VTM 11/94
Dosažení tohoto výsledku umožnila základní myšlenka učení a získávání informací u lidského jedince, a to od počátku života.
Mluvčí studentů Čok Jung Pang uvádí: "Pokusili jsme se vytvořit a spojit co nejvíce smyslů běžných u člověka. To se nám podařilo zcela u zraku, sluchu a hlasu, částečně pak u hmatu a čichu. Navíc jsme museli vytvářet uměle instinkty, které jsou nedílnou součástí člověka a s kterými byly značné problémy. Při učení jsme pak skloubili všechny tyto smysly dohromady. Jako další překážka se objevila kapacita paměti. Původně plánovanou jsme zaplnili přibližně v 2,5 letech 'života' a doposud jsme ji museli několikrát znásobit. V současnosti - asi po 14 měsících experimentu - jsme se znalostmi a inteligencí zhruba na úrovni 11-letého dítěte (pedagogický dozor je poněkud skeptičtější a kloní se k dítěti 10-letému)."
Největší obavy panují ze situace, až si stroj uvědomí sám sebe, což vyvolá, jak předpokládají tvůrci, zcela nepředvídatelnou reakci.
Oficiální představení odborné veřejnosti je plánováno asi v 20 - 25 roku věku, čehož bude - podle současného vývoje - dosaženo přibližně za 18 měsíců.
Zdá se, že tento postup při tvorbě umělé inteligence je nejsnadnější, protože byly použity už v přírodě osvědčené metody. Objevil se ale také názor, že slučování výtvorů člověka s postupy přírody je nebezpečné rouhání.
Můžeme pouze konstatovat, že teprve budoucnost ukáže, kdo měl pravdu.
Podle zahraničního tisku zpracoval -pg-
Při pokojové teplotě lze snížit metabolismus o 70 až 80 procent, při nižší teplotě prostředí až o 90 až 95 procent. Přitom dochází k přerozdělování energetických potřeb. Postupně dochází i ke změnám v buněčných membránách, což zabraňuje smrti chladem i při teplotách blízkých 0 C.
Při tom se navíc téměř desetinásobně zpomaluje rozvíjení patologických procesů. Profesor Timofejev však učinil ještě jeden překvapivý objev - uvedení organismu do umělé hypobiózy zachraňuje život při inverzibilních poškozeních považovaných za smrtelné; při letálním (smrtelném) šoku přežívá 60 až 70 procent zvířat, při radiačním zasažení 40 procent, při akutním kyslíkovém nedostatku 70 až 80 procent, při pronikavém ochlazení na teploty blízké 0 C 80 až 90 procent.
Co k tomu profesor Nikolaj Timofejev potřeboval? Mimo jiné 30 let práce.
Podle Práce 22. 10. 1994 (kráceno) ŠeS
Mladý francouzský vědec Claude Poher, jehož koníčkem je bádání v oblasti UFO, si chtěl být jist. Napadlo ho, že k identifikaci může použít počítač, neboť od něj očekával objektivnější hodnocení, než jaké by kterýkoli ufolog mohl kdy podat. Z 35.000 pozorování UFO, která shromáždil v průběhu let, vybral 1.000 s věrohodnými svědky a zadal je do počítače. Zadal rovněž hlavní charakteristiky všech těch jevů, které by mohly být považovány za 'létající talíře': bahenní plyn, meteority, planety, meteorologické balony a pod. Úkolem počítače nyní bylo, aby tyto úkazy porovnal a rozhodl, jestli je možné je identifikovat.
Výsledek byl ohromující. Pouze 40% jich bylo identifikovatelných, 70% pozorování se odehrálo v noci, u 10% došlo k přistání objektu a u 5% byly pozorovány bytosti podobné lidem. U mnoha pozorovaných UFO bylo zjištěno působení silného magnetického pole.
Magazín 2000 č. 10/94
Sci-fi povídky v této sbírce se dotýkají různých témat, obsahují různé nápady. Autor se většinou obrací do budoucnosti a všímá si toho, jak by mohl být život ovlivňován. Lidé si mají být ve všem rovni, větší nadání či výhody každého člověka jsou potlačovány pomocí handicapů (Harrison Bergeron). Svět bude přelidněn, a proto budou lidé nuceni používat pilulky na kontrolu porodnosti (Vítejte v opičárně), budou bojovat o každý kousek volného místa (Snad zítra). Jednomu vědci se podaří objevit, jak koncentrovat a směrovat duševní síly a používat je k ovlivňování světa (Zpráva o Barnhousově efektu). Dalším objevem je přístroj na vyvolávání euforie (Co s eufojem). Použití počítače k psaní milostných básní je námětem povídky z roku 1950 (EPICAC). Zajímavá svým námětem i zpracováním je i povídka z roku 1958 o prvním sovětském a americkém kosmonautovi a jejich tragické smrti (Lidské střely).
Autor se projevuje jako velmi dobrý vypravěč, který na nepříliš rozsáhlé ploše povídky dovede nastínit i rozvést myšlenku takovým způsobem, aby čtenáře zaujal.
Dick, Philip K[indred] [USA, 16.12.1928 ~ 2.3.1982]
[Hugo 1963]
Dick, Philip K. & Nelson, R. F.
Dick, Philip K. & Zelazny, Roger
Aniž by to autor nebo jeho syn zamýšleli, naučili milovníky dějin Středozemě pracovat s poznámkovým aparátem, ověřovat v různočteních jedné a téže legendy poznatky o (fiktivních) dějinách, orientovat se v různých chronologiích, zkrátka přiblížit se badatelské práci historiků.
Mám mnohem raději historii - pravou nebo předstíranou, protože ji čtenáři mohou aplikovat různě podle svých zkušeností, napsal Tolkien v předmluvě, kterou dodatečně doplnil k Pánu prstenů. Svůj svět učinil naprosto věrohodným: neustále pracoval s mapou, propočítával čas a vzdálenosti, rýsoval složitá schémata událostí - Pánem prstenů může s uspokojením listovat i ten největší pedant. Vědeckého popisu se nedočkali jen hobiti, opomenuta nezůstala ani úloha trpaslíků v dějinách, jejich původ, zvyky a genealogie.
Z textologie předstírané, jakou najdeme na počátku Pána prstenů, se v okamžiku, kdy syn začal editovat otcovo nedokončené dílo, stala textologie skutečná. Objevili se i další badatelé: Robert Foster vydal v roce 1978 Úplného průvodce Středozemí, David Day připravil o rok později Tolkienovský bestiář a vychází řada další odborné literatury. Prvního velkého průkopníka získala tolkienologie a s ní spojená hobitologie i v Čechách, když v roce 1990 vyšla knížka filozofa Zdeňka Neubauera Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky, která interpretuje četbu Hobita, Pána prstenů a Silmarillionu jako druh iniciačního rituálu.
Pohádka se autorovi vymkla z rukou. Stala se hrdinským eposem XX. století. Její úspěch zároveň vyvrátil úvahy těch, kteří našemu století přisuzují ztrátu věrohodnosti velkých vyprávění. S euroamerickou civilizací to nemůže být tak zlé, dokud má vyprávění tolkienovského ražení takový ohlas.
Christopher vydal Nedokončené příběhy svého otce poprvé roku 1980 po sedmi letech jistě složité a obtížné editorské práce. Rozšiřují naše znalosti o dějinách Númenoru, Tolkienovy Atlantidy. Hodně se dočteme o čarodějích a poprvé ve větší míře i o lesních lidech, Drúadanech, jejichž úloha v Pánovi prstenů je sice malá, ale klíčová. Především však před námi ještě plastičtěji vyvstane postava objevitele tohoto podivuhodného světa, pedanta a romantika, který stvořil nejčistší mýtus XX. století - profesora Johna Ronalda Reuela Tolkiena.
Respekt 46/94 (kráceno)
Katastrofická fikce Bez varování zachycuje formou televizní zpravodajské relace Večerní zprávy ze světa fiktivní situaci po dopadu kosmických těles v oblasti amerického státu Wyoming a dále ve Francii a v Číně. »Živě natočené« reportáže z postižených míst jsou natolik sugestivní, že diváci podlehli dojmu, že jde o skutečnost. V hlavních úlohách navíc vystoupili moderátoři, které američtí diváci dobře znají z obrazovek. Dojem reality byl zdůrazněn tím, že záběry z míst, která postihla vesmírná katastrofa, byly překryty nápisem Přímé vysílání.
Sotva vysílání skončilo, rozezněly se v televizních studiích ve Wyomingu, Mineapolisu, Los Angeles, Tenessee, Louisianě a Las Vegas stovky telefonů. Další telefonáty zaplavily redakce novin a úřady v New Yorku, Atlantě a Chicagu.
Zatímco pracovníci CBS odpovídali vyděšeným divákům, že se nejedná o skutečnost, konkurenční televizní stanice musely divákům vysvětlovat, proč jejich reportážní štáby nebyly »na místě«.
Zdá se, že lidé jsou nepoučitelní, poznamenala k tomu tisková agentura Associated Press. Podobná situace nastala v Americe už v roce 1938, kdy rozhlas vysílal katastrofickou hru Orsona Wellese Válka světů. Realistické drama o invazi mimozemšťanů vyvolalo mezi tehdejšími posluchači stejnou paniku jako nedělní vysílání filmu Bez varování.
H.N.
Na závěr otázka: Nechat se zbytečně vyplašit? Nebo nevěřit, a čekat co se z toho vyvine???
ŠeS
Podle obálky knihy
Jde o volnou adaptaci rozhlasových textů vysílaných BBC v rámci programu Stopařův průvodce Galaxií, které byly poprvé odvysílány 5. 4. 1978, 12. 4. 1978, 24. 12. 1978 a 21., 22., 23., 24., a 25. 1. 1980.
Nakladatelství Laser připravuje i čtvrtý díl pod názvem Sbohem a dík za ryby.
Podle obálky knihy
Tvorba P. K. Dicka se vždy točí kolem dvou problémů. Jeho hrdinové - obyčejní lidé, duševně spřízněni s hrdiny R. Chandlera - bojují se Zlem.
Ale v románech a povídkách P. K. Dicka zjišťujeme, že všechno: předměty, zvířata, pocity, lidé, jsou umělými výtvory; svět se rozpadá na další a další roviny přeludů, v nichž se hrdina snaží objevit zlomky pravdy a často váhá nad svou vlastní totožností.
Hrdina je hračkou v rukou jakýchsi bytostí - šíleného, křehkého boha tvořícího stejně šílený a křehký svět iluzí, a Boha skutečného, jehož signály pravdy se probíjejí vrstvami falše a neskutečna.
Téměř v každém díle se setkáme s postavou Mesiáše, charismatického průvodce k Pravdě a vykoupení, ovšem po dickovsku zarostlými cestami.
A tyto dva motivy tvoří v podání P. K. Dicka fascinující, myšlenkově bohatý děj, jehož dramatičnost si v ničem nezadá s detektivkou nebo space operou.
A ani tento román nevybočuje z tohoto rámce. Jeho obsah lze velmi těžko tlumočit, tak jako u většiny Dickových děl, a proto můžeme doporučit jenom jedno: přečtěte si ho!
Podle obálky knihy
Poznejte muže, jehož posedlost sbíráním knih hororů může být zhoubná pro leckterého autora tohoto žánru... zkuste si vsadit spolu s hrdinou, kdo vyhraje motocyklový závod o život a věčné zatracení... seznamte se s několika domácími zvířaty, abyste věděli, že se jim vyplácí dát najíst... a s dalšími démony, kteří vykukují zpoza rohu na člověka, zaměstnaného každodenním shonem, a číhají na příležitost zmocnit se nevinné a nepozorné oběti a odvléci ji do své říše strachu, odkud není úniku...
Podle obálky knihy
Výpravná publikace velkého formátu, sestavená k nedávnému stému výročí autorova narození, obsahuje výběr šesti desítek celostránkových barevných reprodukcí děl devíti zahraničních výtvarníků, převážně anglických a amerických, včetně několika předních ilustrátorů Tolkienova díla. Každou z reprodukcí doprovází pasáž z textu, který výtvarné dílo inspiroval, a svazek doplňují krátká vyznání jednotlivých výtvarníků a stručný Tolkienův životopis.
Nové knihy 45 a 46/1994
Čím to, že prastaré ruiny uprostřed afrického pralesa zrcadlí oběžnou dráhu hvězdy, jež byla objevena teprve v našem století? Jsou snad egyptské sfingy kříženci, kteří vznikli díky genovému inženýrství? Znali staří Egypťané cosi podobného elektrickým žárovkám? Jsou kamenné aleje v Bretani, na kilometry dlouhé a geometricky vyrovnané, pozůstatkem ztracených astronomických vědomostí?
Text doprovázejí barevné dokumentární fotografie a rekonstrukce pomocí počítačové grafiky, které autorovy teorie dokreslují a dokládají. Kosmické lety ve starověku se spolu s další knihou Ericha von Dänikena Po stopách všemocných staly podkladem k úspěšnému televiznímu seriálu vysílanému na kanále SAT1.
V Kosmických letech ve starověku se Däniken zamýšlí nad poselstvím z dávnověku ztělesněným v dosud nevysvětlených záhadných stavbách, skulpturách, kresbách i písmem zaznamenaných zprávách, které nám zanechali naši předkové. Poznatky a důkazy, které nashromáždil, se zdají nasvědčovat tomu, že v hlubinách věků, v době, kdy lidstvo mohlo k obloze jen toužebně vzhlížet, navštívily naši modrou planetu technicky vyspělé rozumné bytosti, které poskytly mladému lidstvu trochu vývojové pomoci.
Nové knihy 46/1994
Ne náhodou se přitom autor opírá o své hluboké matematické a fyzikální vzdělání. A jak dokládá, všechny prvotní stopy míří k mimozemským civilizacím. Ne náhodou tedy také podporuje leckteré názory Ericha von Dänikena, jež stvrzuje sugestivními, čtivě podanými informacemi. Účinnost jeho výpovědi je pak nejednou silnější než v Dänikenově případě. Jde o dílo, při němž se vám často bude doslova tajit dech a budete cítit mrazení v zádech, neboť pocítíte blízkost odpovědi na základní otázky lidské existence.
Autor sám si klade znepokojivé otázky a snaží se na ně odpovědět, aby odstranil pocit vývojového ustrnutí vyplývající ze samolibé tuposti či z mocenské mystifikace jakýchkoli předem daných pravd.
Podle obálky knihy
Carmer Carter: Satanovo srdce
Peter David: Imzadi
Michael Jan Friedman: Střepy času - již vyšlo
David Gerrold: Střetnutí na Farpointu - již vyšlo
Svět J. R. R. Tolkiena. Středozem očima malířů, Mladá fronta, 1994, 294,- Kč
The Year's Best Horror. Povídky I. Ed. by Karl E. Wagner, Classic, 1994, 72,- Kč
Douglas Adams: Život, vesmír a vůbec, Laser, 1994, 60,- Kč
Isaac Asimov: Nahé slunce, Ivo Železný, 1994, 84,- Kč
Isaac Asimov: Nemesis, Laser, 1994, 110,- Kč
Robert Asprin: Další prima mýtus, Perseus, 1994, 53,- Kč
Philip K. Dick: Tři stigmata Palmera Eldritche, Laser, 1994, 68,- Kč
Michael Jan Friedman: Střepy času, X-egem, 1994
Ursula K. LeGuinová: Smrtonosné sny, Ivo Železný, 1994, 74,- Kč
Michael Moorcock: Amulet šíleného boha, Laser, 1994, 67,- Kč
John Morressy: Kedrigern a drak Comme Il Faute, Polaris, 1994
Frederik Pohl: Man plus, 1994
Terry Pratchett: Mort, Talpress, 1994, 69,- Kč
Walter Jon Williams: Hardware, AFSF, 1994, 88,- Kč
Jane Dahle: UFO na východě, Dialog, 1994, 79,- Kč
J. J. Duffack: UFO - poselství z Atlantidy, Naše vojsko, 1994, 89,- Kč
Zdeněk Patrick: Silnější než Däniken (1), Ostrov, 1994, 59,- Kč
Arnošt Vašíček: Setkání s tajemnem, LB, 1994, 79,- Kč
Má rád dobrou sci-fi (Asimov), ale nepohrdne ani detektivkou nebo historickým románem. Jeho vkus není vyhraněný, ale vědecko-fantastická literatura v něm dominuje.
Sci-fi píše od svých 15 let. V posledním roce začal i publikovat, několik povídek mu otiskly Jihočeské listy.
K SF se dostal přes comics, kterému se několik let věnoval. O něco později objevil Howardova Conana, potom Tolkiena, Herberta a další.
V letošním roce spolu s několika přáteli začal vydávat Kroniky Questaharu, fanzin zaměřený na fantasy povídky začínajících autorů. Zde také vyšly dvě jeho práce. Jeho tvorba, dá-li se o nějaké mluvit, je ovlivněna především díly R. E. Howarda, M. Moorcocka a R. Zelaznyho.
Nejdříve jsem si myslel, že to bude opět nový titul, na který čeká jepičí život (viz. LUNA nebo UNIVERSUM), ale hnedle jsem se zhrozil. Držel jsem totiž v ruce 11. číslo 4. ročníku! No a zhrozil jsem se proto, že mi vlastně čtyři roky unikal!
Myslím si, že mi může být líto oněch čtyřech let. Sice nemá tak kvalitní grafickou a typografickou úpravu jako třeba MAGAZÍN 2000, ale z duhé strany co dnes můžeme chtít za 14,- Kč, že.
Obsahem patří k už zmíněné LUNĚ. Vedle klasických 'záhadologických' témat, jako jsou egyptské pyramidy, sfinga, UFO nebo uzdravující jeskyně tu naleznete i články o reinkarnaci, záhrobí, nepříliš známých exotických léčebných praktikách, o Stanislavu Grofovi a jeho práci a další a další. Poměrně dost věcí vzhledem k rozsahu čítajícímu 24 stran. Takže doporučuju a přeju příjemné počtení!
-ach-
Vydavatelem a zároveň i hlavním autorem je Roman Vrťátko. Spolu s ním tu publikuje i ing. Petr Vokáč, CSc. To jsou jediní 'naši' autoři, nepočítaje řadu překladů z ANCIENT SKIES většinou bez uvedení autora. Zřejmě tedy další lidé zabývající se touto problematikou u nás už neexistují.
16 stran čtení za cenu 16,- Kč je poměrně málo. Obsah možná uspokojí. Jedná se tu vesměs o klasická témata z oblasti nevysvětlitelných záhad. V posledním, třetím, čísle bylo obsahové složení m.j. následující - pyramidy, kontakty s mimozemšťany nejen v dávnověku, bible, chrám Chavín, Tap O'Noh, zajímavá matematika Mayů a Sumerů, Tunguzský meteorit, Mars, platina a hliník v dávnověku. Autoři se problémům zřejmě věnují delší dobu a poměrně hluboce, i když z druhé strany neuvádějí ani jednou studijní literaturu. Někdy skáčí z jednoho tématu na druhé bez hlubší souvislosti, takže to svádí k domněnce o zbytečně dlouhých článcích s nesouvisejícím obsahem. Méně by bylo někdy více.
Velice zajímavé je používání jmenného a místopisného slovníku. Setkáte se tu se jmény Tap O'Noth, Tutenchámon, Kačinové, Olmeckové, Qumrán, Sitschin. Úžasné je tvrdošíjné lpění na pojmu vteřina. Trochu mne iritovalo lámání článků. Jsou bez slušné 'štábní kultury' naskládané dle podivuhodné chuti.
Dojem na mne tento časopis neudělal. Vlastně po pravdě řečeno jeden ano, že autoři měli raději vydávat překlad ANCIENT SKIES. Nenavozovalo by to myšlenky o 'trucpodniku' a snaze 'taky to dokázat'. Jiný smysl jsem totiž ve vydávání tohoto časopisu nenašel.
-ach-
Vernisáž proběhne ve výstavní síni na Českobratrském náměstí 2. srpna 1995. Prohlédnout si ji budete moci až do 27. srpna. Takže se máme zase na co těšit.
-klan-
Nejprve si stanovme cíl.
Snažit se vytvořit věčný objev je, jak sami chápete, bláhovost. Každý vynález bude dříve či později nahrazen lepším. Každá teorie vyvrácena. Každý zákon zpřesněn k nepoznání. Newton, ano, to byl vědec, ale ani on neměl úplně pravdu. A co ti, kteří se stejnou věcí zabývali před ním. Víte o nich něco?
Ano, smiřme se s tím, že každý bude jednou překonán a zapomenut. Snažme se tedy posunout poznání alespoň o kousek dál, když už ne svým objevem, tak tedy tím, že budeme inspirovat jiné.
Nyní tedy musíme zvládnout zásady vědecké práce a její terminologii. Já zde pouze připomenu (s ohledem na rozsah článku) několik zásad.
Svůj zákon musíte dokázat teoreticky a experimentálně prokázat.
Nemůžete li provést experiment, jde o teorii.
Pro svou teorii musíte mít nějaký důkaz.
Tento důkaz musí být opakovatelný.
Nemáte-li ho, nazvěte svůj výtvor hypotézou.
Nezapomeňte uvést podmínky, za nichž váš výrok platí.
Například: Malé kousky železa jsou lehčí než vzduch, za předpokladu že jsou magnetické, umístěny pod dostatečně silným magnetem a.....
Nyní několik termínů, jejichž správný význam není obecně dobře znám.
Zákonitost je souhrn náhodných jevů vyskytujících se současně za určitých předem nedefinovaných podmínek.
Objev je registrace tohoto souhrnu.
Zákon je snaha považovat zákonitost za pravidlo obecně platné, bez znalosti těchto podmínek.
Další závěry už jistě sami odvodíte.
Nakonec několik poznámek. Není nutné prosazovat svou práci do vědeckých časopisů. Stačí, když ji někdo bude číst. A právě v tom okamžiku, kdy někdo na vaší práci zareaguje, případně ji rozcupuje na kousky, jste se stali součástí vědy.
A možná si jednou někde přečtete: Právě tehdy když jsem četl v Troskách tu ptákovinu o létajícím železe mě napadlo, jak udělat svůj nový plynojem.
ŠeS
Tedy: Byl jsem na Miniconu, bylo to tam fajn. Přišla spousta lidí, program byl nabitý ostrými náboji, bar chladnými a palnými nápoji. V závěru nechybělo ani divadelní představení a autogramiáda.
Tedy: Byl jsem na Draconu. Bohužel jen čtyřiadvacet hodin (včetně času, který jsem promarnil spánkem). Bylo tam spousta lidí. Na rozdíl od MC i ze Slovenska. Ponechám-li stranou hloubání VS o slovenské duši a autoerotickém životě mladého scifisty, bylo možno poslechnout si přednášku ON o zakázaných technologiích 21. stol., EH o ekologii a feminizmu, FN o Lemovi, MŽ o fenoménu Twin Peaks a několik dalších. Kromě toho probíhala důležitá valná hromada LD, kde se řešilo nejen přerozdělování funkcí a sestavování Základny, ale i reorganizace CKČ.
Svatosvatě na tomto místě slibuji, že - bude-li ještě kdy čas - podám podrobnější zprávy. Hmm. Ale dost planých slibů a mlácení prázdné slámy nasucho. Mám připravenu další hrst popela.
Tedy: Slíbil jsem, že napíšu stručné hodnocení příspěvku do LD našeho klubu. Nestalo se tak. Hlavně proto, že jsem autorovi již vše řekl na minulém Večeru, ale hlavněji proto, že nestíhám a ještě hlavněji proto, že nezbylo místo. A to je pro dnešek všechno.
-jtp-
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -ach-, -jtp-, -pg-, ŠeS a Z. Töpfer.
Naším úkolem, asi jako většiny podobných expedic, bylo prověřit na planetách okolo této hvězdy existenci nebo možnost existence života. Naše vybavení a sestava byly standardní. Já jsem kapitán, jmenuji se Tony, tak mi říká posádka a pro lidstvo není důležité, jak se jmenuji dál. Můj zástupce si říká Tom, je to palubní inženýr a konstruktér. Dalšími členy posádky jsou mechanik Billy, doktor Georg a ovladač zbraní Ivan. Funkci prvního pilota jsem zastával já a druhého Tom.
Na naši expedici jsem se připravoval společně s posádkou téměř rok, takže se dá říct, že je znám dobře. Tom je mírný, rozumný muž. Většinou je to on, kdo organizuje nějakou akci pro zpestření fádního života na lodi. Myslím, že zbytek posádky si ho oblíbil stejně jako já.
Billy je člověk, který žije jen svou prací. Opravuje a zlepšuje kdejaké přístroje, je prostě mechanik tělem i duší. S posádkou se nikdy moc nestýkal. Většinu letu byl ve své dílně a bavil se tím, že spravoval porouchané přístroje. Jediné dva měsíce, které strávil společně s námi, byly při výzkumu, kdy ho bylo třeba na planetách, které jsme prozkoumávali. V té době býval zamlklý a ne zrovna přátelský. Na začátku výpravy jsem se dost divil, jak ho k nám mohl počítač vybrat. Později jsem pochopil, že on je jedním z nejspolehlivějších, které lidstvo má.
Doktor Georg byl zároveň psycholog, a tak jsem nikdy nevěděl, jestli se k nám chová přirozeně nebo tak, aby s námi vycházel bez konfliktů. Dělával s námi různé testy a nebylo pro něj problémem chovat se k nám tak, jak jsme chtěli, aby se k nám choval. Možná to bylo dobře. V práci nás díky tomu nebrzdily žádné vzájemné hádky.
Ivan byl jako každý jiný. Často jsem ho srovnával se sebou. Nebyl ani přehnaně hovorný, ani přehnaně zamlklý. Věděl, kdy je srandy dost, dokázal pracovat naplno a když hrozilo nějaké nebezpečí, dovedl udělat to nejlepší, co udělat mohl.
Taková byla naše posádka. Myslím, že jsme byli a zatím ještě jsme, dobrý tým. Náš úkol jsme splnili bezezbytku, bez potíží a bez hádek mezi námi. Toto byla moje desátá expedice a ještě nikdy se mi nepodařilo splnit tak dobře úkol. Myslím, že nás počítač vybral nejlépe, jak mohl.
Systém, který jsme u POT4 nalezli, byl velmi zvláštní. Bylo zde dvanáct planet obíhajících po šesti kruhových drahách. Rotovaly jako by byly spojeny tyčí procházející hvězdou, vždy dvě na jedné dráze. Lidstvo nic podobného ani nic takového nenašlo zatím nikde.
Na planetách, které byly od POT4 vzdálenější než je naše Země od Slunce, jsme kupodivu našli primitivní formu života. Vzorky prvoků a bakterií vezeme zajištěné a uschované ve skladu.
Inteligentní organismy jsme nalezli na dvou planetách nejblíž ke slunci. Byli to tvorové na nižší vývojové úrovni, než jsme my, lidé. Ještě nelétali a o kosmu měli zkreslené představy. Vysvětlili jsme jim, jak se věci mají a podepsali jsme s nimi mírové smlouvy za celou federaci. Jeden a půl měsíce jsme jim pak poskytovali informace o nás a oni nám o sobě. Důležité bylo, že se nám podařilo navázat úspěšně kontakt.
Podrobnější popis toho, co jsme zjistili, a jací ti Reardaňané, jak si sami říkali, byli, je v černé skříňce. Za zmínku stojí snad jen to, že stejné organismy jsme nalezli na obou planetách nejblíže POT4. Skoro jako by někdo vysadil jeden druh života na dvou planetách, připravil jim stejné podmínky a čekal, co se stane. Jaké mezi nimi budou rozdíly. První Reardaňané měli představu o planetárním systému, ve kterém žili, a předpokládali, že i oni mají protilehlou planetu, ale nebyli si tím jisti. Druzí Reardaňané na tom byli podobně. Největší zvláštností bylo, že oba národy mluvily stejnou řečí a říkaly si stejně.
My pravděpodobně zahyneme a po nás zůstane pouze černá skříňka, protože s námi bude zničena i naše loď. Chtěl bych jen lidstvu vzkázat, aby na Reardaňany nezapomnělo a začalo s nimi normálně obchodovat jako s jinými národy vesmíru.
Nejsem lékař, ani bůhvíjaký vědec, a proto bych raději události posledních dnů popsal tak, jak si je pamatuji a tak, jak jsem to viděl, včetně toho, jak probíhala ta záhadná nemoc. Nerad bych do toho, co řeknu, vkládal své osobní názory, aby na Zemi nevznikl nějaký zkreslený názor na tu podivnou chorobu.
Do černé skříňky jsem vložil všechny informace, které o nemoci zjistil doktor Georg. Myslím, že je v nich i genetický vzorec viru, jenž nemoc způsobuje, a druh léčení, jakým se náš lékař snažil zachránit Ivana a možná i sebe.
Podle předpisů o kosmických letech jsme se do Sluneční soustavy vraceli prostorovými skoky. Když jsme dosáhli vzdálenosti světelného dne, zapnuly jsme motory a měli jsem jeden měsíc letět až k Zemi. Bylo to kvůli inkubaci nepředvídatelných nemocí.
Choroba se objevila tři týdny před prvním povoleným kontaktem se Zemí. Myslím, že ten den bylo pondělí. To říkám jen proto, že se ještě neví, jak dochází k inkubaci a možná, že to je závislé na datu. Taky bych chtěl ještě říct, že nemoc není s velkou pravděpodobností od Reardaňanů. Prozkoumali jsme jejich imunitní systém a všechny jejich nemoci jsme se naučili léčit. Navíc se zmíněný systém velmi podobá našemu a není možné, aby nás zničila choroba, kterou neznají nebo se proti ní neumějí bránit.
Prvním, kdo onemocněl, nebo spíš u koho lékař zaznamenal odlišnosti v chování, byl Ivan. V prvních dnech se Georgovi nezdálo, že by to mohlo být něco vážného. Především proto, že všechno nasvědčovalo psychické poruše, dočasné. Zatím mi nesděloval podrobnosti, ale podle toho, jak se tvářil, se nezdálo, že by nemoc byla nebezpečná.
Po týdnu se stavil Georg v mé kajutě, aby si se mnou promluvil. Jeho tvář byla vážná a unavená. Vzpomínám si, že než se u mne posadil, nasadil si přes ústa roušku a udržoval značný odstup.
Měl podivně změněný hlas. Jednak to bylo rouškou a pak taky tou nemocí. Začal mi vyprávět, co všechno zjistil. Mluvil o Ivanovi v minulém čase, z čehož jsem vyrozuměl, že zemřel. Řekl mi, abych všechny jeho poznatky a záznamy uložil do černé skříňky. Taky mi řekl, kde to všechno najdu.
Nemoc byla pomalá. Alespoň zpočátku. Poté se zrychlila a smrt přicházela velmi nečekaně. Mluvil o ní jako o viróze. Napadený podle něho umírá do týdne. Mění se mu pozvolna hlas a dokonce i tvary obličeje. Ale hlavně chování. Přestává jíst, pít, což nakonec vede ke smrti. Ivan prý býval nebezpečně náchylný k amoku a někdy stačilo málo a byl by doktora napadl.
Ostatní informace by mi prý nic neřekly a pravděpodobně ani moc nepomohly, a proto mi je Georg neříkal.
Asi čtyři dny jsem pak vídal pouze jediného člena posádky. Druhého pilota Toma. Trávili jsem společně dlouhé hodiny v pilotní kabině. Billy byl stále zavřený v dílně a nevycházel nikdy ven. V něčem se bez přestávky šťoural. Co v té době dělal doktor, jsem netušil. Nebylo nic divného, když jsem neviděl někoho z posádky i celý týden. Proto taky nepřišlo nikomu divné, že Ivan zmizel z života na lodi. Navíc jsem ostatním řekl, že je nemocný a že bude pro jistotu v karanténě, i když to není nic vážného. Na lékaře jsem zapomněl.
Vzpomněl jsem si na něho až šest dní po tom, co mi řekl, že Ivan zemřel. V hlavě mi strašil ten jeho podivně vyhlížející obličej schovaný částečně za rouškou, ten změněný hlas a vyhublá postava. Napadlo mě, že se asi při Ivanově ošetřování nakazil. Pravděpodobně to tušil a nepředal mi informace osobně, ale řekl mi, kde je najdu.
Rozhodl jsem se podívat do jeho kajuty. Bydlel na druhé straně lodi, blízko motorů a laboratoře, kterou z nás nejvíce používal. V jeho pokoji bylo všechno rozmlácené na kousky. Nic nebylo na svém místě. A on byl mrtvý. Ležel v rohu místnosti zády opřený o stěnu. Jeho namodralý obličej měl výraz úlevy.
Pamatuji se, že jsem do kajuty ani nevešel a okamžitě ji uzavřel. Spojil jsem se s počítačem a hermeticky ji uzavřel. Pro její otevření jsem úderem do klávesnice ovládání stanovil dvacetimístný kód, na který jsem se ani nepodíval. Nechtěl jsem si ho pamatovat.
Pak jsem okamžitě svolal všechny ostatní a vysvětlil jim, jak se věci mají. Řekl jsem jim, co z toho vyplývá. Nezdálo se, že by je to nějak vzalo. Billy odešel do dílny, aniž by něco řekl. Tom zůstal klidný jako želva. Svěřil se mi, že nemá strach, protože prý nepřišel s mrtvými do styku. Nevadilo mu, že je to viróza. Tvrdil, že je proti takovým nemocem odolný.
Od doby, kdy zemřel doktor, již nikdo neonemocněl. I když já sám jsem objevil na sobě několik příznaků té choroby, ale bylo to jen chvilkové. Myslím, že nálada posádky se zlepšila ve chvíli, kdy jsme dosáhli Země. Naopak já jsem tušil, že tohle nemůže dobře dopadnout.
Už jsme navázali první kontakt s rodnou planetou. Vědí, co se tady děje. Čekám na zprávu, ale spíš na rozkaz, co udělat. Ať to bude cokoliv, budu to muset splnit.
Už jen pár slov na závěr. K tomu, co jsem řekl, nechci dodat nic, ale byl bych rád, kdyby toto bylo bráno jako mé oficiální prohlášení pro tisk. To je vše.
"Kapitáne, jste připraven provést náš rozkaz?"
"Ano, jsem!"
"Tak poslouchejte. Vyjměte z lodi černou skříňku a vyšlete ji na oběžnou dráhu, my už si najdeme. Pak spustíte samozničující program! Neopustíte loď. Je to jasné?"
Našel černou skříňku a vyslal ji na oběžnou dráhu okolo Země. Potom si sedl k počítači a vyhledal samozničující program. Spustil ho.
"Proces samozničení nenávratně spuštěn. Opusťte loď. Ohrožení života..." ohlásil počítač a zmlkl.
Přestal vnímat okolí, jen temnota jako černý hedvábný šátek mu zakryla zrak. Cítil podivný projev neznámé síly procházející mu mozkem, jakési jemné vrnění rozechvívající každičký sval v jeho těle.
Uzavřen do vnitřního světa plného neznámých tvorů, krásných žen a obludných nočních můr dosud ukrytých v podvědomí a zavátých prachem prošlých generací neviděl válečné pole poseté stovkami mrtvol, ani poslední skupiny bojujících. Jeho zrak, zakryt snovou oponou, tak nemohl spatřit, jak jeho protivník, se kterým ještě před chvílí křížil ostří, leží na zemi a tiše skučí, zasažen stejnou silou, která přiměla Waneta pokleknout několik stop od okraje propasti vyryté tlapou nedaleko umírajícího draka.
A tak, uvězněni ve svých duších, nevěděli, že o několik desítek stop dále jeden z mágů Haggoru vypouští další vlnu své magické síly. Neuvědomovali si, že oni nebyli cílem jeho útoku, to jen nevypočitatelný vítr k nim zavál jemné cáry kouzelné mlhy, které je donutily pokleknout.
Další zásah mrštil jejich těly směrem k propasti, zásah, který je vrhnul zpět do reality.
Wanet, probouzející se z magického opojení, ucítil klouzavý pohyb svého těla. Pak se pod ním otevřela několik sáhů hluboká průrva. Dost na to, aby si zlámal vaz.
Prudké sevření prstů. Záblesk slunce oslepující oči a bolest rukou držících celou váhu svalnatého těla. Wanet několikrát zamrkal, až konečně mohl prohlédnout. Trvalo to jen chvíli, uvědomil si, že má prsty zaklesnuté v úzké spáře a jeho tělo visí nad propastí, která ačkoli se nezdála příliš hluboká, pád do ní by znamenal jistou smrt.
Náhle na okamžik cosi zakrylo slunce. Ozval se výkřik. Něco mu pevně sevřelo kotník levé nohy a Wanet ucítil prudkou bolest. Pohlédl dolů a spatřil vyděšenou a bolestí zkřivenou tvář svého protivníka. Zkrvavené prsty drtily Wanetův kotník. I on se bál pádu do průrvy, i pro něj by stále ještě znamenal jistou smrt. V neposlední řadě proto, že na dně ležel mrtvý norog, z jehož čerstvé rány na hrudi unikal zhoubný plyn, ničící vše živé. Nedaleko od něj spočívalo tělo mrtvého válečníka, který nestačil včas prchnout. Nyní z něj zbývala jen bělostná kostra svírající ušlechtilou ocel.
Wanet se otřásl. Sežrán zaživa - jedna z mála smrtí, která byla horší než ty ostatní. Zaklesl pevněji zkoušené prsty, pletence svalů se zavlnily a prudce kopl. Noha obutá do jelenicových sandálů zasáhla bojovníkovu tvář a z rozbitého nosu se spustila rudá krev. Muž však nepustil, podařilo se mu totiž zachytit druhou Wanetovu nohu a nyní byl jeho úchop jistější. Na další odpor však Wanetovi nezbývalo sil, hlína ve spáře se počínala drolit, a tak musel několikrát přehmátnout, aby udržel obě těla tam, kde se právě nacházela.
Trhl hlavou, když muž pod ním vykřikl. Sevření kolem kotníků povolilo a další výkřik utichl ještě dříve, než ten, kdo ho vypustil z hrdla, dopadl na dno průrvy. Již nyní, jak se Wanet rychlým ohlédnutím přesvědčil, z něj zbyl jen skelet obalený několika kusy rozežraného masa a kůže.
Wanet byl na pokraji mdlob a smrtonosná mlha se blížila.
Výš! Jen zapřít prsty a posunout je o kousek nahoru! Unavené svaly však neposlouchaly a bylo jen otázkou času, kdy rozedřené prsty neudrží váhu těla. A oblak smrti byl na dosah.
Smířil se se smrtí, přece však ve skrytu duše doutnaly poslední uhlíky naděje. Kdyby ho tak alespoň netížil dver, velký náhrdelník z poctivého tepaného zlata. Již samo tělo bylo pro svaly velkou zátěží, což teprve tato zlatá ozdoba. Avšak zbavit se ho nemohl, protože jakmile by uvolnil jednu ruku, následoval by pád do hlubiny a následné rozežrání výpary unikajícími z norogova mrtvého těla. A Wanet si teď šetřil poslední zbytečky sil, které mu v těle zůstaly.
Ale zahodit dver? Předmět, který dokazoval v armádě a ve společnosti jeho vysoké postavení? Dver, do kterého byly ukryty duše jeho předků - otce, děda, praděda i dalších, těch, kteří žili ještě v dobách, kdy haggorští nekromanti vládli všemu živému?
Říkalo se, že v době nejtěžší uvězněné duše dveru pomohou svému nositeli a Wanet byl přesvědčen, že ta chvíle právě nastala. Ale stejně jako mnohokrát před tím - při podobných věštbách a viděních se nic nedělo a dver nyní jen ztěžoval již tak špatnou situaci, ve které se válečník nacházel.
Bolest! Tisíce rozžhavených jehliček zabodávajících se mu do nohy. Pootočil hlavu, mlha mu v jemných chumáčcích obtáčela chodidlo.
A znovu příval bolesti! Pevněji zaklesl prsty a s obličejem zkřiveným námahou a odhodláním posunul své těžké tělo o několik palců výš. Nejde to! Mlha byla opět na dosah a v rukou již neměl žádnou sílu.
Pohlédl vzhůru, aby naposledy spatřil oblohu, nyní se zatahující těžkým černým příkrovem. A uviděl tvář.
Kondor! Myšlenka jako kalená střela se mu mihla hlavou.
Do Wanetova obličeje staženého bolestí a námahou hleděla tvrdá, jakoby z kusu kamene vysochaná tvář pokrytá šmouhami krve.
Lebka byla vyholená, jen v nevelkém prameni vlasů bylo uchyceno velké kondoří pero.
Přišel se mi vysmívat? Hloupá myšlenka, několik vteřin před smrtí.
U Kwara, ta bolest! A Kondor stále jen pátravě sledoval Waneta bojujícího se smrtí.
Konec! Blesklo visícímu muži hlavou a sevření prstů povolilo. Z Kondora náhle zmizela nehybnost. Máchl svou ocelovou paží a pevným stiskem zachytil Waneta za zápěstí. Svaly se napjaly a válečník na pokraji mdlob byl druhým vyzdvižen na pevnou půdu. Rychle se odkulili stranou, pryč od šířícího se mraku z noroga.
Wanet, opájející se vlnami úlevy, si oddychl. Ještě před chvílí se viděl jako jednu z duší uvězněnou v dveru.
Otevřel oči a spatřil bojiště; bitva stále ještě pokračovala. Pod potemnělou oblohou zde ve válečné vřavě umíraly stovky lidí, zvířat i tvorů patřících do říše stínů. Nedaleko několik válečníků dobíjelo umírajícího draka. Pochmurnou scenérii krve, praštění kostí a zvonivé hudby ocele doplňovaly tisíce padlých. A Kondor.
Jeho tělo bylo ztělesněním mužské krásy, mohutné svaly se mu rýsovaly pod nánosem krve zakrytou pokožkou.
Nad pravým ramenem byla vidět zdobená rukojeť scimitaru, levá ruka pak třímala druhou zbraň - lehký zahnutý meč žoldáků z Vamorských hor.
Navzájem se pozorovali, hledajíce v očích toho druhého skrytou pravdu.
Co se stalo? Proč? Proč riskoval život, aby mě zachránil? Wanet si uvědomil, že ani neví, na které straně bojujících v dnešní bitvě Kondoři stáli. A pak si uvědomil, že ty rysy zná. Ano, ještě jako dítě ho vídával ve vedlejší vesnici. Pak byl jako mnoho dalších chlapců odveden do horského kláštera, aby se cvičil v boji. Aby se z něj stal Kondor!
Podobny nájezdu šílených barbarů mu myšlenky zmateně proplouvaly mozkem, kombinující se a hledající to správné řešení. Takže vzpomínka, návrat do dětství, přinutila tohoto ocelového válečníka, aby mi pomohl.
Náhle si uvědomil, že Kondor na něj již nehledí. Rozhlížel se kolem a pak v náhlém pohybu pozdvihl meč. Třpytivá čepel zamířila k Wanetovi, v jehož očích se zračil údiv. V bezmocném gestu zvedl ruku před hlavu. Kondor se vymrštil, přeskočil ležícího Waneta, odrazil se od těla mrtvého koně a prudce švihl.
Lehký meč se zabořil do těla šedého krana, který se svým jezdcem náhle zaútočil na odpočívající dvojici. Ještěr zavrávoral, žoldák vytrhl meč z těla a vyhnul se těžké čepeli rudovousého barbara. Kran opět nabyl rovnováhy a znovu se snesl na připraveného Kondora.
Wanet ten souboj sledoval přes lehkou mlhu, která mu zalévala zraky. Unaven a se zraněnou nohou se odplížil k hromadě mrtvých vojáků. Jednomu z nich vyškubl ze ztuhlé ruky meč a ze své haleny se jal připravovat obvaz.
Kondorovi se mezitím podařilo krana zasáhnout ještě několikrát. Byly to však jen rány povrchní a zvířeti příliš neublížily. I ještěrův jezdec byl zraněn, z levého boku mu crčel pramínek krve.
Nový nálet velkého krana. Kondor se připravil, tělo nakrčené, meč pozvednutý. Zřejmě již také cítil únavu a i několik ran zdobících jeho tělo mu ubíralo sil.
Šedé tělo se blížilo, ocel nad ním se leskla. Soustředěný výraz v Kondorových očích a zuřivý pohled rudovouse se střetly. Dva zákmity čepele. Kondorův, když se přikrčil a mocným švihem rozťal netvorovo tělo a bezmocné mávnutí jezdcovy zbraně, když se umírající kran vychýlil z letu. Těžké tělo dopadlo se zaduněním na zem a doplnilo tak bojiště vychladlých těl o dalšího mrtvého. Vlastně o dva. Rudovous se zapletl v třmenech a nestačil z padajícího krana seskočit.
Nad mrtvými těly se objevila postava. Kondor. Pokýval hlavou, když spatřil barbarovu hlavu zvrácenou v nepřirozené poloze.
Wanet dokončil obvaz a vyškrábal se na zesláblou nohu, opíraje se o velký meč jednoho z padlých bojovníků. Pokud stál na patě, mohl část váhy přenést také na zraněnou nohu. Dobelhal se až k rychle oddechujícímu Kondorovi.
Dva muži, stojící uprostřed válečné vřavy, jeden s nataženou rukou v gestu přátelství a díků, druhý připomínající kamennou sochu.
Ještě však, než snad mohlo dojít k jakémusi utvrzení přátelství, zazněl nedaleko nich chraplavý hlas.
"Našel jsem tě, Kondore!"
Otočili se a nedaleko spatřili obrovitého svalnatého válečníka s dvouručním mečem v rukou, oblečeného jen v bederní roušce, s otevřenou ranou táhnoucí se mu přes obličej a pokrytého čerstvou krví.
Kondor rychlým pohybem odstrčil Waneta a vymrštil se jako blesk. S nečekanou rychlostí zaútočil na obrovitého barbara, ten však - stejně hbitě - pozvedl meč a žoldákovu rychlou čepel mistrnou obranou odrazil.
Kondor však ihned pokračoval v útoku a krátkými, leč tvrdými ranami neustále na obra dotíral. V jeho prospěch hrálo také barbarovo dosti těžké zranění. Přesto mu ale zůstával nebezpečným protivníkem.
To odstrčení a zaujetí, se kterým oba bojující zkřížili své čepele, přiměly Waneta neplést se do jejich sporu. Zřejmě nevyřízené účty. A opravdu, velký barbar útočil teď těžkým mečem s temnou zuřivostí v očích a Kondor vždy jen o vlásek unikal. Náhle se pod šlachovitým žoldnéřem objevilo mrtvé tělo. Neopatrný krok vzad, prudká rána barbarova meče a z ruky padajícího Kondora vylétla jeho vlastní zbraň.
Obr nezahálel a zvedl zbraň v předtuše poslední rány, která ukončí život žoldnéře z hor. Wanet již nemohl déle čekat. Jeho čepel vylétla, aby odrazila smrtelnou ránu. Oba meče se s cinkotem srazily a hrubý břit vypadl barbarovi z rukou. Obrovská postava se otočila, jakoby hledala neočekávaného útočníka. Bylo to však jen zdání, barbarovy oči byly skelné, od levého ramene k pravému boku se táhla jasná řezná rána zalitá krví. Mrtvé tělo spadlo na zem. Kondor seděl opřen o vychladlé tělo, které způsobilo jeho pád a v ruce držel zkrvavený scimitar, který měl doposud upevněný na zádech. Znovu byl rychlejší než Wanet.
Žoldnéř se zvedl a s obnaženou čepelí se přiblížil k Wanetovi, který posykával bolestí, protože při útoku na barbara špatně došlápl na zraněnou nohu.
A opět bylo cosi rychlejší než slova, která se patřilo pronést. Silný neočekávaný úder zasáhl oba dva a mrštil jimi několik stop, než je druhý prudký náraz zastavil.
Wanetovi se tmělo před očima, hlava mu třeštila bolestí a pošramocená noha pálila jako oheň haggorského draka. Cítil, jak mu cosi leží přes nohy, skoro až do půli těla. Oči měl plné štiplavého prachu, jen rukojeť meče cítil v ruce.
S námahou zvedl víčka a rychle zamrkal, snaže se dostat nepříjemný prach z očí, dokud se většina nevyplavila slzami ven.
Prohlédl a spatřil tu obrovskou sílu, která jimi mrštila. Nejdřív si myslel, že je to další závan onoho odporného prachu, ale chvění ve svalech a brnění v mozku necítil. Ne, nebylo v tom nic temného z Haggoru, byl to jen obrovský ocas válečného draka. Umírající ještěr v předsmrtné agónii sebou několikrát mrštil a byl to právě konec ocasu, který je zasáhl. Wanet se rozesmál. Měli z pekla štěstí.
Ale co Kondor? Ohlédl se a spatřil ho, jak se celý zašpiněný staví na nohy. Být tak o kus blíže k dračí řiti a tlustý ocas by je rozdrtil na padrť. Teď měli jen pohmožděná břicha a nohy.
Upustil meč a jal se po vzoru žoldnéře soukat z dračího objetí. Stejně jako Kondor i on byl pokryt šedivou vrstvou prachu. Poposedl, aby nemusel stoupat na zraněnou nohu, která opuchla a bolela čím dál tím více a opřel se o drakovo tělo. Nestačilo ještě vychladnout a do zad příjemně hřálo.
Wanetovým tělem i přes pohmožděniny a zranění pronikl pocit úlevy, i když věděl, že boj ještě neskončil. Jen co zapadne slunce, budou se válečným polem plížit zabijáci, aby 'dorazili' raněné a ty pak, spolu s mrtvými, kteří zemřeli již v bitvě, následně okradli. Do večera se tedy musí přemístit k svým spolubojovníkům. Ale ještě je čas a tělo touží po odpočinku.
Jak tak seděl, utrmácené tělo opřené o mrtvého ještěra, oči zavřené, jen na chvíli, jak se přesvědčoval, neviděl blížícího se Kondora s pozvednutým scimitarem.
Kdy přišla smrt a kdo ho zabil mu také zůstalo navždy utajeno. Kondorova čepel byla ostrá a švih ruky rychlý. Wanetova hlava s očima schovanýma pod víčky se odkutálela k hromadě bílých kostí; tělo zůstalo dál v poloze odpočívajícího člověka.
Na Kondorově tváři se objevilo unavené pousmání, když se shýbal pro zlatý dver. Konečně! Tolik námahy ho stála tato věc. Byla však překrásná a když se odpolední slunce opět vynořilo ze závoje mraků, zaleskly se zlaté plíšky v odrazu paprsků s nečekanou silou.
Žoldnéř se opět usmál, pozdvihl náhrdelník v triumfálním gestu nad svou hlavu a vyrazil vítězný pokřik svého klanu. Rychle se pak ohlédl po nepřátelích a když nikoho v blízkosti nespatřil, zavěsil si náhrdelník na krk.
Ještě naposledy pohlédl na mrtvé tělo a hlavu, která budila dojem, že to jen nějaký člověk usnul pod hromadou mrchožrouty obraných kostí.
Tentokrát neudělal chybu jako předtím, když si myslel, že obrovitému barbarovi rozpoltil lebku. Byla to chyba a zdánlivě mrtvý válečník se vrátil, aby si, veden nespoutanou zuřivostí, vybojoval svůj scimitar zpět. A tento - ten už se jisto jistě nevrátí. A když, tak možná jako démon dveru. Pohrdlivý úšklebek ozdobil Kondorovu tvář. Ani démon mu nevezme to, co právem silnějšího získal.
Potřásl hlavou, bylo na čase jít.
A tak se ten, který byl z Kondorů, vyklonil zpoza dračího ocasu, aby se rozhlédl po válečném poli a našel někoho, kdo by snad mohl potřebovat jeho pomoc.
Trosky / 12. číslo / 1994 Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer Korektor: Houghton Miffin Co. Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma Náklad: několik výtisků Uzávěrka tohoto čísla: 6. prosince 1994 Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám