Opět zde padl návrh na zřízení literární dílny, opět byl prodiskutován a opět jsme dospěli k závěru, že literární dílnu zahájíme. Příspěvky (mohou být anonymní) přijímá K. Lachman. Došlé příspěvky budou namnoženy a předány členům klubu (případně i nečlenům) k posouzení. Zhodnocení bude provedeno na další schůzce SF klubu, nevylučuje se však ani písemné posouzení formou recenze v našem fanzinu.
Dalším důležitým tématem bylo založení nadace. Padlo zde několik návrhů na zdůvodnění smyslu nadace a na oblasti, kterým by se měla věnovat. Definitivní rozhodnutí, zda nadaci založit či ne, bylo odloženo na příští schůzku klubu.
Zdeněk Töpfer
"Ako ťa mám volať?" spýtal sa.
"Glória," odvetil hlas. "V tvojom jazyku moje meno najlepšie vyjadruje Glória."
"Dobre Glória. Ja som profesor Ren Ranoth. Mohla by si mi vysvetliť, čo si spravila s loďou, vlastne s jej posádkou, a prečo?"
"Tvoje prianie mi je rozkazom. Podrobila som ich skúške a oni neuspeli. Iba mocní ako ty môžu vstúpiť na planétu."
"Ty teda iba strážiš planétu?" vyhŕklo z profesora. Na strach už celkom zabudol, zvedavosť zvíťazila.
"Áno. To je mojím programom."
Ranoth sa na moment zarazil, potom si dal ruky do vrecák plášťa a začal sa prechádzať po miestnosti. Z jeho vzrušenej chôdze i zvrašteného čela vyplývalo, že tuho premýšľa.
Rýchlo si domyslel, že Glória žiadnu správu neposlala. Glória je iba ochranný mechanizmus, ktorí stvorili obyvatelia planéty. Tí, kvôli ktorým sa sem plahočili cez celý vesmír. Nesmiem pripustiť, aby táto výprava, od ktorej si celé ľudstvo toľko sľubuje, stroskotala na nejakej Glórii, zaumienil si.
"Glória, dobre ma počúvaj," prehovoril, ešte stále trochu vyvedený z miery tým, že svojho spolubesedníka nevidí. "Vráť všetko do pôvodného stavu. Prikazujem Ti to."
"Ľutujem, to nedokážem."
Ranoth si zahryzol do pery. "Kto to dokáže?"
"Predsa mocní. Tí, ktorí mi dal program. Alebo ty."
"Ja?" začudoval sa profesor. "A ako?"
"Neviem ti odpovedať, nemám to v programe. Viem iba to, že predpriestor poskytuje veľa možností..."
Ani nestačila dopovedať, a profesor už uháňal do svojho laboratória. Cestou stretával hviezdice, svojich bývalých kolegov, ale nevšímal si ich a tiež zostával nepovšimnutý.
Jediná cesta, ktorou im mohol pomôcť, cesta späť a zároveň vpred, viedla do predpriestoru...
Ján Benec
Není možné čekat, až rozvrzaný stroj fantazie semele tu veteš, kterou mu dodává paměť, a vyprodukuje něco, co se dá s jistou dávkou sebekritiky považovat za originální, hodné sdělení. Je třeba psát. Teď hned! Ne až zítra, nebo pozítří. Protože už včera bylo pozdě, a je skoro jisté, že zamýšlené dílo, pokud se ho vůbec podaří začít, a hlavně dokončit, přijde pozdě. Že už je napsáno.
Snad každý pilný čtenář a milovník SF se pokusil alespoň jednou sám cosi stvořit. Kompaktní, originální, do detailu promyšlené dílo, postavené na Nápadu, a hlavně na bohatých čtenářských zkušenostech. Jenomže právě tyto zkušenosti, to čtenářské obžerství, se ukáže být na závadu. Zvláště dnes, kdy specializovaná vydavatelství valí na trh nezkonzumovatelné množství domácích i zahraničních novinek. Najednou není o čem psát. Čtenář- ještěnespisovatel brzy zjistí, že ten jeho brilantní, neotřelý nápad, tak dlouho hýčkaný a rozvíjený, prostě trhák, mu byl už před půlstoletím sprostě ukraden. Právě ve chvíli kdy se zdá, že nasbíral pro chystané dílo dostatek materiálu, kdy již jeho myšlenky natolik uzrály, že je možné konečně usednout a tvořit, si koupí knihu. Přečte ji a zjistí, že povídku, či román, který on zatím nosí v hlavě, už dávno někdo napsal, někdo jiný před nedávnem přeložil, a ještě někdo jiný právě teď vydal. Desetitisíce čtenářů ten příběh, nápad znají, mnozí jiní spisovatelé ho již opět použili a překroutili po svém, jen on, náš pilný čtenář, o tom dosud nevěděl, chystaje se dát na dráhu mladého, začínajícího spisovatele v bláhové naději, že to nebude nošení dříví do lesa
Tedy pro vás, pro pilné čtenáře SF, je určeno toto původně krátké, ale postupně bobtnající zamyšlení. Pro všechny ty stále znovu a znovu začínající, mladé alespoň duchem, kteří už toho tolik přečetli, a stále častěji si v duchu říkají, že by to snad napsali lépe, že ten nápad je dobrý, ale rozhodně by stál za pečlivější zpracování... Následující úvahy jsou určeny právě těm, kteří neustále cítí nutkání pustit se do své první SF povídky, možná se i pokusit o román, a stále ještě, stejně jako já, okusují tužku nebo šmejdí prsty po klávesnici a čučí s vygumovanou hlavou do prázdného papíru případně na zlomyslně blikající kurzor.
Když nevím jak dál, jak pohnout s tím zatraceným začátkem, je možné hledat poučení u druhých. Ostatně zde je několik namátkou vybraných prvních vět, posuďte sami:
Jak je vidět, uvedené příklady nepůsobí zrovna dojmem, že by uvozovaly nějaké rozvleklé úvody nebo popisy krajin. V každém případě je nejlepší začít psát hned zprostředka. Prostě vpadnout kdekoliv do děje a ty úvody a krajinomalby ponechat těm, kdo na to mají víc času a trpělivosti. Dílu to hned zpočátku dodá patřičné tajuplnosti a napětí (kdo se to probouzel pomalu a bolestně?, Jaký Hlas se to ozval?), a pokud se později ukáže potřeba nějakého začátku, je možné ho kdykoliv doplnit. Většinou to ale asi zůstane tak jak to je, a pro větší efekt je možné ještě tu první větu škrtnout a na její místo posunout druhou. Dojem, že autor bez okolků jde rovnou na věc, se ještě zesílí.
Další planetární soustavu kolem pulzaru objevili ruští astronomové, když studovali stabilitu pulzací pulzaru PSR 0329+54 v souhvězdí Žirafy. Souhvězdí tvoří také dvě planety, ale jejich oběžné doby jsou velmi dlouhé, a to 1.110 a 6.140 dnů, tedy 3 a 17 let. Astronomové si budou muset na ověření této planetární soustavy ještě nějakou dobu počkat. Pulzar v souhvězdí Žirafy je mnohem mladší, než planetární pulzar v Panně. Obíhají-li kolem něho skutečně planety, znamená to, že existovaly již dlouho před explozí, a že musely přežít explozi, při které pulzar vznikl.
T94 č. 5/94
Princip fúze zastudena vychází z toho, že atomy vodíku při pokojové teplotě v tenkých paladiových tyčinkách, obohacené těžkým vodíkem (deuteriem), prodělávají fúzi zastudena. Chemici tvrdí, že toto uspořádání odevzdává více tepelné energie, než spotřebuje elektřiny. Nicméně většina fyziků považuje tato měření za nesprávná, neboť při tom nedošlo k žádným termonukleárním reakcím. Přesto z velkorysého pokusu Stanfordského výzkumného institutu (SRI) v Menlo Parku v Kalifornii vyplynulo, že skutečně vzniká dodatečná energie, pokud 95 atomů deuteria narazí na 100 atomů paladia. Co je na fúzi zastudena vynikající, je to, že nevzniká vůbec žádný nukleární 'popel'. Není zde ani rentgenové, ani gama záření, tedy žádná nebezpečná radioaktivita. Vysvětlení doposud nikdo nenašel. Fleischmann a Pons prohlašují, že svým postupem fúze zastudena dokázali dosud získat 170 W energie, a v tomto roce budou usilovat o získání až 500 W. Čistý zdroj energie pro budoucnost? Přinejmenším mají Japonci tolik odvahy, aby tuto výzvu přijali.
Magazín 2000 6/94
Bauvalův objev: Uspořádání pyramid vůči Nilu není v žádném případě náhodné. Odpovídá poloze důležitých hvězd vůči Mléčné dráze. Pyramidy v Gíze odpovídají hvězdám Delta Orionis (Mykerinova), Epsilon Orionis (Chefrenova) a Zeta Orionis (Cheopsova), třem hvězdám, které tvoří opasek Orionu. Také Kapa a Gama Orionis mají své protějšky v sousední oblasti Sakkáry, stejně tak Epsilon Tauri a Aldebaran.
Podnětem pro hvězdnou teorii byl objev, že jedna ze šachet, které vycházejí z Královské komnaty Velké pyramidy v Gíze, je namířena na nejvyšší bod, jehož dosahuje na obloze Zeta Orionis. Jiná šachta je orientována podle polohy Síria, další míří k bodu, na němž se Zeta Orionis poprvé v roce objevuje nad obzorem. Hvězda Gama Orionis se nachází nad nedokončenou pyramidou Zavijet Al Arjan, Kapa Orionis nad Džedefreovou pyramidou v Abú Roaš a zbývající dvě pyramidy v Gíze byly uspořádány vůči Cheopsově pyramidě přesně tak, jako obě zbývající hvězdy v opasku Orionu vůči Zeta Orionis.
A skutečně poměr mezi velikostí pyramidy a svítivostí příslušné hvězdy je téměř shodný. Jsou tedy pyramidy zrcadlovým obrazem oblohy nad Egyptem. "Což nevíš, Asklépie, že Egypt je obrazem nebe a protějškem celého řádu nebeských záležitostí zde na Zemi," popsal bůh moudrosti, učenosti, řádu a zákonů Hermes Trismegistos ve svých 'Hermetických textech'. Oblast okolo souhvězdí Oriona byla od dob 4. dynastie považována za sídlo hlavních bohů Osirise, Isis a Hóra, kteří byli ztotožňováni se třemi hvězdami v opasku Orionu. Text na náhrobku z doby okolo 2500 př. n. l. praví: "Ó králi, jsi velkou hvězdou, průvodcem Oriona. Nebe tě přijme s Orionem."
Magazín 2000 7/94
Luna 4/94
Kniha může být alegorií některé z existujících společností takovéhoto režimu - podobných znaků lze najít spoustu. V současné době však již vyznívá trochu vyčpěle. Text je psán popisným způsobem, bez většího napětí a smyslu pro dramatičnost, ač k tomu zvolený námět vybízí. Mnoho místa je věnováno popisování různých souvislostí a zdůvodňování toho, co se děje. A samotný závěr knihy je takový nemastný, neslaný, rozhodně bez optimismu.
Knihu je zřejmě nutno chápat jako produkt své doby, možná, že ležela delší dobu v šuplíku. Dnes však už ztratila na své aktuálnosti.
Zdeněk Töpfer
Jedná se o dosud nejrozsáhlejší dílo z autorčina argenitového cyklu. V editorské poznámce je označováno jako druhý díl trilogie, jejímž prvním dílem byly Meče Lorgan. Děj skutečně poměrně plynule navazuje nit vyprávění přerušenou koncem prvního dílu, ale kromě přeživších hrdinů z prvního dílu se čtenář setkává i s novými tvářemi. Novou postavou je i ústřední hrdinka - igeřanka Diana, která má schopnosti srovnatelné s argia~luy a pro kterou se svět argenitu stal azylem. Čtenář má dost času zvyknout si na ni a přijmout ji jako hlavní hrdinku v první části knihy, pojmenované Náhrdelník z argenitu, kde autorka vypráví Dianiny osudy před jejím příchodem na planetu Hiwaiw a její první setkání s touto planetou. Druhá část, jménem Stavitelé věží, skutečně vypráví o věžích, jejich smyslu a účelu a o jejich stavitelích.
Kniha je bohatá na dodatky, ve kterých jsou kromě popisu písma a výslovnosti jazyka Fomalhiwy vysvětleny základní údaje o tomto světě. Na své si přijdou i milovníci map, protože zde mohou studovat hned tři.
Příběh mi připadá v porovnání s prvním dílem o poznání příběhovější, hlavní postavy už nepůsobí jako loutky smýkané od jedné pohromy ke druhé, nyní nabízejí čtenáři možnost ztotožnit se s některou z nich; prostě působí mnohem živějším a skutečnějším dojmem. Dobro a zlo je dávkováno s rozmyslem, i když můj osobní názor je, že dobra je o něco více a zla o něco méně, než by tomu bylo ve skutečnosti. Tato okolnost je však v pohádkách (mezi něž fantasy i science-fantasy jistě patří) zcela běžná. Dle mého je Diana člověkem, do kterého se autorka potřebovala vžít, aby dokázala přímo prožívat děj.
Je vidět, že autorka tvořila (a přetvářela) tento příběh s rozmyslem; vše do sebe celkem úspěšně zapadá, dějová osa jako taková nemá hlubších logických trhlin. Jen asi na dvou nebo třech místech jsem měl pocit, že by to chtělo rozvést trochu více, čímž by se osvětlily některé následující události. O která místa se jedná konkrétně, nejsem s to uvést, protože si je nepamatuji.
Celková nálada se mění ve vlnách. Některé pasáže vyznívají poněkud unaveně. Snad se v nich odráží okamžitý stav autorky vyhlížející kdesi v nedohlednu konec cesty, po které musí nést břemeno dobrovolně na sebe kdysi uvalené a teď za mohutného povzbuzování vláčené se zatnutými zuby ke kýženému cíli. Tyto vlny melancholie vystupují zřetelně na povrch ve dvou místech románu, poprvé kolem str. 180 "Zdála se jim krásná a lhostejná a bez srdce, ale přitom byla jen unavená, unavená"; podruhé mnohem dál, stranu si bohužel nepamatuji, protože jsem si ji nepoznamenal.
Ještě k pravopisu. Korektoři odvedli v tomto případě vynikající práci, takže chyby a překlepy by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nelíbí se mi jen kolísání mezi trpným rodem sloves a přídavnými jmény tam, kde je správný pouze trpný rod (např. vedena / vedená, sedlán / sedlaný). Tvůrčí kolektiv se ostatně přiznal, že nedal na výtky Ludmily Freiové a nechal vše tak, jak to bylo. Snad by se dalo snést, kdyby byl důsledně používán jeden z těchto tvarů (třeba i ten nesprávný).
Poslední dva postřehy: 1) Stavitelé věží je první knihou, která připouští, že se její hodnota opotřebováním snižuje. Ceny uvedené na začátku a na konci knihy se totiž liší o celých 90 haléřů, a sice ve prospěch té první. 2) Příznivcům výpočetní techniky jistě neuniklo, že s příchodem textových editorů mezi autory se v textech stále více objevuje kromě kurzivy i tučné písmo.
-jtp-
Svoji ponurou fikci Paříž ve 20. století umístil do roku 1963. Jde o příběh mladého básníka, který se stal bezdomovcem žijícím uprostřed společnosti ovládané moderními technologiemi, kde lidské chování je vedeno honbou za penězi.
Když Vernův nakladatel Pierre-Jules Hetzel rukopis napsaný v roce 1863 odmítl, uzavřel ho slavný spisovatel do sejfu z bronzu, oceli a betonu. Tam pak zůstal neobjeven více než jedno století.
"Vernův syn Michel zanechal po smrti v roce 1925 900 kg těžký sejf svým dětem. Nikdo ho však nechtěl. Všichni předpokládali, že je prázdný a bezcenný. Byl uzamčen a klíč se ztratil," říká Vernův pravnuk Jean Verne.
Myslelo se, že sejf byl zničen během druhé světové války, než ho v roce 1991 Jean Verne vytáhl z garáže v Toulouse a nechal otevřít. Uvnitř našel svazek ručně psaných listů s poznámkami vydavatele. Odvezl ihned rukopis do Paříže, kde odborníci potvrdili, že ho skutečně napsal sám Jules Verne.
V knize Verne předpověděl vznik automobilu poháněného spalovacím motorem. První takové auto pak skutečně vyrobil Daimler až 26 let poté, v roce 1889.
"Opravdu, nespočet vozů, které hledají svoji cestu širokými bulváry, většina z nich není tažena koňmi, ale neviditelnou silou vycházející ze spalovacího motoru," psal doslova Verne.
"Bylo to prosté a lehko ovladatelné, řidič seděl na své sedačce, otáčel volantem a pedál pod jeho nohama umožňoval pozvolna měnit rychlost."
Verne také s hrůzou předpověděl elektrické křeslo, které bylo skutečně vynalezeno v USA až v roce 1888 jako náhrada za gilotinu.
"Jak hrůzné místo!" napsal Verne. "Dělníci stavěli s písní na rtech jakousi plošinu. Michel se chtěl místu vyhnout, ale náhle spadl do otevřené jámy. Když vstával, spatřil elektrický generátor.
Pochopil. Lidé už nejsou více stínáni. Jsou zabíjeni elektrickým proudem. Už se to blíží božímu trestu."
Když předpovídal existenci faxu a telefonu, Verne napsal: "Fototelegrafování umožňuje, aby jakékoli psaní, podpis nebo ilustrace byly odeslány až na vzdálenost 20.000 kilometrů... každý dům byl propojen dráty."
218-stránková kniha je vydána ve francouzštině nakladatelstvím Hachette & Cherche Midi. Mezitím už probíhají jednání o překladu do dalších světových jazyků. Autor, jehož nejznámějšími díly jsou knihy 20.000 mil pod mořem, Cesta do středu Země a Cesta kolem světa za 80 dní, je se svými 224 překlady v 23 zemích světa nejpřekládanějším francouzským spisovatelem. Kromě dalších vynálezů Verne rovněž předpověděl cestu na Měsíc.
Podle MF Dnes 22.9.1994
Zarazilo mne tu několik věcí. Jedna z prvních byl rabat distributora, který může dosáhnout (pokud je výhradním) i víc jak 30%!!! Hned u tohoto čísla bylo vyřčeno jiné, v souvisosti s rabatem majitele LASERU. Ten má takový rabat, že ten distributorův ve své maximální výši se blíží tomu jeho!!! (Nechci vám ale lhát, proto podotýkám že nevím, jestli z této sumy neplatí vydavatel i autorská práva).
V té chvíli mne okamžitě trklo, proč jsou ceny knih tak vysoké. Sečtěte si jen tato dvě čísla a pak si běžte se stokorunou v kapse pro nějakou tu knihu. Kolik jich asi můžete dostat?
Taky mne zarazilo, že pro jeden titul (nebijte mne, ale na jeho jméno a autora si nevzpomenu), který se chystá k vydání, musí mít při minimálním nákladu (který by se snad ještě prodal) cenu 80,- Kč. A hned mne tu zase napadla jedna myšlenka. Při minimálním nákladu musí být maximální cena, toť logika běžné matematiky (pozor, na jiné přednášce ing. Fikáček tvrdil, že matematika je podvod...) Ale, najde se vydavatel, který podstoupí riziko, zkusí využít logiku věci a obrátí ten poměr? Znamená to, že při velkém nákladu by byla cena podstatně menší a tím pádem kniha i více prodejná? Navíc, pokud by si nakladatel vzal jen poloviční provizi a sám si knihu distribuoval...
No ale to je už asi science-fiction, že, přátelé.
P.S.: 'ČERNÉHO PETRA' v ruce nechce mít nikdo. A z tohoto trojlístku nakladatel - distributor - knihkupec ho má ten, u koho knihy leží a drží v sobě peníze.
Proto se ptám, nebylo by lepší, aby si zájemci o tuto literaturu kupovali knihy rovnou u rotačky?
-kalan-
Nebo z jiného soudku. Co vlastně v člověku 'pracuje' při zážitcích na 'prahu smrti'? Je bůh nebo není? Potvrzuje to, že není už vlastně tehdy, když o něm jen uvažujeme? Je bůh vůbec všemohoucí, když nemůže zhotovit tak velký balvan, který by on sám neuzdvihl?
Ne vážení přátelé, nezbláznil jsem se. Toto jsou jen některé myšlenky vyslovené a zčásti i prodebatované na jedné přednášce konané v rámci BOHEMIACONU. A kdože byl ten člověk schopný debatit o věcech patřících 'každá do jiné vsi'?
Nikdo jiný než pan ing. Fikáček, toho času předseda známé MENSY, jinak sdružení lidí s IQ větším jak 130.
Nezlobte se na mne, ale ten, kdo tam nebyl, nemůže pochopit, proč tak stojím o to pozvat tohoto člověka k nám do Mladé Boleslavi. Zážitek z jeho projevu ještě ani teď, po měsíci, nevyprchal a zřejmě jen tak brzy nevyprchá.
Hrozně se mi zamlouval vedle způsobu přednesu hlavně obsah. Tedy to, o čem byla řeč. A děkuji pěkně, mluvilo se o takové spoustě věcí v takovém smyslu, že na přemýšlení pro jeden průměrný lidský mozek toho bylo až příliš. Proto doufám, že se nám přes Jirku Pelecha podaří pana Fikáčka pozvat a budete mít to potěšení si ho vyslechnout a třeba ihned mu sdělit své názory. Umí úžasně reagovat na každý dotaz nebo připomínku tak, že já jen zíral. Ale nechte se prosím překvapit...
-kalan-
Dnes jsou jeho kresby na obálce a str. 27.
Nyní z jiného soudku. Knihkupec Vališka (Klaudiánova ulice) nabízí kromě jiných knih i všechny dosud vyšlé díly československé Základny. Jedná se o jedinečný projekt literární dílny československého fandomu. Dosud vyšly tři díly (čísla 2 až 4). Nezasvěcené může zmást poněkud nejednotná úprava jednotlivých čísel, kterýžto fakt byl způsoben hledáním toho pravého. Nyní to vypadá tak, že autoři magazínu mu našli tvář, a tak všechna následující pokračování již budou zachovávat ducha i styl Základny 4. Magazín bude vycházet jednou za čtvrt roku, páté číslo by mělo být k dostání již koncem listopadu. Kromě původních povídek českých a slovenských autorů nabízí i zajímavé překlady, rady začínajícím autorům, recenze, eseje, listárnu a zprávy z fandomu a literární dílny. Vřele doporučuji všem fanům a zvláště autorům.
Poslední poznámka prvního prostředníku. Ač byli tři členové našeho klubu na Bohemiaconu v Ústí nad Labem, ani jeden z nich o tom nebyl schopen podat ucelenou zprávu ostatním. Psát dovedete, tak co vám brání? Zamyslete se nad sebou a udělejte s tím do příště něco!
-jtp-
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp-, -kalan-, Z. Töpfer a V. Vávra..
Zrovna když si tohle myslel, ozvalo se zaklepání. Tiché, diskrétní, ale neodbytné - jeho tajemník Pierre. Zavolal 'ano' a přitom uvažoval, jak je možné, že si vybere vždycky tu nejnevhodnější dobu pro své nudné 'závažné drobnosti', jak s oblibou říkal.
Pierre přišel k jeho pracovnímu stolu a začal chrlit kvanta dnešních informací, vzkazů a připomínek k dalšímu programu. Poslouchal ho povrchně a upíjel přitom ze sklenice. Náhle se však rozčilením málem zakuckal. Prosím? zeptal se Pierra nepříliš laskavě. Pane, opakoval Pierre, dnes v pět hodin přijde ten muž z XHL.
Jak to? Pierre trpělivě vysvětloval: Pane, žádá o rozhovor už přes měsíc. Nemohl jsem ho už odmítnout, pane. Rozlijete si víno, pane, podotkl pak. Věděl, že Pierre je nespokojený, jinak by své 'pane' nepoužíval tak často, ale vztek v něm probublával na povrch. Ksakru, zamumlal. Zase další otravný rozhovor s nějakým cvokem z XHL, to mu tak scházelo. Bude se ho muset zbavit jednou provždy.
Pane, řekl Pierre. Pane, máte tu dopis. Ve tři hodiny máte schůzku. S lady Miriam, pane. V pět ten rozhovor. Večer je banket ve městě. -Ano, ano já vím, Pierre. Ještě něco? Děkuji, můžete jít.
Díky němu si našel člověka, který mu byl nejlepším přítelem, i když jen v dopisech - slečnu Paulu. Slečna Paula byla prostě kouzelná, milá a vtipná a inteligentní, a její dopisy patřily k jeho velkým radostem.
Otevřel obálku. Drahý mistře Marko, začínal dopis. Lidé z klubu se znali jen podle křestních jmen a psali si na adresu klubu. S potěšením Vám mohu sdělit, pokračovala Paula, že klub PP pořádá seznamovací večírek pro své členy. Velmi ráda bych se s Vámi poznala osobně a proto doufám, že se zúčastníte. Večírek se koná v sobotu od sedmi hodin v budově klubu. Následovaly Pauliny zprávičky. Paula se nikdy nezmiňovala o penězích, politice nebo společenských problémech, což oceňoval. Tušil ale, že kdyby měl v některé z těchto oblastí potíže, dokázala by mu poradit.
Ihned napsal odpověď. Drahá slečno Paulo, rád přijímám Vaše pozvání. Bude mi potěšením se s Vámi setkat. Přidal zase svoje drobné zprávičky a obálku nadepsal adresou klubu s poznámkou 'pro slečnu Paulu'. Pomyslel si, že to je jeden z mála večírků, na které se opravdu těší.
Ostatně lady Miriam, ta hezká, i když přihlouplá dámička, taky nebyla k zahození. Svým způsobem ji měl rád. Takže je třeba připravit se na schůzku.
No prosím, už je to tady, tentokrát mladík místo staršího uhlazeného gentlemana (no ovšem, že to stejně žádný gentleman nebyl), který tu nepochodil. Mladík se dost nevychovaně hned hrnul do pracovny a ani ho nenapadlo počkat na vyzvání. Přešel to bez komentáře a řekl jen: Dobrý den. Posaďte se. Neznělo to asi moc povzbudivě, spíš naopak, ale mladík si z toho nic nedělal. Utrousil jakési slovo (vzdáleně se to podobalo 'děkuji' - nebo snad 'dobrý den'?) a spustil.
Já se jmenuji Petr Schwarz a jsem zástupcem nadace X-syndrom Help Line, která se zabývá výzkumem Legrandovy choroby a pomáhá jejím obětem. Jak jistě víte, v posledních třech desetiletích se nám podařilo téměř odstranit smrtelné následky této choroby. Stále však zůstávají někdy bohužel vážná poškození zdraví, a ty se snažíme nyní odstranit. Zároveň se také staráme o postižené a snažíme se je vrátit do normálního života, což je náročná činnost, neboť druhy poškození jsou velmi různorodé.
Ano, podařilo se mu, už značně netrpělivému, konečně vmísit do mladíkova monologu. Ano, tohle já vím (proč jen musel vědět tolik věcí, které vědět nechce?), podobnou řeč jsem slyšel už několikrát; takže co ode mne chcete?
V současné době jsme se ale ocitli ve finanční tísni. Situace je taková, že pokud vydáme potřebnou částku na výzkum, nebudeme moci zakoupit nezbytné vybavení pro nemocné, což zahrnuje i moderní a dosti drahé pomůcky, a naopak, jestliže je zakoupíme - a to je prvořadý úkol naší nadace - ztratíme možnost dalšího výzkumu. Obáváme se, že významnější pokrok by pak v dohledné době nenastal.
Tak to se obávají správně, myslel si. Kdo má dneska náladu se tím zabývat? A už je načase, aby odsud zmizel. Co pro vás mohu udělat já, zeptal se. Byli bychom vděčni za jakoukoli částku, kterou byste přispěl na náš výzkum, pane.
No konečně to z něj vylezlo. Jako kdyby to nevěděl od začátku. Jako by tohle povídání něco měnilo. Ksakru. Pokud možno klidně řekl: Je mi líto. Jistě jste informován o mém postoji k tomuto problému. Dosud jsem ho nezměnil a nehodlám tak učinit ani v budoucnu. -Ale pane, naléhal mladík mírně zoufalým tónem, náš výzkum se úplně zastaví! Stovky lidí, kteří by měli šanci žít normálně, zůstanou mrzáci!
Ještě tohle! Ze všeho nejvíc nenáviděl hraní na city. Jeho těžce předstíraný klid a zdvořilost vzaly zasvé. Pane, jestli chcete slyšet můj názor, pak žádný takový výzkum neměl nikdy začít. Třicet let jsme se bez něj obešli. Nevidím důvod, proč něco měnit!
Ale pane, kdyby takhle uvažovali všichni, kdyby to tak bylo, ještě dneska bychom umírali na tuberkulózu, rakovinu nebo selhání imunity!
Už měl dávno vypadnout. Nakvašeně odsekl: To je něco úplně jiného! Jenže mladík nehodlal přestat v diskusi. To je jedno, jaká je to nemoc... Samozřejmě, že pro vás je rakovina něco jiného! Jinak byste totiž byl už dvacet let po smrti! Ale ostatní chtějí taky žít.
Zrudl zlostí. Tohle je přece jeho soukromá záležitost! Okamžitě opusťte tento dům, zavrčel a jen s vypětím všech sil mu v tom osobně nepomohl. Zavolal Pierra. Nikdo z XHL mu sem už nevkročí.
Pane, dnes večer je ten banket. A v sobotu večírek v klubu. Půjdete tam? Zmínka o klubu ho dokonce trochu rozveselila. Ano, Pierre... nesjednávejte žádné schůzky.
Nakonec se na ni musel zeptat jednoho z organizátorů. Zjistil, že slečna Paula se skutečně účastní, v místnostech klubu by ji ale hledal marně. Slečna Paula měla vyhrazen jeden ze zadních salónků. Tam se zatím dostal jen dvakrát a znal je jako luxusní místo pro luxusní lidi. Byl proto příjemně překvapen, když tam mohl dnes vstoupit beze všech formalit a protivných zdvořilostí.
Nikdy si slečnu Paulu nijak nepředstavoval, takže neměl být udiven jejím vzhledem, ať by byl jakýkoli, ale přesto překvapený byl, ne-li vzhledem, tedy... okolnostmi, i když to pokud možno nedal najevo. Seznámil se tedy se slečnou Paulou, která se mohla pohybovat jen v invalidním vozíčku.
No a co vlastně? Jinak to byla stejně dobrá společnice, jak ji poznal z dopisů. Když ale zjistil, že ji rozhovor na to téma zřejmě vůbec nevyvede z míry, co nejtaktněji se jí zeptal, jaký že úraz její invaliditu zavinil.
To nebyl úraz, řekla Paula mile a bez rozpaků. Jsem nemocná. Ale doufám, usmála se, že to není natrvalo. Je dokonce dobře možné, půjde-li všechno tak, jak má, že za pár let budu moci sama chodit, i když jen o berlích.
Cítil se nejistě a zmateně, protože nevěděl, co má jít jak má, a také si nevzpomínal na žádnou nemoc, která způsobuje ochrnutí. Slečna Paula jeho problém odhadla téměř dokonale.
Lidé se často ptají, jakou mám nemoc. Zřejmě je to neobvyklé, znovu se slabě usmála. Mám Legrandovu chorobu. Říká se tomu také X-syndrom. Co myslíte, je naděje na vyléčení?
II. díl trilogie
Bylo načase, abych se vydal na cestu. Pomalu jsem vstal a vyhlédl na obzor. Slunce se šplhalo do nadhlavníku a obloha na sebe vzala odstín princezniných očí. Setřel jsem z předloktí zrnka písku, sebral ze země vak a loudavě se vydal do údolí.
Potok si razil cestu kamenitým korytem. Ledová voda z horské bystřiny ze mě vypudila zbytky ospalosti a po ne zrovna pohodlně strávené noci ze mě znovu udělala člověka. Překročil jsem potůček po staré dřevěné lávce a vyrazil k zámku.
Dnešek je pro mne stejně důležitý, jako předchozí dva dny. Nebo ještě důležitější. Třetí den zkoušky. Bůhví jaký úkol si princezna připravila tentokrát. Už dvakrát jsem měl namále a bojím se, že poslední úkol bude nesplnitelný. Teď už nemohu spoléhat na své psychokinetické schopnosti. Ale co, jednou jsem princ a princeznu si stejně vezmu! A žádná zkouška nemůže být tak těžká, aby se nedala splnit! Alespoň doufám!
Úvoz se vyhýbal skaliskům, za nimiž se k nebi šplhaly siluety zámeckých věží. Za ohybem cesty jsem se opět ocitl v otevřené krajině.
Po levé straně stezky se údolím rozlévalo jezero posypané slunečním zlatem. Hladinu čeřily plynové bubliny z horkých hlubinných pramenů. Právě tady jsem včera plnil druhý úkol. Princezna tu přetrhla svůj náhrdelník a perly pohodila do jezera. Do jedné je posbírat a navléci zpět na náhrdelník byl nadlidský úkol a já tušil, že ve zkoušce neobstojím. Ve stresu se naštěstí znásobily mé psyonické možnosti. Telepatický signál mého zoufalství zachytily zlaté rybky a rozhodly se mi pomoci. Do večera jsem měl všechny perly pohromadě a šperk složil k princezniným nohám. Bože, co si asi vymyslí dnes?!
Ocitl jsem se před branou. Padací most se snesl na zem a zvířil prach na cestě. Ze zámku vyjelo několik ozbrojených jezdců v lesklých pancířích a s královskými korouhvemi. Měli naspěch. Na hranicích zuřily potyčky s hordami kočovných kmenů. Po setkání s nimi mi na těle zůstalo pár jizev a šrámů a na ostří meče přibylo několik zubů a rezavých skvrn od zaschlé krve.
Královští ozbrojenci zmizeli za zákrutem stezky. Přešel jsem most a nádvoří a kamennými arkádami zamířil do trůnního sálu. Herold třikrát uhodil vyřezávanou holí o mramorovou dlažbu a vyzval mě, abych předstoupil před krále.
Sklonil jsem hlavu a poklekl. Zatímco král promlouval, kradmo jsem pozoroval princezninu tvář. Byla nehybná jako obličej sfingy a v jejích očích se hroutily celé galaxie.
"Čeká tě poslední úkol," duněla ozvěna sálem. "Když jej nesplníš..." Král se významně podíval směrem do zahrady. Ze svého poddanského postu jsem z okna neviděl, přesto jsem Zahradu smrti uchovával v paměti od prvního okamžiku, kdy jsem s ní byl seznámen. Nijak jsem netoužil spatřit svůj obraz v tom ďábelském zrcadle surrealismu, ale v tomto okamžiku už pro mne neexistovala cesta zpět.
"Vím, veličenstvo." Zalekl jsem se vlastního hlasu. Hrdlo mi stahovala neviditelná smyčka.
"Chceš pokračovat ve hře?" Překvapilo mě to. Ani jeden z mých předchůdců neměl možnost přerušit zkoušku. Chápu proč. Jsem první princ, který se přišel o princeznu ucházet. Vražda královského potomka nikomu neprojde beztrestně, proto mi král dal poslední možnost. Rozum přikazuje, abych to vzdal a vrátil se domů sice bez princezny, zato živý, ale má čest velela zůstat a bojovat do konce.
"Ano!" Vynesl jsem nad sebou definitivně ortel. Tvář princezny zůstávala nezměněna. Snad ani nedýchala. Vypadala jako dílo geniálního sochaře.
"Dobrá. Nuže třetí úkol zní: Do soumraku musíš uhodnout, na co jako první pomyslela princezna dnes ráno po probuzení."
Herold mě vyprovodil ze síně na čerstvý vzduch. Celou tu dobu jsem se snažil telepaticky proniknout do mysli princezny a najít odpověď, ale stále jsem narážel na souvislou hradbu mlčení. Buď měla princezna tak dokonalou obranu proti psyonickým vlivům, nebo prostě nemyslela na nic. Dovádělo mě to k šílenství.
Za branami zámku už jsem byl od jejího mozku příliš daleko. Vzdal jsem to a usadil se na břehu jezera. Proklínal jsem svou šlechtickou čest, která mě přikovala na místo a odsoudila k smrti. Nikdo mě přece nehlídal, mohl bych utéci a ztratit se v hlubokých hvozdech. Král má teď jiné starosti, než aby honil jednoho zbabělého prince po lesích. Ale já zůstal.
Slunce překročilo nadhlavník a nachýlilo se k horským štítům na západě. Sledoval jsem jeho žhavý kotouč, aniž bych přimhouřil oči. Slunce bylo to jediné, na co se moje mysl soustředila. Na jeho disku jakoby se rýsovala struktura mikroprocesoru. V hlavě se mi rozezvučel pískot podružné frekvence dvanáct tisíc hertzů. Ležel jsem na teplém písku a přemýšlel nad řešením princeznina úkolu.
Ležel jsem tak několik hodin a ani nepostřehl, kdy se to stalo. Informační paprsek vystřelený z ohnivého gigantu mířil přesně. Už jsem věděl na co princezna myslela. Se západem slunce jsem zabušil na bránu.
Napětí v trůnním sále dostoupilo vrcholu. Jen princezna sedící po boku svého otce byla ledově klidná.
"Vaše veličenstvo." V síni bylo slyšet tlukot desítek lidských srdcí. Jakoby atomy bombardovaly stěny urychlovače. Promluvil jsem. "Princezna myslela na 0110."
Všechno se zastavilo. Ptáci v zahradě ztichli. Celý svět se stal pouhou barevnou fotografií. Jen slunce dál pulzovalo v rytmu šedesát gigahertzů.
Oblékl si sako a spokojeně vyšel ven. Před domem parkovalo jeho auto. Nastartoval a spustil klimatizaci. Město bylo celkem prázdné a tak mu řízení v řídkém provozu nedělalo potíže. Odbočil na jižní výpadovku a přivaděč jej vyplivl na dálnici.
Konečně si mohl zakouřit. Nastavil stínítko s UV filtrem a vytáhl cigaretu. Kola pevně seděla na asfaltovém povrchu vozovky. Nepravidelná šňůra vozidel se vlekla k nekonečnému obzoru.
Zívl. Na chvíli pomyslel, co by asi následovalo, kdyby ho monotónní jízda ukolébala k spánku. Stačil by klidně vteřinový mikrospánek, volant by se stočil do strany, přední maska probořila duralová svodidla...
Sluneční paprsky se odrážely na kapotách ostatních aut a vytvářely tak z dálnice jakýsi pochod svatojánských mušek za bílého dne.
Někde v místech, kde dálnice splývala s obzorem, zaregistroval změnu. V plynulém toku vozidel se jedno pohybovalo opačným směrem. Přesto, že filtr zlepšoval viditelnost, chvíli trvalo, než si oči zvykly na sluneční odlesk.
To, co se pohybovalo tak šíleným způsobem, bylo menší závodní auto. Kličkovalo mezi ostatními a tvrdošíjně jelo v protisměru. Rychle se přibližovalo. Mac se utěšoval tím, že se nachází v jednom z krajních pruhů osmiproudové dálnice, zatímco šílenec se drží uprostřed.
Tento klid mu nevydržel dlouho. Protijezdec byl nucen uhnout před dvěma kamiony jedoucími vedle sebe do strany. Mac se ocitl v pasti. Neměl kam uhnout. Zoufale dupnul na brzdu, aby nechal trucky předjet a mohl se zařadit za ně, ale už bylo pozdě. Ať kroutil volantem jak chtěl, auto jej neposlouchalo a řítilo se vpřed, vstříc čelní srážce.
Podíval se průzorem. Jedno ze sluncí se přehouplo za horizont a v kabině se rázem zešeřilo. Aby lépe viděl, rozevřel ještě jednu sadu očí. Ladným pohybem rozevřel mytágo a uvolnil spodní polovinu těla. Byl čas připravit se na přistání.
Plavidlo pomalu vnikalo do atmosféry. Keramické opláštění bylo rozžhavené doběla. Primární mozek bytosti vyhledával nejbezpečnější místo pro přistání.
Tvor pracoval spolehlivě. Věděl, že má přesný úkol. Princezna Schémá už čekala.
Trosky / 10. číslo / 1994 Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer Korektor: Houghton Miffin Co. Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma Náklad: několik výtisků Uzávěrka tohoto čísla: 2. října 1994 Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám