Prvek 111 je už pátým prvkem, který byl vytvořen v Darmstadtu, prvky 108, 108 a 109 zde byly objeveny v osmdesátých letech.
Vesmír 3/95
Vesmír 3/95
Magazín 2000 č. 4/95
Magazín 2000 č. 4/95
Jedná se o sbírku pěti povídek a jednoho životopisu. Povídky napsal John Varley o naší možné budoucnosti, životopis napsal Ivan Adamovič o známé minulosti Johna Varleye. Oboje stojí za přečtení.
Povídka Mé oči se za mnou zavřely asi měla být pojmenována jinak, protože takhle čtenář celou dobu ví, co se nakonec stane s hlavním hrdinou. Autor nás seznamuje s jednou prima komunitou (komunou?) slepců, která si ve všem vystačí a která si dokonce vytvořila vlastní způsob dorozumívání. Zjevně je zde vidět vliv květinových dětí z Ameriky šedesátých let tohoto století.
Létající komando se vydává z temné budoucnosti lidstva pro čerstvý materiál do jejich minulosti, tedy naší současnosti. Nápad je to zajímavý, nicméně zpracování na mě neudělalo zrovna ten nejlepší dojem.
Nechápu, proč se povídka Překupník jmenuje tak, jak se jmenuje. Autor zde popisuje život vesmírného cestovatele, který se musí ve svém zaměstnání i ve svém životě vyrovnávat s působením teorie relativity v praxi. Nic víc, nic míň.
Nad tím, kam až může vést vyžívání plastické chirurgie, se autor zamýšlí v povídce Vrah barbie. Kdesi v budoucnosti totiž na Měsíci žije podivná sekta, která je otevřena pouze ženám. Přesněji pouze ženám, které vypadají (až na velikost) jako Matelova panenka Barbie. Hledat vraha, kde jsou všichni lidé stejní, je srovnatelné snad jen s pátráním po pověstné jehle v kupce sena.
Mezi lehčí kyberpank je možno zařadit Stiskni Enter. Mimochodem - nechápu, proč se sbírka jmenuje anglicky a povídka česky. Snad kvůli lepší prodejnosti v české anglofonní komunitě? Ale zpět do budoucnosti. Tam se totiž odehrává příběh geniálního programátora a neméně geniálního programu. Ach jo, takový program mít, povzdechl si pravděpodobně nejeden počítačový šílenec nad stránkami Varleyova dílka. Příběh samotný se však více než kyberpanku podobá přestrojené detektivce, kde dobro nakonec zvítězí a zloduch putuje přinejlepším za zdi Alcatrazského lapáku.
Všem, kteří čekali pohé dva odstavce, se tímto omlouvám a zároveň slibuji, že už to víckrát neudělám.
-jtp-
Jedná se o sbírku devíti povídek napsaných v rozmezí let 1945 až 1971 a uspořádaných chronologicky. Každý z příspěvků je uveden krátkým autorovým komentářem, který čtenáři osvětluje okolnosti vzniku té které povídky. Celá kniha pak začiná autorovým zamyšlením sepsaným v době sestavování této sbírky, v roce 1982.
Nyní stručně k povídkám. Záchranná výprava mimozemšťanů letí zachránit inteligentní život na naší planetě krátce před výbuchem Slunce. Na Zemi se však musí potýkat s řadou problémů. Přesto, že je této povídce padesát let, zub času ji vůbec nepoznamenal. Dokáže udržet patřičnou dávku napětí a semtam ještě okořenit špetkou humoru.
Jako Anděl strážný bdí nad osudy naší planety jiný, tentokrát mnohem schopnější mimozemšťan. Jeho osoba je zahalena značnou dávkou tajemství, což se samozřejmě všetečným lidem nechce vůbec líbit. Na můj vkus je onen mimozemšťan tajuplný až příliš, nesmíme ovšem zapomínat, že v roce 1946 (kdy povídka vznikla) panovaly mnohem větší rasové předsudky než dnes. Na základě této povídky vznikl román Konec dětství.
Na dnes již poněkud opotřebované zápletce stojí Mez pevnosti, příběh skupiny vesmírných plavců, z nichž může přežít jen jeden. Důvodem je samozřejmě dnes již klasická nedostatečná zásoba kyslíku. Autorovi se podařilo udržet napětí až do poslední věty, takže si vlastně není nač stěžovat.
Hlídka je jakýmsi tajuplným zařízením, které na Měsíci zanechaly neméně tajuplné inteligentní bytosti. Lidé však chtějí celé věci přijít na klub za každou cenu. Jako v předchozích povídkách, i v této se Clarkovi daří držet otěže příběhu pevně v rukou a udržovat čtenářovu pozornost dovedným dávkováním všech přísad, bez kterých se žádná správná povídka neobejde.
Na Jupiter V (neboli pátý z Jupiterových měsíců) se vydává vědecká výprava, jejímž úkolem je nalézt stopy po tajuplné mimozemské civilizaci, která zanechala své stopy ve Sluneční soustavě. Archeologové skutečně něco naleznou a o jejich objevu se vzápětí dozví několik nenechavců. Clarkovi hrdinové však nejsou nějakými utřinosy. Bylo by nošením dříví do lesa, kdybych se rozepisoval o dobře vystavěném příběhu nebo promyšlené psychologii postav. Ani tato povídka z roku 1951 nepůsobí nijak vyčpěle.
O setkání demokratických Američanů s následníkem britského trůnu pojednává povídka Útočiště. Trochu mi vadilo, že překladatelka porušila ustálený zvyk, který nám velí překládat jména panovníků do češtiny. I když to není to nejpodstatnější, může někoho zmást narážka na Jindřicha VIII., kterému ovšem překladatelka této povídky říká Henry.
Sluneční vítr mohl napsat (a zcela pochopit) pouze obyvatel přímořských krajů. Nám suchozemcům zní zprávy o závodech jachet z Austrálie do Evropy přece jen trochu odtažitě. Sluneční vítr totiž není ničím jiným než námořní regatou přesunutou mimo vzduchový obal naší rodné planety. A kde není vzduch, není ani vítr. A kde není vítr, musí se do plachet opírat jiná přírodní síla. Jedná se opět o poutavě napsaný dobrodružný příběh, který nutí čtenáře číst buď do konce nebo do úplného vyčerpání.
O tom, jak by mohl vypadat život na největší planetě naší soustavy, uvažuje autor v Setkání s medúzou. Této povídce trochu uškodila autorova předmluva, protože tím byl čtenář poněkud ochuzen o překvapivou pointu.
Příspěvek, který sbírku uzavírá, není čistou povídkou, ale jakousi skicou scénáře filmu, který nebyl nikdy natočen. Zde mají možnost začínající scénáristé omrknout, jak se píše stručná dějová kostra filmu (synopse).
-jtp-
Anabis A. E. van Vogta je dokončením příběhů o Vesmírném ohaři, které jsem nečetl. Po přečtení poněkud zmateného a značně zamotaného rozuzlení jsem ale nabyl dojmu, že jsem asi o nic nepřišel. Na tuto povídku jsem navíc uplatnil svou soukromou formu rychločtení, které jsem se naučil nad stránkami časopisu Nemesis. Čímž nepřímo naznačuji, že kvalitativně by se Anabis mohl rovnat s podobnými výtvory, kterými nás obšťastňuje onen dravý konkurent Ikarie.
Zpověď válečníka Miroslava Žambocha vyhrála Soutěž o nejlepší fantasy v roce 1992. Autor nám vypráví drsný příběh z ještě drsnějších časů. A jak už je v našich krajích zvykem, je to příběh o pomstě mládenečka, který jako jediný přežil vyhlazení své rodné vesnice. Nevím, jestli za to může Druhá světová válka a události po atentátu na říšského protektora, ale s podobným příběhem se dřive nebo později vytasí každý český autor. Miroslav Žamboch se snaží být krutý, jeho krutost však často vyznívá dost nevýrazně. Pominu-li opotřebovanost zápletky a nevybroušenost stylu, musím uznat, že autor se může časem vypracovat natolik, že jeho příběhy upoutají dostatečný počet lidí.
Divotvůrci Johna Vanceho měli být rozděleni do dvou příběhů. Velice dobře napsaný příběh kalí dva nesourodé děje, na kterých je postaven. Tím prvním je souboj dvou rodů na jakési planetě kdesi hluboko ve vesmíru, tím druhým boj pozemsťanů s původními obyvateli. Pokud to takto napíšeme, může se zdát, že jde o náměty, které byly v SF využity již mnohokrát. Vance je však natolik dobrým vypravěčem, aby dokázal přijít s něčím novým. Hýří nápady, převrací pohled na svět. Přesto by se mi ale víc líbilo, kdyby šlo o dvě povídky.
Hospoda Portoriko Jana Středy na mě působila jako jeden příběh z putování družiny dobrodruhů některým z bájných světů her na hrdiny. Autor nás totiž bez jakéhokoli úvodu vrhá do děje a během vyprávění nám jen velmi zdráhavě osvětluje alespoň část pohnutek, které přivedly hlavní hrdiny na místo děje. Nemusím snad ani podotýkat, že děje hrůzného, místy až příšerného. Pokud se jedná o část nějaké ságy, nemám nic proti (tedy snad až na to, že bych tu ságu chtěl číst od začátku). Pokud mělo jít pouze o tuto povídku, nezbývá mi než pokrčit rameny.
Pointa Delcardiny kočky R. E. Howarda kouká na čtenáře z každého odstavce, takže o nějakém překvapivém rozuzlení nemůže být ani řeči. Tato povídka je zajímavá snad jen tím, že v ní nevystupuje svalnatý barbar, ale neméně silný král Kull.
Pamatuj na smrt!, takéž z Howardova pera, nám vypráví tajuplný příběh o tom, že mrtví se čas od času vracejí pomstít svou vlastní smrt. Lidem odkojeným současným filmovým hororem ale ani nenaskočí husí kůže.
V posledním příspěvku si R. E. Howard pohrává z myšlenkou, že by se člověk nemusel měnit ve vlka, ale v jinou psovitou šelnu, například v Hyenu. Je to možno přečíst pro zajímavost, nikoli však pro zábavu či poučení.
-jtp-
Autor navazuje na Les Mytág, ne však na dobu bezprostředně po odchodu hlavních hrdinů ze scény, ale až o nějaký ten rok později. A jak se stalo jeho zvykem, pro jistotu si zvolí hrdiny jiné. V tomto případě spíš hrdinku - nevlastní sestru pilota Keatona - dívku Tallis. Její zrození i její dětství je pevně spojeno se starobylým lesem. S tajemným hvozdem, ve kterém se dějí ještě tajemnější věci a ve kterém před nedávnem zmizel i její bratr.
Tallis se, na rozdíl od mužského násilného způsobu, snaží dostat do lesa po dobrém. Postupně získává neobyčejné schopnosti, čas od času je ve spojení se svým zmizelým bratrem, občas má možnost nahlédnout do jiných světů. To vše je příprava na její velký vstup do Lesa. Na vstup, ke terému nevyhnutelně směřuje od svého narození.
Stejně jako v prvním díle, i v tomto nejde o jediný příběh. Kolem hlavní dějové osy se odvíjí několik dalších spirál. Některé z nich dojdou ke svému cíli, některé končí kdesi v neznámu, některé nekončí vůbec. Autor dovedně využívá střihu v ději, některé příběhy se odmlčí na delší dobu, aby se náhle objevili zcela neočekávány; některé příběhy proběhnou rychle dějem a zmizí navždy.
Když se tak člověk zamyslí nad oběma pokračováními (a přihodí ještě úvodní povídku), vyjde mu, že hlavním Holdstockovým hrdinou není člověk, hlavním hrdinou je sám Ryhopský hvozd.
Z poznámky na obálce vyplývá, že Lavondyss už má další dvě pokračování. Snad časem uvidíme, jestli autor sáhne do jiných soudků, nebo zda bude vařit podle zavedených receptů. Osobně doufám v to první.
-jtp-
Jean Ray se myslím svého úkolu zhostil s úspěchem, protože dokáže navodit mrazení v zádech i nám otrlejším příznivcům tohoto žánru. Nicméně je vidět, že jeho parketou jsou povídky, protože si chvílemi neví rady s dějem a bere si na pomoc zásahy zvenčí.
Mám jen jednu malou poznámečku k překladu. Nelíbilo se mi skloňování jména hlavního hrdiny. Podle mého by se Jean-Jacques [žán-žak] nemělo skloňovat Jean-Jacquese (atd...), ale přinejmenším Jean-Jacqua (atd...), ne-li dokonce Jeana-Jacqua (atd...).
-jtp-
[NF] = Non-Fiction
[NSF] = Ne SF
Spinrad, Norman [Richard] [USA, * 15.9.1940]
Riding the Torch / Tin Soldier [1990] [Tor Double]
Víra je záležitost velice intimní, tedy nevím. O víře se těžko mluví slovy. Můj základní pocit je, že je to velký dar, který nedostali všichni lidé. Ke mně přišla víra přirozeně, rodiče mě dali pokřtít ještě v peřince. Když se na vlastní víru dívám pohledem zpětného zrcátka, uvědomuji si mimo jiné, jakým ochranným štítem mi byla před různými zhůvěřilostmi, které se kolem mne odehrávaly.
Je těžké pochopit kombinaci katolík a astronom, víru ve Stvořitele a vědecké bádání - nemyslíte?
Pro nevěřícího možná. Pro mě nikoliv. Jednou se ptali nedávno zesnulého amerického astronoma Williama Fowlera: „Proč pořád tak dřete, vždyť už máte Nobelovu cenu, věk, proč si nedáte pohov?“ A on odpověděl: „Pořád dávám přednost tomu, abych si na to přišel sám, než aby se mi této vědomosti dostalo prostřednictvím soukromého sdělení v záhrobí.“
To je velmi silný motiv. Dokonce v něm vidím smysl existence lidstva. Zdá se mi, že člověk je na světě opravdu proto, že je schopen něco vybádat. To je povznášející v té bídě, v níž se člověk pohybuje. Takže mi nepřipadá, že by věda s vírou měly od sebe nějak daleko.
Jste přesvědčen, že svět a jeho zákony jsou poznatelné?
Albert Einstein říkal, že nejnepochopitelnější věcí na světě je fakt, že svět je pochopitelný, že ho můžeme úspěšně zkoumat. Souhlasím s tím. Proč by jinak byl člověk jako jediná část živé přírody obdarován rozumem, proč je schopen uvažovat o závažných problémech stvoření a smrti? Člověk umí vybádat a vypovědět, jak to tady bylo, jak to tady je, a dokonce jak to tady bude. Je jasné, že věda je schopna v omezené míře předvídat i budoucnost celého vesmíru, nejen Země nebo omezeného území. I ten nejvíce materialistický vědec, který o nějakém nadpřirozenu vůbec neuvažuje, jistě připustí, jak je fascinující, že přírodní zákony, které zjišťujeme v pozemských laboratořích, fungují stejně i ve velice vzdálených koutech vesmíru, kam můžeme dohlédnout astronomickými prostředky, že fungují nejen v této chvíli, ale i v minulosti a zřejmě i v budoucnosti.
Kde se tyto univerzální zákony vzaly? Byla to náhoda?
Nevěřím v náhodu. To je jen výmluva plynoucí z našich omezených vědomostí. Krásně to lze ilustrovat myšleným pokusem s radioaktivními atomy nějakého prvku.
V ideálním mikroskopu si vyberu nějaký konkrétní radioaktivní atom, třeba thoria, a budu stopkami měřit, za jak dlouho se mi před očima rozpadne. Ukáže se třeba, že k rozpadu dojde za půl hodiny. Pak si vyberu jiný atom thoria a tam budu čekat na rozpad sto miliónů let a potřetí třeba pět měsíců. Usoudím tedy, že jde o nepředstavitelnou náhodu. Jenže když si vezmu pořádnou hromadu těch atomů thoria a stopkami změřím, za jak dlouho se rozpadne právě polovina atomů z původního množství, tak dostanu takzvaný poločas rozpadu, který bude pro všechny další hromady thoria naprosto přesně stejný! Začnu se ptát, jak se ty jednotlivé atomy thoria domluví, aby ten pokus s velkou hromadou dopadl vždy naprosto stejně. Povídají si snad mezi sebou: „Já jsem se rozpadl moc brzy, tak ty teď, prosím, ještě chvíli počkej, abychom dostaly správnou průměrnou hodnotu.“?
Ne! Funguje to naprosto neomylně, ač z pohledu individuálního atomu jde o náhodu. Proto i filozoficky mi připadá pojem náhody jako výpomoc do doby, než poznáme jednoznačný zákon, který se našim zrakům skrývá. Žádnou náhodu zkrátka ve vesmíru nevidím. Život není náhoda!
Když ne náhoda, co tedy?
Anebo spíše Kdo? Hypotéza o Stvořiteli světa pak nabývá na vážnosti. Nicméně chci rovnou varovat, že tuto hypotézu nelze vědeckými prostředky prokázat. Neexistuje žádný vědecký důkaz Boží existence, stejně jako nelze podat důkaz, že Bůh neexistuje. Proto jde o záležitost víry, ale to vůbec neznamená, že jde o záležitost nerozumnou, či dokonce proti zdravému rozumu. To platí nejen pro současnost, ale i v budoucnosti.
To je těžko pochopitelné...
Jde o dvě různé roviny poznání. Máme rovinu rozumového poznání, která je sice nekonečná, ale navzdory tomu nedokonalá a neúplná. Pak máme odlišnou rovinu transcendentní, jíž se člověk odlišuje od ostatních živých tvorů. A právě v transcendentní rovině vyvstává otázka, zda existuje Tvůrce světa, anebo zda svět vznikl a trvá bez zásahu nadpřirozené bytosti. Nejde jen o případný okamžik vzniku světa, ale také o neustálé udržování existence vesmíru. Určitě to nemohlo být tak, že by Bůh rázem stvořil svět a od té doby „odpočíval“. Je ve vesmíru trvale přítomen, nemění se v čase, neboť je obrazně nad ním. Čas je totiž veličina čistě lidská. Jinými slovy vědecké poznání a náboženská víra, rozum a cit, jsou slučitelné, dokonce jedno vyžaduje druhé a naopak.
Jinak míní kreacionisté, nábožensky založení vědci, kteří považují Bibli za vědeckou studii a podle ní vykládají vznik světa, člověka, zvířat...
Kreacionisté považují Bibli i za základ přírodovědy. Je tu velký háček, neboť Bibli přitom vykládají podle svých představ, tedy velmi svérázně. Někde se jim hodí doslovný výklad, jinde zase symbolický. Třeba v zájmu toho, aby „vědecky vyvrátili“ Darwinovu teorii původu druhů, z níž jasně plyne dlouhý vývoj života na Zemi, sčítají věk patriarchů ve Starém zákoně a odtud odvozují, že to evoluce nemohla stihnout za těch pouhých šest tisíc let. Z téhož důvodu se obracejí proti teorii velkého třesku, která předpokládá evoluci v celém vesmíru a stáří světa přes deset miliard let. Při hledání námitek proti významným současným koncepcím přírodních věd nepoužívají věcných argumentů, což by bylo legitimní, nýbrž argumentů ideologických, a v tom se nápadně podobají marxistům. Vždyť velký třesk byl pro marxisty nepřijatelný nikoliv z věcných důvodů, ale proto, že by se tím podle jejich mínění dostal do vědy zadními vrátky Bůh jako Stvořitel světa. Křesťanští fundamentalisté-kreacionisté hovoří obráceně: Darwinova teorie evoluce nemůže být správná, neboť kdyby byla, pak Bible pravdu nemá. Ve skutečnosti je v rozporu jenom se svérázným a věroučně naprosto nepřijatelným výkladem Bible. A ani velký třesk není důkazem Božího stvoření světa.
Jednou jste řekl, že jediný správný postoj k vědě je skeptický. trváte na tom?
Jistě. Skeptický postoj ke světu je podstatou vědecké metody. Pokud mohu vystačit se stávajícím poznáním, snažím se s ním vystačit. Důvody, které mě přimějí k tomu, abych konzervativní postoj změnil, musí být dostatečně důležité, závažné a jednoznačné. To znamená, že si musím velice pečlivě ověřovat jakákoli fakta, která skutečně nebo zdánlivě vybočují ze stávající struktury vesmíru či z modelu přírody. Ovšem ve chvíli, kdy se přesvědčím o tomto vybočení, tak svůj názor musím změnit, a to proto, že k tomu mám dostatečně velké důvody. To je kupodivu princip středověký, pochází ze 14. století od britského filozofa Williama Occama. Tento princip, jemuž se také říká Occamova břitva, se neobyčejně osvědčil.
Vědecky nepodložené dohady a předpoklady tedy neuznáváte?
Pěkně to formuloval Chesterton v jedné detektivce. Říká, že vědec se nesnaží nic dokázat, jen se snaží zjistit, co se dokáže dokázat samo. Opravdu jsme skeptici. Když si uvědomíme, jak vznikaly velké myšlenky fyziky 20. století, tedy teorie relativity a kvantová mechanika, vidíme, jak se skeptický přístup báječně osvědčil.
Albert Einstein vůbec nechtěl být revolucionářem, za jakého ho dneska považujeme. Byl zdravě konzervativním a chtěl nějakým kloudným jednotným způsobem vysvětlit rozpory, na které tehdy fyzika narazila. Dlouho nevěřil kacířským myšlenkám, které sám formuloval a které ty rozpory kupodivu odstraňovaly. Pokud to jen šlo, přidržoval se filozofie klasické Newtonovy fyziky. Ale když se přesvědčil, že má v rukou lepší teorii, neváhal a s tradičním pojetím fyziky se radikálně rozešel.
Téměř stejně vznikala kvantová fyzika. Max Planck se sám považoval za dovršitele klasické fyziky až do chvíle, kdy výsledky různých experimentů ho doslova přinutily zavést kvantovou hypotézu, v té době naprosto kacířskou.
A tak to jde ve vědě pořád. Přicházejí ty uzlové okamžiky poznání, a ty vyžadují schopnosti a odvahu génia, aby vystihl ten pravý okamžik, kdy musí opustit dosavadní názory a nahradit je něčím lepším, byť to v tu chvíli vypadá třeba dost blouznivě a nesmyslně.
Potkal jste při svých dalekohledných poutích vesmírem Pána Boha?
Bůh se zajisté nedá najít v nějakém předtím neprobádaném koutku vesmíru. Buď ho člověk najde ve svém srdci, nebo ho nenajde nikde a nikdy. Představa Boha jako velebného starce na nebeském trůnu se možná hodí do Danteho básně, ale nikoliv do 20. století.
Magazín MF Dnes č. 27/95 (kráceno)
Zdeněk Töpfer
Jde o příběh Valentina Michaela Smithe, muže z Marsu, který učil lidstvo grokovat a sdílet vodu. A lásce.
Z obálky knihy
Česky jsme se s nimi mohli seznámit v různých výběrech, antologiích a časopisech. Knižní klub pro vás připravil dvě sbírky povídek, tak jak je sestavil sám Clarke. První z nich, Hlídka, obsahuje autorův úvod a devět povídek, z nichž některé (Hlídka, Strážný anděl) se staly základem pro romány.
Z obálky knihy
Nové vzrušující příhody Theodory z Pyrene a Rana Cormallona od autorky románu Branou z Ivory.
Ona je studentka z planety, kde vládne věda, on je čaroděj, původem z jedné z nejmocnějších rodin na Ivory.
Theodora se na Ivory vrací kvůli své lásce k Ranovi a také proto, že je fascinována světem, kde magie vědu ignoruje.
Theodora ochotně pomáhá Ranovi v pátrání, kterým je pověřil člen velmi vznešené ivorské rodiny. Ale když je jejich mise přivede do vzdálené provincie, kde vládnou poněkud nezvyklé podmínky, je Ran považován za dlouho hledaného vůdce zbojnické bandy. A tím začínají potíže...
Z edičního plánu Laser
Terry Pratchett: Stráže! Stráže!
S. Briggs, T. Pratchett: Městský plán Ankh-Morporku
Robert Silverberg: Majipoorská trilogie
The Best Horror IV., Classic, 1995
Adam Andres: Wetemaa 2 - Cesta do Již. Edagwonu, Golem Ríša, 1995, 70,- Kč
Piers Anthony: Vláda rudého meče, Classic, 1995
G.-J. Arnaud: Spalovači ledu. 16. LS, Najáda, 1995
John Brunner: Telepat, AFSF, 1995, 69,- Kč
Arthur C. Clarke: Hlídka, Knižní klub, 1994, 109,- Kč
Joe Dever: Kotel strachu, AFSF, 1995, 60,- Kč
Doris Egan: Hrdinové z Ivory, Laser, 1995
Jean-Pierre Garren: Pád bohů, Najáda, 1995, 55,- Kč
Robert A. Heinlein: Dveře do léta, Laser, 1995, 79,- Kč, 2.v
Lean Lorrah: Metamorfózy, x-egem, 1995
A. S. Pergill: Conan a pán stříbrného netopýra, Návrat, 1995, 98,- Kč
Frederik Pohl: Návrat domů, Laser, 1995
Terry Pratchett: Soudné sestry, Talpress, 1995, 89,- Kč
Christopher Stacheff: Vzkříšení krále Skřeta, Polaris, 1995
Jerri Taylor: Sjednocení, x-egem, 1995, 63,- Kč
Karl Edward Wagner: Cesta králů. Conan, Poutník, 1995
Erich von Däniken: Šok z bohů, Baronet, 1995, 129,- Kč
Johannes Fibag: UFO. Únosy lidí, 143,- Kč
Rainer Holbe: Vzpomínky na Atlantidu, 1995
Jack Robertson: Žil jsem s mimozemšťany, 1995
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp- a Z. Töpfer.
Les voní houbami, je jich letos moc a jsou prý nebezpečně radioaktivní, kdybych aspoň pak mohla v noci svítit, ale chytří lidé povídají, že takhle to nefunguje, stejně nebudeme zářit, jen tiše umřeme na rakovinu. Nevejdu do lesa. Mám schůzku tady, na kraji. Na rozhraní, jako vždycky. Ptala jsem se, proč tak miluje hranice. Zasmál se a zavrtěl hlavou, nemiluju hranice, ale jsou bezpečnější. Je snadné splynout s něčím na rozhraní. Je snadné schovat se v místě, kde něco přechází v cosi jiného... Oorí má před kým se skrývat. Jejich ženy! Nikdy mi nevysvětlil, co je na nich tak hrozného. Smrt, řekl, pro mě znamenají smrt.
Kde je teď? Se kterým keřem splynul? Nebo se stal ostrým stéblem a škrábe mě do kotníků nad teniskami? Vynoří se vždycky jako duch. Měla bych se bát, ale bojí se on. Nemám potuchy, čím se živí, co jí a pije, kde přespává, do čeho se obléká, a on ode mě nic nechce. Jenom lásku.
Nikdo nás nemá rád, to mi řekl, když ještě pracoval v čokoládovně, spolu s ostatními krajany, takoví ubozí gastarbeitři, s tím malým rozdílem, že tihle pocházeli z jiné planety.
Sildan je tak daleko, povídal mi tehdy, krátce po tom, co všichni zmizeli, jedině on přišel za mnou na pokoj, a já se ho hned ptala, jestli umí létat, protože to bylo v pátém patře a on se protáhl otevřeným oknem. Zavrtěl hlavou, a pak mi ji složil do klína, jako by v ní měl moc těžké myšlenky a nemohl ji unést.
Nemůžeme se vrátit. Nikdy. Neprozradil mi, proč se všichni naráz ztratili. Postupně jsem se od holek na dílně dovídala divné věci. Naše ženské s nimi chodily, proč ne, naši Marťané, tak jsme jim říkali, i když s Marsem neměli nic společného, naši Marťané tedy byli hezcí mládenci. Oorí z nich byl nejhezčí a nejlepší. Pro mě. Dělal údržbáře a byl i nejšikovnější a nejrychleji se naučil naši řeč. A nechodil se žádnou z našich ženských. Díval se vždycky na mě a já na něj, občas jsme prohodili slovo. Nic víc.
Několik děvčat prý otěhotnělo. S nimi. Nejdřív si nikdo nedával ta náhlá úmrtí do souvislosti s Marťany, až později se začalo šuškat, že všechny ty mrtvé byly těhotné. Kdosi donesl do fabriky špitální výraz. Toxický šok. Tak nějak. Jestli to tichá pošta nezkomolila... Třetí, čtvrtá žena... Když zemřely na resuscitačním oddělení čtyři těhotné z čokoládovny, už to leckomu vrtalo hlavou. Já myslím, že po tom nešla policie. Na takové věci nemáme zákony. To spíš doktoři a hygienici se pokoušeli pátrat po příčině. A kluci Marťani se lekli, jen se jich někdo začal vyptávat. A utekli. Jen Oorí se objevil u mě. Nejdřív chodil za mnou na ubytovnu, později mi házel do schránky papírky s datem, hodinou a místem schůzky. Vždycky v tom bylo nějaké rozhraní. Na břehu rybníka. Na konečné tramvaje. Pod dálničním mostem. Na kraji lesa... Povídali jsme si. Procházeli jsme se. Drželi se za ruce. Líbali jsme se. Nic víc. Vážně. Připadalo mi to zvláštní, ale neměla jsem tehdy žádné zkušenosti a ty dlouhé nevinné schůzky se mi líbily a hřály mě za nekonečných nudných směn s proudy pralinek nebo čokoládových figurek na rozvrzaných pásech, které teď s mrzutým klením uváděl do chodu holohlavý údržbář s pivním břichem.
Pak přišel ten den, kdy jsem opatrně našlapovala mezi stébly a kolem nohou mi protékal líný proud mlhy. Oorí se přede mnou objevil jako přízrak, chvíli se mi zdálo, jako by se zhmotnil z mlhy, ale rychle se změnil v normálního člověka s rukama, ústy a smutnýma očima. Dnes měly barvu mlhy. Najednou jsem věděla, že tohle je naše poslední setkání. „Proč?“ zeptala jsem se šeptem.
„Našly mě,“ odpověděl. „Ony už vědí i o tobě. Budou tě sledovat... Možná tě sledovaly už teď.“
„Nikoho jsem neviděla.“
„Mohou vypadat jako...“ Rozhlédl se. „Jako strom. Nebo pes. Jako kolo, opřené o zeď. Umíme se měnit.“
„Třeba v mlhu?“ Zatajila jsem dech. Třeba v mlhu!
„Zavři pusinku,“ usmál se a pomohl mi s tím. Líbali jsme se strašně dlouho, až to bolelo. „Je to tak,“ řekl potom, když se vydýchal. „Mlha. Mohly by...“
„Tak dost!“ ozval se rázný, vojácký hlas. Z mlhy vystoupilo... Ne, z mlhy se utvořilo několik statných ženských postav v lesklých oděvech. Marťanky! „Rozluč se s dívkou, rozluč se se životem,“ pokračoval hlas a mě napadlo, že už tady musely slídit hezky dlouho, když tak dokonale zvládly naši řeč.
Oorí zmizel. Ještě celou vteřinu jsem měla dojem, že vidím jeho oči, černé jámy nekonečného žalu, vznášet se nad strništěm s mlhou. Žena v čele oddílu v cizím jazyce, avšak srozumitelně, zaklela a vztekle udeřila o zem svou zbraní, podobnou nůžkám na drůbež, ovšem drůbež velikosti pštrosa. „Utekl! Zase nám utekl!“ Lesklé postavy zvedly pěsti a zahrozily jakýmsi nacvičeným gestem. Stála jsem na poli, posekaném kombajnem, plným zraněných stébel, a čekala, až mě taky rozsekají, posečou a rozpráší do mlhy. Je teď taková teplá, skoro přátelská a domácí, to ona studila jen dokud v ní byly schované tyhle cizinky...
„Chápeš, co ti hrozí, ty pitomá pozemšťanko?“ obořila se na mě vůdkyně.
„Chceš mě zabít, chytrá Sildaňanko?“ Drkotaly mi zuby strachem, chtělo se mi stočit do klubíčka a skučet a naříkat, ale neudělala jsem to. Byly zlé a neznaly soucit. Nebo nebyly zlé, jen neznaly soucit? No co, ten není nikde. Na Zemi ani na Sildanu, nikde ve vesmíru není.
„Tebe? Ženu?“ podivila se. „My zabíjíme škůdce. Muže. Oni nás zabíjeli dost dlouho...“ Pozorně se na mě zadívala. „Jestli jsi těhotná, okamžitě se toho zbav! Máš ještě maličkou šanci.“
„Nejsem...“ Nelíbilo se mi svěřovat se té studené cizince, ale řekla jsem to kvůli němu. Protože ony neměly tušení, jaký je. „Oorí po mně nechtěl nic, z čeho bych mohla otěhotnět.“
„Och,“ udělala. „On... On tě chránil!“
„Měl mě rád. Má mě rád...“
„Vykládal ti o té mutaci?“ Zajímalo ji to. Zapomněla na pronásledování! Oorí uprchne. Zachrání se...
„Ne. O jaké mutaci?“
„Vlastně nikdo neví, o co jde. Ani naše nejzkušenější vědkyně...“ Kousla se do rtů. Tvářila se jako my, když se nám nechce mluvit, a přitom musíme. „Prostě nevíme, proč naše embrya začala kolem osmého týdne svého vývoje produkovat smrtelně jedovaté látky. Látky, zabíjející matku.“
Hluboce jsem se zamyslela. „I holčičky to dělají?“
Zamrkala. „Na pohlaví nezáleží,“ odpověděla.
„Jak víte, že to mají na svědomí muži... Otcové?“
„Víme,“ pohodila hlavou, až jí poskočily stříbrné vlasy, a já poznala, že to nejsou opravdové vlasy, ale nějaký druh přilby. „A tady, u vás, jsme si to ověřily.“
„Ale zabíjely jste své muže už předtím,“ ujistila jsem se.
„Co jsi zač, huso!“ vyhrkla. Už se zase vztekala. „Takhle se mnou nemluv! Ty jsi na jejich straně? Proti svým sestrám?“
„Nejste moje sestry,“ řekla jsem a přikrčila jsem se hrůzou. Urazila jsem je. Teď mě pokrájí ty jejich nůžky na drůbež...
„My se snažily!“ houkla na mě, jako by na mém názoru záleželo. „To oni odmítli spolupráci! Nedali se sterilizovat. Prý si dají pozor, pch! Ty z nás, které jim uvěřily, umíraly dál.“
„Vy nemáte antikoncepci?“ zeptala jsem se nejistě.
„Ta je pro nás morálně nepřípustná,“ pravila. Naučila se to tak říkat už jako malá, napadlo mě. No, vždyť u nás to brzy skončí podobně. Už teď lidé rozbíjejí výklady posledních lékáren, kde se ještě dostanou ty tabletky. A nedávno v jednom klidném městečku lynčovali doktora, že provedl interrupci. Legální, ze zdravotních důvodů, psaly o tom všechny noviny, a já se bojím, že teď už o tom nepíšou. O tom se nepíše...
„Vyhynete?“ položila jsem další ošklivou otázku. Nebylo mi jich moc líto. Asi jsem špatná ženská.
„Partenogeneze,“ hodila po mně slovo. „Víš, co to je?“
„Vím.“ Polkla jsem. Svět bez mužů. Tyhle ženy honí po vesmíru poslední muže svého druhu. Až nezbude ani jediný. „Proč mi ho nenecháte?“
Sildaňanka se rozchechtala. „Ty huso. Ty huso pitomá! Žádnému z nich se nedá věřit!“
Myslela jsem, že dá, ale už jsem neříkala nic. Otočila jsem se a brodila se teplou mlhou, s mrazíkem v zádech. Ať mě klidně zastřelí. Stejně ho už nikdy neuvidím. Dostanou ho a bude mrtvý a ony se budou smát řezavými hlasy. Konečně je nebezpečí vymýceno!
Tak. A co až se tohle přihodí nám, tady na Zemi?
Tato povídka získala v soutěži Proč jsou tady? 4. místo.
Trosky / 7 & 8. dvojčíslo / 1995
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 24. července 1995
Zpracovalo DTP studio Pes
Zpět k Troskám