Příjmy Výdaje člen. příspěvky 1440,- Kč poštovné 327,- Kč prodané fanziny 55,- Kč visačky 436,80 Kč půjčování knih 80,- Kč knihy 455,- Kč Interkom 80,- Kč Celkem 1575,- Kč Celkem 1298,80 Kč
Zůstatek: 276,20 Kč
Zdeněk Töpfer
Poznámka: Níže uvedený příspěvek pochází od mně neznámého autora.
-jtp-
Překvapeně se posadil a rozhlížel se kolem. Vzpomínal, co se stalo a v mozku se mu začala odvíjet nit předchozích událostí.
Začalo to před rokem, kdy se na Zemi začala rozmnožovat podivná rasa podzemních lidí, proti které bojovala celá zeměkoule. Tato rasa byla velmi útočná a krvelačná. Z jejího středu se rodili samí skvělí bojovníci, kteří si pomalu, ale jistě začali podmaňovat své okolí. Když jich ještě bylo málo, dalo se s nimi bojovat a vítězit nad nimi, ale postupem času jich začalo přibývat a boj proti nim byl stále obtížnější. Byli velmi krutí, pobíjeli vše živé. Pomalu se začali roztahovat po celé planetě. Pouze v jihovýchodní části se ještě neobjevili.
Tuto neposkvrněnou část země obýval pokojný národ Simerů, který nikdy nepoznal hrůzy války. A právě v této době mírových radovánek byli napadeni krvelačnou rasou Parxů, jak se jim začalo říkat. Byly to těžké boje, ve kterých se však začala prosazovat krutost a surovost Parxů. Bylo jasné, že národ Simerů vymře jako poslední ze zástupců původních lidských ras. A tehdy válečná rada rozhodla, že si na pomoc povolají skupinu nájemných bojovníků, Cimmeřanů. Byli to vyhlášení válečníci, kteří se za peníze nechali najímat do válek proti komukoli. Bylo jich sice málo, ale v bojovém umění byli vychováváni od nejútlejšího věku, a v tom byla jejich největší síla.
Byli vybráni poslové s bohatými dary za vládcem Cimmeřanů, aby ho poprosili o pomoc. Nebylo snadné je najít, protože jejich sídlo bylo ukryto ve skalách a těžko přístupné. Nakonec je přece jen našli.
Vládce Cimmeřanů se nechal dlouho prosit, protože znal sílu nepřítele. Nakonec však podlehl prosbám a bohatým darům a souhlasil, že Simerům pomůže. Vyzbrojil celou svou válečnou družinu a zlákán vidinou bohaté odměny chvátal na bojiště. Zde už Simerové ztráceli poslední muže, když tu do boje zasáhli Cimmeřané. Pádnými ranami seker a mečů brzy rozhodli o svém vítězství. Zajaté bojovníky dal vládce Cimmeřanů popravit a vystrojil bohaté hody na oslavu vítězství. Víno teklo proudem a zachráněné Simeřanky se také snažily, aby bojovníkům nic nechybělo. V opojné vidině vítězství však vládce zapomněl na stráže, které by hlídaly ležení. A to byla osudná chyba, kterou pak většina mužů zaplatila životem. Bojovníci opilí těžkým vínem začali pomalu usínat. Nikdo si však nevšiml, že do přístavu připlouvají cizí lodě nepřátel. Na jejich palubách se to hemžilo nepřátelskými bojovníky s krvelačnýma očima pomsty.
Rychlostí blesku se vylodili všichni muži na břeh a okamžitě zaútočili na opilé bojovníky. Ti, než postřehli co se děje, byli pobíjeni rozzuřenými Parxy, kteří neměli s nikým slitování. Byl to masakr. Jediný, kdo ho přežil, byl vládce Cimmeřanů Conan, který nyní prchal před svými pronásledovateli.
... żpokračování příště? ...
VTM 12/1993
Černá díra může skutečně otevřít bránu pro cesty mezihvězdným prostorem. Buttlar tvrdí: Nelze vyloučit, že vyspělé civilizace využívají jako zkratky při mezihvězdných cestách Einstein-Rosenových mostů v rotujících černých dírách, aby se posunuly vpřed v prostoru a zpět v čase, a urazily tak nesmírné vzdálenosti ve vesmíru prakticky v „nulovém čase".
Magazín 2000 0/1993
Autorka nám předkládá drsný svět plný drsných lidí s vlastními měřítky pro čest a spravedlnost, lidí krutých, ale dodržujících vlastní pravidla. Plavovlasá Morgain si mezi lidmi najde služebníka, který jí pomáhá splnit její úkol. Není to však hrdina Conanovského typu - spíše obyčejný člověk neustále pronásledovaný různými nehodami. Přesto je své velitelce oddaným pomocníkem a napomáhá jí ze všech sil splnit obtížný úkol.
Kniha nás zavádí do neznámého světa na pomezí science fiction a fantasy - tento žánr bývá označován jako science fantasy. Brána Ivrelu je autorčina první knížka a ona s ní právem sklidila velký úspěch. Tato kniha má ještě tři další pokračování (Studna Šiuanu, Ohně Azerothu a Brána vyhnanství), jež také postupně vyjdou v nakladatelství Amos
Brána Ivrelu je zajímavou a čtivou fantasy - zvláště její druhá polovina, která je naplněna dramatickým dějem a množstvím nečekaných událostí a změn. Čtenář se postupně seznamuje s Bránami, jejichž smysl a činnost jsou zpočátku jen naznačeny a objasňují se postupně, a sleduje putování Morgain a jejího průvodce. Jen v závěru se trochu zdá, že autorku již psaní unavilo a děj se odehrává skokem bez bližšího objasnění.
Je škoda, že kniha je zatížena množstvím tiskových chyb i celou řadou chyb pravopisných, a že překladatel si nedal s překladem víc práce. Některá místa svědčí o jeho ledabylosti („Ještě seděla u postele, když se probudil, leštíc jeho otlučenou helmici." (str. 49), „Ani se nepokusil obrátit se ke kopci a překonat ten příšerně řídký vzduch a hrozivý svah, nikdy by to neudělal s nepřáteli za zády a vyděšeným koněm pod sebou, kteří by všechno mohli jen znesnadnit nebo i znemožnit" (str. 175)).
Andre Norton o této knize napsala: „Od chvíle, kdy jsem dočetla Pána prstenů, mne však žádný příběh nenadchl tak, jako Brána Ivrelu. Autorku neznám, talent takového druhu jí ale musím závidět. Naprosto přesvědčivého hrdinu postavila do magického cizího světa, kterému kousek po kousku dávala zvyky, víru a dějiny tak dobře, že ten svět dne kdesi skutečně existuje. Takové stvořitelské dílo totiž nezůstává jen v mysli svého tvůrce, ono ožívá, nabírá dech a hloubku a trvá věčně."
Zdeněk Töpfer
Jelikož kniha je recenzemi přímo prošpikovaná, budu stručný.
V Cestě do podsvětí Jaroslava Velinského popisuje hrdina svůj příběh z Pluta, kde pracoval jako řidič při těžbě metanu. Povídka je psána hovorovou češtinou, což není v naší literatuře příliš zakořeněné. Příběh příjemně plyne, člověk si při něm odpočine, vcelku v něm však po čase vůbec nic neuvízne. Zkrátka - zkrácený rodokaps.
Nejstarší vzpomínka Františka Novotného vypráví dojemný příběh záchrany několika klonovaných dětí převážených na Zemi k osvojení. Během přibližovacího manévru dojde k nehodě ... Novotného práce obsahují většinu koření potřebného k uvaření dobré sci-fi. Ani v tomto případě mě autor nezklamal.
Mírně uhozená povídka Na konci věků Filipa Škáby se zaobírá ohrožením vesmíru. Jedná se vlastně o část z většího cyklu o «nekonečném» Auragonském vesmíru. Jelikož je tento vesmír nekonečný všemi směry (tedy i v čase), vše se nakonec v dobré obrátí a svérázná parodie může pokračovat.
Josef Pecinovský se v příspěvku nazvaném Jak se chovat v mimoprostoru pohybuje v kruhu, přičemž tento opíše několikrát dokola. V průběhu poměrně krátkého příběhu vrší jednu logickou hloupost za druhou, aby vše zakončil tak, že se v podstatě nic nestalo.
Ludmila Freiová si ve Spiknutí proti času zahrává s myšlenkou záchrany ohroženého lidstva přesunem zdravého masa z minulosti. Jelikož se k tomuto postupu sama staví skepticky, nechává své hrdiny prohrávat.
Čtvrtý den až na věky Ondřeje Neffa je po okraj nadupaný akcí, jeho hrdinovi jde o život, musí se bránit dvojici hrdlořezů, která na něj s železnou pravidelností útočí každý čtvrtý den. Těmto padouchům jde jen o jedno - snaží se hrdinovi zabránit, aby pochopil podstatu času. My se s hrdinou setkáváme v rozhodujícím okamžiku ...
Eva Hauserová by si v první řadě měla před sepsáním Písně, která nemá srdce podrobněji prostudovat dějiny (nejedná-li se ovšem o jakýsi paralelní svět, kde se historie ubírala jinými stezkami). Jinak je příběh celkem čtivý. Popisuje komunitu křesťanů, která v drogovém opojení živoří pod hradbami města. Zkrátka něco jako středověcí hippies.
Siromachu Josefa Koenigsmarka chápu jako alegorii na život v poválečném pohraničí. Jakýsi důstojník ukrajinského původu se stane národním správcem skladu s palivem. Z titulu své bohatýrské vojenské minulosti a kreditu z vydatné pomoci při potírání benderovských band těsně po válce si může dovolit téměř vše. I jemu však nakonec spadne klec. Jelikož jemným předivem příběhu postupně stále více a více prosvítá jeho pointa, usuzuji, že autor netvořil pro závěrečný efekt, ale že vypracoval jakousi psychologickou studii člověka u moci.
Účinek trestu ve Znovu a znovu Ivana Adamoviče se nejen mě jeví jako poněkud problematický. Zcela dávám za pravdu Carole Biedermannové, že někteří sadisté by podobný trest brali spíše jako odměnu.
Gython Petra Heteši pojednává o ovládnutí světa počítačem. Když na to jednou jeden člověk přijde, se zlou se potáže. Ani po dočtení povídky jsem nezískal přehled o jednotlivých postavách. Moje krátká paměť si prostě nedokázala uchovat spleť jmen jednotlivých hrdinů.
Básník Stanislava Švachoučka popisuje farmu, kde jsou šlechtěni a chováni uměle stvoření lidé - dárci orgánů či celých těl. Jejich vzpomínky jsou uměle vytvořeny, neměli by mít žádné touhy, sny či stesky. Neměli by ...
Neočlověk Zdeňka Páva nese podtitul Optimistická evoluce. Tento imaginativní, surrealistický postkatastrofický příběh nahlíží z neobvyklých úhlů na otázky evoluce. Přičemž autor nakládá s textem tak bravurně, že jím popisovaný děj nepůsobí nijak křečovitě a čtenář bez pozastavení přijímá věci z dnešního pohledu absurdní.
Carola Biedermannová v Příběhu noci tisící a druhé navazuje na moudrou Šahrazád a nechává před čtenářem plynout pohádku o třech bratřích a jejich podivuhodných příbězích. Nejedná se vůbec o sci-fi, příběh však má náznaky fantasy. Autorka s pro ni již nepostradatelným despektem nahlíží na slabší polovinu lidstva a shovívavě se usmívá nad marnými snahami a upachtěnými životy mužů.
Let na Měsíc pojednaný jako střelba do pohyblivého terče Pavla Kosatíka si bere na paškál osudy nejmilovanějšího prezidenta Spojených států amerických, zejména pak jeho touhu po Měsíci. Se značnou nadsázkou popisuje Johnyho dětství a mládí, o tom, jak se dozví o vypsání vesmírné soutěže, jejíž vítěz bude mít uvolněn přístup k univerzální databance. Dále se zmiňuje o Žakelíně, Elvisovi, Elle Fitzgerald, původu pozdravu «hi» a mnoha jiných pilířích, o něž se opírá americká hrdost a americký způsob života. Řekl bych, že při psaní této povídky stál Pavlu Kosatíkovi za zády Kurt Vonnengut mladší.
-jtp-
U vzdáleného Rigelu Roberta H. Wilsona vypráví o šermířském souboji, který svedou dva přátelé (obyvatelé Měsíce) kvůli společné lásce na vzdálené planetě. Ze souboje nakonec sejde, protože se naši milí sokové musí bránit útoku podivných obyvatel planety. Jako poslední rána pod pás působí na přeživšího (a sympatičtějšího) hrdinu teorie relativity v praxi.
Děti slunce Jacka Williamsona se líhnou z vajíček nakladených kdysi dávno. Ke smůle obyvatel planety Země je jedním z vajec ona modrá koule, na které všichni tolik lpíme. Děj povídky má spád, čtenář spolu s hlavními hrdiny prožívá chvíle napětí, zklamání i radosti. Asi nejlepší z celé antologie.
Jak moc je vesmír nekonečný? Podobnou otázku si zřejmě položil Edmond Hamilton při psaní Věčného koloběhu. Jak si odpověděl, to se dozvíte na konci povídky.
S. P. Meek je nejspíš naprostý fatalista, alespoň podle povídky Vše je marnost. Jeden z hrdinů zde sestaví jakýsi matematický stroj na předvídání budoucnosti. K větší či menší radosti zúčastněných se vše vždy vyplní do puntíku, ať dělají co dělají. Inu - osudu zde nikdo neunikne.
Obyvatel planety Mars číslo 774 se pokouší navázat kontakt s jinými planetami. Když se spojí se Zemí, nazývají jej tam v povídce Raymonda Z. Galluna Starý věrný. Proč? Inu, proto, že se s nimi pravidelně baví prostřednictvím světelných signálů. Ani na Marsu však není život procházkou růžovým parkem, a tak vedení planety jednoho dne rozhodne, že číslo 774 je již k nepotřebě a jako takový má být zničen. To se ale Starému věrnému kupodivu nelíbí.
Víla z temnot dvojice Catherine L. Moor a Forrest J. Ackerman je dcerou Temnoty a Venušanky a jako taková má některé neobyčejné schopnosti, z nichž ta nejznatelnější je, že je neviditelná. Ňusa (tak se jmenuje) je vykořisťována sektou vyznavačů Temnoty tak dlouho, až konečně ztratí trpělivost a vzepře se. Náhodou narazí na Pozemšťana Smithe (jak originální jméno!), který jí po krátkém váhání nabídne pomocnou ruku. Poněkud mě zarazila překladatelova nejednotnost při užívání vílina jména. Chvílemi ji nazývá Ňusou, aby vzápětí překlopil na původní Nyusu, což by se mu stávat nemělo.
O tom, jak nelehké je cestování časoprostorem pojednává Soumrak Johna W. Campbella. Cestovatel v čase se z blízké budoucnosti (jeho současnosti) dostane do vzdálené budoucnosti, kde přihlíží soumraku lidstva. Když se mu konečně podaří prchnout zpět, ocitá se v autorově současnosti (tedy jeho minulosti), kde zamotá několika lidem hlavy. Zkrátka - cesty časem jak se patří.
„Čas je dvojího druhu," tvrdí ústy jednoho z hrdinů své povídky Omega Amelia Reynolds Long. Díky této rozdvojenosti času se mohou naši hrdinové sledováni laskavým čtenářem zprostředkovaně zúčastnit konce světa v šesti dějstvích. Oním pojítkem s budoucností je dobrovolník, který spáchal neodhalitelný zločin a nyní jej trápí výčitky svědomí. Jeho náboženství mu však zakazuje spáchat sebevraždu (a vraždu ne?).
-jtp-
Řehoř opravdu šéfovu důvěru nezklame a podaří se mu drobným úskokem (a za tiché pomoci jednoho starého počítače) nepozorovaně přistát na Lucii. Řehoř putuje po tajemné planetě, nějaký čas stráví s dvojicí vyhnanců, zbytek ve společnosti holčičky Bis a jejích příbuzných a známých. Postupně proniká pod kůži dokonalého, neomylným počítačem řízeného světa a odhaluje slabiny a nedostatky takto spravované společnosti.
Obyvatelé Lucie zde vystupují jako lidé bez pevného programu a cíle, jejichž život se ubírá od jedné slavnosti ke druhé a od druhé ke třetí a od ... I zde však existují výjimky potvrzující pravidlo, a jednou z nich je právě dívenka Bis, která se v rozhodujících momentech ujímá velení nad hrstkou přeživších a vede ji do bezpečí.
Poslední fáze Řehořova pobytu přerůstá ve skutečný boj s centrálním počítačem Benem, umělou inteligencí, jež si podmanila všechny ostatní stroje a vládne celé planetě.
Ještě bych chtěl upozornit na jednu neobvyklost tohoto díla: některé pasáže příběhu jsou vypravovány dvakrát - jednou z pohledu pozemšťana Řehoře a podruhé z pohledu Lucianky Bis. I když to zřejmě vyžaduje alespoň částečný dar schizofrenie, autor vyšel i z tohoto projektu se štítem.
-jtp-
Spolu s autorem sledujeme osudy jednoho kmene žijícího v místech, kde se rozlévalo Karibské moře. Hlavním hrdinou je malý černoušek, který je kmenem trpěn jen díky přímluvě starého šamana. Jednoho dne odejde šaman na pravidelnou výpravu do hor, a tím je spuštěna lavina událostí, na jejímž konci stojí génius.
Kniha je napsána čtivě, ve stylu akčních příběhů. Připadalo mi ale, že autor již byl ke konci unaven a zakončil jej dříve a rychleji, než by bylo záhodno. Jinak však nemám větších výhrad.
-jtp-
Proč takové zklamání z mé strany? Po přečtení několika úděsně vyrobených překladů z angličtiny jsem přísahal, že si budu důkladně vybírat a každou knihu přeloženou z anglického originálu převrátím mnohokrát v rukou, než se definitivně rozhodnu pro její koupi. V případě Paralelních světů 92 bych asi dlouho neváhal a nechal bych knihu ležet v knihkupcově polici. Ale co se stalo, nejde odestát. Takže s chutí do toho, půl je hotovo!
Nebudu se zmiňovat o jednotlivých povídkách, protože povětšinou na mě působily unylým, všedním dojmem. Kvalitě nepřidaly ani povedené překlady, kdy obě translátorky častují nebohé čtenáře takovými skvosty jako čtvercového tvaru (co se týče tvaru, překládá se ve většině případů sousloví square shaped jako hranatý) nebo život na bázi silikonu (česky se tuším onomu osudnému prvku říká křemík - chudák Jan Svatopluk Presl se jistě obrací v hrobě).
Částečně mě uklidnil pouze Silverbergův Obchodní cestující. V této lehce napsané povídce nás autor seznamuje s problémy, před které může být postaven průkopník osidlující novou planetu. Druhou nejlepší je dle mého Robertsův Vesmírný krystal. Možná, že se mi povídka líbila i proto, že jsem viděl její filmovou podobu. Jen závěr má poněkud jiný.
-jtp-
Pavlu Vernerovi také unikla skutečnost, že letopočty byly určeny až dodatečně vzhledem ke Kristovu narození, a že v oné době prostě určili, že po roce -1 bude následovat rok +1, tedy - milý pane spisovateli - rok 0 v našem počítání věků zcela jistě nenajdete.
Nyní stručně k dílu samému. Autor zde popisuje dvě doby - přelom našeho letopočtu (život a skutky Josefa, Marie a Ježíše) a začátek příštího století, kde novodobým spasitelem má být chlapec údajně vzniknuvší spojením lidského vajíčka s laboratorní cestou vytvořenými spermiemi.
Jak to ale na světě chodí, vše je šalba a klam. Naši hrdinové se protloukají od jedné polopravdy ke druhé, z jednoho průšvihu do dalšího a čtenáře napadá otázka, co tím vším vlastně autor sleduje. Kritiku sociální situace všeobecně? Kritiku socialistického režimu? Kritiku zidealizovaného pohledu na spasitele křesťanů? Kritiku křesťanství? Kdo ví?
-jtp-
Co se týče řemesla, předvedl Pecinovský lepší průměr. I v této detektivce si zachovává postupy vědecké fantastiky, takže se mu daří držet čtenáře téměř neustále napjatého v očekávání, jak to vlastně nakonec dopadne. Zkrátka a prostě - lehčí oddychovka, dalo by se říci, že čtivo (dle definice Jana Železného).
Jedna poznámka na závěr: zcela jsem nepochopil umělecký záměr autora koláže na obálce. V tomto případě bych asi dal přednost bílému podkladu s prostým písmem.
-jtp-
Text je důkladně vysoustružený, vše je psáno podle předem sestavené osnovy. Text je natolik vybroušen a plyne natolik logicky, že těch pár překvapení působí jako zklidňující meandr řeky střižené podle pravítka. Autorka svádí souboj, ve kterém se střetává spisovatelka s učitelkou (ostatně jako ve většině svých prací), přičemž učitelka má po většinu času dominantní postavení.
Námět není nezajímavý, je však možno zpracovat jej i jinými způsoby. Hladká cesta, po které se ubírají hrdinové Ludmily Freiové, je na můj vkus příliš vymetená. Román má charakteristické rysy pohádky. A jako ve většině pohádek (snad jen s výjimkou některých z pera pana Andersena), i zde neochvějně vítězí dobro nad zlem. Zlo je navíc pouhou karikaturou skutečného zla, protože jeho zástupce je jasným outsiderem, který si nechá všechno líbit a který ustupuje od jednoho výprasku k druhému. Většina hrdinů se navíc utápí v záplavě polopravd, čtvrtpravd a nepravd, kterými jednotliví aktéři klamou jak ostatní, tak i sebe sama.
Přes to všechno však stojí příběh za přečtení. Nenechte se odradit mou tepající kritikou a hurá na věc!
-jtp-
Zajímavý nápad je zpracován celkem čtivě, bez většího mentorování. Děj se odehrává někdy v blízké budoucnosti. Čtenář spolu s hlavním hrdinou proniká do podivného podzemního města, ve kterém žijí lidé v období středověku. O nadvládu nad jediným městem tohoto minisvěta a jeho okolím se dělí moc světská a duchovní. Kdo stojí v pozadí a jak vše dopadne, to vám neřeknu. Přečtěte si sami.
-jtp-
Další změna oproti první sbírce je patrná v postojích a chování Geralta z Rivie. Hrdina zmoudřel a daleko více přemýšlí. Přemýšlí o sobě, o jiných obyvatelích svého světa i o osudu. Geraltův přerod působí zcela přirozeně, děj touto změnou nedoznává nižádné újmy. Autor nezapomíná ani na milovníky ostrých mečů a krásných žen a i ve druhém svazku jim nabízí materiálu dost a dost.
Kniha sestává ze tří povídek. Nyní stručně k jejich ději. Hranice možností pojednává o cti a mravním kodexu. Geralt zde vystupuje jako zásadový člověk, který odmítá porušovat svá předsevzetí a staví se na ochranu nevinných proti chamtivosti. Kupodivu se mu za pomoci přátel podaří zvítězit.
Střípek ledu vyšel tuším v Ikarii, takže jsem ho již znal. Přesto jsem si jej s chutí zopakoval. I zde jiskří více bystrý rozum než břitká ostří mečů. Geralt se střetává s nápadníkem své milé, čarodějky Yennefer.
A konečně třetí, titulní Věčný oheň vypráví o setkání Zaklínače s podivnou bytostí, která dovede měnit podobu a dokonale zkopírovat jakéhokoli člověka, kterého byť jen krátce spatří. Tato kopie je tak dokonalá, že ji nejsou schopni rozeznat ani blízcí originálu a za některých okolností dokáže dokonce jednat lépe. I v tomto příběhu vítězí dobro nad zlem a rozum nad prchlivostí.
-jtp-
Zde autor opět nechává Geralta předvést něco ze svého bojového umění a jak vidno, neztratil ani na síle, ani na obratnosti. Jen víc myslí a méně se hrne do bojové vřavy.
V příběhu Trošku se obětovat se Geralt setkává s bardkou Essi Daven, zvanou Očko a prožívá vnitřní boj. Stále totiž miluje Yennefer, ani Očko jej ale nenechává chladným. Na pozadí hlavního děje se odvíjí příběh o malé mořské víle a Geralt se dokonce střetá se zástupci podmořského života.
V Meči osudu potkává Zaklínač svůj osud v podobě princezny Ciri. Dozvídá se totiž, že dívka je jeho odměnou za záchranu jejího otce. Příčí se mu však představa, že by jeho učedníkem měla být tato křehká bytost, a tak se jí vzdává.
V závěrečné Něco víc prochází Geralt pod vlivem drogy snovým světem, ve kterém svádí bitvy se svým osudem, aby se k němu nakonec v reálném světě vrátil...
-jtp-
(sestra ilustrátora Davida Cherryho)
[Hugo 1979, 1982, 1989]
Cherryh, C. J. & Fish, Leslie
„Mám mnohem raději historii - pravou nebo předstíranou, protože ji čtenáři mohou aplikovat různě podle svého myšlení a zkušeností," pokračuje Tolkien ve své kritice alegorií. Je zajímavé, jak hluboké nepochopení podstaty jeho díla prokázal Tolkienův profesní kolega Umberto Eco, když o sobě prohlásil: „Žádný Tolkien, kdepak: Zola. Všechny mé odkazy jsou čerpány z reality..." Nechme stranou definici reality, které by jistě, pokud by byla striktní, nevyhověl ani Eco, jehož dílo je vystavěno na literární historii a čerpá z děl často obskurních a málo známých. Tolkien se na rozdíl od něho odvolává na díla známá obecně.
Sama představa o třech (respektive čtyřech) epochách dějin světa, jakou nacházíme v Pánovi prstenů, je stará jako evropská civilizace. Na počátku 7. století před naším letopočtem ji formuloval ve své sbírce Práce a dni nejstarší doložený řecký básník Hésiodos. Númenor, ostrovní říše ze Silmarillionu, není ničím jiným než Platónovou Atlantidou - nejen , že byla stvořena vůlí bohů jako sídlo lidské moudrosti a umu, ale byla také zničena, propadla se do hlubin ztrestána bohy za bezbožnou pýchu. A aby nebyl možný omyl, pojmenoval Tolkien Númeron eldarsky Atalante. Jména trpaslíků z Hobita naleznete ve skandinávském eposu Edda a v tomto výčtu by bylo možno pokračovat velmi dlouho: od keltských pohádek přes legendy o rytířích od kulatého stolu krále Artuše až třeba po Život Merlinův od Galfrieda Monmouthského. Tolkien ovšem literární tradici propojil přísnou logikou mýtu a do takto vzniklých velkých dějin vsadil dějiny malé, dějiny hobitů, opatřených na rozdíl od hrdinů „velkých" dějin i vlastnostmi nijak heroickými, zato hluboce lidskými.
Rezonance kulturních dějin lidstva činí Pána prstenů vzdělanému čtenáři něčím blízkým a známým. Vstup do zázračného světa mu otevírá i podobnost knihy, v níž nechybějí rejstříky, genealogické tabulky a vysvětlivky, s díly historickými. Propojit svět lidí se světem mýtu a sugestivně vylíčit polaritu dobra a zla, onen neustálý boj, který musíme sami v sobě svádět den za dnem, se podařilo na bázi jiného velkého díla, v souvislosti s Tolkienem neprávem opomíjeného - De civitate Dei, O obci Boží Augustina Aurelia.
Fornost Eraim, Královská Severka. Val mrtvých. A také strašidelné Mohylové kopce, kde Ten, kdo nese prsten, málem ztroskotá. Tak Tolkien nazývá místa, kde byla kdysi přerušena kontinuita dějin, aby ji obnovil znovuzrozený řád královské moci, návrat k přirozenému stavu věcí. Právě tam získávají hobiti jediné zbraně, které jsou schopny zasáhnout služebníky temné moci, meče dávných bojovníků, padlých v boji se Zlem.
„Velmi záleží na tom, zda byl meč vyroben elfy, trpaslíky či skřety, s jakým posláním, za jakým účelem, komu patřil a jak a kým ho bylo použito," píše v první české „tolkienologické" knize Tam a zase zpátky filosof Zdeněk Neubauer. Skutečně: Narsil, meč, který se kdysi zlomil, když zasáhl Temného pána Saurona, je znovu zkut a pod jménem Andúril se stává symbolem vítězství Západu nad Zlem. Zázračné meče, jejichž čepele září, je-li nepřítel nablízku, a které nelze zasunout do pochvy, pokud byly vytaseny k boji, patří k příběhu stejně jako prsteny nebo runové nápisy. Zdálo by se, že je to čistě pohádkový motiv, ale...
Mezi archeologickými nálezy z mohyl ve Skandinávii nebo Irsku najdeme meče, které byly spolu s padlými pohřbeny - často v lodích. V umění stavět lodě jsou nedostižnými mistry Tolkienovi elfové. Mnohé nalezené meče nesou ve svých rukojetích prsteny - proč? Věřili jejich nositelé v zázračnou moc svých zbraní? Stačí si vzpomenout na Excalibur, na příběhy o prstenech, které člověka učiní neviditelným, na runové kameny z Jutského poloostrova, jižního Švédska i odjinud. Tolkien použil všeho, co důvěrně znal nejen z památek literárních, ale i z archeologických nálezů. Jeho kniha však obsahuje i varování: kdo může zaručit, že se zázračné vlastnosti předmětů, které po tisíci letech vynášíme z mohyl na denní světlo, vytratily spolu s životem dávných majitelů?
Známý francouzský filosof Michel Foucault charakterizoval postmoderní dobu mimo jiné i „nedůvěrou k velkým vyprávěním". Na mysli měl vyprávění, které s odvoláním na vyšší autoritu legitimizuje moc. Obrovský úspěch Tolkienova složitého díla svědčí o něčem jiném - o nenaplněné touze moderního člověka po přesvědčivém velkém vyprávění. Pán prstenů velkým vyprávěním ve Foucaultově smyslu nesporně je.
Tolkien věděl, že pro přesvědčivost velkých vyprávění je nezbytné tajemství, a to, že svůj velký epos o stvoření světa, Silmarillion, začal psát už kolem roku 1916 jako své první dílo (Hobit vyšel 1937, Pán prstenů v letech 1952-1954), není náhodou. Silmarillion autor do smrti nedokončil, k vydání v roce 1977 jej připravil teprve autorův syn Christopher. A přitom jsou další a slavnější Tolkienova díla bez této knihy nemyslitelná. Silmarillion musel existovat dávno před jejich napsáním, není však jisté, zda jej Tolkien opravdu chtěl vydat. Jde tady mimo jiné totiž i o tajné učení, které nesou a jímž se posilují hrdinové příběhů. Tolkienova obava z prozrazení tajemství však byla zbytečná: svět, který objevil, je natolik vrstevnatý, že zůstalo ještě mnoho nevysloveného. Tajemství, které je potřebou lidského ducha (jak to mimochodem rozpoznal i Eco), zůstalo zachováno. Obrovský úspěch Tolkienova vyprávění usvědčuje Foucaulta z omylu a věští konec postmoderní éry.
podle MF Dnes
Nulté číslo Magazínu 2000 vyšlo na sklonku roku 1993. Podtitul tohoto nového časopisu je Vesmír-Země-Lidé. Jak vidíte, ani název ani podtitul nenapovídají příliš mnoho o konkrétním zaměření časopisu. Ale když otevřete jeho stránky nemůžete už být na pochybách: jde o časopis věnovaný téměř výhradně problematice UFO. Nulté číslo má 32 stran s dobrou grafickou úpravou a je vytištěno na dobrém papíře. Časopis je vydáván ve spolupráci s Michael Hesemann Verlag Düsseldorf v nakladatelství a vydavatelství Etna. Jedno číslo stojí 19,90 Kč.
Těžištěm nultého čísla je článek Záhadné kruhy v obilí, který zabírá plných 14 stran a na něj navazuje příspěvek Kruhy v Čechách. Z dalšího obsahu: Jsme sami? (Zmizení sondy Mars Observer a lekce z historie), článek o Michaelu Hesemannovi, Projekt Záře se představuje, Blízká setkání třetího druhu, krátké zprávy a slovníček základních pojmů.
Máme tu tedy dva nové časopisy o UFO, jejichž náplň je velice podobná. Slovenský má za sebou už rok činnosti a je to na něm vidět. Český právě začíná, ale zdá se být ambicióznější. Těžko dnes porovnávat jejich kvalitu podle jednoho čísla. Nechme se překvapit, jak se oba časopisy budou vyvíjet dále a co zajímavého nám přinesou.
Zdeněk Töpfer
Nové knihy č. 48
Jsou mysteriózní obilné kruhy skutečně vymyšleným podvodem, jak nám to již dávno tvrdily zprávy ve sdělovacích prostředcích? Po 3 letech výzkumů se nám nyní mezinárodně uznávaný autor v tomto oboru, Michael Heseman, snaží dokázat, že tomu tak není - a vysvětluje, jaký úmysl stojí za tímto vědomým klamáním veřejnosti.
Američtí vědci dokázali, že v zasažených rostlinách nastaly pozoruhodné fyzikální a genetické změny, které je možné vysvětlit pouze tím, že vznikly působením neznámého mikrovlnného záření. Kdo je však tvůrcem těchto znamení? Ve fascinujícím důkazním materiálu nehledá autor odpověď pouze na tuto a jiné otázky - ale také předkládá přesvědčivé vysvětlení, proč se tato znamení objevují a co pro nás všechny mohou znamenat.
Zdá se, že mystérium kruhů v obilí je vyřešeno.
Magazín 2000 č. 0
Závěr roku byl opět ve znamení mohutného náporu všech vydavatelství na knižní trh a tím i na naše peněženky. Vyšlo množství knih, které nebyly v edičních plánech a naopak, mnohé knihy, které byly předem ohlášeny, dosud nevyšly. Obzvláště velký ¨dluh má v tomto směru plzeňský Laser (i když to je možná, vzhledem ke stavu našich peněženek, dobře), který vydával podle edičního plánu jen v prvním pololetí a pak se odmlčel. Netroufám si odhadnout, kolik science fiction a fantasy knih letos vyšlo, ale stačí nahlédnout do seznamů novinek v našem fanzinu (a tento seznam jistě není úplný) a stačí to. Bude-li to tak pokračovat dál (a ono bude), nevím nevím, kde na to budeme brát peníze a kam všechny ty knihy budeme ukládat. Snad že bychom je přestali kupovat. Ale to je přece naprosto nepoužitelné řešení. Protože každý z nás jistě každou chvíli narazí na knihu, kterou „určitě musí mít". A tak si přejme do nového roku víc peněz a větší knihovny. A víc času na čtení.
ZT
Do soutěže se přijímají pouze dosud nepublikované práce. Účastníci soutěže mohou své příspěvky posílat pod značkou. V takovém případě musí přiložit zalepenou obálku obsahující jejich značku a plnou adresu. Výtvarná díla je třeba zasílat v 1 exempláři, literární díla je třeba zasílat ve 3 exemplářích nebo na disketě. Organizátoři soutěže si vyhrazují právo na jedno otištění zaslaných prací. Z došlých prací bude vytvořen sborník, který obdrží všichni účastníci soutěže.
Práce do soutěže je možno zasílat na adresu: Zdeněk Töpfer, V rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav. Uzávěrka soutěže je 31.3.1994. Vyhlášení výsledků proběhne na jaře 1994 u příležitosti výstavy obrazů T. Rotrekla v Mladé Boleslavi.
Příspěvky zasílejte psané čitelně strojem ve dvou kopiích, rozsah libovolný - od jediné věty po kufr naditý rukopisy. Zaslané práce nesmějí být jinde publikovány a pořadatelé soutěže mají právo na jedno zveřejnění v publikacích Klubu Julese Vernea Praha nebo 451 F Košice.
Poroty zasedají v Praze a v Košicích a vyberou užší kruh nominovaných autorů na vítěze. Již jenom tato nominace dává právo být pasován na rytíře řádu Fantasy s titulem Lady nebo Sir. Vítěz bude vybrán z rytířů řádu Fantasy a obdrží titul Nositel meče a skutečný meč. Výsledky soutěže budou oznámeny na Parconu 1994.
Své příspěvky posílejte nejpozději do 31. 3. 1994 na adresu Egon Čierny, Matěchova 14, 140 00 Praha 4.
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi.
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp- a Z. Töpfer.
V místnosti panoval obvyklý dynamický pořádek, a tak nepoznali, jestli se tam někdo hrabal nebo ne. Marně také pátrali po nějaké stopě, která by je zavedla k Drobkově poslední akci. Robin se rozhodl, že se podívá do mašiny. Pomohl Moriko odvléci bezvládnou figuru na úzkou pohovku. Zatímco ho myla, přebalovala, krmila a napájela, zasedl Robin za stůl a pustil se do práce. Chvíli váhal, potom se přece jenom odhodlal, narazil si kuklu a ponořil se do paměti přístroje. Vůbec se mu to nelíbilo. Nebylo tam vůbec nic. To NIC bylo tak absolutní (napadlo ho, že takhle nějak by asi mohla vypadat tělesná smrt), že tam Robin dlouho nevydržel a rychle se vrátil z virtuální reality do fyzické. Tudy tedy cesta nevede. Bude se přece jenom muset porozhlédnout po místnosti.
Když už se na to chtěl vykašlat, vzpomněl si, že se mu před časem Drobek zmiňoval o jakési tajné skrýši, kterou má ulitou právě v SÚ. Jelikož Robin nevěděl nic bližšího, vyrazil nazdařbůh tím nepředstavitelným bordelem.
A teď se tady potácí od ničeho k ničemu a marně si láme hlavu, kde by se tam dalo něco ulít tak dobře, aby to vůbec ještě někdy šlo najít. Pak na to konečně kápnul. statistická ročenka z roku 56! Ta jediná byla natolik nezajímává, že pravděpodobnost, že by se v ní někdo přehraboval, je asi taková, jako že vás v posteli zabije povětroň.
Pod heslem «Průměrná spotřeba žita rostlinného původu na jednoho umělého koně» našel Drobkovu mrtvou schránku. Spakoval data do své přídavné sekce, přepsal je předpovědí růstu životní úrovně bílých androidů do konce století a vyrazil na zpáteční cestu.
Vzápětí pochopil, že píchl do vosího hnízda. Jen se vymotal ze sítí SÚ, zahlédl za sebou velmi nepříjemně vyhlížející utilitu s holou hlavičkou a chřestící řetězcovými proměnnými. Vytušil, že tomu hromotlukovi se postavit nemůže, a proto prchal, jak nejrychleji dovedl. Zdržovala ho ale nezvykle velká sekce dat, a tak sledoval, jak se k němu ta gorila nebezpečně přibližuje. Rozhodl se proto, že na ni vyzkouší svůj nejnovější blafák - Svingujícího kraba. Prudce zabočil k jekési pochybné gejtveji a když ztratil svého nohsleda na chvíli z očí, nastražil na něj past. Schoval se za hromadu zbytků po celočíselném dělení, kterou tady kdysi postupně vytrousil přenosový protokol jakési banky, a vyčkával.
Když se jeho pronásledovatel vkolébal na scénu, měl Robin co dělat, aby se nezačal válet smíchy. Hromotluk prošel jeho konvertorem, který ho vertikálně zezrcadlil a navíc pokřivil, takže teď nejen že se pohyboval pozpátku, ale navíc se při tom kolébal ze strany na stranu, protože nedokázal udržet přímý směr. Chvílemi se dokonce motal dokolečka. Robin usoudil, že tenhle už má dost, a tak pokračoval na cestě k domovu.
Tušil ale, že ty největší trable na něj teprve čekají. A nemýlil se. Těsně před poslední gejtvejí narazil na hlouček naoko nevině se tvářících paket čekajících na odeslání kamsi na třetí konec světa. Jelikož to byla jediná poměrně slušná cesta k jeho milé Dvoutisícovce, nezbývalo mu, než podstoupit další boj. Odhodlaně se chystal na nejhorší, když vtom se stalo něco zvláštního - vyčkávající pakety byly strženy obrovským vírem a odneseny na onen třetí konec světa.
Jakmile zmizel poslední pobuda, objevila se Moriko s Vysavačem. „Ta holka mě vždycky dokáže něčím překvapit," pomyslel si Robin a vděčně se na ni usmál.
Robin věděl, že si zahrává s vlastním reálným životem, přesto se rozhodl, že se pokusí Drobka zachránit. K tomu ale potřeboval kreknout kód těch dat. Když už vyzkoušel všechno možné i nemožné a zůstával pořád tam, co na začátku, přepadla ho vlna melancholie a on se musel jít trochu provětrat do veřejné sítě. Po tom, co se mu úspěšně podařilo zamíchat pořadím v lotynce na podporu zkrachovalých studentů a pak napojit Playboy Channel na vysílání TV Iran, na to konečně kápnul.
Sesypal na jednu hromadu jízdní řády podzemky za posledních jedenáct měsíců a prohnal to spolu s ukořistěnými soubory Míchačkou. Ani ne po dvou minutách se konečně začalo něco rýsovat. Po dalších dvou minutách už se před udivenými zraky přihlížejících lehce vznášela v prostoru maketa mezihvězdné fregaty čtvrté generace. Pokud si Robin vyložil správně kódovací algoritmus, znamenalo to, že se Drobek naboural do tajné mongolské sítě Dlouhý Pochod. Robin v duchu Drobka obdivoval. Proniknout Velkou Zdí se dosud nikomu nepodařilo. Jeho kamaráda však vzápětí potkal osud většiny průkopníků. Ani on se dlouho ze svého vítězství neradoval.
Protože stále zbývala nepatrná šance na jeho záchranu, stál Robin před nelehkým rozhodnutím. Co má teď podniknout, aby nedopadl stejně nebo ještě hůř? Zatím ho nic kloudného nenapadalo.
„A co kdybychom to nabídli Rusům nebo Čiňanům," ozvala se Moriko. Její výchova jí pomáhala udržet si chladnou hlavu i v těch nejžhavějších momentech. „Víš přece, že se oba jejich sousedi třesou na sebemenší záminku k napadení. A tajný vývoj zakázané techniky je očistí i před OSN."
Na tom něco bylo. Kdyby postupovali v prvním sledu, měli velkou šanci, že se dostanou do mongolské psychobanky dříve, než ji ti houževnatí ďáblové zlikvidují. Zbývalo jen vybrat si vhodného spojence. Robin se s Moriko dlouho dohadoval, které zlo je menší. Jestli se mají spolehnout na vypočítavé bělochy nebo ukázněně, ale krvelačné asiaty.
Jejich diskuzi přerušila neočekávaná návštěva. V Dvoutisícovce do podivně zarachtalo a vzápětí se místností rozléhal dusot kopyt mongolských koníků doprovázený hypnotickými impulsy, které vyzývaly Robina na souboj muže proti muži a Moriko na souboj ženy proti ženě. Těsně za vstupem do Sítě vyzvedli své nerozlučné zbraně a vyrazili do útoku. Ať byli Avaři jací chtěli, jedno se jim upřít nedalo - dodržovali všechna nepsaná pravidla Souboje. A tak se na ploše, zbavené všeho zbytečného informačního chaosu, proti sobě postavily dva páry ke všemu odhodlaných bojovníků.
Hned v úvodu se Robin s Moriko vrhli do útoku, a tak jejich protivníci zaujali nejjistější způsob obrany - navzájem si kryli záda a odráželi výpady útočníků. Ne nadlouho, protože Robin si nezapomněl s sebou vzít DynaMIT (jak nazval svůj dynamický měnič imaginární topologie), a tak se díky zakřivení binárního prostoru ocitl oběma sokům v zádech. Ti byli natolik zaneprázdnění Moriko, která na ně dorážela virtuálními nunčakami, že nedokázali včas zareagovat. Robin je Mačetou rozsekal na několikabajtové cáry, takže se tak pečlivě vyklizený prostor opět zaplnil datovým smetím, tentokrát živočišného původu.
Když vše skončilo, odcválali až dosud klidně přihlížející Jezdci podat do ústředí smutnou zprávu a Robin s Moriko osaměli. Teprve nyní si začali uvědomovat utržené šrámy. I když to nebylo nic vážného, ztratil tu a tam Robin pár bitů. Moriko na tom byla trochu hůř. Její protivnice jí ve smrtelné agónii usekla půlku levého ucha. Moriko si rozmrzele prohlížela kousíček svého já prošpikovaný skrznaskrz důmyslnou soustavou náušnic, který jí ležel u nohou. Chtěla na něj zlostně dupnout, Robin ji však zarazil. „Neblázni, to půjde přišít," uklidňoval ji, zatímco sbíral ucho ze země.
Přestože nebyl útok nečekaný, podařilo se Číňanům prorazit velmi rychle. Bylo jich totiž tolik, že Velkou Zeď doslova zaplavili, a tak, podobně jako mravenci, postupovali noví a noví bojovníci po tělech svých padlých druhů. Mongoli neměli šanci. Přesto se za žádnou cenu nevzdávali a bojovali do posledního bajtu.
Robin postupoval ve druhé vlně prvního sledu, a tak se musel potýkat s desítkami na smrt odhodlaných obránců. Přes menší i větší zranění postupoval stále vpřed. Na jeho rychlosti přece závisí osud jeho nejlepšího kamaráda!
Psychobanka byla poměrně daleko ve vnitrozemí, a tak se k ní stihlo stáhnout dost ustupujících. Robin chvílemi ztrácel rozvahu a útočil na všechny strany jako smyslů zbavený. Až dosud při něm stála Štěstěna. Když už si myslel, že má vyhráno, postavil se mu do cesty Vlčí Hříva, jeden z nejlepších Jezdců. Jeho nebezpečnost byla poněkud oslabena tím, že postrádal svého nerozlučného společníka Juvama, koníka z královské databanky. I přesto však vypadal hrozivě. Robinovi se lehce roztřásla kolena. Tenhle protivník se zdál být nad jeho síly.
Vlčí Hříva zaútočil sérií krátkých, hbitých výpadů. Jeho Šavle kmitala před Robinovými skenery jako membrány reproduktorů při poslechu jeho oblíbených The Three Criminals. Reagoval reflexivně, vypojil třetí signální soustavu a spoléhal jen na pudy pečlivě zakódované v podvědomí a zocelené desítkami soubojů. Prozatím se mu dařilo držet zkušeného soka od těla. Nevěřil, že nadlouho, a tak na chvilku zapojil logické uvažování ve snaze najít cestu z téhle slepé uličky. Vlčí Hříva si jeho zaváhání vyložil jako známku únavy a do dalšího výpadu vložil větší sílu, než původně zamýšlel. Robina konečně něco napadlo a ještě včas stihl vypojit myšlení. Jeho pudy zareagovaly a v posledním okamžiku jej přinutily k půlobratu vlevo.
Vír způsobený Šavlí mu načechral vlasy a její ostří ho zbavilo několika vnějších utilit. Vlčí Hříva na chvíli ztratil rovnováhu a musel se opřít o Šavli, aby neupadl. Toho využil Robin, aby ho přejel svým Svingujícím krabem. Z Vlčí Hřívy se tak ve zlomku vteřiny stala hromádka neštěstí kolébající se ze strany na stranu a marně se snažící uchopit zbytky podobně postižené Šavle.
„Víš, máme pro tebe ještě jedno překvapení," usmála se na něj Moriko jako by neslyšela jeho výčitky. „Tady Robin uzavřel s Číňany celkem slušný obchod. Za to, že jim pomohl potřít Avary, dostal nejen tvoji duchnu, ale i volný přístup na všechna vrakoviště na území spravovaném Čínou. No, a tebe ustanovil jako svého obchodního atašé pro Východní Asii. Zkrátka - budeš přebírat čínské smetí a z prodeje použitelných součástek dostaneš polovičku."
„Tak co? Plácneme si?" zvedl se Robin z křesla v koutě pokoje a podával Drobkovi ruku.
„Tak jo. Ale jen na půl roku," přitakal Drobek a stiskl nabízenou pravici.
Trosky / 1. číslo / 1994 Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer Korektor: Houghton Miffin Co. Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma Náklad: několik výtisků Uzávěrka tohoto čísla: 3. ledna 1994 Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám