Soutěž "Automobil budoucnosti" se nám začíná rozbíhat - už máme dva příspěvky. Je nejvyšší čas zamýšlet se nad tím, kdo se této soutěže zúčastní jako autor z našeho klubu.
SF Klub odsouhlasil členský příspěvek na rok 1994 opět ve výši 120 Kč. Členové, kteří dosud studují, neplatí nic.
Příběh na pokračování z minulého čísla dosud nenašel pokračovatele, ale zato tu máme pokračování našeho prvního příběhu.
Po dlouhou chvíli se nemohl malátnosti bránit. Myšlenky mu bloudily sem tam i paměť selhávala. Hlava mu pomalu klesala na hruď a kolena se podlamovala. Pomalu začal usínat a jeho oční víčka se zavírala. Všechno jako by to sledoval odněkud z dálky a ještě přes matové nebo mléčné sklo. Jeho zrak padl na podlaho pokrytou rosolovitou hmotou a na jeho nohu, na které pořád ještě bylo omotáno zemdlelé, odtržené chapadlo. Strašně se lekl a z plných plic zařval. Jeho hlas se rozlehl prázdnými chodbami. Rozhlédl se kolem sebe a ve zlomku sekundy si připomněl svoji situaci. Vyvinul maximální úsilí aby se začal uklidňovat a donutil se logicky uvažovat. Najednou mu připadalo, že útěk do hybernační komory se rovná útěku od zodpovědnosti a začal rozvažovat. Zatím se jen sehnul a odstranil to podivné chapadlo z kotníku.
Mozkem se mu honilo spousta myšlenek, ale ani jedna neukazovala žádné řešení, spíše ho všechny najednou mátly. Logicky uvažovat v takovéto situaci prostě nešlo. Atak se začal vracet, jenže rosolovitou, teď již i lepkavou hmotou se mu postupovalo těžko a pomalu. K takovému pochodu neměl dostatečně vhodnou obuv. Postupoval pomalu a musel dávat pozor na to, aby mu v tom lepidle nezůstaly boty. Hrozně nerad by tím maglajzem šel jen v ponožkách. Cestou se mu však něco v hlavě rozleželo.
Bylo mu zcela jasné, že tato přeměna posádky není jeho vlastním dílem. Byl si zcela jist, že jeho vlastní konstrukce přístroje je správná. Ne sice zcela bezchybná, ale skutečně správná.
Zamířil k přístrojové sekci a vložil ruku na identifikační čidlo vpravo od dveří. K jeho překvapení signalizace zamrkala červeně a zároveň se ozvala výstraha. Ucukl rukou, jako by čidlo pálilo. Podíval se na dlaň a bylo mu všechno jasné, dlaň měl oslizlou tou hnusnou lepkavou hmotou, kterou se potřísnil, když odstraňoval chapadlo ze své nohy. Musel se vrátit chodbou k umývárně. Tam mohl vstoupit kdykoliv. Umyl se a zároveň se i napil vody.
Zamířil zpět k přístrojům a vzal do ruky mikrofon vnějšího komunikátoru a zařízení zapnul. Hlas se mu chvěl a chvěla se mu i ruka svírající křečovitě mikrofon, ale promluvil.
"Kdo to udělal?" Nic se však nestalo, žádná odpověď. Rozhlédl se po přístrojích, ale přesto že je všechny znal, to co zobrazovaly, mu nic neříkalo. Hodnoty zobrazované všemožnými způsoby s počítačovou podporou, nenaznačovaly nic konkrétního o vnějším prostoru. Jen vizuální kontakt s vnějším prostorem ukazoval, že se celá kosmická loď řítí příliš rychle příliš malým a úzkým prostorem. Zíral na zobrazovač neschopen dalšího slova.
Prudce přiskočil těch několik kroků k řídícímu pultu a překotně stahoval všechny ovladače do nulových poloh. Let lodi se však zpomaloval jen pomalu a posléze se let zcela zastavil a jejich kosmická loď znehybněla obklopena podivnou tmavou hmotou, jen na některých místech slabě světélkující.
Právě v tom okamžiku, když chtěl znovu promluvit do komunikátoru, se ozval někde za jeho zády podivný zvuk. Prudce se otočil, ale nic kromě znetvořených bývalých přátel neviděl a nikdo z nich se nepohnul. Jen ta podivná různobarevná záře z nich stále vystupovala a celému vnitřnímu prostoru hlavního palubního můstku dávala podivné strašidelné osvětlení i přesto, že standardní osvětlení pracovalo zcela normálně.
Zvuk se ozval znova někde přímo před ním, ale přesné místo nebyl schopen postřehnout. Zvuk se však začal měnit a byl chvíli tichý zvonivý a z ničeho nic přehnaně hlasitý a podobal se víření bubnů do nichž buší nepříčetný boxer. Když se stal hluk tak nesnesitelný, že mu rval ušní bubínky, zařval z plných plic až se rozkašlal tím jak přetížil své hlasivky. Nastalo však ticho.
Ani nevěděl proč, vybafl jen tak před sebe, "Kdo jsi? Co tady chceš?" Vzápětí si však uvědomil své nesmyslné otázky nikomu a obrátil se k displeji komunikátoru jehož mikrofon stále drtil v ruce.
Za ním je však ozval jeho vlastní hlas. "Kdo jsi? Co tady chceš?" Lekl se tak, že upustil mikrofon komunikátoru, který upadl na podlahu. Prudce se otočil, ale nikoho neviděl. Na čele mu začal vystupovat mrtvolný pot a po zádech mu běhal mráz. Jeho myšlenky začaly vířit tak rychle, že jejich tok nestačil ani sledovat natož něco kloudného odpovědět.
Jeho hlas odpověděl z prostoru před ním, jako by tam stál někdo neviditelný. "Jaký to trest tě postihl, že jsi zakován v této hroudě kovu a kamení?"
"Nejsem tady vůbec zakován. Jsem tady jako doma."
"Zvláštní? Máš odvahu mocných a přede mnou slabou se třeseš strachy, předprostor navštěvují jen mocní z nejmocnějších."
Profesor Ren Ranoth se po těchto slovech zamyslel a dalo mu to šanci ze situace něco vytěžit. Bleskl mu jednoduchý nápad a jal se jej ihned realizovat.
-ZdRaMB-
Germon si pamatoval to, že zrychlil, aby se vyhnul hustému mraku, ale mrak se cílevědomě přibližoval k němu a obklopil letadlo. Když v mraku objevil úzký tunel, zahájil střemhlavý let, neboť doufal, že na druhé straně tunelu opět uvidí čistou oblohu. Ale nebyl to jen tak nějaký obyčejný mrak. Stěny tunelu byly zářivě bílé a kolem jeho vnitřní stěny se proti směru hodinových ručiček točily malé útržky bílého oblaku. Letadlo očividně dosáhlo nepřirozeně obrovské rychlosti, Germon a jeho otec se na několik sekund dostali do beztížného stavu. Potom se letadlo dostalo ven z tunelu, proletělo zelenobílou párou a když vyletělo ven, Germon uviděl modrou oblohu, tak jak doufal po průletu mrakem. Když chtěl Germon určit svou polohu, překvapeně zjistil, že kompas se točí proti směru hodinových ručiček, navigační zařízení nefungují a ani s radarovou kontrolou nedokázal navázat spojení.
Uviděl jakýsi ostrov, který na základě úvahy o trvání letu pokládal za jeden z ostrovů Bimini.
O minutu později zjistil, že se mýlí, protože před ním je Miami Beach. Nabízí se otázka, jak to bylo možné. Vždyť uplynula jen polovina doby trvání letu. Po přistání na Palm Beach se Germon podíval na hodinky. Let, který by za normálních podmínek trval 75 minut, tentokrát trval jen 45 minut a spotřebovalo se o 45 l paliva méně než obvykle.
V následujících letech přišel Germon na to, že je asi jedním z těch, kteří šťastně přežili let Bermudským trojúhelníkem a mohl prohlásit, že se ve zdraví vrátil a že pravděpodobně během letu došlo k časovému skoku.
UFO Magazín 6/1993
Vědci spočítali, že kolize dvou vesmírných těles nastane 16. července příštího roku. Srážku, která nebude viditelná lidským okem, bude pozorovat vesmírný teleskop Hubble a vesmírná sonda Voyager-2, která je na cestě k Jupiteru.
Britští astronomové soudí, že podobná srážka mohla vést před miliony let k vyhynutí dinosaurů. "Kdyby došlo k něčemu takovému na Zemi, důsledky pro život by byly katastrofální," prohlásil jeden astronom. "Na mnoho let by se zvedl zemský prach a přestalo by svítit slunce."
Podle astronomů existuje příští století šance 1:10000, že se Země srazí s vesmírným tělesem o průměru více než 1,5 kilometru. Lidstvo by mělo spolupracovat na tom, jak odvrátit katastrofální následky takové srážky.
Podle MF Dnes 15.1.1994
Proč to všechno? Jde o genetické manipulace. Mužská agresivita je potlačena ad absurdum. Zato ženy jsou vysoké statné bojovnice. Proto taky jejich vzpoura. Je násilně potlačena a celá feministická komuna zničena. Zachrání se jen několik málo žen a mužů, jsou odvlečeni na obří vzducholoď. Zachrání se pouze jedna žena kolem které se celý příběh točí, podle pravidla, kam čert nemůže nastrčí ženskou. Žena je to opravdu výjimečná. Bude jí stále osmnáct až do dvouset let. Toto jí prozradí jeden z otroků a zároveň ji seznámí s dějinami planety Země.
Ano jde o planetu Zemi po genetických válkách. Země je jen zamořená pustina. Obrovské vzducholodi ovládají porobené pozemní osady. Minervanku čeká osud horší než smrt. Jako otrokyně ze Země, ale především jako žena, je považována za méněcennou a vypadá to, že zbytek života stráví jako oběť sexuálních choutek otroků. Ale žádná Minervanka není otrokyní příliš dlouho. Prchá a tak se vrátí na povrch planety, kde je nucena bojovat o svůj holý život a pronásledována přestárlým biorobotem hledá úkryt. Tento ji poskytne počítačový program jednoho soukromého protigenetického bunkru, ve kterém už nikdo nežije.
Program je hodně samoúčelný, ale Minervanka si poradí a je schopná i takovýto program zmanipulovat ve svůj prospěch.
John Brosman (*1947). Australský spisovatel a novinář. Autor řady SCI-FI povídek. Lépe je znám jako autor knih o filmu, ale i v těchto knihách projevil zájem o SCI-FI. Po přečtení knihy nabývá čtenář jasného dojmu, že spisovatel si ponechal dostatek prostoru pro pokračování. Počkáme, snad se ukáže, že kniha má pokračování. Je to vynikající počtení s mnoha zvraty v ději.
-ZdRaMB-
Země a celá sluneční soustava hyne v pekelných plamenech rozpoutaných ve chvíli, kdy se Slunce proměnilo v novu. Lidé však byli připraveni a rozlétli se ve skořápkách zvaných kosmické lodě, hledat nové domovy. Poslední odstartoval Magellan. Kosmická loď nesoucí spoustu hibernovaných lidí. Při hledání vhodné náhradní planety pro život se zastavují na Thalasse, již dříve kolonizované planetě. Tato zastávka na cestě k planetě Sagan 2, se podobá zastávce lodi Bounty na Tahiti. Tato zastávka se značně připodobňuje, ale tato kosmická je zcela bezkonfliktní. Přesto na planetě zůstává jeden člen posádky Magellana. Magellan jako takový nabere svoji zásobu ledu a pokračuje svojí poloviční rychlostí světla k planetě Sagan 2.
Celé je to napsáno čtivě a lze celou knihu přečíst jedním dechem. Pozná se zkušená ruka spisovatele. Jinak je celý román zastaralý a o ničem. Naprosto a zcela bezkonfliktní, nepřinášející nic nového. Dá se to číst, ale má to ale. Nestojí to za to, vyhodit 48 korun. Clark už mezi námi není, snad se nám čtenářům za nějaký čas dostane ještě něco ke čtení z jeho pozůstalosti.
-ZdRaMB-
V roce 1951 vydává svůj první vědeckofantastický román Předehra ke kosmu. (Prulude to space).
Román Konec dětství vyšel poprvé v roce 1953. Není divu, že je prostoupen dozvuky explozí nad Hirošimou a Nagasaki, vzdáleným řinčením studené války nabírající tempo. Snad je to zrcadlo nastavené době. Clarke si možná zaslouží výtku, za představu a fyziognomii Vládců. Tato představa působí prazvláštně.
-ZdRaMB-
Kniha byla napsána v roce 1949 a místy je to na některých detailech vidět. Především tam, kde autor trochu zabrousí do techniky. Ale celkovému vyznění knihy to nikterak nevadí.
Příběh patří do kategorie označované jako "alternativní světy". Způsob přemístění do jiného vesmíru a zdůvodnění tohoto přesunu na konci knihy vyznívá docela přesvědčivě. Člověk by téměř uvěřil, že by se to tak opravdu mohlo stát. I samo objasnění nekonečného množství vesmírů, které realizují všechny možnosti, které mohou nastat, je napsáno velmi přesvědčivě.
Příběh je psán lehce, s mírným nádechem humoru a nadhledem. Děj ubíhá volně a zcela přirozeně. Zkrátka, je to takové příjemné čtení, u kterého člověk trochu lituje, když se ocitne na poslední stránce.
I z hlediska kvality překladu a malého počtu tiskových chyb patří tato kniha k těm lepším.
Zdeněk Töpfer
I tak musím přičíst AFSF bod, protože kvalita ve srovnání s předchozími a následujícími knížkami znatelně přečnívá, a to směrem vzhůru. Úroveň některých překladů je i nadále žalostná, tento nedostatek je ale částečně eliminován výběrem originálů.
Nyní stručně k jednotlivým příspěvkům. Van Vogtova Začarovaná vesnice vypráví o strastech pozemšťana na Marsu. Povídka má správnou gradaci a vyúsťuje ve zdařilou pointu.
Žlutá pilulka Roga Philipse je lékem proti halucinacím. Tento lék slouží vesmírným letcům k překonání dlouhých chvil samoty mezi hvězdami. Opět svižně napsaná, neustále udržuje čtenáře na pochybách, co je skutečnost a co výplod chorobného mozku.
V Silverbergových Mouchách dochází ke kontaktu mimozemšťanů s člověkem. Autor se zaobírá myšlenkou, co se může stát, mají-li mimozemšťané jiná měřítka hodnot a jiné chápání a navíc se jim čehosi nedostává.
Válku s roboty Franca Forteho jsem již kdysi kdesi četl, takže jsem byl ochuzen o překvapivou pointu, která však na druhou stranu zase tak moc překvapivá není.
Při čtení Cesty na Mindallu Normana Spinrada mi v mysli neustále hlodala myšlenka, jestli autorova představa ráje je to pravé ořechové. Z psychologicko-filozofického hlediska asi ne. I nekonečná a nadčasová radost nakonec omrzí. Já osobně bych si podobný ráj zcela určitě nezvolil. Byla by v něm totiž děsná nuda.
Zajímavý nápad Charlese E. Fritche je rozpracován v jeho povídce Osudové sušenky. Hlavní hrdina se totiž dozvídá, co jej čeká a nemine, z balíčků čínských sušenek. Zajímavý nápad a dokonce i patřičně zakončený.
Pentagonální vztahy Miloše Krmáška jsou jakousi sociologickou studií na téma současné koexistence mnohomužství a mnohoženství. Opět nemohu než nesouhlasit, a to zejména z psychologického hlediska. Něco takového nemůže prostě v širším měřítku fungovat.
Den v Mallworld (zde bych asi dal přednost ohýbání - tedy v Mallworldu) Somtowa Sucharitkula vypráví krátký výřez ze života venkovské dívky, která uteče z domova do velkého světa. Nebýt zvídavého mimozemšťana, asi by se v tom světě dočista ztratila.
Poslední zemětřesení Bernardy Bartákové je katastrofickou vizí, ve které (jak ostatně napovídá název) zanikne Země následkem vlny otřesů. Autorka se zaměřila na osudy posádky a cestujících jednoho dopravního letadla a lehce naťukla možné chování a postoje jednotlivců stojících tváří v tvář neodvratné katastrofě.
V králičí noře Normana Spinrada popisuje invazi mimozemských bytostí na naši rodnou planetu. Agresor se však nechová podle našich představ o vedení války.
Silverbergova Dobrá zpráva z Vatikánu naťukává otázku budoucího zrovnoprávnění robotů s lidmi vrcholící volbou Svatého otce.
Jako bájný fénix vstává z popela v povídce van Vogta pozemšťan oživený mimozemšťany, kteří přiletí na zničenou a mrtvou Zemi, z ne zcela nezištných pohnutek. Náš skvělý potomek si však ví s nezvanými hosty rady.
Kratičká povídka Ladislava Kibuce Když jsou hosté v domě si pohrává s myšlenkou sametové invaze mimozemšťanů.
Garry Kilworth se v povídce Pokrytci zamýšlí nad různými formami náboženství. Jeden z jeho hrdinů opakovaně podstupuje klinickou smrt, aby se tak přiblížil hranici posmrtného života.
Srdce technopopu Jana Poláčka vypráví o ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy je používání elektroniky v pop-music vyhnáno do krajnosti a lidé se sami stávají hudebními nástroji.
-jtp-
Kniha je uvařena v české kuchyni a jako taková obsahuje naše klasické koření - ironii, neúctu k autoritám a lehké náznaky humoru. Zkrátka - klasická česká vědecká fantastika se všemi svými klady i zápory.
-jtp-
Ve stínu odpalovací rampy na jednom blíže neurčeném kosmodromu se schází skupinka více či méně ostřílených hvězdných vlků a vypráví neuvěřitelné "příhody ze života".
Hlavními hrdiny Martinových příběhů jsou jak lidé, tak roboti, přičemž roboti nehrají podřadnou roli. Uzavírají sňatky s lidmi i mezi sebou, zastupují roli dětí, jejichž vývoj a růst je obstaráván průběžným obměňováním součástek za větší a dokupováním paměťových bloků.
Co mě částečně zaráží, je autorova zmatenost pojmů. Planetám říká zásadně hvězdy (zkoušel snad někdo z vás bydlet na hvězdě?), v jedné povídce zase označuje spisovatele jako básníka. Nevím, ale podle mého názoru básník píše poezii a spisovatel prózu. Možná, že na Martinových hvězdách je tomu naopak.
Celkový dojem z knihy - určena maximálně na jedno dočtení.
-jtp-
«Atmar tin Kalpadotia (Zpráva z Kalpadocie) je experimentálním textem referujícím o zvláštním, ubohém, primitivním, zlém a studeném světě. Jednotlivé kapitoly sledují postupně různé rysy kalpadocké civilizace - její organizaci, zvyky, rozmnožování, myšlení, jazyk - a hlavně podivnou ideologii, která nezná emoce, jejímž kultem je krutost a násilí a jediným možným existenčním rozměrem je oddaná a nepochybující víra v "ervet", kde vyvrcholením (dovršením) života každého jedince je násilná smrt. Napětí do této zvláštní sociologické studie, vzkazu (atmar), vnáší příběh "atmahy" - člověka, který přijde do K. odkudsi zvenčí. Dokud si uchovává vnitřní nezávislost, odstup od kalpadocké skutečnosti, je svobodný. Kalpadoci se ho bojí, dokonce ho uctívají. Ale ve chvíli, kdy přistoupí na minmer, jejich divnou hru se smrtí, propadá; stává se kořistí, smrďochem, ale co hůř: sám ztrácí svou vnitřní sílu a identitu a zlomen, ochotně přijímá osud Kalpadoků. Tón Grušovy reportáže je průzračný, věcný, klidný. Racionalita, se kterou líčí skutečnosti připomínající reálie černého romantismu, nás až mrazí. Přitom kontrastuje se vzrušenými halucinacemi v pasážích, kde se hrdina proměňuje, pod vlivem kalpadocké drogy ztrácí své já, když se marně snažil zachránit se útěkem; zde se v básnické próze mísí skutečnost s vizemi tajemných rituálů a podivných zvířat a krajin.»
-jtp-
Nejdříve k překladům. Poněkud se mi nelíbí skutečnost, že některé povídky nejsou překládány z originálů, ale z překladů do jiného jazyka. Všeobecně platí, že každým dalším překladem ztrácí dílo část své původní hodnoty. V každém jazyce totiž existuje spousta idiomů (t.j. ustálených rčení, která není možno doslovně přeložit a která se proto musí překládat významovým opisem či podobným idiomem z cílového jazyka). Dále je známo, že každá řeč má jiný objem slovní zásoby (podle výzkumů jednoho polského jazykozpytce, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, je čeština vůbec informativně nejobsáhlejším jazykem následována angličtinou a slovenštinou). Z těchto důvodů si myslím, že se měl editor pokusit sehnat originály a překladatele, kteří by byli schopni vypořádat se všemi jejich úskalími.
Co se týče zastoupených jazykových oblastí, zcela jednoznačně převládá angličtina, a to z obou stran Atlantiku (celkem 22 příspěvků z UK, US a Kanady). O druhé místo se dělí polština a italština (po dvou povídkách) a na chvostu se usadily bengálština (Indie), španělština (Kostarika), arabština (Egypt), němčina, horní lužická srbština a čínština.
Po přečtení jedné arabské povídky v některém z čísel Jiných světů jsem nabyl dojmu, že arabská literatura se od naší liší natolik, že se pohybuje na hranicích pochopitelnosti. Povídka Neobyčejný vynález však tento názor vyvrátila. Možná je to také tím, že Egypt je asi nejrozvinutější (z pohledu západní civilizace) arabskou zemí.
Editor mne poněkud roztrpčil tím, jak shazuje povídku našeho ubohého slovanského bratra úpícího pod nacionalisticky naladěnou většinou v jedné nejmenované sousední zemi. I když její literární ambice nejsou příliš velké, nemusí editor zcela okatě naznačovat, že je tato povídka v antologii víceméně trpěna z pouhého soucitu. Kdybych byl Pětrem Wjeńkou, asi bych se po přečtení doslovu urazil, případně podal trestní oznámení se žádostí o veřejnou omluvu.
-jtp-
Úroveň inteligence jednajících postav se pohybuje od IQ tykve po genialitu, přičemž tento charakterový rys není v přímé úměře k jejich fyzické síle či jiným vnějším znakům.
Nejvíce se mi zamlouvaly povídky Ocelová smečka (na kterou je možno připlácnout nálepku «science fantasy») Raye Aldridge a Farmář Giles z Hamu J.R.R. Tolkiena. Nejslabší je asi Sny jsou svaté Petera Phillipse, která snad ani fantasy není. Ostatní poskytují standardní fantasyckou zábavu.
-jtp-
«Když v roce 1937 zemřel v Paříži Jevgenij Zamjatin, nepočítal ho nikdo k velkým jménům světové literatury. Kdo však znal jeho prózu s prostým názvem My, věděl, že odešel autor, jehož dílo bude dlouho aktuální. Obraz dokonale racionalizovaného světa, v němž vůle kolektivu pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu myšlení lidského jedince, neztratil skutečně ani po víc jak šedesáti letech svou naléhavost.
Tragický příběh stavitele kosmické lodi Integrál a jeho účasti na vzpouře proti Dobroditeli je jízlivou satirou a krajně skeptickou vizí budoucnosti lidstva. Zamjatin byl autor nesmírně citlivý, drtila ho tupost ruského maloměsta stejně jako anglická velkoměstská civilizace, byl to člověk, který se neuměl přizpůsobovat. Jen autor tak zranitelný a tolik zraňovaný mohl vytvořit sugestivní obraz odlidštěné budoucnosti.
Ne nadarmo se na Zamjatinův román odvolávali takoví autoři jako Aldous Huxley či George Orwell, neboť My je klasickým dílem satiricko-filozofické sci-fi literatury.»
Co mě se týče, byl jsem poněkud znuděn přemírou matematické symboliky. To je však osobní názor nepřítele této "vědy".
Jedna poznámka na závěr: Pokud si nechcete hned na začátku zkazit náladu tak jako já, čtěte předmluvu Miroslava Drozdy až jako doslov. Nejenže je nudně rozvláčná a k uzoufání tlachavá, ale její autor vám v ní také stručně převypráví hlavní dějovou osu a dokonce prozradí i celkový závěr románu.
-jtp-
Global Conquest vychází z jednoho z nejstarších počítačových strategických produktů: hry Empire, čtyřstranné války o vládu nad světem. Co udržovalo koncept hry Empire svěží po více než deset let, bylo snadné ovládání a otevřený konec. Několik útočících jednotek bojuje na mapě, kde se zeměpisné údaje a polohy měst liší v každé hře. Případná spojenectví nebo nepřátelství ještě dodávají hře na komplexnosti.
K těmto intrikám přidává Global Conquest elegantní kresbu a bláznivý humor. Humor se vyskytuje na dvou místech. Za prvé je to propracovaný a trochu podivínský manuál. Dosahuje vrcholu ve výukovém programu, který kritizuje snad každého zupáckého seržanta, jakého jste kdy potkali v knížkách nebo ve filmech. Údajně jej napsal John Shrimply.
Stejně zajímavé jsou také náhodné karty, myšlenka, která prochází už z prvních stolních her. Global Conquest je však určitě originální v popisech jednotlivých událostí. Například karta Vesmírní piráti se týká "kočovných vesmírných cikánů, kteří ukradnou čtvrtinu světových zásob, zatímco všichni sledují Tutovku". Nebo zákopová horečka způsobí, že vojáci všech čtyř stran opustí obranné linie a nahrnou se do videopůjčoven. Za čtyři kola se vrátí - poté, co shlédnou všechny dobré filmy.
Ale Global Conquest má i jiné pozitivní stránky. Obsahuje v sobě vlastně několik her. Nejčastější varianta - "pán kopečku" - postaví všechny hráče proti jednomu neutrálnímu hlavnímu městu. Varianta "žít a nechat zemřít" udělí vítězství za nejvyšší napáchanou škodu na protivnících. Varianta "děla a máslo" naopak korunuje toho, kdo má na konci 60 kol nejvyšší příjmy.
Global Conquest podporuje hry mezi počítači. Spojit je lze sériovým kabelem (nulovým modemem) nebo už existující sítí. Během hry si také můžete s protivníkem povídat (např. zdržovat hráče při hře na čas).
MicroProse vytvořil vynikající verzi starší úspěšné strategické hry. Je zajímavá, snadno pochopitelná, zábavná a vždy jiná.
PC Magazine CE 1/1994
Farmer, Philip Jose [USA, * 26.1.1918]
[Hugo 1968, 1972]
Farmer, Philip Jose & Rosny, J. H.
Narodil se v New Yorku, kterému zůstal věrný až do smrti. V mládí jej okouzlila sci-fi do té míry, že začal sám psát povídky. Svůj první výtvor The Man from Ariel (Muž z Arielu) prodal roku 1934 Hugo Gernsbackovi do Wonder Stories. Situaci, která na tomto poli tehdy existovala, dokresluje skutečnost, že Wollheim se musel připojit k ostatním autorům a úspěšně žalovat vydavatele za nezaplacení honoráře. Mladý Donald se již v průběhu třicátých let s nadšením vlastním pouze mládí vrhá do organizování fandomu, z jehož podhoubí v následujících desetiletích vyrůstají velké postavy zlatého věku. Zakládá například FAPA (Fantasy Amateur Press Association), která existuje až do dnešních dnů. Spolu s dalším "veteránem" Forrestem J. Ackermanem vydává fanziny, zakládá SF kluby. Z časopisů jim vedených stojí za zmínku poloprofesionální FANCIFUL TALES OF SPACE AND TIME. Není snadné v krátké stati vystihnout tehdejší atmosféru v hnutí roztříštěném do jednotlivých klubů a spolků, ani ztráty a proměny plynoucí z bojů o jakousi koordinaci činnosti, které mezi sebou sváděly velké osobnosti. Tyto vnitřní rozbroje vyvrcholily těsně před provedením 1. světového shromáždění fanů "Worldcon" v New Yorku v roce 1939. S myšlenkou uspořádat setkání fanů v největším měřítku v rámci světové výstavy v New Yorku přišel jako první právě D. Wollheim. Chtěl využít přílivu návštěvníků ze všech končin světa k propagaci fandomu a k plánovaným setkáním se zástupci zahraničních klubů a také s tehdy populárními spisovateli (například s E. E. Smithem a J. Williamsonem). Pustil se tehdy do vyjednávání, přemlouvání a shánění, zkrátka do všeho. Co s organizováním takového podniku souvisí. Ale pustil se do toho nejen on sám...
První "Worldcon" se sice v devětatřicátém roce v rámci světové výstavy konal, ale za vedení W. Síkory a S. Morkovitze, kteří Wollheimovi dokonce na něj zakázali vstup. Ten v poslední chvíli ze vzdoru zorganizoval v sousedním, ale mnohem levnějším hotelu jakýsi "Truc" minikon. New York vlastně v devětatřicátém zažil hned dvě setkání fanů. První worldcon měl tehdy poněkud jiný průběh, než se původně očekávalo.
Ve výčtu jeho aktivit nemůže chybět zmínka o newyorském klubu Futurians založeném v roce 1937. Jde nepochybně o nejslavnější spolek, jaký kdy ve fandomu existoval. Nikoli počtem členů, ale tím že sdružoval pouze velká jména v SF, která tenkrát ještě nevěděla, že budou velká. Skutečně, co jméno, to pojem v SF. Kromě Wollheima byli členy Isaac Asimov, James Blish, Frederic Pohl, Cyril Kornbluth, Damon Knight, Judit Meril a další. I když se klub po druhé světové válce formálně rozpadl, jeho členové kontakt mezi sebou nikdy neztratili.
V roce 1941 se stal editorem Stiring Science Stories a Cosmics Stories, které žily především z darovaných ilustrací a beletristických prací. Nabytá zkušenost mu však umožnila vydat v nakladatelství Pocket Books v roce 1943 The Pocketbook of Science Fiction, což byla vůbec první paperbacková antologie SF na světě.
Krátce po druhé světové válce se Wollheim stal redaktorem nakladatelství Avon Publishing. V této éře, která trvala sedm let, se editorsky podílel na vydání sborníků Ten Story Fantasy, Avon SF Readers, Out of This World Adventures stejně jako na antologii The Girl With the Hungry Eyes (1949). Postupem času přešel i do jiných nakladatelství vesměs jako vedoucí editor (jako u nás šéfredaktor), Umožnil vydat spoustu románů, které jinak vyšly jen časopisecky, tady je mohl vydat jako paperback tak, že dva slepil zády k sobě jako jeden, (tzv. "dvojitém Ace formátu"). Mezi jeho objevy patřila Ursula Le Guin, John Brunner, Brian Stableford, Marion Zimmer Bradley, Philip K. Dick, Delany, Silverberg, Ellison a další autoři dnes světoznámí. Napomohl také k rozšíření děl E. R. Burroughse (Tarzan a spol.), a J. R. R. Tolkeina v paperbackových edicích.
V roce 1971 zakládá DAW Books, nakladatelství specializované výlučně na science-fiction. Soustavně objevuje nové talenty a vydává jejich díla. M. A. Foster, C. J. Cheryh, Tanith Lee. Pokračuje ve vydávání antologii. Jeho názory ne vždy široká čtenářská obec přijímala. Ve vztahu k tzv. New Wave (Nové vlně) byl Wollheim pokládán za konzervativce. Wollheim je nezaslouženě opomíjen jako spisovatel. Nikdy se nestal hvězdou, snad proto, že spoustu energie věnoval editorské činnosti. Obvykle publikoval pod pseudonymy Cooke and Woods nebo Gordon and Pearson. Romány pak jako David Grinnell.
Nejlépe je zapsán u čtenářů osmi romány série Mike Mars určené dospívající mládeži (1961-1964), které s velkou pečlivostí zobrazovaly počátky průzkumu vesmíru. Wollheim měl na celou oblast SF určující vliv srovnatelný s Hugo Grensbackem, H. L. Goldnem i s J. W. Campbelem. Za svoji činnost byl také několikrát oceněn.
V roce 1964 obdržel Huga za editorskou činnost, zvláštní cenu World SF Convention v roce 1975, cenu World Fantasy Award v roce 1981 a British Fantasy Award v roce 1984. Série operací prodělaných v roce 1985 a později znamenala, že jeho zdravotní stav je vážný. Jako čestný host na NolaConu hovořil o zázraku fandomu a SF, o minulosti, současnosti a budoucnosti. Prostřednictvím knih, které napsal nebo vydal, zůstane v našich vzpomínkách.
Čest jeho památce.
Zemřel dne 2. Listopadu 1990 v New Yorku.
Z různých materiálů připravil jako informaci o úmrtí spisovatele D.A.Wollheima.
-ZdRaMB-
Sem přicházeli a dodnes přicházejí za poznáním tvůrci tohoto specifického filmového žánru. Svá "studia" si tady odbyli takoví filmoví velikáni jako Steven Spielberg, John Landis a mistr hororu Stephen King. Ti všichni došli k poznání, že duše člověka je obohacena nikoliv slovy, ale poznáním. Tak třeba Fantom opery (Phantom of Opera) je zloduch, kterého láska přetvořila, a Vlkodlak (The Wolf Man), který zabíjí lidi za měsíčního úplňku, přesto zkouší zemřít v každém novém filmovém pokračování, protože věří v dobro. Ve Frankensteinovi člověk vytvořil zrůdu, za kterou odmítal převzít zodpovědnost. Mumie z filmu (The Mummys) přišly znovu k životu jen proto, že chtěly dokončit to, co se jim nepodařilo v minulém životě. Nakonec i Dracula, jediná záporná postava, si přál skutečnou a trvalou smrt, aby tak skoncoval se zabíjením. Tyto příběhy jsou vlastně smutná poznání, v nichž zrůdy všech velikostí a barev se vždy zamilují do překrásných žen a potom jejich příšerná ošklivost, a tím ojedinělost, způsobí, že nakonec jsou zabity díky nepochopení lidí, kteří se jich báli.
Kolekce Dona Posta, světoznámého maskéra monster, je umístěna v bývalém dětském pokoji. Tvoří ji masky sejmuté slavným hercům tohoto žánru, jako otisk tváře Vincenta Price z roku 1957 či Borise Karloffa z roku 1931, před výrobou hrůzostrašných plastických forem.
Dole ve sklepě jsou skutečné poklady "zlatého věku filmového hororu" - strašidelné modely a kostýmy hollywoodských představitelů představitelů tohoto žánru - Bely Lugosiho, Petra Lorrea, Lona Chaneye a dalších herců stejně jako vzpomínky na slavné herečky, které byly na plátně terorizovány právě Frankensteinem, Draculou, mumií či vlkodlakem.
Na zahradě s překrásným výhledem na centrum Los Angeles odpočívá model ponorky z filmu Atlantis. Snad takhle nějak zjednodušeně lze popsat ono království. Avšak skutečným zázrakem zde je pan Ackerman. Muž nekonečné vlídnosti a rozený šprýmař. Provede vás vlastním domem a vzpomínkami na různé předměty této unikátní kolekce. Nejdříve se však nezapomeňte ohlásit dopisem na jeho adrese:
Forrest J. Ackerman, 2495 Glendower Ave., Hollywood, CA 90027 a nebojte se zdůraznit, že jste z bývalého Československa, "Forry" má totiž příbuzné u Dunaje, s nimiž si píše v esperantu.
Ája Bufka - Mladý svět 2/1994
1) O Puntíkovaného červa (próza do deseti Nm stran)
2) O Duhového červa (poezie)
Soutěžící mohou každou kategorii obeslat nejvýše dvěma pracemi. Jak je již dobrým zvykem, musí jít o výtvory dosud nepublikované a originální. Je vítána jednoduchost a inteligentní debilita. Přijímány budou pouze práce psané strojem a zaslané ve dvou exemplářích do 28. února 1994 na adresu poroty soutěže. Pořadatelé soutěže si přisvojují právo na otištění Vaší práce ve sborníku "Inteligentní debility" nebo v jednom ze spřátelených časopisů.
Porota Vaše výtvory vyhodnotí a udělí dva červy za "Opravdu povedené nesmysly". Z nich potom vybere "Totální nesmysl" a jeho autor získá titul Prášivý baron. Tím bude korunován na krále nesmyslu v Českých zemích pro rok 1994.
Práce zasílejte na adresu poroty: Jaroslav Poláček; Svatojánská 670; 509 01 Nová Paka
Protože kvalitu fanzinů nejlépe zhodnotí právě čtenáři, vyhlašuji tímto ANKETU O NEJLEPŠÍ FANZIN. Stačí projít všechny fanziny, které znáte, každému přiřadit bodové ohodnocení od 0 do 10 a případně i připsat stručnou charakteristiku. Toto pošlete na moji adresu a až se mi sejde dostatečné množství hlasů, uveřejním v KaM jejich pořadí s jejich stručnou charakteristikou.
Všem fanzinům, ve kterých uveřejní vyhlášení této ankety s mojí adresou, poskytnu kompletní výsledky ankety.
Vojtěch Filip/KaM; ČSA 1402; 539 01 Hlinsko v Čechách
Hovořit o výsledcích vědy je jistě vzrušující, ale sám bych více dbal na to, abychom uměli poukazovat na přednosti vědecké metody, spíš než abychom ohromovali vyprávěním o černých děrách či bílých trpaslících. Vědecká metoda je totiž jedinečná nejenom pro řešení problémů základního významu, ale pro obecný lidský postoj hodný konce 20. století.
Úryvek z rozhovoru s Jiřím Grygarem v Lidových novinách 22.1.1994
Po více než dvou stech letech se stále mladá vesmířanka Gladie snaží spolu s roboty Giskardem a Daneelem pomoci pozemšťanům. Proti ní však stojí Baleyho potomek s tajným plánem na zničení Země. V nastávajícím konfliktu roboti sami zformulují nultý zákon robotiky...
Nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii.
Více než před sto lety cizinec jménem Ulysses vybral Enocha jako strážce jedné z galaktických přenosových stanic. Enoch studuje vývoj na Zemi jako nezúčastněná osoba a jím vytvořené grafy naznačují, že svět spěje ke zničení. Jeho přítel cizinec mu nabízí pomoc, jež se ovšem zdá horší než smrtící katastrofa.
Pak se objeví něco strašného, co prochází celou galaxií...
Kniha byla oceněna cenou Hugo 1963.
Bush byl zverbován totalitním režimem a vycvičen na zabijáka. Poslán zpátky v čase jako vrah, ocitá se tváří v tvář novým možnostem, novým hrůzám...
Autorka prostudovala všechny dostupné historické prameny, procestovala všechna místa, kde se příběh odehrává, a s pomocí své fantazie vytvořila příběh ze světa drsných hrdinů. Před čtenářovýma očima znovu ožívá středověká Británie i osudy jednotlivých postav. Kdo vlastně byl Merlin? Komický čaroděj v černém hábitu, nebo prorok ze starých legend? Pekelník, či jeden ze zakladatelů a sjednotitelů Británie, geniální architekt, moudrý a vzdělaný filosof?
Historická freska Mary Stewartové se stala ve Velké Británii okamžitě bestsellerem.
Zmíněná kniha sice není sci-fi, přesto by však neměla uniknout naší pozornosti. Vždyť popisuje období, z něhož čerpá nejeden autor příběhů fantasy.
Termíny Večerů se sci-fi v 1. pololetí roku 1994:
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp-, Z. Töpfer a -ZdRaMB-.
S'tsm'R, skryt ve stínu, upíral zrak na zákrut kamenité cesty ozářený posledními paprsky zapadajícího slunce. Pokud se 'Cl'dn' nemýlila (a ona se nemýlí nikdy), měla by se co nevidět objevit šafářova družina doprovázející zajímavý vůz. C'l'R neklidně hrabal levým předním kopytem a cosi si brumlal. 'Ct'bm'R, dosud pokojně spočívající v pochvě připevněné na S'tsm'Rových zádech, se začal zahřívat a vysílal varovné signály. Už i zbojníka samého se zmocňovalo napětí před bojem, jím dosud nepoznaný pocit, který ho bude provázet možná do posledního dne jeho života.
Když S'tsm'R konečně získal výuční list a složil mistrovské zkoušky, mohl si otevřít vlastní živnost. Hned, jak se zapracoval, nastěhoval k sobě nebohé rodiče a potají začal střádat na otcův dluh. Penízky ale přibývaly velice pomalu, a tak se vidina otcovy svobody prozatím tetelila kdesi v mlžnaté dálce.
Jednoho dne, když S'tsm'R byl se zbožím na trhu v sousedním kraji, se jeho otec rozstonal natolik, že nemohl ráno nastoupit do služby k L'pm'Rovi (to byl šafář, kterému prací splácel svůj dluh). V devět hodin dorazili L'pm'Rovi drábové a násilím se snažili nebožáka vyvléci z postele. S'tsm'Rova matka jim domlouvala, prosila a když řeči nepomáhaly, popadla vidle a vrhla se na ně. V témže okamžiku tasil jeden z pacholků nablýskanou šavli a usekl jí naráz obě paže nad předloktím. Stařena padla jako podťatá. Zůstala bezvládně ležet na podlaze a z pahýlů se jí valily proudy krve. Jak byl biřic v ráži, naklonil se nad nemocného, hrozil mu šavlí a nutil jej vstát. Stařec však nereagoval. Z nastřádaných útrap završených pohledem na smrt své ženy jej ranila mrtvice.
S'tsm'R se vrátil z trhu nazítří. Ve světnici byl kromě bezduchých těl jeho rodičů ještě hrozný nepořádek, jak biřici hledali cennosti, které by šafáři nahradily ztrátu způsobenou nenadálou a nezaviněnou smrtí otroka. Odnesli všechno, co mělo nějakou cenu - nádobí, čerstvě vydělané kůže i všechny S'tsm'Rovy tak těžce nastřádané úspory.
Pochoval rodiče a nad jejich hrobem přísahal S'tsm'R šafářovi hroznou pomstu. Potom sebral žalostné zbytky své živnosti a odešel do lesa C'loh'R.
Náhle se les rozezněl stovkami zvuků a S'tsm'Ra obklopila růžová mlha. Posledními zbytky vědomí pochopil, že se jeho mysli zmocňuje neznámá síla. Vzápětí padl jako podťatý.
Pozvolna se mu vracely smysly. Nejdříve sluch - rozpoznal, že je stále ještě v lese. Pokusil se posadit. Nepodařilo se mu to. Byl totiž spoután. Když napjal svaly na rukou ve snaze uvolnit se, začala jej zvolna obklopovat známá mlha. Není tedy svázán obyčejným provazem, ale silou n''l, silou, kterou ovládají pouze víly C'loh'Ru. Od lidí ve městě věděl, že pouta n''l berou člověku všechnu moc jen když síla nebo rychlost pohybu překročí určitou hranici. Pokud se tedy bude pohybovat pomalu a zlehka, měla by mu pouta umožnit jakous-takous volnost. Zkusil pohnout jednou rukou. Počáteční odpor vyprchal a ruka se skutečně pohnula. Rychlostí lenochoda se mu podařilo posadit. Ještě chvíli seděl v absolutní tmě a nemohl odtrhnout slepená víčka od sebe. Přesunul se ke stěně, opřel se o ni a snažil se uklidnit. Jen zachovat klid, brzy bude vidět jako dřív.
Když se mu konečně vrátil i zrak, opatrně se rozhlédl kolem sebe. Byl uvězněn v malé místnůstce bez oken a dveří, spoře osvětlené fosforeskujícím mechem. Na zemi ležela miska s jakýmsi nápojem. Pokud jej skutečně zajaly víly, nebylo nápoji co důvěřovat. Víly jsou schopny všeho. Když byl malý, strašili jej rodiče nejrůznějšími povídačkami o nápojích zapomnění, touhy a neštěstí. Prozatím tedy nechal misku tam, kde byla a začal zkoumat svou celu. Nepatrně se chvěla a nakláněla se ze strany na stranu, jako by byla upevněna v koruně vysokého stromu. Při pokusu o zabušení do podlahy ho opět obestřela mlha n''l, a tak se dalších pokusů o jakýkoli prudší pohyb raději vzdal.
Probudilo jej prudké světlo, které vniklo do místnůstky náhle vzniknuvším otvorem ve stěně. S'tsm'R mžoural do palčivých paprsků na půl oka. V otvoru se rýsovala silueta drobné dívky. Byla zahalena pouze do dlouhých plavých vlasů, které se vlnily v jemném vánku. Jejím alabastrovým tělem částečně pronikalo sluneční světlo, takže se zdálo, že sama září. Největší pozornost na sebe poutaly její blankytně modré oči, které se leskly jako studánka na pasece v pravé poledne.
"Tak už konečně vstávej, S'tsm'Re, spal jsi dost dlouho," ozval se vílin zvonivý hlásek. Pohlédla na netknutou misku s lektvarem. "Ty nemáš hlad ani žízeň?" ptala se zvědavě. S'tsm'R se zamračil a nevěděl, co říci. "Snad bys nevěřil těm babským povídačkám o nápojích žalu?" rozesmála se a její smích připomínal píseň skřivánka třepotajícího se v zářivě modrých výšinách.
"Odkud víš, jak se jmenuju?" zeptal se, když si uvědomil, že jej oslovuje jménem.
"Víš, sem k nám moc lidí nepřijde," začala vysvětlovat víla. "Ale když už se to stane, tak nás zajímá, co ho k nám přivádí. No a abychom se to dozvěděly, musíme prozkoumat jeho nitro," znovu se usmála. "Takže teď o tobě víme všechno - jak se jmenuješ, odkud přicházíš i co tě k nám přivádí. I když jsme lesní víly, věci vás lidí se nás také týkají. Proto jsme se také rozhodly, že tě přijmeme v našem království a poskytneme ti dočasné útočiště."
S'tsm'R chtěl něco říci, víla jej ale umlčela pokynem ruky, vstoupila do místnosti, posadila se naproti němu a pokračovala: "Našemu lesu hrozí velké nebezpečí. Má na něj totiž zálusk N'ts'Jský Kníže. Až dosud obě strany dodržovaly příměří uzavřené mezi našimi předky před dávnými věky. Jak to vypadá, rozhodl se Kníže, že mír trval již příliš dlouho, a tak se začal připravovat na vyklučení tohoto svatého lesa. Podle věštby naší pramáti L'b' nám v nejtěžších chvílích pomůže člověk bez domova, který za námi přijde s čistým srdcem. Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že ono osudné období našeho života nadchází, a že ty jsi oním mužem, v jehož rukou leží osud C'loh'Ru."
Víla se odmlčela a vyčkávala, až S'tsm'R všechny informace jakž takž stráví. Ten neměl prozatím slov. Nevěřícně kroutil hlavou. Mimoděk zvedl misku z podlahy, přiložil ji ke rtům a napil se. Tekutina chutnala skvěle, částečně připomínala medovinu, částečně pramenitou vodu z lesní studánky a částečně šťávu z čerstvých lesních jahod. S'tsm'R cítil, jak se mu tělem rozlévá příjemné teplo a jak se mu vrací síla ztracená vysilujícím spánkem. I v hlavě jako by se mu náhle rozjasnilo, takže bral všechno, co mu právě víla řekla, jako samozřejmost. "Ještě jsi mi neřekla, jak se jmenuješ," pohlédl na ni zpytavě.
"Promiň," usmála se. "Družky mi říkají 'Cl'dn' a v tomto období zastávám místo královny."
"Ale proč jste mě spoutaly a zavřely do téhle ptačí budky?" neudržel se S'tsm'R.
"Víš, ještě musíš podstoupit Zkoušku 'Ct'bm'R. Ta jediná totiž může potvrdit nebo vyvrátit naši domněnku, že ty jsi tím zachráncem z Libiiny věštby."
"Co je to za zkoušku?" zeptal se S'tsm'R a snažil se přemoci nepříjemný tlak v žaludku. Další doušek osvěžující tekutiny mu pomohl získat ztracenou rovnováhu.
"Vše se včas dozvíš. Do úplňku zbývají ještě dva dny," odpověděla 'Cl'dn'. "Nyní pojď se mnou, seznámím tě s ostatními," stoupla si a podala mu ruku. Byla chladná a nadýchaná jako sníh. S'tsm'R pocítil, jak z něj pod jejím dotykem padá moc n''l. Opatrně vstal. Musel sklonit hlavu, protože komůrka měla na výšku jen něco málo přes jeden sáh.
Předvoj průvodu již mezitím vyrazil k Místu zkoušky. K S'tsm'Rovi přistoupila jedna z vil a dotkla se prsty jeho víček. Pocítil dotyk jejich sněhových bříšek a vzápětí se kolem něj rozprostřela neproniknutelná černota. I když na to byl připraven, přece jenom ho náhlost zatemnění nejcennějšího smyslu překvapila. Lehce se zapotácel.
"Podej mi ruku," ozval se vedle něj klidný hlas královny vil. Vzápětí pocítil známý mrazivý dotyk její drobné dlaně. Jemně ji sevřel a vykročil za ní. I když neviděl, přesto ani jednou neklopýtl. Připadalo mu, jako by si vykračoval po dobře známé zemské cestě.
Asi po dvaceti minutách dorazili na místo a 'Cl'dn' se dotkla jeho nevidoucích očí. Jaká to byla úleva, když opět viděl všechno, na co se podíval. Stáli v ohromné jeskyni. Měla kruhový půdorys o průměru nejméně půl honu a byla slabě osvícena měsíčním světlem, které sem pronikalo jakýmsi záhadným způsobem. Kromě temného vchodu za jejich zády totiž nebyl patrný žádný jiný otvor. Bílé světlo luny se mísilo s namodralou mlhou převalující se v geometrickém středu kruhu. Před S'tsm'Rovým zrakem se z beztvaré směsi formovaly podivuhodné tvary. Některé z nich připomínaly lidské postavy, jiné zvířata a další stromy.
Nevěděl, jak dlouho to představení trvalo, protože hra světla a mlhy jej plně uchvátila. Připadalo mu, že se před ním odvíjí jakýsi dávný příběh, ať však trápil svou fantazii sebevíc, nic z těch náznaků nedokázal pochopit. Všiml si, že víly upadly do tranzu. V jejich tvářích se střídaly všechny možné výrazy a jejich průsvitná těla se vlnila jakoby zmítána větrem. Nádech tajemna celému rituálu dodávalo hrobové ticho panující v jeskyni. Vypadalo to, jako by všechny zvuky byly pohlcovány jejími drsnými stěnami.
Pak se mlha náhle rozplynula a byla vystřídána oranžovou září prýštící z otvoru až dosud skrytého zrakům přihlížejících. Víly jako na povel strnuly uprostřed pohybu a nyní připomínaly jakési bizarní ledové sousoší.
S'tsm'R se proti své vůli vydal do středu jeskyně, přitahován tajemným jasem jako magnetem. Zastavil se dva kroky od zářícího jícnu, který měl v průměru asi půl sáhu. Stejná sila, která ho až dosud přitahovala, ho vzápětí přinutila pokleknout. Tím se ocitl na samém okraji nesmírně hluboké studny, ve které místo vody kolotalo žhavé magma. Přes oslepující jas nedokázal odvrátit zrak. Cítil, jak mu doutnají vousy i obočí.
Z nitra studny se vynořil bronzový pohár naplněný po okraj opalizující modrou mlhou. S'tsm'R k němu okouzleně vztáhl ruce a opatrně jej uchopil. Pohár byl chladný jako ruce víl. Ten nečekaný chlad vytrhl S'tsm'Ra z tranzu a on chtěl vrátit pohár tam, kam patří. Ve chvíli, kdy jej začal oddalovat od rozpraskaných rtů, objevil se před ním obraz nesmírně krásné ženy. Aniž by kdy viděl ji nebo její podobiznu, okamžitě poznal, že je to L'b', legendární královna vil a snovatelka jeho osudu.
"Napij se, S'tsm'Re." V mužově hlavě jako by se rozezněly tisíce zvonků. L'b' se nadpozemsky usmála a pohladila ho pohledem. S'tsm'R, zahleděn do její chladné krásy, přiložil pohár k ústům a jedním mocným douškem jej vyprázdnil.
Zbytek Zkoušky byl pro S'tsm'Ra zahalen měkkou mlhou a prolnut vířícími pestrobarevnými koly. Poté, co vypil obsah číše, obraz L'b' se rozplynul a v oranžově zářícím otvoru se objevil 'Ct'bm'R, meč, který opustil tento svět v době vlády legendárního M'hoRa, nejmoudřejšího z lidí. Meč (jeho jméno v překladu znamená Moc nad mocí), který byl svržen do zemského nitra po uzavření Věčného smíru, a který se již nikdy neměl vrátit na denní světlo. Až královna L'b', poté co předpověděla Konečný boj, oslabila moc t''n, která zadržovala meč v hlubině.
Nyní tedy nastala chvíle, kdy sevření t''n povolilo a 'Ct'bm'R vyplul z nitra země na její povrch. A S'tsm'R měl být tím, kdo určí jeho další osud. A 'Ct'bm'R se měl stát tím, kdo bude řídit osud S'tsm'Rův. Ve chvíli, kdy muž rázně sevřel rukojeť meče, splynuli oba v jednu bytost, ozářenou oranžovým žárem země a studeným bílým světlem měsíce. I tato dvě světla se stala jejich součástí a spolu s nimi i tělesa, která je zplodila.
Víly, až dosud nehybné, pokračovaly ve svém přerušeném tanci. S'tsm'Rovi však připadalo, že jejich pohyby jsou příliš pomalé. Sotva na to pomyslel, víly začaly tančit rychleji. S'tsm'R se zarazil. Pak si představil, že jejich pohyby jsou stále ještě příliš pomalé. Víly se mu jako mávnutím kouzelného proutku začaly míhat před očima. V tu chvíli pochopil, že pokud třímá 'Ct'bm'R v ruce, je pánem času. Opatrně, s pohledem stále upřeným na rej lesních žínek, položil meč ke svým nohám. Víly přestaly tančit a překvapeně se rozhlížely kolem sebe. Rychlost jejich pohybů byla nyní naprosto normální. 'Cl'dn' obrátila zrak k S'tsm'Rovi. Všimla si meče ležícího na zemi a zkoumavě pohlédla muži do očí. Ten se jen usmál, sklonil se, zdvihl 'Ct'bm'R ze země a připjal si ho na svá široká záda. Zlatem kovaný řemen mu dokonale obepnul hruď. Královna mu úsměv opětovala. S'tsm'R úspěšně složil zkoušku 'Ct'bm'R. Naděje na záchranu posvátného lesa C'loh'R přetrvává!
S'tsm'R se ani nepodivil, když na něj před jeskyní čekal urostlý ryzák. A už vůbec se nepozastavil nad tím, když jej kůň oslovil: "Buď zdráv, S'tsm'Re, jmenuji se C'l'R. Mým úkolem je provázet tě na každém kroku tak dlouho, jak bude třeba." To řekl, a s grácií vlastní jen koním se mu uklonil.
S'tsm'R, nezvyklý ohýbat hřbet před kýmkoli, jen lehce pokývl hlavou. "Vím, L'b' mi o tobě hodně vyprávěla. S díky přijímám tvé služby."
V dálce zaslechl dusot koňských kopyt a skřípot kočáru poskakujícího po kamenité zemské cestě. A již se objevili čtyři jezdci předního voje doprovodu. S'tsm'R pobídl koně a neohroženě se jim postavil. Jezdci jako na povel zastavili jako jeden muž a nevěřícně zírali na troufalce, který se jim opovážil překřížit cestu. Zaváhali jen na okamžik. Pak přijeli blíž. Jeden z nich, podle všeho jejich velitel, popojel o půl délky a zaburácel: "Kdo jsi, že se opovažuješ překážet šafářovu průvodu?" Když zbojník nereagoval, dodal ještě: "Ustup, sic se zlou potážeš," pádnost svých slov podepřel taseným mečem. Zbytek družiny již mezitím dorazil na místo setkání.
V ten okamžik sevřel S'tsm'R rukojeť 'Ct'bm'Ru a rázně jej vytáhl z pochvy. Moc nad mocí ho vzápětí učinila pánem času. Zbojník zpomalil jeho běh a s bojovým pokřikem vyrazil do útoku. Zmatení zbrojnoši nestačili uhýbat před jeho rychlými výpady. Nechápali, co se kolem nich děje. A tak, když se po zemi zbarvené krví válelo šest těl jejich mrtvých nebo těžce raněných druhů, zbývající ozbrojenci na nic nečekali a rozprchli se na všechny strany. Strachem šílení zbrojnoši zmateně pobíhající po lese se potom stali snadnou kořistí divoženek poschovávaných kolem cesty.
Netrvalo ani deset minut a na zemské cestě zůstal jen opuštěný povoz. S'tsm'R, stále ještě třímající meč, seskočil s koně, přistoupil k vozu a prudce otevřel dvířka. Uvnitř se na purpurových poduškách krčil až v nejzazším koutku sám šafář L'pm'R. "Ccco chceš ? Nnnemám u sebe nic cenného," zajíkal se strachy roztřesený mocipán.
"Ale máš," odvětil S'tsm'R mrazivě, "svou hříšnou duši. Vystup!" přikázal mu.
L'pm'R se neodvážil odporovat. Slezl s vozu a padl před S'tsm'Rem na kolena. "Pane, nech mě jít! Prosím!" žebronil a chytal zbojníka za nohavice. "Neudělal jsem ti přece nic zlého."
"To se pleteš, lotře!" zpražil jej S'tsm'R. "Máme spolu nevyřízené účty. Dlužíš mi ještě za smrt mých rodičů. Jsem totiž koželuh S'tsm'R z města N'ts'J. Můj otec u tebe byl v otroctví. A tvou vinou jsem v jednom dni přišel o všechno, co mi bylo milé" Zbojník napřáhl meč k poslednímu úderu. "Nyní tedy nadešel čas zúčtování!" doprovodil S'tsm'R svůj čin slovy. Šafář se skrčil tak, že připomínal lapeného ježka. Meč rozčísl vzduch a dopadl.
Nyní konečně nastal čas poslat Knížeti první varování před jeho dalšími možnými neuváženými kroky. A poslem nesoucím tuto výzvu k rozumu měl být člověk nad jiné povolaný - sám šafář L'pm'R. Ani on nepřišel o svůj tak hříšný život. I tento lakotný a bezcitný ničema se těšil plnému fyzickému zdraví. Jeho psychika byla sice poněkud narušena pohledem do prázdných očí zubaté s kosou, návrat rozjitřené duše do normálních kolejí však byl pouze otázkou času. Přesněji - času a umění lesních vil. Ještě přesněji - umění lesních vil. Času totiž nebylo nazbyt. Museli poslat šafáře domů dříve, než sestaví Kníže trestnou výpravu.
Jakmile postavily víly L'pm'Ra na nohy, předal mu S'tsm'R svitek pergamenu s poselstvím, přikázal mu, aby jej neprodleně předal Knížeti, pro jistotu ho ještě zbavil bot a propustil ho domů.
Šafářovi cesta příliš neubíhala. Jeho choulostivé nohy nebyly zvyklé na ostré kamínky rozeseté po cestě. Když konečně dorazil do města, jeho nohy byly rozedřeny do krve. A jak tak klopýtal N'ts'Jskými ulicemi, viděla ho nejméně polovina obyvatel sídelního města.
Na hrad dorazil v značně zbědovaném stavu. Komoří ho raději ani neuváděl před svého pána, pouze převzal list a doporučil mu návštěvu lazebníka. L'pm'R se odpotácel domů a oddal se péči svých sluhů.
Kníže zuřil. Zasedací místnost připomínala více než cokoli jiného hostinec U cínového korbele v den výplaty žoldu. Porůznu se po ní povalovaly rozlámané židle a rozmlácené poháry a drobnější předměty z výzdoby síně. Ani stoly na tom nebyly o mnoho lépe. Tu chyběla noha, onde byla deska rozlomena vejpůl. Zkrátka - Kníže byl opět v ráži. Členové rady, kteří dobře znaly nálady svého živitele, se mu již před drahnou dobou klidili z dohledu i doslechu.
"Kdepak jste, darmožrouti!" hulákal Kníže. Jeho hlas se nesl hradem a zněl jako trouby před hradbami Jericha. "Vylezte, vy krysy! Musíme dokončit naši poradu!" Knížeti se znatelně ulevilo a jeho obličej zvolna nabýval normální barvy. Rádci se seběhli jako smečka psů svolaná lovčím po skončení honu. Kníže je jednoho po druhém zpražil pohledem a vmetl mezi ně otázku: "Co navrhujete, pánové? Pěkně jeden po druhém." Zprvu ustrašené hlasy členů rady nabývaly postupně na pevnosti. Padlo spousta návrhů, ani jeden však nepočítal s tím, že by mohl Kníže přistoupit na zjevně ultimativní požadavky těch pochybných stvoření skrývajících se v lese C'loh'R.
SatsmuRova pomsta se naplňuje
I když zbojník nezabil šafáře svým mečem, přesto byla jeho pomsta dokonána. L'pm'R byl totiž za urážku
knížecího majestátu způsobenou jeho veřejným zesměšněním zbaven úřadu. Kníže mu navíc odebral všechny
statky, nabyté po dobu jeho funkce. A tak se stalo, že tomu všemi proklínanému L'pm'Rovi nezůstala ani střecha
nad hlavou a on musel jít o žebrácké holi. Nyní se mu vrátila všechna příkoří, která spáchal na nevinných
poddaných. Nikdo mu totiž nenabídl ani suchou kůrku, o přístřeší ani nemluvě. Bývalému mocipánovi tak
nezbývalo nic jiného, než odejít z kraje a zkusit štěstí někde, kde ho nikdo nezná.
Bylo však určeno, že se S'tsm'Rem ještě sejde, o tom ale někdy příště. Prozatím můžeme sledovat jeho shrbenou postavu v otrhaných hadrech pozvolna se zmenšující na zemské cestě směřující na východ.
Výslovnost některých vlastních a místních
jmen
Poznámka:
jméno výslovnost
'C'n'M kanam
'C'sp'J kespij
'Cl'dn' kludna
'Csr'z'J ksrezij
'Ct'bm'R ktibmar
C'fR cifr
C'l'R calar
C'loh'R celohar
L'b' libi
L'pm'R lapmur
M'hoR mehor
N'ld'M nildim
N'loj'M nelojam
N'ts'J n-cij
P'csn'R peksnir
S'tsm'R sacmur
Voch'R vokhar
Trosky / 2. číslo / 1994 Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer Korektor: Houghton Miffin Co. Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma Náklad: několik výtisků Uzávěrka tohoto čísla: 2. února 1994 Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám