Organizace English Heritage, jež je obdobou českého ministerstva kultury a zodpovídá za ochranu britských památek, se rozhodla poskytnout na další financování výzkumu v Boxgrove v jižní Anglii 236 000 liber. „Jsem si jist, že najdeme další pozůstatky člověka z Boxgrove,“ prohlásil přední archeolog organizace Geoffrey Wainwright.
Při vykopávkách v Boxgrove byla společně s kamennými a kostěnými nástroji nalezena téměř kompletní holenní kost muže, pravděpodobně předchůdce neandrtálce. Vědci se domnívají, že byl vysoký asi 183 centimetrů, vážil přes 75 kilogramů a měl pevnou stavbu těla. Byl to lovec a sběrač živící se rostlinami a částečně masem.
„Člověk z Boxgrove“ se svým stářím odhadovaným na půl milionu let řadí k nejstarším lidským bytostem, které kdy žily na tomto kontinentu. Obdobné stáří mají pozůstatky tzv. heidelberského člověka z území Německa a úlomek zubu nalezený v Přezleticích u Prahy.
Podle hypotézy antropologů z univerzity ve švýcarském Curychu, zveřejněné v květnu, neandrtálec nepatří k hlavní vývojové větvi, z níž se vyvinul dnešní Homo sapiens. Curyšští vědci se opřeli o podrobný průzkum lebky neandertálského dítěte, jejíž zbytky byly nalezeny ve dvacátých letech v jeskyni na Gibraltaru. Podle jejich zjištění byla stavba této lebky natolik odlišná od lebky dnešního člověka, že to vylučuje hypotézu o mísení člověka a neandrtálce. Pokud by se tato hypotéza potvrdila, byl by i člověk z Boxgrove umístěn do boční větve předků Homo sapiens.
MF Dnes 20.6.1995
Magazín 2000 č. 9/95
Magazín 2000 č. 9/95
Další příběh z lesa, kde není nic jisté, postavy, místa, čas ani smrt.
ŠeS
Podle jedné z teorií je možné, že dinosauři vyhynuli díky náhlé změně klimatu, která byla pravděpodobně způsobena nárazem velkého tělesa do Země. Autor rozvíjí možnost, že žádné těleso na zeměkouli nedopadlo a že dinosauři se mohli dál v klidu vyvíjet až k vysoce inteligentním formám.
Harry Harrison se tentokrát nespokojil pouhou akcí, na které jsou postaveny některé jeho další cykly. V tomto románu stavěl na pevných základech a za pomoci několika odborníků sestavil po všech stránkách fungující společnost. I když inteligentní ještěři vzdáleně vypadají jako lidé, chovají se zcela jinak. Kromě již trochu vousaté záměny mužské a ženské role však autor využívá i kontrastu zdánlivě netechnicky orientované civilizace proti naší zcela technické. Zdánlivě proto, že ještěři si sice vše vyrábějí biologickou cestou, ale nakonec všechny jejich produkty fungují jako dobře sestavené stroje.
Autor si je vědom, že jen na ještěrech se celý příběh postavit nedá. Proto vdechl život několika kmenům lidí, kteří žijí v mnohem primitivnějších podmínkách než ještěři na chladnějších místech Země.
Nepostradatelný konflikt je zde vyvolán začátkem první doby ledové, kdy rostoucí chlad neustále posouvá jak ještěry, tak lidi stále víc na jih, až přestane být dost místa pro všechny.
Celý příběh je v podstatě rozdělen na dvě části a spojen postavou hlavního hrdiny. V prvním dílu se čtenář spolu s malým chlapcem ocitne ve společnosti ještěrů a seznamuje se se všemi jejími zvyky, jazykem, technologií, sociální strukturou a dvěma hlavními názorovými proudy. Ve druhém dílu se přesouváme do společnosti primitivních kočujících lidí, kteří jsou nuceni bojovat s nesmlouvavým nepřítelem o život.
Co se týče práce tuzemské, nemám žádnou významnější výtku. Jak jsem se zmínil v úvodu, jedná se o první díl trilogie. Doufejme, že další dva díly na sebe nedají čekat a vyjdou v podobně zdařilém provedení jako Na západ od ráje.
-jtp-
Tentokrát je les opět zkoumán odborníky, kteří jdou ve stopách hrdiny prvního dílu - George Huxleye. Vybudují si nedaleko okraje hvozdu základnu, ze které podnikají výzkumné výpravy a mapují jeho časovou a prostorovou strukturu včetně zvláštních přechodů - hloubení.
Jejich tábor od přízračných mytág odděluje primitivní magie v podobě soch, totemů a symbolů a moderní technika v podobě elektronického zabezpečovacího systému.
V jejich práci jim však něco nebo někdo překáží. Nezbývá než pokusit se tento rušivý prvek odstranit. Za každou cenu. Ukáže se, že oním nevítaným narušitelem je malý chlapec Alex, přítel dívky Tallis z minulého dílu. Jediný, kdo dokáže Alexe zastavit, je jeho otec.
