Zdá se, že "monopol" anorganických látek v polovodičových součástkách je prolomen. Na světě je první plnohodnotný tranzistor z polovodičových organických látek. Představili jej francouzští vědci z Laboratoře molekulárních materiálů v Thiais u Paříže. Základem součástky jsou krátké řetězce obsahující šest molekul (takto krátké řetězce molekul nenazýváme polymery, ale oligomery) tiofenu (C4H4S). Tyto řetízky jsou syntetizovány tak, aby byly orientovány všechny v jednom směru a na koncích vzájemně navázány alkylovými skupinami. Díky umění chemiků ovládat reakci vhodnou změnou podmínek tak vzniká jedinečná kvazikrystalická struktura. Nosiče náboje se zde mohou dobře přemisťovat (na rozdíl od polymerů s chaotickým uspořádáním řetězců) a pohyblivost elektronů se blíží hodnotě pro amorfní křemík. Kovové elektrody tranzistoru byly nahrazeny vodivým polymerem s grafitem.
Výsledný tranzistor má rozměr 0,1 x 5 mm2 a podobu tenké ohebné fólie. Očekává se, že po dalším zlepšení pohyblivosti a po snížení rozměru až na 50 mikrometrů bude tranzistor výhodně použitelný v některých zajímavých případech. A tak možná budeme mít brzy tenčí ohebné kreditní karty anebo obrazovky, které lze svinout do roličky. Král mikroelektroniky - křemík nebude ovšem na svém trůně ohrožen.
Vesmír 3/95
V důsledku obrovských explozí hélia se Slunce bude rozpínat, přičemž ztratí 40% své hmoty. Zaslouží se o to takzvané solární větry. Výbuch způsobí, že Slunce bude stále žhavější a nastane takový žár, že pozemská moře se postupně vypaří a povrch Země zahalí páry. Pevná kůra Země se roztaví, což se stane při teplotě asi 1300 stupňů. Konec našeho světa by měl nastat za 1,1 miliardy let, ovšem "ještě není všem dnům konec", říká profesor Boothroyd. Před oním koncem prý zbude člověku ještě dost času, aby si našel ve vesmíru jinou obyvatelnou planetu, kam by se lidstvo postupně přesídlilo. Tento astrofyzik je totiž přesvědčen, že jednoho dne bude překonána Einsteinova teorie relativity a člověk dokáže létat větší rychlostí, než je rychlost světla. K vyvinutí potřebného letadla máme tedy ještě miliardu roků času. Bude to letadlo, jaké si prý dneska ještě nedovedeme představit.
Naše Slunce, které je staré asi 5 miliard let, se má podle astrofyziků za 1,4 miliardy let podobat hutné hvězdě, jejíž jeden cm3 bude vážit deset tun. A na tomto vesmírném dějišti bude kolem něj obíhat vychladlá, zmrzlá sraženina - naše někdejší "modrá planeta".
Ahoj 20/1995
Magazín 2000 č. 4/95
V polovině padesátých let navazují s lidmi kontakt takzvaní "pozitivní mimozemšťané", a nabízejí lidstvu spolupráci výměnou za likvidaci jaderných zbraní a ukončení devastace přírody. Také varují lidstvo před "negativními mimozemšťany", kteří se také chystají navázat kontakt. S prvními je spolupráce zamítnuta a je navázána s druhými. Je podepsána dohoda mezi prezidentem Eisenhowerem a zástupci mimozemšťanů. V ní je zahrnuta pomoc při vybudování základem pro jejich lodě, poskytování lidských studijních objektů a další podmínky. Je vytvořena skupina MJ 12, která má na starosti kontakty s nimi, zastírání spolupráce na veřejnosti atd. Stará se také o likvidaci příliš dotěrných lidí. Mimo jiné i J.F. Kennedyho.
Dále autor popisuje pohyby peněz které toto vše financují (jsou získávány z prodeje drog), jmenuje lidi, kteří se o to starají a tak podobně.
Další bombou je údajný plán na záchranu vyvolených lidí, kde popisuje tři alternativy. Například vybudování systému podzemních měst, nebo osídlování okolních planet. Oba dva jsou přítom už realitou a na Měsíci a okolních planetách byly vybudovány základny. Již v roce 1962 existují základny na Měsíci, a na Marsu je zjištěno prostředí umožňující lidský život.
Na zemi je plánovitě snižována populace umělým nasazováním nakažlivých chorob (AIDS a pod.).
V podobném tónu pak pokračuje autor celých 44 stránek publikace a zveřejňuje další neuvěřitelné okolnosti. Kdo nevěří, ať si ji přečte. Snad na ni neplatí rčení "Na každém šprochu, pravdy trochu".
-ap-
Tento pocit možná mnozí z vás zažili při opakovaném čtení prvních dvou dílů. V díle 3.-5. se tato nálada dere na povrch ještě mnohem zřetelněji a humornou stránku díla zatlačuje místy téměř až do pozadí.
Jen málo knih v sobě dovede spojit skvělou zábavu s hlubším pohledem, jen málo autorů je schopno spojit v jediný celek dvě tak zdánlivě neslučitelné literární formy, jako je komedie a filozofická esej. Douglasovi Adamsovi se však podle mého podařilo udržet se po celou dobu na tenkém předělu, který od sebe obě odděluje.
Ke sloučení dosti pochmurné filozofie s komedií by se zdánlivě nejspíše hodila tragikomedie. Adams ovšem zvolil jiný postup a jeho výsledkem je typicky víceúrovňové dílo, v němž si každý najde to "své". První z úrovní je viditelná na první pohled, ta druhá zůstává při povrchním čtení víceméně skrytá. K jejímu dešifrování není ovšem potřeba, na rozdíl od děl určených pouze zasvěcencům, nějakých speciálních vědomostí či složité symboliky- -při opakovaném čtení již zcela postačí průměrná vnímavost.
Porovnejme svět Stopařova průvodce s ostatními u nás v poslední době vyšlými díly z oblasti SF&F, která se také snaží o humorný či alespoň úsměvný pohled (napadá mě Asprinův Další prima mýtus, Kedrigerni a samozřejmě hlavně pratchettovská Zeměplocha). Nemůže nám přitom uniknout, že Adamsův svět je mnohem hlubší a Stopařův průvodce tak jako jediný unikl určité přihlouplosti.
Tato tendence je zvláště patrná v posledních dvou dílech, kdy svrchní a humorná vrstva jiř téměř odpadá a temné hlubiny bezedných propastí se rýsují ještě mnohem zřetelněji. Možná také to se stalo příčinou skutečnosti, že 3.-5. díl již zdaleka nedosáhly tak výrazného čtenářského úspěchu- publikum uvyklé na SF&F se o filozofii ve své většině zřejmě příliš nezajímá a "pravověrní" filozofové by se zase nikdy nesnížili přiznat, že se jim líbí něco z oblasti na pomezí SF& F.
Pokusím se teď nicméně na Adamsovo dílo podívat z druhého konce a tím je právě ta hlubší, filozofická rovina. Představme si, že Stopařova průvodce čteme opakovaně krátce po sobě. Vtipy čekáme, překvapivé gagy nás už vůbec nepřekvapí. Přesto se ale nebudeme nudit.
Pokud jsem dosud psal o tom, že spatříme Nicotu, musím se na tomto místě opravit. Špatně jsem se vyjádřil. Styl románu se totiž vůbec nedá zjednodušit na ono "hlavně, že je sranda, ale jinak se nic neděje". Děje se totiž spousta věcí, na první pohled i dost podstatných, ale jaksi "prázdných". Prázdných jakéhokoliv hlubšího významu či možnosti je nějak hodnotit. Vše se ukazuje jako snadno zpochybnitelné.
Tento záměr ovšem nejde- a vzhledem k nesutále přítomnému humoru všech odstínů vlastně ani jít nemůže- tak daleko, aby se dal cyklus Stopařova průvodce označit za antiutopii či knihu, jejíž cílem je bourat vžité představy a otřásat nějakými hodnotami. O sociální kritiku se totiž Adamsovi zjevně vůbec nejedná.
Pochybnost je spíše tušená a nestojí v samotném středu celého díla (a a ni nemůže, protože v takovém případě by se sama zcela zákonitě ihned stala snadno zpochybnitelná)- ten se zcela zjevně musí jevit právě prázdný. Nechci se zabývat možnou souvislostí takto chápané prázdnoty s prázdnotou coby základní filozofickou kategorií mahajánového buddhismu. Jednak si nemyslím, že by Adams něco takového zamýšlel a, kromě toho, nacházet spojitosti mezi východní filozofií a třeba kvantovou fyzikou je dnes velice módní a opodstatněné jen částečně- sám se proto nechci pouštět do něčeho podobného.
V klasické SF by počítač řešící otázku po smyslu života zřejmě odpověděl nějakou banální moralitou ve smyslu "Mějte se rádi" a nebo by se ještě spíše pod tíhou problému zhroutil a vypálil si všechny obvody. Ne tak ovšem Hlubina myšlení. Odpověď "42" nás rázem zavádí do světa, kde už dávno neplatí pozitivistická logika dob nadšených rozvojem přírodních věd. Opojení technikou je nenávratně pryč. Věci jsou spíše ukazovány než vykládány a všechny zákony i zákonitosti se rázem odhalují jako iluzorní. A zde by se opět dalo mluvit o tom, že střed věcí se tak ukazuje jako prázdný, jakákoliv niť pojící věci do uspořádaného celku zmizela.
Po tom, co se nesmyslnost bytí ukazuje přímo v osobě vládce vesmíru, mizí i do té doby poměrně jednolité pojetí děje a kniha se nadále rozpadá na řadu jednotlivých fragmentů poskládaných téměř bez jakékoliv souvislosti.
Ocitáme se zkrátka na poli postmoderny. Jenže- je tu jeden háček. Pojem postmoderna již častým užíváním sám ztratil téměř jakýkoliv obsah a jeho používání je velice problematické. Vzpomeňme si, co všechno se dnes označuje za postmoderní (a existují i úvahy o tom, že postmoderna je jako styl definovaný již mrtvý, četl jsem rovněž článek "Tolkien jako konec postmodernismu"...).
Pokusím se nyní povšimnout si blíže jednotlivých momentů díla. Předně je tu souvislost základní otázky a základní odpovědi. jejich znalosti se jaksi vzájemně vylučují, nějak se k sobě nehodí. Nelze si nevzpomenout na princip neurčitosti, známý všem, kdo jen letmo zavadili o kvantovou fyziku. Objevil se rovněž brilantní postřeh, že 6*9 se opravdu rovná 42, ovšem ve třináctkové soustavě. Je při tom zcela evidentní, že třináctka není tak docela číslo jako každé jiné. Pokud je mi ovšem známo, samotný Adams v tomto posledním případě jakýkoliv úmysl popírá.
Slyšel jsem, že Douglas Adams se již dostal do prvních filozofických slovníků, a to sice pod nálepkou nihilismu. Opravdu jsem četl jakýsi pamflet, kde byl Adams (spolu s Camusem, Vonnegutem a dalšími uznávanými autory) takto označen. Myslím si ale, že věc je podstatně složitější. Adamsův vesmír není nicotný a nebo neexistující, je jenom "prázdný" od jakéhokoliv smyslu či hodnocení. Samotný jeho vládce hovořící se stolem je typickým příkladem.
Adams ovšem nesklouzává do banální kritiky systému, jehož vládce je blázen. Není proti čemu bojovat. Věci jsou prostě takové, jaké jsou, a nemá žádný smysl přiřazovat jim nějaké černobílé nálepky.
Dalším "postmoderním" prvkem díla je chápání času. Časové paradoxy samy o sobě nejsou ve scifi ničím neobvyklým. Zde se ovšem objevuje ještě další hra s časem a to je způsob vyprávění příběhu. Samotný autor neřadí události přísně chronologicky a stojí mimo "románový" čas. Podobnou metodu užívá Kurt Vonnegut a ve filmech třeba Tarantino. Scény jsou řazeny jaksi na přeskáčku, už dopředu se říká, co se stane v budoucnosti.
Celková ztráta pevných bodů je zkrátka skutečností a sebesofistikovanější logika už nemůže zjevnou absurditu zakrýt. Když se Arthur přece jenom pokouší vysvětlit přítomost králičí kosti ve vlastních vousech, odpoví mu na to malý chlapec slovy: "Jste kretén, Dente". Samotný Arthur vyjadřuje neschopnost vyrovnat se s novou situací obzvlášť zřetelně- upíná se k takovým věcem, jako je čaj, aby alespoň na chvíli sám sebe přesvědčil, že věci jsou na svých místech.
Pokud se ztotožníme s filozofií díla, nebude pro nás Adamsův svět fikcí, ale jakousi obdobou světa skutečného- jen my si to zatím plně neuvědomujeme, protože jsme doposud neměli možnost zakusit příběhy srovnatelné a osudy postav románu. Celý vesmír je v jistém ohledu zajímavý, zábavný, ale současně se v něm žije docela těžko- není snadné se smířit s představou, že je sám o sobě bez jakéhokoliv smyslu.
Naštěstí je tu ještě omluva jeho Stvořitele všem živým bytostem (všemocný bytost, která se omlouvá, je jistě tou nejsympatičtější variantou Boha). Celé dílo z tohoto důvodu proto vůbec není nihilistické, ale naopak velice laskavé. Konec konců, i Marvin má nakonec ze všeho docela dobrý pocit.
Děj na jevišti zkrátka nemá žádný smysl a jeho režisér je šílený. Na rozdíl od knihy "Každý z nás je legenda" to ovšem vlastně nevadí. Nemá cenu se proti šílenému režisérovi nějak bouřit, stojí za to pokusit se zachránit svět alespoň takový, jaký je. Stále v něm lze najít dost zábavy, můžeme se třeba pokusit urazit všechny inteligentní bytosti v celém vesmíru.
Humor poskytuje obranu před příliš depresivním pohledem Adamsovy filozofie. Jenomže to je zase jenom takové obecné konstatování. A podobné výroky a definice jsou stejně prázdné, alespoň porovnáme-li je s geniálním dílem Douglase Adamse.
Pavel Houser
Zdeněk Töpfer
Roger Zelazny: Oko kočky, 1995
Jerry Pournell: Žoldnéř, Poutník, 1995, 69,- Kč
C. J.Cherryh: Paladin, Návrat, 1995, 89,- Kč
Erich von Däniken: Oči sfingy, Naše vojsko, 1995, 156,- Kč
ZT
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -ap-, -jtp- a Z. Töpfer.
Proud světla pronikl oknem a na protější zdi načrtl stínový kříž. Už jsou tady další, pomyslel si a pokusil se vmáčknout co nejvíc do temného kouta. Seděl tam s koleny pod bradou, rukama si objímal nohy a bál se.
Bože, jak se bál. Nikdy nic podobného nezažil a to mu bylo už šest. Vzpomněl si jak mu máma říkala, že se bál čerta a Mikuláše, když k nim přišli. Plakal, to si pamatoval, a všichni kolem se smáli. Teď se už nebál, věděl, že je to jen namaskovaný chlap, ale smát se taky nemohl. Nechápal co je na tom tak směšného, když si před něj stoupne muž s rudou, zlou maskou na obličeji, veliké bílé zuby jako lev a začne dělat strašný randál.
ONI takový nebyli. Byli malí, jako on a vlastně mu byli dost podobní. Hlavu, ruce, nohy jako on nebo jiné děti. A hráli si. Jenže kdo si s nimi hrál byl pak takový....prázdný. Jako krabice od vypitého mléka nebo papírky od bonbónů. A ONI si hráli s každým, s dětmi, s maminkami, a lidmi čekajícími na autobus a když odešli, stáli všichni jaksi unaveně a smutně a byli prázdní. Jen ONI pořád poskakovali a chechtali se vysokými hlásky.
Pak ti co stáli na zastávce nebo šli do práce dovedli své děti, ženy své muže a manželé své kamarády a všichni se stali prázdnými. A ONI si dál jen hráli a poskakovali. Nejhorší to bylo v noci. Běhali a křičeli svými pisklavými hlásky a nikdo nemohl spát.
Dnes ho zase probudili. Ležel v posteli a nemohl usnout. Vstal a šel se do kuchyně napít. Procházel kolem obývacího pokoje. Bylo v něm rozsvíceno. Nakoukl do něj a zůstal stát jako přimrazený. Jeho maminka a tatínek seděli na pohovce, ruce podél těla, záda rovná, hlavy zvednuty a zírali před sebe. Byli prázdní. Kolem poskakovali ONI. Malí a podobní jako on. Utekl do svého pokoje.
Bál se. Slzy mu opatrně sklouzly po tvářičkách. Potichu popotáhl. Nechtěl tomu věřit, ale viděl je, viděl maminku a tatínka a byli prázdní.
Na chodbě zavrzalo prkno. Pode dveřmi se rozlilo světlo. Klika se pomalu, velmi pomalu zmáčkla.
"Miláčku, pojď sem. Chci ti někoho představit Budete si hrát," řekla jeho maminka. Byla prázdná a ONI jí pobíhali u nohou.
Povídka Oni získala v soutěži Proč jsou tady? páté místo.
Nápis nad barem hlásal, že "tu dostanete kafe černý jako vaše svědomí a hořký jako váš osud", a tak jsem to zkusil a taky že jó! Takovej utrejch už jsem fakt teda nepil hezky dlouho.
Barmankou tam byla taková hezká čertice - černý řácky kudrnatý vlasy a dekolt tak hlubokej, že jste ani nemuseli nasávat, aby se vám zatočila hlava. Přinesla mi to kafe ve sklenici a ptá se tím hlasem vypočítaným přesně na to, aby chlapům začalo trnout v zátylku: "A co to bude dál, cukrouši?"
Dal jsem si panáka pořádnýho pití a řekl jí: "Dej si se mnou holubičko."
Zasmála se a nalila si, nebyla to žádná upejpavka. Už se mi to začalo rýsovat v těch nejlepších barvách, když mi najednou začal v kapsičce u košile zvonit komlink. Byl jsem tedy pěkně rozladěnej, to vám můžu podepsat na fleku, ale bylo mi jasný, že to může být jedině šéf. No a znáte to, né? Šéf je zkrátka šéf. Vytáhl jsem to a snažil se potlačit nevrlej tón: "No tak, co je?"
"X, nutně tě potřebujem."
Nebyl to Velký šéf, jen můj obvodní, a tak jsem si dovolil reptat: "Ale vždyť jsem se zrovna vrátil!"
"Jsi ten nejlepší, koho zrovna máme k dispozici a je to urgentní."
Bylo mi jasný, že se jedná o další misi, a že to dobrodružství s barmankou se konat nebude. Dal jsem jí na pult prachy za útratu a ještě k tomu pěknej tuzér a zvedl kotvy. Koukla na to a zavolala za mnou: "Stav se ještě někdy, sympaťáku!"
Potlačil jsem chuť otočit to o 180 stupňů a hodil jen tak přes rameno: "No jó, dokončíme to příště."
Přitom jsem netušil, že žádné příště nebude.
Rozkopl jsem dveře šéfovy kanceláře jen proto, abych ho tam načapal s jeho sekretářkou. Odskočila od něj jak srnka. On si upravil kravatu a uhladil tradiční zelený oblek, zatímco ona si upravovala švy mřížkovaných punčošek, navlečených na těch nejnádhernějších nožkách, co jsem kdy viděl. Šéf měl dycinky vytříbenej vkus, to se mu musí nechat, lotrovi!
"Diktoval jsem právě Bobince dopis," vysvětloval a zubil se, když viděl směr mýho zasněnýho pohledu.
Nevím, možná to vidím blbě, ale podle mýho v tý pozici, ve který byli, se dá dělat všelicos, ale k psaní dopisů to má daleko.
Šéf kývl, Bobinka vypadla rozkošně při tom vrtíc pozadím, a hned do mě začal hučet: "Hele, když zmákneš ten úkol, kterej tu pro tebe mám, tak až se vrátíš, budou ti takovýhle kočky ležet u nohou v celejch houfech."
Rozvalil se v křesle, hodil nohy na stůl mezi lejstra, aby bylo jasný, jak mu tahle úředničina leze krkem, vytáhl odněkud doutník, ukousl mu špičku, zapálil si, labužnicky zabafal a pak se teprv uráčil přejít k věci: "Někoho ti představím."
Zmáčkl knoflík na ovládacím pultu a dál báňal z doutníku, bavíc se mojí netrpělivostí.
Dovnitř vešel vyzáblý mladík. Ve tváři měl jasně vepsán bolestný výraz, který celému okolnímu nevděčnému světu zvěstoval: "Proč mě ksakru vyrušujete?!"
Šéf na něj promluvil nezvykle vlídně: "Patriku, prosím tě, buď tak hodný, doprovoď nás ke svému vynálezu a vysvětli ho alespoň povšechně tady mému příteli."
Patrik mě sjel pohledem, kterým se díváme na zašpiněné tričko, a pak spustil: "Rozborem času a jeho analýzou se mi podařilo izolovat jeho základní částici, kterou jsem nazval Čason. Tato částice je v základě neutrální, ale v našem světě dostává téměř vždy kladný náboj, a proto jde čas kupředu. Úmyslně jsem řekl 'téměř vždy', protože existuje malé nepatrné procento částic mínusových. Nejprve jsem teoreticky odvodil, že pokud by existovala možnost nastřádat dostatečný počet mínus časonů, pak v jejich přítomnosti by šel čas pro poblíž se vyskytující předměty zpět. Zbývalo tuto teorii převést do praxe. Poté co jsem určil povahu časonu, nebyl již žádný problém vytvořit potřebné zařízení. Ostatně, pojďte se podívat."
Sotva to dořekl, otočil se na podpatku a aniž zjišťoval, zda ho následujeme, vyrazil ven. Podíval jsem se na šéfa, ten se roztomile usmál a vysvětlil: "Vyrobil si podomácku atomovku, ale i když se mu ji nepovedlo odpálit, dostal místo jen u nás. Je báječnej, viď?"
Shodil nohy ze stolu a vydal se za Patrikem. Dohnali jsme ho, když už zahýbal za roh do hlavní chodby, přidali se k němu a husím pochodem šli za ním k hlavnímu výtahu. Sjeli jsme tak hluboko, jako jsem ještě nikdy nebyl. Ani jsem netušil, že tu něco takového je. Prošli jsme několik neuklizených a zanedbaných kanceláří a vešli do malého sálku. Patrik rozsvítil a hrdě se postavil doprostřed. Místnost byla natřískaná až ke stropu neuvěřitelným množstvím všemožného harampádí připomínajícího ze všeho nejvíc skládku kovošrotu. Teprve když si moje oči trochu zvykly, začal jsem v těchto nestvůrných orgiích nepořádku zjišťovat jakýsi systém. Patrik tu byl ve svém živlu: "Tohle (ukázal na část, která vypadala jako skládka bombardónů) je sběrač časonů a tohle jsou jímky."
On tomu říkal jímky, ale já jsem viděl, jak v koutku nesměle postávají dvě láhve od okurek a taky jsem to řekl. Nedal se tím zmást a suverénně pokračoval: "Jenže chyba byla v tom, že časonů mínus bylo děsně málo a trvalo by strašně dlouho, než by se jich nahromadilo dostatečně kritický počet, a tak jsem k tomu sestrojil urychlovač a třídič." Tentokrát pro změnu ukázal na masový mlýnek, přidrátovaný k starodávnému deštníku s orvanou látkou.
Když jsem tohle viděl, měl jsem ječet hrůzou a prchat pryč, ale ke své škodě jsem to neudělal. Šéf, to se ví, do mě začal hučet, že prej jsem ten jedinej správnej chlap pro tenhle podnik, a že prej bud big man, a pak jak byl rozjetej, začal mi kázat o epochálním vynálezu, historické události, lásce k vlasti, pokroku a penězům. Jako argument nejtěžšího kalibru mi připomněl půvaby své krásné sekretářky, a tak jsem kejvnul, že jako jó, a že to zkusím.
Ten kluk se v tu ránu rozsvítil jak měsíček a vlítnul po hlavě mezi tu kramárnu. Řachalo to, skřípalo a vůbec dělalo všemožný, většinou nepříjemný, zvuky. Když už jsem toho začal mít tak akorát dost, tak to přestalo jako když utne. Ten skrček odtamtud vylez zašmírovanej jak z kanálu, a že prej se mám postavit vedle těch flašek na takovej starej flák koberečku, na kterým bylo vidět, že už něco pamatuje. Tak jsem to udělal, ale důvěru jsem k tomu neměl veškerou žádnou a jen pohled mýho šéfa, kterej mě hypnotizoval jak kobra myšku, mě tam udržel.
Mlaďas popošel ke klávesnici počítače a začal na ní něco vyťukávat. Čekal jsem, co se bude dít, ale nedělo se nic. Bylo ticho tak hustý, že by se dalo krájet, a mě v hlavě vyskočila myšlenka, že jsem si to mohl myslet, že to takhle dopadne, a že to byl stejně všechno jen humbuk.
Najednou mě ale začalo bolet celý moje já, děsivá bolest mnou projela od hlavy až po palec u nohy. Okolo sebe jsem skoro nic neviděl, jen ostré jasné světlo a rozplizlé stíny, chtěl jsem vykřiknout, ale nešlo to. Nohy už mě neudržely, a tak jsem se poroučel k zemi.
Když jsem se probral, viděl jsem, jak se nade mnou naklánějí dva obři.
"Podívej, co jsi udělal! Já myslel, že pocestuje do minulosti," křičel ten starší, ve kterém jsem poznal šéfa.
"Ale vždyť on odcestoval, ale do své minulosti. Jasně jsem vám říkal, že čas se mění jen pro předměty v blízkosti mínus časonů. Když by chtěl cestovat do minulosti Země, časonů by bylo zapotřebí tak velké množství, aby mohly působit na ni a člověk by vůči nim musel být izolován. Jenže takové množství se prostě nedá vyrobit. Ale co budem dělat s tímhle?"
Naklonil se ještě níž a začal mi prskat do obličeje: "No ťu, ťu malictej..."
Otevřel jsem ústa a odpověděl hromovým: "Uuááááááááá!"
Flair se přestěhoval do podnájmu v hlavním městě a nějaký čas jakž takž přežíval na sociální podpoře. Pak se ale nový majitel domu rozhodl všechny nájemníky vypudit a celý objekt výhodně pronajmout jedné velké reklamní agentuře.
Flair se jednoho dne vrátil z procházky a zjistil, že během jeho nepřítomnosti najatí trpaslíci v domě vybourali schodiště. Oslintaná stařena, která se dříve živila jako vědma- a jejíž kariéra skončila poté, co špatně zaúčtovala burzovní operaci spojenou s prodejem akcií firmy, která obchodovala s netopýřími křídly, magenergií a nemovitostmi- se zrovna snažila vyšplhat po provizorně zavěšeném laně a při tom jí stále vypadávala hůl, kterou jí Flair nakonec galantně podržel. Později zdatnější nájemníci vybudovali místo schodiště systém žebříků a můstků, avšak situaci tím zdaleka nezachránili.
Jindy zase přestala téct voda a nebo někdo v noci vypojil magické štíty, takže zkrachovalého spisovatele bydlícího v přízemí v noci zavraždil ohnivý démon. Příště pro změnu vysadilo elektrické topení.
Když jedna mamutí korporace vyrábějící létající koberce využila nových předpisů povolujících nákup tažných draků na leasing a následkem toho zaplatila menší daně, poklesly příjmy do státního rozpočtu o celou čtvrtinu. Škrty v rozpočtu postihly i sociální podpory a důchody, takže příštího roku zemřela většina nájemníků hlady. Flair zůstal nakonec jako jediný obyvatel hrůzného domu.
Za tu dobu zhubl, na obličeji se mu udělaly vrásky, přestal se smát a začal se hrbit. Přemýšlel o tom, že to také zabalí a bude raději přespávat v nonstop bufetu v prostorách mezistátního teleportu, kde by si snad u bohatších turistů mohl něco vyžebrat. Napadlo jej také, že se přemístí do místního chudobince, kde prý každý večer polévka tekla proudem, ale nebyl si jist, zda bude v těžké konkurenci ostatních bezdomovců do tak lukrativního zařízení vůbec přijat.
Flair zrovna ve svém studeném a tmavém pokoji přemítal, kterou z neradostných alternativ si nakonec vybere, když zničehonic uslyšel zaklepání. Chvíli váhal, nebyl si jistý, zda zase neselhal magický štít a z nedalekého hřbitova sem nevnikl upír, ale nakonec nad tím mávl rukou a dveře otevřel. Hlavně aby to nebyl nějaký úředník, řekl si Flair pro sebe a zatvářil se ještě o poznání sklesleji.
Na posledních stupních ztrouchnivělého žebříku stála princezna. Flairovi to tak alespoň na první pohled připadalo, protože žena měla zlatě zářící vlasy, rysy tváře připomínající sochy dávných mistrů a na sobě tmavě modré šaty utkané pravděpodobně z nějaké pořádně drahé látky.
"Mohu dál, Mistře?", otázala se s lehkým úsměvem a její oči přejely po Flairově sepraném pyžamu. I kdyby v tom pohledu byla stopa výsměchu, Flair si jí rozhodně nepovšiml, protže byl krásnou návštěvnicí na první pohled očarován. Je ovšem pravda, že se už dlouho stýkal prakticky výhradně s lidmi poněkud odlišného sociálního postavení, takže teď měl nepochybně plné právo být překvapen.
"Jistě, vstupte a řekněte mi, co vás přivádí do mého skromného obydlí", vykoktal ze sebe v hrozných rozpacích a úplně zapomněl na to, že než někoho pozvete dál, musíte se přesvědčit o tom, zda to není vampýr, protože ten může projít dveřmi jen tehdy, když jej k tomu někdo výslovně vyzve. Flair byla ale ženou natolik šokován, že mu toto nedopatření snad můžeme odpustit- a mimo to, mladá návštěvnice stejně vampýrem nebyla. Nejdenalo se o upíra ba ani o úřednici, třebaže k tomu poslednímu měla kupodivu nejblíž.
Zrovna chtěla udělat krok z příčky žebříku do dveří bytu, když v tom někdo žebřík dole s vítězným smíchem podkopl. Žena podklouzla a chystala se následovat padajícíc kusy dřeva, ale Flair ji v poslední chvilce zachytil a vtáhl dovnitř.
Zezdola se ozvalo jen zklamané zavrčení pána domu. Majitel si naštvaně oklepal třísky z proužkované kravaty a zahrozil vzhůru pěstí: "Stejně vás všechny dostanu! Tady všude budou jenom kanceláře. Chcípáku, máš ještě na to, aby sis z podpory zval nahoru děvky?! Jen počkej. Jestli do zítřka nepodepíšeš dekret o vyklizení bytu na vlastní žádost, pošlu na tebe hladové harpyje!"
"Mistře, mistře", povzdechla si zlatovláska, "v jakých neutěšených podmínkách musí dnes pobývat tak slavný čaroděj? Děkuji vám za vaši pomoc, ačkoliv opravdové nebezpečí mi nehrozilo. Vlastním mimo jiné svitek ochrany před pádem, žárem a mrazem."
Flair vytřeštil oči. Vyrobit takový svitek vyžadovalo už pořádně mocnou magii. Nezeptal se nicméně na to, kdo mladé ženě kouzlo připravil, ale rozhodl se zahrát rovnou na její city. Konec konců, od zítřka bude muset s největší pravděpodobností začít žebrat, hladová harpyje jsou opravdu pádným argumentem- a tak mu neuškodí začít s tréninkem na svou budoucí profesi už dnes.
"Milá krásná dámo", řekl plačtivě Flair, "nevím, co vás přivádí do mého skromného obydlí, ale vězte, že už dávno nejsem žádný čaroděj. Považte, jaká pohroma mě stihla: neodvedl jsem za svého jednorožce silniční daň. Hájil jsem se tím, že to šlechetné zvíře stejně běhá jen po mýtinách zalitých měsíčním svitem, ale bylo mi to co platné? To by prý mohl tvrdit každý, řekli mi, a silniční daň by se neodváděla ani z automobilů, nafty, sena a bot. Tehdy jsem přišel o živnostenský list a musel se ubytovat v domě spravovaném krutým, mstivým a chamtivým šílencem... Leč, obávám se, ani zde mi nebude dopřáno prožít v pokoji zbylá léta."
"Mohl jste snad zkusit nabídnout svou magii někde jinde, ne?", zeptala se zlatovláska trochu nedůvěřivě.
"Myslíte snad", zvolal Flair v jen částečně předstíraném afektu, že je dnes něco takového vůbec možné?! Pokud ani čaroděj není schopen o magii účtovat ke spokojenosti daňových úředníků, jak by to mohl dokázat někdo jiný? To už mi rovnou můžete říct, abych provozoval živnost bez povolení...", odmlčel se.
"Zrovna tohle bych vám tedy neradila", řekla návštěvnice. "Víte přece, že za něco takového je trestem věčný pobyt v ledovém pekle. Přišli by vám na to prakticky ihned. Abych pravdu řekla, opravdu mě zaráží, že nechápete něco tak stupidního, jako je podvojné účetnictví- ale u kouzelníků je něco takového zřejmě naprosto běžné. Jednoho takového jsem znala..."
Na chvíli se odmlčela, jako kdyby vzpomínala, ale pak zase pokračovala: "V tomto případě žádnou administrativní práci vykonávat nemusíte, to zvládneme my sami. Můj manžel je vysoce postaveným pracovníkem na Ministerstvu financí a má pro vás velice delikátní úkol. Netuším, proč si vybral právě vás, i když má nepochybně o vašich schopnostech své informace. Nevím ani, o co se přesně jedná, s tím už vás seznámí on sám. Jméno mého manžela zůstane v tajnosti. Já se jmenuji Rheia."
"Za kolik?", zeptal se Flair. Náhle jako by omládl o několik stovek let a v jeho vyhaslých očích se opět rozhořel ten starý vychytralý plamen, který kdysi naháněl hrůzu vodníkům, jezinkám i permoníkům.
"Výdaje jsou prakticky neomezené", odvětila Rheia. "Výsledná odměna rovněž. Řekněme sto miliónů zlatých. Plus státní obligace, ze kterých se výnosy zdaňují srážkou hned u zdroje, takže se nemusí účetně nijak evidovat."
"A co za to?", ptal se už naprosto věcně Flair. Sepraný župan zazářl jasnými barvami a díry se jakoby zázrakem zase zacelily.
"Mlčení, absolutní mlčení během plnění úkolu i v čase, který bude následovat. Práce je samozřejmě zatraceně nebezpečná, takže při ní můžete snadno přijít o život- jak to tak ale ostatně ve vaší profesi chodí. Ale mistře", Rheia pohodila svými zlatými vlasy, koketně se usmála a odhalila ve výstřihu stříbrný šperk, ze kterého magie doslova sálala, "když si můj manžel vybral právě vás, musel vědět, že to dokážete. A kromě toho, uvažte, že jsou tu ty hladové harpyje..."
Ještě ten den podepsal Flair dekret o dobrovolném vyklizení bytu. Majitel domu se neměl nikdy dozvědět, proč se při tom tak usmíval- a i nová kouzelnická čepice a magická hůl mu notně vrtaly hlavou. Když později poslal na daňový úřad udání ve smyslu, že jeden z jeho nájemníků kouzlí bez licence a naneštěstí se pod dopis podepsal, vysloužil si tím následující konec: jednou v noci uněho zazvonila dvojice v šedých pláštích upnutých až ke krku. Když však vyrazili dveře, nalezli jenom žalostně kvákající žábu.
"Takže", řekl Finklerk a Flair si zatím vzal další chlebíček, tentokrát s cibulkou a bůčkem, "nejsme pořád schopni udělat inventuru v distribuční firmě jménem Daimons & Dragons. A jak ti přitom musí vydělávat! Vše svědčí o tom, že podezření z daňových podvodů je naprosto opodstatněné.
Představte si, že do skladů se ale prostě nemůžeme dostat. Jsou asi hlídány nějakou speciální magií a naše antimagické přívěsky proti ní nemají ani tu nejmenší šanci. Proto jsem si pro vás také nechal poslat. V minulosti jste patřil k extratřídě, ale popravdě řečeno, nevím,jak si s tím dnes poradíte. Každopádně, pokud zpozorují nebezpečí ze strany magie, třeba nebudou tak pozorní jinde a naši hackeři se jim nabourají do vnitropodnikové počítačové sítě nebo něco podobného..."
Flair si vzal další chlebíček s lososem. Okurčička ale mohla být trochu kyselejší, pomyslel si zmlsaně.
Zatímco Flair pojídal neuvěřitelné množství oříšků a borůvkové zmzliny a nebo si před zrcadle zkoušel stále nové a nové křišťálové koule, případ se ještě více zkomplikoval. Když příslušníci finanční policie dávali ke kontrole své antimagické přívěsky, několik z nich se ztratilo.
Stpy vedly opět k firmě Daimons & Dragons, ale samotný její ředitel najednou zmizel a přes veškeré pátrání nebyl k nalezení. Policisté stále nemohli vstoupit do záhadně zajištěných skladů. Protože moc Finanční policie stála právě na všeobecně rozšířeném přesvědčení o imunitě jejich členů k libovolně vysoké magii, neodvažoval se nikdo proti celé korporaci oficiálně zakročit.
Flair zatím, pokud zrovna nejedl, stále studoval zákony o úvěrech a zdálo se, že o tolik potřebnou magii se ani v nejmenším nestará. Když mu to Rheia občas vytkla, vždycky jen podrážděně odvětil, že se musí seznámit se všemi okolnostmi případu. A pak si dal další sklenku džusu.
Flair napůl seděl a napůl ležel v měkké pohovce; i za tak krátký čas se mu tváře pěkně zakulatily a pod brokátovým oblekem si lebedilo čerstvě vyrostlé bříško. Vyfoukl kouř z bohatě zdobené dýmky, napil se ananasového čaje a pomalu spustil:
"V tomto případě jsem neměl prakticky žádné vstupní informace a pohyboval jsem se na víceméně naprosto neznámém poli. Z tohoto důvodu jsem se nejprve musel seznámit s příslušnými ekonomickými aspekty celého případu, protože právě ty v něm zcela zjevně hrají naprosto určující úlohu.
Podstata problému se tak dostává do další roviny a tou je psychologie protivníka- a to je v magii obvykle právě tím nejdůležitějším. Musím naprosto popravdě řící, že teď, když jsem měl tak štědrý přísun jinak utajovaných informací, našel jsem v sociálně- ekonomických oborech mnohem větší zalíbení než dříve- vzpomeňte si jen, co bylo příčinou nešťastného přerušení mé tak slibně se rozvíjející kariéry kariéry."
Finklerk přerušil čarodějovu tirádu netrpělivým posunkem: "Člověče, dost řečí, stačí přece, jak vás platíme, tak ještě nepokoušejte naši trpělivost. Vůbec mě nezajíma, jaký máte vztah k mikroekonomii nebo předpisům o používání bilančních metod. Jste kouzelník, ne psycholog. Mluvte o magii a to jasně a k věci. Možná ještě plně nechápete, jak je pro nás celá záležitost nepříjemná a jak se hrozíme toho, že by mohlo jít o precedens. Každé další zdržení jenom protahuje nejistotu a tím přímo ohrožuje naše postavení."
Flair se usmál a napil se čaje. "Jistě", odpověděl pak poklidně, "promiňte mi to malé odbočení. Samozřejmě, kromě znalosti protivníkovy psychologie je důležité i vybavení a musím říci, že i tady jste mi byli plně nápomocni. Máte nyní možnost sledovat něco, co bych si dovolil nazvat magickým soubojem století. Může to být ale samozřejmě nebezpečné."
"Zapomněl jste na to", pravil ministr, "že nám magie neublíží. I když v tomto případě ovšem... Ale zůstaneme, protože chceme samozřejmě vidět, jak si zasloužíte svou odměnu."
"Nu dobrá", pokývl Flair hlavou, zavřel oči a pak se celý pokryl lehce nazelenalým kouřem. Do ruky vzal křišťálovou kouli a jasným hlasem zvolal: "Temný mágu, ano právě ty, který řídíš osudy Daimons & Dragons, zjev se mi! Zaklínám tě sedmi telurgickými žilami i jménem pánů bílé magie. Budeš se zodpovídat ze svých činů."
Prásk! Spojení bylo navázáno a křišťálová koule se rozprskla na kusy. Přítomní úředníci byli zasaženi poletujícími střepy. Ochranné přívěsky přihlížejících uvolněnou magenergii lehce vstřebaly a kusy křišťálu se neškodně odrazily od bariér stále obklopujících jejich těla.
Flair sám trochu pobledl, ale pak zvolal: "Vyzývám tě k souboji, nešťastníku. Pojď, změříme své síly, vyslanče z hlubin. Jakže jsi to udělal, jakých nekalých rejdů ses zde dopustil? Vyzraď to, jen se přiznej ke svým darebnostem."
Kouzelná hůl praskla a v ní zakletý démon rychle uprchl do svého astrálu, přičemž úspešně zdemoloval zařízení místnosti. Monitor počítače spadl na zem a z čalounění válendy vyšlehl magický plamen. Přítomní byli stále nezraněni, jen Finklerkovi začala na čele tepat temně fialová žíla.
Flair vypadal najednou bledý, velice bledý: "Azrael je tvé jméno, Andragon, Melichar či Horja? Nesnaž se mi uniknout, stíhám tě prostorem i časem, neujdeš pomstě. Vyzraď, jen vyzraď své tajemství!"
Další dvě křišťálové koule dosud lehce poletující kolem čarodějovy hlavy s praskotem vybuchly. Dům se rozkýval pod náporem zemětřesení.
"Jsi snad padlým andělěm? Zaklínám tě proti tvým třem šestkám a pamatuj na posvátné znamení: Nylab A Elzel! Rajchal A Belzel! Jsi-li něčím, ihned zhyň!"
Nic se nestalo, jen zelený plamen povážlivě zhoustl. Dýmka vypadla z čarodějových úst a Rheia si rozkousla do krve svůj krásně rudý ret. Jeden z obložených chlebíčků přstál na ministrově obličeji a ten konečně omdlel.
"Tak takhle to je", vydechl Flair náhle zničeně, "zachraň se kdo můžeš! Bojujeme se zosobněnou Nicotou."
Dům se znovu zatřásl, ozvalo se pekelné hučení a na scénu vstoupila ničivá podzemní magie gnómů. Strop se chvěl rychleji a rychleji. Šálek ananasového čaje se rozlil na přísně tajné dokumenty.
Plameny kolem Flairova těla zasvítily jako pochodeň. "Antakama!", zvolal Flair hlasem plným zoufalství. "Antakama, vše je ztraceno." V zelené záři se pak pomalu rozplynul, současně se propadla podlaha i strop, stěny se probořily a budova ministerstva se zřítila k zemi.
Těžko si jenom představit, proč se zosobněná Nicota realizuje právě daňovými úniky.
Jenom Rheia se přehrabávala pamětí počítače, který byl naštěstí stále spojen s lokální sítí. Tak se stalo, že data byla zálohována na bezpečném místě a nijak jim tudíž neublížilo zhroucení celé budovy. Poslední údaje, které Rheia přečetla, si Flair přál vědět necelý den před svou smrtí. Jednalo se o dva přísně tajné dokumenty.
V prvním se hovořilo o geniální operaci s nákladovými úroky. Šlo o zvláštní, ale víceméně legální přepočet okamžité splátky úvěru přes diskontní sazbu, což mohlo při správné aplikaci vynést milióny.
Druhá zpráva hovořila o prognóze prudkého nárůstu burzovních cen kamene mudrců.
Rheia zjistila také to, že kdosi anonymně prostřednictvím známé makléřské firmy skoupil zásoby kamene mudrců a úvěr, který mu na to poskytla korporace D & D, byl později okamžitě splacen právě na základě výše zmíněného přepočtu. Majitel domu, kde dříve Flair bydlel, záhadně zmizel. Policisté, kteří jej chtěli předvést k výslechu, nalezli v celém objektu pouze žalostně kvákající ropuchu.
Věci, které objevila, ji rozhodně neuklidnily. Nějaký čas studovala v kouzelnických knihách kapitoly o kejklířství, teleportaci a trikové magii. Pak si ale učesala své krásné vlasy, které muži tolik obdivovali, a nade vším mávla rukou.
Trosky / 9. číslo / 1995
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 26. srpna 1995
Zpracovalo DTP studio Pes
Zpět k Troskám