Pokud bude považovat noty, které vytvářejí hudbu, za řetěz molekul, může sestavit program, který by je metabolizoval a vytvořil nové dílo. V roce 1990 na výroční konferenci o umělém životě sdělil odborní- kům svoji představu, ale ačkoli oni sami zdaleka nejsou ortodoxní, domnívali se, že se Iverson zbláznil. On však vytrval a výsledkem se stal program pro metabolismus hudby nazvaný Metamuse.
Když je nakrmen částí partu - jeho obvyklá dávka nebývá delší než jedna stránka - náhodně vytrhne řetěz čtyř not. Toto zřetězení funguje jako trávicí enzym: hledá stejné sekvence not ve zbytku skladby, kterou navíc rozdělí uprostřed na dvě části. Enzym je pak odměněn tím, že se může rozmnožit. Dvě další kopie hledají své podoby. Kdykoli se enzym rozmnoží, má i určitou malou příležitost k mutaci - může si jednu nebo více not změnit. Pak již zde vznikne shluk různých enzymů, které se štěpí a rozmnožují se.
Tento trávicí postup se zastaví, jakmile je celá skladba rozcupována na části zhruba o velikosti enzymů samotných. Nyní Metamuse začne pracovat opačně. Části se znovu skládají - každá z nich se poohlíží po dalších dvou, se kterými by se spojila. Například sekvence AABB se může spojit s DFAA a BBDC na DFAABBDC. Sekvence, která reakci katalyzuje, se zkopíruje a opět může mutovat.
Metamuse je vypracována tak, aby uchovávala určité melodie v hudbě (tím, že nenastříhá příliš malé části nebo že povolí enzymům, aby se kopírovaly), a přitom vnášela novinky (tím, že povolí mutace a že se části spojí jinak než předtím). A jelikož program neumí posoudit, co dělá hudbu dobrou hudbou, Iverson poskytuje k jídlu různé styly.
"Pouze z třetiny obdržíte něco, co se vám skutečně líbí, zbylé dvě třetiny putují k ozónu," říká. "Dal jsem mu nějaké písně od Pauly Abdul, abych vytvořil dokonalý pop, ale to nejlepší, co z toho lezlo, znělo jako zkouška špatné dechovky." Pokud je však dodáno Bachovo preludium, vytvoří Metamuse hudbu, která má svou strukturu a která alespoň do určité míry zachovává duch originálu. Iverson by rád přeměnil Metamuse na inspirační pomůcku pro skladatele. "Takový software již existuje v rámci umělé inteligence, ale je omezen jen na určitý styl," říká Iverson. "Toto je však větší legrace. Může vás mnohem více překvapit."
T 93/3
Autor je dobře poučen ve fyzice i v biologii a snáší velké množství teorií a učení. Všechny nejprve vysvětluje a poté je konfrontuje s tím, co je psáno v bibli. Je škoda, že vědecké poznatky jsou brány podle literatury převážně ze 40. a 50. let (ale výjimkou nejsou ani knihy z počátku století). Kniha sice byla dopsána v roce 1975 (v té době však nemohla z pochopitelných důvodů vyjít), nicméně použití novější literatury v ní téměř chybí. Autor si pomáhá velkým množstvím citátů a odkazů na literaturu, výběr těchto citátů je však často účelový a směřuje k jedinému cíli. Navíc často jde o citace, které můžeme považovat za něčí názor, ne však za důkaz. Kniha obsahuje i některé věcné chyby. Autor dospívá k jednoznačnému závěru: nemá žádný smysl pátrat po vzniku světa a vzniku člověka, neboť lidské poznání je vždy nepřesné a zatížené omyly a pokud se opírá o přírodovědu, stejně nemůže dojít ke správnému závěru. Navíc to není ani nutné, protože celá pravda je uvedena v bibli.
Je těžké hodnotit tuto knihu. Je psána s jasným úmyslem, kterému je výklad podřízen. Na druhé straně však autorovi nelze upřít to, že sebral obrovské množství materiálu a i když z dnešního hlediska jsou mnohé závěry vědy, které uvádí jako aktuální, již překonané, je zajímavé se s tímto přehledem seznámit. Zcela marné není ani to, že čtenář si může udělat konkrétnější představu o tom, jak může být vedena diskuse mezi vědou a vírou.
Autoři si vytvořili modelový svět, na němž se pokoušejí dedukovat chování lidí v mezní situaci. V situaci, která přesně ve stejné podobě na naší Zemi nastat nemůže, ale v nějaké obdobě jistě ano. Snaží se odhadnout, jak si lidé budou počínat, jak se s obtížnou situací vyrovnají. A není to vždy povzbudivé.
Příchod noci je napínavá knížka, která rozhodně stojí za přečtení. Je to knížka, která není jen oddechovým čtením, ale která zároveň nutí k zamyšlení nad tím, co všechno by se mohlo stát a jaké by to mohlo mít ná- sledky.