Vypadá to, jako by na překladatele dolehla buď únava nebo časová tíseň, protože tolik chyb jako v tomto románu snad Petr Kotrle ještě neudělal. Nejedná se jen o drobná škobrtnutí, ale v několika případech přímo o logické kopance. Nevím, možná, že P. K. křivdím a za vše může ostrá a nejistá tužka korektora. Každopádně doufám, že další díl bude o poznání lepší.
-jtp-
Ale zpět k úpírům. Hlavním hrdinou je totiž upír švédského původu, který se během svého výletu do Čech stává štvanou zvěří. Díky svým neobyčejným schopnostem co chvíli nejrůznějšími způsoby, různě hlubokými potoky krve a za různě vydatných salv z různě těžkých pěchotních zbraní uniká z různě smrtelně nebezpečných pastí. Jeho pronásledovatelé však na tom nejsou o nic hůře, protože jsou téměř nezničitelní. Díky Bohu (brrrr!), že jen téměř. Jinak by totiž celkem sympatický severský aristokrat dlouho nevydržel.
Patřičně akcí nadupaný příběh je našinci bližší i tím, že se jeho podstatná část odehrává v Českých zemích v nedaleké budoucnosti. Ostatně - myslím, že posun v čase je, s ohledem na reálie románu, příliš velký. Já osobně bych dal přednost zhruba desátým létům příštího století.
Jako každý správný thriller, ani tento nepostrádá milostné vzplanutí a (k mému zklamání) ani šťastný konec, kterého se dožívá jen několik málo jednajících postav. Půl hvězdičky strhávám za nevyužití Pumlíče.
-jtp-
V tomto příběhu nedošlo k oblíbenému vzájemnému povraždění pánů tvorstva, tentokrát s lidmi zamávala sama Příroda, kterou už přestalo bavit to lidské pošťuchování. A tak došlo k obrovským změnám, které měly mimo jiné za následek i rozdrobení velkých státních celků na malé státečky, z nichž každý se začal ubírat svou cestou.
V jednom z podobných panství žije i hlavní hrdinka - rytířka Natal. Jelikož je ještě mladá a krev v žilách jí jaksepatří vře, rozhodne se vydat na dalekou cestu za Pravdou a Tajemstvím. Cestou zažije spoustu příhod a nakonec... To vlastně nevím, protože konec je tak rychlý, že jsem si ani nestačil uvědomit, jak vše vlastně skončilo. Snad mi to časem dojde.
Co se týče stylu, je z této knížky cítit duch doby, ve které vznikala (vročena 1989), objevuje se v ní spousta narážek na budování šťastné země pod vedením osvědčených vůdců. Místy mi autorem použitá symbolika připadala trošku přehnaná, ale opravdu jen trošku. Ještě se to dalo snést.
Kromě výše uvedeného lze autorovi ještě vytknout délku této knihy. Vypadalo to, jako by ho to už přestalo bavit, a tak si řekl, že v nejlepším je třeba přestat a vše rázně uťal systémem „prst boží“, což mi trochu vadí.
Poslední dávku kritiky si již tradičně nechávám pro vydavatele, který by se měl zamyslet nad potřebou najímat externího korektora. Takhle totiž množství chyb překračuje rozumnou míru. A možná, že by šikovný korektor dokázal i trochu poupravit poněkud kostrbatý a velice nevyrovnaný překlad, který zřejmě celé dílo o stupeň snižuje. Je to však jen můj názor, protože originál jsem neviděl.
-jtp-
Podle obálky knihy
Děj se odehrává na dvou obydlených světech, z nichž ten menší je oběžnicí druhého. Společenské systémy jsou výrazně odlišné, a proto i izolované. Hlavní hrdina se snaží tento stav změnit.
Obyvatel planety Anarres, fyzik jménem Shevek, nedokáže nikdy rezignovat na právo na osobitost a svobodu a proto se cítí nešťastný jako člen společnosti ideálně rovných. Jediným východiskem z této situace se mu zdá být emigrace na sousední, nepřátelskou planetu Urras. Sheve obdrží pozvání a opouští vlast, ale už na palubě kosmické lodi získává první znepokojivé informace o planetě Urras. A loď přistává...
Podle obálky knihy
Podle obálky knihy
Nové knihy 40/95
Kladivo boží je opět čtivý, clarkovsky promyšlený a dramatický příběh o asteroidu Kali, který hrozí při srážce se Zemí vyhladit celé lidstvo a ukončit tak pozemské dějiny již ve 22. století.
Podle obálky knihy
Wolfgang Hohlbein: Charity. Temná je budoucnost, 1995
Robert Asprin: Nástup mýtu
L. Sprague de Camp: Conan Bukanýr, 1995
David Eddings: Pěšec proroctví, Classic, 1995
David Eddings: Kouzelníkův gambit, Classic, 1995
Ursula K. Le Guinová: Vyděděnec, Laser, 1995, 99,- Kč
Alexandr Buškov: Rytířka Natal, Ikarie, 1995, 50,- Kč
Stanislav Lem: Summa technologiae, Magnet-Press, 1995, 160,- Kč
Arthur C. Clarke: Kladivo boží, Baronet, 1995, 109,- Kč
David Eddings: Věž černé magie, Classic, 1995
P. Krassa, R. Habeck: Záhady nad záhady, Dialog, 1995, 89,- Kč
J. J. Duffack: Hermekrator aneb Skrytá tajemství magie, Naše vojsko, 1995, 119,- Kč
Rand a Rose Flem-Ath: Když padalo nebe, Mustang, 1995, 129,- Kč
vás pozývajú na
Program:
MALÁ SÁLA
Seznam knih do aukce:
Ale pěkně po pořádku. Díky své skleróze jsem o týden zmeškal podzimní poradu klubů v Březové nad Svitavou, od marné výpravy mě naštěstí zachránil prezident čs fandomu v ČR, který mě včas zarazil, vše vysvětlil a (spolu s Dárečkem) zprostředkovaně informoval o nejdůležitějších bodech probíraných během porady. Vybírám z toho, co mi ulpělo v paměti, protože jsem si nedělal žádné poznámky.
Soutěž o Cenu Karla Čapka bude probíhat dvojkolově - z prvního kola bude nominováno po pěti adeptech na vítězství, mezi kterými vybere superporota až v průběhu Parconu. Složení poroty si nepamatuji.
Cena Ludvík se bude udělovat pouze za zásluhy, tedy už ne za původní a zahraniční knihu.
Přibude několik cen Akademie SF, F a H, bohužel nevím jakých. Nechme se překvapit.
Parcon má od příštího ročníku svůj statut, který musí dodržovat každý jeho pořadatel. Jaký ten statut je, nevím, ale snad se to časem od někoho dozvím.
Příští Parcon proběhne netradičně v Ústí nad Labem, stejně jako Parcon 1998. Parcon 2000 by měl být v Šumperku, takže volné jsou ještě liché roky do konce století (říkalo se sice něco o Dracony 1999, ale to mi nějak vypadlo z hlavy). Stále platí nabídka ústeckých, že v případě potřeby uspořádají Parcon pod křídly Bohemiaconu.
Koncem listopadu t. r. (asi poslední víkend) proběhne pražský Minicon, poprvé spojený s Týdnem vědecké kultury, a tudíž na jiném místě a v jiném časovém rozsahu. Hostit jej bude Technické muzeum a začne již v pátek promítáním filmů. Na sobotu je naplánován bohatý program se spoustou přednášek a diskuzí. Chybět by neměla ani burza knih s dražbou a doufám, že i SFK Spectra si po letošním ústeckém úspěchu připraví nějaké další představení. Pokud se bude něco dít i v neděli, bude to jistě stát za to.
Tolik tedy k poradě klubů. Nyní pár slov k Troskám. V tomto čísle zavádíme novou nepravidelnou rubriku na oblíbené téma většiny z nás - počítače. Jak je vidět, někteří naši členové změnili názor a už nic nenamítají ani proti debatám o počítačích běhenm našich klubových schůzek. K Troskám jen tolik, že poslední letošní číslo snad nebude také posledním číslem vůbec. Prozatím to vypadá na to, že od příštího ročníku začneme z několika důvodů vycházet jako dvojměsíčník, zato však ve větším rozsahu. Uvidíme, jak vše nakonec dopadne, pokud to nakonec vůbec nějak dopadne.
Ve čtvrtek 2. listopadu byla zahájena výstava obrazů Zdeňky Bouškové, kterou jsme Kulturnímu středisku doporučili my. Na vernisáž přijela Carola Bidermannová, které se konečně podařilo do Mladé Boleslavi proniknout (máme jistě v živé paměti besedu se třemi českými autorkami SF, na kterou nakonec nepřijela ani jediná z nich). Prezident fandomu se vymluvil na velkou vzdálenost. Osobně si spíš myslím, že je v tom přílišná zaneprázdněnost, a proto jsem na něj ani moc nenaléhal. Na vernisáž přišli všehovšudy čtyři členové našeho klubu. Snad se na výstavu postupně dostanou i ostatní, mají ještě čas do konce měsíce. Co se výstav SF v MB týče, vše nasvědčuje tomu, že přístí rok dojde - s ohledem na obsazené termíny - k nucené přestávce.
V pátek 3. listopadu měla být schůzka. Pokud byla, nevím o ní. Přichvátal jsem totiž na obvyklé místo do Divadelního klubu s půlhodinovým zpožděním, nikoho jsem tam však nenašel a paní vedoucí mi řekla, že tam nikoho z klubu toho dne neviděla. Poté jsem ještě bezúspěšně obkroužil dvě další obvyklá místa, na nikoho jsem bohužel nenarazil. Škoda. Snad se v prosinci sejdeme na dražbu knih z klubové knihovničky.
-jtp-
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp-, ŠeS a Z. Töpfer.
Bohužel jsem byl v krizi. A co by se vlastně dalo čekat od člověka, který se potácí od ničeho k ničemu a hledá zapomnění. Teď vím, že jsem byl bláhový. Škoda, že až teď. Kdybych to věděl před tou výstavou, mohlo být všechno jinak. Ale taky možná ne. Jak říká Karel - když uzraje doba, provalí se to, i kdybys stokrát nechtěl. Ale já jsem tenkrát chtěl. Potřeboval jsem to. Sny jsou krásné jen chvíli. Čím hezčí sen, tím horší probuzení. A já jsem se bál. Bál jsem se, že se už nikdy neprobudím. A bál jsem se, že se někdy probudím.
K té výstavě jsem se upnul jako k nejnižšímu stupínku žebříku visícího nad bezednou propastí. Teď nebo nikdy, řekl jsem si. Bylo to vnuknutí? Bylo to vnuknutí zhora? Bylo to vnuknutí zdola?
Světlo. Najednou se objevilo. Dalo by se říci, že zákeřně. Bál jsem se. Potom jsem začal rozeznávat obrysy věcí. Potom, potom jsem ho uviděl. Byl posedlý. Myslel, že prací. Myslel, že touhou po slávě. Myslel, že tvořivým duchem. Nevěděl, že se mýlí. Dobře pro mě. Ještě ani netušil.
Teď vím, že ve třiceti má člověk ještě dost času. Tenkrát jsem si to nemyslel. Cítil jsem, jak mi ubývají síly. Cítil jsem, že jestli to neudělám, zemřu.
Ta zeď mě přitahovala už odmalička. Jako malý kluk jsem ji dokázal upřeně pozorovat celé hodiny. Teď, s odstupem času, si uvědomuji, že mě nezajímala celá zeď, ale jedno jediné místo, ne větší než já. Byla na ní totiž velice zvláštní skvrna. Otec tvrdil, že to jsou saze z prasklého komína. Nevěřil jsem mu. Měl pravdu. Já ale taky. Byly to saze z komína. A bylo to i něco jiného.
Konečně tedy nadešel čas, aby vyšla najevo ta moje pravda. Konečně jsem pochopil. Ta skvrna byla předobrazem ďábla. Vlastně ne předobrazem, spíš podstatou. Když jsem se pustil do svého životního díla, netušil jsem... Netušil jsem spoustu věcí, které teď vím.
Věděl i to, že jeho příkaz podlehne ctižádosti? Asi ano. Proč ale vyklízí jednu pozici za druhou? Nemá dost síly? Nemá dost Síly?
Snažila se mě přemluvit, abych se vzdal své poslední naděje. Snažila se zničit mé životní dílo. Ne fyzicky. Na to neměla dost sil, ani kdyby si přivedla deset kamarádek. Snažila se mě přesvědčit. Asi předem tušila, že neuspěje. Když konečně pochopila, že neustoupím ani o píď, smutně svěsila ramena a odešla. Tvrdila, že navždy. Měla pravdu.
Ovládnout ji nebylo těžké. Byla tak poddajná. Tak měkká. Tak zranitelná. Tak ... nesvá.
Sylva zkušeně odrazila od chodníku. Jako by to auto bylo prodloužením jejího těla. Jako by srostla se sedačkou...
Vyjeli jsme z města. Sešlápla plyn až k podlaze. To dělala vždycky, když ji něco trápilo. Motor zavyl a vůz splašeně poskočil vpřed. Pneumatiky zahvízdaly a zanechaly na silnici dvě dlouhé černé šmouhy.
Pomalu se začala uklidňovat. Poznala jsem to podle toho, že ubrala plyn. Musel jsem jednat. Teď. Projížděly jsme právě alejí věkovitých japonských třešní a kousek před námi se silnice lomila téměř v pravém úhlu, aby se vyhnula potoku vinoucímu se podél cesty.
Když Sylva najížděla do zatáčky, strhla jsem volant do strany. Nestihla zareagovat. Sakura, do které jsme narazily, byla z těch větších. Měla jsem ale štěstí. Sylva se na mě ještě stihla překvapeně podívat, potom reflexivně ztrhla řízení do strany. Vždycky si cenila druhých víc, než sebe. I tentokrát se snažila v první řadě zachránit mě. Narazily jsme do stromu levou stranou.
Jako ve zpomaleném filmu jsem viděla, jak se odlamuje věnec volantu a tyč řízení proniká do Sylvina hrudníku. Přímo do srdce. Možná, že kdyby používala bezpečnostní pásy, nic by se jí nestalo.
Náhle jsem si uvědomila, co jsem způsobila. Vždyť jsem zabila svou nejlepší kamarádku! Co to do mě vjelo? Dolehla na mě tíha viny. Zaplavila mě horoucí vlna. Pohlédla jsem na svou levou ruku. Nebyla tam. Asi ji usekl poškozený volant. Ztratila jsem vědomí.
Pochopil jsem, že jsem ji skutečně miloval. Začal ve mně hlodat červ pochybnosti. Chtěl jsem se na všechno vykašlat. Chtěl jsem to své zpropadené životní dílo zničit. Popadl jsem pohrabáč a rozeběhl se k té proklaté skvrně na zdi. Když jsem se rozmachoval, bodlo mě u srdce. Potom se všechny mé svaly křečovitě stáhly. Ten zahnutý kus železa mi vypadl z ruky. Rozplakal jsem se a zhroutil se na podlahu . Snažil jsem se odkulit co nejdál od toho hloupého fleku. Nešlo to. Něčím mě přitahoval.
Málem jsem tomu návalu citu podlehl. Málem jsem ho ztratil ze své moci. Málem jsem propásl jednu z mála šancí. Měl jsem štěstí, že to nevydržely jeho pojistky. Když ležel na zemi, byl už můj. Od téhle rozhodující chvíle jsme byli svázáni pevným poutem.
I když vypadal obraz skvěle, pořád jsem cítil, že mu něco chybí. A pořád jsem na to nemohl přijít. Začala na mě dosedat odháněná únava. Těžkla mi víčka, ruka se štětcem slábla. Z posledních sil jsem protáhl jednu linku. Něco se stalo. Vzduch byl prosycen ozonem, jako by někde blízko udeřil blesk. Ozonem a ještě něčím. Něčím, co mi připomínalo dědovu kovárnu.
Pokusil jsem se pohlédnout na své dokončené dílo. Nešlo to. Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Štětec už mi dávno vypadl z ruky na zem. Teď jsem byl na řadě já. Ještě mě napadlo, že poslední dobou omdlívám jako nějaká zhýčkaná panička, potom mě zalehla temně temná pokrývka.
Povídka Člověk, který namaloval čerta na zeď získala v soutěži Proč jsou tady? sedmé místo.
Nebyl to ani celý den, co právě touto lesní cestou přišel do přístavu, tak jako mnozí přicházeli z odlehlých osad každé jaro potom, co polevily mrazy a nehrozilo už nebezpečí od divokých zvířat. Tentokrát nebylo vůbec těžké hledat ve vesnici lidi, s nimiž se chtěl po několikaměsíčním zimním odloučení pozdravit - všichni obyvatelé i příchozí z okolí stáli v davu na břehu zátoky a pozorovali ohromnou loď, zdaleka ne podobnou těm, na nichž se plavívali jejich válečníci, která právě připlula a zakotvila v přístavu. Vesničané hleděli v posvátném údivu na monumentální kolos a siluety postav pobíhajících po jeho palubě. Když se však začalo stmívat, usoudili, že se cizinci vylodí až ráno, a začali se rozcházet do svých chatrčí. Jeden se po přivítání se známými odebral k noclehu k jednomu ze svých příbuzných; před tím, než ulehl ke spánku, probírali s muži u piva neočekávaný příjezd cizí lodi. Někteří vesničané zůstali pro jistotu na břehu jako hlídka, nicméně noc proběhla klidně, avšak s prvními známkami úsvitu se houf lidí na břehu začal rozrůstat v očekávání setkání s tajemnými hosty.
Když se den vyjasnil, mohli vesničané, kteří se už sešli všichni, sledovat, jak se od lodi odrazily dva čluny plné mužů a mířily ke břehu. Nikdo nevěděl, co můžou od nenadálých návštěvníků čekat, a tak se všichni muži chopili svých zbraní, zatímco ženy se překonávajíc svou zvědavost odebraly spolu s dětmi na opačnou stranu osady. Loupeživé přepady tady nebyly obvyklé, naopak místní muži právě touto dobou vyplouvali směrem na jih, aby se tam poohlédli po kořisti. Jeden si pomyslel, že bylo možná dobré, že se zrovna teď v přístavu sešli muži z okolí, takže by snad mohli vzdorovat právě připlouvajícím cizincům, kdyby měli nepřátelské úmysly.
Cizí čluny mezitím zastavily kus od břehu, na každém z nich asi dvacet mužů, většinou ozbrojených, nicméně netvářících se nepřátelsky; ostatně jeden z nich křikl, že přicházejí v míru, aby je tedy nechali vystoupit. Muži na břehu se rozestoupili, aby umožnili připluvším vylodění, nicméně stále je opatrně pozorovali s rukama na svých mečích.
Bojovníci z lodi vyskákali ze člunů a utvořili půlkruh stojíce zády k moři. Bylo jich asi čtyřicet, ovšem mužů z vesnice bylo stěží více, navíc pro cizince hovořila lepší vyzbrojenost a samozřejmě případné další zálohy na lodi. Přímé nebezpečí boje však zatím nehrozilo a obě strany se pozorovaly spíše zvědavými, než nepřátelskými pohledy. Cizí muži nevypadali vůbec jako obyvatelé této země, ani jako ti, co sídlili dále na jihu, jak si je alespoň pamatovali někteří vesničané ze svých výprav. Tito muži měli krátké tmavé vlasy a mnozí z nich byli dokonce bez vousů; ještě nezvykleji však působil muž, který na sobě neměl ani drátěnou košili, jen dlouhý hnědý plášť, a na hlavě měl vyholené vlasy. Vesničany rovněž upoutal zlatý kříž, který měl tento muž zavěšen na krku.
Jeden slyšel od mužů, kteří se před zimou vrátili z jihu, že tam žijí podobně vyhlížející muži, kteří vyprávějí o cizím bohu a snaží se přesvědčit lidi, že ten jejich bůh je lepší než ti, které oni dosud uctívali. Víc o tom nevěděl, ale domýšlel si, že jejich bůh je zřejmě mocný, když se jeho lidé odvažují samotní do cizí země, i když nechápal, proč se tak děje, stejně jako mu nebylo jasné, jaký má onen bůh zájem získávat na svou stranu obyvatele cizích zemí. Jeho zrak, stejně jako všech ostatních, byl v očekávání upřen na muže s křížem, který se právě chystal promluvit.
„Přicházíme v míru a přinášíme vám spásu,“ pronesl cizinec jejich jazykem, takže všichni rozuměli, i když jim nebyl zcela jasný význam jeho slov, tím méně, když pokračoval: „Se mnou k vám přichází Bůh všech mužů, žen a dětí, aby vás zachránil od věčného ohně a dal vám věčnou blaženost.“ Nevěděli, co má ten muž proti ohni, který pro ně po celý život znamenal teplo, světlo, potravu a ochranu před divokou zvěří, a také neviděli mezi příchozími nikoho, kdo by mohl být bohem, o němž byla zmínka; někteří se snad domnívali, že zůstal na lodi.
Z davu vesničanů vystoupil urostlý muž a pronesl slova adresovaná mluvčímu příchozích: „Pravím ti, kdo je tvůj bůh, že o něm mluvíš s takovou pýchou?“ a než se mohl dočkat odpovědi, pokračoval vzrušeným hlasem: „Máme své bohy, kteří se o nás starají od dob našich předků, nepotřebujeme žádné cizí,“ přičemž pozvedl mohutné kladivo, které třímal v ruce, aby zdůraznil, kdo že je vlastně jeho bohem, což si jeden z ozbrojenců, kteří neznali jazyk země, vyložil jako nepřátelské gesto, či výzvu k boji, a máchnutím meče vyrazil vesničanovi kladivo z ruky. Ten se na něho zuřivě vrhnul, avšak byl vzápětí sražen ranou jiného muže, po níž padl s přeraženým vazem k zemi. Obě strany se chopily svých zbraní, avšak nikdo se neodhodlal začít boj; vesničané si uvědomovali, že jejich síly jsou přece jen nedostačující, a cizinci se spokojili s tím, že se ještě více rozestoupili, aby měli větší kontrolu nad případnými dalšími výboji. Domorodci však byli dostatečně odstrašeni tím, co se právě stalo, ač jim tím méně byly jasné předchozí řeči o míru.
„Já pravím vám,“ pokračoval muž s křížem, „zapomeňte na své bohy, jsou příliš slabí“ - tato slova byla provázena pohledem, v němž se mísilo pohrdání a výsměch, na tělo mrtvého vesničana - „váš nový Bůh se o vás postará lépe, pokud přijmete jeho království. Nesnese však, abyste kromě něho uctívali jiné bohy, kteří se mu zdaleka nemohou rovnat.“ Nikdo se tě o tvého boha neprosí, pomyslel si Jeden, a snad mnozí ostatní, ale nikdo nepromluvil ve strachu před meči cizinců.
To už se od vesnice blížilo několik dívek, které, ač měly přikázáno držet se v bezpečí, neodolaly své zvědavosti a přišly se podívat na po moři připluvší návštěvníky. Jejich přítomnost vyvolala úsměvy na tvářích některých z cizinců a zdálo se, že alespoň na jejich straně poněkud povolilo napětí vyvolané předchozím incidentem. Muž s vyholenou hlavou zatím pokračoval ve své promluvě, v níž zpravil vesničany o tom, že Bůh si přeje, aby postavili jakousi velkou svatyni, což mělo být něco jako obětní místo, jak to mnozí chápali, a pak žádal, aby odevzdávali dávky potravy pro muže ve zbroji, kteří tu zůstanou, aby na ně dohlíželi. Proto prý si přeje, aby se k nim chovali přátelsky, neboť prý jim vděčí za své životy, a aby nedocházelo ke zbytečným problémům, museli vesničané odevzdat zbraně, protože teď je prý stejně nepotřebují. Ty jim byly odebrány spíše vynucením dříve, než se stačili rozhodnout či nějak zareagovat.
Muž s křížem dále vyzvídal, kolik lidí žije ve vesnici a v okolí, a pak vybral rozlehlou louku, kde měli hned následujícího dne začít stavět svatyni pro nového boha. Přítomné dívky naslouchaly těmto řečem s daleko větším zaujetím než muži a také obhlížely nezvyklé vzezření ostatních cizinců; jeden z nich si snad vyložil zvědavý pohled jedné z dívek jako povzbuzení a přistoupil k ní natahuje ruku k jejím krásným dlouhým vlasům. Vedle stojící dívčin bratr ji přitáhl za paži k sobě a postavil se výhrůžně vůči usmívajícímu se ozbrojenci, který raději ucouvl, avšak stále upíral pohled na dívku, jež byla momentálně v bezpečí ochrany svého bratra.
Zatím se Jeden pokoušel promluvit k mluvčímu příchozích a vyžádat čas na promyšlení týkající se jejich postoje vůči cizímu bohu. Setkal se však s odpovědí, že kdo slyší o jejich Bohu a odmítne ho, je na věky odsouzen do pekla, načež bylo vesničanům umožněno odejít. Nikdo z nich nevěděl, co znamená peklo, ale aspoň tolik pochopili, že se jedná o trest, který je od cizího boha stihne. Když se pak vrátili do svých domů a ukojili zvědavé otázky žen, začali přemýšlet a rozmlouvat o tom, jak se zachovat vůči cizincům. Ti se zatím potloukali okolo vesnice a někteří z nich zašli i do blízkého lesa, kde měli vesničané své svatyně, kam chodili obětovat a prosit své bohy o pomoc.
Jeden byl toho názoru, aby požádali cizince, ať raději odejdou, jelikož bojovat s nimi nemohli, byť mohl vkládat malé naděje v to, že bude jejich žádost vyslyšena; neměl důvěru v jejich boha. „Naši bohové nám dosud dopřávali vše potřebné a skýtali dostatečnou ochranu,“ pronesl k mužům, kteří se sešli v domku, „proč si je pohněvat tím, že přijmeme jiného boha, o němž víme málo a jehož muži sem zdaleka nepřicházejí v takovém míru, jak ten vyholený pravil.“ Po tvářích přítomných přeběhl stín, když pomysleli na muže ubitého v přístavu. Také bylo pravdou, že jestli měli dosud dostatečné a spokojené živobytí, zásobování cizinců, práce pro ně a už jen jejich přítomnost samotná by znamenala zbytečné narušení jejich poklidného života.
Z dalšího hovoru je vytrhl dívčí křik, který se ozval kousek od domu. Všichni vyběhli pohotově ven chápajíce se zbraní, které jim ještě zůstaly. Cizinec, který se předtím zdál zaujat mladou vesničankou, se ji teď snažil kamsi odtáhnout svíraje obě její ruce. Její křik přivolal také jejího bratra, který se teď řítil mezi domky s napřaženou dlouhou sekerou. Když ozbrojenec pustil dívku, aby se chopil meče a zbavil se blížícího se soka, začala ve strachu o život svého bratra křičet ještě více a snažila se muže s mečem strhnout za nohu na zem. Ten nejprve odrazil úder sekerou a pak se ohnal po dotírající dívce, čímž jí uťal levou ruku u ramene. To vehnalo mladíkovi slzy do očí a se smrtelnou nenávistí se vrhnul na cizince, který však s jistotou odrážel rány vedené protivníkovou slepou zuřivostí.
Přiběhnuvší vesničané se nesnažili zasahovat do šarvátky, tím spíš, že vřava přilákala též celý tucet ozbrojených cizinců, kteří se před tím oddávali hodování na zásobách, které našli ve vesnických domcích. Taková přesila snadno odzbrojila zuřícího mladíka a vzpírajícího se ho odvedli směrem k přístavu. Jeden pokynul mužům, aby mu pomohli odnést tělo zemdlelé dívky do chaty, kde už však byli jen svědky toho, jak vydechla naposledy. Tato událost v nich samozřejmě ještě víc podnítila nenávist k příchozím i jejich bohu, který snad byl mocný, ale rozhodně nečinil tak, jak mluvil, jak dokazovalo jednání jeho stoupenců.
V otázkách bohů je snad nejlepší optat se bohů samotných, usoudili vesničané svorně a vydali se společně k obětnímu místu v lese za osadou. Na svém posvátném území se však ke svému překvapení setkali s kazatelem nového boha, který zde vykládal několika sedícím zvědavcům věci, jimž obyvatelé těchto krajin těžko mohli rozumět. Jak mohu milovat svého nepřítele, když je musím zabíjet a chránit se, aby oni nezabili mě. A navíc, miluju-li někoho, těžko ho pak mohu nazývat svým nepřítelem. Takové a podobné otázky vyvstávaly na myslích těch několika, kteří se odhodlali ona slova poslouchat.
Jeden se odvážil muže přerušit a otázat se ho, zda jeho bůh schvaluje to, co se stalo, načež mu vypověděl příběh s ubitou dívkou a jejím odvlečeným bratrem. Na to boží muž odpověděl nic nevysvětlujícími slovy: „Kdo se protiví příkazům Boha, bude po zásluze potrestán.“ Na to Jeden poněkud rozhněvaně pronesl, že žádné příkazy cizího boha, který, jak za tu krátkou chvíli poznali, jim přináší jen strasti a smrt, nepotřebují, a pokračoval slovy o jejich vlastních bozích; těm muži s meči, kterých bylo několik i zde, nemohli rozumět, ale časté posunky směrem k soše moudrého boha s jedním okem, která vévodila posvátnému prostranství, podnítily jednoho ozbrojence, aby se zlomyslným úšklebkem urazil bohovi hlavu, což vyholený muž provázel slovy: „Pravím, že je jen jeden Bůh. A není již více bohů.“
Jednomu zvlhly oči slzami nad bezmocností jeho lidu. Bylo mu jasné, že teď není ta pravá chvíle dovolávat se pomoci u bohů. Se svými průvodci pak opustil svaté místo, aby se spolu poohlédli po odvlečeném mladíkovi z vesnice. Výkřiky přicházející od přístavu brzy potvrdily, že směr, kterým se vydali, je správný. Už z dálky mohli vidět skupinku mužů v železných košilích, uprostřed níž ležel mladý provinilec za krk přivázaný velkému jedlovému kmeni přivlečenému z lesa, bičovaný jedním z mužů k očividnému potěšení ostatních. Vesničané neměli chuť přihlížet této smutné podívané a tak zastavili opodál vyměňujíce si rozpačité pohledy. Jeden ze skupinky cizinců se k nim otočil a cosi posměšně zavolal v jazyce, jehož zvuk samotný jim připadal přinejmenším nepříjemný, ukazuje přitom na zbičované tělo mladíka, který trpěl spíše tím, co se stalo jeho sestře, než vlastní bolestí, a snad jen nekonečná nenávist a touha po pomstě mu dávaly sílu překonávat bičování tak dlouho, byť nakonec přece jen omdlel a zůstal ležet přikován k mohutnému stromu.
To už cizinci opustili místo své nechutné zábavy a s rozjařenými tvářemi se vydali k osadě. Co hrozného nás ještě čeká, pomyslel si Jeden odevzdaně, a přistoupil k mladíkovi, jemuž však nebyl nikdo z přítomných schopen pomoci. Mladý muž byl odsouzen trpět v této ponižující pozici tak dlouho, dokud si zlomyslnost jeho samozvaných soudců přála. Jeden učinil několik prudkých kroků a se zaťatými pěstmi zakřičel hlasem plným zoufalství několik kleteb do zad vzdalujících se cizinců. Pak klesl na kolena skrývaje v dlaních svou uslzenou tvář. Ostatní stáli opodál s rozpačitými výrazy na skloněných tvářích. Nebylo zvykem vidět v této zemi takové muže plakat, avšak situace je k tomu všechny více než opravňovala.
O něco později se Jeden chystal v chatrči svých příbuzných na cestu domů. Rozhodl se vydat se ještě dnes, přestože noc v hlubokém lese mohla být pro samotného člověka nebezpečná i mimo zimu, kdy do údolí přicházely za potravou šelmy. Žádné šelmy v lese se však nemohly vyrovnat tomu, co nyní obcházelo vesnicí, pomyslel si. O rituálu, který každoročně provázel vyplutí mužů na moře, nemohlo být ani řeči; bylo by holým bláznovstvím ponechat tady ženy napospas těm napohled snad hezkým a přívětivým cizincům a navíc by jim to stěží bylo dovoleno. Jeden tedy neměl důvod se zdržovat.
Opustil domek sám a zamířil nejkratší cestou k lesu; snažil se neupoutat pozornost nevítaných návštěvníků a nevzbudit tím zbytečné podezření. V hlubokém hvozdu už byl v bezpečí, sem by se cizinci neodvážili. Věnoval poslední pohled vesničce a s myslí plnou rozporuplných myšlenek se vydal na cestu k domovské osadě. Jediné, co tentokrát nesl s sebou, byla zpráva, že Bůh z cizí země přišel, aby je všechny zachránil.
Povídka Odejdi Království Tvé získala v soutěži Proč jsou tady? osmé místo.
Trosky / 11. číslo / 1995
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 30. října 1995
Zpracovalo DTP studio Pes
Zpět k Troskám