Vesmír 3/95
G. Curtis z Ústavu pro vznik člověka v Berkeley dokazoval již před třiceti lety, že javanské nálezy jsou také velice staré. V nedávném argonovém datování vzorků z Mojokerto na Jávě potvrdil, že Homo erectus zde byl před 1,8 milionu let. Tím by se vysvětlilo, proč asijská naleziště neobsahují kamenné sekery, které jsou nalézány v Africe. Homo erectus je totiž v době, kdy se podle nových javanských nálezů vydal na cestu do Eurázie - tedy před dvěma miliony let - prostě neznal. Objevil je až o šest set tisíc let později.
Vesmír 3/95
V černé díře je gravitace tak velká, že z ní světlo už nemůže uniknout. V šedé je gravitace o něco méně silná. Jestliže se hvězda zhroutí a stane se z ní šedá díra, obíhá její světlo kolem ní po jakési oběžné dráze, místo aby se až na malou část rozptýlilo ve vesmíru.
Nicméně bude těžké šedé díry vystopovat. Kdo se chce vydat na lov, musí postupovat podobně jako při hledání děr černých. Ty díky své enormní gravitaci přitahují plyny ze sousední hvězdy, které pak tvoří vír okolo černé díry. Ten vysílá rentgenové záření, které je na Zemi měřitelné.
Touto cestou nyní chtějí astronomové dokázat existenci šedých děr. Vypočítali, že takový útvar musí vysílat slabé záření o zcela určité vlnové délce. A to je teď hlavní věc, po níž astronomové pátrají.
Konec jednoho je zrozením druhého
Jakmile se reakce jádra u těžké hvězdy zastaví, ukončí tato svou existenci explozí supernovy. Záleží na její hmotě, zda se z ní stane neutronová hvězda, šedá nebo černá díra.
Neutronová hvězda
Hvězda o sluneční hmotě 1,4 až 2 se po explozi supernovy stane neutronovou hvězdou s velkou gravitací. Tloušťka její atmosféry činí jenom asi jeden cm, pod ní se nachází krystalická vrstva o tloušťce jednoho km. Vnitřek tvoří gigantické moře neutronů. Existuje domněnka, že těžké neutronové hvězdy mají pevná jádra.
Šedá díra
Jestliže zkolabuje hvězda o sluneční hmotě 2 až 3 v šedou díru, je její gravitace o něco menší než u díry černé. Okolo šedé díry obíhají fotony, které díky stále ještě enormní gravitaci až na nepatrnou část nemohou uniknout do vesmíru.
Černá díra
Když při explozi supernovy zkolabuje hvězda o sluneční hmotě více než 3, je gravitace tak silná, že světlo již nemůže unikat - astrofyzikové hovoří o singularitě.
Šedá díra je zatím jenom pojem. Její existence dosud nebyla prokázána. Pro některé astronomy je to nejdůležitější úkol. Chtějí lokalizovat šedí díry tím, že změří záření, které vysílají.
Magazín 2000 č. 3/95
Soutěžní práce na mě totiž působily (až na pár výjimek) jaksi nedovařeně, autorům znatelně ještě chybí onen pověstný krůček ke schopnosti vystavět na malé ploše zajímavý a vlastního života schopný příběh.
Jediná povídka (Alexandra Pavelková - Dráčik), která je dokonalá po stylistické stránce, bohužel má příliš tuctovou zápletku. Pokud se autorce podaří vybírat neotřelá témata, nebude jí potom co vytknout.
Ostatní příspěvky byly zpravidla stavěny na překvapivé nebo vtipné pointě, autorům ale zatím chybí ten správný tah na branku. Příběh je buď příliš rozvláčný, nebo příliš zmatený, v některých případech navíc ona překvapivá pointa čiší hned z prvního odstavce, a tak čtenáři nezbývá než čekat až do konce, jestli náhodou tím překvapením bude nějaký naprosto neočekávaný závěr. Musím však s lítostí prohlázit, že po fázi očekávání přijde fáze zklamání, tedy ona očividná pointa. Škoda. Snad za rok.
Jak jsem se již zmínil v úvodu, součástí sborníku je i několik nesoutěžních prací, z nichž asi nejzajímavější je esej Ondreje Herce o kyberpanku, která je sepsána podle jeho přednášky na loňském Parconu V Banské Bystrici. Nezajímavá není ani esej Gustáva Murína o sexu (a věcech s ním souvisících) v SF. A čtyřlístek esejí doplňuje seznámení Revúcou od Dušana Dubovského a přehled slovenských autorů fantastiky do roku 1948 Jozefa Žarnaye.
-jtp-
Dále jsem si všiml několika dalších podivností, za které ale může nést vinu jak autor, tak překladatel. Jen namátkou: stoupat vzhůru (stoupat), dýmky za pasem (dýky za pasem), vypracované kožešiny (vydělané kožešiny), násaha (násada), krvechtivý (krvelačný).
Ale dost prázdných tlachů, tasme sekeru, meč či jiný vhodný nástroj a vzhůru do kruté řeže! Jak naznačuje nakladatel, jedná se o první díl ságy o posledním Tollranderovi - žoldákovi vycvičeném k boji a zabíjení. To (že jde o ságu) je třeba si neustále připomínat, protože milý Thorleif svého hrdinu vůbec nešetří a nutí tak čtenáře trnout strachy nad jeho životem.
Příběh je zasazen do tradičního světa fantasy a oživen tradičními tvory, jako jsou lidé, elfové, půlčíci, trpaslíci, trolové, draci, čarodějové, barbaři a tak dále. Aby to ale nebylo tak omšelé, trestá autor své postavy krutou zimou, která v jeho knize panuje bez ohledu na roční období.
Děj má spád, autor celkem umně dokáže udržet několik dějových linek tak, aby se mu nerozutekly. Zpočátku trochu zamotaný děj (příliš mnoho rovin?) nakonec vyustí v logický závěr, což je třeba přičíst tomuto dílu k dobru.
Neodpustím si ale ještě pár poznámek o slohu. Nevím, je-li Thorleif placen podle počtu přívlastků, ale skoro bych řekl, že ano. V jedné větě je jich totiž nezřídka možno nalézt tucet i víc. Když to tak uvážím, měla by stejná kniha, okořeněná přiměřeným počtem přívlastků, zhruba o třicet stránek méně, což by mi vůbec nevadilo.
Za zmínku stojí i vnitřní ilustrace - podobizna hlavního hrdiny, kterou začíná každá kapitola. Začíná-li kapitola na sudé straně, drží Gothryn v pravé ruce meč a v levé dýku, začíná-li na liché stránce, hbitě si nářadí prohodí.
-jtp-
Jak tak běží čas, je třeba začít z Ciri vychovávat zaklínačku. Fyzická příprava nedělá dívce žádné problémy, horší je to ovšem s magickou a nadpřirozenem. Zde zjevně není něco v pořádku, a tak nezbývá než povolajt jednu z Geralrových přítelkyň, aby se pokusila dívce pomoci. Tak začíná první díl ságy (ach jo, další sága) o zaklínači.
Sapkowski využívá všech možností románu - používá filmové střihy, návraty v ději, rozehrání dlouhodobější zápletky, čímž trochu ubírá na rychlosti, vtipu a údernosti. Ale i tak je zde vtipu dost a dost, tkže čtenáře tohoto díla poznáte na veřejnosti velice snadno - při čtení se totiž neustále uculují a čas od času propukají v nezadržitelný řehot, obzvlášť v pasážích obsazených lidovým mudrcem Yarpenem Zigrinem a jeho ogary.
Napínavost děje je trochu ochuzena díky povídce Něco končí, něco začíná (Dech draka, Ikarie), která se zjevně odehrává až v pokročilém stádiu právě započaté ságy. Znalý čtenář tak ví, že se nikomu z hlavních hrdinů nic nestane a všichni se ve zdraví dožijí (Geraltovy a Yenefeřiny) svatby. Přesto se autorovi podařilo rozehrát několik dějových linií, které jsou velmi nemile useknuty lakonickým sdělením ‘Konec první části’.
Ještě něco - autor zde poskytl mnoho vodítek amatérským i profesionálním mapotvůrcům, takže se určitě co nevidět někdo vytasí s mapou Geraltova světa (klid, já to nebudu).
-jtp-
[NSF] = Ne SF
Eddings, David [USA, * 7.7.1931]
Když jsem mluvil o běžném sklonu pohlížeti na všecka tělesa na Zemi, jako by byla přitahována jen ke středu Země, poznamenal jsem, že „s jistými výjimkami, každé těleso na Zemi je přitahováno nejen ke středu Země, ale ve všech možných jiných směrech.“
Tyto „výjimky“ se vztahují k četným mezerám na obloze, kde naše nejbedlivější pátrání nemůže odkrýti nejen nějakého hvězdného tělesa, ale ani nějaké známky po jeho existenci - kdy zející rozsedliny, černější než Erebus, nám povolují, jak se zdá, letmé pohledy s ohraničujícími valy hvězdného vesmíru do neohraničitelného prázdného vesmíru za ním. Poněvadž pak každé těleso nalézající se na Zemi se octne, buď následkem svého pohybu, nebo pohybu Země, na přímce, která je spojuje s některou z těchto mezer nebo kosmických propastí, není zjevně již přitahováno směrem této prázdnoty a následkem toho je na okamžik „těžší“ než kdykoliv jindy potom nebo dříve.
Prohlašuji jen, že jakožto individuum cítím, že jsem puzen k tomu, abych si představoval - neodvažuji se nazvati to přesněji - že existuje neohraničený sled vesmírů více či méně podobných tomu, který známe - tomu, který jediný budeme kdy znáti - aspoň do té doby, dokud se nevrátíme ze svého vesmíru do jednoty.
Jestliže takové shluky existují - a existují - je dokonale jasné, že nemají, poněvadž neměly podílu na našem původu, žádného podílu na našich zákonech. Nepřitahují ani nás, ani my nepřitahujeme je. Jejich hmota - jejich duch nejsou naše - nejsou to, co vidíme kdekoli v našem vesmíru.
Nemohou míti účinek na naše smysly nebo na naše duše. Mezi nimi a námi - když uvažujeme o nich všech společně - není vzájemných vlivů. Každý z nich existuje pro sebe a nezávisle v lůně svého zvláštního Boha.
Nebudu jistě daleko od pravdy, když se odvážím tvrdit, že Čechy zaplavila jakási moderní vlna keltismu. Není se však čemu divit.
Vždyť i Keltové jsou součástí naší historie, která v souvislosti s probouzejícím se zájmem o prastaré přírodní vědy a národy prožívá dnes
určitou renesanci. O Keltech jako takových byla do dnešních dnů napsána již spousta literatury. Je jen škoda, že se tak trochu opomíjí
vyspělá hudební kultura Keltů. A jestliže o sobě tvrdíme: „Co Čech, to muzikant“, u keltského národa by toto rčení neplatilo o nic méně.
Vždyť už v této prastaré době měli Keltové svou vlastní společnost lidí, kteří se o svou národní hudební kulturu starali, uchovávali a rozvíjeli
ji. Byli to samozřejmě BARDOVÉ. Jak stojí v kronikách, pěvci starých Gallů a jiných národů Keltských.Bardové byli jednou ze tří druidských tříd, která měla za úkol uchovávat a předávat národní dějiny formou básní a písní. Žili v zajímavém dědickém stavu, který se podobal cechu, řádu či bratrstvu, neustále doplňovaným o nové členy. Tito byli sice zproštěni vojenské povinnosti, ale na úkor dvacetiletého studia a cvičení se ve starých zpěvech, verších a obřadech. Dělili se na mnoho skupin. Učňové a vyučení pěstitelé umění, zpívající jen písně svých mistrů, skladatelé nových písní, váleční hlasatelé, rádci knížat, mluvčí, rodopisci, dějepisci a konečně heraltové (soudci pochybných pří). Bardové se též lišili dle své urozenosti, která jim dovolovala zpívat před vyššími, středními nebo jen nižšími stavy. Největší a zároveň základní úlohu hráli bardové ve veškerém společenském podnikání Keltů. Při národních slavnostech a uctívání božstev zpívali písně mýtické, u dvora zpěvy bohatýrské, v čele vojsk kráčejících do boje s nepřítelem podněcovali statečnost bojovníků, ale i v jednání o smíru hráli důležitou úlohu. Zajímavostí je dozajista pořádání pěveckých závodů (eisteddfods), při kterých se umělci doprovázeli na sedmistrunnou harfu, tzv. chrottu.
Bardské zřízení se nejdéle zachovalo ve Skotsku, kde zůstávali bardové dědičnými služebníky knížat a šlechty až do roku 1748. Ale už roku 1248, kdy Wales dobyli Angličané, přišli bardové o většinu svých práv. Právo účastnit se na pěveckých závodech jim však zůstalo až do doby panování královny Alžběty.
Snad nejvyhledávanější byli bardové irští, hlavně pro svou vynikající hru na harfu. Jejich věhlas však upadá po dobytí země Jindřichem II.
S keltskými bardy si byli v mnohém podobni staří slovanští pěvci. Např. český Lumír a Záboj, kteří inspirovali i pisatele známého, leč nevěrohodného Královédvorského rukopisu v báji: Záboj, Slavoj a Luděk, v níž se praví: „Aj ty Záboju pěješ jako Lumír, který slovy i pěniem biše pohýbal Vyšehrad i vše vlasti.“
Indy
Za prvé to byl rozhovor se Zdeňkem Töpferem, který, ač velice sečtělý, dával stavbu Stonehenge do souvislosti s Kelty.
Za druhé katalog „Knižního klubu“ č. 4/94, ve kterém byl nabízen titul „Atlas záhadných míst“ od Jennifer Westwoodové jako hlavní nabídka. Vzhledem k tomu, že se na koupi této knihy chystám, přečetl jsem si, co tu o této knize píší. Nevím, jestli autoři katalogu opisovali z oné knihy, nebo to mají „ze své hlavy“, pravdou však je, že v popisu knihy používají termín „...keltského Stonehenge...“, což mne velice zarazilo.
Za třetí zmínka pana Mostowicze v jeho knize „My z kosmu“, kde v textu týkajícím se této stavby vysloveně uvádí Kelty jako stavitele, kteří měli znát a právě při stavbě používat Ludolfovo číslo pí.
Za čtvrté věta v knize pana Ludvíka Součka „Tušení stínu“: „Otrok byl tehdy (rozuměj při stavbě Stonehenge - pozn. K. L.) zbytečným luxusem a břemenem a zajatec byl nejekonomičtěji využit jako surovina k přípravě pokrmu.“ Což mi ale vůbec nejde pod vousy když si uvědomím, co všechno dnes o stavbě víme a vlastně s jakými vědomostmi museli oni dávní stavitelé operovat!
Ono to je s Kelty něco podobného, jako když uvedu příklad třeba s naší slavnou „matičkou stověžatou“, o které se také dá říci, že ji „používají“ i jiné národy, například Němci. A nazýváme ji kvůli tomu „německá Praha“? Tak proč toto u Stonehenge! Ten přívlastek je poněkud mylný a zavádějící. Řada faktů toto tvrzení může doložit. Dovolil jsem si je tu uvést. Nejdřív ale něco bližšího o stavbě samotné.
Stonehenge se rozkládá poblíž Amesbury v hrabství Wiltshire, na Salisburské pláni jižní Anglie. Jedná se o příkop, val a několik navzájem soustředných kruhů sestávajících ze dvou druhů kamene různě co do velikosti opracovaných a navzájem mezi sebou sestavených. Jádrem stavby je pětice tzv. trilitů (sestavených do jakési podkovy), což jsou dva kamenné sloupy spojené nahoře překladem. Okolo nich je kruh sestávající také z trilitů, kde ale překlady spojují sousední sloupy navzájem v jeden veliký kruh. Ke stavbě vede přístupová cesta lemovaná taktéž příkopy a valy. Uprostřed ní je postaven tzv. podpatkový kámen, jeden z nejdůležitějších - jakási „muška“ stavby. Přes něj bylo možné pozorovat vycházející Slunce až v prostředku stavby, na tzv. oltáři.
Dnes je celý monument dosti zničený. Řada balvanů chybí a další jsou povaleny. Zub času je vidět i na vlastních kamenech, které podléhají erozi.
O účelu a důvodu stavby se vědci nemohou dohodnout. Odedávna je provokuje ke studiu, přičemž první podrobnější popis pochází až z roku 1649 z pera Johna Aubreye, po němž jsou pojmenovány jím objevené jámy uvnitř valu.
Lékař William Stukeley, osobní přítel Isaaka Newtona, prozkoumal tuto megalitickou stavbu v roce 1718 a zanechal o ní zajímavý popis. Pro nás ale dost znehodnocený jeho nadměrnou zaujatostí Kelty a druidy - jejich knězi.
Významnější zkoumání započalo až v r. 1901 ve spojení s osobou Sira Normana Lockyera, astronoma a ředitele observatoře v South Kensingtonu. Už on datoval stavbu na počátek 2. tis. př. n. l., a to do roku 1860 př. n. l., plus minus 200 let!!! Na dobu přišel výpočtem. Chtěl totiž vědět, kdy Slunce, vycházející v den slunovratu nad podpatkovým kamenem, vrhne stín až do středu podkovy na oltář. Archeologové později potvrdili jeho přesné výpočty.
Nejucelenější poznatky přinesl výzkum z let 1950-1958 uskutečněný anglickými archeology J. C. Atkinsonem a Stuartem Piggottem.
V roce 1963 uveřejnil americký astronom Gerald S. Hawkins (žil v padesátých letech v Larkillu u Stonehenge) ze Smithsonian Astrophysical Observatory ze státu Massachussetts zjištění podložené výpočty, že Stonehenge bylo astronomickou pozorovací stanicí - observatoří - v době kamenné. Dle Hawkinse se m. j. mohl pozorovat východ Slunce při letním slunovratu, mohlo se předpovídat zatmění Slunce a Měsíce, mohla se také určit přesná doba východu Slunce v den zimního slunovratu nebo východu Měsíce při letním slunovratu.
Později tyto vývody podpořil prof. Alexandr Thom, který „proměřil“ i další megalitické památky západní Evropy a u 600 z nich zjistil astronomické souvislosti.
Samotná stavba, jak už bylo výše řečeno, byla zhotovena ze dvou druhů kamene. Za prvé z tzv. sedimentálních hornin - konkrétně třetihorních pískovců, pocházejících z lomu Marlborough Down u Avebury, vzdáleného necelých 40 km, a za druhé z tzv. vulkanických hornin - hrubozrných čedičů, petrology nazývaných „modré kameny“ - a to doleritů, ryolitů a vulkanických tufů. Dnes už můžeme s jistotou říci, že pocházejí z jihozápadního pobřeží Walesu z pohoří Prescelly Hill, v hrabství Pembrokeshire. V r. 1923 to zjistil dr. H. H. Thomas.
Za zmínku stojí popis cesty. Ta je jižního Walesu až ke Stonehenge totiž dlouhá zhruba 290 km po souši a necelých 400 km po moři, a to Bristolským zálivem k (Stratfordské) řece Avon, proti jejímu proudu až k řece Frome a dále po ní. Potom kus po souši až k řece Wylye a opět po ní až k (Salisburské) řece Avon a dál k Amesbury. Nakonec po „posvátné cestě“ až k vlastní stavbě.
Právě prof. Atkinson se svými studenty pokusně dopravoval touto cestou v r. 1954 balvan těžký asi 2 tuny (v různých odkazech je uváděna různá váha balvanu, od 1,5 tuny až po 6 tun).
Podotkněme ale, že v [43] autoři tvrdí , že se nedávno vyskytly názory připouštějící „přísun“ právě těchto balvanů ledovcem, a to až do blízkosti Stonehenge. Menší balvany tedy pochází z velké dálky, velké balvany zase obráceně. Proč ale „stavbaři“ nepoužili místo „modrých balvanů“ raději pískovec z mnohem menší vzdálenosti? Logika věci je neúprosná a raději sahá po „přísunu ledovcem“ jako vysvětlení. Můžeme zde ale uplatňovat princip logiky my, lidé „prý vyspělejší“ o pět tisíc let?
Celá stavba nebyla postavena v jednom období a „naráz“. Ve stavebním vývoji je zaznamenáno pět etap v souhrnné době převyšující 1300 let. Dnes už je pomocí radiouhlíkové metody můžeme datovat. Dále jsem je pro názornost seřadil i se stručným popisem vlastních stavebních prací tak, jak je zdokumentovali angličtí archeologové.
Stonehenge I
- datováno do roku 2800 př. n. l. - eneolit,
- první zjištěná podoba, vznikl kruhový příkop o průměru 116 m, šířce 5 m a hloubce 2 m,
- před ním byl nasypán val široký 6m a vysoký 2m,
- zevnitř valu vyhloubeno v rozestupu 5 m 56 tzv. Auberyových jam, majících průměr 75-140 cm a hloubku 60-120 cm (v r. 1678 je objevil John Aubery, odborník na památky starověku),
- uvnitř valu po jeho obvodě, z vnitřní strany Auberyových jam, umístěny v pravidelných odstupech čtyři kameny, tzv. Station Stones,
- další dva kameny umístěny vně, u vchodu na severovýchodě,
- před vchodem vztyčen tzv. podpatkový kámen (pískovec vysoký 4,9 m),
- u vchodu postavena (zřejmě dřevěná) brána,
Stonehenge II
- kolem roku 2100 př. n. l. - eneolit,
- mezi valem a příkopem postaven dvojitý (nedokončený) kruh z 82 „modrých kamenů“ vážících několik tun,
- postavena „přístupová cesta“ směřující na SV a lemovaná valy a příkopy, od sebe vzdálenými 20 m. Po 600 m se dělí JV a S směrem. Objevena byla díky leteckému snímkování v r. 1923. Ze země není vůbec vidět,
- okolo podpatkového kamene vykopán okrouhlý příkop,
- tuto etapu přestavby měl provést lid zvoncových pohárů,
Stonehenge IIIA
- kolem roku 2000 př. n. l. - přelom eneolitu a starší doby bronzové,
- odstraněny oba nedokončené kruhy „modrých kamenů“,
- postaven nový kruh o průměru 31m z 30 ks tzv. Sarsenů, vážících zhruba 25 tun a pocházejících z lomu v Marlborough Downs u Avesbury vzdálených necelých 40 km,
- Sarseny jsou na vrchu spojeny překlady těžkými asi 7 tun,
- uprostřed tohoto kruhu postavena podkova, sestávající z pětice tzv. trilitů, což jsou pískovcové monolity vážící kolem 45 tun a taktéž pocházejících z lomu v Marlborough Downs. Prostřední trilit vyčnívá víc jak 7 m nad zem, přičemž další dva metry jsou zasazeny v zemi,
- okolo sarsenů vytvořeny jiné dva soustředné kruhy, a to z přemístěných „modrých kamenů“, zbylých po rozebrání nedokončené části dvou kruhů postavených v předešlé etapě,
- tuto etapu přestavby provedl již lid Wessexské kultury,
Stonehenge IIIB
- tato etapa výstavby není přesně datována, sahala ale už do starší doby bronzové,
- vyjmuty některé z „modrých balvanů“ zasazených ve dvou soustředných kruzích vně sarsenů a použity na nový kruh uvnitř sarsenů,
- uvnitř podkovy postavena nová menší podkova z 19 ks „modrých kamenů“,
- po obvodu kruhu sarsenů vykopány jámy ve dvou soustředných kruzích s průměrem 40 m a 50 m,
- i tuto etapu přestavby provedl lid Wessexské kultury,
Stonehenge IIIC
- kolem roku 1500 př. n. l. - konec starší doby bronzové,
- všechny „modré kameny“ přemístěny do kruhu uvnitř sarsenů před vnitřní podkovu a do ní, ovšem vše už bez překladů,
- před prostřední trilit položen tzv. oltář (bezdůvodný název, spíše romantické pojmenování). Byl to pískovcový monolit dlouhý asi pět metrů,
- mezi vnějším pískovcovým kruhem a podpatkovým kamenem stál tzv. obětní kámen.
Archeologové odvedli kus práce, patří jim za to dík, my se ale nyní vraťme o pár odstavců zpět, až k fázi stavby Stonehenge I, archeology datované na začátek 3. tis. př. n. l. V úvodu jsem mluvil o Keltech někdy spojovaných se stavbou Stonehenge. Přibližme si je tedy trochu.
Keltové - byli tvořeni příbuznými starověkými etnickými skupinami indoevropského původu. V Evropě, a to v její střední a západní části, začali působit až ve 2. tis. př. n. l., což znamená zhruba o tisíc let později, než byla stavba zahájena. Jejich etnogeneze skončila na přelomu 2. a 1. tis. př. n. l., vlastní vyvrcholení proběhlo v 7.- 5. st. př. n. l. v době Halštatské*, kdy obývali Evropu od Karpat až po Britské ostrovy.
Sami Keltové byli nositeli vyspělé Laténské kultury**.
Protože jsme mluvili o Keltech, chtěl bych tu vysvětlit i některá jména, která by vám mohla vyvstat na mysli právě v souvislosti s nimi. Jedná se zejména o Brity.
Britové - tento název je někdy používán jako společný pro keltské kmeny (někdy nazývané Britanové), kteréžto ve starověku osídlily Anglii a Wales, kam přesídlily ve 4. st. př. n. l. a v pol. 3. st. př. n. l. z oblasti ústí Seiny a z Bretaně. Pod tlakem bojovných Belgů byli nuceni přesunout se dále do vnitrozemí. V 5. st. n. l. zesílil tlak germánských kmenů Anglů a Sasů natolik, že se museli stáhnout a zčásti se udrželi ve Skotsku, Walesu a na ostrově Man.
Je tedy jasné, že pokud se moderní archeologie nezmýlila, nemohou mít keltští Britové se stavbou Stonehenge nic společného. Totéž platí i dále a týká se nejen keltských Piktů (keltští praobyvatelé Skotska), ale i Goidelů (keltský kmen, který původně sídlil na území dnešní Francie, přesídlil do Irska a podílel se na formování irské národnosti).
Uvedl jsem, že Britové byli nuceni ustoupit pod tlakem bojovných Belgů. Takže vězte, že Belgové byl společný název asi 20 germánských kmenů, ve starověku sídlících na území severně od řeky Seiny, na tzv. severu Galie. Původně ale sídlili ještě severněji odtud, až na pobřeží Atlantiku v Dolnorýnsku, odkud byli vytlačeni Germány. V 1. pol. 1. st. př. n. l. se část Belgů přeplavila do Anglie.
Někdo z vás si může vzpomenout i na kmen, od kterého je odvozováno jméno Anglie, nazývající se Anglové (též Angliové). Ve skutečnosti nemají s Kelty nic společného. Jedná se o západogermánský kmen s původním sídlem na území dnešního Německa (Šlesvicka-Holštýnska) a jihovýchodní části Dánska, a to v 1. st. n. l. Část Anglů spolu se Sasy pronikla na Britské ostrovy v 6. a 7. st. n. l., kde si po podrobení domácího Keltské obyvatelstva vytvořili první státní celky.
Spolu s Angliy postupovali i Sasové - také nazývaní Saxové, což byli také Germáni. Jednalo se o germánský kmenový svaz vzniknuvší ve 3. st. n. l. Splynuly do něj kmeny Cherusků, Chauků, Sasů, Vestfálů, Ostfálů a Engrů. Jméno dostali po nejaktivnějším kmeni. Svaz sídlil na území dolní Emže a Vesery v severozápadním Německu. Ve 4. st. n. l. se podílel na dobývání Galie a v 5. st. n. l. spolu s Angliy i na dobytí Británie.
Keltové ani jiné kmeny žijící ve stejné době nebo po nich tedy nemohli stavět Stonehenge. Abychom si mohli trochu ozřejmit ty kultury, které to asi pravděpodobně byly, vraťme se o několik tisíciletí zpět, do Eneolitu (Chalkolitu ve Středomoří), neboli Pozdní doby kamenné.
Eneolit je jakési „přechodné období“ mezi Neolitem a Dobou Bronzovou, což v Evropě znamená časový úsek od poloviny 4. tis. př. n. l. do počátku 2. tis. př. n. l. Toto období je pro nás dosti důležité, takže mi dovolte se mu věnovat poněkud déle.
Samotné datování Eneolitu je velice nejednotné. Skoro nenajdete dvě literatury, ve kterých by bylo uvedeno shodné datování této epochy. Je to totiž podmíněno nejen různými směry bádání v tomto oboru, ale i odlišnou charakterizací vlastního eneolitu v závislosti na různých místech Evropy. Je ale jisté, že v této době díky zdokonalenému způsobu obživy se vytvořil předpoklad pro nadprodukci potravin, což za určitých okolností mohlo vést až ke vzniku státu s třídní strukturou. Nechci tu zacházet do přílišných podrobností, takže jsem ve zkratce uvedl námět svým obsahem zasluhující podstatně více místa. Odpusťte mi to. Částečně tu chci ale naznačit to, že za určitých okolností mohla v této námi sledované době (počátek výstavby Stonehenge - t. j. v 1. třetině 3. tis. př. n. l.) v této části Anglie existovat určitá společenská struktura se schopností „zorganizovat“ takovouto stavbu.
Při stavbě Stonehenge I - v Pozdní době kamenné - Eneolitu - nebyly nalezeny žádné památky na určitou kulturu. V tuto dobu ale žily na území Velké Británie kultury Windmill Hill a Clyde-Carlingford s řadou archeologických skupin. O nich doklady, potvrzující účast na stavbě Stonehenge, však nemáme. Uvádím je tu, protože svým působením spadají do našeho časového období.
Při stavbě Stonehenge II už můžeme mluvit o lidu zvoncovitých
pohárů. Její nositelé byli zčásti charakterističtí zvláštními antropologickými rysy, díky kterým jsou někdy nazýváni „krátkolebí lukostřelci“. Jedná se o velkou kulturu působící na západě Evropy a ve Středomoří, kde byla důležitým činitelem při vzniku starobronzové civilizace. Dosud nebyl objasněn původ této civilizace, který se někdy pokládá do Španělska.
Zde mi dovolte jednu poznámku. V [92], je uváděna zajímavá souvislost této kultury s tzv. Megalitiskou kulturou (Mediteránní
kulturou), která měla existovat v přechodném období mezi Eneolitem a Dobou bronzovou. Nazývá se po charakteristických stavbách budovaných v této době a sestávajících z mohutných kamenných kvádrů budovaných do tvaru dolmenů, menhirů a kromlechů. Její centrum se klade na jih Iberijského poloostrova nebo dokonce až do Afriky. Lid tuto kulturu tvořící (kolem r. 1700 př. n.l.) se posouval západní částí Francie až do Británie. Převládalo u něj zemědělství, ale v duchu tradic navazovali na umění starších lovců a rybářů. Dovedli zpracovávat měď, zlato a stříbro. Obnovili prý také techniku řezání kamene.
Pro čisté svědomí ještě nutno poznamenat, že např. v [51] se o této Megalitické kultuře vůbec nemluví. Takže „babo raď“...
Stavby Stonehenge IIIA a IIIB - historicky datované do Pozdní doby kamenné (asi 2200 - 1900 př. n.l.) prováděl lid Wessexské kultury.
Ten je doložen jen v Anglii, konkrétně a právě jen na jejím jihu. Předcházející stavitelé - lid zvoncovitých pohárů - však stále zaujímal svá teritoria v západní Evropě a na britských ostrovech.
Stavba Stonehenge IIIC je datována do roku 1500 př. n. l., což už sahá do Starší doby bronzové. I v této době tu žily kultury shodné s etapou „IIIA“ a „IIIB“. Nejsou zde ale archeologicky doloženy.
Tolik fakta podaná archeology. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z nejdůležitějších historických památek Britských ostrovů, věnovali jí angličtí archeologové velkou pozornost. Můžeme proto říci, že zjištěná fakta jsou seriózní a zakládají se všeobecně na odborné shodě. Účel a důvod stavby se jim ale jaksi nepodařilo rozumně vysvětlit. Ono to ale asi s tím rozumem bude podobné jako s onou výše uvedenou a hledanou logikou...
Se stavbou je spojováno mnoho spekulací, vyslovováno mnoho různých názorů a mnoho dohadů.
Z mnoha jiných mi dovolte uvést zajímavý názor prof. Avinského, že v kamenných památkách z poč. doby bronzové, jako je např. tato stavba, může soudobá věda nalézt dosud neobjevené přírodní zákony. Proto bychom možná mohli mluvit o této stavbě v souvislosti s geomancií, což jsou místa tzv. „pozitivní simulace“, neboli pozitivní síly, čínsky nazývaná feng- šui.
Autor v [61] vysvětluje feng-šui takto: „Je vědění - o pozemských a mimozemských souvislostech... poznání, že uvnitř Země probíhají dva různé magnetické proudy... pozitivní a negativní.“ Dle něj je nejpříznivější místo pro cokoliv právě v místě křižování obou proudění.
Tento systém se v Indii nazývá „vastu vidya“, v Barmě „yattara“, na Madagaskaru „vintana.“
Právě Číňané se domnívají, že v zemi, podobně jako v organismu člověka, existují životodárné kanály, jimiž proudí energie. Někteří odborníci na geomancii tvrdí, že Stonehenge leží v průsečíku těchto „kanálů“, že je tu zvýšená koncentrace „pozitivní energie“. Rakušan Jörg Purner ve své práci tvrdí, že existuje mnoho starých kostelů a kultovních míst ležících právě nad kanály této „pozitivní simulace“. Dávní stavitelé si prý museli uvědomovat vliv pozitivního záření a z toho důvodu situovali náboženské objekty právě sem. Bylo by zajímavé zauvažovat, proč moderní člověk tuto schopnost ztratil. A nebo ji neumí používat?
Poprvé tyto pojmy vysvětlil americký sociolog Carlos Castaneda ve svých pracech o indiánské škole duchovního dospívání. Označoval tak místa, kde docházelo díky působení přírodních sil k rychlému rozvoji člověka, k jeho iniciaci. Mohlo to mýt tedy nějaký význam u Stonehenge...?
Je velice snadné vyslovovat dohady a domněnky a dávat je navzájem do souvislostí. Člověk toho dnes ví dost, přičemž dle mne mu je ale masa vědomostí (velice, velice a velice podstatná masa) zatím utajena. Suďme o Stonehenge co chceme, jedno je ale jisté. Víme dnes velice málo na to, abychom pochopili pohnutky vedoucí eneolitického člověka k vybudování takovéto stavby. Nevíme nic o síle, která byla schopna sjednotit tehdejší lid z chatrčí. Nevíme nic o tom, kde se vzaly ony vědomosti nutné k této monumentální stavbě. Nevíme nic o důvodu stavby, o něm se jen na základě zjištěných skutečností můžeme dohadovat.
Velice silný názor jako protiargument vyslovila anglická archeoložka Jacguett Hawkesová. S nepříliš vídanou snahou po objektivnosti ho uvěřejnil Däniken v [61]. Ona paní upozorňuje na to, jestli je vůbec možné, aby tak přesné výpočty, které vyplývají z výpočtů Hawkinse a dalších, vznikaly v primitivních chatrčích eneolitického lidu...
Posuďte sami, zdali je to možné či nikoliv. Já vám chtěl mimo jiné vysvětlit to, že od Keltů, kteří stavbu jen využívali, tyto vědomosti pocházet nemohly.
A jak to vlastně je s tím „Atlasem záhadných míst“ od Jennifer Westwoodové a samotnými Kelty? Ve skutečnosti se v té knize o přímé souvislosti při vlastní výstavbě vůbec nehovoří. Jsou tu zmiňováni druidové s jejich obřady, ale to je vše. Takže nabídka této knihy uvedená oním souslovím „... keltského Stonehenge...“ je opravdu zavádějící. Protože jsem si onu knihu už koupil, mohu vám ji i přes onen nedostatek doporučit. Je pěkně udělána, i když nové podrobnosti se v ní zřejmě nedozvíte vzhledem k malému obsahu jednotlivých hesel.
Karel Lachman
* Doba Halštalská - starší doba železná - hlavně druhá čtvrtina 1. tis. př. n. l. - název podle rakouského naleziště
Hallstatt.
** Doba Laténská - mladší doba železná - zhruba druhá polovina 1. tis. př. n. l. - název podle švýcarského naleziště
La Téne.
[IPM-1] - „Megalitická tajemství“ - Genadij Jerjomin, č. 2/80 - Interpress magazin,
[OL-1] - „Záhada hrabství Wiltshire“ - Karel Šimána, 32/92, noviny Obrana lidu,
[M-11] - „Záhadné kruhy v obilí“ - Michael Hesemann, č. 0/93, str. 10-23 - Magazín 2000,
[MD-4] - „Stonehenge - němý svědek dávných tisíciletí“ - podle údajů z knihy „Myth or Mystery?“ František Vydra, 10. 9. 94 - Boleslavský deník,
[Č-1] - „Tajemství kamenných gigantů“ - Doc. Ing. Miroslav Petrtýl, CSc., ? (asi počátek 80. let) - časopis Čtení,
[Č-2] - „Kosmické konfrontace“ - Doc. Ing. Miroslav Petrtýl, CSc. a kol., ? (asi počátek 80. let) - časopis Čtení,
[Č-5] - „Kámen a člověk“ - 3. část - Ing. František Toth, č. 11/87 - časopis Čtení,
[15] - „Tušení stínu“ - Ludvík Souček, vydal ČS. spisovatel, 3. vydání, Praha, 1983,
[17] - „Svět tajemných sil“ - Arthur C. Clarke, vydal Columbus, spol. s r. o., 1994,
[21] - „Záhady našeho století“ - Břetislav Pleško, vydalo Vydavatelství Magnet-press, edice Knížky za babku, Praha, 1992,
[24] - „Tajemný pravěk Evropy“ - Louis Charpentier, přeložil Oldřich Kalfiřt, vydalo Vydavatelství a nakladatelství Práce, 1. vydání, Praha, 1992,
[25] - „My z kosmu“ - Arnold Mostovicz, nakladatelství Práce, edice Kamarád, Praha, 1988,
[43] - „Jak vznikly největší monumenty pravěku“ - Jaroslav Malina, Pavel Pavel, vydalo Nakladatelství Svoboda v Členské knižnici, Praha, 1994, 1. vydání,
[44] - „Za branou minulosti“ - Karel Sklenář, vydalo nakladatelství Panorama v edici Stopy, fakta, svědectví, 1978,
[45] - „Objevy z ptačí perspektivy“ - Leo Deuel, z amerického originálu „Flights Into Yesterday“ vydaného nakl. St. Martin's Press, New York, 1969, přeložil a doslov napsal PhDr. Karel Sklenář, CSc., vydala Mladá fronta, edice Kolumbus, 1. vydání, Praha, 1979,
[46] - „Národy celého světa“ - Hubinger, Honzák, Polišenský, vydala Mladá fronta v edici Malé encyklopedie, 1. vydání, Praha, 1985,
[47] - „Abeceda národů“ - Josef Wolf, vydal Horizont, 1. vydání, Praha, 1984,
[51] - „Dějiny pravěké Evropy“ - Miroslav Buchvaldek a kolektiv, vydalo Státní pedagogické nakladatelství v edici Učebnice pro vysoké školy, 1. vydání, Praha, 1985,
[58] - „Véčko“ - 10/92, čl. „Jak si usteleš, tak si lehneš“ - (BP) - Břetislav Pleško,
[61] - „Doba kamenná byla docela jiná“ - Erich von Däniken, vydalo nakladatelství Práce, edice Kamarád, 1. vydání, Praha 1993,
[92] - „Dějiny Francie“ - kolektiv autorů, vydalo Nakladatelství Svoboda v Členské knižnici, Praha, 1988,
[101] - „Atlas záhadných míst“ - Jennifer Westwoodová, z originálu vydaného v roce 1987 v Marshall Editions Limited přeložil Dušan Zbavitel, vydal Knižní klub, 1. vydání, Praha, 1994.
Alan Dean Foster: Vetřelci, váz., 79,- Kč
Bram Stoker: Drákulův host, váz., 79,- Kč
Isaac Asimov: Já, Asimov. Paměti, brož., 145,- Kč
Malcolm McLaren: Karneval světů. Brány, brož., 69,- Kč
- antologie polských fantasy povídek
Douglas Adams: Sbohem a dík za ryby, brož., 192 s., 60 Kč
Poul Anderson: Strážci času, brož., 450 s., 105 Kč
Greg Bear: Eon, brož., 520 s., 110 Kč
Alfred Bester: Zničený muž, brož., 300 s., 90 Kč
James Blish: Otázka přesvědčení, brož., 250 s., 80 Kč
James Blish: A štěstí je ve hvězdách, brož., 350 s., 90 Kč
David Brin: Sluneční poutník, brož., 432 s., 96 Kč
David Brin: Hvězdný příliv, brož., 500 s., 110 Kč
John Brosnan: Válka Vládců oblohy, váz., 210 s., 100 Kč
John Brosnan: Konec Vládců oblohy, váz., 220 s., 105 Kč
O. S., Card: Mluvčí za mrtvé, váz., 300 s., 115 Kč
A. C. Clarke: Duch z Grand Banku, váz., 250 s., 120 Kč
P. K. Dick: Neteleportovaný muž, brož., 120 s., 50 Kč
P. K. Dick: Zlatý muž, brož., 420 s., 105 Kč
P. K. Dick: Sluneční loterie, brož., 350 s., 95 Kč
William Gibson: Virtuální světlo, brož., 450 s., 105 Kč
Harry Harrison: Na západ od ráje, brož., 540 s., 110 Kč
Harry Harrison: Planeta prokletých, brož., 240 s., 80 Kč
Robert A. Heinlein: Dveře do léta, brož., 254 s., 79 Kč
Jack L. Chalker: Půlnoc u studně duší, brož., 450 s., 105 Kč
Ursula K. LeGuinová: Vyděděnec, brož., 370 s., 99 Kč
Juliana Mayová: Svět mnoha barev, brož., 528 s., 90 Kč
Juliana Mayová: Zlatý náhrdelník, brož., 520 s., 110 Kč
Ann McCaffreyová: Zpěváci krystalů, brož., 400 s., 100 Kč
Ann McCaffreyová: Rowana, brož., 400 s., 100 Kč
Larry Niven: Prstencový svět, brož., 400 s., 100 Kč
L. Niven & J. Pournell: Luciferovo kladivo, brož., 800 s., 135 Kč
Frederik Pohl: Svět na konci času, brož., 496 s., 91 Kč
Frederik Pohl: Návrat domů, brož., 274 s., 82 Kč
Frederik Pohl: Anály Heechee, váz., 300 s., 120 Kč
Christopher Priest: Převrácený svět, brož., 400 s., 100 Kč
Kim Stanley Robinson: Icehange, brož., 250 s., 80 Kč
Clifford D. Simak: Prstenec kolem Slunce, brož., 290 s., 87 Kč
Robert Silverberg: Umírat v nitru, brož., 254 s., 67 Kč
Dan Simmons: Hyperion, brož., 550 s., 110 Kč
Dan Simmons: Pád Hyperionu, brož., 450 s., 105 Kč
Joan Vingeová: Sněhová královna, brož., 500 s., 110 Kč
Jack Vance: Velká planeta, brož., 240 s., 80 Kč
John Varley: Čaroděj, váz., 280 s., 125 Kč
Don Wollheim představuje nejlepší SF povídky roku 1986, váz., 338 s., 110 Kč
Don Wollheim představuje nejlepší SF povídky roku 1990, váz., 328 s., 110 Kč
Beagle: Poslední jednorožec, brož., 350 s., 90 Kč
Greg Bear: Nedokončený koncert, brož., 350 s., 90 Kč
Marion Z. Bradley Mlhy Avalonu, brož., 500 s., 110 Kč
Terry Brooks: Meč Šanary, brož., 500 s., 110 Kč
Terry Brooks: Magické království na prodej, brož., 400 s., 90 Kč
S., R. Donaldson: Kletba Lorda Foula, brož., 500 s., 110 Kč
Doris Egan: Hrdinové z Ivory, váz., 308 s., 110 Kč
Robert Jordan: Oko světa, brož., 500 s., 110 Kč
Michael Moorcock: Pán jeskyně, brož., 120 s., 55 Kč
Andre Norton: Stín nad světem čarodějnic, váz., 184 s., 85 Kč
Andre Norton: Let pomsty, váz., 350 s., 120 Kč
Andre Norton: Tři proti světu čarodějnic, váz., 184 s., 90 Kč
A.Norton & P.M.Griffin: Vítězné bouře, váz., 300 s., 125 Kč
A. Norton & M. Lackey: Elfí kletba, brož., 500 s., 110 Kč
Clifford D. Simak: Rezervace skřítků, brož., 220 s., 75 Kč
Jack Vance: Lyonesse, brož., 520 s., 103 Kč
Jonathan Wylie: Sny kamene, brož., 350 s., 90 Kč
Jonathan Wylie: Prvně jmenovaný, brož., 350 s., 90 Kč
Roger Zelazny: Krajina přeměn, brož., 300 s., 90 Kč
Ondřej Neff: Vejce naruby, brož., 300 s., 85 Kč
S., K. Epperson: Noční můra, váz., 254 s., 125 Kč
Stephen King: Postoj, váz., 1000 s., 200 Kč
Stephen King: Dračí oči, váz., 300 s., 130 Kč
Tanith Lee: Temný tanec, brož., 300 s., 90 Kč
Graham Masterton: Tengu, brož., 300 s., 90 Kč
Graham Masterton: Rituál, brož., 400 s., 95 Kč
Graham Masterton: Pária, brož., 400 s., 95 Kč
Robert McCammon: Jeho život, brož., 500 s., 110 Kč
Knihy 95, č. 20
Piers Anthony: Se zamotaným vřetenem, Classic, 1995
David Brin: Sluneční poutník, Laser, 1995 96,- Kč
A. C. Clarke - G. Lee: Ráma tajemství zbavený, Baronet, 1995 99,- Kč
Karel Čapek: Továrna na absolutno, Erika Liberec, 1995
D. Devlin - R. Emmerich: Hvězdná brána, Cinema, 1995 99,- Kč
Robert A. Heinlein: Cizinec v cizí zemi, Classic, 1995
Wolfgang Hohlbein: Nejlepší žena Space Force, Mobai, 1995 50,- Kč
Robert Holdstock: Lavondyss, 1995
Ursula Le Guinová: Levá ruka tmy, Argo-Panda, 1995 89,- Kč
C. S. Lewis: Návštěvníci z mlčící planety, Návrat domů, 1995
William Lindsay: Obři pravěku, Fortuna Print, 1995 195,- Kč
- průvodce po stopách dinosaurů - Brontosaurus, Korytosaurus, Triceratops, Tyranosaurus
Terry Pratchett: Soudné sestry, Talpress, 1995 89,- Kč
Andrzej Sapkowski: Krev elfů, Leonardo, 1995 89,- Kč
Norman Spinrad: Železný sen, AFSF, 1995 69,- Kč
Bram Stoker: Drákulův host, Argo, 1995 87,- Kč
Roger Zelazny: Pán světla, Classic, 1995
Jacques Bergier: Kniha nevysvětlitelného, Ivo Železný, 1995 75,- Kč
A. C. Clarke: Svět tajemných sil II, Columbus, 1995 179,- Kč
Erich von Däniken: Šok z bohů, Baronet a KK, 1995 129,- Kč
Charles Forth: Nevysvětlené záhady, Dialog, 1995 59,- Kč
Michael Heseman: Tajná věc UFO - II. díl, Etna, 1995
Z oblasti sci-fi se zde prezentovalo vlastním stánkem pouze nakladatelství Laser (a Najáda - pozn. -jtp-). Nějaké další tituly sci-fi se daly objevit i u jiných stánků, ale příliš mnoho toho nebylo.
Zdeněk Töpfer
Abych si jen nestěžoval, musím se také pochlubit. Ve čtvrtek 25. května proběhla v pořadí druhá společná akce našeho klubu a Mensy ČR - dvoje testování IQ a jedna přednáška o virtuální realitě. Nejdříve se musím omluvit, že o přesném datu konání Trosky pomlčely. Bylo to způsobeno jednak posunutím uzávěrky a druhak laděním vhodného data s možnostmi předsedy České Mensy. Dodatečně se omlouvám a vynasnažím se, aby další akce byla včas oznámena i zde.
Zpět ke čtvrtečnímu večeru. Na první testování, které začínalo ve čtvrt na pět, přišlo o trochu více lidí než minule (22), výsledky účastníků však byly trochu slabší, protože podle předběžného hodnocení se může o členství v Mense ucházet zhruba třetina. Opět si musím nasypat na hlavu trochu popela, protože jsem spodní hranici neúmyslně posunul o dva roky (místo 14 let jsem uvedl 12), takže jsme museli odmítnout několik testuchtivých, kteří tuto věkovou hranici nesplňovali.
Přednášky Honzy Fikáčka o virtuální realitě, která začínala v půl šesté, se sice zúčastnilo o trochu více lidí než předchozí přednášky o životě po životě (asi 15), ale někteří z nich nevydrželi až do konce. Zčásti s ohledem na odjíždějící autobusy, zčásti kdovíproč. Milý předseda totiž patří k několika málo zasvěcencům v naší zemi, kteří mají dokonalý přehled jak o nejžhavějších novinkách v této oblasti, tak i o současných možnostech u nás. Kdo přišel a vydržel, dozvěděl se mnoho nového a díky videoukázkám měl možnost nahlédnout do kuchyní dvou významných virtuálně realistických posunovačů - firem IBM a Division. Nezajímavá není ani páně předsedova nabídka jednoduchého prográmku na jednoduchou virtuální realitu pro obyčejné PC (případné dotazy můžete adresovat šéfredaktorovi, už mu prý dlouho nikdo nenapsal).
Když už jsme si po přednášce všichni mysleli, že už toho bylo pro dnešek dost, překvapil nás zástup trpělivě vyčkávající na chodbě. Přišel totiž asi tucet zájemců o druhý test, s tichou nadějí v srdci ohlášený na sedmou hodinu. Všem nám to trošku vyrazilo dech, protože po zkušenostech s první akcí jsme s něčím podbným ani nepočítali. Výsledky byly obdobné jako v prvním případě, nicméně HF sršel optimizmem a prohlašoval, že už se těší na další akci u nás. A dodal, že doufá, že se nám konečně podaří v Mladé Boleslavi založit místní skupinu Mensy (podmínkou pro založení MS je nejméně deset členů). Doufáme také a na začátek příštího školního roku chystáme svolání zakládajícího sněmu.
Pavlovi Gajdošovi se podařilo zorganizovat první hromadný zátah na mecenáše, jehož výsledkem je mimo jiné i toto číslo Trosek. Našemu vyváženému rozpočtu, pečlivě naplánovanému koncem roku, totiž zasadila současnost několik těžkých ran. První bylo zdražení cen papíru a s tím souvisící vzrůst nákladů na jedno číslo. Druhou, neméně zákeřnou, nám zasadlila Česká pošta, která v dubnu zdražila vnitrostátní korespondenci. Tím jsme se ocitli někde pod nulovou osou a stále se propadáme níž a níž. Sponzorské dary však zatím stačí pokrývat pouze vzestup cen tiskárny, takže musíme přistoupit k nemilému kroku - zdražení předplatného ještě v tomto roce, a to hned od následujícího dvojčísla. Je nám to velice líto, ale zatím se bohužel nedá dělat nic jiného.
Na závěr ještě několik útržků z redakce. * Doživotní prezident čs fandomu v ČR Zdeněk Rampas nám věnoval hromadu zajímavých překladů z pozůstalosti Jiřího Markuse. První povídku jsme uvedli v minulém čísle, druhou si můžete přečíst v tomto. Děkujeme ZR i JM. * Náměsíčník prozatím nebude. Těší mě, že se vám NM líbil a že toužíte po dalších pokračováních, současná situace mi však není příznivě nakloněna, takže další vydání NM je zatím ve hvězdách. Spolu s vámi doufám, že se ještě někdy vrátí a budu se snažit tomu všemožně pomoci.
-jtp-
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Pro příznivce Internetu máme další zajímavou zprávu - Trosky (jeden a půl ročníku) v celosvětové síti WWW jsou k dispozici i s českými znaky. Spojení je: http://cech.cesnet.cz/locals/Trosky.html
Na přípravě tohoto čísla se podíleli indy, -jtp-, Karel Lachman a Z. Töpfer.
Trosky / 6. číslo / 1995
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 28. května 1995
Zpracovalo DTP studio Pes
Zpět k Troskám