Kovář z Wootton Major je příběh o kouzelné hvězdě, která provází vyvoleného člověka celým jeho životem. Nimralův list vypráví příběh jednoho obyčejného člověka - malíře. Je to vlastně takové zamyšlení nad smyslem života a práce člověka. Farmář Giles z Hamu je hrdinský příběh z historie Malého království. Vypráví o farmáři Gilesovi a jeho hrdinských činech, které mu vynesly vážnost i bohatství a nakonec i královský titul. V eseji O pohádkách se autor zamýšlí nad tím, co to vlastně pohádky jsou, které příběhy je možno za pohádky pokládat a které ne. Pátrá po původu a stavbě pohádek i po motivaci pro jejich psaní.
Příběhy v knížce Pohádky jsou trochu melancholické a trochu nostalgické, nechybí v nich ani králové a princezny ani draci a hrdinové ani kouzla a magie. Ale jsou to pohádky o něčem jiném, než staré známé pohádky Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena. Jsou to pohádky o obyčejných lidech, o jejich osudech a jejich štěstí, dosaženém často za pomoci kouzel.
Kniha mě velmi zaujala. Možná je to tím, že už jsem delší dobu žádnou knihu tohoto typu nečetl, ale spíše to bude tím, že je opravdu zajímavá. Autor udělal od svých Vzpomínek na budoucnost z roku 1968 (česky 1970) velký krok vpřed pokud jde o odbornou stránku knihy. Text je velmi často proložen citacemi a odkazy na původní prameny, takže čtenář si může řadu informací sám ověřit (pokud se mu podaří příslušnou literaturu sehnat). Autor neztratil nic ze své důraznosti a rezo-lutnosti, s níž předkládá svoje názory a závěry k věření. Ale množství odkazů dává čtenáři celkem dobré možnosti, aby odlišil fakta od závěrů autora a aby si sám z toho vybral, čemu bude věřit.
Dále mi vadí, že jako většina Francouzů i tito dva si hrají zejména na vlastním písečku a metají mezi čtenářstvo spoustu jmen a historických odkazů, o kterých nemá běžný občan České republiky ani páru. V tomto případě bych se přimlouval u vydavatele o rejstřík se stručnými vysvětlivkami.
Výhrady mám také k sáhodlouhým citacím mnohdy nudných textů, čímž se uměle prodlužuje objem knihy a zbytečně unavuje čtenář. Řekl bych, že by úplně stačil stručný výtah.
Poslední kritická poznámka se týká překladů překladů. Usuzuji, že citace, které autoři překládali do francouzštiny z jiných jazyků, nejsou překládány přímo z originálů, ale z francouzštiny. Je nezvratným faktem, že každým překladem ztrácí dílo část své literární hodnoty (pokud ovšem nějakou původně mělo).
Hodnocení: **1/2
Autor nás seznamuje s okolnostmi dosud plně neprokázané smrti vůdce tisícileté Třetí říše, přičemž jako stomatolog se zabývá zejména otázkou identifikace Hitlera podle zubů jeho (pravděpodobně) ohořelé mrtvoly.
S důkladností sobě vlastní probírá a hodnotí všechny dostupné údaje, aby nakonec dospěl k závěru, že ať byla pravda jakákoli a nezemřel-li Hitler v roce 1945, je už dnes stejně po smrti.
Hlavní příběh o dlouhém boji dvou větví vladařského rodu se opírá o vyprávění o osudech mužů, kteří se postupně stávají družiníky krále Gudleifra. Tento král je potomkem jednoho ze dvou bratrů, jejichž vzájemné nepřátelství vedlo k dlouhotrvajícímu válečnému stavu mezi jejich rody.
Nyní však nadchází ona tak dlouho očekávaná chvíle rozhodujícího střetnutí, bitvy, v níž se navždy rozhodne, kdo z koho. Jako v každé správné fantasy, ani zde nechybí potřeba získání magických předmětů, které dopomůžou budoucímu vítězi k vytyčenému cíli.
Pokud bych žánr fantasy ohraničil tvorbou Tolkiena a Howarda, řekl bych, že Wetemaa se blíží k prvnímu z uvedených pólů. Hlavní zde viditelně nejsou svaly mužů, krása žen a řinkot zbraní. Autorovi jde o něco víc, o vysvětlení souvislostí a pochopení pohnutek jednajících postav. Ani zlo není absolutní a někteří jeho zástupci zde dokonce zachovávají pravidla fair-play (rozuměj: čestné hry).
Z předchozích řádků vyplývá, že knížka na mě učinila velmi dobrý dojem a koneckonců o tom svědčí i mé závěrečné hodnocení. Jen malá poznámečka: nepochopil jsem, proč je v závěru (dokonce až za obsahem) uveden přehled Písma Starého Jazyka, když s ním v knize ani jednou nepřijdeme do styku. Daleko více bych uvítal alespoň stručnou mapku kontinentu, na kterém se odehrává naprostá většina příběhu.
Hodnocení: *****
- jtp -
Tato kniha má svůj hlavní význam v uvedení čtenáře do obrazu a pochopení vztahů mezi jednotlivými objekty a událostmi v rozsáhlém světě vytvořeném panem Tolkienem. Obsahová hustota textu však nedovoluje číst ji souvisle po delší dobu a naráz. Pokud tak čtenář činí, musí být opatřen velmi dobrou (ne-li přímo fotografickou) pamětí.
Pro nás ostatní platí, že první přečtení poslouží pouze k získání hrubého nadhledu. Poté by měl být Sil- marillion stále k dispozici při četbě všech příběhů ze Středozemě a okolí.
Na závěr ještě jedna drobná poznámka - o datové hustotě textu svědčí i fakt, že obsah tří knih o pánovi prstenů zabírá v Silmarillionu plnou jednu stránku a existence hobitů je zmiňována pouze okrajově v souvislosti se zničením Jednoho prstenu.
Děj nás zavádí do blíže neurčené, ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy se hlavní centra technocivilizace nacházejí na asijském kontinetu, nedokonalí lidé jsou zdokonalováni nejrůznějšími technickými pomůckami a spousta jich má za uchem konektor na připojování více či méně pochybných čipů.
Spolu s hlavním hrdinou jsme vtaženi do souboje dvou superpočítačů, do klání, z něhož má jako vítěz vyjít bytost na zcela jiné úrovni, inteligence, která vznikne spojením obou soků. Lidé v tomto příběhu účinkují (často nevědomky) jako loutky, pouhé nástroje ve virtuálních rukou počítačů.
Má jediná kritická připomínka se týká rapidně klesající úrovně překladu. Tak odfláknutou věc už jsem dlouho nečetl. Má-li Ondřej Neff málo času na podobné projekty, nemá se do nich raději pouštět. Ke konci knihy mi chvílemi dokonce vstávaly vlasy na hlavě z toho, jak je možno také přistupovat k nelehké práci překladatele. Milý Lasere, takhle raději ne!
Hodnocení: ****1/2
Mezi národy žijícími na jednom z kontinentů si vyvolí jednu z méně bojovných ras a rozhodne se ji pozvednout z úrovně pozemského středověku do výšin technické civilizace. Aby mohl na její vývoj dohlížet, nechává se po několika letech života vždy hibernovat. Poté se vždy po pár staletích nechá probudit a omrkne, co je kde nového a jak se daří jeho mazlíčkům.
My se s Calem setkáváme ve chvíli, kdy je předčasně probuzen. Děje se tedy něco divného mezi Vahussiany...
Po literární stránce nemám větších výhrad, dokonce i překlad se celkem povedl. Nemohu se však neusmát nad naivitou autora v případě popisu života v totalitní společnosti. Člověk se nestačí divit, co všechno si můžou naši hrdinové dovolit, a jakou moc má jednoduchá propaganda proti vládnoucí klice (zde několik posměšných nápisů na zdech), o svobodné práci odborových svazů ani nemluvě.
Hodnocení: ***
Erell (tak se jmenuje onen vysloužilec) má navíc v rukávu jeden trumf - z tajných vojenských map získá polohu jedné planety, na které došlo k velké bitvě. Po každém vojenském střetnutí zůstává na místě bojů spousta poškozené vojenské techniky. Jelikož filozofie jejich výroby je taková, že náhradní díly na tank je možno použít v lehkém skůtru a naopak, leží tak před Erellem vidina rychlého zbohatnutí z prodeje nepoškozených dílů.
Kniha se jmenuje stejně jako mládě zvířete z oné planety, se kterým se Erell spřátelí nějakou dobu po přistání. Život ubíhá v radostné idylce, Erell projíždí planetu a podaří se mu dokonce najít i několik úkrytů s nepoškozenou bojovou technikou a náhradními díly. (Musí totiž čekat jeden rok od přistání, než si může registrovat nárok na tuto planetu).
Až jednou ...
Co se týče srovnání se Staviteli světa, řekl bych že Štěně je pojato poněkud lépe a příběh mi připadne mno- hem přirozenější. Hrdina totiž tentokrát nebojuje proti totalitě, ale proti bezohledným odporným kapitalistům (s ni- miž má autor zřejmě lepší zkušenosti).
A odpověď na mou otázku z nadpisu? Přestože Hrdina říká tomuto zvířátku Štěně, vypadá spíš jako medvídě (viz obálka knihy), takže - medvěd.
Hodnocení: ***1/2
Příběh je postaven na sázce Abe Korkorána, notoricky známého sázkaře, který dosud nikdy neprohrál, a kapitána časové služby MacFacha. Oba zainteresovaní se totiž vsadili, že žádný člověk z minulosti není schopen se přizpůsobit současnosti (rozuměj současnosti, ve které se odehrává děj, tedy pro nás budoucnosti) natolik, aby zde dokázal bez problémů žít. Abe Korkorán vsadí svou pověstnou čepici, předmět, který vyhrál ve své první sázce a bez kterého neudělá ani krok. Kapitán MacFach musí v případě prohry ponechat onoho člověka z minulosti zde.
Tím začíná příběh plný cest v čase, soubojů tamtéž a paralelních vesmírů. Autor zastává názor, že časové paradoxy prostě nemohou vzniknout. Při jakkoli brutálním zásahu do minulosti totiž dojde k vytvoření paralelního světa, který se od okamžiku zásahu ubírá jinými cestami než ten, ze kterého pochází původce takového zásahu. Pro tohoto průvodce to však znamená, že se nevrátí do místa, odkud vycestoval, ale do budoucnosti paralelního světa, který právě odstartoval.
A jak vše dopadne? Přečtěte si sami!
Hodnocení: ****
Poklidný život Jižní říše však netrvá věčně. Zlo opět získává na síle. Ve vzdálených vodách fialového moře se objevuje Xylla, tentokrát v podobě krásné královny Maub a posměšně vyzývá šílence z Kentucky k dalšímu boji. Klíčovým prvkem příběhu je poslední černá perla, kterou Maub dosud nemá. Ta se totiž nachází v držení Kenova syna Ten-ga.
O tom, že boj Dobra se Zlem není žádnou procházkou růžovým parkem svědčí i fakt, že ke konci je nasazeno hned několik trigonů. No ale nakonec to Zlo stejně projede, takže Ken může sbírat síly pro další boj.
Jako většina dvojek, ani tato nedosahuje úrovně jedničky a jsem velmi zvědav, s čím vyrukuje (pokud vyrukuje) autor v trojce.
Na závěr jeden dotaz: Zkoušeli jste se někdy dívat dalekohledem, který se přikládá nikoli k oku, ale k přímo k očnímu nervu? Já tedy ne!
Hodnocení: ***1/2
[Hugo 1969, 1987 & Nebula 1969, 1971, 1971, 1974, 1985]
MF Dnes 23.8.1993
Na pozadí jaderné postkatastrofy a kontaktu s ET pádí příběh lékařky Hadí, která jezdí koňmo a injekce dává (a séra chystá) hadmo. Puzena "pouze" zodpovědností vyrve z chmurné reality jedno z tajemství lidského přežití... Ženy (jako muže) fascinuje krev, tady však (na rozdíl od mužských autorů) neprýští ze střelných, nýbrž "kousných" ran... - a mísí se se slzami. První kapitola perfektní, dál se píše kniha. I tak stojí za ten čas.
Let na Měsíc (SF&F Workshop - Nová vlna 1993)
Čtrnáct více méně vědeckofantastických povídek českých autorů namočených do brněnské literární dílny sci-fi. Ač vlastně tvůrčí samohonka, občas ťukne o kvalitu standardních evropských značek. Ještě zajímavější, protože originální, jsou několikanásobné recenze každého dílka z per ostatních spoluautorů sbírky. Dozvíme se z nich víc než ze závěrečných životopisků a taky si skrz ně můžeme "zkalibrovat" své mnohdy značně rozházené čtenářské gusto.
Minirecenze podle MF Dnes
Básnické sci-fi Pavla Rajchmana
V básnických prvotinách se autoři zpravidla pokoušejí nějak vyrovnat s vnějším světem. Sbírka APEIRON (vydala Mladá fronta) Pavla Rajchmana (narozen r. 1958) si pro básnění vymezuje prostor umělý, který vychází z biblické knihy Ezechiel, ovšem v dänikenovské interpretaci; jde zde o ufony. Scifistický nápad se autor pokouší lyricky naplnit evokací lidského sebeuvědomování (v neposlední řadě i sexuálního), vizemi přírodního dění, náznaky příběhu o setkání s mimozemšťany, ozvláš tněnými snahou dát jim taky slovo, a vše končí oddílem Konečno konečně nekonečnem, celkem standardní lyrikou, kterou čtenář po předchozím divočení přijme s úlevou. Obávám se, že ambiciózní konstrukce nestojí na pevných základech. Poetickou účinnost lze vydolovat z čehokoli, i z žánrů pokleslých (viz Artmann nebo Corso) a třeba i z Dänikena. Nápad ovšem musí být nápaditě realizován v jazyce, a ten se u Rajchmana drolí. Snaha o neobvyklost jej vede k tvorbě strašlivých neolo gismů (ňamovat, petardovat, nadlouhno, hyb, krádec a pod.). Básníkovi se dějí prapodivné věci: krápe mu z těla nahoru dotyk, vyskřípává úletné tváře a je přikryt hluchem myšlenek. V promluvách ufonů se krkolomnost řeči stupňuje až do jakési domorodštiny. Moderní poezie čile využívá nejkurióznější přístupy k jazykovému materiálu, výsledkem ovšem musí být nový poetický efekt. Tady jde o schválnosti, o arogantní drcení češtiny, beztak v posledních deseti- letích dosti zdeformované.
Prorok Ezechiel, z jehož vize autor vychází, bývá teology hodnocen jako bytost podivínská snad až chorobně. Rajchmanův rujný vitalismus ("do šarmu hlíny/kypřené rydly samců.../...hlazené zadečky samiček...") nasvědčuje mentálnímu zdraví až živočišnému. Kniha je připsána Janě a Bohu. Nevím jak Jana, ale Bůh je milo- srdný.
MF Dnes 28.7.1993
Edice Classic: Sága Amber
Pozoruhodným projektem - sci-fi ságou Tajemný Amber - vstupuje nyní na naše knihkupecké pulty zcela nové nakladatelství - Classic. Jeho ředitel, Tom Lockenbauer, osvětluje celý projekt:
"Autor této ságy, Roger Zelazny, patří k předním americkým spisovatelům svého žánru. Jeho knížky byly přeloženy do řady světových jazyků; žel, u nás je téměř neznámý. Jeho desetidílný projekt Tajemný Amber patří i v současné literatuře k vrcholům soudobého písemnictví."
Jak byste Zelaznyho ságu charakterizoval?
"S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že jde v rámci žánru o zábavný a ironický výklad Platóna. Na Západě Zelaznyho 'Amber' přední kritici přirovnávali dokonce k Tolkienovu Hobbitovi - i to o něčem svědčí. Chtěli bychom vydat všech deset svazků, první, Zbraně Avalonu, vychází nyní, další se objeví v dvouměsíčních intervalech."
MF Dnes 28.7.1993
John Wyndham je anglický spisovatel, který se proslavil katastrofickými a invazními sci-fi romány. Narodil se v roce 1903 v Birminghamu, později žil v různých částech Británie. Věnoval se mnoha povoláním - od farmaření přes právnickou profesi až po reklamní činnost. V roce 1925 začal psát krátké povídky. V letech 1930- 1939 psal pod různými pseudonymy pro americká vydavatelství. Napsal i několik detektivek. Druhá světová válka přerušila jeho spisovatels kou kariéru, které se opět začal věnovat po jejím skončení. Zemřel v březnu roku 1969.
Našim čtenářům není neznámý. Do češtiny byly přeloženy romány Den Trifidů a Kukly. Jeho román Midwichské kukačky byl převeden do filmové podoby pod názvem Vesnice zatracených. Nyní se vám, milí čtenáři, dostává do rukou další z Wyndhamových novel, která vás bezesporu uchvátí a vtáhne do dramatického děje. Společně s rozhlasovými scenáristy Phyllis a Mikem se stanete svědky budoucí vize světa, který je ohrožen vpádem cizí civilizace. Jak se naše civilizace s novou skutečností vyrovná? Budou návštěvníci Země ohrožovat samu podstatu lidské existence? Na tyto i další otázky přináší odpověď napínavý román plný filozofických úvah a zajímavých postřehů o psychice lidí.
Knihomol 8/93
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi.
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp- a Z. Töpfer.
Hrozně nerad používal k cestám světlovody, a proto se raději vydal oklikou přes Rybí trh v Západní čtvrti. Děsně to tam smrdělo, a tak se se zatajeným dechem snažil proniknout co nejrychleji. Ten hrozný puch ho vyvedl z koncentrace, takže se málem nechal přetrhnout vejpůl špatně přitaženým relátkem v prastaré ústředně typu Siemens HiCom.
Aby se trochu uklidnil, upravil jednu z kolem se ploužících utilit tak, že za jedenáct minut a dvanáct sekund vydělí všechny ceny na trhu třinácti.
Dál už se nerozptyloval a pokračoval ke svému cíli - centrále společnosti Úsvit. Díky parchantům zastupujícím tuhle všivou firmu přišel o poslední naději a všechny prachy. Zbylo mu jen pár babek, ze kterých investoval akci dnešního dne.
Dvě gejtveje před hlavním portem do Úsvitu narazil na první past. Byla tak ďábelsky jednoduchá, že ho zastihla nepřipraveného. Sklapla jednoho z jeho skenrů a překódovala ho na Tygra zabijáka. Šílený skenr se na něj vzápětí vrhl ve snaze vydělit ho nulou. Robin měl štěstí, že právě kolem probíhala data směřující do Úsvitu. Hbitě si připravil Sedlo a Uzdu, přepsal hlavičku dat a naskočil na konec jejich čtvrtého bloku. Jakmile projel gejtvejí, seskočil a na všechny strany vyslal signály binárního radaru, upraveného z antivirového programu firmy New Orchid. Všechny se vrátily s nulou. Zatím není na blízku žádné další nebezpečí. To znamenalo, že o něm buď ještě nevědí, a nebo že se na něj připravují z povzdálí.
Jelikož neznal topologii zdejší sítě do nejmenších detailů, rozhodl se, že ke vstupu využije nejslabší místo všech WAN, a sice satelitní přípojku. Pochytal několik bezprizorních virů, které už dávno zapomněly, co mají vlastně dělat, sestavil z nich krátký E-Mail pro šéfa projektu U-2, sebe překódoval na jeho hlavičku a odstartoval k Eutelsatu 25. Podařilo se mu proklouznout dvěma dalšími ne příliš ostražitými interfejsy a ocitl se ve schránce toho sráče Schmidta. Měl štěstí, že Schmidt byl jen ve stendbaj módu, takže si nevšiml, že mu přišlo cosi, co se vzápětí změnilo v něco úplně jiného.
Dříve než se s pochytanými viry rozloučil, předělal Robin jednoho z nich na novou hlavičku a ze zbytku sestavil ne příliš slušné sdělení na adresu páně Schmidtovu. To však neměl dělat. Jak se zaobíral hledáním těch nejjadrnějších výrazů, přestal dávat pozor na to, co se děje kolem. A to se mu málem stalo osudným. Nepozorovaně se k němu totiž přiblížil jeden z nejobávanějších vlčáků Úsvitu jménem Šarik. Opět se potvrdilo přísloví o neštěkajícím psu, protože ta bestie se zakousla do Robinova inicializačního bloku a snažila se ho rozcupovat na bity. Robin sotva lapal po dechu a cítil, jak zvolna uvolňuje svou vnitřní strukturu. Na poslední chvíli ho zachránil opožděně se vracející negativní signál binárního radaru, který vrazil do Šarikovy oblasti konstant s takovou razancí, že mu vynuloval zuřivost. Nebezpečný hafan se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v domácího mazlíčka z reklamy na žrádlo pro psy a začal Robina radostně olizovat.
"Hodnej pejsek, hodnej Šaríček," hladil ho Robin po zaváděcí sekci a přitom usilovně přemýšlel, co by se s ním dalo podniknout. Po několika pikosekundách na to konečně kápnul: "Viď, že mi ukážeš svoji boudu?" Šarik zavrtěl bujaře podprogramem a vyrazil směrem k domovu. Robin se proměnil v šarikova dvojníka a rozběhl se za ním.
Na dohled od strážnice Robin psa zneškodnil a dál pokračoval sám. Přivítal ho neurvalý hlas velitele: "Kde ses' flákal, co, pacholku? Narazils' na něco podezřelýho?" Jeho vytlemená hlavička se zuřivě nakláněla nad Robinem a chrlila mega binárních jedniček a chvílemi snad i dvojek. Robin využil chvíle, kdy se ten zupák nadechoval k další eskapádě zajisté neméně barvitých nadávek, a vypálil proti němu svou speciální hypnotickou dávku. Velitel se vzápětí uklidnil a otevřel mu zadní vrátka vedoucí k operační paměti hlavního serveru společnosti Úsvit.
Zbytek už byl jen rutinní práce. Dříve než Robin instaloval speciálně vyvinutého hardverového vira, vydal jménem správní rady společnosti Úsvit příkaz k uvolnění až dosud blokovaného Robinova konta a pro ztrátu důvěru okamžitě propustil inženýra Schmidta. Na odchodu ještě zamával svému mazlíčkovi, který se právě zakousl do prvního disku a začal z něj systematicky stírat citlivou vrstvu.
Na tom by nebylo nic zvláštního, k Tomášovi občas zajdu. Naposledy jsem ho viděl někdy před dvěma měsíci. Říkal mi tehdy, že ho napadlo něco neobyčejně zajímavého (k čemuž ostatně docházelo každou chvilku, protože Tomáš byl génius a skutečný fanda do svého zaměstnání).
Ale teď bylo skoro jedenáct v noci a já neměl zrovna dvakrát chuť někoho navštěvovat. Proto jsem odpovídal dost nevrle a nakvašeně: "Co blázníš? To nevíš, kolik je hodin? Jsi ty vůbec normální? Nemysli si, že se seberu a hned teď k tobě pojedu!" Nasadil omluvný tón: "Vždyť se snad tak moc nestalo. Ty ještě určitě nespíš, jak tě znám." Vzápětí jeho hlas zabarvilo nadšení: "Objevil jsem něco neobyčejného, co tě bude určitě zajímat. Sám se tomu bojím uvěřit. Přijeď a uvidíš." "A jak, prosím tě? Ty jsi asi zapomněl, že nemám auto a autobusy vzhledem k pozdní hodině skoro nejezdí. Mám snad přijet na kole?" Ani to ho nevyvedlo z míry: "No vidíš, to je nápad!" "Ty ses' snad opravdu pomátl! Cožpak nevíš, že venku prší?" "Tak dobře, připrav se, já pro tebe dojedu svým vozem. Za deset minut jsem tam." "Ty máš nové auto?" "Proč?" "Protože s tím tvým Trabantem tady nebudeš ani za hodinu, jestli vůbec dorazíš." "Teď jsi mě trochu urazil. Víš co? Stopni si to. Tak já už letím. Zatím ahoj" a zavěsil.
To se opravdu muselo stát něco hodně důležitého, když se Tomáš odhodlal vytáhnout svou rozpadávající se kraksnu bez technického průkazu v dubnu - Měsíci bezpečnosti silničního provozu a zvýšených kontrol příslušníky Pořádkových jednotek. Zřejmě doufal, že je nepohoda zažene do tepla služeben.
Co se dá dělat - ustrojím se a snad ještě stihnu vypít kávu, která čeká na zalití již chvíli kypící vodou.
Jakmile jsem usedl ke kávě, zaslech jsem z dáli charakteristický hřmot dvouválcového dvoutaktu, navíc silně opotřebeného. To mohl být jedině Tom. Podívám se na hodinky a nechce se mi věřit vlastním očím - od naší telefonické rozmluvy ještě neuběhla ani čtvrthodina. Tomáš i jeho stroj se skutečně překonávali.
Z úvah mě vytrhne poplašné zvonění. Tom netrpělivě podupává před hlavním vchodem. Odemykám pomocí elektrického vrátníku a okamžitě beru za kliku dveří. Tomáš se jako velká voda hrne vzhůru po schodišti. Bere schody po dvou, možná i po třech. Bydlím v druhém patře, takže se nestačí ani pořádně zadýchat. Daří se mu popadnout dech už po půlminutě. "Nedáš si kávu?", překvapuji ho otázkou. "Nemám čas, rychle se seber a pojď se mnou. Myslel jsem, že budeš čekat dole, abychom se nezdržovali. A kromě toho - nechal jsem běžet motor. Pospěš si, ať mi to někdo neukradne", vysype na mě několik rychlých vět. "Myslím, že v tomto ohledu se nemáš čeho bát. S tou tvou károu by si nikdo moc nepomohl. Spíš by ho dostala brzo do hrobu." "Teď není čas na legrácky. Pojď, všechno ti vysvětlím cestou!" Nejradši by mě chytil za límec a vytáhl ven.
Zhasínám. Až teprve, když zamykám, vzpomenu si na stydnoucí kávu. Ale co - pro jednou ji snad vypiju studenou, až se vrátím.
Sbíháme schody, na kterých mezitím zhaslo světlo. Zpomalujeme, tápeme v pološeru. Schodiště je spoře osvětlováno pouliční lampou. Hmatám po zdi. Konečně nacházím vypínač. Ozve se cvaknutí a nad schodištěm opět zažmourá několik zaprášených svítidel. Sbíhaje z posledních schodů zaslechnu hromovou ránu. To Tomáš zabouchl dvířka. Už jsem u vozítka. Ze strany spolujezdce se na mě šklebí jeho rozevřené dveře částečně zaplněné přítelem, který mě očima vtahuje dovnitř. Dosedám. Sahám po madlu dvířek. Ta se však zavírají sama odezvou na prudký rozjezd doprovázený vytím motoru a hvízdotem podhuštěných pneumatik. Rozhlížím se po více než spartánském vybavení. Přitom si povšimnu i několika nepatřičných otvorů, jež zřejmě zlepšují nedostatečný výhled z vozidla, a to zejména do prostoru přímo pod ním. Bojím se opřít nohy,aby se náhodou neocitly v přímém styku s vozovkou. Tajně doufám, že ďábelskou jízdu přežiju. Z černých úvah mě vyruší hlas Tomáše, který se konečně vymotal z četných jednosměrek sídliště a štve svůj vehikl nejvyšší možnou rychlostí po výpadovce směrem k laboratoři, jak honosně nazval polorozpadlou kůlnu kousek za městem. Začíná ve výkladu: "Asi netušíš, že jsem se poslední dobou dal na pokusy s fotografováním. nejspíš tě překvapí, co může zarytého astronoma tolik zajímat na focení. Určitě ale víš, že u každého pořádného teleskopu je nástavec k připojení fotoaparátu, s jehož pomocí zachycujeme postavení planet a hvězd na obloze. Nedávno mě napadlo, že použijeme - li nějaký superjemnozrný materiál, můžeme potom negativ jaksepatří zvětšit, a tím si i vybranou hvězdu dostatečně přiblížit."
To už jsme se blížili k jeho boudě, a tak Tomáš na chvíli utichl a plně se soustředil na jízdu. Když jsme jeli po silnici,dostatečně jsem si neuvědomoval nedokonalost pérování. O to více jsem pociťoval každou nerovnost na posledním úseku - příšerně vymleté cestě.
Konečně jsme dorazili k laboratoři, Tomáš umlčel utahaný dvojválec, vystoupil a hnal se ke dveřím domku, jako by byl v plamenech a on se snažil zachránit co se dá. Sotva jsem mu stačil. Vřítil jsem se v závěsu dovnitř, zabouchl dveře a jentaktak se zastavil, abych se neuškrtil na některém z provázků semtam natahaných po celé místnosti asi tak ve výšce krku dospělého člověka. Porůznu na nich byly rozvěšeny fotografie a negativy. Z části ještě odkapávala voda. Byly zřejmě čerstvě vyvolány. Přikrčil jsem se a prokličkoval ke stolu, nad kterým se skláněl kamarád Tom přehrabuje se v již suchých fotografiích. Koutkem oka jsem na některých zaregistroval Zemi.
Tomáš vzhlédl, vzpomněl si, že jsem tam taky, a hlavou ukázal na volnější ze dvou židlí, jen částečně zava- lenou knihami. Šetrně jsem je uložil na podlahu vedle stolu a zaujal jejich místo. Tom pokračoval v přerušeném výkladu: "Kde jsem to přestal? Aha, už to mám. Dal jsem se dohromady s jedním kamarádem, bývalým spolužákem, a povedlo se nám to, s čím si zatím nevědí rady ani Japonci. Zkrátka - zlaté české ručičky zase jednou dokázaly, co dovedou. Superjemnozrnný film byl na světě. Tím jsme učinili ale jenom první krůček. Museli jsme vyvinout i speciální vývojku. Potom taky několik prkotinek, jako je třeba úprava zvětšováku. Tím jsme dosáhli epochálního převratu ve fotografiii. Mohli jsme prakticky zvětšovat snímky až do nepředstavitelných rozměrů. Nechali jsme si to ale zatím pro sebe, protože to byla nejdůležitější podmínka k důkazu mé hypotézy. Už delší dobu upoutává mou pozornost hvězdokupa M 39. Objevil jsem v ní hvězdu velice podobnou našemu Slunci. A tak mě taky zajímalo, jestli má nějaký planetární systém.
S pomocí nového filmu se mi ji podařilo vyfotografovat. A díky zvětšovacímu přístroji jsem získal tyto fotky." Ukazoval mi postupně všechny planety naší sluneční soustavy, které doplňovala ještě jedna mě neznámá oběžnice. Celou sérii završovalo několik detailnějších záběrů Země. "To jsou sice zajímavé snímky, ale nevím, proč mi je ukazuješ." Stále jsme nechápal souvislost mezi fotografiemi a předchozím výkladem. "Jak to souvisí s tou tvojí hvězdou?" Má naivní otázka jej zřejmě překvapila, a proto několik sekund mlčel a nevěřícně mě rentgenoval pohledem. Nakonec pronesl: "Ty to pořád nechápeš? To je přeci planetární systém té hvězdy." Ko- nečně mi v mysli vyvstal pravý význam Tomášových slov. Ten ale pokračoval: "Ano, objevil jsem dvojníka našeho Slunce, jakési Slunce 2. Jestli tě mate, že má o jednu planetu víc, tak tě můžu uklidnit, že i Slunce má za Plutem ještě jednu oběžnici, kterou jsem taky objevil. Prozatím jí říkám Desítka, se jménem ať si lámou hlavu jiní." Přerušil jsem ho: "Tím mi chceš naznačit, že kdesi existuje dvojník naší Země? Nejsme tedy ve vesmíru sami?" "Ano, je to tak. V hvězdokupě M 39 se nachází Slunce 2 s planetárním systémem shodným s naším, tudíž i se Zemí 2 a s největší pravděpodobností i s lidmi na ní. Objevil jsem tam stopy lidské činnosti odpovídající našemu středověku. Jelikož je od nás vzdálena přibližně 800 světelných let, znamená to, že jsou nyní na zhruba stejném stupni vývoje jako my." Domluvil a já nadšeně zvolal: "To je senzace! Teď už jenom zbývá nějak se s nimi spojit."
Tom opáčil: "A proč myslíš, že jsem ti to všechno vyprávěl? Abys to vyslepičil na každém rohu? Kdepak! Ty mi pomůžeš navázat s nimi kontakt." Okamžitě jsem souhlasil. Potom jsme ještě chvíli diskutovali.
Tomáš mě odvezl domů s tím, že se nazítří, vlastně dnes ráno, dohodneme na podrobnostech. Útrpná cesta mi tentokrát uběhla neobyčejně rychle.
Když jsem po první hodině ranní usrkával ledovou kávu, promýšlel jsem, jak se s daným úkolem vypořádáme. Pevně jsem věřil, že se nám to povede. Moje poslední myšlenka před usnutím patřila Eduardovi 2 a Tomášovi 2, s jejichž pomocí náš pokus zaručeně dospěje k úspěšnému konci.
Trosky / 9. číslo / 1993
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Editor: SPELL602
Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 3. srpna 1993
Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám