Z.T. & -jtp-
-kalan-
Pravděpodobně vedlejší následek setkání s Glórií, napadlo Rena Ranotha. Jeho mysl se rozštěpila a vyrazila dvěma různými směry. Jedna polovina zvažovala možné reakce pavouků na jeho příchod, zatímco druhá hodnotila stupeň zničení přístroje pro přesun mezi prostory a případné možnosti jeho opravy.
Když se jeho nitro opět sjednotilo, mohl si profesor říci, že jeho naděje nejsou zanedbatelné. Ze všeho nejdříve musí vylákat pavouky z laboratoře. Jakmile za nimi zapadnou dveře, bude mít volné ruce k opravě zařízení. Ještě předtím si ale musí připravit dostatečné zásoby vody a potravin, protože se asi bude muset v laboratoři opevnit na delší dobu.
Chvatně nashromáždil potřebný proviant, uložil ho do batohu, který si vzal na záda, a pustil se do plnění svého strategického plánu. Ještě jednou prošel celou trasu, po které bude prchat před koutníky. Jím zvolená cesta tvořila jakousi smyčku začínající a končící u vstupních dveří laboratoře. S uspokojením konstatoval, že je všechno v nejlepším pořádku a pustil se do díla.
Otevřel dokořán dveře do laboratoře a začal tropit hluk. Pavouci - byli celkem tři - si ho zpočátku nevšímali a dál pobíhali po místnosti, postupně se ale zastavovali a obraceli se ke zdroji hluku. Chvilku nehnutě pozorovali křepčícího profesora, potom - zprvu váhavě, s každým krokem však stále rychleji - vyrazili k Renu Ranothovi.
Ten vystřelil jako šíp po vytyčené trase. Pavouci mu byli v patách. Jelikož běželi rychleji, než předpokládal, měl v polovině smyčky profesor náskok už jen několika kroků. Raději se neohlížel a pádil vpřed jako zamlada, když ještě hrával na univerzitě fotbal.
-jtp-
Příspěvek uvádíme v původním tvaru, bez jazykových či jiných korektur.
Asime připrav slavnostní oběd!
.... Není možno realisovat. Nedostatek surovin.
Proboha já vůl neobjednal maso na polévku. Pán Profesor se z toho zblázní. Tolik mu na tom záleželo.
Asime najdi řešení!
Už je všechno v pořádku. Asim se dal do práce.
Asime stůj!
Je sice pravda, že díla velkých spisovatelů současnosti i minulosti bývají prodchnuta jednou velkou myšlenkou, sdělují poselství lidstvu a čtenářstvu, ale často bývá tato veliká idea právě jenom jedna. Navíc se dá vyjádřit několika málo slovy, a zbytek, to je jen mnohastránkový nudný žvást. Nesnažme se proto za každou cenu, aby naše dílko bylo sociální kritikou, aby 'drželo prst na tepu doby', aby se stalo základním kamenem nového filosofického směru. Bylo, je, nebo teprve bude napsáno, to si přiznejme, ze zcela jiných pohnutek.
Žádná myšlenka, žádný nápad není principiálně nový, originální. S tím je třeba se hned zpočátku smířit, a počítat s tím, že vše, co napíšu, již mohlo být nejméně jednou napsáno. Otázka tedy nezní jak psát, ale
Mnohdy se ovšem nevyhneme ukradení celého příběhu, prostředí, vynálezů a mnoha dalších drobností, činících knihu knihou a povídku povídkou. Čtenář-šťoural pak místo konzumace našeho díla může puntičkářsky vyhledávat tu či onu situaci nebo podrobnost použitou a napsanou někým jiným. Pak nezbývá nic jiného, než na tuto podobnost přímo ukázat a učinit z ní záměr. Než nedokonale maskovat a skrývat odkud že to krademe námět příběhu a být odhalen kritikou jako plagiátor, je lepší se hrdě přiznat ke svému vzoru. Zde je na místě důslednost. Ať již transformujeme do SF pohádku o Červené Karkulce nebo Čingischána, tak například jména osob, států a geografických pamětihodností pozměníme pouze tak, aby stále ještě připomínala ta původní. [*]
Stejně tak není třeba vymýšlet stále nové fantastické přístroje, principy strojů času, pohony hvězdoletů, sociálně historické zápletky, situace, příběhy, ani charaktery hrdinů. Klidně použijte ty dávno vymyšlené a spolehlivě vyzkoušené. Jen je třeba vždy pamatovat na patřičném místě s nenápadným, skrytým odkazem na knihu, ze které pocházejí. Čím více potom opisujeme, tím větším dojmem působí naše sečtělost a vzdělání. Čtenář sám bude polichocen, jestliže i on zná prameny naší inspirace a dokáže je rozpoznat.
Důvody, proč se Hrdina vydává v nebezpečí, proč podstupuje zbytečné zkoušky své odvahy, jsou vedlejší. Na konci příběhu mu sice je přiřknuta jakási odměna ve formě zachráněné frigidní princezny, zachráněné Země, zachráněné jeho cti, ale toto vše je ve skutečnosti jen záminkou pro Hrdinovo sebedokazování své nepřemožitelnosti.
O tom, proč tomu tak je, dostatečně vypovídá vlastní mechanismus vzniku postav tohoto typu. Pravděpodobně každý autor se ztotožňuje s rolí hlavního hrdiny, a to nejen v případě, že tento hrdina je zároveň vypravěčem příběhu. Roli kladného hrdiny je třeba obsadit, a tak je obsazena postavou samotného autora. Ne ovšem tak docela pravdivě. Hrdina je spíš doplňkem autorova charakteru a nositelem vlastností, které jeho stvořiteli chybí nebo jsou atrofovány. Hrdina je notně vylepšený autoportrét, je to, co by chtěl autor napovídat svému okolí, že je on sám. Čím frustrovanější je autor, tím sebevědomější je jeho hrdina.
Nejen charakter hlavní postavy, ale vlastní povídka, příběh pak může dostatečně vypovídat o nedostatcích autorova charakteru, jeho fobiích, jeho frustrovanosti. Je lépe se proto pro začátek vyhnout hrdinům lidským, pozemským, právě proto, že tito až příliš odhalují čtenářstvu naše vlastní nitro. Přes upřímnou snahu nás začátečníků a nekonečné přepisování budou stále připomínat pouze přejmenované známé filmové postavy. To v lepším případě. V tom horším se může stát, že nám nesympatičtí lidé z našeho okolí, se kterými si vyřizujeme účty tím, že je obsadíme do rolí bídně zahynuvších nepřátel, se mohou poznat. Je více než jisté, že bychom si s nimi neporadili s takovým přehledem jako Hrdina.
Pak je lepší lidské role maximálně zredukovat nebo vůbec vypustit. Pro začátek je vhodnější nějaký ten humanoidní robotoid nebo nehumanoidní mimozemšťan. O takových postavách pak žádný literární kritik, a tím spíše čtenář, nemůže napsat nebo prohlásit, že jsou nevěrohodné, že jejich jednání postrádá motivaci, že jejich charaktery jsou nepřesvědčivé. S robotoidem či mimozemšťanem dosud takový kritik neměl možnost se setkat, tudíž nemá s čím poměřovat.
Pravidelné spojení máme též s kosmickými sondami Voyager 1 a 2, které startovaly 5. září a 20. srpna 1977 a postupně navštívily Jupiter i Saturn, Voyager 2 navíc i Uran a Neptun (tzv. Velká cesta, kdy se využilo příznivého seřazení velkých planet ke gravitační katapultáži sondy a tím k výraznému zkrácení délky letu). Od srpna 1992 registrují sondy oblaka nízkofrekvenčního rádiového záření, jež jsou patrně odezvou meziplanetárního plazmatu na mocné sluneční erupce. Zatímco sonda Voyager 1 je již 7,8 miliardy km od Země, zůstal Voyager 2 pozadu, ve vzdálenosti 5,8 miliardy km.
V červenci letošního roku se počítalo s aktivací televizní kamery na sondě Voyager 2 a s nepřetržitým snímkováním planety Jupiter 'zezadu', jehož cílem je zjistit případné záblesky při dopadu úlomků komety Shoemaker-Levy 9 do atmosféry obří planety. Jelikož srážka úlomků o rozměrech až 1 km proběhne rychlostí 60 km/s, odhaduje se energie uvolněná srážkou řádově na Tt TNT (stotisícinásobek energie uvolněné při explozi vodíkové pumy).
Vesmír 6/94
Ostatky předchůdce objevil mezinárodní tým pod vedením profesora Tima Whitea z Kalifornské univerzity u vesnice Aramis na severovýchodě Etiopie.
Australopithecus ramidus, jak se jmenuje náš nový předchůdce, byl drobný a živil se ovocem a listy rostlin. Podle Whiteova týmu Australopithecus ramidus připomíná šimpanze, avšak podrobná analýza jeho čelisti a zubů dokazuje, že je to již první opravdová lidská bytost.
Člověk je plodem evoluce trvající asi osm milionů let od 'rozchodu' se svými bratranci, lidoopy. Vědci však dosud neznali jeho nejstarší podoby, zvláště slavný 'chybějící článek' - společného předchůdce člověka i lidoopů. Člověk a lidoopi se podle všeho vyvíjeli odděleně pět až sedm milionů let.
Dosavadní nejstarší fosilie přímo spojené s člověkem byla stará 3,2 milionu let.
Podle MF Dnes 23. 9. 1994
Výraz 'plavidlo' je značně nadnesený, protože se vlastně jedná o drobný přístroj do hmotnosti 100 gramů osazený minisenzory (obrazovými, elektromagnetickými, chemickými, ad.), vysílačkou a bez vlastní pohonné jednotky.
Měl by vystartovat ze zemské oběžné dráhy za pomoci urychlovače částic, který by jej zhruba po dobu 15.000 vteřin postrkoval uzkým svazkem paprsků o energii 50 MeV (megaelektronvoltů). To postačí, aby tato drobná sonda vyvinula rychlost 0,33 c (třetina rychlosti světla). Touto rychlostí může dosáhnout kýženého cíle po třinácti letech.
Naše součné možnosti však zatím na podobný úkol nestačí. Podle odborníků bude trvat zhruba deset let, než technologie dospěje na potřebnou úroveň. I tak je ale nápad miniaturizace průzkumných vesmírných automatů hodný zaznamenání.
Magazín 2000 7/94
V mnoha případech tu jsou roboti představeni jako zcela dokonalí supermani (Ruka zákona), jinde se objevuje robot, který se nešťastně zamiloval (Robot, který chtěl znát všechno). Roboti tu zastávají nejrůznější funkce od policisty přes knihovníka až po velitele armády.
Přestože Válka s roboty je sbírka povídek o robotech, v některých povídkách jde spíše o příběhy a problémy lidí (Vidím tě, Simulovaný trénink) a roboti jsou zde zastoupeni jen okrajově. I tak však dokreslují vizi Harrisonova světa budoucnosti.
Kniha vyšla v originále v roce 1962 a na některých představách autora je tento časový odstup vidět. Konkrétně v těch případech, kde popisuje některé technické detaily. Ale to není příliš často, protože Harrisonovi o technické detaily zcela zřejmě vůbec nešlo. Šlo mu spíše o zamyšlení nad tím, co všechno mohou roboti dokázat, kde všude se mohou uplatnit a jak to ovlivní život lidí. Vztah lidí a robotů, v němž roboti zpravidla zůstávají v podřízeném postavení, se odráží ve všech povídkách, v některých zvlášť výrazně (Hedvábná rukavička, Válka s roboty).
Povídky jsou různé kvality, většinou však jsou dobré, nechybí jim originální nápady a často ani vtip a humor.
Knížka rozhodně patří k tomu lepšímu, co bylo v poslední době vydáno.
Konec světa již vyšel v Ikarii, a proto jsem ho při čtení knihy vynechal. Pátraje v paměti ujasňuji si, že se zde setkává Geralt se skutečným čertem. Čert však kupodivu není tím nejhorším tvorem. Najdou se jiná, daleko nepříjemnější stvoření. Tuto povídku je možno zařadit k poslední vlně příběhů, ve které Geralt (a Sapkowski) používá méně zbraní a více rozumu. Prozradím-li, že vše nakonec dobře dopadne, neprohřeším se příliš proti hodnotitelské etice.
Poslední přání, ač poslední příspěvek sbírky, je vlastně úplně první publikovanou povídkou, jejímž hlavním hrdinou je zaklínač z Rivie. Poněkud mě překvapuje, že se s ní český čtenář setkává až úplně na konec. Ale co, selská logika přece není středobodem světa. Tak tedy - Geralt s Marigoldem vypustí zlostného ducha, což si samozřejmě pěkně odskáčou. Naštěstí pro ně přichází na scénu i Yennefer. Ani zde se Geralt neohání mečem. Jako zbraň - zejména obrannou - používá své skrovné magické schopnosti a tajemná zaklínadla. Jen mi není jasné, co přesně si Geralt přál. I když si myslím, že vím, přece jen si nejsem zcela jist.
Hororově ladění Muzikanti se vyznačují natolik chmurným dějem, že tento není místy skrz chmury ani vidět. Jedná se vlastně o sled mikropříběhů několika postav, jejichž osudy se více nebo méně ovlivňují a vzájemně proplétají. Připadá mi, že tajemno a hrůza stojí daleko vpředu před vším ostatním. Třeba jsem nepochopil důvod chování místních pohlavárů. Proč to proboha dělali? Možná, že to neví ani autor. Kdyby něco podobného napsal někdo neznámý, asi by ho s tím vyhodili.
V Tandaradei! se nám autor snaží blýsknout, kolik řečí ovládá. Hmm. Takhle nějak psali studenti v minulém století a Jaroslav Hašek ve Švejkovi. Sapkowski nám zde vypráví lyricky laděný příběh o nepěkné (a neošklivé) dívce, která se svou nijakostí užírá od rána do večera a od večera do rána. V podstatě nedělá nic jiného, než že si opakuje, že není hezká. Jelikož platí, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, i kdyby ona dívka původně pravdu neměla, svým přesvědčením by ji dokázala překroutit. A pak, když už je dost užraná, najde si způsob, jak zkrásnět.
Především V kráteru po bombě se odehrává nejlepší povídka této sbírky. Zde nám autor s pomocí černého humoru odhaluje polskou - a v mnoha směrech vlastně slovanskou - duši. Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy je Polsko rozděleno občanskou válkou na několik navzájem bojujících národů. I když většinu toho dokážu pochopit, stále mi vrtá hlavou, co vede Poláky k antisemitizmu. Když tak teď o tom přemýšlím, napadá mě, že to asi bude katolické křesťanství. Ale zpět k věci - Sapkowski zde bravurně shrnuje podstatu národnostních nepokojů v Evropě. Za všechno může povyšování národa nad lidstvo, přehrabování se v dávno mrtvé historii, v tom, kdo komu kdysi více ublížil. Jen jedna technická poznámka - pochybuji, že by bylo možno dálkově zapnout výkonné zesilovače na stadionu nebo že by tyto byly stále zapnuté.
Harris, John Wyndham Parkes Lucas Beynon [V. Británie, 10. 7. 1903 ~ 11. 3. 1969]
Wyndham, John & Nobes, Patrick
A já bych ani trochu neoponoval. Aspoň tedy po přečtení článku v Interkomu č. 7 (a v Troskách č. 7/8 - tady je vidět, jak je všichni čtou - pozn. -jtp-), který má název 'Podněcují akční filmy (thrillery) děti k násilí?' od Jiřího T. Pelecha.
Autor tu uvádí svůj názor, že "možná podněcují mladé lidi k násilí," s čímž se dá vcelku souhlasit. Pokračuje přes psychologickou dedukci o jedinci, který se vzhlédne v hrdinech thrillerů jen proto, že je zamindrákovaný. Až se dostává k obavám z vlivu tzv. rodinných komedií a kreslených seriálů na děti, protože je v nich "násilí dovedně ukryto za humornými scénkami".
A závěr? Vcelku prostý. Zrušit hranici přístupnosti pro akční filmy, protože zakázané ovoce nejvíce chutná... A aby vám to nebylo divné, filmy typu 'Sám doma' a 'Tom a Jerry' také dovolit, to ano, ale jen po předchozí návštěvě u psychologa...
Logika vcelku pěkně postavená na hlavu, což ale zřejmě autor pozná až se svými dětmi. Ony totiž ty děti neskáčou z okna a ani si do sebe nepouštějí elektrický proud, i když to v příbězích Toma a Jerryho vidí. Ony jsou spokojené, veselé a ta radost je na nich vidět. Ony se jdou prát, mlátit nebo kopat po filmu typu 'Želvy ninja', kde dostali inspiraci. Zažil něčí děti Jirka T. Pelech po zhlédnutí aspoň jednoho dílu z takového seriálu? Opravdu nevím, co by mé děti (5 a 7 let) dělaly po spatření některých scén ze skutečného akčního thrilleru, a ne jenom ze 'želváků'. Raději to ale nezkouším zjistit, vzhledem k jejich dosavadnímu citovému vývoji by to pro ně asi byl dosti velký šok.
Lituji Jirkovy děti (jestli s takovouto hrůznou úvahou vůbec nějaké bude mít), protože jim asi zakáže i Perníkovou chaloupku (lidi se tam mají strčit do pece), a zřejmě i mimo jiných onu v titulku použitou Červenou Karkulku (vlk přeci žere lidi a myslivec mu párá břicho). Vždyť je v nich přeci ono "násilí dovedně ukryto"...
On jim asi raději povolí koukat se na všechny možné vraždy.
Karel Lachman
S ohledem na předpoklad, že doprovodné programy se půlrok od půlroku nemění (až na formu zaměření vstupního testu), budu se věnovat jen poradě samé. Průběžně jsem si totiž střídavě dělal poznámky a střídavě se chytal za třeštící hlavu. Hlava se mi chtěla rozskočit odezvou na klesající procento kyslíku a stoupající procento adrenalinu v krvi radících se.
Takže, porada sestávala z několika hlavních a vzájemně se proplétajících bodů. Začali jsme pěkně zčerstva - hlasováním o dějišti Parconu 1995. Jednohlasně byl přijat jediný ochotný kandidát - Ústí nad Labem (SFK Nazca). P'95 tedy proběhne v severočeské metropoli současně s BC'95 v září. Posun termínu není možný žádným směrem. Organizátoři se totiž snaží vytěžit co nejvíce z Worldconu probíhajícího poslední srpnový týden ve Skotsku a přizvat odtud jinak těžko dosažitelné Američany. Kromě osvědčených Jeschkeho a Sapkowskeho má jít o T. Pratchetta, D. Adamse, R. Zelaznyho, J. Arnauda a několik dalších, dosud tajných. Ústečané se poučili z prvního ročníku BC (viz níže), takže akci rozplánovali pouze na tři dny, zrušili sobotní párty, oddělili klání drakobijců od normálního programu a přislíbili rozšířit kapacitu občerstvovacích stanic.
Jednání o dějišti Parconu v roce 1996 byla odložena na jarní poradu. V úvahu prozatím přicházejí dva kandidáti - Brno / Lednice a Ústí nad Labem. Členové SFK Nazca navíc koketují s Euroconem, který má v roce 1996 proběhnout v Bulharsku, což by se možná ještě dalo zvrátit.
Následovaly zprávy z conů pořádaných v letošním roce. Jediná vážnější výhrada k Parconu (Banská Bystrica) (o jazykové mutaci Kočasu všichni taktně mlčeli) byla k počítačem vedené prezenci, která je prezidentem i některými ostatními zatracována a vzata do klatby. Já sdílím názor pořadatelů, že skutečně urychluje práci a problémem není agenda samotná, ale následná logistika. Navíc jedinou frontu vytvořilo osazenstvo Peškobusu dorazivšího z Prahy v pátek v časných ranních hodinách. Předběžná účetní uzávěrka hovoří o ztrátě 17.000 Sk, která může být ještě snížena, například prodejem Kočasů.
Bohemiaconu 1994 v Ústí n/L se zúčastnilo něco kolem 800 lidí, z toho 350 drakobijců, z toho 200 nepřihlášených. Celkové náklady se pohybovaly kolem 60.000 Kč a pokud vše dobře dopadne, bude rozpočet vyrovnaný. Kromě zmatků s ubytováním byly výhrady i k párty pořádané ve stísněných prostorách menzy a bez ozvučení. Do Soutěže o pangalaktický megacloumák musí být doplněna klauzule, aby byl tento nápoj sestaven pouze z lidmi poživatelných látek. Padl návrh, že by nebylo od věci do burzy zařadit kromě knih i různé relikvie, případně uspořádat tombolu.
Telegraficky z dalších conů: Geacon (Gea Boskovice) trpěl nedostatkem účastníků, nepřijeli ani všichni přihlášení; pravděpodobná příčina - termín týden po BC. Vacucon (Makropulos Šumperk) je periodický relaxační con probíhající jednou za měsíc až šest týdnů. Mlejncon probíhá zpravidla na jaře a na podzim a je to další relaxační con, tentokrát vhodný i pro rodiny s dětmi. Plkon (Plzeň) je tradiční pivní con s pečeným prasetem, koupáním v mělké vodě a procházkami na čerstvém vzduchu. Letos se ho zúčastnilo 14 lidí.
Následoval přehled připravovaných akcí (uvádím chronologicky) :
Tolik tedy shrnutí podzimní porady. Další jarní porada proběhne opět v Březové nad Svitavou ve dnech 21. ~ 23. 4. 995, podzimní 20. ~ 22. 10. 1995. Na jarní poradě mají být předneseny nominace na cenu Ludvík 1995.
-jtp-
Vždy však jen jednoho a vždy jej musí vysadit podle jeho přání na kterékoliv planetě, kterou si tento jedinec určí, případně jej musí nechat dožít na lodi.
Při dosažení konce Ramena hvězd je koráb i s pasažérem prostorovou smyčkou vrácen na začátek své nikdy nekončící cesty. Tento návrat je však pro přítomného jedince nečekaným překvapením.
Americký autor John Brunner patří k současné špičce žánru sci-fi a u nás je znám pouze ze slovenské verze jeho románu Úplné zatmenie. V českém jazyce vychází tento autor poprvé.
Podle obálky knihy
Podle obálky knihy
Skupina amerických miliardářů vytvoří umělý ostrov Standard-Island, který má sloužit jako trvalé sídlo nejbohatších lidí tohoto světa. První část knihy popisuje plavbu ostrova po Tichomoří, jeho umělé klima, pohyblivé chodníky, elektromobily a další vymoženosti, druhá pak líčí dramatické události po krachu společnosti a rozdělení ostrova mezi dva soupeřící magnáty. Výsledkem je naprostá zkáza ostrova.
Nové knihy 40/1994
Nové knihy 40/1994
antologie polské fantasy - 12 novel
A. Buškov: Rytířka Natal, brož., listopad 40,- Kč
R. E. Howard: Conan, váz., říjen, 150,- Kč
soubor všech Howardových povídek o barbaru Conanovi, včetně Nemedijských kronik conanovské bibliografie
magazín Poutník: Conan, muž s mečem, brož., říjen, 60,- Kč
povídky Sprague de Campa, které jsou přímým pokračováním příběhů o Conanovi napsaných R. E. Howardem
A. McCaffrey: Bílý drak, brož., říjen, 69,- Kč
J. M. Roberts: Conan neohrožený, brož., listopad, 60,- Kč
G.-J. Arnaud: Stanice fantómů. 13. led. společnost, Najáda, 1994, 45,- Kč
David Gerrold: Střetnutí na Farpointu, X-EGEM, 1994, 49,- Kč
C. J. Cherryhová: Odvážná Chanur, Návrat, 1994, 69,- Kč
druhý díl pentalogie
P. D. Jamesová: Země prázdných domů, 1994, 80,- Kč
M. P. Kube-McDowell: Odyssea +
+ Mike McQuay: Podezření, Knižní klub, 1994, 106,- Kč
John Morressy: Kedrigern doma a na cestách, 1994
Ondřej Neff: Milénium 2 - Země bojující, Golem Ríša, 1994 49,- Kč
Andrzej Sapkowski: Tandarei!, Leonardo, 1994, 69,- Kč
[Editor Darell Standing] Brutal horror #1, Ghenna Publish., 1994, 58,- Kč
J. R. R. Tolkien: Nedokončené příběhy, Mladá fronta, 1994
Jules Verne: Plující ostrov, Mustang, 1994, 99,- Kč
Roger Zelazny: Prokletý Dilvish, Laser, 1994, 58,- Kč
Erich von Däniken: Prorok minulosti, Naše vojsko, 1994, 84,- Kč
Chalil El Hakim: Tajemství pyramid, 1994, 69,- Kč
Frank P. Jones: Čas bohů. Největší záhady světa, Dialog, 1994, 53,- Kč
John Spencer: Encyklopedie UFO, ETNA, 1994, 149,- Kč
Blíží se nejen konec thoto roku, blíží se také termín dalšího pokusu o aktivitu našeho SF klubu. Tentokrát chceme ve spolupráci s Mensou ČR [Mensa = organizace sdružující lidi s IQ nad 130] nabídnout nejen přednášku s jejím předsedou - Honzou Fikáčkem, ale zároveň také možnost pro všechny zvědavé a sebevědomé - možnost ověřit si výši takzvaného inteligenčního kvocientu. Ano, 15. prosince dojde k prvnímu historickému oficiálnímu testování IQ v Mladé Boleslavi. Už slyším ty otázky: 'Kdy?' 'Kde?' 'Za kolik?'. Proto rád poskytuji odpovědi: 'Ve čtvrtek, 15. prosince t. r. od 17.30' 'Ve víceletém gymnáziu v Palackého ulici' 'Jednotná cena podle pravidel Mensy je stanovena na 100,- Kč za jednu testovanou osobu'. Doufám, že tentokrát nám konečně všechno klapne a konečně se nám tak podaří protrhnout pytel smůly, který na nás padl ve chvíli, kdy pro nulovou účast pozvaných odpadla beseda se SF autorkami. Nechme se překvapit.
Když jsem tak přemýšlel, na koho tentokrát použiji svůj prostředník, dospěl jsem k závěru, že výjimečně použiji prostředníkova souseda - ukazovák - vhodný to nástroj zejména k ukazování. Na co chci ukázat? Na mimořádnou a nepravidelnou přílohu Trosek - Náměsíčník. Toto malé překvapení se zrodilo v mé hlavě jedné deštivé říjnové noci, kdy oblohu nekřižovaly blesky, ani nic jiného. Nejdenalo se ani o bezesnou noc, protože jsem vzápětí po osvícení usnul a dokonce se mi i zdál sen. Barevný a poměrně zajímavý. Byl skoro ze života. Mého. Jen semtam něco chybělo, semtam bylo něco navíc. To je ale tak všechno, co vám o něm můžu říct. Víc si totiž nepamatuji.
-jtp-
Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).
Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp-, -kalan-, neznámý, Z. Töpfer, L. Valehrachová a V. Vávra.
Víťa odešel a hraný úsměv v její tváři vystřídala napjatá nervozita. Chtěla se ale dozvědět pravdu za každou cenu. Lékař ji však předešel. "Podívejte, paní," řekl, jak se jí zdálo, opatrně, "váš syn má Legrandovu chorobu, X- syndrom."
Vyjeveně na něj pohlédla: "To ale - to přece nic není, ne?" Lékař si povzdechl. "Legrandova choroba je - poněkud zvláštní, víte? Tím chci říct, že se může projevit různým způsobem. Naprostou většinu případů lze úplně nebo zčásti vyléčit." Tady se zadrhnul a nevěděl, jak dál. "Takže to znamená, že Víťa patří k tomu zbytku, to tím myslím chcete říct? Tak vám děkuji," řekla mrazivě a otočila se k němu zády. Na odchodu se ale znovu obrátila. "Mám chystat rakev do měsíce nebo do roka?" Nečekala na odpověď, protože ji znala; ona žádnou rakev chystat nebude. Doktor může říkat, co chce, ale bůh není.
"Co je?" zeptal se, ale věděl, že zaručeně něco otravného nebo nepříjemného, co nikdo ze starších dělat nechce. Vzdychnul a zaklepal na dveře.
Jako by si to nemyslel, samozřejmě. Šéf se usmíval téměř medově - znamení nevěstící nic dobrého. "Podívejte, Pavle, máme tady tu reportáž pro nedělní přílohu. Rád bych, abyste se na to podíval vy."
Vzal si papír, který mu šéf podával a zeptal se: "Kam to je?"
Šéf se opět usmál. "No - raději počítejte takové tři hodiny na cestu."
Rozloučil se a odkráčel. Nálada pod psa. Starý Václav pokýval hlavou, taky si tohle prožil, ale už je to let. "Snad na tebe ta tvoje počká, Pavle," řekl. Kdo si počká, ten se dočká, napadlo ho. Ušklíbl se. Dočká, ale až bude tak starý jako Václav. Možná. Vzal si svoje věci a vypadnul. Dobře; dneska si teda udělá volno.
Plakala. Smutek proměněný v slzy dopadal na dívenčin obličej a nemohl jí už nijak uškodit. Viděla, že Klárka je klidná a uvolněná, a skrze slzy se začala usmívat. Ruce už nepotřebovala. Postavila se a kývla na její matku. "To je v pořádku. Odpoledne si ji můžete odvézt." Usmála se na ni a rychle odešla. Potřebovala samotu. Ne všechen smutek se totiž dá vyplakat.
"Dobrý den," pozdravila ho rozechvěle, jen s malou nadějí i přes svou rozhodnost. "Vy jste... slečna Diana?"
"Ano," odpověděl ten hlas krátce.
"Já totiž... můj syn má Legrandovu chorobu a..." Hlas nečekal, až bude pokračovat, a téměř už zavěsila, jak se bála odmítnutí nebo několikaměsíčního čekání nebo příliš vysoké ceny, ale nic z toho ji nepotkalo. "Jistě, přijeďte, teď je tu i několik míst k přespání... A platit," pokračoval hlas, jako by znal všechny její pochyby, "nemusíte hned. Dohodneme se pak. Nashledanou," skončil spěšně a ze sluchátka se ozvalo klapnutí.
Chvilku tomu prostě nevěřila, ale to brzy přešlo. "Víťo," zavolala, "chtěl bys zítra na výlet?"
V nemocnici ho přepojili hned, známý měl kupodivu volno (i když jen kvůli odložené operaci). "Takže," řekl mu po chvíli přemýšlení, "tu tvoji Dianu znám. Není podvodník, totiž, ona neumí léčit jako doktor, ale dovede změnit psychiku, a to funguje. Radši se jí zeptej osobně. Já musím končit. Měj se."
Zavěsil, měl asi zase práci. Pavel chvíli jen tak seděl a pak si pomyslel: No nazdar. Nebyl z toho moc moudrý a měl takové tušení, že z tohohle se vyklube pěkný zamotanec problémů.
Psaníčka přinášela úlevu, stejně jako hudba nebo knihy. V pokoji vedle ale čekala malá Dana a Kája a Zuzka. Ráda by zapomněla, ale nešlo to. Ještě ne.
V tomhle kraji se snad není možné vyznat. Adresa na papírku vypadala jednoduše, ale ona se teď marně rozhlížela a nevěděla, na kterou stranu se dát. Víťa byl už unavený, snadno se unavil.
Tak, rozhodla se. Zeptám se prvního člověka, kterého uvidím. Co je koneckonců špatného na tom, že Víťa je nemocný. Sotva si to domyslela, uviděla mladého muže, který jí mimochodem nebyl moc sympatický, jak jde směrem k nim. Odhodlaně popošla několik kroků a počkala, až k ní dojde. "Dobrý den, promiňte, jak se dostanu ke slečně Dianě?"
"Tady doprava," řekl ten muž bez zaváhání a dodal: "Máme společnou cestu."
To snad ne, pomyslel si pak, když uviděl slečnu Dianu. Její obličej byl uzavřený, stejně jako byly uzavřené její myšlenky a srdce. Od ní se toho moc nedoví. Prohlížela si ho a zdálo se, že ho okamžitě vyhodí. "Vy jste ten od novin?" zeptala se konečně a jenom pokrčila rameny: "Tak pojďte dál." A už si ho nevšímala. Jako bych byl vzduch. Ach jo.
Cítila se unavená, když skončila, ale malý Víťa neměl moc času. Zatímco se zabývala Zuzkou, usnul. Sklonila se nad ním opatrně, aby ho neprobudila, a jemně se dotkla jeho\ tváří.
"Já tomu nerozumím," říkala slečna Diana. "Necítím nic, žádný smutek, jenom klid, smíření."
"Co to znamená?" ptala se jí. "Nemůžete mi pomoct? Prosím, on nesmí umřít. Já nedovolím, aby umřel. To nejde. Musíte..." přestala mluvit a rozplakala se.
"Dobrá. Já se pokusím. Ale jděte pryč. Jděte." Vtiskla ji zkoprnělému novináři do náruče a nechala ho, aby se o ni postaral.
Podíval se na hodinky. Slečna Diana byla s Víťou přes půl hodiny. Zase se ho zmocnil ten divný pocit. "Jdu se tam podívat," řekl napůl sobě a napůl Víťově matce. Chtěla něco namítnout, ale pak se vydala za ním.
III. díl trilogie
Lina se zhluboka nadechla a prolistovala databanku. "JonKarlow," odpověděla téměř okamžitě.
"Ten nový?" ujistil se Luko.
"Ano," přisvědčila. "Mám ho zavolat?" zeptala se předvídajíc šéfův tok myšlenek.
"Samozřejmě. Ať ke mně okamžitě přijde!" Odpověděl nasupeně.
Spouštějíc vyhledávač říkala si Lina, že elév oddělení musel provést opravdu něco strašného, když ji její pedantický šéf dokonce zapomněl obdařit pravidelnou dávkou ranních ponaučení a příkazů.
Ze zavírajících se dveří ještě vyhlédla Lukova nasupená hlava, která úzkou štěrbinou úst vypustila něco jako "Uvařte mi pořádnou dávku kafradla. Budu ho potřebovat."
Ten se na něj nechápavě zadíval: "Co máte na mysli pane?"
"On se ještě ptá! Je tady půldruhého dne a neví, co dělá!" Vykřikoval šéf a jeho obličej měnil barvu jak fofrník. "Jste autorem a realizátorem projektu TR-803?!"
Z intonace přeskakujícího hlasu nebylo možno rozlišit, jedná-li se o otázku řečnickou, nebo normální, a proto zůstal JonKarlow raději zticha.
Šéf vzápětí pokračoval: "Kdo a kdy vám to schválil?" Tentokrát se mu dařilo držet hlas na uzdě.
"Schválil jste mi to vy přesně před šestnácti dny. Měl jste k projektu několik připomínek, které jsem samozřejmě respektoval. Promiňte, ale stále ještě nechápu..."
"Dneska ráno mi volal šéf propagandy. A nepřál bych vám být v té chvíli na mém místě. Seřval mě jako malého kluka! Mě! Šéf propagandy! To jste se sakra nemohl poradit se zkušenějšími kolegy?!"
JonKarlow zvolil taktiku 'ryba' a čekal, jak se věci vyvinou.
"Proč jste jim proboha prozrazoval chemickou podstatu života na naší planetě?! A jak se vám provedlo propašovat záběry naší planety do chráněné zóny?!"
Mladík usoudil, že nadešla vhodná chvíle, a tak promluvil: "Vycházel jsem ze všech dostupných dat získaných na studijním objektu TR-803 a podle nich jsem sestavil optimální strategii." Snažil se mluvit klidně a vyrovnaně. Jeho hlas ho již několikrát vyvedl ze svízelných situací a zdálo se, že začíná zabírat i nyní. Pozdvihl naditou aktovku a opatrně se zeptal: "Mohu vám ukázat podklady?"
"Proč si myslíte, že jsem si vás nechal zavolat? Posaďte se konečně a ukažte mi to."
"Pane docente," vzal si slovo asistent Věnceslav Havlík, "výsledky posledních rozborů jednoznačně vedou k závěru, že kromě života na bázi uhlíku, který je běžný u nás, existují ve vesmíru i organizmy, jejichž podstata je založena na jiných stavebních látkách." V rychlém sledu stiskl několik kláves a na promítací desce se objevilo jakési molekulární schema. "Tady vidíme základní stavební prvek hmoty objevené sondou Voyager II za hranicemi Sluneční soustavy."
"Jaká je pravděpodobnost, že mohlo dojít při přenosu dat na takovou vzdálenost ke zkreslení?" otázal se docent.
"Zhruba patnáct procent. Zdroje elektřiny na sondě nepracují na plný výkon. Navíc již jednou - zhruba před čtrnácti měsíci - musel být vyřazen jeden paměťový blok pro podezření z poruchy." Informoval ho Havlík. "Od té doby však pracoval počítač sondy spolehlivě."
"Dobrá, zatím tedy budeme brát přijatá data jako pravdivá. Jak jste daleko s analýzou hmoty? Na čem je postavena?"
"Určitě se nejedná o křemík," ujala se slova Milena Hnědá, nejzkušenější z docentových asistentů. "Všechno nasvědčuje tomu, že jde o daleko složitější strukturu."
JonKarlow stále ještě udržoval neutrální, lehce skleslý výraz ve tváři, usoudil ale, že bezprostřední nebezpečí pominulo, a proto se nabídl, že během dvou hodin připraví šéfovi přesvědčivé podklady na zasedání rady Oddělení.
V duchu si již mnul ruce a usmíval se od ucha k uchu. První projekt po škole a už se o něm mluví. Už se o něm ví. I když to má i své stinné stránky, občas se to hodí. Dovednost je jenom jednou složkou úspěšných. Pravda, v tomto a možná ještě několika dalších projektech se bude muset spokojit jen se spoluautorstvím. Údělem schopných podřízených je šplhat po tělech svých neschopných šéfů k metám nejvyšším. Zanechal myšlenek na jasné zítřky, odrázoval do své kanceláře a pustil se do posledních úprav šéfova vystoupení, jehož koncept měl připraven ještě než začal. Pokud neuspěje s tímhle, může jít cvrnkat buličky.
Luko měl na prostudování podkladů celý den, což mu stačilo k tomu, aby dokázal toto své adoptivní dítě uhájit před kýmkoli. "S ohledem na věk a zkušenosti mého kolegy byl našemu týmu svěřen úkol menšího rozsahu, konkrétně se jedná o třetí planetu hvězdy Miriel, která byla průzkumnými sondami označena za perspektivní ve vzdálenějším časovém horizontu, tedy po dobu, než klesne hustota osídlení planety původní faunou a flórou pod kritickou hodnotu. Nicméně jsme na svěřenou úlohu napřeli všechny síly našeho mladého kolektivu a záhy jsme zjistili, že naše Základní hmota je schopna ovlivňovat jejich látkovou výměnu. Působení našich chemických látek velice účinně zkracuje délku existence jednotlivých organizmů na oné planetě - pro zjednodušení jí budu nazývat 'Číslem tři'." Před ztichlým gremiem se míhaly pestrobarevné grafy a jiné impresionistické obrazce, které podtrhovaly Lukův sugestivní proslov. Ten pokračoval: "Z našeho genofondu jsem vybrali vhodnou rostlinu, kterou jsme adaptovali na život na Čísle tři. Poté jsme nejvyvinutějším živočichům prozradili technologický postup výroby Základní hmoty."
V místnosti to zašumělo. Trvalo dosti dlouho, než utichly tlumené hovory a Luko mohl postoupit o krok dále: "Chápu vaše zděšení, v tomto konkrétním případě ale není na místě. Máme situaci plně pod kontrolou a obyvatelé Čísla tři si vůbec nepřipouštějí, že by právě tato rostlina měla pocházet z jiné planety."
Docent pouze přikývl a pokynul své asistence, aby pokračovala.
Ta snad ani jeho gesto nepostřehla, byvši zahloubána do svých poznámek. "Nicméně se jedná o velice zvláštní sloučeninu, protože se nám zatím nepodařilo rozdělit ji na jednotlivé stavební prvky běžné na Zemi."
Doktor Pávek se konečně ujal slova: "Podařilo se vám alespoň zjistit, jestli tato sloučenina existuje i u nás?"
Asistentka zvedla hlavu a pohlédla na Věnceslava Havlíka: "Zásluhou tady pana kolegy, přesněji díky jeho slabůstce, jsme na to přišli vlastně náhodou. Všechny naše testy vedly do slepé uličky. A právě díky Vaškovi jsme na to konečně přišli."
"Tak už nás nenapínejte, kolegyně," zavrtěl se docent Pávek na židli, "o jakou sloučeninu tedy šlo?"
Hnědá na něj namířila průzory svých brýlí: "Ta sloučenina snad ani žádný oficiální chemický název nemá. Běžně se jí ale říká čokoláda."
Docent si tu informaci nechal několikrát projít hlavou, než konečně promluvil: "To tedy znamená, že kromě života na bázi uhlíku existuje i život na bázi čokolády!"
Předsedající jej přerušil: "Pane přednosto, nesešli jsme se zde proto, abychom poslouchali váš obšírný výklad o jakési nepatrné oběžnici a jejích pitoreskních obyvatelích. Udělili jsme vám slovo, abyste nám vysvětlil, proč jste do chráněného pásma ilegálně dopravili obrazové záznamy z našeho světa a proč jste je šířili mezi obyvateli třetí planety soustavy Miriel. Oprostěte se prosím od zbytečností."
Luko počkal, až utichne vlna souhlasného mručení, skučení a vrčení. Potom prohlédl všechny podklady a pokračoval: "Naše poznatky o Čísle tři vedou k tomu, že nám její původní obyvatelé nijak nepřekážejí. Proto jsme dospěli k závěru, že mnohem rychlejší, než čekat na jejich vymření a mnohem humánnější, než přistoupit k jejich násilnému vyhlazení, by bylo, kdybychom se pokusili navázat s nimi kontakt na základě vzájemné prospěšnosti a nevměšování."
"Opět se odkláníte od hlavního problému." Předsedající měl co dělat, aby překřičel další vlnu pobouření, vzdouvající se tentokrát zejména mezi zástupci radikálů. "Naposledy vás upozorňuji, abyste byl stručný a věcný."
Luko ještě chvilku počkal a potom, srdnatě překřikuje bouřící opozici, navázal přerušenou řeč: "Snímky z naší planety jsme rozšířili mezi vzorkem populace na Čísle tři proto, abychom otestovali jejich možnou reakci na náš příchod. Výsledky zcela splnily naše očekávání. Vizuální záběry z našeho světa doplněné pro ně příjemnými zvuky byly přijaty beze zbytku kladně a takzvaná reklama 'Čokoládový svět Orion' se mezi námi vybranými zástupci obyvatelstva stala na dlouhou dobu nejúspěšnějším pořadem svého druhu."
Směs impresionistických grafů vrhaná do prostoru nad mluvícím přednostou byla vystřídána oněmi tolik diskutovanými záběry z městečka Modřínov a ze všech stran se začaly ozývat podivné, za uši tahající zvuky. Všichni přítomní ztichli, takže Luko již nemusel tolik křičet: "Vážení, nyní již jen zbývá připravit na náš příchod i zbývající tvory žijící na Čísle tři a osidlování může začít. K tomuto účelu jsme již připravili dodatky k projektu TR- 803, ve kterých vycházíme z předpokladu, že bychom v přechodném období žili na planetě spolu s domorodci."
Trosky / 11. číslo / 1994 Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer Korektor: Houghton Miffin Co. Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma Náklad: několik výtisků Uzávěrka tohoto čísla: 2. listopadu 1994 Zpracovalo DTP studio MaPes
Zpět k Troskám