Nyní, kdy se koncepční role uchopily rada vlády pro vědeckou činnost a vývoj technologií s Akademií věd, se podařilo nastínit jasné a srozumitelné zásady pro oblast výzkumu a vývoje. S nimi pak vyslovili ministři souhlas. Po zapracování připomínek je dostane ke schválení vláda.
Nejdůležitější závěry tohoto dokumentu můžeme shrnout do pěti bodů.
Předně se mají zvýšit státní dotace na výzkum a vývoj na 0,7% HDP, a to v průběhu deseti let. Za druhé vláda bude považovat určování úkolů ve výzkumu za záležitost vědců, nicméně chce si být jista, že se penězi neplýtvá. To by měl zajistit princip pravidelného nezávislého hodnocení jednotlivých laboratoří a badatelů, stejně jako financování pomocí grantů udělovaných po důkladném "proklepání" všech projektů. Dále chce kabinet podporovat rozvoj výzkumu na vysokých školách, zvláště pak jejich propojením s akademickými ústavy. Rovněž se zaváže k podpoře aplikovaného výzkumu, protože velké podniky, které ho zabezpečují na Západě, nejsou u nás ještě stabilizované. A konečně chce vláda vytvářet podmínky pro využívání finančních zdrojů mimo státní rozpočet - celními a daňovými úlevami, vytvořením statusu neziskových organizací atd.
Bohužel ani desetiletý výhled zvyšování dotací na vědu a výzkum, ani cílových sedm desetin procenta nejsou ideální. Přijetí dokumentu spíš naznačuje, že jeho cíle považují ministři za nezbytnost, k níž byli dotlačeni, abychom se přiblížili k západním standardům. Kdyby si totiž členové vlády uvědomili, že jedině tímto způsobem může vzniknout základ pro budoucí technologický skok České republiky, pak by se museli ptát, jestli by naše transformující se ekonomika, jejímiž úspěchy se všude chlubí, nedokázala podporovat české mozky mnohem mohutněji.
Nicméně berme to jako první krok vpřed a snad i jako okamžik zásadního obratu ve vládní politice.
Podle MF Dnes 2.4.1994; Mírně kráceno.
Šest médií, které firma pověřila, odhalilo telepaticky dva sklady biologických bojových látek. PSI-Tech má svůj původ v jednom z nejtajnějších programů Pentagonu, který měl především v 80. letech zabránit tomu, aby Sověti pomocí parapsychologických prostředků dosáhli výhody v závodech ve zbrojení.
Magazín 2000, č. 2/94
Kniha je dramatickým příběhem útěku hlavního hrdiny z Tel Avivu do Ejn Charod, kde mělo dojít k převratu. Touto cestou se chce hrdina knihy zachránit před pronásledováním a před smrtí. Napínavé líčení této cesty je obsahem příběhu podávaného trochu zvláštním, poetizujícím jazykem.
Z jazykového hlediska je kniha docela zajímavá. Je v ní použit drsný vojenský jazyk s místy až vulgárním vyjadřováním, a to v dialozích. Toto vyjadřování je kombinováno zvláštní poetikou vyplývající zřejmě z historických tradic hebrejského vypravěčství. Autor vychází z židovských dějin a biblické tradice. Tyto jazykové a historické linie tvoří velmi zajímavý celek. To umocňuje i dobrý a zasvěcený překlad, doplněný vysvětlujícími poznámkami, které vesměs upozorňují na souvislosti s textem bible.
Kniha je doplněna velmi dobrým a zasvěceným úvodem, který ve zkratce přibližuje historii židovského národa.
Amos Kenan se narodil v roce 1927 v Tel Avivu. V mládí byl příslušníkem extremistické Sternovy skupiny, po vzniku suverénního židovského státu se stal propagátorem myšlenky židovsko-arabského sblížení. V letech 1955- 62 žil v exilu v Paříži, jedna z jeho divadelních her byla v Izraeli zakázána. Jako spisovatel a novinář výrazně přispěl k rozvoji moderní spisovné hebrejštiny tím, že napomohl jejímu přiblížení hovorovému jazyku.
Cesta do Ejn Charod je zajímavá knížka plná napětí i zvláštní poetiky. Dává poměrně vzácnou příležitost seznámit se se současnou izraelskou literaturou.
Zdeněk Töpfer
Druhým problémem je, že z ruštiny do češtiny je knížka přeložena Rusem nebo dokonce Ukrajincem (soudě podle jména a příjmení). Opět nevím, jak dlouho se onen člověk učil česky, podle některých značně kostrbatých frází, které zde předvedl, má však pan překladatel ještě sem tam co dohánět.
Má-li laskavý čtenář dostatek shovívavosti a je s to překlenout výše uvedené problémy, octne se rovnýma nohama v nějakém příběhu jakýchsi kosmonautů na Marsu.
Když jsem tuto novelu s nemalým přemáháním dočetl, dospěl jsem k závěru, že čtenáři může být celkem jedno, kde začne číst a jestli bude číst od začátku do konce nebo opačným směrem, protože příběh se tak jako tak odvíjí jako ve snu, tedy bez větší logiky.
-jtp-
Stejně jako v prvním svazku, i zde slouží za úvod příběh složený z úvodních vět jednotlivých příspěvků a sbírku uzavírá stručný životopis autorů, tentokrát ozvláštněn odpovědí na otázku "Které místo na světě máte nejraději?".
Co se týče celkového dojmu, působí vše poměrně vyváženě a na úrovni tuzemského standardu. Žádný z příspěvků znatelně neční ani vzhůru, ani dolů. Zkrátka - osvěžení českého jazyka jeho předvedením v původní podobě (tedy ne v krkolomných překladech, tak jak je známe z mnoha případů několika posledních let).
-jtp-
Nyní stručně k samotným povídkám. V Závějích zapadnou dva straničtí funkcionáři na cestě za svými ovečkami do hor. Setkají se zde nejen se zimou, ale i s duchy odsunutých Němců.
Stéblo je krycí jméno konfidenta Státní bezpečnosti. Prostý příběh prostého člověka drceného soukolím moci. Jen kdyby jeden z vyšetřovatelů StB nebyl... Dál se rozvádět nebudu, neodpustím si ale jednu poznámku - konec se mi vůbec nelíbil. Byl to takový konec - nekonec.
K jednomu ze zvyků v pohraničí (a možná, že nejen tam) patřilo, že každý nebožtík si ještě když nebyl nebožtík připravil zvláštní dřevěnou desku, která mu krátce po smrti sloužila jako máry a později jako jakási pamětní deska umístěná na umrlcově nejoblíbenějším místě (nebo někde poblíž). O tom, co se může stát, když tuto desku použijete k jinému účelu, vypráví autor v povídce Prkno.
Premiéra v jednom oblastním divadle kdesi v pohraničí spustí sled událostí lehce provoněných tajemstvím. Konec na mě působí opět poněkud nedotaženě.
O Siromachovi jsem se již zmiňoval v rámci antologie Let na měsíc, a tak se o něm nebudu dále rozepisovat. Jen pro ty, kdo tuto recenzi nečetli - je to příběh o vlkodlakovi v reáliích českého pohraničí ve druhé polovině čtyřicátých let tohoto století.
V rodinné Hrobce má slíbené místo i jedna z věrných služebných. Ani závěr této povídky nevyznívá nijak přesvědčivě.
Když se Němec promění ve Strom, může se stát cokoliv. Zde se mstí úředníkovi, který se nejvíce zasloužil o jeho odsun.
Nepochopil jsem význam Bludného kořenu ve stejnojmenné povídce. Až na ten kořen (vlastně dva kořeny) je to příběh několika lidí v době znovuosidlování pohraničí.
Lebka vojáka, který s největší pravděpodobností padl v době Třicetileté války touží zůstat u zbytku kostry. Za každou cenu.
-jtp-
Informace, které vaše kniha přináší, jsou velmi nekonvenční. U části publika se dá očekávat vstřícná reakce, ale racionalisté ji asi odmítnou?
Strozí racionalisté by si měli uvědomit, že svým racionalismem na všechno nestačí. Nepochybně jsou témata iracionální - mezi ně patří právě magie -, ale to neznamená, že jsou neskutečná, nevýznamná.
Kolik bude podle vás mezi čtenáři vaší knihy lidí, kteří magii provozují v praxi?
Doufám, že ne mnoho, tato kniha není psána pro ně. Jejich počet u nás bych odhadoval tak na dvacet.
Praxe však bývá posledním cílem esoterních systémů, východních i západních ...
Ano, je to pokus o hledání autentické lidské podstaty - tak říkajíc "před pádem" - opírající se o různé metody, třeba o takzvanou spirituální alchymii. Magie je jen jednou z nich.
Laik obvykle magii pokládá za zábavu pošetilých lidí, kteří nebývají psychicky úplně v pořádku ...
Mnoho zájemců o magii má problematické sklony, nezřídka jde i o psychopaty, ale to neznamená, že samo téma je zavrženíhodné. Doufám, že bude pochopeno především jako významný kulturně historický fenomén.
Co je tedy podstatou praktické magie?
Takzvaná psychurgická forma magie, abych parafrázoval Rogera Bacona, je v podstatě praktická metapsychologie, zaměřená na aktivaci hlubokých vrstev nevědomí. O tom, co C. G. Jung identifikuje jako archetypy, hovořili staří mágové jako o démonech. Metapsychickým se v magii v podstatě rozumí astrální: astrál je jakési biogenní metapsychické pole, neviditelný rozměr všech objektů.
A smysl praktické magie?
Pro naprostou většinu těch, kdo k ní přistupují, je to pokus získat lásku, peníze a moc - hodnoty, jichž nejsou s to dosáhnout běžnými lidskými prostředky. Smyslem praktického esoterismus je však reintegrace osobnosti, tedy návrat k její původní "božské podstatě". Magie je jednou z cest k tomuto cíli, a tak jako vše, může být i ona zneužita. Subjekt se v ní setkává se svým "magickým alter-ego", se svou démonickou podstatou. Jung v tomto smyslu hovoří o cestě k individualizaci - vnitřní harmonii, na níž člověka čeká konfrontace s archetypem Stínu, nevědomou reprezentací nadosobního zla. Smyslem praktické magie je tedy sebepoznání, vedoucí k sebezdokonalení.
Co k praktické magii člověka přivádí?
Je to různé, od zvědavosti přes egoistické pohnutky až k potřebě transcendence, tedy ke snaze překročit každodenní zkušenost. To může mít i formu vystupňovaného náboženského zážitku, který je zvláštní syntézou posvátného tajemna, bázně a úcty. Zvláštním pocitem je patrně nejistota ze styku s neznámým světem a obava, aby se operatér nevystavil nějakému neviditelnému nebezpečí.
V čem takové nebezpečí spočívá?
Okultisté hovoří o tom, že lidé praktikující magii se pohybují v neznámem světě, obklopeni neznámými silami. Někteří si opravdu připravili nezáviděníhodný osud. Třeba známý Aleister Crowley evokoval démony - oživil hluboké animální vrstvy své osobnosti. Nakonec propadl narkomanii, hypersexualitě a totální neschopnosti přizpůsobit se realitě. Stal se "velkým zvířetem", za které se sám označoval.
Trochu to připomíná příběhy o paktu s ďáblem ...
Výraz "ďábelský pakt" je symbol, který vyjadřuje takzvané "magické otroctví". Člověk je součástí astrálu, zdroje života, který vydává, ale i pohlcuje. Evokatér získává, ale současně ze sebe samého ztrácí. Jen málokdo je schopen udržet obojí v rovnováze. Udělá-li chybu, jak tvrdí okultisté, je astrálem pohlcen. Člověk evokuje temnou stránku sebe samého, a tento "ďábel" s ním nevyrazí stropem, jak to podle pověsti udělal s Faustem, ale zničí ho například obsedantními představami nebo rozpadem osobnosti. Dotyčný nemusí zemřít, žije dál, ale třeba s duševní poruchou. To samo je dostatečným důvodem zvolit pro dosažení transcendence metodu méně riskantní, než je praktická magie.
Rozhovor s dr. M. Nakonečným v MF Dnes, 12.3.1994
Toto první číslo je věnováno předpovědím světových astrologů a proroků týkající se roku 1994.
-jtp-
Termíny dalších schůzek klubu prozatím neznáme. Až se je dozvíme, včas je oznámíme.
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp- a Z. Töpfer
Rozhodl jsem se, že dopis odešlu odjinud a pokračoval jsem v cestě do práce. Stejná situace se ale opakovala u každé z dalších poštovních schránek. Na sídlišti dokonce nějaká vynalézavá duše postavila pod přetékající schránku kartonovou krabici od banánů. Ani toto opatření plně neuspokojilo chtivý dav. Krabici bylo možno jen tušit pod záplavou bílých, růžových, bleděmodrých, světlezelených, béžových a kdovíjakýchještě obálek.
Jelikož jsem nehodlal riskovat, řekl jsem si, že dopis podám na poště cestou z práce. Takto rozhodnut, chvátal jsem nejvyšší mnou dosažitelnou rychlostí na pracoviště.
Vrátný na mě ospale mžoural a přitom poočku sledoval své levé zápěstí. "Dobrý den," pokusil se o úsměv. Podařil se mu jen křečovitý škleb ne nepodobný vetřelcovu výrazu krátce před obědem. "Nevíte, co se venku děje? Mně se v noci porouchalo rádio, takže jsem tady jak vodříznutej vod světa."
"Nic zvláštního," odpověděl jsem udiveně. "Co by se mělo dít?"
"Jste totiž první, kdo dneska přišel."
Nevěřícně jsem zkontroloval své hodinky. Bylo skoro půl deváté. "Já ale opravdu o ničem nevím."
Vrátný pokračoval: "Zkoušel jsem volat všude možně. Tady v závodu to nikde neberou a ven je to hluchý."
Krátce jsem se zamyslel. Potom jsem navrhl: "Víte co, já skočím támhle do trafiky pro nějaké noviny."
"To máte marný, tam taky nikdo není."
"Hm... To je opravdu zvláštní." Rychle jsem zvažoval, co bych měl udělat. "Tak já se dojdu podívat do města a pokusím se zjistit, co se stalo." Povzbudivě jsem se zazubil na vrátného a vydal se do centra.
Teprve na náměstí jsem narazil na jednoho normálně se chovajícího člověka. No, jak se to vezme. Když mě zahlédla, začala na mě zuřivě mávat a rozeběhla se směrem ke mně. Zarazil jsem se a rozvažoval, jestli mám vyčkat a nebo dát nohy na ramena. Vyhlížela poměrně křehce a když jsem porovnal její postavu a fyzickou sílu s mou, usoudil jsem, že bych ji dokázal zvládnout, a tak jsem vyčkával.
Když byla asi tři kroky ode mě, spustila jako poslední model rychlopalné pušky: "Dobrý den, pane. Konečně jsem našla někoho, kdo přede mnou neprchá. Nevíte, co se stalo?"
Zkoumavě jsem si ji prohlížel. Jak byla lehce zadýchaná, získala její pleť zvláštní lesk a ani ruměnec ve tvářích nepůsobil odpudivě. Mohlo jí být tak třiadvacet, měla hnědé oči i vlasy a skutečně okouzlující úsměv. "Právě jsem se vás chtěl zeptat na to samé."
"Šla jsem do práce, je ale zamčeno a na zvonění nikdo nereaguje. Město je nějak podivně tiché, všude mají zavřeno a všechny schránky přetékají haldami dopisů. Vůbec tomu nerozumím." Pohlédla na mě a v jejích očím jsem rozeznal první náznaky zoufalství.
Jsem přece muž a musím ji chránit! "Klid, všechno bude určitě v pořádku," snažil jsem se ji uchlácholit. "Půjdeme se podívat na policii. Tam snad někdo bude." Podvědomě jsem ale cítil, že je to ztráta času. Buď propukla nějaká novodobá epidemie nebo se všichni zbláznili. Nedokázal jsem posoudit, co by bylo horší.
Pochopil jsem, že další pokusy o nalezení někoho, kdo nepodlehl oné podivné chorobě - nebo co to bylo - skončí podobně. Čas také mezitím pokročil a žaludek se přes všechny události tohoto dne dožadoval svého. Jana - tak se jmenovala - mě pozvala do svého bytu ve starém činžáku nedaleko náměstí, protože to k ní bylo blíž než na sídliště na okraji, kde jsem bydlel já. Společnými silami jsme připravili lehčí večeři a snažili se do sebe něco vpravit.
Při jídle mi vyprávěla o sobě a já jí oplácel stejnou mincí. Zjistili jsme, že oba žijeme ve svém bytě sami, oba nevlastníme televizor a oba jsme šli předešlého dne spát velmi brzy. To mohla být vodítka k vypátrání příčin současného stavu města a jeho obyvatel.
Jana se pokoušela dozvonit na některého ze sousedů. Žádné dveře se neotevřely. Buď byli všichni pryč, nebo prostě nereagovali. Dokonce ani domovnice neotvírala. Prozatím jsme nechtěli nikam vnikat násilím, a tak jsme od dalších pokusů o kontakt upustili. I telefon byl němý, takže jsme si připadali jako trosečníci opuštění na neobydleném ostrově.
Pak jsem si náhle vzpomněl na vrátného. Jak jsem ho jen mohl pustit z hlavy! Copak asi chudák dělá - zapomenutý voják na ztracené vartě? Když jsem o něm řekl Janě, souhlasila, abych se za ním vypravil a pokud tam ještě bude, abych ho přivedl s sebou. Ona mezitím dojde sehnat něco k jídlu a naplní všechny větší nádoby v bytě vodou. I když voda dosud tekla, nevěděli jsme, nakolik je celý proces automatizován.
Když jsem dorazil ke vstupu do závodu, vrátný už tam nebyl. Nejdříve jsem si myslel, že spí v odpočívárně, ale ani tam jsem ho nenašel. Buď také podlehl té tajemné nákaze nebo prostě - povinnost nepovinnost - odešel bez vystřídání domů. Zkusil jsem telefon. Teď už byl hluchý úplně. Pochopil jsem, že nemá smysl o něco se pokoušet a vyrazil jsem zpět k Janinu domu.
Drobná dívka se bránila svalnatému hromotlukovi. Přes značný nepoměr sil se jí dosud dařilo držet pozice. Neurvalec se ji snažil sevřít svými mohutnými tlapami, vždy se jí ale na poslední chvíli podařilo z toho nepříjemného sevření vyklouznout. Přestože jí rychle ubývaly síly, podařilo se jí uštědřit hromotlukovi několik políčků. Právě když jsem dorazil na scénu, úspěšně zaútočila na mužův rozkrok a tím ho na chvilku vyřadila z boje. Prudce se mu vysmekla a dala se na útěk.
Rozhořčeně jsem popadl první věc, která se mi naskytla. Shodou okolností to byla lahev od nějakého ředidla. Přiskočil jsem k pobudovi, který se stále ještě bolestí svíjel na chodníku a vší silou jsem ho uhodil do hlavy. Ozval se třesk skla a lahev se rozlétla na tisíc kousků, které se vzápětí začaly barvit krví. Ani jsem netušil, jaká síla ve mně dříme. Chlap se zmohl jen na heknutí a potom zůstal bezvládně ležet na zemi.
Prchající Jana zaslechla ránu a ohlédla se. Když mě zahlédla, zastavila se. Otočila se. Ustrašeně mi pohlédla do očí. Potom sklouzla očima k mým nohám. Pohled na bezvládné tělo útočníka ji zřejmě uklidnil, protože se uvolnila a vyčerpaně vyrazila směrem ke mně. Její šaty byly na mnoha místech potrhané. Na rukou a na krku měla šrámy a místy se začaly vybarvovat podlitiny. Po tvářích jí tekly slzy smísené s rozpouštějícími se líčidly.
Opatrně jsem násilníka překročil a vyšel jí vstříc. "Už je to v pořádku," nasadil jsem chlácholivý tón. "Už ti neublíží." Objal jsem ji. Stále ještě se třásla.
"Je mrtvý?" zeptala se a sklonila zrak směrem k ležícímu muži.
Seděli jsme s Janou v jejím obýváku a radili se, co podnikneme následujícího dne. Dodávky elektřiny nebyly přerušeny, a tak jsme mohli svítit i vařit. Voda také stále ještě tekla. Jen telefon byl hluchý. Pokoušeli jsme se naladit nějakou rozhlasovou stanici, na VKV ale nikdo nevysílal a Janino rádio žádný jiný rozsah nemělo. Všechny obchody v centru byly zavřené. Janiny zásoby nám vydrží asi tak na týden.
Na ulici jsme potkali jen jednoho člověka - muže, který napadl Janu a kterého jsem zabil. Když jsme večer z okna pozorovali okolí, objevili jsme v některých oknech světlo. Zapamatovali jsme si polohu oněch domů a rozhodli jsme se, že se tam vydáme až ráno. Báli jsme se, že bychom se mohli setkat s dalším pochybným individuem.
Dohodli jsme se, že se nazítří vypravíme do odlehlejších částí města a při té příležitosti se stavíme u mě v bytě pro nějaké zásoby a rádio. Ještě jednou zajdeme na policii nebo k hasičům a pokusíme se odtud spojit s někým pomocí vysílačky. Také nesmíme zapomenout někde sehnat plynový vařič, baterku, svíčky a spoustu dalších drobností.
Vzhledem k tomu, co se Janě přihodilo ve městě, jsme také potřebovali nějakou zbraň. Raději pistoli nebo revolver, protože s nožem bychom proti zkušenému útočníkovi neměli šanci.
Lehl jsem si na krajíček její postele a opatrně se přikryl. Umiňoval jsem si, že se jí ani nedotknu, všechna má předsevzetí však roztála v okamžiku, kdy se ke mně přitulila. Na sobě neměla vůbec nic a tiskla se ke mně vším, co k ní patřilo. Neodolal jsem. Objal jsem ji a políbil ji na čelo.
"Tolik jsem se bála," zašeptala mi do ucha a políbila mě na něj. "Kdybys nepřišel v čas, asi by mě ten grázl..."
"Už o tom nemluv, nerad na to vzpomínám," řekl jsem hlasem rozechvělým vzrušením a přitiskl jí prst na rty.
Po psychickém vypětí, které jsme přestáli předešlého dne a po fyzickém vypětí uplynulo noci nebylo divu, že jsme vyspávali poněkud déle, než obvykle.
Ráno - podle hodinek vlastně už v poledne - jsem chvíli nic nechápal: kde to jsem a jak jsem se sem dostal? Nejdříve mě napadlo, že jsem snad na služební cestě a spím v nějakém hotelu. Až teprve, když jsem se slepenýma očima mžouravě rozhlédl kolem sebe a spatřil krásku pokojně oddychující po mém boku, jsem si na všechno vzpomněl. Takže se mi to nezdálo. Nic z toho. Ani ta pohádková noc tady uvnitř. Ani ten pochmurný den tam venku.
Opatrně - tak abych Janu nevzbudil - jsem vstal a přesunul se do koupelny pod sprchu. Voda stále ještě tekla a dokonce byla i teplá. Dokud má člověk co jíst a pít, kde složit hlavu, koho milovat a chránit a kde se umýt, není svět zase tak strašný.
Připravil jsem snídani - dodávky elektřiny pokračovaly bez přerušení - a šel jsem vzbudit Janu. Zarazil jsem se, když jsem ji nenašel tam, kde jsem ji opustil. Uklidnilo mě až šumění vody doléhající sem z koupelny. Ustrojil jsem se a vrátil se do kuchyně.
Vešla zářící, s vlhkými, po zádech splývajícími rozpuštěnými vlasy a ve flanelové kostkované košili. Celkový příjemný dojem kazil jen ustaraný výraz v její tváři. Když se naše pohledy setkaly, pokusila se o úsměv, byla ale vidět, že ji něco trápí.
"Dobré jitro," pozdravil jsem ji. "Vlastně - dobré poledne," opravil jsem se vzápětí. "Musíme se posilnit, než vyrazíme do terénu. Doufám, že nepohrdneš mým kulinářským uměním." Královským gestem jsem ukázal na konvičku s čajem, několik krajíčků předvčerejšího chleba, dvojstup vajíček natvrdo a sklenici jahodového džemu.
"Ahoj," opětovala můj pozdrav. "To je všechno pro mě? Mám hlad jako vlk!" Napětí z její tváře na chvíli ustoupilo. Pak - když si uvědomila vážnost naší současné situace - opět nakrčila čelo.
Snídali jsme v tichosti. Pak někoho - myslím že mě - napadlo pustit rádio. Když se opět ozvalo jen šumění, zklamaně jsem ho chtěl vypnout. Uvědomil jsem si ale, že jsme se včera pokoušeli zachytit nějakou stanici, a že tedy může být jenom rozladěné. Zkusmo jsem přejel stupnici. Na chvilku jsem ztuhl a po zádech mi přeběhl mráz. Jana překvapeně zvedla hlavu od jídla. Z rádia zaznívala hudba! Po chvíli melodie zeslábla ozval se hlas. Podle všeho hlas normálního člověka!
"Dobrý den, zdraví vás Jarda Koucký, Rádio Gala, stosedm celých šest ef em. Je právě dvanáct hodin. Zprávy si pro vás připravila Monika Marková." Ozvala se známá znělka. Hned po ní začaly polední zprávy.
V první chvíli jsem tomu nemohl uvěřit. Jak může k něčemu podobnému vůbec dojít? Co se to s lidmi děje? Co je vede k tomu, aby ze sebe dělaly poslušné loutky, figurky pěšců na šachovnici zábavního průmyslu? Co nutí lidi poslouchat, i když jim nikdo nic nepřikazuje?
Na Šestém kanálu již nějakou dobu probíhala Nová velkolepá poštovní soutěž. Je pravda, že jsem mezi kolegy tu a tam cosi zaslechl, jako zavilý odpůrce tohoto veřejného oblbovače lidí jsem tomu ale vůbec nevěnoval pozornost. Možná, že kdybych o tom věděl víc, byl bych onen osudný den D o něco moudřejší.
Princip a pravidla oné soutěže jsem nastudoval až dodatečně. Spočívala v tom, že na Šestém kanálu je poslední čtvrtek v měsíci v devět hodin večer vylosována nějaká obec (větší města byla rozdělena na více částí) a všichni občané bydlící v této vsi, městě nebo jeho části mají za úkol do devíti hodin ráno následujícího dne - tedy v pátek - napsat krátký dopis o svém bydlišti a odeslat ho na adresu Šestého kanálu. Pohledy ani korespondenční lístky se nepočítají. Všichni musí v pátek zůstat doma a po deváté hodině ranní nevycházet ven v žádném případě. Pokud jsou všechny podmínky soutěže splněny, získává každý občan sto tisíc kreditů v hotovosti nebo ve zlatě. Pokud však jsou pravidla jakýmkoli způsobem porušena, nezískává nikdo nic. Nad regulérností bdí skupina zvláštních pozorovatelů, kteří mají za úkol v den D sledovat dodržování zákazu vycházení. Bez ohledu na to, je-li tato podmínka splněna, probírají v následujícím měsíci došlou poštu a ověřují, že skutečně přišly dopisy od všech občanů schopných vládnout perem - tedy nad šestý rok věku s neomezenou horní hranicí. Šestý kanál vysílá denně průběžné zpravodajství o průběhu celé akce s patřičnou gradací až do poslední středy v měsíci, kdy jsou zveřejněny výsledky soutěže.
I když celé přelíčení probíhalo v hlavním městě a s vyloučením veřejnosti, nějak se proslechlo, že jsme to my, kdo zavinil, že naši milí spoluobčané z našeho milého městečka nedostanou po stotisícovce slibně se na ně usmívající z televizní obrazovky. Jen díky dostatečně silné ochraně jsme ušli lynčovaní rozbouřeným davem, který se v den vynesení rozsudku shromáždil před soudní budovou. Později jsem se doslechl, že dokonce byly různými tamními spolky organizovány hromadné autobusové zájezdy a na naše hlavy byla jakýmsi obětavým mecenášem vypsána tučná odměna. Bohužel jsem se nedozvěděl, na kolik si nás cenil. Doufám, že to bylo více než oněch prokletých sto táců.
Asi tři roky jsme si ještě s Janou dopisovali. Naše korespondence však postupně řídla, až ustala docela. Vlastně jsme se vůbec neznali a neměli jsme si co říci. Navíc se nám v podvědomí usadila nenávist k tomu druhému, který způsobil to, co se s námi stalo. Vina se opravdu snáze hledá u druhých. Teď už to chápu. A možná, že toho i lituji. Je ale příliš pozdě. Pozdě na cokoli - pozdě třeba začít nový život...
Trosky / 5. číslo / 1994 Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer Korektor: Houghton Miffin Co. Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma Náklad: několik výtisků Uzávěrka tohoto čísla: 27. dubna 1994 Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám