Minimální hmotnost hvězdy je zhruba 0,07 hmotnosti našeho Slunce. Při této hmotnosti se už může zažehnout termonukleární reakce, která zrodí hvězdu. Maximální hmotnost planety je 0,07 hmotnosti Slunce, tedy desetkrát víc, než představuje hmotnost Jupitera. V posledních několika měsících se diskutuje o desítce kandidátů na titul hnědého trpaslíka. O většině z nich však vládne hodně pochybností, protože se jejich hmotnost nepodařilo stanovit dostatečně spolehlivě. Jsou velmi blízké oné hraniční hodnotě hvězdy, totiž 0,07 sluneční hmotnosti.
Odtud stálá otázka, zda hnědí trpaslíci opravdu existují. Tým kalifornských astrofyziků v čele s T. Nakajimou je přesvědčen, že prvního hnědého trpaslíka už našli. Před třemi lety začali hledat v našem okolí do vzdálenosti 65 světelných let. U hvězdy Gliese 229 nalezli ve vzdálenosti 55x větší, než dělí Zemi od Slunce, další objekt, Gliese 229B.
Určené charakteristiky objektu Gliese 229B vypovídají, že by už skutečně mohlo jít o hnědého trpaslíka. Jeho celkové záření je 100x slabší než záření nejméně zářivé hvězdy. Že nemůže jít o hvězdu, dokazují vědci nálezem metanu, který neexistuje v žádném hvězdném spektru, protože zanikne, jakmile teplota tělesa stoupne na 1 000 C. Dalším argumentem je, že Gliese 229B je značně teplejší než Jupiter, a to 700 C. Pokud jde o jeho hmotnost, odhaduje se na 0,02 hmotnosti Slunce a poloměr na 0,1 slunečního poloměru. Vypadá to skutečně na přesvědčivý důkaz existence těchto teoreticky předpovězených těles.
Vesmír 3/96
Potvrzuje se podezření, že na Zemi je opravdu stále tepleji. Čtyři nejteplejší roky jsme prožili právě v devadesátých letech, devět v uplynulém dvacetiletí.
Na Zemi bylo loni o plné 0,4 C tepleji, než činí průměr teplot v období 1961-1990. A dokonce o 0,8 C více, než představuje průměr za léta 1861-1880.
Takže obavy z působení skleníkového efektu budou asi oprávněné. A ač je nám to tak nemilé, svět se bude muset rozhoupat k rozhodným krokům omezujícím vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry.
Vesmír 3/96
Tuto osadu založil Peter Caddy se svojí ženou Eileen. V roce 1962 oba dva náhle přišli o zaměstnání i dům. Ubytovali se v kempingovém přívěsu poblíž zátoky Findhorn. Dnes má osada 200 obyvatel a stala se, jak někteří tvrdí, prezentací neohraničených lidských možností.
Peter, dříve ředitel luxusního hotelu, se neočekávaně rozhodl, že bude pěstovat zeleninu. Myšlenka to byla šokující, neboť zakládat zahradu na větrné duně s velmi nepříznivým klimatem této části Skotska, byl doslova bláznivý nápad. A přece, na neúrodné písčité půdě se pěstuje 65 druhů zeleniny, 42 druhů různých bylin, 21 druhů ovocných keřů a stromů a mimoto různé druhy okrasných květin. Navíc manželé Caddyovi spolu s Dorothy Maclean, přítelkyní Eileen, se nikdy předtím nezabývali a nezajímali o pěstování rostlin a obdělávání půdy.
Všichni tři zakladatelé tvrdí, že je podporovaly neviditelné síly, duchové, pečující o jednotlivé druhy rostlin. Tento neviditelný svět se kontaktoval s Eileen a Dorothy, „duchové“ radili jaké používat hnojivo, jakou volit techniku zalévání, jak připravovat kompost. Výsledky se ukázaly jako ohromující.
Findhorn se stal vbrzku Mekkou nejen pěstitelů zeleniny, ale i všech zájemců o něco neobvyklého. Tato osada je vlastně důkazem toho, jakými neomezenými možnostmi a schopnostmi disponuje člověk, pokud je dovede objevit a využít.
Pěstitelé Findhornu vysvětlují, že nejen každá rostlinka, každý živočich, ale i každý jev, jako je bouře, déšť, má svého ochranného ducha. Kdysi dávno lidé věděli, jak je možné se s těmito duchy domlouvat, dokonce byli schopni je i uvidět, jenže dnešní lidé už tuto schopnost ztratili.
Tuto neobvyklou teorii její autoři nazvali „Hypotéza Gaia“ s odvoláním k řeckému mýtu o Matce- Rodičce-Zemi.
Jeden z vůdců hnutí, spojeného s Érou Vodnáře, pan Crombie, tvrdí, že ve výchovném středisku pro dospělé v Shropshire hovořil s božským Panem - podle řeckého mýtu synem Hermese a vodní nymfy. Dorothy Maclean zase podává popis celé hierarchie neobvyklých bytostí - od malých skřítků, přes nymfy, elfy, trpaslíky až po archanděly...
Již v 16. století měl podobná vidění lékař, alchymik a filozof Paracelsus. V jeho práci „O nymfách, sylfech, pygmejích, salamandrech a jiných podobných bytostech“ se můžeme dočíst, že existují duchové živlů jako je vítr, voda, oheň a že tito duchové svým chováním velice připomínají lidi.
Po čtyřech stech letech je všeobecná snaha vysvětlit tyto jevy vědecky. Zjišťuje se, že „duchové přírody“ jsou bytosti, které existují na jiné, odlišné úrovni. Jsou to energetická pole, obdařená vědomím, kterým náš rozum přidělil konkrétní formy. Je pravděpodobné, že kdysi člověk disponoval takovými schopnostmi, které mu umožňovaly vstoupit do těchto odlišných jemných úrovní. Legendy a pověsti různých krajů a kontinentů, ve kterých se to doslova rojí duchy, skřítky a pod., tento názor jenom potvrzují.
V budoucnu - jak tvrdí příznivci hnutí Éry Vodnáře - namísto odsouvání skřítků do pohádek, budeme s nimi spolupracovat!
MEDIUM 4/95
Zdeněk Töpfer
Zdeněk Töpfer
Kniha je řazena podle doby, ve které ten který autor žil, přičemž úvod a závěr obstarávají dva současní hororoví velikáni - Stephen King a Clive Barker. Jádro sbírky je pak rozděleno do tří oddílů. První se věnuje autorům z minulého století, druhá představuje povídky z první poloviny a třetí část pak z druhé poloviny tohoto století. Pokud budete číst knihu postupně, máte tak jedinečnou možnost sledovat vývoj hororové povídky ve Spojeném království a Spojených státech.
Každému autorovi je věnován krátký medailonek, ve kterém sestavovatel sbírky seznamuje čtenáře se životem a dílem autora a s důvody, které jej vedly k vybrání právě té povídky, která následuje vzápětí.
Tato sbírka ukazuje, jak dokáže být i tak zdánlivě úzký žánr různorodý. Nalezneme zde jak povídky nadupané dějem a akcí, tak komorní příběhu, ve kterých hrůza působí na své oběti pomalu, ale jistě. Některé příspěvky mě oslovily více, jiné méně, ale tak už to v životě chodí. Každopádně jsem přesvědčen, že si zde každý dokáže vybrat přesně to, co mu „sedí“.
Na závěr nesmím opomenout ani skvělou obálku Jima Burnse, která umně navozuje patřičnou atmosféru.
-jtp-
Jistý prodavač starožitností se - spolu se svou ženou - stane účastníkem dopravní nehody, při které upadne do klinické smrti. Díky své manželce a rychlému zásahu lékařů se po neuvěřitelných osmdesáti minutách vrací zpět mezi živé. Ze svého pobytu v říši stínů si nic nepamatuje, nicméně tato zkušenost se začíná postupně projevovat o něco později. Hlavní hrdina totiž občas - ale se stupňující se četností - proniká do života jiného navrátilce z hranic smrti - psychopatického vraha, který sídlí v zavřeném lunaparku a který zde shromažďuje lidské oběti, jež mu mají otevřít cestu zpět do pekla.
Před čtenářem se postupně odhalují souvislosti dvou zdánlivě oddělených osudů, aby vše vyústilo v rozhodujícím boji. Je vidět, že autor je zkušeným vypravěčem a dovede patřičně dávkovat všechny přísady nutné k sestavení napínavého příběhu. Na druhé straně se ovšem autor nevyhýbá ani klasickému konci, který musí být bezpodmínečně šťastný. A tak mi nezbývá, než závěrem konstatovat, že na povedený příběh je bohužel naroubován konec vytažený z klobouku kouzelníka třetí kategorie. Asi bych byl radši, kdyby kniha končila o jednu až dvě stránky dříve. Jinak ovšem nemám žádných námitek.
-jtp-
Zkrátka - je vidět, že naše otupělost k okolnímu prostředí roste a že naše vědomí týrané stresem a civilizačními projevy už je na ledacos zvyklé. Takže s ním příliš nepohne ani Hubbardův Děs s velkým dé.
-jtp-
Ve světě, kde se zcela samozřejmě prolíná pohádka s každodenní skutečností, a kde je možné prakticky všechno, se můžeme setkat se zcela normálními holkami a kluky, ale také s bytostmi, které jsme zvyklí potkávat buď v pohádkách klasických nebo v těch psaných ve stylu fantasy. Všechny pohádkové bytosti však mají dostatek rozumu na to, aby se dokázaly sžít se svým okolím a neobtěžují své sousedy Neodvolatelnými a Konečnými Boji Dobra proti Zlu.
Žádný z příběhů ovšem nezklouzává do sladkobolně idylického tónu a občas musí i někdo zemřít. Tak to ostatně chodí i v našem každodenním světě. Pokud jste tuto knížku dosud nečetli a pokud máte rádi pohádky, neměli byste si ji nechat ujít.
-jtp-
Autor se zabývá celkem často používanou myšlenkou na kontakt s mimozemskou civilizací. V tomto případě se jedná o mimozemšťany, kteří jsou vyspělejší než lidé. Ti si totiž - nikým nepozorováni - vybudují podmořskou výzkumnou základnu, ve které „zaměstnávají“ přední lidské vědce a v podstatě jim pomáhají řešit úkoly, které je nějakým způsobem zaujaly.
Tak se na onu podvodní základnu dostane i hlavní hrdina příběhu - český vědec, který objevil zajímavou teorii, a tím jednak vyvolal zájem mimozemských pozorovatelů a druhak si v podstatě podepsal rozsudek smrti.
Autor dovedně dávkuje příběh a postupně seznamuje čtenáře s reáliemi svého prostředí. Spolu s hlavním hrdinou odkrýváme pravdu a spolu s ním se vrháme do boje o záchranu lidského rodu. Jak vše dopadne, už jsem částečně naznačil, takže si myslím, že by to mohlo pro tuto chvíli stačit.
-jtp-
Tentokrát je les opět zkoumán odborníky, kteří jdou ve stopách hrdiny prvního dílu - George Huxleye. Vybudují si nedaleko okraje hvozdu základnu, ze které podnikají výzkumné výpravy a mapují jeho časovou a prostorovou strukturu včetně zvláštních přechodů - hloubení.
Jejich tábor od přízračných mytág odděluje primitivní magie v podobě soch, totemů a symbolů a moderní technika v podobě elektronického zabezpečovacího systému.
V jejich práci jim však něco nebo někdo překáží. Nezbývá než pokusit se tento rušivý prvek odstranit. Za každou cenu. Ukáže se, že oním nevítaným narušitelem je malý chlapec Alex, přítel dívky Tallis z minulého dílu. Jediný, kdo dokáže Alexe zastavit, je jeho otec.
Vypadá to, jako by na překladatele dolehla buď únava nebo časová tíseň, protože tolik chyb jako v tomto románu snad Petr Kotrle ještě neudělal. Nejedná se jen o drobná škobrtnutí, ale v několika případech přímo o logické kopance. Nevím, možná, že P. K. křivdím a za vše může ostrá a nejistá tužka korektora. Doufám, že další díl bude o poznání lepší.
-jtp-
Stěžejním dílem sbírky je bezesporu titulní Les kostí, který vyšel v Ikarii někdy v roce 1992 a který časově předchází románům z lesa mytág. Autor zde seznamuje čtenáře s prvními známými průzkumníky podivuhodného lesa kdesi v Anglii a s jejich osudy až do chvíle, kdy začíná první román.
Ostatní povídky navozují podobnou atmosféru, jejich děj však není v přímé souvislosti s romány. Jejich kvalita je většinou vysoká, příběhy jsou natolik zajímavé, že dokážou čtenáře vtáhnout do děje. Hrdinové těchto příběhů žijí zpravidla v dobách minulých nebo v jakýchsi paralelních světech a pojítkem s námi a naší dobou jsou jen problémy, se kterými se musejí hrdinové vyrovnávat.
Text napovídá tomu, že autor zřejmě píše svá díla přímo na počítači, protože poměr kurzivy k ostatnímu textu je opravdu nadprůměrný.
-jtp-
Dobře vystavěný příběh o útěku malého nalezence od jeho nevlastních rodičů by dokázal existovat i bez fantastického prvku, s ním ovšem nabývá na zajímavosti i pro naše čtenářské ghetto. Snící drahokamy jsou přesně to, co byste čekali, že budou - krystaly ne nepodobné drahokamům, svým způsobem živé a naším způsobem snící. Odkud se zde vzali a proč tu jsou, to není příliš podstatné. Mnohem podstatnější je osud, který je opřádá.
Autor nám ve své poměrně útlé knížce vykresluje příběh chlapce, který se v raném věku dostane do cirkusového prostředí, nalezne zde své první skutečné přátele, prožije s nimi spoustu krásných i méně krásných věcí a na závěr - aby měla poutavost příběhu patřičně stoupavou tendenci - se utká se svým úhlavním nepřítelem. A jelikož autorem je Američan, může být konec pouze jediný. Naši samozřejmě opět vyhrajou.
-jtp-
též = Známé též pod tímto jiným názvem.
jako = Původně publikováno pod tímto pseudonymem.
Kniha Hlas krve, kterou sestavil Ivan Adamovič, má podtitul Nejlepší britské a americké horory. Obsahuje 27 povídek od takových mistrů hororu, jako jsou např. Stephen King, Charles Dickens, H. P. Lovecraft, Henry Kuttner, Robert E. Howard nebo Clive Barker (a řada dalších). Každý autor je uveden krátkým medailonkem. Kniha přináší na více než 400 stranách skutečně reprezentativní výběr toho nejlepšího, co bylo v žánru hororu napsáno.
Podle obálky knihy & ZT
Nové knihy 13/96
Panství je posledním románem z trojice hororových příběhů o boji lidí s druhem nebezpečných černých krys. Volně navazuje na knihy Krysy a Doupě a jejich autor James Herbert se v něm rozhodl vylíčit krutý a nemilosrdný svět těsně po atomové válce. V triumfu hrůzy navíc poodhalil i tajemství existence těchto smrtonosných tvorů.
Nové knihy 14/96
Železný Helm je prvním dílem Maztické trilogie. Je novou ságou Douglase Nilese, založenou na fantastickém pozadí FORGOTTEN REALMS.
Nové knihy 14/96
Harry Harrison: Bill, galaktický hrdina. Na planetě lahvových mozků
Harry Harrison: Bill, galaktický hrdina. Na planetě otročích robotů
Harry Harrison: Bill, galaktický hrdina. Na planetě nechutných rozkoší
Harry Harrison: Bill, galaktický hrdina. Na planetě zoombi upírů
Harry Harrison: Bill, galaktický hrdina. Poslední neuvěřitelné dobrodružství
román na pomezí SF a fantasy
J. Christopher: Smrt trávy, 250 stran, 130,- Kč
napínavý postkatastrofický román
Edgar Rice Burroughs: Tarzan a cizinecká legie
Edgar Rice Burroughs: Tarazan a šílenec
Edgar Rice Burroughs: Tarzan a ztracenci
Edgar Rice Burroughs: Bohové na Marsu
Edgar Rice Burroughs: Pozemšťan vojevůdcem na Marsu
Sest. Harrison a Aldiss: Nebula 1966, Mustang, 1996, 119,- Kč
Sestavil Ivan Adamovič: Hlas krve, Najáda, 1996, 205,- Kč
G. J. Arnaud: Liensun. 19. ledová společnost, Ivo Železný, 1996, 59,9 Kč
A. C. Clarke, G. Lee: Kolíbka
Le Sprague de Camp: Conan Osvoboditel, Poutník, 1996, 79,- Kč
L. Sprague de Camp: Královna Zamby. Planeta Krišna - 1., Mustang, 1996, 89,- Kč
Philip K. Dick: Zlatý muž, Laser, 1996, 109,- Kč
Clayton Emery: Poslední oběť. Magic The Gathering
William R. Forstchen: Aréna. Magic The Gathering
Craig Shaw Gardner: S alergií na magii
Jean-Pierre Garen: Honba za grálem. Mark Stone 22., Ivo Železný, 1996, 59,9 Kč
Joe Haldeman: Věčná válka, Polaris, 1996, 89,- Kč
Harry Harrison: Bill 2 - Na planetě tisíce barů, Classic, 1996, 69,- Kč
James Herbert: Panství, Mustang, 1996, 139,- Kč
Wolfgang Hohlbein: Královna rebelů. Charity
Douglas Niles: Železný Helm. Maztica - sv. 1., Návrat, 1996, 120,- Kč
Joanna Railly: Svět nezrozených drahokamů, Saga, 1996
Bob Shaw: Dřevěné kosmické lodě, AF 167, 1996
Robert Silverberg: Křídla noci, Polaris, 1996
Robert Silverberg: Valntin Pontifex
David C. Smith: Oron válečník a býčí muž
Zdeněk Volný: Vesmír je lotosový květ, Baronet, 1996
M. Weis & T. Hickman: Válka ztracených. Legendy - sv. 2., Návrat, 1996, 140,- Kč
Hvězdný prach, 1996, 149,- Kč
Arnošt Vašíček: V zajetí mágů, OPTYS, 1996, 150,- Kč
Piers Vitebsky: Svět šamanů, Práh, 1996, 188,- Kč
Přespříští Večer se sci-fi se koná první pátek v září 1996
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp- a Z. Töpfer.
(1990)
Na scéně sbor v hábitech, Skeptik v kalhotách a košili. Sbor stojí vlevo, Skeptikova židle vpravo. Uprostřed jeviště velký kámen.
Sbor: Okolo Měsíce kola se dělají UFO tu přistane, všichni ho čekají
Ze sboru vystoupí Prorok a za nadšeného aplausu je dostrkán ke kameni. Vystoupí na něj.
Prorok (ke sboru): Ó můj lide věřící
už ztich Skeptikův hlas
nad námi předmět zaříci.
Doufal v něj každý z nás.
My trpěli jsme nevinni kdo nevěří tak ať to dokáže slovy a činy...
Hlas ze sboru: Moc dlouhý, zkrať to.
Prorok se bojácně přikrčí, aby opět zvedl své tělo v majestátním narovnání.
Prorok: Ó můj lide přišel den kdy každý z nás je zachráněn
Sbor (opakuje): Okolo Měsíce kola se dělají UFO tu přistane, všichni ho čekají
Skeptik: Abyste se nepotento
Prorok: A zas rebelův hlas sytí nás obavami
Nepozná krásu krás
On neodejde s námi
Sbor: Zůstane živel zmatený sám na špinavé Zemi
Skeptik: Vždyť je tady čisto... Teda skoro.
Sbor propukne v pískot, spílání a řev hesel.
Sbor: Pryč s ním, konzervativec
Bijte je, nikoho neživte
Zatněte mu tipec
Ať žijeme my
Fuj, hanba, pitomec
Skandál
A podobně. Prorok utišuje sbor mávnutím rukou. Potom rezignuje a počká, až se dav vysílí.
Prorok: Ponechte ho v jeho bludu
Není hoden svaté spásy
Nevstoupí do rajských sadů
Dál ať své bludy hlásí
Načež se ozve řev motorů přistávajícího UFO. Sbor ztichne v napjatém očekávání.
Prorok: (vypadne z role) To je kravál. Už aby tady byli.
Na jeviště se snese létající talíř. Řev ztichne, kosmická loď bliká.
Sbor: Okolo Měsíce kola se dělají
UFO tu přistálo, všichni ho čekají
A všichni zírají na kosmickou loď. I Skeptik poposedne a začne si nervózně utírat ruce o kalhoty. Jinak se neděje nic.
Prorok: Kosmičtí naši drazí bratři už touhou všichni hoříme
Tak dejte se nám spatřit
Jinak se z toho zblázníme
Stále nic. Prorok se otáčí ke sboru a odmávne začátek chorálu.
Sbor: (pěje chorál) Čekáme tu dlouho na vás
Hare Krišna, Hare Rama
Zpíváme tu všichni nahlas
Haleluja
Věřili jsme všichni na vás
Hare Krišna, Hare Rama
Ze svých těl tvoříme provaz
Haleluja
Věděli jsme dlouho o vás
Hare Krišna, Hare Rama
Zachraňte nás, zachraňte nás
Haleluja
Zbytečno připomínat, že se pořád nic neděje.
Skeptik: To je jasný. Je to automatická sonda.
Prorok: Rouhači mlč, eh kletě!
Cožpak nic ti není svaté?
Poté se Prorok odváží sestoupit z kamene a vydá se, opatrně, krok za krokem k lodi. Skeptik činí totéž.
Prorok: Ó kosmičtí naši bratři dejte se nám spatřit
Ó zachránci národa váš příchod není náhoda
Doufáme, že cíl náš...
Skeptik doputoval k lodi a začne ji oťukávat.
Prorok: (s děsem v hlase) Zrůdo, co děláš?
Skeptik: Dobrej materiál. Ještě jak dovnitř.
Prorok: (horlivě) Odpusťte nám toho tvora
Nevědoucí zbytek dějin
Dobromyslní chlapci shora
Národ náš je celek nevin
Skeptikovi se podaří otevřít nějaká dvířka a začne šťourat v lodi. Sbor si toho všimne.
Sbor: (rozezleně) Zničte ho ó naši bratři
Ukažte mu co se patří
Prorok začne něco mumlat, načeš se sbor opět pustí do úvodního chorálu. První sloka zní velice disharmonicky, neboť sbor není veden pevnou rukou Prorokovou. V poslední sloce při Hare Krišna, Hare Rama, si všichni uvědomí, že se během písně počal otevírat vstup Lodě. Sbor přestává zpívat, způsobuje tím efekt, podobný vypnutí přívodu elektrického proudu do gramofonu. Z lodě vystoupí Bytost. Vypadá celkem humanoidně, až na určité primární či sekundární znaky.
Sbor: Vesmírný ó bratře
Vítej, vítej, vítej nám
Bytost přistoupí ke Skeptikovy, hrabajícímu se v lodi a vrazí mu pohlavek. Sbor zajásá.
Sbor: (jásot, krátké výkřiky)
Sbor: (poté) Bratře tobě sláva tak se lekce dává
Skeptik se rozpačitě drbe na zátylku.
Skeptik: Tak pardon. Já nevěděl... No, nevadí.
Dobrý den. Jenže vy mi asi nerozumíte.
Bytost mu nevěnuje pozornost, ladí translátor na hrudi a vykročí směrem ke sboru, jež očividně považuje za vítací výbor. Přitom zakopne o Proroka, který spadl na kolena a modlí se.
Bytost: Arkas!
Prorok: (k Bytosti, přelaďující translátor)
Ó díky za ten projev úcty pozdravů my máme tucty
Takový však ani jeden
Prorok: (ke sboru) Bratři no tak, jedem!
Sbor se začne navzájem nakopávat a křičet Arkas. Prorok nakopne Bytost. Ta vztekle zasáhne do zadnice Proroka. Po chvíli vřava utichá
Bytost: (pro sebe) Divný mravy
Prorok se sborem: Tak se u nás mluví, zdraví
Bytost se chvíli rozhlíží kolem, zatímco sbor upadá do transu, na kolena a do modlení. K Bytosti přistoupí Skeptik.
Skeptik: Doufám, že nemáte dobyvačné choutky, pane
Bytost: Co?
Skeptik: Jestli chcete tuhle planetu obsadit.
Bytost: Zasadit? Ne nejsem zahrádkář...
..Zatraceně, vůbec nic neslyším. Je tu strašný rámus.
Skeptik: Pojďme stranou. Tihle tady...
Skeptik je přehlušen Prorokovým řevem.
Prorok: Stůj bratře, chceš-li žít ten muž je malomocný přetrhne ti žití nit
Prorok se zarazí, neboť nemůže přijít na vhodný rým. Pak rychle vyhrkne
Prorok: Je nemocný
Bytost se rychle vzdálí od Skeptika.
Skeptik: Von kecá
Prorok: Už mlč a díru hledej sobě kam ukryješ svůj otřesný hřích
Ty klidu dojdeš snad jen v hrobě
Tož abys sis rubáš spích
Sbor, který už dlouho mlčel a nudí se, spustí úvodní dvojverší
Sbor: Okolo Měsíce kola se dělají
UFO tu přistálo, všichni ho čekají
Bytost: Co to?
Prorok: Dlouho nám bylo čekati tebe
A přišel ten svatý den kdy doufáme, že každý v nebe tebou bude unesen
Bytost: Cože? Tak pardon, ale do únosu mě netahejte. Na to jsou dost tvrdý tresty
Prorok: Teď hotovi jsme k odletu a všichni vzdáváme ti dík do všech, snad se nepletu posvátný pocit vnik
Sbor: Odvez nás sebou do ráje teď už to přece nevzdáme
Prorok: Vesmírný bratře neváhej
Zlo má tu domov svůj zemským svým bratřím pomáhej zbývá tu bláto,
hnůj
Bytost: No nazdar
Sbor: Čekáme tu všichni na vás
Hare Krišna, Hare Rama
Zpíváme tu všichni nahlas
Haleluja
Bytost: Až moc nahlas. No, co se dá dělat.
Prorok zarazí sbor mávnutím ruky. V nastalém tichu, rušeném pouze Skeptikem, zamyšleně kopajícím do židle, promlouvá Prorok k publiku
Prorok: Tedy vyslyšeny naše prosby?
Náš boj je dobojován zatím?
Marné byly všechny hrozby
Zvítězivší, budeme svatí
Načež se Prorokovi začne třást hlas a podruhé vypadne z role. Přitočí se k Bytosti.
Prorok: Můžeme tedy nastoupit? Odvezeš nás?
Bytost: (rezignovaně) No tak tam vlezte
Prorok: Bratři, sestry, vyvolení k nástupu jsme vyzváni
Spořádaně, bez tlačení vzhůru jdem do nirvány
Sbor se začíná tlačit do lodě. Nastává zmatek, zaznívají Výkřiky a Hesla.
Sbor: (nastupující) Netlač se.
Dost místa pro všechny
Ježišbudha, já zapomněl Kinedril
Ramahaleluja
Šlap si po svejch.
Hurá
Dělej
Au
(a podobně)
Sbor je naloděn, zbývá jen prorok, opodál stojící Skeptik a Bytost, přes kterou se přehnal sbor a dost ji poničil. Prorok nastupuje do lodi. Před ní se otočí k publiku.
Prorok: Hle jak se plní touhy víry
Nás tam nahoře vyslyšeli
Přilétli do téhle díry a lid věřící zachránili
Prorok nastoupí do lodi a ještě naposled se vykloní ze vstupního otvoru a volá.
Prorok: A nyní na cestu se vydá znova zachránkyně, archa Noemova
Načež se za ním zavře vstup. Je slyšet ještě nějaké tlumené volání a Loď startuje. Zmizí směrem nahoru. Na jevišti zůstává Bytost a překvapený Skeptik.
Skeptik: Co je? Nás tady zapomněli?
Bytost: K nám. To bude na kosmodromu pěknej poprask, až jim tam vyleze soubor písní a tanců. Ale možná je angažují. Mám pár přátel, co dělají tuhle práci.
Skeptik: A potom?
Bytost: Asi bych měl navštívit nějaké úřady.
To víte, jsem tady poprvé a nevím, jak to u vás chodí ohledně
mimoplanetárních zvyků.
Skeptik: S tím si nelamte hlavu. To tady neví nikdo. A co se týče toho napití, mám tu kousek odtud chatu a dobře zásobený bar. Pil jste někdy pivo? Ne? Tak to poznáte. A já se od vás něco dozvím. Třeba jak se to má s kvazary. Nebo jestli jste přišli na... Ale až na místě. A potom nějak sfoukneme to oficiální přivítání. Tak jdeme?
Bytost kývne. Oba odcházejí. Opona padá a náhodný divák může odejít také. Pokud nezorganizuje lov na režiséra víc už neuvidí.
Jiří T. Pelech
(1995)
Dopnul poslední přezku a konečně sevřel rukojeť svého prvního meče. Opatrně jej vysunul z pochvy a cvičně s ním máchl do vzduchu. V ten moment se v místě, kudy prosvištěl hladký břit, zhmotnilo cosi ve vzduchu a vzápětí to popadalo na zem. Halan se sklonil, aby si ty věci pořádně prohlédl. Podivil se, ale nebylo pochyb, na zemi ležely tři zakrvavené prsty. Mohly být stejně dobře lidské jako gnómí. Barva hovořila pro tu první, dlouhé tuhé nehty pro druhou možnost. Každopádně se zjevily za velmi podivných okolností...
Halan pohlédl na svůj meč. Na čepeli utkvělo pár kapek krve. I když víc věřil svým mohutným svalům než svému mozku, tentokrát se rozhodl přemýšlet. Nic ale nevymyslel. „Prostě jsem takhle mávnul svým Tworinem,” zopakoval ten pohyb, „a potom sem na zem dopadly tři prsty,” mumlal si pro sebe.
Rekonstrukce se zcela nevydařila, protože místo prstů se v mechu u Halanových nohou objevilo ucho. I když dost nemyté, přece jen lidské ucho. Pokud se jednalo o součásti téhož jedince, jedna záhada ubyla. Té druhé, podstatnější, se však nezbavil. Nechápavě kroutil hlavou. Opět zkontroloval ostří. Přibylo na něm pár dalších rubínových kapek.
Vtom cosi prosvištělo kolem jeho hlavy. Reflexivně ucukl, ne však dost rychle. Ucítil pálení pod levým okem. Sáhl si na tvář a zkontroloval dlaň. Byla na ní krev. Jeho krev. To si skutečně nemohl nechat líbit.
Zaujal obrannou pozici a, vystřeluje zrak do všech stran, propátrával okolí. Nikde nikoho neviděl. Přesto ho opět ovanul proud vzduchu, tentokrát o něco níže - asi ve výšce krku. Jeho podvědomí zapracovalo a přinutilo nohy, aby se pokrčily a ruce, aby pozvedly meč. O ten vzápětí cosi zazvonilo. Odlétlo i pár jisker a na dosud neporušeném ostří se objevil první zub. Na břitu z malakilské oceli! Halan byl čím dál zmatenější. Naštěstí pro něj se vlády nad jeho tělem ujaly jeho dlouhou dobu pěstované pudy.
Plavně přešel z obrany do útoku. V duchu poděkoval učiteli, že ho naučil bojovat i v neprostupné tmě. Podle dráhy neviditelného meče odhadl polohu protivníka a provedl přímý výpad do míst, kde tušil jeho srdce. I když před sebou nic neviděl, cítil jasný odpor. Zavřel oči, aby se zbytečně nerozptyloval. Současně uskočil stranou a zaštítil se mečem. S dávkou štěstí vykryl další útok a současně rozebíral svůj poslední výpad. Svého soka zřejmě zasáhl, jeho hruď ale byla kryta velmi pevným pancířem, který dokázal odolat i jeho skvělému Tworinovi. Útočit na hlavu, která bude asi chráněna stejným způsobem, nemá tedy smysl. Zbývá jen krk a údy. Poloha rukou i nohou je však velmi proměnlivá, takže vylučovacím způsobem zbývá jen krk.
Z dalších úvah ho vyvedlo další zasvištění. Halan zařval bolestí. Ten zmetek ho zasáhl do ruky. Naštěstí jen do levačky. Halan jí věnoval jeden krátký pohled - přišel o dva články na prostředníku a jeden na prsteníku. Bolest spolu se zlostí mu dodaly sílu.
Halan opět zavřel oči, potom zaklel a zaútočil. Tentokrát vedl meč vodorovně ve výši krku místem, ve kterém tušil svého protivníka. Tworin do něčeho narazil a na jeho ostří jistě přibyl další zásek. Halan se nezdržoval tím, aby se přesvědčil. Teď se musel bránit odvetnému výpadu. Neznámý se nechal inspirovat a šel mu po krku.
Halan se jen přikrčil a ještě jednou se rozhodl zapojit mozek. Pokud je jeho protivník neviditelný, uvažoval, je asi také nehmotný. Jestliže se mu chce dostat do zad, nemusí ho obcházet, mnohem rychlejší bude prostě jím projít. Ten nápad se mu zalíbil a rozhodl se ho okamžitě vyzkoušet. Uběhl několik kroků ve směru, odkud přišel poslední výpad proti němu, rychle se otočil a zopakoval svůj útok.
Tentokrát byl o poznání úspěšnější. Těžký meč na okamžik znatelně zpomalil svůj let ve chvíli, kdy pravděpodobně pronikal tělem neznámého. Když opět zrychlil, ozvalo se u Halanových nohou temné žuchnutí. Mladík pro jistotu uskočil a potom otevřel oči.
Jakmile jeho zrak opět přivykl světlu, přehlédl Halan improvizované kolbiště.
Halan na zlomek vteřiny zaváhal. Potom si ale dodal odvahu, postoupil o dva kroky vpřed a mečem se dotkl přílby. Ta se odkulila stranou a odkryla tak svůj hrůzný obsah - hladce odseknutý krk mohl sloužit dvorním ranhojičům jako anatomická pomůcka. Byla zřetelně vidět páteř vyplněná míchou, hltan i hrtan, tepny i žíly, to vše úhledně obaleno podélně pruhovanou svalovou hmotou.
Halan pohlédl na svůj meč, setřel z něj stopy krve a zasunul jej do pochvy. Něco mu ale pořád nesedělo. Na té přílbě bylo něco zvláštního, něco, co nedokázal vyjádřit. Opět si ji pozorně prohlédl. Byla mu nějaká povědomá.
Potom mu to došlo. V zubech drtil tu nejstrašlivější kletbu, jakou odposlouchal od starších chlapů v krčmě. Na zemi u jeho nohou ležela přilbice jeho bratra Nalaha! Bránil se tomu uvěřit. Jeho o pár minut mladší bratr už nežije! A může za to on, Halan!
Nalah byl stejně starý. Oba se narodili právě před šestnácti jary. A dnes - v den, kdy dospěli v muže - dostali oba svou první skutečnou zbroj. Nedočkavě s ní odběhli do lesa v podhradí, aby si ji vyzkoušeli. Každý si vybral jednu čistinku blízko okraje boru a kochali se svou novou hračkou.
Halan se snažil ovládnout své city, i tak mu ale po tváři sjelo několik slz. Zdrceně se zhroutil na zem, sundal si přílbu, odložil ji vedle té druhé - podobaly se jako vejce vejci - a sevřel si hlavu do dlaní. Meč odhodil v návalu vzteku přes rameno někam do lesa za sebou.
Kdyby štěstěna přála Nalahovi, neměl by teď co svírat, pomyslel si. „Proč?” křičel na celý les a mísil kletby s modlitbami a už se nebránil přívalu slz.
V hlavě mu vytanul obraz matky ze včerejší noci, kdy se s nimi loučila před odchodem na lože. Ona to věděla! A nejen ona, i zbrojíř - když jim vydával jejich výzbroj - byl nějak naměkko. Proto jim otec, který se k nim jinak choval velice odměřeně, proto jim dnes ráno tak pevně tiskl ruce. Všichni o tom věděli! Všichni, kromě nich dvou.
Všechny nejasnosti a náznaky z posledních let se mu teď složily do zřetelné mozaiky. Rázem zestárl o několik let. Skráně se mu zabarvily stříbrnými nitkami. Dospěl.
Na rameno mu dopadla něčí ruka. Nemusel se ohlížet. Nemohl to být nikdo jiný než jeho otec. Donedávna jejich otec! Halanovi se nahrnula do hlavy krev. Zlostně se otočil a nadechoval se k vypuštění záplavy výčitek. Jeho zrak se - poprvé v jejich životě - setkal s otcovým.
Otcovy oči byly tvrdé jako dva černé diamanty. A stejně tak se leskly. Něco v těch očích způsobilo, že se Halan ovládl a zůstal zticha. V otcových očích vězel obraz smrti. Smrti strýce, který zemřel dříve než se Halan s Nalahem narodili a vlastně i dříve než otec poznal matku.
V jednotce vedle něj podstupoval stejnou proceduru jeho bratr Nalah. „Teda, brácha, už mě nesštvi!” ulevil si. „Copak nemůžeš aspoň jednou nechat vyhrát mladšího brášku?”
Halan si otřel zpocené čelo a zakřenil se. „Tak za prvý - musel bych za tebe dneska večer zatáhnout útratu u Krvavý hnáty, a za druhý - by to pak nebavilo ani tebe, ani mě.” Potom přešel do smířlivého tónu: „Chce to víc trénovat, mladej!”
„Ale stejně to bylo nefér,” postěžoval si Nalah, „to, jak si proběh skrze mě.”
Vypnuli počítač, přestrojili se a vyrazili k Hnátě probrat vybrat další hru.
Nataša Foltánová
Tahle otázka mi leží v hlavě tak dlouho, že z toho vzniká posedlost. Kam to vozí? Jsou toho tuny a tuny. Jedno nákladní auto za druhým mizí někam do neznáma a odváží tuhle podivnou komoditu - sníh.
Jo, sníh. Sněhu máme doopravdy dost. Na sníh je Kanada opravdu bohatá. Padá tu skoro 6 měsíců v roce, několikrát za týden. A když padá, tak to stojí za to. Ne centimetr či dva. Dvacet, třicet, půl metru. Dovedete si to představit? Ta obrovská kvanta sněhu? Ale kam ho vozí?
Jakmile začne padat, vyjedou do ulic čety gigantických mechanizmů, které sklízejí to nadělení. První linie odhrnuje sníh s chodníků a silnic, druhá jej pak nakládá za pomocí mechanických sběračů na ta největší nákladní auta s přívěsy, jejichž bočnice jsou nastaveny do obrovské výšky několika metrů. Nákladní auta jedou za sebou v řadě, jakmile je jedno plné, na jeho místo nastupuje další. Ten s plným náklaďákem bílého pokladu pak odjíždí pryč. Ale kam ho vozí?
Musím se vám přiznat, že mě tahle otázka přivádí do stavu neklidu, až nervozity. Ptám se přátel při každodenní konverzaci - nevíte, kam ten sníh vozí? Každý na mne kouká, jako kdyby ho nikdy předtím nenapadlo se nad něčím tak banálním zamyslet. Prostě pryč, no. Co je nám po tom, kam!
Ale já na to musím pořád myslet. nedá mi to spát a pokaždé, když vidím další plný náklaďák sněhu mizet v nenávtatnu, pociťuji lehkou závrať z neznáma. Šimrá mi v hlavě podezření, že najít odpověď na tuhle otázku nebude jednoduché. Nicméně s každým dalším blizardem, který přinese novou sněhovou nadílku k odklizení, mi tato otázka rezonuje v hlavě se stále větší naléhavostí. Kam - to je moje posedlost. Kam ten sníh jen mohou vozit?
Už to není k vydržení a proto čekám jen na další sněhovou průtrž. Vím, že jezdí hlavně v noci, a tak si na ně počkám. Ve dvě hodiny po půlnoci slyším známé dunění odklízecích čet. Vyčkám až přejede první linie, pozoruji druhou, která nakládá sníh na korby. Poslední z kolony přejede pod mými okny. Na nic nečekám, skočím do auta a vyrazím za nimi. Musím to zjistit, nebo už nikdy nebudu spát.
Nenápadně předjedu celou kolonu a vydávám se za prvním plným náklaďákem, který vyráží vpřed. Jedeme obrovskou rychlostí ven z města, směrem na sever. Asi po patnácti minutách jízdy odbočujeme z dálnice na vedlejší cestu a potom do lesa. Před námi se tyčí kopečky vrchoviny. Auto jede po lesní cestě jako k ohni a mně se třesou ruce na volantu vzrušením.
Auto zastaví pod kopcem a stane se velice podivná věc; ve svahu se rozestoupí otvor jako vrata do garáže a auto, naložené sněhem, mizí v něm. Neváhám ani vteřinu a vyrážím za ním. Vrata však zapadnou tak rychle, že nemám nejmenší šanci na průnik. Musím se několikrát zhluboka nadechnout, abych byla vůbec schopna myslet. Co teď? Přece to nevzdám?
Netrvá to ani pět minut a za mnou duní ke svahu další náklaďák. Stejným způsobem zmizí vevnitř. Musím tedy najít otvor, kterým jezdí ven. Vystoupím z auta - dál musím po svých. Napadne mi vylézt nahoru na kopec, abych měla přehled o příjezdech a odjezdech. Začnu tedy šplhat nahoru a nemůžu se zbavit dojmu, že odpověď na mou otázku leží na dosah ruky.
Najednou mám pocit, jakoby celý kopec pod mýma nohama začal virovat. přidám do kroku, běžím směrem nahoru a málem mě zachvátí panika: něco se děje a jestli nebudu na vrcholu dost rychle, nezjistím co. Vibrace se stupňují a vycházejí přímo z prostoru pod horou. Konečně jsem nahoře - bez dechu, ale vidím celé údolí před sebou. Myslím, že vím, co bude následovat.
Několik minut ještě kulminuje hluk a vibrace. Poté se pode mnou v úpatí hory začne rozestupovat obrovský zející otvor, mnohokrát větší než ten, který jsem viděla před chvílí. Veliká záře, nejprve oslepující, ale pak se proti setmělé obloze rýsuje gigantický disk. A za ním další. Napočítala jsem jich patnáct, jeden za druhým. Fantasmagorický vlak létajících objektů stoupá k obloze a letí pryč s nákladem sněhu.
Tak takhle je to tedy. Ufoni kupují sníh. Sednu si na pařez a pozoruji mizející soupravu letících objektů, dokud nezmizí nad obzorem. Pociťuji přitom nesmírnou úlevu a uvolnění. Jsem šťastná. Můžu se zase vrátit domů a myslet na co chci. Už nejsem otrokem své posedlosti. Ještě se mi trochu chvějí ruce vzrušením, tak si hned po příjezdu domů naleji drink - na uklidnění a taky trochu na oslavu mého vítězství nad svou posedlostí. Vezmu do ruky skleničku s mou oblíbenou skotskou, chvíli ji prohlížím proti světlu a pozoruji kostky ledu, jak narážejí na sklo. Zvedám ruku se sklenkou ke rtům, ale najednou mi projede hlavou myšlenka, která mě zamrazí a skoro ochromí. Moment úžasu a potom zděšení - proboha, ale co tam s tím sněhem dělají?
Montreal, březen 1995
Trosky / 3. číslo / 1996
Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
Korektor: Houghton Mifflin Co.
Vydavatel: Klub J.M. Trosky Mladá Boleslav
Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
Náklad: několik výtisků
Uzávěrka tohoto čísla: 3. května 1996
Zpracovalo DTP studio Pes
Zpět k Troskám