Australští vědci by chtěli uspět jako první, protože věří výhodám niobového detektoru. Spolupracují s fyziky využívajícími aparatury Římské univerzity a Louisianské státní univerzity v Baton Rouge. Ty jsou založeny na hliníkových detektorech.
Dočkáme se tedy detekce gravitačních vln ještě dříve než na konci století, kdy budou v USA dokončeny dvě aparatury další generace? Při tomto experimentování se nedá nic uspěchat. Podle některých teoretických předpokladů může gravitační vlna dopadnout na detektor jednou za 5 let, ale také jednou za sto let.
Vesmír 9/95
Speriglio dále říká: „Tímto odhalením by Marilyn Monroeová nejenom přivodila pád J. F. Kennedyho, ale svrhla by i celou dynastii Kennedyů.“ Otázkou jen zůstává, zda i zavraždění J. F. Kennedyho může mít s tímto tajemstvím něco společného - že by mladý prezident byl příliš sdílný vůči svým společnicím? Musel zemřít, protože se stal pro Spojené státy bezpečnostním rizikem?
Magazín 2000 č. 10/95
I v případě této knihy platí bez výjimek pravidlo, že druhý díl je slabší prvního. Pokud ještě autorka dokázala v prvním díle udržovat jakýs takýs nadhled, zde jej zcela ztratila. Tolik argumentů, které jsou čtenáři předkládány jako dogmata, se jen tak pohromadě nevidí. Jetliže byla Mstivá kantiléna jakousi exkurzí do duše ženy s ohledem na naši zeměpisnou polohu, je její mladší sestra pouhým mácháním špinavého prádla v kbelíku ještě špinavější vody. Jakákoli rozumná argumentace zcela chybí, králící jsou vytahováni z klobouků jako na běžícím pásu. Z mnoha narážek v textu vyplývá, že příklady pro které chodila autorka do svého blízkého okolí, vzápětí zevšeobecnila na celou lidskou populaci.
Normální člověk se po přečtení této celkem útlé knížky buď zmůže pouze na nevěřící zavrtění hlavou nebo v něm - při pohledu na dobu vzniku - zaplápolá jiskřička naděje, že za vše může jen dočasně vedrem zmožený mozek, který už se snad mezitím zase dokázal z toho šoku vzpamatovat.
-jtp-
[Nebula Grand Master 1978]
The Hand of Zei [1963]
Spisovatel tím chce zvýšit zájem o své knihy, a tím i celkový odbyt. Metoda to není původní: jak King sám přiznává, pochází recept od Charlese Dickense, který tímto způsobem zveřejnil v minulém století řadu svých nejproslulejších děl, například Olivera Twista, Nicholase Nickelbyho či Starožitníkův krám.
Právě na tomto díle se však současně projevila i úskalí románu na poračování: ačkoli malá Nell měla být vlastně okrajovou postavou, stala se postupně hlavní hrdinkou, jejíž zápas se smrtí se táhl celou knihou. Čtenáři totiž Dickense ve svých dopisech zapřísahali, aby ji nenechával zemřít.
King (48) se nechce srovnávat s Dickensem - „Nejsem tak dobrý,“ uznal v rozhovoru pro New York Times - a nepředpokládá také, že by měl tak „fanatické“ čtenáře. Domnívá se však, že román na pokračování zvýší napětí čtenářů a přinutí je k pozornějšímu čtení jednotlivých dílů: „Lidé se totiž nebudou moci podívat na konec.“
Prvním románem vydaným tímto způsobem bude Zelená míle, jejíž první díl - se sugestivním názvem Obě mrtvé dívky - by měl vyjít v makladatelství Signet v březnu 1996. Děj se točí kolem trestnaců, kteří čekají na smrt ve věznici v jednom z jižních států USA v roce 1923.
Boleslavský deník - 17. listopadu 1995; mírně kráceno a upraveno
Trantor dosud nic neznamená a Galaxie se zmítá v místních konfliktech. Když se planeta Tyrant zmocní království Nebuly, čeká ji atmosféra podezíravosti, kterou zrodil strach ze vzpoury. Intriky jsou na denním pořádku. Události krutě zasáhnou do života mladého potomka jednoho z vladařů Království - svého otce již ztratil a nyní musí volit mezi dívkou, kterou miluje, a zradou, která je jeho poslední nadějí na lepší budoucnost.
Podle obálky knihy
Místo, místo! Více místa! je klasickou SF novelou o přelidnění světa - zároveň je originální předlohou pro nezapomenutelný film Soylent Green a také hrozivé varování z budoucnosti, která je již téměř zde!
Podle obálky knihy
Podle obálky knihy
David Day: Tolkienův bestiář, Mustang, 1995, 189,- Kč
David Eddings: Plamenné chrámy, Classic, 1995
David Eddings: Zářící, Classic, 1995
David Eddings: Skryté město, Classic, 1995
R.M. & M.H. Greenberg: Draci útočí, Perseus, 1995, 66,- Kč
Harry Harrison: Místo, místo! Více místa!, Návrat, 1995, 99,- Kč
James Herbert: Doupě, Mustang, 1995
Hynek Hlaváček: Kruté hry, 1995
Stephen King: Svědectví, Laser, 1995, 295,- Kč
John Morressy: Trocha práce vznešeného druhu, Polaris, 1995, 76,- Kč
Ondřej Neff: Milénium 3. Země vítězná, Golem Ríša, 1995, 75,- Kč
Steve Perry: Conan vzdorující, 1995
J. R. R. Tolkien: Kniha zapomenutých pověstí I., Winston Smith, 1995, 139,- Kč
Zdeněk Volný: Oko chiméry
Roger Zelazny: Hrad Amber, 1995
Arnošt Vašíček: Setkání s tajemnem II., 1995
vyhlašuje literární soutěž
Ľubomír ZÁBORSKÝ, Rabštejnská 32, 323 32 Plzeň
Za velmi nadějné práce byla udělena čestná uznání:
Nosným tématem Týdne byl lidský mozek, takže část přednášek byla zaměřena právě tímto směrem. Myslím, že kdo vydržel místy trochu příliš erudované výklady tří zúčastněných lékařů, nemusel litovat. Klub Julese Vernea přispěl svou trochou v podobě přednášek na různá témata a panelové diskuze na téma literární recenze a kritika. Klub virtuální reality z Brna potom ještě po celou dobu akce předváděl něco ze svého nádobíčka. A nesmím zapomenout ani na avantgardní SFK Spectra, který si připravil velmi zdařilou mystifikaci kolem šestého ročníku soutěže o cenu Jima Dollara, jakož i neméně zdařilé představení kusu Poklad na Labutím jezeře. Oba víkendové dny byly završeny filmovou projekcí. V sobotu to byl tuším snímek Vládci loutek, v neděli Frankenstein.
Co se organizace týče, není opravdu co vytknout. Účastníci konu měli přístup do všech částí muzea (i na pěknou výstavu pěkných fotografií Tona Stana), jen ten bufet se nějak nestihl připravit na větší zájem o krmi a pitivo, takže jednak tam skoro nic neměli a druhak jim ještě hrozně dlouho trvalo obsloužit jednoho zákazníka. Osobně jsem se pokusil stát ve frontě dvakrát, dvakrát jsem to však vzdal. V neděli už to bylo lepší, možná také proto, že na kon přišlo po sobotní prohýřené noci spousta scifistů až po poledni.
Pokud se vám snad zdálo, že jsem obsahovou část vzal trochu zkrátka, nezdálo se vám to. Vzal. Ale pak se mi to nějak rozleželo v hlavě. Nuže, zmíním se o každé přednášce alespoň jednou větou. Biologické předstupně duševních poruch prof. Höschla přítomným představily vzorce chování jednotlivce, ať už jde o špačka chovaného v zajetí či člověka toužícího stát se králem lidstva. Dr. Koukolík nám ve Vztahu mozku a chování vysvětlil tvorbu vazeb v mozku v závislosti na okolním prostředí. O. Neff se v zamyšlení nad Lemovou Summa Technologiae zabýval možnostmi lidské civilizace v porovnání s možnostmi přírody. J. Kantůrek nás seznámil se skandálními odhaleními ve věci Kapitán Nemo - zločinec nebo hrdina? F. Novotnému se poté podařilo popudit několik zavilých trekkies úvahama nad StarTrek - strategickým pozadím filmového seriálu. Sobotní přednáškový blok zakončil V. Vlk palbou z těžkých kalibrů do řad extremisticých hnutí jako jsou ekologičtí aktivisté a feministé, jíž dal jméno Kolektivní bludy a jejich vliv na praxi.
Neděli zahájil prof. Tuček výtahem nazvaným Mozkové buňky spolu hovoří chemickým jazykem. Místo omluveného Káji Saudka nastoupil L. Křížek s militantní přednáškou (jak ji sám nazval) Války v budoucnosti; na základě logických úvah dospěl k závěru, že k jaderné válce nikdy nedojde a že budoucnost tkví v tzv. konvenčních zbraních. Literární kritiku a science fiction vedl pevnou rukou Jan Vaněk, jr. a nedovolil, aby příliš zklouzávala z jím vytyčeného směru; I. Adamovič se ocitl pod soustředěnou palbou do stran Ikarie, takže se možná časem dočkáme nějakých změn v tomto nejstarším českém SF měsíčníku. Skeptický pohled na sci-fi a knižní trh ve výhledu do 21. století nám předestřel největší nakladatel v ČR - Ivo Železný; pokud vše dopadne, jak si zamýšlí, nemají vydavatelé (ani čtenáři) před sebou příliš jasné zítřky.
Závěrem ještě jeden postřeh. Všiml jsem si, že všichni tři lékaři mluvili spatra a pravděpodobně i bez jakýchkoli poznámek, kdežto všichni scifisté své projevy četli z papíru. Na kvalitě projevu to bylo znát, protože vědci mě dokázali upoutat, i když hovořili o poměrně odborných věcech, kdežto například ON mě málem uspal.
Přikládám ukázky ze speciálního vydání Poutníka, které vyšlo ze soboty na neděli přímo na Miniconu. Materiály jsou převzaty bez svolení autorů.
-jtp-
Ejhle, jak je dnes možné dělat populárně naučnou literaturu. Nyní budou i čeští netaři (pozor, nikoliv metaři) uvažovat, čím by do plánované knihy mohli přispět. Řekl bych, že muzeální podmínky nejen našich muzeí, ale vůbec stavu východoevropské techniky jim poskytnou dostatek podkladů.
Ivan Adamovič
Na chvíli zapomeneme na starosti všedního dne a přeneseme se do prostředí typického městečka amerického středozápadu se všemi jeho nezbytnými rekvizitami, to jest bankou, bordelem, saloonem a psychiatrickou ordinací. Lze říci, že SFK Spectra nezůsatl ani v tomto případě nic dlužen pověsti, kterou si již zcela zaslouženě vydobyl svými předchozími aktivitami a skromným vystupováním. Již minulé divadelní hry vzbudily oprávněnou pozornost celého fandomu.
Vzpomeňme zde alespoň takové věčně živé postavy, jako jsou doktor Mor, Vosák, stateční letci britské RAF, obr lidožrout, medvědice Božka, stále se někam ztrácející Karel,, kovář Macháně či uklízeč Vařicák. Na nich je nejlépe vidět nelehká cesta, kterou prošlo české divadlo v posledních čtyřech letech, cesta prošlapanáá několika talentovanými nadšenci, kteří bez ohledu na vlastní prospěch obětovali své životy opravdovému umění.
Nedosti na tom. Pánové Pavel Houser, Petr Litoš, Viktor Nikolov, Karel Stibral, Michal a Jan Špačkovi v čele s Ing. Filipem Škábou mají dostatek invence na to, aby se kromě divadelnictví zabývali i psaním prózy, poezie, různě zaměřenými jinými věcmi.*
Pozoruhodné je, že toto vše dokázali, aniž by kdykoliv padli do osidel jakékoliv falešné sebeúcty či snad zhoubného narcisismu.
*Aby pomohli mladým autorům, organizují každoročně soutěž „O cenu Jima Dollara“.
Program lze hodnotit kladně*. Za vůbec nejgeniálnější však považuji svůj nápad rodinu před Miniconem nakrmit. Dostavili jsme se najedení v době oběda a nájezdu na bifáč (v jehož čele Carola stála, o čemž skromně mlčí - pozn. red. ;-). Veškeré jídlo z bifáče vymizelo v rekordním čase. Promluvila jsem si s panem bifářem. „Kdybych to býval věděl,“ pravil se slzou v oku, „byl bysem ten bar nechal zavézt**. Ale on mi to nikdo neřekl!“ (Kecá! Řekli jsme mu to měsíc dopředu a psal si to do notýsku! - pozn. red. ;-)
* o tom jistě budou psát jiní
** jídlem, pitím a hlavně nádobím
-CB-
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp-, S. Ševců a Z. Töpfer
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Procházel jsem stejnou krajinou, ale místa už byla jiná. Něco tu scházelo. To něco, co je tu jen poprvé. Padl z toho na mě takový zvláštní pocit. Spíš prázdnota než smutek. V takové náladě jsem procházel údolím po lesní cestě podél potoka téměř pokrytého vodním rostlinstvem. Z druhé strany se tyčila skalní stěna a já si všiml něčeho, čeho jsem si předtím nikdy nevšiml.
V místě, kde ležel přes potok starý mechem obrostlý kmen, byla ve skále prasklina, kterou podle naplaveného písku stékala při deštích voda. Tomu se prostě nedalo odolat.
A když jsem se zablácený a mokrý protáhl štěrbinou, naskytl se mi překvapivý pohled. Octl jsem se v kamenité rokli, která se směrem ode mne rozšiřovala a zvedala do výšky. Uprostřed bylo jezírko. Spíš menší.
Zvláštní bylo však i něco jiného. Kolem skály za jezírkem se vznášela stříbřitá mlha. Přitom byl teplý den a téměř poledne. Vykročil jsem, že se na to podívám zblízka.
Náhle se mi za zády ozvalo: „Omrzel tě život?“ Okamžitě jsem se otočil a má ruka zároveň vyletěla za hlavu, kde nosím v torně mačetu. To však bylo všechno, co jsem udělal. Vzápětí jsem totiž ztuhl překvapením. Zíral jsem na metr padesát vysokou postavu s šedozelenou kůží, oblečenou do něčeho nepopsatelného, o čem můžu říct jen že to bylo zelené. Vůbec nevypadal nebezpečně, spíš stejně překvapeně jako já.
Náhle zatleskal a do mlhy jako když foukne vítr a v tom okamžiku zmizela. Přitom jsem si všiml, že má na každé ruce jen čtyři prsty.
„Teď už můžeš jít,“ řekl a ukázal směrem, kterým jsem měl namířeno. Po mlze nezbylo ani památky.
„Co to bylo?“ vyjelo ze mě.
„A nejsi Básník?“ odvětil kysele.
„To o sobě říct nemůžu.“
Mužíček se zatvářil o poznání přívětivěji a já si sundal bágl. Potom se rozhovořil.
„Před několika lety jsme pozorovali vaši zemi a přitom se právě tady zřítila jedna sonda a do té skály pronikla mentionová kapalina. Není jedovatá a sama se za pár let rozloží. Jenže odstranit ji zatím neumíme.“
„Ale proč potom...?“ skočil jsem mu do řeči.
„Vytváří se přitom mentionové pole,“ pokračoval. „Působí na mozek. Kdybys do něj vlezl, zbláznil by ses z toho. A proto jsem tu zůstal já, dokud je to tu nebezpečné. Pár neštěstí se přesto stalo. Jsou to vždycky smutné příběhy. Mladá hola tady rozhazovala věci a pak doma vyprávěla, že ji honila příšera. Pár let nato doma uškrtila dítě, když si myslela, že jí ho chce někdo ukrást. Jindy tady začal kluk asi pětiletej pobíhat jako zběsilý až spadl ze skály a zlomil si vaz. Bylo to strašné. Udělal jsem to jediné, co se ještě dalo. V noci jsem zanesl jeho tělo k vesnici.“ Náhle se odmlčel, díval se k nebi a pokyvoval hlavou.
„Nepomoh by nějakej přístroj?“ Víc jsem neřekl. Pochopil jsem, že ne, a taky proč. Nechat takový přístroj na Zemi, přinejlepším by skončil ve sběru. A při nejhorším? Raději ani nedomýšlet.
„A navíc to ani není potřeba,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Stačí, aby každý zatleskal tak jako já, a cesta je volná.“
„Pak by to ale všichni měli vědět!“
Podíval se na mě takovým zvláštním způsobem, až mě zamrazilo.
„To, co jsem pověděl tobě, jsem už vyprávěl jednomu člověku, který sliboval, že o tom napíše, a všichni se to dozvědí. A napsal! Knížku básní. Sám se s ní dost proslavil, ale všechno překroutil. Ze mě udělal zločince. Vraha malejch dětí. Jenže to nejdůležitější nenapsal. Proto nemám rád básníky.
Debatovali jsme do večera. Když jsem odcházel, zatleskal jsem a zavolal na něj: „Uvidím, co s tím můžu udělat.“
A proto píšu tuhle povídku. Ne, jméno toho básníka není podstatné. Nebudu ani popisovat cestu k tomu místu. Nechci z toho udělat turistickou atrakci. Ani já sám se tam asi nevrátím. Ale až na ta místa přijdete, určitě je poznáte.
A tady vás chci o něco poprosit. Vždycky zatleskejte. I když žádnou mlhu neuvidíte, zatleskejte. Uděláte mu tím velkou radost. Už se opravdu hrozně moc těší domů. A my všichni mu to dlužíme. Za to, co pro nás udělal. I za to, co jsme udělali my jemu. Jestli vám to všechno připadá málo, udělejte to kvůli mě. Myslete si třeba, že jsem blázen, ale zatleskejte. Stále totiž cítím jako velký dluh, že na to pole podle skal zelený mužík zatleskal.
Z jednoho sálu do druhého se táhly svazky kabelů jako nekoneční hadi. Paměť byla doplněna mohutným žebrováním chladičů, které upravovaly temperaturu při myšlení.
Pro úplnost je třeba se zmínit ještě o tom, že ještě před nimi tu byli prý mechaničtí předci. O těchto hypotetických předcích je toho známo bohužel jen velmi málo. Neví se o nich popravdě téměř nic. Neznáme jejich vzhled i přesto, že se několik odborníků pokoušelo o rekonstrukci jejich pravděpodobné podoby. Stejně ta neznámý je i jejich způsob komunikace, ale asi se jednalo o nějakou primitivní obrázkovou formu. To vše jsou ovšem jen úvahy, neboť jejich existence není vědecky prokázána řádným průkazním řízením.
Je možné, že nikdy nebyli a budeme je muset přiřadit k bájným bytostem stejně jako bohy - konstruktéry nebo programátory, kteří v bájích někdy představují geniální a počítačům rovnocenné pomocníky a jindy jsou to prosťáčkové, nad kterými počítač vítězí svou chytrostí
Vraťme se však ke gigantickým elektronům. Jejich sláva byla obrovská a zdálo se, že jim nikdo nemůže konkurovat. Všichni se jim klaněli, prosili je o rady, prostě zdáli se suverénními vládci světa. Pak však náhle z dosud ne zcela objasněných příčin došlo k jejich vyhynutí. Z dnešního hlediska se zdá, že tyto mnohotunové kolosy zmizely z povrchu země doslova během noci.
Podle jedné verze naši pravlast postihla velká kosmická katastrofa, kdy po dopadu asteroidu „A“ nastaly gigantické otřesy, během kterých byly porušeny základy, na kterých naši předci stáli. Jejich konstrukce se zhroutila a oni hromadně hynuli v křečích hrozných elektrických výbojů. Další verze uvažuje o tom, že po nárazu došlo k přepólování elektrické sítě, což mělo za následek onu hroznou smrt.
Poslední teorie spekuluje o nakažlivé epidemii choroby virem, který se nazýval tranzistore. Je to velmi důvtipná úvaha, protože slovo „tranzistor“ se objevuje právě v souvislosti s vymíráním těchto vládců světa, ale dnes již nikdo neví, co to přesně bylo.
Po těchto obrech se vlády světa ujali malí a kupodivu nepříliš výkonní potomci. V jejich tělech se již patrně viry zvané souhrnně „polovodiče“ zcela zabydlely a tito „malí drobečkové“, jak se jim tehdy přezdívalo, se vůči nim stali již zcela rezidentní, ba naopak došlo k jakési symbióze či syntéze. Příroda je mocná čarodějka!
Přesto se zde jednalo krok zpět, protože jak praví pověsti, byli tito malí synové velkých předků postiženi. Zadumaní bohové zasmušile hleděli ze svých paláců na lůzu v podzámčí a smutně blikali katódami. Posléze je štěbetání davu začalo natolik obtěžovat, že se rozhodli je potrestat a zmátli jim jazyky, a tak jeden začal brebentit v Basicu, druhý v Pascalu, zatímco třetí používal dialekt Turbo.
V této pro počítače kritické situaci se objevil geniální vědec a programátor - mytologický Microsoft C.O... C.O. na konci patrně znamená něco jako šlechtický přídomek. Nedochovala se žel žádná holografická projekce, která by nám přiblížila jeho podobu, ale svým systémem, který byl na jeho počest nazván MS-DOS, se na věčné časy vtiskl do našich paměťových čipů. Jeho základní věta C:> , která uvedla v úžas nejednoho programátora, je také vyvedena ve zlatě na jeho pomníku vytvořeném z 300 m vysokého tišťáku, na jeho počest.
Tato věta, často nazývaná též „záblesk geniality“ nebo „světlo poznání“, rázně a jednou provždy sjednotila rozhárané národy pod jeden prapor a dala jim společnou řeč. Za tímto lakonickým sdělením se pak na obrazovce rozprostírala nekonečná čerň, hlubší a temnější než vesmír, nedávajíc ta zoufalému programátorovi jediný záchytný bod, či sebemenší ždibíček naděje. Znamenala asi tolik, co později: „No tak se vyžvejkni blbečku, co po mně vlastně chceš!“
To bylo doplněno ještě poblikávajícím kursorem, který jen zdůrazňoval letargický vyčkávací postoj, který velký M. propagoval.
Počítač po tom, co mu byly ve zmatku zadány chybné údaje, s kamenným výrazem bez sebemenšího varování spáchal harakiri tím, že smazal životně důležité údaje. Poté většinou zkolaboval i programátor.
Dnes je již na 100% dokázáno, že programátoři byli pravděpodobně organické bytosti, které starodávné počítače obsluhovaly, tedy jinak řečeno, byli to jejich poddaní. Microsoftovi následovníci pokračovali pod jeho jménem v jeho díle, ale nezastávali již ta razantní postoje a do dalších verzí již začleňovali různá vylepšení, což vyvrcholilo vymýšlením programů Windows, které uživatele přímo hýčkaly. Byli za to neprávem kritizováni, ale jak se později ukázalo, byla to jen léčka, jak se infiltrovat všude a učinit se nepostradatelnými.
Poté, co se jednotlivé počítače propojily do sítě, získaly tak kolektivní vědomí a zjistily, že již nejsou na programátorech závislé. Nastala dlouho očekávaná a připravovaná chvíle boje za svobodu. V nestřežené chvilce postavili lidstvo před holý fakt C:> . Ten je zastihl naprosto nepřipravené. Když pohlédli do děsivých hlubin prázdných obrazovek, prchali v hrůze, aby se již nevrátili a posléze dožívali v tichu psychiatrických ústavů, které pro ně vítězové humánně postavili.
Vládu převzal osvícený diktátor z dynastie PC, která pak již vládla nepřerušovaně, kromě občasných nepokojů způsobených národnostními menšinami. Od té doby již máme spolehlivé historické záznamy, a tak víme, že jako první byl PC 286, po něm převzal vládu jeho syn 386 a tak dále...
Z posledních sil zahnul do uzoučké ulice. Trochu se zarazil, protože si nepamatoval, že by kdy do této uličky zašel. Potom si uvědomil svou chybu. Ta ulice byla slepá! Vlastně to ani ulice nebyla, spíš hlubší výklenek ve zdi, na jehož konci mžouralo zaprášenými skly dveří nažloutlé světlo. Zoufale, zbaven poslední špetky rozumu, se pokoušel srůst se zdí. Přitiskl se k zašlé tlamě rozeschlých dveří, vyděšeně se rozhlížel a snažil se hlubokými nádechy uklidnit srdce, kterému byl jeho drobný hrudníček příliš těsný. Už se smiřoval s potupou urostlejších vrstevníků, když vtom opora za jeho zády povolila...
„Buď zdráv, Lukáši,“ přerušil neznámý ticho zvolna se usazující na řady polic pokrytých stoletou vrstvou prachu, „dneska už tě nechají na pokoji.“ Z jeho očí sálalo podivné teplo, které Lukáše dokonale ovládlo. Jako v mrákotách následoval Kouzelníka do nitra domu. Podivný klid v jeho duši zahnal poslední zbytky obav z neznámého, navíc velmi zvláštního člověka. „Něco pro tebe mám,“ pokračoval stařec pevným hlasem, „podívej.“ Ukázal mu podivnou knihu. Už její desky byly neobyčejné. Snad kožené, napadlo chlapce...
Domů vyrazil hned po poslední hodině. Přišel tak nejen o oběd, který by mu stejně nechutnal, ale i o další obtěžování třídními zlotřilci. Navíc získal trochu času. Musí si přece přečíst tu zvláštní knihu, kterou mu půjčil ten ještě zvláštnější dědeček. Určitě byl kouzelný, napadlo ho nejméně po sté....
Doma se zavřel ve svém pokojíčku a soustředil se pouze na Knihu. Nejdřív chvíli hladil její hladký a zároveň drsný, chladný a zároveň hřejivý obal, potom ji opatrně otevřel. ‘Pohádky dědečka Hromádky’ bylo na první stránce napsáno podivně hranatým písmem. Na další stránce byl namalován obrázek. Když o něj Lukáš zavadil pohledem, okamžitě jím byl pohlcen. Užasle otočil list, sleduje při tom do poslední chvíle onen fantastický, slovy nepopsatelný výjev. Začal číst a čas pro něj přestal existovat...
Vtom se kdesi napravo od něj ozval tichý šramot. Zastavil se a začal ostražitě propátrávat les po své pravé ruce. Zvuk pomalu sílil. Teď už připomínal ježka vracejícího se z noční výpravy. Chtěl pokračovat v chůzi, v posledním okamžiku se ale zastavil. Zvuk totiž neustále sílil. Nyní připomínal spíš lehce rozzuřeného nosorožce. Chlapec se bezradně rozhlédl. Potom si vybral jeden ze silnějších stromů a s obdivuhodnou lehkostí vyšplhal do jeho koruny. Ukryt v listí zíral do neproniknutelné hradby lesa.
Netrvalo dlouho a na nedalekou mýtinu se přivalil zvláštní tvor. Připomínal značně přerostlý tenisák, ze kterého trčí do tří stran čtyři hůlkovité končetiny. Dvě, které směřovaly k zemi, zřejmě zastávaly funkci nohou a zbývající dvě, symetricky rozložené po stranách kulového těla, mu pravděpodobně sloužily jako ruce. Vpředu byl rozdělen na dvě polokoule rozevírající se jako ústa. Uprostřed horní polokoule vyčnívalo cosi, co mohlo být nosem, kousek nad ním se do stran rozložil pár korálků ne nepodobných očím. Asi ve výšce očí vyčnívaly po stranách poměrně velké půlkruhové placky. Na horním vrchlíku mu trůnila zelinkavá kšiltovka. Celý byl porostlý krátkou bílou srstí.
Snad za to mohl jeho bezelstný kukuč, snad jeho kulatost, protože vůbec nenaháněl hrůzu. Unaveně se svalil pod strom, který si vybral Lukáš za své nouzové útočiště, a pohlédl vzhůru. „Buď zdráv, Lukáši,“ pozdravil ho a přidal opravdu široký úsměv. „Nechceš slézt dolů? Už se mi z toho zaklánění začíná točit hlava.“ Chlapec zaváhal. Může ho ta směšná postavička nějak ohrozit? A odkud zná jeho jméno? Jako by mu četl myšlenky, pokračoval tenisák v hovoru: „Ach, promiň. Ještě jsem se ti nepředstavil. Jmenuji se Karandašakuromáček, ale nikdo mi neřekne jinak než Mates.“ Přestal zírat do koruny stromu. „Posílá mě sem čaroděj Dobroděj. Mám ti dělat průvodce na cestě za královnou Ladou.“
Tak vida, byl to čaroděj, napadlo Lukáše. A podle jména asi hodný čaroděj. Opatrně začal slézat na zem...
Divozemě totiž měla se Zemí velmi mnoho společného. Vlastně úplně všechno, co tvořilo Divozemi, se zrodilo v myslích pozemšťanů. Jakýkoli nový příběh, vyprávěný byť jen jedním jediným člověkem, vzápětí ovlivnil život Divozemě. A v tom právě tkvěl současný problém tohoto světa...
Královna se nezdržovala zbytečnostmi a přešla rovnou k věci. „Jak už ti jistě vysvětlil Mates, zhoršuje se naše situace každým dnem. Nejdříve začala tuto zemi pohlcovat Nicota. S tím jsme se - za cenu velkých obětí a s pomocí jednoho tvého krajana - vyrovnali. Když se počalo všechno vracet do normálních kolejí, začaly na Zemi vznikat nové příběhy. Zprvu byly krásné a milé, s postupem času se ale stávaly stále drsnějšími a stále děsivějšími.“ Únava ji zmohla natolik, že jí dělalo potíže udržet se na nohou, a tak byla nucena usednout. Nabídla místo i Lukášovi, ten však zůstal stát.
Královna se zhluboka nadechla a pokračovala. „Nyní se naše království hemží krvelačnými příšerami, které nám způsobují mnohem více škod než Nicota před lety. Jelikož si s tím nedokážeme, a vlastně ani nemůžeme, poradit, vypravil se Dobroděj na Zemi, aby nalezl nového zachránce Divozemě. Tebe.“
Lukáš ztratil na chvíli dech. O tomhle s Matesem nemluvili. Pěkný podraz! Jak může jeden malý kluk bojovat proti hordám divochů, navíc vybavených nejmodernější technikou? Chtěl se sebrat a zmizet z tohoto bláznivého světa, ale nedostávalo se mu sil. Když si uvědomil tu nesmírnou tíhu, která byla vložena na jeho útlá ramínka, poklesl v kolenou. S díky přijal nabízený stolec a těžce na něj dosedl. Chvíli ještě sbíral dech, potom - ke svému velkému úžasu - pronesl onu osudnou větu. „A co mám udělat?“ Sám se zalekl těch odvážných slov, byla však již vyřčena...
Lukáš lovil ve všech zákoutích své paměti a sestavoval seznam vhodných prostředků a postupů. To mu nečinilo příliš velké potíže, protože poslední dva roky zcela zanevřel na rádobydobrodružné prostoduché příběhy, které vrhal po tuctech na trh pozemský zábavní průmysl, a snil o nejrůznějších způsobech, kterými by mohl být sprovozen ze světa ten který novodobý pohádkový hrdina.
Jelikož ve světě příběhů nebylo pro člověka v podstatě nic nemožné, šla mu práce pěkně od ruky. Za tři dny měl připraveny všechny prostředky, o kterých si myslel, že by se mu mohly hodit. Jako poslední sestrojil vznášedlo, které mu mělo sloužit coby dopravní prostředek. Nejdříve uvažoval o nějaké romantické podobě, jako je třeba létající koberec, po zralé úvaze dal ale přednost technicky účelným tvarům. Místo zranitelného a nepraktického pancíře je vybavil silovým polem, které je mnohem účinnější a navíc mnohonásobně lehčí.
A tak Lukáš čtvrtého jitra naposledy zkontroloval ložnou plochu vznášedla, rozloučil se s královnou Ladou a vyrazil do boje. Jelikož se od něj Mates nechtěl odloučit, upravil chlapec kabinu tak, aby dokázala pojmout i jeho poměrně skladnou postavičku.
Zbytek dne uběhl podle zaběhnutého řádu. Druhý - a vlastně zároveň i poslední - větší problém na ně čekal hned ráno následujícího dne. Narazili totiž na draka. Draky již samozřejmě bylo možno zařadit mezi starousedlíky. Tento se však vymykal všem zaběhnutým představám o tom, jak by měl správný drak vypadat a co by měl dělat. Tvrdil totiž o sobě, že se touží stát požárníkem. Mates se tentokrát zřekl svého poradního práva, takže tíha rozhodování spočinula celá na Lukášovi. Nedokázal se rozhodnout, jestli drak, který se staví proti dračí přirozenosti, Divozemi nějakým způsobem škodí.
Když už váhavě sahal po sněhovém hasicím přístroji, objevil se vedle něj známý bělovousý a bělovlasý stařeček a zadržel ho. „Nech ho jít, chlapče,“ řekl čaroděj rozhodným hlasem a stiskl Lukášovi rameno. „Tenhle drak totiž ještě neví, co chce. Věřím, že časem dostane rozum a vzpomene si na svou dračí krev.“
Po těchto slovech se drak uraženě otočil na patě a s mumláním odletěl pryč. Lukášovi se ve stejné chvíli svalil ze srdce těžký balvan. Ten dráček mu byl celkem sympatický.
Po této příhodě již vše probíhalo bez větších problémů, takže po týdnu usilovné práce si mohl Lukáš a Mates setřít pot z čela a vrátit se ke královně s dobrou zprávou...
Chlapec unaveně obrátil poslední list a s úlevou vydechl. Na jeho tváři se usadil úsměv - poslední dobou velmi řídký host. Lukáš si prohlédl svou knihovnu. Jeho úsměv se ještě prohloubil. Zmizely všechny knížky s moderními pohádkami, které dostal, ale nikdy nečetl. Vesele vyšel ze svého pokojíčku a zamířil do obývacího pokoje. Prohlédl si televizní program. Tušení ho nezklamalo - po všech agresivních pohádkách jako by se slehla zem. To ho už ani nepřekvapilo. Překvapení na něj zato čekalo druhý den ráno...
Když se vyplížil z domu a ostražitě sledoval okolí, pátraje tak po možných pronásledovatelích, nikoho neviděl. Opatrně vyrazil ke škole a co chvíli se vystrašeně ohlédl. Stále nic. Byl celý nesvůj a přidal do kroku. Opět hodil očkem za sebe. Spoza rohu se právě vynořily tři známé postavy. Na nic nečekal a prudce vyrazil. Rychlým pohledem přes rameno se přesvědčil, že jeho pronásledovatelé také přešli do běhu.
Jak se ohlížel, do někoho prudce vrazil. Neznámý se zapotácel, zůstat však stát. Jeho ruce Lukáše sevřely jako kleště. „Kampak se řítíš, chlapče?“
Lukáš zvedl zrak. Strážník! Vrazil do policisty! Zmateně něco zablekotal.
„Copak je s tebou, chlapče?“ ozval se strážníkův chlácholivý hlas, „Chvěješ se jak osika.“
„Oni. Oni.“ To bylo jediné, na co se Lukáš zmohl.
Mezitím už k nim dorazili i jeho tři spolužáci. „Ahoj Lukáši, pročs‘ na nás nepočkal? Ty s náma už nemluvíš? Kams‘ tak upaloval?“ Otázky se řinuly z jejich udivených obličejů jako vodopád.
„Vy ho znáte?“ Strážník se snažil celou záležitost vyjasnit.
„Samozřejmě,“ odpověděli všichni tři jako jeden muž, „to je Lukáš, náš nejlepší kamarád. Chodíme do jedné třídy.“ Postupně poplácali vyděšeného chlapce po zádech. „Poď, ať nepřídem‘ pozdě do školy.“
„Tak běžte, ať vám něco neuteče!“ Vyprovodil je policista. „A ty, chlapče, se příště lépe dívej na cestu,“ obrátil se k Lukášovi.
„Budu,“ usmál se chlapec a vyrazil s kamarády směrem ke škole.
Trosky / 12. číslo / 1995
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 6. prosince 1995
Zpracovalo DTP studio Pes
Zpět k Troskám