Termín se používal na říjnové konferenci (1993) zasedání britské Královské společnosti v Londýně. V září oznámily dva týmy - americko-australský a francouzský - že našly efekt gravitační čočky vyvolávaný 'temnou', tedy chybějící a dosud nepozorovatelnou hmotou naší hvězdné soustavy.
Astronomie dávno bezpečně ví, že by Galaxie pouze s tou hmotou, o které dosud víme, vlastně nemohla existovat. Bez ní by náš hvězdný ostrov nemohl rotovat tak rychle a 'neudržel' by se pohromadě. Podle názoru řady astronomů se chybějící hmota Galaxie neskrývá v nějakých nadmíru hustých nebo gigantických tělesech, ale právě v objektech macho, které by měly být větší než planety, ale menší než hvězdy.
Několik skupin astronomů už pátralo po tom, zda tato hypotetická tělesa gravitačně neovlivňují světlo hvězd pozorovaných v jiných galaxiích. A nyní se to poprvé mělo zdařit - Američané s Australany popsali vliv 'neviditelného' tělesa o jedné desetině hmotnosti našeho Slunce. Francouzi popsali dva takové případy, ale méně věrohodné, takže by nemuselo jít o macho. Problémem zůstává, jak vyplynulo z diskuse, odlišit macho od starých, mrtvých bílých trpaslíků, kteří mají hmotnost naší hvězdy a jsou nám blíže, tedy v disku naší Galaxie, a nikoli v jejím halo. I ty mohou totiž být gravitačními čočkami.
Vesmír 12/93
Aparatura bude nazvána VIRGO. Fyzici získali prostředky slibem, že bychom už konečně mohli potvrdit přímo hmatatelně Einsteinovy představy, že takové vlny musí ve vesmíru existovat a že k nám proudí např. při kolapsu hvězd, které se mění v černé díry. Že by takovýto argument tedy byl ještě pádnější než ono subtilní působení vzdálených gravitačních čoček?
Vesmír 12/93
"Rozhodně nejsou podvrhem," napsal Roelf Marx z muzea v Klerksdorpu (Transvaal) dopisovateli Magazínu 2000 Aasmundovi Sandlandovi z Norska, "už jsem jich viděl mnoho, jak ještě byly uloženy v pyrofyllitu. Jejich velikost se pohybuje mezi 3 a 20 cm. Zapůsobil na mě jejich tvar a skutečnost, že byly tvrdé jako ocel. Pyrofyllit, v němž byly uloženy, je měkký jako pískovec a starý 2,8 miliardy let." Poprvé byly objeveny při důlních pracích koncem 70. let. Od té doby se na denním světle objevilo přes 200 těchto tajemných kovových kuliček. Když se je podařilo dělníkům rozbít, narazili pod asi 5 mm silnou slupkou na zvláštní pěnovou hmotu, která se při doteku rozdrobila.
Nejtajemnější věc však zažil Marx, když jednu z koulí vystavil ve vitríně svého muzea. Viděl, jak se docela pomalu, ale vlastní silou otáčela okolo své osy.
Vysvětlení nenašli ani proslulí vědci, k nimž se Marx obrátil o radu. I geologové jako prof. J. R. McIver z univerzity Witwatersand v Johannesburgu a prof. Andries Brisschoff z univerzity Potchefstroom museli přiznat, že koule jsou skutečnou záhadou. Prof. Brisschoff napsal: "S jistotou to není přirozeného původu." Každopádně koule vypadají, jako by byly odlity do formy. Jedinou otázkou je, jakou cestou vznikly a kdo je před 2,8 miliardami let vyrobil.
Magazín 2000 3/94
Magazín 2000 3/94
Kniha je napínavá, dobře se čte. Určité připomínky je možno mít k překladu, který je místy kostrbatý. Už sám název knihy - The dragon masters - není přeložen nejvhodněji. Přesnější by bylo Páni draků nebo Vládci draků a také by to lépe vystihovalo popisovaný stav věcí.
Zdeněk Töpfer
Celá kniha je líčením cesty knížete Coruma, který přechází z jednoho Plánu do druhého a z jednoho času do druhého. Setkává se s různými bytostmi a různými kouzly i s vlastními převtěleními. To vše je trochu na úkor děje, který je rozdroben do jednotlivých epizod. Čtenář místy ztrácí orientaci v tom, kde se právě kníže Corum a jeho přátelé vlastně nacházejí a jaký je vztah tohoto místa k ostatnímu světu.
Přes některé výhrady však kniha rozhodně není nudná a stojí za přečtení.
Zdeněk Töpfer
Čtenář spolu s hlavním hrdinou - pozemským důstojníkem - prožívá několik válečných konfliktů v různých koutech vesmíru. Stejně jako Francouzi a Američané v Asii, i v této knížce nakonec musí pozemšťané vyklízet pozice na 'strategicky významných' místech kdesi velmi daleko od domova. Protivníkem jim však nejsou domorodci, ale jiní vetřelci, kteří si činí nároky na stejná místa. Tolik stručná kostra.
Na tomto podstavci autor vystavěl poměrně křehkou a nestabilní konstrukci. V první třetině jsem měl neustálé problémy s udržením koncentrace, protože jsem se svou chatrnou pamětí nedokázal patřičně sledovat spletitou nit příběhu, do jehož středu mě autor uvrhl. Vše mi docházelo až mnohem později. Nevím, jestli za to může můj podprůměrný paměťový kvocient nebo autorova nadprůměrná roztěkanost.
Co se týče překladu, nemám slov, a tak použiji okřídlené a vousaté rčení 'bez komentáře...'.
Abych jenom nehaněl - v románu problesklo několik sympatických a zajímavých nápadů (horní a dolní srdce, pomalá smrt, walforteři).
-jtp-
Na mém celkovém (ne příliš příznivém) dojmu se také podepsalo nakladatelství, protože v knížce se vyskytuje nadnormativní poměr chyb pravopisných i jiných.
Nyní ještě stručně k některým povídkám. Titulní Satanova kobka zřejmě měla svůj předobraz v Kladivu na čarodějnice a Jámě a kyvadlu. Na rozdíl od slavnějších předchůdců však autor nepřišel s ničím novým a příběh odsouzenců uvězněných ve velmi dobře zabezpečené kobce-hladomorně není v pořádku ani po stránce logiky.
Trvrdí-li autor o svém příběhu v jeho první větě, že je tento hrůzný, zpravidla se mýlí. Ani případ Oživené smrti není výjimkou. Zombie vyvinuvší se z královského synka sice semtam někoho slupne, ve mě to ale budilo spíš vlny smíchu, než hrůzy.
V povídce Druhý život se autor zamýšlí nad otázkou posmrtného života, v tomto případě dokonce snad posmrtných životů. Opět poměrně naivní a nevýrazný příběh bez hlubší podstaty.
Z celé sbírky se mi nejvíce líbilo kratičké Příměří, a to zejména díky zajímavé myšlence. Někdo by snad mohlo namítnout, že by to chtělo rozpracovat do větší hloubky, šířky, či výšky, já mám ale tento druh povídek rád.
Zbývající příběhy na mě nezapůsobily natolik, abych se o nich rozepisoval.
-jtp-
Autor použil tohoto fantastického prvku zejména k politické satiře a k pranýřování komunistického systému řízení společnosti v Československu let nedávno přešlých. V Jelením Brodě, kde žijí lidé nepoznamenaní centrálním řízením všeho, se totiž obejdou bez diktatury proletariátu, vedoucí úlohy a jiných vymožeností rozvinutého socializmu.
-jtp-
Při čtení mě napadala spousta otázek. Na většinu z nich mi dokázal Martin Harníček dříve nebo později odpovědět. Několik mi jich přesto zbylo. (Kam se poděli ostatní živočichové, jako například potkani? Jak dlouho může takové město vydržet, než se jeho obyvatelé sežerou navzájem? Kde se hlavní hrdina naučil mluvit? Kam se poděla píka, kterou hrdina prokazatelně uchopil a potom neodložil?...)
Nyní stručně k příběhu. Čtenář má možnost sledovat, jak se hlavní hrdina v poměrně krátkém časovém úseku propadá na společenském žebříčku. Tento bezejmenný člověk totiž v první části přijde o střechu nad hlavou, a tím i o nárok na příděl základních životních potřeb. Potom se protlouká zbytkem svého ubohého života jako zloděj, povaleč a práskač. Když se před ním zhroutí vidina přijetí za člena policie, ocitá se mimoděk za městem, kde se setkává se skupinou lidí, kteří uznávají naprosto jiná měřítka hodnot (na můj vkus příliš radikálně - přešli vlastně od jednoho extrému k druhému). Konec příběhu vyznívá dle mého soudu až příliš do ztracena.
-jtp-
Jak vážně se vlastně dnes na astrologii pohlíží ve světě?
To, že horoskop narození má souvislost s osobností člověka, bylo na základě výzkumů dr. Gauquelina, profesora psychologie na Sorbonně, prověřeno na vědecké úrovni a akceptováno na celém světě. Dnes už je všeo- becně známo, že mnozí, nejen američtí politici a podnikatelé, kteří jsou úspěšní, využívají astrologických porad. Ba dokonce největší firmy mají jako svého zaměstnance astrologa, který jim radí, kdy mají podnikat a kdy to vhodné není. To platí pro velká města, jako je New York, Chicago či Boston, ale vzhledem k tomu, že Amerika je veliká země a každý stát má své zákony, existují tam oblasti, kde je astrologie zakázaná či pokládaná za čarodějnictví. Hodně lékařů ve světě používá astrologii jako pomocnou vědu, a to s úspěchem. Platí to o Kosmobiologické společnosti Aalem v Německu, sdružující tým významných lékařů astrologů, nebo o léčebném ústavu paní Najman v Santa Fé. Tyto i další společnosti dosahují významných úspěchů.
Ve světě je už řadu let diskutována takzvaná mundánní astrologie, to jest astrologie zkou- mající souvislost postavení hvězd s osudy států a národů. Jaká ta má opodstatnění?
Je mnoho důkazů o tom, že určité kosmické konfigurace jsou v souvislosti s osudy národů. Například kritické aspekty Pluta se Saturnem signalizovaly vždycky ve světě hospodářskou krizi, konjunkce Uranu s Neptunem byla vždy počátkem nové epochy lidstva atd. Staří astrologové v Egyptě, Mezopotámii, v Řecku a Římě se zabývali osudy své země hlavně v souvislosti s astrologií, o čemž jsou četné důkazy například na hliněných tabulkách nalezených v písku pouště v Iráku a uchovaných například v muzeu v Londýně a jinde. Ostatně bych uvedla příklad ze současnosti: vzpomeňte si, jak v roce 1988 až 1989 došlo k masovému odporu lidí proti tehdejšímu režimu ve východních zemích. To byla zprvu konjunkce Saturnu a Uranu v kvadrátu na Mars a posléze konjunkce Uranu s Neptunem v Kozorohu.
Asi nejpopulárnější částí astrologie je dnes analýza individuálních osudů, která se víc než předpovědí zabývá rozborem osobnosti člověka. S astrology stále častěji spolupracují psy- chologové a psychoanalytici, aby lidem pomohli najít úspěšnější postoj k okolnostem života ...
Šéfredaktorka německého časopisu Venus-Astro dr. Monika von Toerne přednesla na kongresu zajímavou teorii o tom, jak souvisí pocity blaha a štěstí, ale i nejistoty a deprese s místy, kde se právě nacházíme. Astro- kartografie je schopna vypočítat místo na Zemi vhodné pro úspěch v podnikání nebo štěstí v lásce. Moderní astrologové se shodují v názoru, že kód života kyseliny DNA, jejíž informace jsou obsaženy v každé buňce živého organismu, je totožný s informacemi, které podává kód života obsažený v horoskopu narození člověka. Za nejdůležitější epochy pro rozvoj duševní kvality člověka pokládají jednak období od sedmého týdne po početí v matčině těle, dále období do sedmi let dítěte, kdy je vnější vlivy mohou ovlivnit nejvíce.
Dověděla jste se na kongresu něco, co jste nevěděla?
Zajímavé bylo nahlédnutí do zákulisí historie a některých méně známých skutečností. Například Hitlerův osobní astrolog uprchl do Anglie a přivezl s sebou horoskopy Hitlera i všech významných nacistických politiků, které vyhodnotil pro anglickou vládu. Ta pak věděla, s kým má co do činění, a podle toho postupovala. Byl tam také horoskop polního maršála Erwina Rommela, který v té době s Angličany úspěšně válčil v Africe. Za velitele anglických vojsk v Africe byl pak na základě srovnávací analýzy několika horoskopů vybrán jako nejvhodnější kandidát Montgomery. Jeho pozdější úspěch v boji s Rommelem je důkazem, že astrologické výpočty nezklamaly.
Jak se dá poznat dobrý astrolog od šarlatána?
Skutečný astrolog dává klientovi svobodu pro jeho rozhodování. Neovlivňuje ho. Zásadně klienta nestraší, pouze ho upozorňuje na období, která musí silou své osobnosti zvládnout. Astrolog také musí klienta osobně poznat, musí s ním o jeho problému hovořit. Nesmí věštit, protože osud je v rukách každého z nás. Už orientálci říkali, že osud sice člověku vládne, ale tká si ho každý svými skutky sám.
Podle rozhovoru s astroložkou Zošou Kinkorovou v MF Dnes 9. 4. 1994
Součástí výstavy byl i software pro knihovnické účely, který některé firmy nabízely. Zastoupena byla i moderní média - nabídka CD.
Většina našich (ale i některá zahraniční) nakladatelství využila této příležitosti a na veletrhu prodávala svoje knihy. Obvykle se slevou, často dost výraznou. Některé tituly, evidentně výprodej, byly i za pětinu ceny. Nechybělo ani množství zcela čerstvých novinek.
Ne veletrhu nechyběly samozřejmě ani knihy z oblasti science fiction. Největší stánek mezi nakladatelstvími věnujícími se tomuto žánru měl - jak jinak - Laser. V jeho stánku se nabízela snad kompletní produkce knih posledních let. Hned za ním následoval Winston Smith a Najáda, kteří také nabízeli celou řadu knížek ze své produkce. Něco ze sci-fi se dalo najít i u nakladatelství Baronet, Ivo Železný a v Knižním klubu, který nabízel hned tři novinky (S. Lem, I. Asimov). Některá další, většinou menší, nakladatelství tu však chyběla.
Na veletrhu nabízela knihy i některá zahraniční nakladatelství nebo firmy zabývající se dovozem knih. Tady však byly ceny pro běžného čtenáře příliš vysoké (s výjimkou některých klasických autorů, nikoliv však žánru science fiction). Ani výběr nebyl příliš velký.
Já jsem byl na výstavě v sobotu a překvapilo mě obrovské množství návštěvníků všech věkových kategorií. Zdá se, že zájem o knihy je u nás stále velký. Myslím, že knižní veletrh byl pro každého, kdo má knihy rád, velkým zážitkem.
Zdeněk Töpfer
Nakladatelství Laser zveřejnilo svůj ediční plán na letošní rok teprve v polovině května, takže některé tituly z uveřejněného seznamu již mezitím vyšly.
Mistrovsky sestavený román ukazuje realistické výjevy z prehistorického života i z dění nedaleké budoucnosti, a současně předvádí lidskost ve svém počátku i v té nejcivilizovanější formě.
Z obálky knihy
J. G. Ballard se narodil v Šanghaji, tři roky svého dětství strávil v japonském zajateckém táboře. Toto období popisuje právě v románu Říše slunce. Science fiction považuje za autentickou literaturu 20. století. Její rámec ale výrazně přesahuje a díky originální imaginaci a soustředění na 'vnitřní svět' postav je označován za jeden z nejvýznamnějších a nejinteligentnějších hlasů současné literatury.
Z edičního plánu
"To není sci-fi, to je literatura. Fakt je to moc dobrý."
(doporučení prodavače v knihkupectví U jednorožce)
Prvotina amerického autora, který vnesl do sci-fi nové prvky v podobě literárně náročnějšího přístupu k tématu a větší pozornosti charakteristice postav.
Z edičního plánu
Zdeněk Töpfer
Je to samozřejmě věc názoru, ale podle mne jsme vícero věcí zanedbali, což se samozřejmě odrazilo na účasti a potažmo i na kvalitě příspěvků.
O mrtvých jen to dobré, navíc byla tato dcerka našeho klubu prvorozená (byť víceméně nedonošená).
Pro příští rok by jsme se měli zaměřit na ty vyvztalé problémy, mezi které m.j. patří správná a cílená propagace, rozumější volba hlavního tématu, ujasnění si cílů soutěže a jistojistě i výběr povídek do soutěžního sborníku, kde podle mne platí že "méně je někdy více".
Toto vše a další je ale na delší diskuzi, takže na shledanou v klubu.
Byl jsem jeden z pěti poctěných, kteří dostali za úkol zhodnotit došlé příspěvky. Pocity z nich jsem se snažil ihned popsat, což mi později připadalo (když jsem si to po sobě četl) jako sloh silně retardovaného jedince...
Pro vaši ilustraci je tu uvádím (samozřejmě /velmi mírně/ upraveny). Ten, kdo nesouhlasí, mi může oponovat, což jen uvítán.
Výtvarné části soutěže se zúčastnilo 5 autorů s 10 obrázky, literární části pak 11 autorů s 11 povídkami. Je to hodně nebo málo? Bylo téma zvoleno vhodně nebo bylo příliš úzké? Myslím si, že na to, že jsme soutěž vyhlašovali jako poměrně nový a prakticky neznámý SF Klub, to není zase tak špatný výsledek. Svědčí o tom i některé dopisy soutěžících, kteří vyhlášení soutěže s tímto tématem uvítali. Jinou otázkou je úroveň soutěžních prací. Ta nebyla příliš vysoká, pohybovala se na hranici průměru. Několik povídek vlastně ani povídkami nebylo, šlo pouze o popis vize automobilu budoucnosti. Na druhé straně však asi ve třech případech šlo o poměrně originální nápady. Literární úroveň celkově nebyla příliš vysoká, což podtrhovala i jazyková kultura a pravopis autorů. Podobná situace byla i ve výtvarné části soutěže, kde také žádný z obrázků nevybočil z průměru. Můžeme diskutovat, zda by přišlo povídek více, kdyby téma bylo širší nebo kdyby téma vůbec nebylo vyhlášeno. Já se domnívám, že bychom asi o moc víc příspěvků nedostali.
V něčem byla soutěž poučná. Ukázalo se například, že nemá smysl dělat věkové kategorie. Stejně tak neobsazení kategorií model ve výtvarné části a novela v literární části signalizuje, čím se sci-fi autoři zabývají a čím ne. Z toho si rozhodně musíme vzít poučení, pokud se rozhodneme vyhlásit další soutěž.
Další poučení plyne z vlastního hodnocení soutěžních příspěvků. Hodnocení se účastnila pětičlenná porota, která sestavovala pořadí v každé kategorii. Celkové pořadí se pak stanovilo podle nejlepších získaných pořadí. Ve výtvarné části se členové poroty poměrně shodli, ale v literární části jsou hodnocení značně rozdílná. Pro příště to bude chtít předem si ujasnit kritéria pro hodnocení, aby výsledky byly objektivnější.
Měla soutěž smysl? Já odpovídám ano. Měla smysl už proto, že jsme autorům sci-fi dali možnost soutěže. O smyslu svědčí i to, že nám přišlo celkem 21 příspěvků. Není to mnoho, ale autoři těchto 21 příspěvků uvítali naši nabídku a přijali naši hru. Proto si myslím, že je dobře, že jsme soutěž uspořádali. A věřím, že v této zahájené tradici budeme pokračovat a že příští ročníky přinesou nejen větší účast, ale i větší kvalitu.
Zdeněk Töpfer
Tedy - k věci:
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli Ján Benec, Karel Lachman, -jtp- a Z. Töpfer.
Vyšvihol sa na konár a vyplašil neškodného netopiera. Spoza prvej brány trčal zelený pancier draka, za druhou uvidel hroty kopijí. Ostávala tretia brána.
Vošiel do prítmia a v tej chvíli zazrel čarodeja. Súčasne na seba zaútočili...
"Hej mladý, vypusť paru," rozcítil sa barman Monti. Jess mu venoval hadí pohľad a začal sa špárať po vreckách. Zbytočne, nemal už nijaký žetón. Očami kradmo preletel celé bistro a potom sa čo najnenápadnejšie pritisol k mašine, ktorá ho obrala o posledné prachy.
Pri troche šťastia...
Tlakom prsta vychýlil červený pliešok, kým druhou rukou vytiahol výbojkový zapaľovač. Modrá iskra vytvorenou bránou skočila do integrovaných mikroobvodov hracieho stroja. V nasledujúcom okamihu sa Jessovi zastavilo srdce - aspoň to tak pocítil, keď sa z automatu ozvalo neprestávajúce vysoké beeeep. Prebral sa práve včas, aby unikol paralyzujúcemu obušku jedného zo zamestnancov podniku. Rozrážal stoly a všetkých, ktorí mu bránili dostať sa k dverám na ulicu. Zastavil sa až pri piatom bloku a ukryl sa do tieňa kontajnera.
Kretén Monti, prečo si sa nepochválil, že máš nové systémy? Chcel mať premiéru a čakal na vtáka bez prachov ako ja, pomyslel si Jess. Pokrok občas býva sakramentsky nepríjemný.
Zaspával s myšlienkou pomsty a nevadila mu aróma odpadkov ani cupot potkanov. Posledné lúče slnka sa odrazili na reklamnom štíte a dolu, v uliciach, sa rozsvietili výklady.
"Ten ciferník máš za ochotu nespolupracovať," lúčil sa obohatený o pár bankoviek a hodinky. Bol to biedny úlovok, ale nie kvôli tomu bol Harley nesvoj. Chlapík sa mu nezdal. Akoby sa vôbec nebál, akoby mu vôbec nezáležalo na vlastných veciach.
Zrazu sa celkom blízko ozvala policajná húkačka. Jess sa rozbehol opačným smerom a už si myslel že vyhral, keď mu vtom reflektory zasvietili do ksichtu.
"Polícia! Stáť! Každý váš pohyb pokladáme za prejav agresie..." Zvyšok prejavu si už Harley nevypočul, utekal ako o život. Na nasledujúcej križovatke ho však opäť čakala mobilná hliadka. A pár ulíc ďalej znova. Nechápal. Veď nikdy nebol veľkým zvieraťom, nechápal, ako to, že kvôli jeho maličkosti sa organizuje takáto štvanica. Po siedmom stretnutí rezignovane nastúpil do hliadkového mobilu a nechal si spútať ruky.
Jess nereagoval, s okato predstieraným záujmom sa díval na mreže.
"Pýtal som sa vás niečo," stíšil hlas vyšetrovateľ, " meno a číslo."
"Jess."
"Nestačí, ďalej."
"Harley," povedal vypočúvaný po hodine vypočúvania s odpornou ľahkosťou.
"Skvele Harley," usmial sa vyšetrovateľ a potom ho jediným úderom skosil na dlážku. "Tento spôsob rozhovoru ma povznáša. Určite aj vás," špička jeho topánky sa zaryla do Jessovho žalúdka. "Máte príbuzných?"
Harley pochytil dych: "Nie, ale kamošov, ktorí ti dajú zožrať vlastné-" nedokončil, lebo sa mu nedostalo kyslíku. Pokračovali v povznášajúcom rozhovore a Jess si to zlízal za všetky roky nekontrolovanej činnosti. Dane sa platiť musia. A dúfal, že sa už konečne prepadne do blaživého bezvedomia. Vyšetrovateľ bol však ozajstný profesionál.
"Nový typ lokalizátora," potvrdili mu nepríjemné tušenie.
"Ty všivák," vyskočil, ale nohy ho podviedli. Zosunul sa pred nimi ako papierová bábka. Vyšetrovateľ ho usadil na stoličku.
"K profesorovi Ebenhartovi sa budeš správať slušne. Ozbrojený prepad, obmedzovanie osobnej slobody, krádež a marenie úradného výkonu. Inak sa to rovná roku na orbite," oboznamoval ho po tom, čo osameli.
Harley čudne zakvákal a neveriaco mu ovisla spodná pera.
Orbit zaplnený rozkladajúcimi sa družicami. Počul už o tom. Posadia ťa spolu s ďalšími dvoma do modulu a šupnú ho na orbit, kde vyzbrojený laserom ničíš nekonečný roj odpadkov,a tým si zachraňuješ kožu. Orbit bol ideálnym miestom pre legálnu likvidáciu nepohodlných. A okrem toho sa ľudia ešte stále rentovali oveľa viac ako zložité automatické systémy.
Netrafíš sa, alebo zlyhá radar a kovová čerešnička ti spraví z modulu použitú konzervu. V tom lepšom prípade to človek schytá hneď. Otvorený vesmír je vzhľadom na známu rozpínavosť vody pri premene na ľad a obsah vody v krvi menej príjemnou alternatívou. Z času na čas sa stáva, že Ten s prstom na spúšti neunesie zodpovednosť za ostatných alebo Tí dvaja neznesú pomyslenie, že niekto tretí rozhoduje o ich živote a smrti, z čoho vyplýva vzájomná likvidácia. Jess počul aj o tom, že pár šťastlivcov sa vrátilo na Zem, ale veľmi tomu neveril. Ak aj niekto prežil "laserovú pichačku", tak jedine s nervami na cucky.
"To nemôžete! Ja si chcem odsedieť normálnych päť rokov v tomto pajzli!" udieral sa do pŕs.
"Je mi ľúto," pootvoril zásuvku, "tu je dekrét od šéfa," zamával ním Harleymu pred nosom.
Niečo sa utrhlo a spôsobom lavíny unášalo všetky konvencie, až Jess ostal so srdcom na dlani.
"Prečo?" vzlykal, "nie je na svete dosť väčších hajzlov ako ja?"
Dostal som ho, uvážil vyšetrovateľ a vložil späť do zásuvky nevypísané tlačivo. Odišiel z cely a vrátil sa asi o hodinu. Po odrazení bezhlavého útoku podal zúfalcovi upokojujúcu tabletu.
"Mám pre vás dobrú správu. Profesor Ebenhart je za určitých okolností ochotný stiahnuť obžalobu."
Jess Harley vyceril umelý chrup, ktorým sa pýšil už od nedorozumenia s otcom v pätnástich rokoch. "Nemá si s kým zatrsať?"
"Inštitút všeobecného rozvoja /IVR/ potrebuje dobrovoľníka k vedeckej práci profesora Ebenharta."
"Sedí vec."
Za celý ten čas mu nedali príležitosť na útek. Iste, mohol ich napadnúť a zrejme by ich aj porazil, no bez pomoci by sa zo spleti chodieb nedostal. A tak sebou nechal manipulovať, až raz zastali pri masívnom obdĺžnom boxe zakončenom striebristou guľou rovnako úctyhodných rozmerov.
"Vyzlečte sa," povedal asistent. Technici zatiaľ niečo o život vyťukávali do klávesníc ovládača. Z boxu sa vysunul čierny kváder.
"Na čo čakáte? Pohyb!" takmer vrieskal profesor. Trpaslíci sú najhorší, pomyslel si Harley.
Kváder sa rozpolil a odhalil v sebe anatomicky tvarované lôžko. Najviac zo všetkého to pripomínalo rakvu.
"Trochu života do toho umierania," povzbudzoval asistent v snahe zapojiť ho do ich nezdravého tempa.
Jessovi sa vytratila červeň z tváre, v očiach sa mu zablyslo. "Mám chuť prehnať ti nos mozgom," dal si záležať na každom slove. "Aj tebe!" ukazovákom bodol Ebenharta. "Okrem toho ste mi dnes ráno nedali najesť a tento poondiaty experiment musíme robiť práve cez obedňajšiu prestávku."
"Pán Harley, nezdržujte nás, prosím," zasiahol jeden z technikov. "Neskôr všetko vysvetlíme, ale teraz robte, čo vám kážu."
Jess na neho zagánil a nenapadlo ho nič pozitívne. Ľahol si na lôžko. Sklonili sa nad ním a upevnili mu hlavu do určenej polohy.
"Prežijem to?" chytil profesora za plášť.
"Myslím že áno," zmierlivo mu zovrel ruku. "V každom prípade poslúžite ľudstvu."
Veko narazilo na odpor Jessovej ruky.
"Viac ako pätnásť minút to nebude," ukľudnil ho asistent.
Prsty sa stiahli, aby kvádru umožnili včleniť sa späť do boxu. Technici spustili program.
"Dám echo na políciu," odvetil Ebenhart. "K mojej obžalobe mu pripočítajú útek počas trestného konania a naisto pôjde loviť meteority." Profesor si zaiste všimol, že asistenta to neuspokojilo. "Nemajte obavy. Ak sa to nepodarí, tak pochybujem, že by Harley do smrti povedal niečo rozumné."
Modrý blesk šľahol od jednej diódy k druhej, no Jess nevydal ani hlások. Nestihol vyslať impulz do rečového centra. Pred očami mu vytryskol gejzír plamennej červenej. Celý svet horel a Harley to sledoval bez komentárov, bez akýchkoľvek myšlienok. Červená celkom pohltila jeho dušu.
"Ešte tu je Kocinsky," podotkol asistent.
"Nobelovka je naša," nepočúval ho Ebenhart.
"Koľko máme času?"
"Čistú štvrťhodinu. Zmena im tu začína o jednej."
Rozprávali sa o bezvýznamných veciach, len aby zabili zvyšok času. Bolo dvanásť hodín päťdesiat minút a pár drobných. Dvere sa otvorili a štyria prichytení pri čine sprvu skameneli. Na tvári príchodiaceho sa zjavil úžas a hneď na to spravodlivé rozhorčenie.
"Kto vám dovolil-"
"Všetko je v poriadku," nedal mu dopovedať asistent a vykročil k nemu.
Oprávnený zamestnanec laboratória začal ustupovať k dverám. Ale nedošiel, lebo jeden z technikov sa spamätal a zastal mu cestu.
"Počujte, to nemôžete," protestoval nežiadúci element a ako takého ho povláčili po dlážke a následne zviazali popínavou rastlinou, ktorá pôvodne skrášľovala interiér.
Lúče o hrúbke šiestich nanometrov sa spájali na tri mikrosekundy. Nasledovalo ožarovanie, tentoraz pri plnom vedomí králika Harleya.
"Nemôžeme ho pustiť. Minimálne štyridsaťosem hodín potrebujem na testy."
"No dobre, ale ten snaživec nás môže žalovať aj potom."
"Páni, nepochybujem o tom, že výsledky našej práce ospravedlnia naše počiny."
"Ja žijem!" zajačal od radosti.
Po chvíli deprimujúceho ticha sa začal cítiť nepríjemne. "Možno som tu už pár hodín," nahlas uvažoval. Myšlienky sa mu začali nekontrolovateľne túlať. Spomenul si na pochovaných zaživa. Pravda, posledné prípady klinickej smrti a následného pochovania zaživa zaznamenali v dvadsiatom storočí.
Čím úpornejšie sa pokúšal nepodľahnúť nervozite, tým viac sa mu to nedarilo a keď si to uvedomil, už mu nebolo pomoci.
"Pomooooc!" zvrieskol z celej sily, ale hrobová temnota neodpovedala. Zadusím sa skôr, ak budem revať, uvedomil si a prestal s tým.
Som ešte v IVR-ku? skrslo v ňom podozrenie. Mohlo to byť pár hodín, alebo aj dní. Čo keď si povedali, že som skapal? Nechceli mať so mnou opletačky a ... Zahrabali ma do zeme!
Ovládla ho triaška, lebo si uvedomil, že smrť si ho bude brať po kúskoch.
Náhle niečo začul. Slabulinký zvonček.
Zatajil dych, no evidoval iba zdivočené pulzovanie vlastnej krvi. Vyčkal chvíľu a skúsil to znova. Nemal úspech - ticho bolo čoraz ťaživejšie.
Nezotrel kvapôčky potu z čela, apaticky čumel do tmy.
Vyrušiteľa naložili do kanistrového vozíka. Keby tam nepovolaný nazrel, uvidel by najprv zelenú príšeru, až potom človeka zviazaného monštruóznou rastlinou.
"Počkať," zastavil ho Ebenhart, "to svetlo by mu mohlo spôsobiť šok." Stlmili osvetlenie a všetci štyria pristúpili ku kvádru. Podobali sa archeológom stojacim nad objaveným sarkofágom. Potom spoločne odklopili veko.
Zrazu si Jess uvedomil, že toto je orbit - laserová pichačka. Meteority sa zmenili v démonov a Jess ... Sám sa stal zbraňou. Rozsieval ničiace lúče a cítil sa byť vládcom vesmíru.
"Ešte nie je nič stratené," snažil sa profesor, "testy ukážu, na čom sme." Z kapsy vytiahol miniatúrnu lampu. Bola z najnovšej série a pre jej silu ju pomenovali "bleskovkou".
Naklonil sa k Jessovi.
Jess Harley nespal, nebol však ani pri vedomí. Občasná triaška a chrčanie prezradzovali jeho biedny stav. Pre istotu ho k lôžku pripútali.
Okolo polnoci sa účinky uspávadla stratili a on sa prebral. Bol to iba moment, keď bol pri vedomí. Harley bol však príliš vyčerpaný, aby si uvedomil, že táto chvíľa je jeho skutočným životom. Potom zaspal prirodzeným spánkom a asi po dvoch hodinách začal snívať.
V tom sne znova a znova bojoval o život. Zakaždým však vyhrala zubatá... Nemohol si pomôcť, ako to už v takých morových snoch býva.
Dali mu najesť a vôbec, správali sa k nemu lepšie ako ktokoľvek iný v jeho živote. Niekto iný by im aj poďakoval, ale Jessa Harleya to nikto nenaučil. Svet potrebuje činy, výsledky a peniaze. Za týmto účelom potrebovali Harleya čo najskôr postaviť na nohy. Spočiatku mu dávali jednoduché otázky, na ktoré bolo treba odpovedať áno alebo nie. Keď im Jess vynadal, bolo jasné, že sa vracia do kože. Nezabudol sa ich opýtať, prečo ho tak dlho nepustili von.
"Bol ste tam necelých štrnásť minút, z toho desať pri vedomí," povedali mu. Nevedel, čo si o tom má myslieť.
"Viete to, určite to viete," naliehal profesor. "Musíte sa sústrediť."
Jess pokrútil hlavou. "V lotérii som nikdy nevyhral..." Chytil do ruky pero. Zavrel oči a potom začal po papieri kresliť štvorce, kruhy, vlnovky, kríže a hviezdy. Načmáral dvadsaťpäť znakov.
"Na začiatok je to dobré," povedal Ebenhart a otočil monitor ukazujúci strojom miešané karty v druhej miestnosti. Trinásť znakov na papieri súhlasilo s poradím znakov na kartách.
Po sto pokusoch dokázal Harley správne určiť osemdesiat percent znakov.
Podvečeru v umelom osvetlení chýbalo čaro, ale Jess si to nevšímal. V podvečeroch aj tak nikdy nijaké čaro nevidel. Zahĺbil sa do svojej situácie, azda po prvý raz nevedel čo si so sebou počať. Skľúčene sa zahľadel na zaistené dvere. Zavretý, skoro zviazaný a oni oslavujú.
Napríklad ten Ebenhartov poskok.
Dal by som si povedať, doložil Jess. Potom sa strhol uvedomiac si, že ten obraz bol príliš skutočný. Priveľmi verný na fantáziu.
Musím sa pozrieť na Harleya, napadlo asistenta. Odbočil doprava, nastúpil do rýchlovýťahu. Náhle sa zarazil.
Čo tu robím? Veď mám byť-
Musím ísť k Harleyovi, ozvalo sa v ňom.
K Harleyovi, k Harleyovi...
Ako vo sne sa dotkol snímača a výťah sa rozhýbal.
Vyveď ma von, myšlienkou prikázal asistentovi, ktorý sa premenil na pajáca. Nastúpili do kabíny a z vedľajšej niekto súčasne vystúpil.
"Harley!" stihol zrevať prekvapený profesor. Trikrát museli prestupovať, kým sa dostali na správne miesto. Ebenhartovi zakaždým chýbalo pár sekúnd.
Jess skrytý v dave postupoval k východu. Robilo mu problémy udržať asistenta na uzde; zachytával zlomky myšlienok zo všetkých strán.
"Zastavte ho!" vykríkol profesor vystupujúc z výťahu.
Príslušník ochrannej služby spozornel. Koho to má zastaviť?
Jess sa prihrbil. Už len pár krokov.
Zvonivý tón vrazil ľudí do zeme. Červený lúč sa zastavil na jedinom mužovi, čím vyriešil vrátnikovu dilemu. Darmo, automat je automat.
Platne východových dverí sa začali spájať. Jess sotil do sivého plášťa pred sebou a vrhol sa do medzery.
Pozviechal sa, nedbajúc na bolesť, utekal preč od ľudí, ktorí sa od neho odlišovali vlastníctvom identifikačnej karty. Znenazdajky sa pred ním objavila uniforma s emblémom IVR-ka. Prudko uskočil a zároveň vyslal rozkaz.
Uniforma spadla v domnení, že má polámané nohy.
Harley zamával a hneď prvý taxík mu zastavil. Po tom, čo vyhodil cestujúceho, taxikár vyštartoval. Do cesty sa im postavila ďalšia uniforma.
"Vypadni!" dohováral jej Jess bez žiadaného efektu. Taxikár zatiaľ reflexívne pribrzdil. Harley zaklial a sústredil sa opäť na vodiča.
Chodidlo dopadlo na pedál a mobil vystrelil dopredu. Na čelnom skle sa zachytila biela kašovitá hmota.
"Zastavte ho," bľabotal Ebenhart ukazujúc na taxík miznúci v premávke. Bolo však neskoro.
Zohol sa k zohavenému telu. Iba android, vydýchol si.
"...teda, ty si ale číslo," pokrútil hlavou barman Monti. Keď sa otočil v ruke držal uspávačku a mieril ňou na Jessa. Zrazu sa jeho ruka začala triasť. Monti sčervenel, usiloval sa nepotiahnuť za spúšť.
Strelka zasiahla čašníka a Jess sa rozrehotal. Monti si nalial za pohár martini.
Jess si zobral pohár. "Čo zízaš? Strč si ju do riti!"
Monti, ktorý doteraz debilne zvieral fľašu, začal konať.
"No nie," bavil sa Harley. "Stačí, Monti." Chechtal sa ešte hodnú chvíľu.
Ľudia pri stoloch si ho nevraživo prezerali. Chutná, ohodnotil jednu z nich. Ale nezavolal si ju. Nebolo by od veci vyskúšať svoje schopnosti na niekom inom.
Ebenhart nezúčastnene lúskal prstmi. K prezidentovi nezaujímal kladný postoj. Horšie bolo, že prezident o tomto jeho postoji vedel. Zaslúžil by si viac svetla, napadlo ho, keď si spomenul, že prezident trpí fotosenzitívnou epilepsiou.
Čo je epilepsia? ozvalo sa v ňom. Profesorovi až nakrivilo smutnú fasádu nad pošetilosťou tej otázky.
"...očakávam vysvetlenie od vás osobne," dohovoril prezident. Ebenhart nenáhlivo vykročil do jamy levovej.
"Čo to znamená?"
"Ak sa to podarilo, tak to indivíduum ovláda telepatiu, možno aj telek-"
"Čo je to telepatia?" vykĺzlo z profesora. Prekvapil aj seba.
"Chcete nás pobaviť?!"
"Nie, nie, prepáčte..." habkal poblednutý Ebenhart.
"Je vám nevoľno?" spýtali sa ho a on, namiesto slov, chytil sa za hrdlo a padol na kolená.
Stomatológ by z teba mal radosť, pomyslel si prezident, keď videl, ako Ebenhart rozťahuje svoj zajačí pysk v márnej snahe nadýchnuť sa. Na chvíľu ich tak ohúrila jeho divoká mimika, že sa len prizerali.
Ako však prišlo, tak aj odišlo a privolaný lekár už nemal nič na prácu. "Mám vás všetkých na háku," prskol im zrazu Ebenhart do tváre. Trocha sa mu zmenil hlas.
Zavládlo ticho pred búrkou.
"Môžete si byť istý, že vaša nezodpovedná činnosť vykonávaná bez môjho súhlasu bude náležite ocenená."
"Vieš čo mi môžeš."
"Bravo!" Prezident sa dostával do varu. "Je vám, dúfam, jasné, že u nás ste skončili."
"Bozaj ma!"
Prezident vyskočil spoza stola. Vyzeralo to, že je fakt napálený a už-už použije päste. Profesor sa otočil na odchod, ale ruka na ramene ho zadržala. "Si ... Si to ty, Ebenhart?"
Všetci mu viseli na perách. "Dajte mi pokoj. Neni s vami reči."
"Povedz to! Povedz že si Harley!" triasol ním prezident.
Ebenhart zhodil jeho ruky z pliec a siahol do vrecka.
Prezident sa vrátil za stôl. V tvári akoby odrazu ostarel o celý život.
"Hej!" zavolal na neho Jess. V Ebenhartovej ruke mal pripravenú bleskovku. A zlostne sa uškieral...
ĽHÓ
Trosky / 6. číslo / 1994 Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer Korektor: Houghton Miffin Co. Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma Náklad: několik výtisků Uzávěrka tohoto čísla: 28. května 1994 Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám