SCI-FI KLUB J. M. TROSKY Mladá Boleslav

č. 11 - 2. listopadu 1994


Obsah:


Z klubu

Večer se SF

Další Večer se sci-fi se konal v pátek 7. 10. Opět byla řeč o nadaci a různých dalších věcech. Ač bez průkazek opravňujících ke vstupu, troufli jsme si přijít do Divadelního klubu. A hle - díky nám se velice ochotná paní vedoucí necítila tak sama. Byli jsme totiž jedinými hosty, anžto v divadle právě probíhala premiéra. A přestávka buď nebyla vůbec, nebo hodně pozdě, nebo se prostě nikomu z diváků navštívivších představení nechtělo trmácet takovou dálku.

Z.T. & -jtp-

Máme potvrzený termín

na besedu s Ing. Fikáčkem. Jirka Pelech ho pozval a on souhlasil. Termín 15. prosince máme tedy v divadle potvrzený a malá scéna je pro nás rezervována od 19.30. Navíc mi ředitel divadla pan Skřípecký pomohl zjistit adresu Mandaly pana Calábka. Jak u něj pochodíme, vám samozřejmě sdělím.

-kalan-

Příběh na pokračování - 8. díl 1. příběhu

U dveří vedoucích do laboratoře se zastavil. Překvapilo ho, že byly pootevřené. Opatrně nahlédl dovnitř a to, co uviděl, mu málem vyrazilo dech. Jeho laboratoř připomínala kůlničku na dříví. Všude po zemi se válely trosky přístrojů a zpustošenou místností se proháněli podivní osminozí tvorové velcí asi jako rys. Ač nebyl profesor zoologem, přesto poznal ve zrůdách poněkud přerostlé exempláře pavouka koutníka.

Pravděpodobně vedlejší následek setkání s Glórií, napadlo Rena Ranotha. Jeho mysl se rozštěpila a vyrazila dvěma různými směry. Jedna polovina zvažovala možné reakce pavouků na jeho příchod, zatímco druhá hodnotila stupeň zničení přístroje pro přesun mezi prostory a případné možnosti jeho opravy.

Když se jeho nitro opět sjednotilo, mohl si profesor říci, že jeho naděje nejsou zanedbatelné. Ze všeho nejdříve musí vylákat pavouky z laboratoře. Jakmile za nimi zapadnou dveře, bude mít volné ruce k opravě zařízení. Ještě předtím si ale musí připravit dostatečné zásoby vody a potravin, protože se asi bude muset v laboratoři opevnit na delší dobu.

Chvatně nashromáždil potřebný proviant, uložil ho do batohu, který si vzal na záda, a pustil se do plnění svého strategického plánu. Ještě jednou prošel celou trasu, po které bude prchat před koutníky. Jím zvolená cesta tvořila jakousi smyčku začínající a končící u vstupních dveří laboratoře. S uspokojením konstatoval, že je všechno v nejlepším pořádku a pustil se do díla.

Otevřel dokořán dveře do laboratoře a začal tropit hluk. Pavouci - byli celkem tři - si ho zpočátku nevšímali a dál pobíhali po místnosti, postupně se ale zastavovali a obraceli se ke zdroji hluku. Chvilku nehnutě pozorovali křepčícího profesora, potom - zprvu váhavě, s každým krokem však stále rychleji - vyrazili k Renu Ranothovi.

Ten vystřelil jako šíp po vytyčené trase. Pavouci mu byli v patách. Jelikož běželi rychleji, než předpokládal, měl v polovině smyčky profesor náskok už jen několika kroků. Raději se neohlížel a pádil vpřed jako zamlada, když ještě hrával na univerzitě fotbal.

-jtp-

? Pokračování příště ?

Literární dílna

Došel nám první literární příspěvek do naší literární dílny. Přečtěte si jej, zamyslete se nad ním a pokuste se svým upřímným hodnocením pomoci autorovi při jeho dalších literárních pokusech. Prostor pro hodnocení naleznete na stránkách tohoto fanzinu nebo při schůzce sci-fi klubu.

Příspěvek uvádíme v původním tvaru, bez jazykových či jiných korektur.

Slavnost

Dnes je tedy ten slavný den. Pán Profesor představuje svého robota. A já jsem u toho. Dodnes tomu nemohu uvěřit. Nikdy jsem nevynikal chytrostí. Spíš naopak. Už od mala se mi všichni smáli že myslím nahlas. Nemůžu si pomoct. Když na něco myslím tak to říkám nahlas. Tak dlouho se mě to snažili odnaučit až sem se nenaučil číst ani počítat. Ale Pán Profesor byl na mě vždycky hodnej. Nechal mě u sebe bydlet a já se mu starám o dům. Pán Profesor má krásnej dům s velkou zahradou. Ale já mám na všechno Asima to je Profesorův robot ani nevím jak na to jméno přišel. Stačí jenom poručit a Asim udělá co je třeba. Dnes tedy stačí poručit.

Asime připrav slavnostní oběd!

.... Není možno realisovat. Nedostatek surovin.

Proboha já vůl neobjednal maso na polévku. Pán Profesor se z toho zblázní. Tolik mu na tom záleželo.

Asime najdi řešení!

Už je všechno v pořádku. Asim se dal do práce.

Asime stůj!

Jak správně opisovat, a mnohé jiné problémy začínajícího spisovatele SF (2. díl)

Václav Vávra

3. Myšlenky a nápady

První zásadní chybou začínajícího autora je, že se snaží, aby jeho dílko přinášelo také jakési poselství. Ohlupován povinnou školní četbou se snaží, mnohdy násilně, zamontovat do příběhu například vítězství Člověka nad přírodou, varování před jadernou katastrofou, varování před ekologickou katastrofou, varování před .... doplň si sám.

Je sice pravda, že díla velkých spisovatelů současnosti i minulosti bývají prodchnuta jednou velkou myšlenkou, sdělují poselství lidstvu a čtenářstvu, ale často bývá tato veliká idea právě jenom jedna. Navíc se dá vyjádřit několika málo slovy, a zbytek, to je jen mnohastránkový nudný žvást. Nesnažme se proto za každou cenu, aby naše dílko bylo sociální kritikou, aby 'drželo prst na tepu doby', aby se stalo základním kamenem nového filosofického směru. Bylo, je, nebo teprve bude napsáno, to si přiznejme, ze zcela jiných pohnutek.

Žádná myšlenka, žádný nápad není principiálně nový, originální. S tím je třeba se hned zpočátku smířit, a počítat s tím, že vše, co napíšu, již mohlo být nejméně jednou napsáno. Otázka tedy nezní jak psát, ale

4. Jak správně opisovat?

Pokud potřebujeme použít myšlenku vyčtenou u jiných autorů, je nevhodné vyslovovat ji z pozice vypravěče-autora a vystavovat se riziku nařčení z nepůvodnosti. Daleko vhodnější je nechat inkriminovaná slova pronést hrdinu příběhu. Jako reproduktor cizích myšlenek pak vystupuje náš smyšlený hrdina. Byl to přece on, kdo pronesl tu větu přečtenou jinde. My nemusíme zdržovat spád děje uváděním pramene v poznámce pod čarou, a je plně na čtenáři, aby pátral ve své paměti, odkud že jsou mu ta slova povědomá. Nejsou-li mu povědomá, tím lépe.

Mnohdy se ovšem nevyhneme ukradení celého příběhu, prostředí, vynálezů a mnoha dalších drobností, činících knihu knihou a povídku povídkou. Čtenář-šťoural pak místo konzumace našeho díla může puntičkářsky vyhledávat tu či onu situaci nebo podrobnost použitou a napsanou někým jiným. Pak nezbývá nic jiného, než na tuto podobnost přímo ukázat a učinit z ní záměr. Než nedokonale maskovat a skrývat odkud že to krademe námět příběhu a být odhalen kritikou jako plagiátor, je lepší se hrdě přiznat ke svému vzoru. Zde je na místě důslednost. Ať již transformujeme do SF pohádku o Červené Karkulce nebo Čingischána, tak například jména osob, států a geografických pamětihodností pozměníme pouze tak, aby stále ještě připomínala ta původní. [*]

Stejně tak není třeba vymýšlet stále nové fantastické přístroje, principy strojů času, pohony hvězdoletů, sociálně historické zápletky, situace, příběhy, ani charaktery hrdinů. Klidně použijte ty dávno vymyšlené a spolehlivě vyzkoušené. Jen je třeba vždy pamatovat na patřičném místě s nenápadným, skrytým odkazem na knihu, ze které pocházejí. Čím více potom opisujeme, tím větším dojmem působí naše sečtělost a vzdělání. Čtenář sám bude polichocen, jestliže i on zná prameny naší inspirace a dokáže je rozpoznat.

5. Osoby a obsazení

Každý příběh má svého hrdinu. V dílech začínajících autorů je to ale hrdina s velkým H. Navlečen do černé kombinézy, s černou přilbou na hlavě nebo pod paží nasedá do černého auta, na černého koně či do černého hlídkového člunu kosmické flotily. Postrojen jak na pohřeb zřejmě drží smutek sám za sebe. Jeho zbraně, ať už jsou jakéhokoliv druhu, mají většinou velký kalibr a velikou účinnost. S nimi zachází náš Hrdina poněkud lehkomyslně, nehledě na škody na movitém i nemovitém majetku a životech nezúčastněných osob. Na nějakou tu ránu vedle se nehledí. I ty nejnebezpečnější a nejzapeklitější situace jsou zvládány s přehledem a bez sebemenšího zaváhání. Hrdina má vždy v záloze nějaký trik, kouzlo, magickou formuli nebo další paprskomet v rukávě, který mu v poslední chvíli umožní zvítězit v souboji s temnými silami vesmíru, podsvětí, s šupinatými vetřelci z kosmu, případně se zlým čarodějem.

Důvody, proč se Hrdina vydává v nebezpečí, proč podstupuje zbytečné zkoušky své odvahy, jsou vedlejší. Na konci příběhu mu sice je přiřknuta jakási odměna ve formě zachráněné frigidní princezny, zachráněné Země, zachráněné jeho cti, ale toto vše je ve skutečnosti jen záminkou pro Hrdinovo sebedokazování své nepřemožitelnosti.

O tom, proč tomu tak je, dostatečně vypovídá vlastní mechanismus vzniku postav tohoto typu. Pravděpodobně každý autor se ztotožňuje s rolí hlavního hrdiny, a to nejen v případě, že tento hrdina je zároveň vypravěčem příběhu. Roli kladného hrdiny je třeba obsadit, a tak je obsazena postavou samotného autora. Ne ovšem tak docela pravdivě. Hrdina je spíš doplňkem autorova charakteru a nositelem vlastností, které jeho stvořiteli chybí nebo jsou atrofovány. Hrdina je notně vylepšený autoportrét, je to, co by chtěl autor napovídat svému okolí, že je on sám. Čím frustrovanější je autor, tím sebevědomější je jeho hrdina.

Nejen charakter hlavní postavy, ale vlastní povídka, příběh pak může dostatečně vypovídat o nedostatcích autorova charakteru, jeho fobiích, jeho frustrovanosti. Je lépe se proto pro začátek vyhnout hrdinům lidským, pozemským, právě proto, že tito až příliš odhalují čtenářstvu naše vlastní nitro. Přes upřímnou snahu nás začátečníků a nekonečné přepisování budou stále připomínat pouze přejmenované známé filmové postavy. To v lepším případě. V tom horším se může stát, že nám nesympatičtí lidé z našeho okolí, se kterými si vyřizujeme účty tím, že je obsadíme do rolí bídně zahynuvších nepřátel, se mohou poznat. Je více než jisté, že bychom si s nimi neporadili s takovým přehledem jako Hrdina.

Pak je lepší lidské role maximálně zredukovat nebo vůbec vypustit. Pro začátek je vhodnější nějaký ten humanoidní robotoid nebo nehumanoidní mimozemšťan. O takových postavách pak žádný literární kritik, a tím spíše čtenář, nemůže napsat nebo prohlásit, že jsou nevěrohodné, že jejich jednání postrádá motivaci, že jejich charaktery jsou nepřesvědčivé. S robotoidem či mimozemšťanem dosud takový kritik neměl možnost se setkat, tudíž nemá s čím poměřovat.


[*] H.Harrison, Třetí planeta smrti


Ze světa vědy a techniky

Nejvzdálenější kosmické sondy

Nejvzdálenější kosmickou sondou, s níž se dosud udržuje rádiové spojení, je Pioneer 10 o hmotnosti 270 kg, jenž byl vypuštěn 3. března 1972 a za pouhých 21 měsíců proletěl kolem Jupiteru. Tím se dostal na hyperbolickou dráhu, takže v budoucnosti opustí sluneční soustavu. Z jedenácti přístrojů na sondě jich dosud funguje pět. V polovině r. 1993 se sonda nacházela 8,8 miliardy km od Země - je to fakticky nejvzdálenější 'těleso' sluneční soustavy, o němž víme. (Nedávno objevené extrémně vzdálené planetky jsou pouze 6 miliard km od Země.) Jak známo, nese na své palubě grafické poselství cizím civilizacím.

Pravidelné spojení máme též s kosmickými sondami Voyager 1 a 2, které startovaly 5. září a 20. srpna 1977 a postupně navštívily Jupiter i Saturn, Voyager 2 navíc i Uran a Neptun (tzv. Velká cesta, kdy se využilo příznivého seřazení velkých planet ke gravitační katapultáži sondy a tím k výraznému zkrácení délky letu). Od srpna 1992 registrují sondy oblaka nízkofrekvenčního rádiového záření, jež jsou patrně odezvou meziplanetárního plazmatu na mocné sluneční erupce. Zatímco sonda Voyager 1 je již 7,8 miliardy km od Země, zůstal Voyager 2 pozadu, ve vzdálenosti 5,8 miliardy km.

V červenci letošního roku se počítalo s aktivací televizní kamery na sondě Voyager 2 a s nepřetržitým snímkováním planety Jupiter 'zezadu', jehož cílem je zjistit případné záblesky při dopadu úlomků komety Shoemaker-Levy 9 do atmosféry obří planety. Jelikož srážka úlomků o rozměrech až 1 km proběhne rychlostí 60 km/s, odhaduje se energie uvolněná srážkou řádově na Tt TNT (stotisícinásobek energie uvolněné při explozi vodíkové pumy).

Vesmír 6/94

Vědci objevili nejstaršího pračlověka

Vědci jsou přesvědčeni, že v Etiopii objevili pozůstatky předchůdce člověka, který žil před 4,4 miliony let, a který je tak o milion let starší než dosud známý nejstarší předchůdce. Oznámil to 22. září 1994 britský tisk a televizní stanice CNN s tím, že nalezené ostatky nás přibližují k slavnému chybějícímu článku mezi lidoopy a člověkem.

Ostatky předchůdce objevil mezinárodní tým pod vedením profesora Tima Whitea z Kalifornské univerzity u vesnice Aramis na severovýchodě Etiopie.

Australopithecus ramidus, jak se jmenuje náš nový předchůdce, byl drobný a živil se ovocem a listy rostlin. Podle Whiteova týmu Australopithecus ramidus připomíná šimpanze, avšak podrobná analýza jeho čelisti a zubů dokazuje, že je to již první opravdová lidská bytost.

Člověk je plodem evoluce trvající asi osm milionů let od 'rozchodu' se svými bratranci, lidoopy. Vědci však dosud neznali jeho nejstarší podoby, zvláště slavný 'chybějící článek' - společného předchůdce člověka i lidoopů. Člověk a lidoopi se podle všeho vyvíjeli odděleně pět až sedm milionů let.

Dosavadní nejstarší fosilie přímo spojené s člověkem byla stará 3,2 milionu let.

Podle MF Dnes 23. 9. 1994

KKL (Kalendář kosmických letů)

říjen až prosinec 1994

Říjen 1994

Listopad 1994

Prosinec 1994

K Alfě Kentaura za 13 let

Edward Belrubo z University of Minesota navrhl vesmírné plavidlo, které by mohlo odstartovat začátkem příštího století a dorazit k Alfě Centauri během 13 roků!

Výraz 'plavidlo' je značně nadnesený, protože se vlastně jedná o drobný přístroj do hmotnosti 100 gramů osazený minisenzory (obrazovými, elektromagnetickými, chemickými, ad.), vysílačkou a bez vlastní pohonné jednotky.

Měl by vystartovat ze zemské oběžné dráhy za pomoci urychlovače částic, který by jej zhruba po dobu 15.000 vteřin postrkoval uzkým svazkem paprsků o energii 50 MeV (megaelektronvoltů). To postačí, aby tato drobná sonda vyvinula rychlost 0,33 c (třetina rychlosti světla). Touto rychlostí může dosáhnout kýženého cíle po třinácti letech.

Naše součné možnosti však zatím na podobný úkol nestačí. Podle odborníků bude trvat zhruba deset let, než technologie dospěje na potřebnou úroveň. I tak je ale nápad miniaturizace průzkumných vesmírných automatů hodný zaznamenání.

Záhady a tajemství

Život na Venuši

Vědci amerického Úřadu pro vesmírné lety NASA jsou přesvědčeni, že na Venuši mohl existovat život - ovšem před 3 miliardami let. Tehdy měla sesterská planeta Země dost vody, aby naplnila rozsáhlé moře do hloubky minimálně 25 m, a také dost času, aby mohl vzniknout život. Dnes je podle vědců planeta vyschlá a až 450 C horká, s dešti sírových kyselin a s atmosférickým tlakem několika tun na metr plochy. Ale James Donahue z Michiganské univerzity věří, že průměrná teplota Venuše dříve byla asi 24 C a že se před 3 miliardami let planeta vlivem skleníkového efektu přeměnila v nehostinnou pustinu, jak se nám dnes ukazuje. Otázkou zůstává, kdo nebo co tehdy skleníkový efekt vyvolalo - a jestli v budoucnu podobný osud nehrozí také Zemi.

Magazín 2000 7/94

Přečetli jsme

Roboti a lidé

Válka s roboty je sbírkou povídek o robotech. Roboti se tu objevují v nejrůznější situacích a vztazích k člověku, v mnoha případech mají i vlastnosti, které byly dosud vyhrazeny pouze lidem. Svět Harrisonových robotů je vůbec trochu odlišný třeba od světa robotů Asimovových. Známé tři zákony robotiky jako by tu někdy přestávaly platit (Válka s roboty). V některých povídkách je robot jen na okraji zájmu (Simulovaný trénink), vždy jsou však v nějaké podobě přítomni.

V mnoha případech tu jsou roboti představeni jako zcela dokonalí supermani (Ruka zákona), jinde se objevuje robot, který se nešťastně zamiloval (Robot, který chtěl znát všechno). Roboti tu zastávají nejrůznější funkce od policisty přes knihovníka až po velitele armády.

Přestože Válka s roboty je sbírka povídek o robotech, v některých povídkách jde spíše o příběhy a problémy lidí (Vidím tě, Simulovaný trénink) a roboti jsou zde zastoupeni jen okrajově. I tak však dokreslují vizi Harrisonova světa budoucnosti.

Kniha vyšla v originále v roce 1962 a na některých představách autora je tento časový odstup vidět. Konkrétně v těch případech, kde popisuje některé technické detaily. Ale to není příliš často, protože Harrisonovi o technické detaily zcela zřejmě vůbec nešlo. Šlo mu spíše o zamyšlení nad tím, co všechno mohou roboti dokázat, kde všude se mohou uplatnit a jak to ovlivní život lidí. Vztah lidí a robotů, v němž roboti zpravidla zůstávají v podřízeném postavení, se odráží ve všech povídkách, v některých zvlášť výrazně (Hedvábná rukavička, Válka s roboty).

Povídky jsou různé kvality, většinou však jsou dobré, nechybí jim originální nápady a často ani vtip a humor.

Knížka rozhodně patří k tomu lepšímu, co bylo v poslední době vydáno.


Harry Harrison: Válka s roboty. Překlad Magda Novotná, Evžen Jindra. Ilustrace na obálce Milan Dubnický. Laser, Plzeň 1994, 1. vydání, 7.000 výtisků, 194 s., 53,- Kč


Zdeněk Töpfer

Nejen Geraltem živ je Sapkowski

Kromě Zaklínače dokáže autor zpracovávat i jiné lidské či nelidské bytosti. Alespoň ve sbírce povídek Tandaradei!, kde nám kromě dvou příběhů neohroženého albína předkládá další tři příběhy z jiného soudku.

Konec světa již vyšel v Ikarii, a proto jsem ho při čtení knihy vynechal. Pátraje v paměti ujasňuji si, že se zde setkává Geralt se skutečným čertem. Čert však kupodivu není tím nejhorším tvorem. Najdou se jiná, daleko nepříjemnější stvoření. Tuto povídku je možno zařadit k poslední vlně příběhů, ve které Geralt (a Sapkowski) používá méně zbraní a více rozumu. Prozradím-li, že vše nakonec dobře dopadne, neprohřeším se příliš proti hodnotitelské etice.

Poslední přání, ač poslední příspěvek sbírky, je vlastně úplně první publikovanou povídkou, jejímž hlavním hrdinou je zaklínač z Rivie. Poněkud mě překvapuje, že se s ní český čtenář setkává až úplně na konec. Ale co, selská logika přece není středobodem světa. Tak tedy - Geralt s Marigoldem vypustí zlostného ducha, což si samozřejmě pěkně odskáčou. Naštěstí pro ně přichází na scénu i Yennefer. Ani zde se Geralt neohání mečem. Jako zbraň - zejména obrannou - používá své skrovné magické schopnosti a tajemná zaklínadla. Jen mi není jasné, co přesně si Geralt přál. I když si myslím, že vím, přece jen si nejsem zcela jist.

Hororově ladění Muzikanti se vyznačují natolik chmurným dějem, že tento není místy skrz chmury ani vidět. Jedná se vlastně o sled mikropříběhů několika postav, jejichž osudy se více nebo méně ovlivňují a vzájemně proplétají. Připadá mi, že tajemno a hrůza stojí daleko vpředu před vším ostatním. Třeba jsem nepochopil důvod chování místních pohlavárů. Proč to proboha dělali? Možná, že to neví ani autor. Kdyby něco podobného napsal někdo neznámý, asi by ho s tím vyhodili.

V Tandaradei! se nám autor snaží blýsknout, kolik řečí ovládá. Hmm. Takhle nějak psali studenti v minulém století a Jaroslav Hašek ve Švejkovi. Sapkowski nám zde vypráví lyricky laděný příběh o nepěkné (a neošklivé) dívce, která se svou nijakostí užírá od rána do večera a od večera do rána. V podstatě nedělá nic jiného, než že si opakuje, že není hezká. Jelikož platí, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, i kdyby ona dívka původně pravdu neměla, svým přesvědčením by ji dokázala překroutit. A pak, když už je dost užraná, najde si způsob, jak zkrásnět.

Především V kráteru po bombě se odehrává nejlepší povídka této sbírky. Zde nám autor s pomocí černého humoru odhaluje polskou - a v mnoha směrech vlastně slovanskou - duši. Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy je Polsko rozděleno občanskou válkou na několik navzájem bojujících národů. I když většinu toho dokážu pochopit, stále mi vrtá hlavou, co vede Poláky k antisemitizmu. Když tak teď o tom přemýšlím, napadá mě, že to asi bude katolické křesťanství. Ale zpět k věci - Sapkowski zde bravurně shrnuje podstatu národnostních nepokojů v Evropě. Za všechno může povyšování národa nad lidstvo, přehrabování se v dávno mrtvé historii, v tom, kdo komu kdysi více ublížil. Jen jedna technická poznámka - pochybuji, že by bylo možno dálkově zapnout výkonné zesilovače na stadionu nebo že by tyto byly stále zapnuté.


Andrzej Sapkowski: Tandaradei! Překlad: J. Pilch, S. Gašper, D. Chmelař a S. Komárek. Obálka: Zdeňka Boušková. Ilustrace: J. a S. Komárkovi. Leonardo, Ostrava, 1994. 1. vydání. brož., 236 s. 69 Kč.


-jtp-

Bibliografie autorů SF - John Wyndham

John Wyndham je pseudonym, vlastní jméno spisovatele je John Wyndham Parkes Lucas Beynon Harris. Je jedním ze skupiny britských autorů, kteří dosáhli v 50. letech proslulosti zničením Země nejrůznějšími zajímavými způsoby (viz též J. G. Ballard, Brian Aldiss & John Christopher). Dva jeho romány byly zfilmovány - Den trifidů a Midwichské kukačky. Jeho povídky jsou o fantastických věcech, které se přihodily velmi věrohodným lidem.

Harris, John Wyndham Parkes Lucas Beynon [V. Británie, 10. 7. 1903 ~ 11. 3. 1969]

Wyndham, John & Nobes, Patrick

Slova k zamyšlení

Zakážeme dětem Červenou Karkulku?

Asi se vás valná většina okamžitě zeptá, co že je to za totální nesmysl...

A já bych ani trochu neoponoval. Aspoň tedy po přečtení článku v Interkomu č. 7 (a v Troskách č. 7/8 - tady je vidět, jak je všichni čtou - pozn. -jtp-), který má název 'Podněcují akční filmy (thrillery) děti k násilí?' od Jiřího T. Pelecha.

Autor tu uvádí svůj názor, že "možná podněcují mladé lidi k násilí," s čímž se dá vcelku souhlasit. Pokračuje přes psychologickou dedukci o jedinci, který se vzhlédne v hrdinech thrillerů jen proto, že je zamindrákovaný. Až se dostává k obavám z vlivu tzv. rodinných komedií a kreslených seriálů na děti, protože je v nich "násilí dovedně ukryto za humornými scénkami".

A závěr? Vcelku prostý. Zrušit hranici přístupnosti pro akční filmy, protože zakázané ovoce nejvíce chutná... A aby vám to nebylo divné, filmy typu 'Sám doma' a 'Tom a Jerry' také dovolit, to ano, ale jen po předchozí návštěvě u psychologa...

Logika vcelku pěkně postavená na hlavu, což ale zřejmě autor pozná až se svými dětmi. Ony totiž ty děti neskáčou z okna a ani si do sebe nepouštějí elektrický proud, i když to v příbězích Toma a Jerryho vidí. Ony jsou spokojené, veselé a ta radost je na nich vidět. Ony se jdou prát, mlátit nebo kopat po filmu typu 'Želvy ninja', kde dostali inspiraci. Zažil něčí děti Jirka T. Pelech po zhlédnutí aspoň jednoho dílu z takového seriálu? Opravdu nevím, co by mé děti (5 a 7 let) dělaly po spatření některých scén ze skutečného akčního thrilleru, a ne jenom ze 'želváků'. Raději to ale nezkouším zjistit, vzhledem k jejich dosavadnímu citovému vývoji by to pro ně asi byl dosti velký šok.

Lituji Jirkovy děti (jestli s takovouto hrůznou úvahou vůbec nějaké bude mít), protože jim asi zakáže i Perníkovou chaloupku (lidi se tam mají strčit do pece), a zřejmě i mimo jiných onu v titulku použitou Červenou Karkulku (vlk přeci žere lidi a myslivec mu párá břicho). Vždyť je v nich přeci ono "násilí dovedně ukryto"...

On jim asi raději povolí koukat se na všechny možné vraždy.

Karel Lachman

Z fandomu

Podzimní porada SF klubů

Jelikož jsem byl na poradě klubů vůbec poprvé, nemohu srovnávat počet zúčastněných. Dle mého soudu jich bylo na jednu stranu hodně a na druhou stranu málo. Hodně proto, že jsme bez problémů zaplnili jednací sál, málo proto, že SF klubů je jistě v bývalém československém mocnářství mnohem více.

S ohledem na předpoklad, že doprovodné programy se půlrok od půlroku nemění (až na formu zaměření vstupního testu), budu se věnovat jen poradě samé. Průběžně jsem si totiž střídavě dělal poznámky a střídavě se chytal za třeštící hlavu. Hlava se mi chtěla rozskočit odezvou na klesající procento kyslíku a stoupající procento adrenalinu v krvi radících se.

Takže, porada sestávala z několika hlavních a vzájemně se proplétajících bodů. Začali jsme pěkně zčerstva - hlasováním o dějišti Parconu 1995. Jednohlasně byl přijat jediný ochotný kandidát - Ústí nad Labem (SFK Nazca). P'95 tedy proběhne v severočeské metropoli současně s BC'95 v září. Posun termínu není možný žádným směrem. Organizátoři se totiž snaží vytěžit co nejvíce z Worldconu probíhajícího poslední srpnový týden ve Skotsku a přizvat odtud jinak těžko dosažitelné Američany. Kromě osvědčených Jeschkeho a Sapkowskeho má jít o T. Pratchetta, D. Adamse, R. Zelaznyho, J. Arnauda a několik dalších, dosud tajných. Ústečané se poučili z prvního ročníku BC (viz níže), takže akci rozplánovali pouze na tři dny, zrušili sobotní párty, oddělili klání drakobijců od normálního programu a přislíbili rozšířit kapacitu občerstvovacích stanic.

Jednání o dějišti Parconu v roce 1996 byla odložena na jarní poradu. V úvahu prozatím přicházejí dva kandidáti - Brno / Lednice a Ústí nad Labem. Členové SFK Nazca navíc koketují s Euroconem, který má v roce 1996 proběhnout v Bulharsku, což by se možná ještě dalo zvrátit.

Následovaly zprávy z conů pořádaných v letošním roce. Jediná vážnější výhrada k Parconu (Banská Bystrica) (o jazykové mutaci Kočasu všichni taktně mlčeli) byla k počítačem vedené prezenci, která je prezidentem i některými ostatními zatracována a vzata do klatby. Já sdílím názor pořadatelů, že skutečně urychluje práci a problémem není agenda samotná, ale následná logistika. Navíc jedinou frontu vytvořilo osazenstvo Peškobusu dorazivšího z Prahy v pátek v časných ranních hodinách. Předběžná účetní uzávěrka hovoří o ztrátě 17.000 Sk, která může být ještě snížena, například prodejem Kočasů.

Bohemiaconu 1994 v Ústí n/L se zúčastnilo něco kolem 800 lidí, z toho 350 drakobijců, z toho 200 nepřihlášených. Celkové náklady se pohybovaly kolem 60.000 Kč a pokud vše dobře dopadne, bude rozpočet vyrovnaný. Kromě zmatků s ubytováním byly výhrady i k párty pořádané ve stísněných prostorách menzy a bez ozvučení. Do Soutěže o pangalaktický megacloumák musí být doplněna klauzule, aby byl tento nápoj sestaven pouze z lidmi poživatelných látek. Padl návrh, že by nebylo od věci do burzy zařadit kromě knih i různé relikvie, případně uspořádat tombolu.

Telegraficky z dalších conů: Geacon (Gea Boskovice) trpěl nedostatkem účastníků, nepřijeli ani všichni přihlášení; pravděpodobná příčina - termín týden po BC. Vacucon (Makropulos Šumperk) je periodický relaxační con probíhající jednou za měsíc až šest týdnů. Mlejncon probíhá zpravidla na jaře a na podzim a je to další relaxační con, tentokrát vhodný i pro rodiny s dětmi. Plkon (Plzeň) je tradiční pivní con s pečeným prasetem, koupáním v mělké vodě a procházkami na čerstvém vzduchu. Letos se ho zúčastnilo 14 lidí.

Následoval přehled připravovaných akcí (uvádím chronologicky) :

Další část porady byla věnována soutěžím a cenám. Přechodný nedostatek Mloků vyřeší pravděpodobně Peter Pavelko, Ludvíků banskobystričtí. Návrhy na Mloka a Ludvíka za zásluhy se nesly v duchu 'tak kdo ho ještě nemá?' a nakonec se sešlo zhruba po půltuctu zasloužilých kandidátech. Nejhorlivější diskuze byly věnovány Ceně Karla Čapka. Padl návrh, aby autoři platili jakýsi manipulační poplatek, který by měl snížit náklady. Nominovaní autoři by měli být pozváni na Parcon na předávání cen. Ozvaly se hlasy volající po zrušení Kočasu; místo něj by měla být (až po Parconu) vydána reprezentativní sbírka autorů (tedy ne nutně jejich vítězných prací) umístivších se na předních místech. Jelikož diskuze byla velmi horlivá, rozhodl nakonec doživotní prezident demokraticky, že bude ustavena komise, jejímž úkolem bude shromažďovat návrhy na změny a připravit jejich přehled na jarní poradu. Prezident také vzápětí jmenoval komisi ve složení František Novotný, který se tímto stává komisařem pro obrodu CKČ. Vzhledem k termínům zůstává ale pro příští rok vše při starém.

Tolik tedy shrnutí podzimní porady. Další jarní porada proběhne opět v Březové nad Svitavou ve dnech 21. ~ 23. 4. 995, podzimní 20. ~ 22. 10. 1995. Na jarní poradě mají být předneseny nominace na cenu Ludvík 1995.

-jtp-

Nové knihy

Samuel Ray Delaney: Nova

Autor je americký spisovatel a kritik, profesor srovnávací literatury. Ve dvaceti letech vydal svůj první SF román The Jewels of Apter. Román Nova je kyberpunková space opera. Delaney nás v něm odvádí do zcela jiného světa, jen lidské vášně a nenávisti se v něm nezměnily.

John Brunner: Toto rameno hvězd

Při kolonizaci vesmíru lidstvo osídlilo celou galaxii (Rameno hvězd). Koráb řízený inteligentním mozkem hlídá celé toto rameno, cestuje tímto prostorem a jeho jediným úkolem je zachránit výjimečně ohroženého jedince.

Vždy však jen jednoho a vždy jej musí vysadit podle jeho přání na kterékoliv planetě, kterou si tento jedinec určí, případně jej musí nechat dožít na lodi.

Při dosažení konce Ramena hvězd je koráb i s pasažérem prostorovou smyčkou vrácen na začátek své nikdy nekončící cesty. Tento návrat je však pro přítomného jedince nečekaným překvapením.

Americký autor John Brunner patří k současné špičce žánru sci-fi a u nás je znám pouze ze slovenské verze jeho románu Úplné zatmenie. V českém jazyce vychází tento autor poprvé.

Podle obálky knihy

Robert A. Heinlein: Měsíc je drsná milenka

Tento román je považován za jeden z nejnapínavějších, provokativních až 'krutých' románů - legendárního mistra SF, který vypráví neobyčejný příběh o naprosto šokujícím světě - o světě zavržené trestní kolonie na Měsíci. Napětí se stupňuje a společenství odhodlaných nevolníků připravuje za pomoci inteligentního počítače vzpouru. Nemilosrdné střetnutí se stává nevyhnutelnou realitou. Ale problém s nevyhnutelností je často osudový...

Podle obálky knihy

Jules Verne: Plující ostrov

V polovině devadesátých let Verne překvapuje fantastickým románem Plující ostrov, na němž není ani v nejmenším patrno, že jej napsal muž, který pomalu ztrácí sluch, řeč, zrak i schopnosti pohybu. Zásadně se liší od všech fantastických románů, které napsal po roce 1880, kde technické projekty slouží jako rekvizita nezbytná k tomu, aby příběh byl zajímavější. Nejsou zde efektní technické hračky uprostřed banální zápletky. Jsou zde vynálezy a technické novinky, které dostanou svůj význam teprve v souvislosti s dramatem lidským.

Skupina amerických miliardářů vytvoří umělý ostrov Standard-Island, který má sloužit jako trvalé sídlo nejbohatších lidí tohoto světa. První část knihy popisuje plavbu ostrova po Tichomoří, jeho umělé klima, pohyblivé chodníky, elektromobily a další vymoženosti, druhá pak líčí dramatické události po krachu společnosti a rozdělení ostrova mezi dva soupeřící magnáty. Výsledkem je naprostá zkáza ostrova.

Nové knihy 40/1994

E. von Däniken: Prorok minulosti

Tak jako ve většině svých knih i v této autor řeší několik okruhů problémů. Podává podrobný rozbor biblického svědectví o Arše úmluvy, výklad staroetiopského eposu Kebra Negest, zabývá se biologickými aspekty vzniku umělého života, megalitickými stavbami a záhadnými útvary na zemském povrchu, poukazuje na přesnou geometrickou zákonitost staveb starověkých chrámů, věnuje se detailu jednomu z největších světových eposů Mahábháráty - ptáku Garudahovi jako přepravci boha Višny, snaží se objevit naše prapředky podle babylonského Seznamů králů a své poznatky spojuje s biblickou dlouhověkostí patriarchů. Zcela na závěr podává fascinující rozbor křesťanského Desatera z hlediska úkolů, kterými mimozemšťané pověřili pozemšťany.

Nové knihy 40/1994

Z edičních plánů na rok 1994

Maladie, brož., říjen 60,- Kč

antologie polské fantasy - 12 novel

A. Buškov: Rytířka Natal, brož., listopad 40,- Kč

R. E. Howard: Conan, váz., říjen, 150,- Kč

soubor všech Howardových povídek o barbaru Conanovi, včetně Nemedijských kronik conanovské bibliografie

magazín Poutník: Conan, muž s mečem, brož., říjen, 60,- Kč

povídky Sprague de Campa, které jsou přímým pokračováním příběhů o Conanovi napsaných R. E. Howardem

A. McCaffrey: Bílý drak, brož., říjen, 69,- Kč

J. M. Roberts: Conan neohrožený, brož., listopad, 60,- Kč

Právě vyšlo

Nejlepší horory roku I., G a O Č. Těšín, 1994, 80,- Kč

G.-J. Arnaud: Stanice fantómů. 13. led. společnost, Najáda, 1994, 45,- Kč

David Gerrold: Střetnutí na Farpointu, X-EGEM, 1994, 49,- Kč

C. J. Cherryhová: Odvážná Chanur, Návrat, 1994, 69,- Kč

druhý díl pentalogie

P. D. Jamesová: Země prázdných domů, 1994, 80,- Kč

M. P. Kube-McDowell: Odyssea +

+ Mike McQuay: Podezření, Knižní klub, 1994, 106,- Kč

John Morressy: Kedrigern doma a na cestách, 1994

Ondřej Neff: Milénium 2 - Země bojující, Golem Ríša, 1994 49,- Kč

Andrzej Sapkowski: Tandarei!, Leonardo, 1994, 69,- Kč

[Editor Darell Standing] Brutal horror #1, Ghenna Publish., 1994, 58,- Kč

J. R. R. Tolkien: Nedokončené příběhy, Mladá fronta, 1994

Jules Verne: Plující ostrov, Mustang, 1994, 99,- Kč

Roger Zelazny: Prokletý Dilvish, Laser, 1994, 58,- Kč

Pro milovníky záhad

Svět záhad A. C. Clarka, 1994, 159,- Kč

Erich von Däniken: Prorok minulosti, Naše vojsko, 1994, 84,- Kč

Chalil El Hakim: Tajemství pyramid, 1994, 69,- Kč

Frank P. Jones: Čas bohů. Největší záhady světa, Dialog, 1994, 53,- Kč

John Spencer: Encyklopedie UFO, ETNA, 1994, 149,- Kč

Prostředník

Tak se sešel měsíc s měsícem a už tu máme listopad. Proč se vlastně tento měsíc jmenuje tak, jak se jmenuje? Protože listí padá zejména v říjnu a zvěř říjí v září a slunce září v srpnu a srpy už došly.

Blíží se nejen konec thoto roku, blíží se také termín dalšího pokusu o aktivitu našeho SF klubu. Tentokrát chceme ve spolupráci s Mensou ČR [Mensa = organizace sdružující lidi s IQ nad 130] nabídnout nejen přednášku s jejím předsedou - Honzou Fikáčkem, ale zároveň také možnost pro všechny zvědavé a sebevědomé - možnost ověřit si výši takzvaného inteligenčního kvocientu. Ano, 15. prosince dojde k prvnímu historickému oficiálnímu testování IQ v Mladé Boleslavi. Už slyším ty otázky: 'Kdy?' 'Kde?' 'Za kolik?'. Proto rád poskytuji odpovědi: 'Ve čtvrtek, 15. prosince t. r. od 17.30' 'Ve víceletém gymnáziu v Palackého ulici' 'Jednotná cena podle pravidel Mensy je stanovena na 100,- Kč za jednu testovanou osobu'. Doufám, že tentokrát nám konečně všechno klapne a konečně se nám tak podaří protrhnout pytel smůly, který na nás padl ve chvíli, kdy pro nulovou účast pozvaných odpadla beseda se SF autorkami. Nechme se překvapit.

Když jsem tak přemýšlel, na koho tentokrát použiji svůj prostředník, dospěl jsem k závěru, že výjimečně použiji prostředníkova souseda - ukazovák - vhodný to nástroj zejména k ukazování. Na co chci ukázat? Na mimořádnou a nepravidelnou přílohu Trosek - Náměsíčník. Toto malé překvapení se zrodilo v mé hlavě jedné deštivé říjnové noci, kdy oblohu nekřižovaly blesky, ani nic jiného. Nejdenalo se ani o bezesnou noc, protože jsem vzápětí po osvícení usnul a dokonce se mi i zdál sen. Barevný a poměrně zajímavý. Byl skoro ze života. Mého. Jen semtam něco chybělo, semtam bylo něco navíc. To je ale tak všechno, co vám o něm můžu říct. Víc si totiž nepamatuji.

-jtp-



Své příspěvky do našeho fanzinu, čitelně napsané nebo ještě lépe na disketě, předávejte či posílejte Z. Töpferovi (V Rokli 154, 293 01 Mladá Boleslav).

Na přípravě tohoto čísla se podíleli -jtp-, -kalan-, neznámý, Z. Töpfer, L. Valehrachová a V. Vávra.


Česká SF

Královna smutku

Lenka Valehrachová

(1994)

1

"Ahoj mami," rozzářil se Víťův obličej, když ji uviděl. "Pojedeme domů?" "Samozřejmě, miláčku," usmála se na něho. "Běž si pro věci a já si promluvím s panem doktorem."

Víťa odešel a hraný úsměv v její tváři vystřídala napjatá nervozita. Chtěla se ale dozvědět pravdu za každou cenu. Lékař ji však předešel. "Podívejte, paní," řekl, jak se jí zdálo, opatrně, "váš syn má Legrandovu chorobu, X- syndrom."

Vyjeveně na něj pohlédla: "To ale - to přece nic není, ne?" Lékař si povzdechl. "Legrandova choroba je - poněkud zvláštní, víte? Tím chci říct, že se může projevit různým způsobem. Naprostou většinu případů lze úplně nebo zčásti vyléčit." Tady se zadrhnul a nevěděl, jak dál. "Takže to znamená, že Víťa patří k tomu zbytku, to tím myslím chcete říct? Tak vám děkuji," řekla mrazivě a otočila se k němu zády. Na odchodu se ale znovu obrátila. "Mám chystat rakev do měsíce nebo do roka?" Nečekala na odpověď, protože ji znala; ona žádnou rakev chystat nebude. Doktor může říkat, co chce, ale bůh není.

2

"Pavle," volal na něj starý Václav hned ráno, když přišel do redakce, "chce s tebou mluvit šéf."

"Co je?" zeptal se, ale věděl, že zaručeně něco otravného nebo nepříjemného, co nikdo ze starších dělat nechce. Vzdychnul a zaklepal na dveře.

Jako by si to nemyslel, samozřejmě. Šéf se usmíval téměř medově - znamení nevěstící nic dobrého. "Podívejte, Pavle, máme tady tu reportáž pro nedělní přílohu. Rád bych, abyste se na to podíval vy."

Vzal si papír, který mu šéf podával a zeptal se: "Kam to je?"

Šéf se opět usmál. "No - raději počítejte takové tři hodiny na cestu."

Rozloučil se a odkráčel. Nálada pod psa. Starý Václav pokýval hlavou, taky si tohle prožil, ale už je to let. "Snad na tebe ta tvoje počká, Pavle," řekl. Kdo si počká, ten se dočká, napadlo ho. Ušklíbl se. Dočká, ale až bude tak starý jako Václav. Možná. Vzal si svoje věci a vypadnul. Dobře; dneska si teda udělá volno.

3

Dívenka na ni hleděla velkýma očima. Její matka seděla v koutě místnosti, ale té si nevšímala. Sklonila se nad postýlkou. "Klárko," říkala tiše, téměř šeptala. "Klárko." Cítila smutek jako nenasytnou přílivovou vlnu, která pohlcuje všechny ostatní emoce. Položila dlaně na dívčinu tvář a vlna se vedrala do její mysli a hladově ji zalila. Příval smutku, přestože na něj byla připravená, se ji vždy znovu pokoušel srazit na kolena. Nikdy nezapomene, jak to bylo poprvé...

Plakala. Smutek proměněný v slzy dopadal na dívenčin obličej a nemohl jí už nijak uškodit. Viděla, že Klárka je klidná a uvolněná, a skrze slzy se začala usmívat. Ruce už nepotřebovala. Postavila se a kývla na její matku. "To je v pořádku. Odpoledne si ji můžete odvézt." Usmála se na ni a rychle odešla. Potřebovala samotu. Ne všechen smutek se totiž dá vyplakat.

1

Víťa naříkal půlku noci, ale teď ráno byl až nezvykle klidný. Seděla u telefonu a bez ustání vytáčela čísla, pevně rozhodnutá, že ho zachrání. Byla už za polovinou seznamu. Ze sluchátka se znovu ozval hlas, tentokrát ženský, zněl unaveně a podivně smutně.

"Dobrý den," pozdravila ho rozechvěle, jen s malou nadějí i přes svou rozhodnost. "Vy jste... slečna Diana?"

"Ano," odpověděl ten hlas krátce.

"Já totiž... můj syn má Legrandovu chorobu a..." Hlas nečekal, až bude pokračovat, a téměř už zavěsila, jak se bála odmítnutí nebo několikaměsíčního čekání nebo příliš vysoké ceny, ale nic z toho ji nepotkalo. "Jistě, přijeďte, teď je tu i několik míst k přespání... A platit," pokračoval hlas, jako by znal všechny její pochyby, "nemusíte hned. Dohodneme se pak. Nashledanou," skončil spěšně a ze sluchátka se ozvalo klapnutí.

Chvilku tomu prostě nevěřila, ale to brzy přešlo. "Víťo," zavolala, "chtěl bys zítra na výlet?"

2

Z volna nebylo nic, "ta jeho" šla na nákupy a samota ho nudila. Raději se podíval na tu reportáž. Slečna Diana - nic mu to neříkalo. Dost dobře to mohla být podvodnice, ale taky nemusela. Nakonec se rozhodl zavolat svému známému, lékaři. On by měl něco vědět.

V nemocnici ho přepojili hned, známý měl kupodivu volno (i když jen kvůli odložené operaci). "Takže," řekl mu po chvíli přemýšlení, "tu tvoji Dianu znám. Není podvodník, totiž, ona neumí léčit jako doktor, ale dovede změnit psychiku, a to funguje. Radši se jí zeptej osobně. Já musím končit. Měj se."

Zavěsil, měl asi zase práci. Pavel chvíli jen tak seděl a pak si pomyslel: No nazdar. Nebyl z toho moc moudrý a měl takové tušení, že z tohohle se vyklube pěkný zamotanec problémů.

3

Prohlížela dopisy a pohlednice, které došly v posledních dnech. Zběžně pročítala řádky, vždy se však zastavila, když narazila na dětský rukopis. Velké PÉŤA. Na toho kluka si dobře pamatovala, ačkoli snadno zapomínala tváře. Měl ježaté vlasy a ubrečené hnědé oči.

Psaníčka přinášela úlevu, stejně jako hudba nebo knihy. V pokoji vedle ale čekala malá Dana a Kája a Zuzka. Ráda by zapomněla, ale nešlo to. Ještě ne.

1

Celou noc i ráno byl Víťa klidný a neplakal. Začalo ji to znervózňovat. Upnula se všemi myšlenkami k tomu unavenému hlasu, který jí přinesl naději.

V tomhle kraji se snad není možné vyznat. Adresa na papírku vypadala jednoduše, ale ona se teď marně rozhlížela a nevěděla, na kterou stranu se dát. Víťa byl už unavený, snadno se unavil.

Tak, rozhodla se. Zeptám se prvního člověka, kterého uvidím. Co je koneckonců špatného na tom, že Víťa je nemocný. Sotva si to domyslela, uviděla mladého muže, který jí mimochodem nebyl moc sympatický, jak jde směrem k nim. Odhodlaně popošla několik kroků a počkala, až k ní dojde. "Dobrý den, promiňte, jak se dostanu ke slečně Dianě?"

"Tady doprava," řekl ten muž bez zaváhání a dodal: "Máme společnou cestu."

2

Takže tady je první komplikace. Pavel pozoroval tu ženu s chlapcem a z jejích pohybů a gest četl naježenou zlobu a nedůvěru a nervozitu pod ní. Lepší společnost si opravdu vybrat nemohl.

To snad ne, pomyslel si pak, když uviděl slečnu Dianu. Její obličej byl uzavřený, stejně jako byly uzavřené její myšlenky a srdce. Od ní se toho moc nedoví. Prohlížela si ho a zdálo se, že ho okamžitě vyhodí. "Vy jste ten od novin?" zeptala se konečně a jenom pokrčila rameny: "Tak pojďte dál." A už si ho nevšímala. Jako bych byl vzduch. Ach jo.

3

Ložnice, kam je zavedla, byla až na jedno místo prázdná. Uložila Víťu do postýlky a jeho matce řekla: "Budete muset počkat. Ještě tu mám Zuzku." Dál si jich nevšímala, jako by tam byla jen Zuzčina matka.

Cítila se unavená, když skončila, ale malý Víťa neměl moc času. Zatímco se zabývala Zuzkou, usnul. Sklonila se nad ním opatrně, aby ho neprobudila, a jemně se dotkla jeho\ tváří.

1

Nejprve nechápala, co jí ta žena říká, téměř se nyní zhroutila. Až po chvíli byla schopná vůbec slyšet slova, ale neposlouchala je. "Proč ho neuzdravíte?" ptala se stále dokola. Nakonec se uklidnila.

"Já tomu nerozumím," říkala slečna Diana. "Necítím nic, žádný smutek, jenom klid, smíření."

"Co to znamená?" ptala se jí. "Nemůžete mi pomoct? Prosím, on nesmí umřít. Já nedovolím, aby umřel. To nejde. Musíte..." přestala mluvit a rozplakala se.

"Dobrá. Já se pokusím. Ale jděte pryč. Jděte." Vtiskla ji zkoprnělému novináři do náruče a nechala ho, aby se o ni postaral.

2

Konečně to vypadalo, že další problémy nenastanou. Víťova matka se uklidnila a Pavel měl čas, aby si uspořádal myšlenky. Chtěl si začít dělat poznámky. Nadepsal stránku v notesu.

Podíval se na hodinky. Slečna Diana byla s Víťou přes půl hodiny. Zase se ho zmocnil ten divný pocit. "Jdu se tam podívat," řekl napůl sobě a napůl Víťově matce. Chtěla něco namítnout, ale pak se vydala za ním.

1

Slečna Diana seděla v křesle u postýlky, ruce složené v klíně. Ona si však všímala jen Víti. Stále ještě spal, ale zdálo se jí, že dýchá hlouběji a pokojněji. Když se nad ním skláněla, neklidně se zavrtěl, pak otevřel oči a zasmál se na ni: "Ahoj mami," řekl, "pojedeme domů?"

2

Přistoupil k Dianě sedící shrbeně v křesle u postýlky. "Slečno," řekl tiše. Nepohnula se však. "Slečno Diano..." Slabě jí stiskl zápěstí. Bylo chladné. Pohlédl jí do tváře skloněné dolů. Měla zavřené oči a nedýchala.

1

Vyzdvihla Víťu z postýlky a smála se. Byla si jistá, že je zdravý.

0

Královno smutku...

III. díl trilogie

Pod kouzelnou oblohou

Jiří T. Pelech

(1994)

"Kdo dělá na projektu TR-803?" Šéf Strategického oddělení Luko vpadl do kanceláře, křičel jako smyslů zbavený a vzduch kolem něho sršel tisíci výboji, až se Lina zalekla, že ho ten žár roztaví. Její šéf se ale dokázal ovládat natolik, aby neztrácel nadhled. I tenhle jeho výstup byl zaměřen více na efekt, než na cokoli jiného.

Lina se zhluboka nadechla a prolistovala databanku. "JonKarlow," odpověděla téměř okamžitě.

"Ten nový?" ujistil se Luko.

"Ano," přisvědčila. "Mám ho zavolat?" zeptala se předvídajíc šéfův tok myšlenek.

"Samozřejmě. Ať ke mně okamžitě přijde!" Odpověděl nasupeně.

Spouštějíc vyhledávač říkala si Lina, že elév oddělení musel provést opravdu něco strašného, když ji její pedantický šéf dokonce zapomněl obdařit pravidelnou dávkou ranních ponaučení a příkazů.

Ze zavírajících se dveří ještě vyhlédla Lukova nasupená hlava, která úzkou štěrbinou úst vypustila něco jako "Uvařte mi pořádnou dávku kafradla. Budu ho potřebovat."


"Co to má znamenat?" vypálil Luko na JonKarlowa dříve, než za sebou mladík stačil zavřít dveře.

Ten se na něj nechápavě zadíval: "Co máte na mysli pane?"

"On se ještě ptá! Je tady půldruhého dne a neví, co dělá!" Vykřikoval šéf a jeho obličej měnil barvu jak fofrník. "Jste autorem a realizátorem projektu TR-803?!"

Z intonace přeskakujícího hlasu nebylo možno rozlišit, jedná-li se o otázku řečnickou, nebo normální, a proto zůstal JonKarlow raději zticha.

Šéf vzápětí pokračoval: "Kdo a kdy vám to schválil?" Tentokrát se mu dařilo držet hlas na uzdě.

"Schválil jste mi to vy přesně před šestnácti dny. Měl jste k projektu několik připomínek, které jsem samozřejmě respektoval. Promiňte, ale stále ještě nechápu..."

"Dneska ráno mi volal šéf propagandy. A nepřál bych vám být v té chvíli na mém místě. Seřval mě jako malého kluka! Mě! Šéf propagandy! To jste se sakra nemohl poradit se zkušenějšími kolegy?!"

JonKarlow zvolil taktiku 'ryba' a čekal, jak se věci vyvinou.

"Proč jste jim proboha prozrazoval chemickou podstatu života na naší planetě?! A jak se vám provedlo propašovat záběry naší planety do chráněné zóny?!"

Mladík usoudil, že nadešla vhodná chvíle, a tak promluvil: "Vycházel jsem ze všech dostupných dat získaných na studijním objektu TR-803 a podle nich jsem sestavil optimální strategii." Snažil se mluvit klidně a vyrovnaně. Jeho hlas ho již několikrát vyvedl ze svízelných situací a zdálo se, že začíná zabírat i nyní. Pozdvihl naditou aktovku a opatrně se zeptal: "Mohu vám ukázat podklady?"

"Proč si myslíte, že jsem si vás nechal zavolat? Posaďte se konečně a ukažte mi to."


Doktor Pávek řídil pravidelnou operativní poradu, která probíhala v jeho oddělení každé pondělní ráno.

"Pane docente," vzal si slovo asistent Věnceslav Havlík, "výsledky posledních rozborů jednoznačně vedou k závěru, že kromě života na bázi uhlíku, který je běžný u nás, existují ve vesmíru i organizmy, jejichž podstata je založena na jiných stavebních látkách." V rychlém sledu stiskl několik kláves a na promítací desce se objevilo jakési molekulární schema. "Tady vidíme základní stavební prvek hmoty objevené sondou Voyager II za hranicemi Sluneční soustavy."

"Jaká je pravděpodobnost, že mohlo dojít při přenosu dat na takovou vzdálenost ke zkreslení?" otázal se docent.

"Zhruba patnáct procent. Zdroje elektřiny na sondě nepracují na plný výkon. Navíc již jednou - zhruba před čtrnácti měsíci - musel být vyřazen jeden paměťový blok pro podezření z poruchy." Informoval ho Havlík. "Od té doby však pracoval počítač sondy spolehlivě."

"Dobrá, zatím tedy budeme brát přijatá data jako pravdivá. Jak jste daleko s analýzou hmoty? Na čem je postavena?"

"Určitě se nejedná o křemík," ujala se slova Milena Hnědá, nejzkušenější z docentových asistentů. "Všechno nasvědčuje tomu, že jde o daleko složitější strukturu."


"Hm, to nevypadá špatně," připustil Luko po půlhodinové diskuzi. "Myslím, že jsem udělal dobře, když jsem vám to schválil."

JonKarlow stále ještě udržoval neutrální, lehce skleslý výraz ve tváři, usoudil ale, že bezprostřední nebezpečí pominulo, a proto se nabídl, že během dvou hodin připraví šéfovi přesvědčivé podklady na zasedání rady Oddělení.

V duchu si již mnul ruce a usmíval se od ucha k uchu. První projekt po škole a už se o něm mluví. Už se o něm ví. I když to má i své stinné stránky, občas se to hodí. Dovednost je jenom jednou složkou úspěšných. Pravda, v tomto a možná ještě několika dalších projektech se bude muset spokojit jen se spoluautorstvím. Údělem schopných podřízených je šplhat po tělech svých neschopných šéfů k metám nejvyšším. Zanechal myšlenek na jasné zítřky, odrázoval do své kanceláře a pustil se do posledních úprav šéfova vystoupení, jehož koncept měl připraven ještě než začal. Pokud neuspěje s tímhle, může jít cvrnkat buličky.


Předsedající si odkašlal a obrátil se na JonKarlowova šéfa: "Pane Luko, Oddělení kontroly zjistil závažné nedostatky ve vašem odboru. Jedná se o únik tajných informací tím nejnevhodnějším směrem. Kromě toho bylo vaším podřízeným porušeno pravidlo skrytého pozorovatele. Jedním z úkolů tohoto gremia je vnést do celé záležitosti jasno a učinit přítrž podobným závažným přestupkům." Po celou dobu rentgenoval Luka pichlavým nepříjemným pohledem. "Předávám tímto slovo přednostovi Odboru 63," uklonil se směrem k přednostníkovi a lehce pokývl na Luka zva ho tak k řečnickému puntíku.

Luko měl na prostudování podkladů celý den, což mu stačilo k tomu, aby dokázal toto své adoptivní dítě uhájit před kýmkoli. "S ohledem na věk a zkušenosti mého kolegy byl našemu týmu svěřen úkol menšího rozsahu, konkrétně se jedná o třetí planetu hvězdy Miriel, která byla průzkumnými sondami označena za perspektivní ve vzdálenějším časovém horizontu, tedy po dobu, než klesne hustota osídlení planety původní faunou a flórou pod kritickou hodnotu. Nicméně jsme na svěřenou úlohu napřeli všechny síly našeho mladého kolektivu a záhy jsme zjistili, že naše Základní hmota je schopna ovlivňovat jejich látkovou výměnu. Působení našich chemických látek velice účinně zkracuje délku existence jednotlivých organizmů na oné planetě - pro zjednodušení jí budu nazývat 'Číslem tři'." Před ztichlým gremiem se míhaly pestrobarevné grafy a jiné impresionistické obrazce, které podtrhovaly Lukův sugestivní proslov. Ten pokračoval: "Z našeho genofondu jsem vybrali vhodnou rostlinu, kterou jsme adaptovali na život na Čísle tři. Poté jsme nejvyvinutějším živočichům prozradili technologický postup výroby Základní hmoty."

V místnosti to zašumělo. Trvalo dosti dlouho, než utichly tlumené hovory a Luko mohl postoupit o krok dále: "Chápu vaše zděšení, v tomto konkrétním případě ale není na místě. Máme situaci plně pod kontrolou a obyvatelé Čísla tři si vůbec nepřipouštějí, že by právě tato rostlina měla pocházet z jiné planety."


Tentokrát na operativce vystoupila jako první Milena Hnědá: "Od naší poslední schůzky se hodně změnilo. Předně jsme podle získaných dat rekonstruovali virtuální model hmoty, který jsme vzápětí podrobili serii standardních analýz. Po mnoha srovnávacích testech a rozborech se ukázalo, že nová hmota má přece jenom cosi společného s uhlíkem."

Docent pouze přikývl a pokynul své asistence, aby pokračovala.

Ta snad ani jeho gesto nepostřehla, byvši zahloubána do svých poznámek. "Nicméně se jedná o velice zvláštní sloučeninu, protože se nám zatím nepodařilo rozdělit ji na jednotlivé stavební prvky běžné na Zemi."

Doktor Pávek se konečně ujal slova: "Podařilo se vám alespoň zjistit, jestli tato sloučenina existuje i u nás?"

Asistentka zvedla hlavu a pohlédla na Věnceslava Havlíka: "Zásluhou tady pana kolegy, přesněji díky jeho slabůstce, jsme na to přišli vlastně náhodou. Všechny naše testy vedly do slepé uličky. A právě díky Vaškovi jsme na to konečně přišli."

"Tak už nás nenapínejte, kolegyně," zavrtěl se docent Pávek na židli, "o jakou sloučeninu tedy šlo?"

Hnědá na něj namířila průzory svých brýlí: "Ta sloučenina snad ani žádný oficiální chemický název nemá. Běžně se jí ale říká čokoláda."

Docent si tu informaci nechal několikrát projít hlavou, než konečně promluvil: "To tedy znamená, že kromě života na bázi uhlíku existuje i život na bázi čokolády!"


Přednosta Luko pokračoval v obhajobě projektu TR-803: "Obyvatelé Čísla tři shledali Základní hmotu chuťově přitažlivou a začali ji v hojné míře vyrábět a konzumovat. Jelikož se nejdříve projevily druhotné příznaky související s ostatními prvky Základní hmoty, zůstával její primární efekt po dlouhou dobu mimo pozornost nejvyvinutějších tvorů na Čísle tři a zároveň faktických vládců této planety - tvorů, kteří se nám velice podobají svou vnější stavbou. Teprve nedávno objevili její nepříznivý vliv na takzvané nižší živočichy, ale stále ještě si neuvědomují, že na ně působí zcela stejně. Základní hmota je pro jejich organizmy prakticky nestravitelná. I když je z velké části vylučována, ukládá se jí v tělesných buňkách živočichů dost na to, aby po čase mohla ovlivňovat jejich látkovou výměnu."

Předsedající jej přerušil: "Pane přednosto, nesešli jsme se zde proto, abychom poslouchali váš obšírný výklad o jakési nepatrné oběžnici a jejích pitoreskních obyvatelích. Udělili jsme vám slovo, abyste nám vysvětlil, proč jste do chráněného pásma ilegálně dopravili obrazové záznamy z našeho světa a proč jste je šířili mezi obyvateli třetí planety soustavy Miriel. Oprostěte se prosím od zbytečností."

Luko počkal, až utichne vlna souhlasného mručení, skučení a vrčení. Potom prohlédl všechny podklady a pokračoval: "Naše poznatky o Čísle tři vedou k tomu, že nám její původní obyvatelé nijak nepřekážejí. Proto jsme dospěli k závěru, že mnohem rychlejší, než čekat na jejich vymření a mnohem humánnější, než přistoupit k jejich násilnému vyhlazení, by bylo, kdybychom se pokusili navázat s nimi kontakt na základě vzájemné prospěšnosti a nevměšování."

"Opět se odkláníte od hlavního problému." Předsedající měl co dělat, aby překřičel další vlnu pobouření, vzdouvající se tentokrát zejména mezi zástupci radikálů. "Naposledy vás upozorňuji, abyste byl stručný a věcný."

Luko ještě chvilku počkal a potom, srdnatě překřikuje bouřící opozici, navázal přerušenou řeč: "Snímky z naší planety jsme rozšířili mezi vzorkem populace na Čísle tři proto, abychom otestovali jejich možnou reakci na náš příchod. Výsledky zcela splnily naše očekávání. Vizuální záběry z našeho světa doplněné pro ně příjemnými zvuky byly přijaty beze zbytku kladně a takzvaná reklama 'Čokoládový svět Orion' se mezi námi vybranými zástupci obyvatelstva stala na dlouhou dobu nejúspěšnějším pořadem svého druhu."

Směs impresionistických grafů vrhaná do prostoru nad mluvícím přednostou byla vystřídána oněmi tolik diskutovanými záběry z městečka Modřínov a ze všech stran se začaly ozývat podivné, za uši tahající zvuky. Všichni přítomní ztichli, takže Luko již nemusel tolik křičet: "Vážení, nyní již jen zbývá připravit na náš příchod i zbývající tvory žijící na Čísle tři a osidlování může začít. K tomuto účelu jsme již připravili dodatky k projektu TR- 803, ve kterých vycházíme z předpokladu, že bychom v přechodném období žili na planetě spolu s domorodci."


		  Trosky / 11. číslo / 1994
		  Šéfredaktor: Zdeněk Töpfer
		 Korektor: Houghton Miffin Co.
	 Vydavatel: Klub J. M. Trosky Mladá Boleslav
	      Cena výtisku: pro členy KJMT zdarma
		   Náklad: několik výtisků
	   Uzávěrka tohoto čísla: 2. listopadu 1994
		 Zpracovalo DTP studio MaPes

Zpět k Troskám