Neuronové sítě jsou jednou z metod, pomocí níž lze stroj postupně učit. Neuronové sítě se trénují na příkladech, u nichž je již známa diagnóza a s ní související prognóza dalšího vývoje nemoci. Cílem učení je dosáhnout, aby počítač a počítačový program dokázaly stanovit diagnózu a prognózu u nového nemocného. Stroj, který se učí pomocí příkladů, může být v klinicko-biologické laboratoři také zdrojem velmi cenné informace o tom, která laboratorní vyšetření je vhodné v denní praxi vyloučit jako nadbytečná. To může zlepšit ekonomiku péče o nemocné.
Expertní systém je počítačový program, který radí v přesně vymezené oblasti. Expertní systém používá dva typy dat: znalostní databázi (obsahuje informace o vztazích mezi jevy a objekty) a nově zjištěné údaje o nemocném. Expertní databáze může být průběžně doplňována na základě konzultací s živým expertem. Protože většina problémů v klinické laboratoři je procedurálního charakteru, jsou v nich používány obvykle menší expertní programy, které řeší dílčí konkrétní otázky spojené s biochemickými, hematologickými, imunologickými a jinými vyšetřeními.
V rovině výzkumu jsou prvky umělé inteligence pro klinickou biologii vyvíjeny obvykle jako samostatné systémy, které lze dobře využívat v rámci počítačem podporované výuky. V rovině rutinní praxe jsou obvykle menší expertní systémy zabudovány do laboratorních databázových programů, a tak mohou řešit své úkoly v automatizovaném režimu.
Vesmír 9/95
Magazín 2000 č. 12/95
Magazín 2000 č. 12/95
Román v současné podobě vznikal poměrně dlouho, práce na jeho první části (Zápisky z Garthu) byla započata v roce 1965 tehdy ještě poměrně mladým autorem - v té době mu bylo 33 let. Konečnou podobu dostalo dílo přepracováním první části a dopsáním pokračování (Leonora) v roce 1995.
Při čtení je třeba mít na paměti, že autor je odkojen psaním dobrodružné literatury, což se odrazilo i v této knize. Soudný člověk může pochybovat, že by se tolik věcí mohlo přihodit jedinému hrdinovi v období několika málo let, nicméně stejná soudnost jej nutí připustit, že v normálním životě občas dochází k věcem, jež by si nedokázal vymyslet ani vypravěč s nejbujnější fantazií.
Jaroslav Velinský umně dávkuje napětí, lásku, dobrodružství, život a smrt tak, aby před čtenářovým vnitřním zrakem sestavil plastický svět dýchající věrohodností. V boji proti zlu dokonce ani neváhá zahubit některé z hrdinů, které si čtenář oblíbil a jejichž násilný odchod přijímá tento s nelibostí. Nicméně, takový je i život kolem nás a občas se stává, že ztrácíme někoho, kdo je nám blízký.
Zvolená forma literárního převyprávění fragmentů deníku hlavního hrdiny je jedním z oblíbených postupů při psaní dobrodružné literatury. Autor zde stojí „pouze“ v poloze nezúčastněného vypravěče, který od začátku ví, jak vše skončí, a tak má nad věcí nadhled. Zároveň dává čtenáři jistotu, že alespoň hlavní hrdina se dožije konce celého dobrodružství.
I když v ději vystupuje celkem dost významnějších postav, jedná se o komorní příběh muže a několika jeho přítelkyň a přátel, kteří prožívají neobvyklý příběh umístěný do blízké budoucnosti. Lidstvo se totiž ocitá na prahu smrtelné konfrontace s neznámými tvory mimozemského původu, aniž by si to vlastně uvědomovalo. Do boje proti neznámé hrozbě vyráží pouze hrstka nadšenců, kteří se snaží spasit své bližní. Příběh má správnou gradaci s pompézním vyvrcholením, kdy jsou nemilosrdně odhalovány charaktery zástupců naší rozumné rasy.
Naši hrdinové neváhají položit svůj život ve víře, že tím pomohou ostatním, bez ohledu na to, zda jsou toho vůbec hodni. Během onoho dramatického závěru totiž dojde v omezené oblasti k rozvášnění davu, které vede až k nepokojům a násilnostem v ulicích jednoho menšího města. Tím autor otvírá i otázku filozofickou, nepouští se ovšem do žádných hlubokých rozborů, opět pouze vše popisuje reportážním stylem a nechává tak na čtenáři, aby si vytvořil vlastní úsudek.
Druhý díl je v podstatě pokusem o pohled z jiné strany. Autor sám zřejmě zcela nesouhlasil s vyzněním svého původního díla a, místo aby je přepracoval, rozhodl se je rozvést a přidat zkušenosti nasbírané během necelých třiceti let časového odstupu. Sám tvrdí, že mu Zápisky z Garthu připadaly jaksi nedokončené, a tak se je snažil uzavřít druhým dílem. Podle mého skončil přesně tam, kde poprvé. Zřejmě psychologie tohoto románu nemůže vést k žádnému jinému závěru, takže by každý další díl skončil stejně nebo alespoň obdobně jako všechny předchozí.
-jtp-
Lidé, žijící v podzemním světě a vyčkávající na lepší časy, pomalu ztrácejí představu o venkovním světě skrytém před jejich zraky, až pro ně začne existovat pouze jako nějaký záhadný paralelní vesmír, ve kterém je všechno jinak, který nicméně obývají bytosti jim podobné. Jak vymírají pamětníci „světa venku“, získávají navrch mýty a zjednodušené výklady věcí obecných.
Autor nám zároveň předvádí model postkatastrofické společnosti bez toho, aby musel nechat zlikvidovat celou planetu, bez toho, aby se mutanti vyvíjeli vlivem nebezpečného záření. Vystačí si s uzavřeným systémem, který s postupem času umdlévá a ve kterém se díky pohnutým okolnostem zrychleně uplatňuje darwinovská evoluční teorie.
Jaroslav Velinský je zkušený vypravěč, který dokáže udržet čtenářovu pozornost od začátku do konce. I tento román je plný dobrodružství, napětí, vášní a prudkých zvratů. Čtenář je vtažen do děje a rychle se sžívá s prostředím, stává se přímým účastníkem příběhu, i když se třeba neztotožní s žádnou z jednajících postav.
V tomto případě je použit styl se známým koncem, se kterým je čtenář obeznámen hned v úvodu celého díla. I o náhodných setkáních podzemních lidí s nadzemními se dozvídá ještě dříve, než vůbec zná osudy Engerlingů. I když tento román hodnotím vysoce, přece jenom mi jeho závěr připadá příliš prudký, autor totiž končí příběh ve chvíli, kdy přeživší podzemníci vylézají na povrch. Možná skončil tak náhle proto, že se nedokázal rozhodnout, má-li pokračovat v dobrodružném stylu, nebo raději přejít do psychologičtější roviny. A nebo si prostě jen připravil odrazový můstek pro případný druhý díl.
-jtp-
[C] = Cyklus. Zahrnuje další knihy.
zkr. = Zkrácení jiného titulu.
též = Známé též pod tímto jiným názvem.
Sturgeon, Theodore [Hamilton] [USA, 26.2.1918-5.8.1985]
[Hugo 1971 & Nebula 1970]
The Dreaming Jewels / The Cosmic Rape / Venus Plus X [1990] [C]
The Dreaming Jewels [1950] [též „The Synthetic Man“]
The Cosmic Rape [1958]
Venus Plus X [1960]
It [1948] [CP]
Without Sorcery [1948] [P]
E Pluribus Unicorn [1953] [P]
More Than Human [1953]
A Way Home [1955, 1956] [P]
Caviar [1955] [P]
Thunder and Roses [1957] [P] [zkr. „A Way Home“]
A Touch of Strange [1958, 1959] [P]
Aliens 4 [1959] [P]
Beyond [1960] [P]
Some of Your Blood [1961]
Voyage to the Bottom of the Sea [1961] [film]
Not Without Sorcery [1961] [P] [zkr. „Without Sorcery“]
Sturgeon in Orbit [1964] [P]
The Joyous Invasions [1965] [P]
And My Fear is Great & Baby is Three [1965] [2 romány]
Starshine [1966] [P]
Sturgeon is Alive and Well [1971] [P]
The Worlds of Theodore Sturgeon [1972] [P]
To Here and the Easel [1973] [P]
Case and the Dreamer and Other Stories [1974] [P]
Visions and Ventures [1978] [P]
Maturity [1979] [P]
The Golden Helix [1979] [P]
The Stars Are the Styx [1979] [P]
Slow Sculpture [1982] [P]
Alien Cargo [1984] [P]
Godbody [1986]
Pruzy's Pot [1986]
To Marry Medusa [1987] [P] [obsahuje „The Cosmic Rape“]
A Touch of Sturgeon [1987] [P]
Asimov, Isaac / Sturgeon, Theodore
The Ugly Little Boy / The [Widget], The [Wadget], and Boff [1989] [Tor Double]
Klasická science fiction jednoho z předních autorů žánru.
„Patří ke třem nebo čtyřem nejlepším Silverbergovým románům... Neobyčejně působivé líčení mimozemského světa a civilizace, která je po duševní stránce rozvinutější než naše.“
SCIENCE FICTION WRITERS
Podle obálky knihy
Víc než člověk - taková je skupina výjimečných dětí - mutantů, kteří jednotlivě neznamenají nic, při spojení svých paranormálních schopností však vytvářejí superbytost, která má neomezenou moc a sílu bohů - (mohou změnit tvář Země a ovlivnit vývoj lidstva).
Podle obálky knihy
Povídková sbírka Kouzlo útěku obsahuje pravděpodobně to nejlepší, co se Herbertovi podařilo v této žánrové oblasti během celého života stvořit a ve svém úžasném záběru nás uvádí do světů, v nichž však je konec konců úhelným kamenem i absolutním měřítkem člověk a jeho vztah k životu kolem něj. Frank Herbert je dnes díky své skutečně dokonalé fikci a literárním postupům řazen mezi klasiky sci-fi.
Podle obálky knihy
Ender celý život nesl tíhu viny, že vyvraždil celou civilizaci, a stal se prvním Mluvčím za mrtvé.
Uběhly tři tisíce let. Kdokoli může kdykoli zavolat Mluvčího. A jeho úkolem je vysvětlit a obhájit mrtvé i živé. Za čí smrt bude Mluvčí hovořit na planetě Lusitania? Unese lidstvo tíhu kontaktu s nehumanoidní inteligentní rasou?
Podle obálky knihy
Princezna z Marsu (1)
Bohové na Marsu (2)
Pozemšťan vojevůdcem na Marsu (3)
Thuvia, dívka z Marsu (4)
Vražedná šachovnice na Marsu (5)
Šílený vědec na Marsu (6)
Bojovník na Marsu (7)
Mistři meče na Marsu (8)
Umělí lidé na Marsu (9)
Llana z Gatholu (10)
John Carter na Marsu (11)
Holger Kersten & Elmar R. Gruber: Původní Ježíš
Vladimír Liška: Mezi tajemnem a skutečností
Johannes a Peter Fiebagovi: Objevení grálu
Walter-Jörg Langbein: Kronika fantastické minulosti
Peter Fiebag: Mimozemská svědectví
Ivan Adamovič: Slovník české literární fantastiky a science fiction, R3, 1995, 190,- Kč
G. J. Arnaud: Doupě vlkodlaků. 17. ledová společnost, 1995, 59,- Kč
John Brunner: Výheň času, 1995, 99,- Kč
Edgar Rice Burroughs: Princezna z Marsu, Paseka, 995, 129,- Kč
David Eddings: Král Murgů, Classic, 1995
Stephen Gallagher: Údolí světel
Frank Herbert: Kouzlo útěku, Winston Smith, 1995, 77,- Kč
William Keith: Roklina hromu
Terry Pratchett: Stráže! Stráže!, Talpress, 1995, 99,- Kč
Andrzej Sapkowski: Yrrhedesovo oko
Robert Silverberg: Dolů k zemi, Polaris, 1995, 79,- Kč
Orson Scott Card: Mluvčí za mrtvé, Laser, 1995, 139,- Kč
Christopher Stasheff: Čaroděj odpoutaný, Polaris, 1995, 86,- Kč
Theodore Sturgeon: Víc než člověk, Winston Smith, 1995, 76,- Kč
M. Weiss & T. Hickman: Draci jarního úsvitu
Johannes Fiebag: UFO. Útok nebo sblížení?, ETC Publishing, 1995, 149,- Kč
V. Liška & V. Šiška: UFO, 1995
Randle & Schmitt: Havárie UFO u Roswellu, ETNA, 1995, 159, Kč
mezinárodní literární a výtvarnou soutěž na téma:
A proto je tu další ročník mezinárodní literární a výtvarné sci-fi soutěže pro všechny, kdo mají nápady a chuť psát. Právě uplynulý ročník nás přesvědčil, že vás je takových mnoho a tak věříme, že i tentokrát něco vyberete ze svých šuplíků nebo že si najdete chvilku času a něco nového napíšete.
Soutěž bude probíhat ve dvou základních oblastech:
a) literární (povídky, novely, romány, dramata, scénáře)
b) výtvarné (obrazy, kresby, sochy, modely, počítačová grafika, film)
Přesnější rozdělení do kategorií věkových i jiných provede organizační výbor soutěže až po její uzávěrce podle došlých prací.
Přijímají se pouze práce dosud nikde nepublikované. Výtvarná díla je třeba zasílat v 1 exempláři, literární díla (v češtině nebo slovenštině) ve 3 exemplářích nebo raději na disketě (ve formátu pro editory pracující pod MS-DOS/Windows). Organizátoři si vyhrazují právo na jedno uveřejnění zaslaných příspěvků. Z nejlepších prací bude sestaven sborník, který obdrží zdarma nominovaní účastníci soutěže, ostatní si jej budou moci objednat za sníženou cenu.
Uzávěrka soutěže je 31.3.1996. Vyhlášení výsledků proběhne na jaře 1996 u příležitosti tradiční výstavy sci-fi v Mladé Boleslavi.
Práce do soutěže zasílejte na adresu:
Zdeněk Töpfer, V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav, Česká republika
Všechny práce však musí splňovat tyto podmínky:
- půjde o dosud nepublikované práce
- budou napsány v českém nebo slovenském jazyce
- budou napsány na stroji nebo vytištěny kvalitní počítačovou tiskárnou normovaným strojopisem, tj. 30 řádků na stránku, po 60 úhozech na řádku
- budou zaslány v originále a třech kopiích, tedy celkem ve čtyřech exemplářích (práce nad 50 nstr. stačí třikrát)
- soutěž je anonymní, proto k zásilce připojte zalepenou obálku obsahující tyto údaje: jméno, adresa, rodné číslo, seznam zaslaných prací a účast v dosavadních ročnících CKČ
- uzávěrka soutěže je 28.2.1996
- příspěvky posílejte do redakce Ikarie nebo na adresu Interkomu
Organizátoři Parconu 1996 si vyhrazují právo použít soutěžní práce ve sborníku, který vydají u příležitosti vyhlášení výsledků tohoto ročníku soutěže na Parconu/Bohemiaconu '96 v Ústí nad Labem.
Pokud chcete organizátorům CKČ usnadnit život (a možná i výběr povídek), vložte do obálky prohlášení, že svolujete s jedním otištěním vašich prací v materiálech Parconu 96.
Klub Julese Vernea Praha a klub 451 st. F Košice vyhlašují
Počet draků, čarodějů, magických mečů, bojovníků, magie ani unesených princezen není omezen. Můžete napsat temnou fantasy, kde pro samou magii není vidět ani na krok, můžete napsat další pokračování Conanových dobrodružství - fantasie má dveře dokořán. Příběh by však měl obsahovat prvky iracionálna, jak už je to ve fantasy zvykem.
Příspěvky zasílejte psané čitelně strojem ve dvou kopiích, rozsah libovolný - od jediné věty po kufr naditý rukopisy. Zaslané práce nesmějí být jinde publikovány ani zaslané do jiné literární soutěže.
Pořadatelé soutěže mají právo na jedno jejich zveřejnění v publikacích Klubu Julese Vernea Praha nebo 451 F Košice.
Poroty zasedají v Praze a Košicích a vyberou užší kruh nominovaných autorů na vítěze. Již jenom tato nominace dává právo být pasován na rytíře řádu Fantasy s titulem Lady nebo Sir. Vítěz bude vybrán z rytířů řádu Fantasy a obdrží titul Nositel meče a skutečný meč. Výsledky soutěže budou oznámeny na Parconu 1996.
Své příspěvky posílejte nejpozději do 30.4.1996 na adresu Egon Čierny, Matěchova 14, 140 00 Praha 4.
Příští Večer se sci-fi se koná první pátek v únoru 1996.
* * * * * *
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp- a Z. Töpfer
„Ustup!“ zařvala jsem na kormidelníka.
„Nemáme kam ustoupit, přesně za námi je planeta,“ hlásil kormidelník.
Vyskočila jsem z křesla, odstrčila jsem kormidelníka od řízení a loď vyrazila přímo proti svému nepříteli. Na poslední chvíli se mi podařil ten nejkrkolomnější kousek. Zabrzdila jsem prudce loď, její zadní trysky se však setrvačností pohybovaly dále, čímž se loď doslova překlopila na záda. V tu chvíli jsem zrychlila pohyb lodi na maximum, loď vyrazila otočená na zádech, elegantně podplula planetu a řítila se dále. Nakonec jsem se slitovala nad posádkou a otočila loď zpátky podlahou dolů.
„Sakra, Malloryová, tohle není stíhačka, vypadni od toho řízení.“ To byl první důstojník naší lodi Lucky - Wilik. Byla jsem ráda, že ho slyším, a tak mi ani nevadilo, že mi tyká. Jemu jsem ale řekla, ať mi netyká nebo ho nechám degradovat. Usmál se, věděl, že to nemyslím vážně.
„Hlášení poručíku!“ rozkázala jsem osobě vzadu u panelu počítače.
„Senzory hlásí něco... něco... je před námi... vypadá to jako... červí díra...“ hlásil poručík nejistě.
„Červí díra?“ zeptal se první důstojník.
V tu chvíli se pode mnou vzepjala podlaha obrovská síla mě hodila do křesla, obrazovku zaplnilo bílorůžové světlo a uslyšela jsem Wilikovo zaklení. Pak jsem asi ztratila vědomí.
Probrala jsem se podle mých hodinek čtvrt hodiny poté, co Lucky vplula do červí díry. Fungovalo jen náhradní osvětlení, matně jsem zpozorovala zvedajícího se Wilika.
„Hlášení!“ zařval a bolestně si ohmatával tělo.
„Senzory hlásí... oprava... nehlásí... souřadnice polohy neznámé...“ zahuhlal váhavě poručík.
První důstojník poznamenal směrem ke mně něco o tom, že netuší, jak se tohle hovado mohlo dostat na Lucky. Naskočila hlavní světla, počítala jsem, že je to zásluha Roseho ve strojovně. Z komlinku se ozvalo: „Loď v plné bojové pohotovosti, tak co, jak je na můstku, kapitánko?“ Podle hlasu jsem poznala šéfa strojovny nadporučíka Rose.
„Rose, ty víš, kde jsme?“ připojil se do hovoru Wilik, všimla jsem si, že tykal i Rosemu. Asi to byla jeho slabost. Po chvíli ticha Rose odpověděl:
„Nevím, kde jsme, ale myslím, že na tom stejně nezáleží. Pokud ta díra nebyla stabilní, tak se zpátky stejně nedostaneme.“ Záměrně nepoužil slovo domů, protože pro nás už žádné domů nebylo. Na rodnou planetu se nikdo vrátit nesměl, aby neprozradil její polohu nepříteli, a i kdyby směl, tak co tam? Pro nás byl domov tam, kde byli naši přátelé, lidi, na které je stoprocentní spoleh. A to je důležité i v obyčejném životě, natož pak v téhle válce!
„Spusťte celoplošný komlink, hymnu a můj hlas!“ křikla jsem.
„Celé lodi, všem dokům... kapitánka Malloryová... Asi už se nikdy nevrátíme zpátky, jediný úkol, který teď máme, je přežít! Na tuto loď byla vybrána ta nejlepší posádka, vy, ti nejlepší... Naše přeżití teď závísí na každém jednotlivci, na každém z vás a já vám všem věŕím... Přežijeme?...“
„Sorry, že ti do toho kecám, ale já myslím, že jsme ukázali své schopnosti už tolikrát, že snad přeżijem všechno!“ pronesl Wilik a čekal na moji reakci asi jako celá posádka. Nevěděla jsem, co by se hodilo na kapitána, aby řekl, a tak jsem jen hvízdla s útrpným pohledem upřeným na prvního důstojníka.
„Ty vole, ty už mi zase tykáš!...“ Odpovëdí mi byl hlasitý potlesk celé posádky. Povedlo se mi vystihnout náladu posádky, její pocity, a tak jsem právem sklízela úspěch.
V tu chvíli však na můstek vstoupil major, kterého měla loď na palubě. Byl o hlavu menší než já, asi proto si pořád stoupal na špičky a to vypadalo hrozně komicky. Stoupl si na špičky a začal na mě vřískat svým směšně vysokým hlasem něco o mé nezodpovědnosti, prý mě zbaví velení a postaví pŕed válečný soud. Podívala jsem se na Wilika, který zatím úspěšně potlačoval smích. Všimla jsem si, že na můstek přišla lodní doktorka Di Jonsonová. Stála s rukama v bok a bylo vidět, že také přemáhá smích. Nakonec nevydržela a pronesla:
„Lepší je stát před soudem, než zhebnout pod velením tohohle trpaslíka.“ Pak kývla na ochranku posádky se slovy: „Odneste toho šaška a už ho sem nepouštějte!“ Ochranka se se smíchem chopila vzpouzejíciho se majora. Jonsonová se opřela o prvního důstojníka, podívali se na sebe, pak na mě.
Ušklíbla jsem se a vzdychla: „No, koukám, že tady asi moc velkou autoritu nemám.“
Wilik pokrčil rameny a řekl: „Záleží na tom snad?“
Měl pravdu, ted už to bylo opravdu úplně jedno. Neodpověděla jsem, usedla jsem do křesla a přemýšlela, co mám dělat. Naše loď plula v neznámém vesmíru, bez spojení s naším světem. Přemýšlela jsem, co by asi udělal správný kapitán, i když mi bylo jasné, že já správný kapitán nejsem. Nechtěla jsem zklamat posádku, ale musela jsem si pŕiznat, že nevím, co mám dělat. Možná by bylo dobré poradit se. Od čeho jsou důstojníci? „Díky mimořádné situaci svolávám poradu, okamžitě.“ Vykročila jsem směrem k poradní místnosti. Bylo zde pouze pár křesel a velký terminál počítače. Sedla jsem si do velkého křesla a čekala jsem, až se dostaví všichni dústojníci. Přišli všichni. První důstojník Wilik, vysoký, světlovlasý a stále se usmívající. Vedle něj Di Jonsonová, lodní lékařka, malá černovláska s inteligentním výrazem a šikovnýma rukama. U počítače se usadil šéfinženýr Rose, štíhlý, krátkovlasý muž středního věku. Pak zde byl šéf bezpečnosti s cizokrajným jménem Ian -Ion, silný, ne příliš hezký, ale čímsi zajímavý. Navigátorka Eli Ubin přišla poslední, udýchaná a přepudrovaná, ostatně jako vždycky. Vysoká, atraktivní, se zvláštním leskem v očích. Nikdy jsem nevěděla, co si o ní mám myslet, i když její výsledky byly dost dobré. Byla o dva měsíce mladší než já. Pak zde byl vědecký dústojnik Benjamin, jeho příjmení bylo nevyslovitelné, a tak jsem ho rychle zapoměla. Popsat se nedal, byl prostě skvělý. Neztrácel smysl pro humor a přitom tím ani nikdy nelezl na nervy. Byl hodně sympatický a s každým se dokázal spřátelit.
Povstala jsem a zahájila poradu. „Jsme v dost kritické situaci, neznáme naši polohu, tento vesmír... To znamená, že ani jeho obyvatele. Napřed musíme zjistit, jak jsme se sem dostali, jestli je červí díra stabilní, čili jestli se můžeme vrátit... Návrhy, dotazy?“ usedla jsem zpátky do křesla a čekala jsem. Nic. „Fajn... Rose, jak je na tom loď?“ zeptala jsem se.
Postavil se, pak si to rozmyslel, a tak si zase sedl a konečně začal mluvit. „Loď je na tom dobře. Jsme v plné bojové pohotovsti.“ To vypadalo dobře.
„Všichni na svá místa, kurs - červí díra,“ zavelela jsem a všichni se rozprchli na svá pracoviště. Já jsem šla na můstek. Těsně před vstupem jsem se zhluboka nadechla, upravila uniformu a uhladila vlasy. Pak jsem vstoupila.
Byli jsme u červí díry a dokončovali měření a různé testy. Na obrazovce se objevovaly různé informace, výsledky, nic z toho jsem nečetla. Čekala jsem až na konečný výsledek. Konečně, na obrazovce se objevilo to, co mě zajímalo: Červi díra je stabilní! Písmena na monitoru řvala rudou barvou. Podívala jsem se na prvního důstojníka, on na mě.
„Co, sakra, budem dělat? Nejsem vůl, zpátky se nevrátím,“ naštvaně zavrčel.
Náhle se mi nad hlavou rozječela siréna, vyskočila jsem z křesla. „Neznámá loď na dosah senzo..“
„Vidí nás?“ skočila jsem poručíkovi do řeči.
„Ne, kapitáne, mám ji dát na monitor?“
Kývla jsem a přímo přede mnou se objevila nádherná loď. Wilik hlasitě vydechl.
„Tu chci k vánocům,“ pronesl Benjamin a zafuněl mi na krk.
„Poručíku, jakou mají asi palebnou sílu?“ zeptal se Ian-Ion.
„No, určitě větší než my, pane.“
Mezitím na neznámé lodi. Kapitán si počtvrté četl zprávu od velení. Jeho loď měla prozkoumat tento sektor a měla být přitom hodně opatrná. To se mu nelíbilo. Jak velení mohlo vědět, že je zde nebezpečno, když tento sektor nebyl ještě zmapován! Dal za úkol poručíkovi Datovi, aby to zjistil. Z jeho úvah ho vyrušil zvonek. Do pokoje vstoupil Data:
„Pane, myslím, že jsem na něco přišel.“
„Myslite, pane Dato?“ otázal se kapitán.
„Jsem si jistý,“ opravil se. „Vědci zde předpokládají existenci červí díry, která by nás spojovala s naprosto neznámým vesmírem. Je to pravděpodobná teorie.“
Kapitánovi došlo, co by se mohlo stát, kdyby červí díru objevili před Federací třeba takoví Romulané. Proto ji měl objevit raději jako první. „Informujte posádku.“ vyštěkl na Datu, vyskočil z křesla a hnal se na můstek. Vešel právě ve chvíli, když se na monitoru objevila cizí loď.
„Worfe, jaká je jejich identifikace?“ zeptal se podporučíka.
„Žádná, pane,“ hbitě odpověděl Worf. V praxi to znamenalo, že to byla počítači neznámá loď. Jediné, co se v tuto chvíli dalo udělat, bylo zavolat tu loď.
„Pane Worfe, otevřte volací frekvenci,“ rozkázal kapitán.
Na lodi Lucky.
„Kapitáne, myslím, že nás ta loď volá. Mám otevřít frekvenci?“ hlásil poručík.
Podívala jsem se na Wilika. Pokrčil rameny. „Otevřte, poručíku.“ Usedla jsem do křesla a čekala jsem, co se objeví na obrazovce. Objevil se naprosto plešatý muž. Wilik zařval smíchy a vzápëtí spadl kamsi za ovládací panel. Měla jsem co dělat, abych se udržela nesmát.
Benjaminovi vypadla z úst žvýkačka a naprosto tupě zíral na tvář muže na monitoru. Pak se podíval na mě, sklapl čelist a pronesl: „Přesné takhle jsem si představoval pohádkového dědečka.“
Muž na monitoru dosud nepromluvil, aż teď: „Jsem kapitán kosmické lodi Federace - Enterprise, Jean-Luc Picard.“ Měl příjemný hlas.
Vycitila jsem otázku, kterou chtěl vyslovit šéf bezpečnosti. Vyslovila jsem ji za něj. „Je to bojová loď?“ Všimla jsem si lehké změny výrazu v jeho tváři.
„Ne, je to průzkumná loď,“ odpověděl s klidem.
Wilik se posadil do křesla vedle mě. Bylo vidět, že tohle ho zajímá.
„Jo, tak to bych rád viděl, jak vypadá jejich bojová loď,“ procedil Ben skrz zuby.
Teď tedy bylo na mně, abych se představila. Nadechla jsem se, když se opět rozeřvala siréna. Poručík zařval: „Proplouvá sem Borgská loď!“
„Fajn, tak tý krásný lodi Enterprise předvedem krásnou bojovou akci,“ zašklebil se Wilik.
Ani na okamžik jsem nezaváhala a začala jsem dávat rozkazy. Bylo mi úplně jedno, že obrazovka je stále zapnutá. „Všichni na svá místa, zaujmout bojovou pozici, Pozor, stav nejvyšší pohotovosti!“ Pozorovala jsem ruch kolem sebe a spokojeně jsem se usmála. Lucky byla přece moje loď. Byl to můj život a celoživotni láska. Zkontrolovala jsem zbraň na svém opasku.Všimla jsem si, že Wilik udělal to samé.
„Bojuj, abys zvítězil, a ne abys zabil,“ pronesla Eli-Ubin. Později jsem pochopila, co to znamená.
Začal boj. Lucky se docela držela, ale otázkou bylo, jak dlouho ještě. Enterprise celý boj nezúčastněně pozorovala. Skoro to začínalo vypadat zle. Pro nás, bohužel. Vlastně v celé válce, kterou jsme vedli, to bylo pro nás zlé. Naše strana nebyla tak dobře vyzbrojena a lidé byli amatéři, kteří nikdy před tím nedrželi v ruce zbraň. S o to větší vervou ale bojovali. Bránili svoji planetu, i když si ji mnozí z nich ani nepamatovali. Občas se mi vybavil kousek nejasné vzpomínky na ni, na dětství, ale bylo to tak vzdálené, že se mi zdálo, jako by to ani snad nebyly moje vzpomínky.
„Krucinál,“ ulevil si Ian-Ion, „naše štíty jsou na 35%, ještě dva plné zásahy a...“
„Bye-bye, darling,“ doplnil ho Wilik.
„Poručíku, a jak jsou na tom oni?“ zeptala jsem se dost nejistě.
„Nevím, pane, senzory jsou v pr... zničeny,“ opravil se poručík.
V tu chvíli jsme dostali, jak by řekl Wilik, zásah na sto bodů. Kdesi za mými zády zahořel rudý plamen. Ian-Ion přistál na podlaze u mých nohou. Neodvážila jsem se pohnout.
Wilik zařval do komunikátoru: „Doufám,že si ta zatracená uklízečka nevzala dovolenou. Ionovi se udělalo nevolno, pojďte to někdo uklidit.“ To byl povel pro Jonsonovou, aby se rychle dostavila.
Ion zasténal a s tváří připlácnutou k podlaze řekl: „Obdívuji váš smysl pro humor,“ a ztratil vědomí. Jonsonová se přiřítila na můstek. Než však stačila cokoliv udělat, dostali jsme to znova. A pak už nebyla Jonsonová ani Ion, potom už byla jen černá mlha.
Probrala mě strašlivá bolest hlavy. Malí cvrčkové mi v hlavě vyhrávali jako posedlí. Vypadalo to, jako bych měla za sebou dlouhou noc. Škoda jen, že jsem si nic nepamatovala. Zasténala jsem bolestí, pokusila jsem se otevřít oči. Někdo se nade mnou skláněl, ale zaostřit na jeho obličej se mi moc nedařilo.
„Nebojte se, jste v bezpečí, nesmíte vstávat, jste zraněná,“ řekla neznámá osoba.
„Kde jsem, aááá, sakra,“ zavyla jsem bolestí.
„Jste na Enterprise,“ odpověděl hlas, který patrně patřil kapitánovi. Hlavou mi projel výkřik o pomoc. Wilik byl trochu telepaticky nadán, a když to bylo nutné, dokázal to i použít. Znamenalo to tedy, že nutně potřebuje moji pomoc.
„Musím na svou loď!“ vyhrkla jsem a v tu chvíli to skutečně bylo jediné, co mě zajímalo. Posadila jsem se prudce na posteli. Picard se mě marně pokoušel noložit zpátky s argumenty, že jsem zraněná. Zařala jsem do svého komunikátoru, ať mě okamžitě přenesou zpět na Lucky. Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná, když jsem ucítila, jak mě uchopil paprsek. Objevila jsem se ve strojovně na Lucky. Wilik se pokoušel vypnout pohonný motor. Vypínač byl ovšem na samotném generátoru, a tak Wilik šplhal do pětimetrové výšky. Všude kolem byl oheň a kouř, požární zařízení jako obvykle nefungovalo. Nezbývalo než ho pustit manuálně. Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu. Bylo mi strašně špatně, nemohla jsem pořádnë dýchat a sotva jsem viděla skrz kouř. Ale nikdy bych si nepřipustila přiznat, že něco nezvládnu, a tak jsem popadla kus urvaného zábradlí a šla jsem hasit. Vydala jsem se na můstek podpíraná zábradlím a cestou jsem spouštěla všechno, co spustit šlo. Šla jsem jako náměsíčná, můstek, můstek, hlavně neomdlít. Sice nevím jak, ale došla jsem. Pravda, ke konci jsem lezla po čtyřech. Na můstku jsem pustila vodu, nechala jsem na celé Lucky téct vodu. Pak jsem usedla do zbytků kapitánského křesla a pronesla jsem: „No, to je teda den za všechny prachy. Asi budu blejt.“ Ale nepozvracela jsem se. Asi se ze mě pomalu stával dobrý kapitán. Můstek se rychle plnil vodou. „Kapitán neopouští svou potápějící se loď!“ zařvala jsem na vodu. „Neodejdu, neopustím svou Lucky,“ vztekala jsem se.
Wilika mezitím přenesli na Enterprise. Můj signál naštěstí nenašli. Věděla jsem, že se sem Wilik vrátí pro mě. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Hlava mě pekelně bolela, bylo mi na zvracení a zima. Došlo mi, že se chovám jako rozmazlené dítě. Bylo by daleko výhodnější zůstat na Enterprise, ale... to bych neměla ani tu nejmenší šanci, že... že zachráníme Lucky. A o to jediné mi přece šlo. Sakra, kde je ten Wilik? V tu chvíli se za mnou objevil i s kapitánem Picardem a v tu samou chvíli se mi opět zvedl žaludek.
„Pojď, vypadnem. Já vím, naše Lucky. Udělali jsme, co šlo. Nedělej blbosti, pojď se mnou na tu krásnou loď...“ pomalu se brodil ke mně.
„Ustup!“ zařvala jsem.
„Cože, co má...“
„Uhni,“ zavřískala jsem na něj, „asi se pobleju.“ A žaludek se mi zvedl definitivnë. Ozvalo se nechutné špouchnutí a Wilik se na mě znechuceně podival:
„Tak, už můžeme jít?“ zeptal se.
„Jo, půjdem,“ stačila jsem odpovědět než mě opět zahalila černá mlha. Doufala jsem, že mě Wilik stačil chytit, protože jsem se nechtěla důvěrně seznámit s mojí večeří, která mi plavala u nohou.
Probrala jsem se na tom samém místě jako předtím. Nade mnou se skláněla ta samá osoba - jako předtím. Kromě ní tady byl také Wilik a kapitán Picard. Wilik se na mě blbě šklebil, a tak jsem nevěděla, jestli se Wilik šklebí přátelsky nebo ne. Uvidíme.
„Dostanete svou vlastní kabinu s koupelnou, odpočinete si a potom mi budete muset vysvětlit spoustu věcí,“ řekl kapitán a pokynul na podivnou šerednou osobu u dveří. Později mi Wilik řekl, že ten má na starosti bezpečnost. Pak mě ta osoba odvedla do kabiny.
Kapitán Picard nevěděl, jesti se zachoval dobře, a tak doufal, že mu to ta podivná velitelka lodi vysvětlí. Vlastně ani nevěděl, jestli to je kapitánka, ale asi byla. Rozhodně se tak chovala. Nikdo jiný z posádky cizí lodi s ním totiž nekomunikoval. Usoudil tedy, že čekají na svou kapitánku. Cizí posádku umístil do dobře střeženého skladu, protože volně po lodi se ji bál pustit a ve věznici bylo pro 50 lidí málo místa. Picard byl právě na cestě do toho skladu, chtěl zkusit štěstí a promluvit si s oním mužem, který se tak staral o kapitánku. Stráže u skladu mu řekly, že posádka uvnitř se patrně dobře baví. Nato kapitán uslyšel mohutný výbuch smíchu. Vešel dovnitř. Všichni seděli v kruhu a jeden mladík právě vyprávěl jakýsi vtip. Domluvil a všichni opět vybuchli smíchy. Wilik vstal a šel naproti kapitánovi. Postavil se do pozoru a vojensky pronesl:
„Pane,“ kapitán se mu podíval zpříma do očí a Wilik pokračoval, „jak je jí?“ Kapitán neměl žádné zprávy, a tak řekl po pravdě:
„Nevím, asi ještě spí. Nedělejte si starosti, bude v pořádku.“
Wilik nevěděl, co by na to řekl. S rozpaky se zeptal, jestli tady náhodou nemají nějakou kytaru. Picard zamířil k replikátoru a poručil si kytaru. Po zlomku sekundy se objevila na pultě. Wilik se jen spokojeně usmál a vzal kytaru do ruky.
„Konečně se nebudeme nudit,“ ozvalo se z kruhu.
Wilik zasalutoval podivným způsobem a odebral se na své místo v kruhu. Kapitán se opřel o pult a zaposlouchal se do písně, jejímž slovům nerozuměl. Po chvíli Wilik zmlkl a zadíval se kamsi za kapitánova záda. Ústa se mu roztáhla do šťastného úsměvu. Kapitán se ohlédl a nevěřil svým očím. Stála tam domnělá kapitánka, ale... vypadala úplně jinak. Lesklé tmavé vlasy měla volně rozpuštěné na ramena, zlaté prýmky na černé uniformě vyleštěné a na rtech mílý úsměv. No, vůbec se nedala srovnat s tou osobou, kterou viděl poprvé. Musel přiznat, že se mu líbí, i když by ji za jiných okolností těžko považoval za kapitánku. Byla o dobrých 40 let mladši než on. Zamířila přímo k němu a kapitán zadoufal, že se mu konečně představí. Předstoupila před něj, nezasalutovala, protože měla stejnou hodnost jako on.
Věděla jsem naprosto přesně, co se ode mě očekává a taky jsem ani nehodlala udělat nic jiného. Postavila jsem se před Picarda, jedním okem jsem mrkla na Wilika, který mě celou dobu pozoroval s podivným výrazem. Zhluboka jsem se nadechla. Tak do toho:
„Jsem kapitánka vzbouřenecké lodi Lucky,Virginie Mallorryová.“ Dala jsem si záležet na výslovnosti slova Lucky. Kapitán ke mně ruku vztáhl a já se k smrti zděsila v pomyšlení, co chce udělat. Ale neudělal nic, jen tam stále stál s napřaženou rukou.
„Ňák se zasek, né?“ váhavě pronesl Wilik.
„Eéééé, promiňte,“ zakoktal kapitán překvapeně, „pro moji rasu to znamená něco jako pozdrav. Jen tak si podat ruce.“
Rozhodla jsem se respektovat zvyk jeho rasy a podala jsem mu ruku. Měl pevný a upřímný stisk. Pak jsme se v doprovodu mé stráže a Wilika vydali do lodní nemocnice. Na odchodu jsem uslyšela, jak někdo z posádky začíná hrát na kytaru mou oblíbenou píseň. Ohlédla jsem se, Rose na mě vesele zamával. Wilik začal broukat melodii, dloubla jsem ho do žeber. Naštěstí okamžitě zmlkl.
Cestou jsme mlčeli a já jsem tiše obdivovala tuhle loď. V nemocnici nás uvítala celá vyděšená černovláska, že prý se tam jeden pán hrozně vzteká a oni nevědí, co s ním. Ihned mi došlo,že se jedná o majora. Wilikovi to došlo také, protože dostal náhlý záchvat dávivého kašle. S chutí jsem vešla dovnitř, těšila jsem se na rozhovor s majorem, který byl vždy velmi zábavný. Wilik mě s úsměvem následoval. Na jedné posteli seděla Jonsonová, k druhé se marně pokoušeli připoutat majora. Jonsonová nás zpozorovala a hned spustila:
„Panebože, Mallorryová, umlč toho kreténa nebo se neudržím a nakopu ho do toho jeho majorskýho zadku!“ soptila.
„To bych docela rád viděl,“ vyprskl první důstojník smíchy. Mimochodem jsem si všimla, že Jonsonová má zlomenou nohu. Při představě, jak ho kope do zadku se zlomenou nohou, jsem ze sebe vydala zvuk podobný Wilikovu kašli.
„Copak, představuješ si to samé, co já?“ naklonil se ke mně křeníci se Wilik. Abych zabránila Jonsonové pokračovat ve způsobech umlčování majora,odebrala jsem se k němu. Neodolala jsem pokušení vyhrnout si rukávy, což se neobešlo bez Wilikových poznámek typu: „A de se na to!“ nebo „Majore, odložte si zuby do skleničky, pokud o ně nechcete přijít.“ popřípadě „Doufám,že jste chodil do kursů bojového umění, jinak nemáte šanci.“ Rozhodla jsem se jeho poznámky iqnorovat. Major byl v obličeji ještě tmavší něž rudý, hlasitě dýchal, spíš funěl a z jeho prasečích oček zarostlých sádlem sršela nevídaná zloba. Nečekaná byla i síla, se kterou bojoval s muži, kteří se ho snažili uložit na lůžko. Předstoupila jsem před něj, on se přestal zmítat a místo toho počal cosi vřískat a šermovat rukou v sádře. Chvíli jsem se mu bezúspěšně pokoušela vysvětlit, že by se měl lépe kontrolovat, pak jsem to vzdala. Směrem k Wilikovi, kapitánovi a Jonsonové jsem pronesla: „Beznadějný případ, ale snažila jsem se.“ Nato jsem se rozmáchla a takovou jsem mu vrazila, že vzal druhou o stěnu. Chvíli to vypadalo, že se rozbrečí, nakonec si však lehl zpátky na postel. Patrně ho uspokojil fakt, že se ke mně otočil zadkem. Zjistila jsem, že několik mužů z personálu Enterprise se válí smíchy po zemi, Wilik se dusil se zkříženýma nohama, Jonsonové tekly slzy a Picard na mě tupě zíral.
„Vole, vyskoč, stojíš si na vedení!“ zavřískal Wilik na Picarda a přemožen záchvatem smíchu klesl na kolena.
Usmála jsem se a nevinně se zeptala: „Mohu vidět ostatní naše raněné?“
Ve vedlejší místnosti byli ostatní ranění, Ian-Ion, Benjamin a Eli-Ubin. Ta na tom byla dost zle, ale cizí doktorka říkala, že se z toho vylíže. Pak kapitán svolal poradu svých důstojníků. Následovali jsme ho do poradní místnosti. Černovláska šla s námi. Vydedukovala jsem z toho, že je taky důstojník. V poradní mistnosti bylo pět lidí, dva z nich byli jiná rasa nebo to na nich bylo vidět více než na ostatních. Sedla jsem si do křesla naproti Picardovi, Wilik vedle mě. Zapadl do pohodlného křesla,hodil nohy na stůl a ruce si dal za hlavu. Pak pronesl: „Teď by to chtělo ňákej dobrej drink, cigáro a...“
Nenechala jsem ho dokončit tuto myšlenku. I když, ne že by se mi nelíbila. „Wiliku,“ procedila jsem skrz zuby, „všichni se na tebe dívaj.“
Bleskově sundal nohy, rozhlédl se a zašeptal: „Ňáký divný, né?!“
Prohlédla jsem si jejich obličeje.Jediný, kdo vypadal trošku normálně, byl muž vedle kapitána, asi první důstojník.
„To sou držky, no, podívej se na ty ksichty!“ vyprskl Wilik.
Kousla jsem se do spodního rtu a přemýšlela jsem, jaké o nás mají asi mínění oni. Kapitán začal představovat své důstojníky. Riker, Data, Troiová, Crusherová, Worf, LaForge.
Kývla jsem hlavou a řekla: „První důstojník Wilik.“ Seděla jsem a čekala jsem, až kapitán začne. Nezačal. Tak jsem počala vyprávět náš příběh: „Pocházíme ze sluneční soustavy Beensee, obydlené jsou zde tři planety a tři měsíce. Před dvěma staletími jsme vytvořili Federaci. Její obyvatelé žili v míru, rozvíjeli své schopnosti, podnikali společné výpravy do vesmíru a dnes už nikdo neví, z které planety nebo měsíce jsou. Jsme z naší Federace, všichni. Jednou jsme objevili mocnou a silnou rasu. Rasu, která ničila a podmaňovala si všechny ostatní. Potom tahle rasa napadla náš svět. Nechtěli jsme bojovat, chtěli jsme mír. Ale když nám vzali naše nebe nad hlavou, rodiny, domovy, všechno... museli jsme se bránit. Touhle dobou je nás málo, pokud vůbec někdo přežil. Nemáme zbraně, výcvik, ale máme odhodlání... musíme nad nimi zvítězit. Nechceme ztratit to naše nebe...“
Do ticha pronesl Picard: „Známe vaše nepřátele. Existují i v našem vesmíru. Jejich loď jsme zničili my a z pitvy jsme zjistili, že to jsou Borgové, tedy vlastně rasa jim příbuzná. Napůl humanoidní, napůl roboti.“
S hrůzou jsem polkla. No, to jsme si tedy pomohli.
„Tak ty šmejdi sou i tady.“ zavyl Wilik.
Jo, tohle jsme teda opravdu nečekali. Kapitán počal objasňovat situaci u nich ve vesmíru, vztahy Federace s Klingony a Romulany. Neuměla jsem si představit vesmír bez války, bez boje a ztrát přátel. Bylo mi všeho všudy 24 let a válčilo se 20 let, nepoznala jsem tedy vesmír, ve kterém boj nebyl na denním pořádku.
Kapitán rozpustil konferenci a mě s Wilikem dal na starost té černovlásce. Byla to kancléřka Deanna Troi. Zbytek naší posádky dostane také vlastní kajuty a provozuschopná část z ní bude pracovat na odvodňování Lucky. Nevěděla jsem sice, co s námi bude potom, až Lucky bude opravená, ale nijak mi to nevadilo. Byla jsem zvyklá žít ze dne na den a okamžitá rozhodnutí byla moje specialitka. No, uvidím.
Kancléřka nás provedla po lodi, a když jsme neměli žádné další dotazy, tak nás opustila. Zústali jsme s Wilikem a s Jonsonovou, která se k nám připojila, stát nerozhodně na chodbě.
„Tak co podniknem, panstvo?“ zeptala se Jonsonová.
„Teda, já nevím, co hodláte podniknout vy, ale já si budu...“ udělal v řeči pomlku a pozoroval nás, „užívat života!“ Wilik se rozzářil jako sluníčko.
„Připojím se k vám, pane,“ pronesla Jonsonová. Wilik jí dvorně nabídl rámě a společně odkráčeli chodbou. Život bez starostí začínal.
Byli jsme na Enterprise už týden. Lucky byla sice odvodněná, ale stále ještě neobyvatelná. Ve volném čase jsem studovala všechno, co bylo dostupné. Hlavně dějiny jejich vesmíru a planet Federace. Každý večer se posádky obou lodí scházely a vyprávěly, poslouchaly hudbu, srovnávaly, no prostě měli jsme fajn večery. Přes den byly konference se zástupci Federace. Jednalo se o našem osudu a vůbec o osudu červí díry. Jednání se vlekla. Nijak mi to nevadilo, ale docela bych už brala, aby se to nějak konečně vyřešilo. Enterprise byla sice skvělá loď, ale s Picardem bych neměnila ani za nic. Každému co jeho jest. Wilik byl sice občas trochu přidrzlý, ale na druhou stranu to byl ten nejupřímnější člověk, jakého jsem poznala. A to mi vyhovovalo. Jejich doktorka se s naší Jonsonovou nedala srovnat. Vlastně, i hudbu tady neměli tak pěknou. No, ale přesto bych v bitvě nechtěla stát proti Enterprise a její posádce. Byla by to pro Lucky čest stát po boku Enterprise.
Kapitána Picarda už jednání unavovala stejně jako Mallorryovou. Ta se ukázala nejen jako schopný kapitán, ale i politik. V jednáni si dokázala obhájit svůj názor, zároveň však dokázala být objektivní. Jednáni nakonec skončila kompromisem. Enterprise bude týden čekat u červí díry zprávu od Lucky, která se vrátí zpátky do svého vesmíru, aby zjistila současný stav. Pokud Enterprise zpávu neobdrží, zničí červí díru. Kapitán doufal, že tuto zprávu dostane, protože Horgové byli hrozbou celého vesmíru. Také doufal, že ji dostane, protože si Lucky a hlavně její kapitánku velmi oblibil, i když si to nechtěl přiznat. Byl by nerad žil s vědomím, že ji Federace poslala na smrt. V duchu si přál, aby tady Lucky s Mallorryovou zůstala, ale věděl, že to nejde. A tak nastalo loučení. Na obou lodích bylo smutno, posádky se loučily a všude panovala truchlivá nálada. Všichni věděli, že i kdyby všechno dopadlo dobře, tak nikoho z Lucky nikdy neuvidí. Bylo to opravdu velké sbohem.
Byla jsem na cestě do přenosové místnosti. Vůbec se mi tam nechtělo. Takový byl úděl kapitánů, tvářit se jako že se nic neděje a přitom se mi chtělo zařvat. Nikam nechci! Nechte mě tady! Posádka si mohla pobrečet, mohla dát najevo své pocíty, ale kapitán to udělat nemohl. Tak jsem se snažila nerozbrečet se, i když mi bylo strašlivě smutno. Přehazovala jsem si z ruky do ruky knížku. Dostala jsem ji od kapitána. Byla to jeho oblíbená o detektivu Dicku Tracym. Dal mi ji. Na oplátku jsem mu věnovala jednu ze svých Mark Stoneovek. Cestou jsem potkala Eli-Ubin. Byla už naprosto zdravá a hlásila se do služby. V ruce také nesla vzpomínku na čerstvě uzavřené přátelství. Bylo vidět, že se jí nikam nechce, výjimečně totiž nebyla přepudrovaná.
„Chtělo by to tak ještě týden tady zůstat, že jo?“ řekla jsem.
Mlčky přikývla. Šly jsme vedle sebe, tak blízko, a přece tak vzdálené. Každá ve svém světě, sama se svým smutkem. Konečně jsme došly do přenosového sálu. Stoupla jsem si na přenosový panel a čekala jsem na paprsek, který mě měl přenést na Lucky. Proti mně stáli všichni důstojníci z Enterprise, v jejich čele Picard. Věděla jsem, že by mě strašně rád objal, vzal kolem ramen a popřál hodně štěstí, ale zároveň jsem věděla,že by si to nikdy nedovolil. Tak jsem to udělala já. Objala jsem ho a řekla: „Tak co, kapitáne, nepopřejete mi štěstí?“
Usmál se. „Hodně štěstí.“
Paprsek mě odnesl pryč. „Kapitáne, můj kapitáne...“ zašeptala jsem. Pak jsem se objevila na můstku své Lucky, Wilik vedle mě.
„Tak, vzhůru do boje!“ zavelel a usmál se na mě.
Enterprise čekala u červí díry už pátý den. Picard stále neztrácel naději a víru. A dočkal se. Šestého dne přišla zpráva. Zněla: „Kapitáne, nikdy jsem vám neřekla, co znamená slovo Lucky. Je to Šťastná.“
Kapitán se nikdy nedozvěděl, co se vlastně stalo ve vesmíru, kam patřila Lucky. Věděl jen, že Mallorryová žije. Zaklel: „Sakra, co mám podle ní napsat do hlášení?!“
Epilog aneb co se kapitán nźkdy nedozvěděl
Lucky se vrátila do svého vesmíru. Zjistila, že průletem červí dírou se nějak posunul čas, a že v přítomnosti ještě válka s Borgy nezačala. Znamenalo to tedy, že mohou budoucnost svého vesmíru ovlivnit tak, aby k žádné válce ani nedošlo. A tak se Lucky vydala na cestu za svou novou budoucností.
Wilik zafuněl Mallorryové na krk: „No jo, jenže co my si počnem bez války, vždyť já nic neumím kromě bojování. Víš, no tak mě napadlo, myslím, že... je čas začít novou válku.“
Mallorryová žalostně zašilhala.
Kouleč válivý
(1995)
Kapitán Haufberg se pohodlně posadil v sedadle svého kokpitu. Měl celkem dobrou náladu.
Obrovitý tahač, který měl právě zobrazený na monitoru před ním, se pomalu posouval k jeho mezidimenznímu raketoplánu.
Na povrchu tahače, nejmíň sedmkrát větším než jeho malá kocábka, byl zřetelně vidět nedávný pobyt v docích. Krásně čistý, chromovaný povrch matně odrážel světlo okolních hvězd.
Vypnul silové pole a čekal.
Tahač se zastavil. Z jeho útrob vyjelo obrovské rameno, které se díky magnetické indukci přichytilo k raketoplánu.
Kapitán vstal z křesla a vydal se na záď do hybernační místnosti.
Mezitím se tahač začal pomalu rozjíždět. Náhle se zastavil a stále se vysouvající rameno se za temného nárazu přichytilo k hladkému povrchu raketoplánu. Jenže ne zcela dokonale.
Raketoplán se začal přímo úměrně se vzrůstající rychlostí chvět.
Obraz na monitoru se přepnul do textového módu a v kolonce důležité se objevil nápis: POZOR! NUTNÝ VSTUP DO HYBERNAČNÍCH KOMOR. RYCHLOST 5XGF BUDE DOSAŽENA ZA 5 SEKUND. ODPOČÍTÁVÁNÍ ZAČALO! TEĎ! Současně s nápisem se prostorem raketoplánu rozezvučela uši drásající siréna.
Obrovský záblesk prořízl temnotu u přechodu do alfa prostoru v nejbližší blízkosti tahače, jenž pak spolu s přichyceným raketoplánem byl doslova vcucnut tímto světelným výbojem.
Na monitorech se objevila nová zpráva: PŘEKROČENÍ RYCHLOSTI 5XGF PROBĚHLO BEZ PROBLÉMŮ. RAKETOPLÁN PŘEMÍSTĚN Z 5 HELIOVY DIMENZE DO ALFA MEZIPROSTORU MEZI 6 HELIOVOU A PŘECHÁZEJÍCÍ DIMENZÍ. PŘEDPOKLÁDANÁ DOBA PRŮLETU ALFA MEZIPROSTOREM 1:55:07.
Kapitán si sedl do křesla v hybernační místnosti a začal si po sobě předčítat zprávu pro vrchní velitelství.
VOJENSKÝ VÝZKUM
(Formulář č. 24)
UPOZORNĚNÍ: Zprávy obsažené v tomto formuláři a jiné s ním související jsou přísně tajné, a proto podléhají přísnému utajení. Jejich zneužití se přísně trestá.( 25, druhý odstavec)
DATUM (V Gauliho jednotkách): 16x:5h
DRUH AKCE: Výzkum vesmírné fauny a flóry v 5. Heliově dimenzi.
NÁZEV OBJEKTU: Kouleč válivý
POPIS OBJEKTU: Živočich ...
... jeho pohled sklouzl z papíru do protilehlého rohu. Zamyslel se.
Živočich. Jak se to vezme. Kdysi dávno, ještě když studoval na vojenské akademii jim nějaký starý profesor vyprávěl o jedné civilizaci, která žila na jakýchsi zvířatech, kterým říkaly planety a sobě pak prý lidé. Nikdy se nedokázali spojit s jinou civilizací, protože sami, bez symbiotického živočicha nebyli schopni se rozumnou rychlostí dostat z jedné galaxie do druhé, natožpak do jiné dimenze. Jak se tato civilizace postupně vyvíjela, přestala se zajímat o svého symbionta a ten po nějakém čase ,zanedbán, zemřel.
Tím pádem už nikdy neměli šanci se s ním dorozumět a spojit přetržené pouto. Nikdy se nedostali dál než pár světelných let za svá humna. Nikdy nepoznali co znamená širý, svobodný vesmír.
Usmál se při vzpomínce na starého seschlého profesůrka. Teď po tomhle výzkumu začal pomalu věřit, že doopravdy na té legendě může být trocha pravdy. Vždyť ... ze stropu na něj káplo.
Vzpamatoval se. Opět začal číst.
POPIS OBJEKTU: Živočich skládající se ze sedmi dimenzně oddělených částí, mezi nimiž nebyl zaznamenán kontakt. Tyto namodralé koule rotující kolem své osy a jakéhosi rozžhaveného plynu však mezi sebou zcela určitě nějak komunikují, neboť v nepravidelných intervalech mění svoji dráhu kolem rozžhavené plynné koule s takovou koordinační přesností, že je bez jakékoli pochyby, že je to jeden a týž organismus.
Všechny části jsou absolutně identické.
Od středu směrem ven se zmenšuje hustota objektu, načež mezi pevnou a plynnou částí se vyskytují nepravidelně rozmístěné pohyblivé jednotky, patrně různě specializované tak, aby zajistily funkci každé ze sedmi částí organismu
Pokud tyto částice dostatečně nevyhovují potřebám, jsou mutací přeměněny na efektivnější struktury.
V zásadě lze říci, že tento organismus dosahující přibližně stejných rozměrů jako nejznámější galaktický živočich Mars Euginus, má velice kvalitní a velmi koordinované sebeobranné reflexy, jež mimo jiné obstarávají i již zmíněné jednotky.
VYUŽITÍ: Doporučuji ho k přesnějšímu zkoumání, jeho reflexy(šest mrtvých androidů) by se daly velmi úspěšně využít ve výzbroji armády našeho impéria.
Na tomto místě bych ale chtěl říci, a to především pro ty co se budou tímto živočichem zabývat, že pro bezpečnost bude nezbytné udělat jistá opatření.
Ze všeho nejdříve bude vhodné izolovat pohyblivé jednotky na každé části organismu a to i za cenu radikálního snížení jejich stavů. (Doporučuji snížit na 50%. Ale ne víc, neboť organismus musí být obhospodařován. Snížením o oněch 50% docílíme snížení obrany schopnosti organismu.)
JMÉNO: Sfh056
PŘÍJMENÍ: Haufberg
HODNOST: Kapitán
Kapitán Haufberg se zhluboka nadechl, podepsal se a zabouchl desky. Za jeden lunární den, možná dřív, bude doma. Byl rád, že má tuhle výpravu za sebou.
Tahač opět začal prudce zvyšovat rychlost aby mohl dopravit mezidimenzní raketoplán z alfa meziprostoru do šesté dimenze.
Haufberg se podíval na monitor. Počítač odpočítával sekundy k dosažení rychlosti 5XGF.
5, 4, 3, 2... rameno tahače se odpoutalo od raketoplánu. Solární články zřejmě vyprodukovaly příliš málo indukční energie.
...1, 0. Haufberg se ještě snažil připoutat, v rychlosti si vzpomněl na onoho živo... a... prostorem proběhl velký záblesk, raketoplán plující setrvační rychlostí, kousek za tahačem, vletěl do místa výbuchu.
Roztříštil se na kousky. Od jeho trosek se za chvíli odpoutala malá, černá krabička obsahující kód Haufbergovy DNA a všechny průběžně archivované dokumenty...
Povídka ze soutěže Proč jsou tady?
Jozef Girovský
(1995)
Ten zvuk sa ozýval Feargusovi nad hlavou, potom sa odrážal od skalnej steny vľavo a od sklanej steny vpravo a opät sa vracal k jeho ušiam v mnohonásobnej ozvene. Dal sa vydržať, aj keď staval všetky chľpky do pozoru (až mal Feargus pocit, že mu poprepichujú plech brnenia). Horšie bolo, že uvoľnoval zo stien kamene, aj celé balvany. Feargus sa im musel pri výstupe uhýbať a to sa postupom času stalo ešte namáhavejším, ako posunúť sa o pol lakťa hore len za pomoci rúk. Po krku mu stekal prúžok krvi, hlava mu trešťala do rytmu úderov srdca a ľavé ucho zúfalo bolelo po náraze celkom malého kamienka. Trpko ľutoval, že prilbu stratil ešte celkom dole.
Prišla však rozhodujúca chvíľa. Pomaly sa dvíhal, aby mohol opatrne pozrieť ponad okraj malej skalnej plošiny na zdroj toho zvuku. Drak ležal, hlavu mal položenú na predných labách a chrápal. Úbohý krík, čo rástol pár krokov pred drakovou papuľou sa ohýbal podľa jeho dychu a v prestávke medzi nádychom a výdychom zakaždým vzbľkol plameňom. Feargusovi poskočilo srdce a okamžite z neho spadla únava. Toľké šťastie! Čo najtichšie vyliezol na plošinu a zvesil z chrbta meč. Malíčkom ľavej ruky urobil na čepeli znamenie. Jemné chvenie rukoväte oznámilo, že magické schopnosti meča sa prebudili a sú pripravené pomôcť. Vtedy na moment zaváhal. Čo tak ho zobudiť? Aby si to rozdali z očí do očí ako muž s mužom, vlastne ako rytier s drakom. Okamžitě však zahnal zradné myšlienky a zo všetkých síl sekol mečom po drakových krčných stavcov. Čepeľ prekvapivo hladko prešla krkom, hlava sa oddelila od tela a z rany začala striekať vriaca krv. Feargus triumfálně vykríkol. Zdvihol nohu, aby kopol do mršiny a takmer stratil rovnováhu. Jeho noha voľne prechádzala drakovým telom. Feargus zostal stáť s otvorenými ústami. Naraz začul za sebou šramot. Spoza obrovského balvana na konci plošiny sa vynoril ten istý drak (pravdepodobne už ozajstný), so znechuteným výrazom si obzrel scénu, pohŕdavo si odfrkol a mávol pazúrom. Bezhlavá zdochlina začala blednúť a vzduch naplnila vôňa ozónu - sprievodný jav rušeného kúzla. Drak sa nadýchol, pokrčil nos a vypustil na Feargusa ohnivú guľu. Tomu sa v poslednej chvíli podarilo uhnúť, teraz však už naozaj stratil rovnováhu a zrútil sa z plošiny.
„Tá výška...“
„Hmm.“
„A padajúce kamene.“
„To je naozaj nebezpečné.“
„A oheň, dym a...“
„A to chrápanie.“
„A chrápanie...“ Feargus ležal na nízkom lôžku, kam sa zvalil hneď po príchode, a mal pocit, že len brnenie drží jeho údy pohromade.
„Chrápanie... Ako to vieš?“
„Je mojím povolaním vedieť.“ Odpovedal čarodej sediaci za stolom chrbtom k nemu, zahľbený do zložitých výpočtov. Chvíľu bolo ticho rušené len škriptom pera a ťažkým dychom.
„Musím získať princeznú a ten poklad. Ale je to riskantné, príliš riskantné. Tá ohava mi však vnukla nápad. Nebudem nastavovať krk sám.“
„Chceš si niekoho najať?“
„Šalieš? Princezna musí verť, že som ju oslobodil ja. Ale.... vlastne áno, dá sa to tak povedať. Chcem si najať seba!“
„Seba.“ opakoval nevzrušeně čarodej.
„Vyčaruješ moju kópiu a pošleme ju na vec. Ak sa mu to podarí, fajn, vo vhodnej chvíli zrušíš kúzlo a ja zaujmem svoje miesto pri princeznej. Ak nie, aspoň zostanem nažive a... a budem skúšať niečo iné.“
„To bude zložité a drahé.“ Čarodej odložil pero.
„Dám ti, povedzme, trinástinu drakovho pokladu. Tá kópia však musí byť dokonalá, aby si princezná nič nevšimla.“
„Neboj sa. Dokonalosť je aj v mojom záujme.“
„Týmto znamením aktivuješ kúzlo meča, takže prenikne aj drakovými šupinami. To je všetko. Veľa šťastia.“
Feargus zamumlal čosi na poďakovanie a nedočkavo vyšiel von. Čarodej chvíľu hľadel za ním do zaroseného rána a potom starostlivo zavrel dvere. Feargus vyšiel z temného kúta a zvalil sa na stoličku.
„To som bol ja. Dokonalá kópia.“
„Dokonalá. Telo i myšlienky.“
„Pôjdem za ním.“
„To neprichádza do úvahy! Mohol by si ťa niekto všimnúť, nedajbože sám tvoj duplikát.“
„Dokážem byť nenápadný.“
„Nezabúdaj, že on má presne také isté schopnosti ako ty. Radšej si vylieč zranenia. Pripravil som ti nápoj s hojivým spánkom.“
Feargus váhavo uznal argumenty a priložil pohár k perám. Po chvíľke mu klesli viečka.
Čarodej si vzdychol, zamrkal krátkodobé posilňujúce zaklínadlo a prehodil si Feargusa cez plece. Došiel do spálne a položil telo do radu k spiacemu originálu a kópiam Fergusa. Potom siahol do vrcka, vytiahol kriedu a načarbal mu na náprsný pancier číslo deväť. Pre istotu.
Martin Kříž
(1995)
To neodbytné nutkání cítil již několik dní.
Rozptylovalo pozornost.
Nalévalo se vzadu v týle jako pupeny na jaře, jen prasknout. Odvádělo od práce, a to nemá být.
Každý z jeho bratrů a sester musí a chce nadšeně pracovat od ranního rozbřesku do slunce západu ku rozkvětu Města a zachování rodu - tak bylo a je určeno, od věků, kam až paměť sahá...
Jenže je tu to nutkání, ten ještě nevyjasněný, ale neodbytný nápad.
Pracuje ve stejném rytmu, stejně rychle, stejně dovedně, a měl by cítit stejné potěšení jako cítíval dřív a (pohlédne poočku na ostatní) jaké cítí oni.
Zvedá trám, zaklesává ho mezi jiné dva pod úhlem, který je neměnný, a jak je určeno. Jak je určeno! JAK JE URČENO !!!
Ta věta mu již dlouho zní v hlavě.
A zní stále silněji, je stále neodbytnější.
Bezmyšlenkovitá, jednotvárná práce vše stupňuje až k nevydržení.
Zvedá další trám a další a další, zaklesává jej mezi jiné dva vždy tak, jak je určeno. Jak je určeno! JAK JE URČENO !!!
Už je ze všeho málem zoufalý, když se odkudsi vynoří zvláštní nápad. Co kdyby zaklínil trám jinak, třeba pod stejným úhlem jako ten předešlý, a další také tak a byly by všechny stejně nakloněny a překříženy a bylo by to - neví dosud, jak to nazvat, ale cítí, že by ho to ... uspokojilo a uklidnilo a možná by se zbavil i té neodbytné ozvěny v hlavě.
Pohlédl opatrně na ostatní - a zastyděl se! Být opatrný vůči svým sestrám a bratřím! Jak je to odporné, zde v jejich Městě, kde nikdy, nikdo, nikomu z bratří a sester neublížil! Neboť tak je určeno!
Znovu ta nesnesitelná bolest v hlavě.
Teď už bez rozmýšlení sáhl po trámech a narovnal je, jak si ON určil. V hlavě se mu vyjasnilo, ozvěna utichla.
Úleva a klid.
Přestal pracovat a se zalíbením pohlédl na srovnané trámy ...
Kdosi mu zasadil bolestivou ránu nejprve zleva, pak zprava! Vylekaně se ohlédl. Konce sochorů, jimiž se jeho druhové oháněli, udeřily ho znovu bolestivě do hlavy a hrudi, neboť vypadl z obvyklého pracovního rytmu a překážel.
Dal se opět do práce.
Koutkem oka zahlédl, jak jeden z bratří vrátil náklon trámů tam, kam je určeno.
Je to těžká, jednotvárná, vysilující práce.
Skupiny se střídají.
V době krátkého odpočinku se malátně posilují jídlem. Trochu to pomáhá.
Úporná snaha zbavit se neuspořádaných myšlenek, palčivých jako žihadlo, jej vysiluje víc než práce.
Vztyčuje snad tisící podpěru, za ni rovná už bůhvíkolikátou širokou fošnu zabraňující bočnímu sesuvu, a u té tisící první to přijde. Jako bleskem zasažen zírá na hladkou plochu fošny, porušenou několika náhodnými vrypy. Jaká zázračná shoda! - vrypy jsou uspořádány do stejného sklonu, rytmu a počtu a - vše je jako trámy, které srovnal o své vůli při opravě náspu.
To poznání ho vzrušilo.
Ne, vše není tak úplně přesně.
Zde chybí jeden vryp, tady je nutné další dokončit, zde je třeba ...
Dal se do rytí a škrábání. Rozechvěním se až zpotil ...
Za chvíli bylo vše hotovo a fošna zasazena mezi ostatní, tak jak je určeno, ale cha chá, zasmál se, také s tím, co NENÍ určeno a co je (a teď vymyslel nové slovo) co je - KRÁSNÉ.
Zápach mu cosi připomínal.
Nebyl to dobrý zápach. Mimoděk zdvihl oči. Jeden z jeho druhů, ten který seděl nejblíže, upíral naň zamyšlený pohled. Když se jejich zraky setkaly, uhnul ten druhý očima a předstíral, že se plně věnuje jídlu.
Ten to cítí také, uvědomil si.
Dál se tím nezabýval, neboť mu hlavou vířily obrazce, rytmy, křivky - vše v nádherném sledu a kombinacích. Jedny vyjadřovaly radost, jiné se tragicky lomily; tyto zavíjející se jsou obrazem soudržnosti a přátelství nás všech, sester a bratří, a tyto zase...
Chopil se rovné, hladké desky a začal horečně rýt a škrábat ...
Poznenáhlu se začal objevovat obraz-symbol MĚSTA s jeho obyvateli zaujatými každodenní pilnou prací v chlévech, hospodářstvích, porodnicích; s obyvateli zaplňujícími jeho komnaty, chodby, ulice, zápasiště ...
Nikdy Město neviděl vcelku, bylo příliš rozsáhlé, ale znal je tak dobře v jeho jednotlivostech, že na kusu prkénka dokázal pomocí svých nedávno objevených tajemných schopností sestavit z jednotlivostí obvyklých i neobvyklých, pitoreskních, bizarních, veselých i smutných, mnohotvárný a úchvatný obraz Města a života v něm.
Zapomněl na okolí, bratry a sestry, práci a ryl a škrabal a drásal desku posedlý a uchvácený.
Ustal teprve, když byla deska téměř hotova. Křivky se zavíjely, kroutily a lámaly; pnuly se ve spirále vzhůru a zase klesaly v živém a neustálém pohybu plném síly a nespoutané volnosti.
Cítil, že tajemný smysl a řád, který dokázal svému dílu vtisknout, dá nový smysl životu jeho i bratří a sester a osvobodí je od všeho tupého, zvířecího a nehybného, co je svazuje a - nohy mu náhle samy od sebe začaly rytmicky podupávat a přešlapovat; bylo to poprvé, kdy v Městě někdo tančil.
Uvolněný a šťastný zvedl hlavu od práce a rozhlédl se. Byl ve štole sám. Ostatní byli pryč, ani zdálky se neozývaly zvuky jejich práce.
Náhle ucítil to, co museli ucítit i oni a před čím v panice prchli.
Pach nebezpečí, vetřelce, nepřítele, smrti...
Uchopil desku a dal se na útěk. Prchal zoufale prázdnými chodbami, všude zavřené, zatarasené dveře. Nikde nikdo.
Pocit nebezpečí stále sílil. Běžím k nim, uvědomil si. Obrátil se a prchal zpět, ale zápach neslábl. Zoufalý a bezradný se zastavil. Pach zesílil až k nesnesení. To přeci není možné, to přeci není možné, opakoval si vyděšený k smrti. Náhle, v jednom jasnozřivém okamžiku, se všechny jednotlivosti spojily v děsivé poznání.
To já! To já jsem ten vetřelec, sám před sebou prchám.
Strnulý hrůzou stál uprostřed chodby, bezradný, neschopný pohybu. Věděl, že tohle těžko někomu vysvětlí. Jakmile se Město cítilo ohroženo, byl na prvním místě čin, a pak teprve slova ...
Uvědomil si, že má už jen zoufale málo času - ještě dorýt několik posledních čar a to strašné, neodolatelné nutkání rýt a tvořit a dávat život čemusi (ještě tomu nestačil dát jméno) dojde alespoň jednou naplnění a zůstane po něm ostatním cosi, co je významnější než kopání štol, budování chodeb a sálů nových porodnic; co je víc než řemeslo otrokářské policejní, vojenské - kusadla prvního z vojáků probodla strašlivou silou stopku jeho krku. Tělem mu projel záblesk nesnesitelné bolesti a hned vzápětí paradoxní záchvěv nezemské hudby a klidu, klidu od všeho ...
Rytcovo tělo sebou v agónii několikrát křečovitě zaškubalo a pachové žlázky vypustily nepatrné množství aromatické kyseliny. Těch několik posledních chvil života byl znovu cítit jako všichni ostatní, byl opět jen jedním z mnoha, se kterými v mraveništi žil a pracoval a pro něž, jak si snad zbytkem zanikajícího rozumu uvědomoval, zemřel.
Zbytečně a nevyhnutelně.
Neboť tak bylo a je určeno, od věků, kam až paměť sahá.
Trosky / 1. číslo / 1996
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 20. ledna 1996
Zpracovalo DTP studio Pes
Zpět k Troskám